Astronomové už desítky let objevují planety u cizích hvězd, ale jeden typ objektu jim stále uniká: exoměsíce, tedy měsíce obíhající planety mimo naši Sluneční soustavu. Přitom právě ony mohou být jedním z nejzajímavějších míst pro hledání mimozemského života. Nová a doposud nerecenzovaná studie vědců z Evropské jižní observatoře ukazuje, že problém může být v nedostatečně citlivých nástrojích.

Podle práce vedené astronomem Thomasem Winterhalderem by bylo možné exoměsíce detekovat pomocí zcela nového typu observatoře: kilometrového interferometru. Takový systém by dokázal zaznamenat měsíce velké zhruba jako Země až do vzdálenosti 200 parseků, tedy přibližně 650 světelných let. Ačkoli se „měsíc velikosti Země“ může zdát přehnaně velký, u obřích plynných planet by takové satelity mohly být poměrně běžné.

Tradiční způsoby selhávají

Proč jsme je tedy dosud nenašli? Hlavním viníkem je současná metoda hledání. Při hledání vzdálených světů astronomové spoléhají na tranzitní metodu, při níž sledují, zda objekt přechází před svou mateřskou hvězdou a způsobí nepatrný pokles její jasnosti.

U planet tato metoda funguje výborně, u měsíců je ale problém. Vyžaduje totiž téměř dokonalé prostorové srovnání Země, hvězdy, planety i samotného měsíce. Navíc je tranzitní metoda nejcitlivější u objektů blízko hvězdy – jenže právě tam mají planety problém své měsíce dlouhodobě udržet.

Důvodem je tzv. Hillova sféra, oblast, ve které může planeta gravitačně vázat své satelity. Čím blíže je planeta ke hvězdě, tím menší tato sféra je. Planety, které obíhají daleko od hvězdy, mají mnohem větší šanci hostit stabilní měsíční systémy – jenže právě ty se tranzitní metodou hledají nejhůře.

Autoři studie proto navrhují využít jiný přístup: astrometrii. Ta spočívá v měření nepatrného „kolébání“ objektu vlivem gravitace jeho průvodce. Zatímco u exoplanet se sleduje pohyb hvězdy, u exoměsíců by astronomové pozorovali přímo planetu a hledali jemné odchylky v její poloze způsobené obíhajícím měsícem.

Obří interferometr

Astrometrie je ideální právě pro planety vzdálené od hvězdy, tedy ty s velkou Hillovou sférou. Problémem je ale opět technika. Současný špičkový přístroj VLTI v Chile dokáže rozlišit pohyby o velikosti zhruba 50 mikroúhlových vteřin. Aby však bylo možné zachytit dostatečný počet měsíců velikosti Země do vzdálenosti 200 parseků, bylo by potřeba rozlišení alespoň jedné mikroúhlové vteřiny – tedy padesátkrát lepší.

Takového výkonu lze dosáhnout pouze výrazným prodloužením základny interferometru, tedy vzdálenosti mezi jednotlivými zrcadly. Zatímco VLTI pracuje s rozestupy okolo 200 metrů, nový systém by potřeboval základnu dlouhou několik kilometrů.

Interferometrie funguje na jednoduchém principu: čím větší vzdálenost mezi zrcadly, tím jemnější detaily lze rozlišit. Podobný princip mimochodem stojí i za detekcí gravitačních vln pomocí observatoří LIGO.

Navrhovaný interferometr by mohl skvěle spolupracovat s připravovaným Extrémně velkým dalekohledem (ELT), který bude mít primární zrcadlo o průměru 39 metrů. ELT by dokázal pořizovat přímé snímky velmi slabých exoplanet a nový interferometr by pak sledoval jejich jemné pohyby, jež by mohly prozradit přítomnost měsíce.

Hledá se obyvatelný měsíc

Velkou výhodou tohoto přístupu je, že by upřednostňoval hledání potenciálně obyvatelných exoměsíců. Obyvatelná zóna měsíců totiž nemusí záviset na vzdálenosti od hvězdy, ale na přílivovém ohřevu. Příkladem jsou měsíce Europa a Enceladus, jejichž podpovrchové oceány nezahřívá Slunce, ale gravitační působení jejich „mateřských“ obřích planet. Podobné světy by mohly existovat i jinde v Galaxii – a dokonce ve větším balení, tedy jako masivnější, snáze detekovatelné verze těchto měsíců.

Najít skutečný ekvivalent Europy nebo Enceladu je zatím mimo naše možnosti, protože tyto měsíce jsou pravděpodobně menší než detekční limit i navrhovaného přístroje. Pokud by se ale podařilo postavit kilometrový interferometr, mohl by objevit jejich větší příbuzné – a možná i první skutečně obyvatelný svět mimo Sluneční soustavu.

Postavit takový teleskop by ale nebylo nic jednoduchého. Jeho cena by se podle odhadů pohybovala v řádu několika miliard dolarů, tedy podobně jako samotný ELT. Po dokončení ELT kolem roku 2028 by ale se tento ambiciózní projekt mohl stát logickým dalším krokem. Pokud se astronomům podaří získat politickou i finanční podporu, mohly by se exoměsíce konečně dostat z okraje zájmu do hlavního proudu astrobiologického výzkumu.

Image

Čtěte také

U exoplanety WASP-39b by se mohl nacházet exoměsíc podobný Jupiterově Io

Atentátníka zbil holí

První zaznamenaný pokus o vraždu americké hlavy státu přišel na začátku roku 1835. Andrew Jackson už dlouho provokoval část americké veřejnosti svými ekonomickými opatřeními, v čele s uzavřením Druhé banky Spojených států. Zvláště těžce však prezidentovy kroky nesl jistý malíř pokojů Richard Lawrence, který dospěl k závěru, že mu Bílý dům dluží hromadu peněz. 

Počkal si na Jacksona, když se vracel z pohřbu, přistoupil k němu zezadu a pokusil se jej zastřelit. Pistole však z neznámých důvodů selhala, a atentátník proto vytáhl druhou zbraň. Ani z té však výstřel nevyšel, ale to se již k Lawrencovi přiblížil rozzlobený Jackson a začal jej mlátit svou vycházkovou holí. Nešťastného atentátníka nakonec zachránil až důstojník a politik Davy Crockett, který jej oficiálně zatkl a odvlekl z dosahu zuřícího prezidenta. Soud později útočníka osvobodil pro nepříčetnost a ten dožil v ústavu pro choromyslné.

Funkci, nebo život!

Válečný veterán a zapálený bojovník proti otrokářství James Garfield původně vůbec kandidovat nechtěl. Naopak, byl to on, kdo nominoval za hlavního kandidáta republikánské strany Johna Shermana, delegáti však celou věc viděli jinak a zvolili svým zástupcem právě Garfielda. Ten se tak v roce 1881 dostal do Bílého domu, ani nevěděl jak.

Jedním z jeho podporovatelů se stal i výstřední zkrachovalý právník Charles Guiteau. Ten dospěl k závěru, že právě on má hlavní zásluhu na volebním vítězství nechtěného kandidáta, a dožadoval se za to spravedlivé odměny – funkce konzula v Paříži nebo Vídni. Zavaloval nového prezidenta dopisy, a dokonce se mu podařilo získat audienci, k jeho vlastnímu překvapení však Garfield – který o muži do té doby nikdy neslyšel – jeho ambice zdvořile odmítal. Guiteau se tedy rozhodl pro pomstu a pořídil si zbraň. 

Na hlavu státu si počkal na nádraží, a když procházela kolem, dvakrát na ni vystřelil. Poté byl zatčen místními policisty, kterým se podařilo zachránit jej před rozzuřeným davem. Garfield prodělal několik operací, ale jeho stav se postupně zhoršoval. Začala se šířit infekce, prezident trpěl horečkami, halucinacemi a během několika dní shodil z 95 kilogramů na 58. Nakonec o dva a půl měsíce později, 19. září 1881, zemřel.

Současní odborníci se domnívají, že vinu na jeho skonu nesou především lékaři, kteří opakovaně sahali do rány nemytýma rukama, když hledali kulku. Jeden z nich mu dokonce při ohledávání prstem propíchl játra. Jen o několik let později by celý zákrok probíhal o mnoho profesionálněji a Garfield by měl výrazně vyšší šanci přežít. Vrah Charles Guiteau byl odsouzen k trestu smrti a oběšen. 

„Na zabití losa to nestačí!“

Prezidentská kampaň roku 1912 byla v plném proudu. Bývalá hlava státu, nyní opět kandidující Theodeore Roosevelt nasedl do auta, aby odjel pronést předvolební projev do divadla Milwaukee Auditorium, když se k jeho kabrioletu přiblížil muž s revolverem. Německo-americký hostinský John Schrank stačil vystřelit pouze jednou, pak se na něj vrhla ochranka. Kulka prošla politikovým pouzdrem na brýle a složeným papírem s chystanou řečí a zavrtala se mu do hrudi. Okolní dav se poté vrhl na atentátníka a pokusil se jej zlynčovat, Roosevelt se však postavil na nohy a své rozzuřené příznivce uklidnil. 

Jakožto zkušený lovec poznal, že když nekašle krev, nepronikl náboj do plic a rána není smrtelná. Přes bolest a krvácení se proto nechal odvézt do divadla, kde pronesl projev, začínající slovy: „Přátelé musím vás poprosit, abyste dnes byli, pokud možno, tiší. Před chvílí jsem byl postřelen – ale na zabití losa to nestačí“ (Los byl prezidentovým osobním symbolem a také znakem jím založené Progresivní strany). Poté přednesl zhruba hodinovou řeč, po které se konečně odebral do nemocnice. 

Lékaři rozhodli, že kulka v jeho hrudi nevadí, takže ji tam ponechali. Ani tento incident spojený s nebývalou statečností však na Rooseveltův návrat do Bílého domu nestačil, když ve volbách podlehl demokratickému kandidátu Woodrow Wilsonovi. Atentátníka Johna Schranka shledal soud nepříčetným a ten tak strávil zbytek života v léčebně pro duševně choré.

Komunistický střelec

Demokrat John Fitzgerald Kennedy ležel v žaludku radikálům z obou stran politického spektra. Zatímco jeho ochranka se především obávala ultrapravicových odpůrců, kteří prezidenta kritizovali za protirasistická opatření a považovali jej za až příliš vstřícného vůči socialistickému bloku, atentátník nakonec vzešel odjinud. 

Psychicky labilní budižkničemu Lee Harvey Oswald žil téměř tři roky v Sovětském svazu a otevřeně se hlásil ke Castrově Kubě. Byl to právě on, kdo si s odstřelovačskou puškou počíhal na prezidentovu kolonu během návštěvy v Dallasu. Celkem třikrát vystřelil na Kennedyho vůz, přičemž svůj cíl zasáhl do krku a do hlavy. Prezident byl mrtvý, než vůz dorazil do nemocnice. Oswalda o několik dní později zatkla policie, během transportu do dallaské okresní věznice však jeho samotného zastřelil majitel nočního klubu Jack Ruby. Kolem atentátu se tak okamžitě vynořila celá řada konspiračních teorií, opakovaná vyšetřování však již mnoho nových zjištění nepřinesla.

Image

Čtěte také

Téměř nesmrtelný Fidel: Kdo se pokoušel zlikvidovat kubánského diktátora?

Kaňon, který vyhloubila řeka Chaco Wash v severozápadním Novém Mexiku, byl zhruba v letech 900 až 1150 našeho letopočtu centrem kmene Anasaziů. Příslušníci této starobylé indiánské kultury zde vybudovali rozsáhlé obytné komplexy, vystavěné především z nepálených cihel a kamenů. V řadě těchto staveb archeologové opakovaně objevují ostatky ptáků, kteří do této oblasti vůbec nepatří a museli být do oblasti kaňonu Chaco dovezeni z dalekého jihu, pravděpodobně z území dnešního Mexika.

Exotika z dovozu

Výzkum Katelyn Bishopové z Illinoiské univerzity, jehož závěry zveřejnil odborný časopis KIVA, se na ptačí ostatky podíval s využitím moderních zooarcheologických metod a archivních pramenů. Ukázalo se, že Anasaziové nechovali papoušky v běžných obydlích. Většina nalezených ostatků se nacházela ve specificky vybavených a zateplených místnostech s omítanými stěnami a jasně vymezenou funkcí.

Celkem se podařilo identifikovat 45 opeřenců – převážně se jednalo o ary arakanga (Ara macao), ary vojenské (Ara militaris) a arary zelené (Rhynchopsitta pachyrhyncha).

Největší koncentrace kostí pochází z ikonického sídla Pueblo Bonito, kde byly v jedné z místností nalezeny kosti 14 papoušků. Některé byly pohřbené pod podlahou, jiné byly obalené silnou vrstvou trusu, což podle vědců naznačuje dlouhodobý chov ptáků. V jiné místnosti, přístupné pouze stropním otvorem, archeologové objevili polici posetou zbytky potravy a ptačího trusu. I tato místnost podle vědců vypadá, že sloužila primárně k chovu ptáků.

Opeřené rituály

Etnografické záznamy z pozdějších dob připisují arům silnou symboliku – spojení se sluncem, deštěm, duhou, světovými stranami i posvátným jihem. Jejich peří se po staletí používalo při obřadech a ptáci se objevují v mýtech i rodových tradicích mnoha indiánských komunit.

„Pro obyvatele Chaca bylo důležitých mnoho druhů ptáků, včetně například krocanů, orlů, jestřábů, jeřábů, holubů, datlů, křepelek a mnoha různých druhů zpěvných ptáků. Ptáci jako živočišná třída pro ně zřejmě měli mimořádný význam,“ vysvětluje Katelyn Bishopová.

„Pokud jde konkrétně o papoušky, domnívám se, že bude nutné nalezené kosti ještě podrobněji prozkoumat. Na některých se nachází řada patologických znaků, jejichž příčina ale není úplně jasná. Podle některých mohli být papoušci dokonce týráni. Já si to ale nemyslím. Myslím si, že existuje mnoho důkazů o tom, že se dávní obyvatelé kaňonu Chaca o tyto ptáky starali, zajišťovali jim potravu a vážili si jich,“ uzavírá zooarcheoložka Bishopová.

Image

Čtěte také

Dávní Anasaziové přežívali nejhorší sucha díky ledu z lávových tunelů

Katoličtí kněží bojovali od počátku středověku proti morálním zvrhlostem, které s sebou přinášela pozdní antika, včetně bujarých večírků přerůstajících místy až v nevázané orgie. Sexuální služby byly v římském impériu často dostupné na mnoha úrovních od chudých až po vybrané a vzdělané společnice.

Jenže s postupem času a proměnou společnosti do podoby typického středověkého feudalismu si i duchovní uvědomili, že fungování takzvaného nejstaršího povolání je v podstatě nutné zlo i kvůli morálce běžných křesťanů. Bez těchto služeb totiž mnohem více bujelo nekontrolované cizoložství i mezi „ctnostnými“ ženami, což celkově rozkládalo společenské vztahy. Jeden ze ctihodných otců je trefně přirovnal k žumpě v paláci. Nevěstky jsou stejně potřebné: samy sice „smrdí“, ale bez nich by smrděla celá společnost, podobně jako palác bez žumpy.

Přirozený hřích

K podobným úvahám brzy došli i další racionálně založení lidé, zejména městští radní. Těm bylo jasné, že úplným potíráním prostituce docílí jen toho, že se placené sexuální služby přesunou do soukromých domů či hostinců a lázní, kde je nebude možné kontrolovat. Proto lze od vzniku měst pozorovat i snahu o řešení tohoto problému, byť záznamů zůstalo zejména v českých poměrech spíše poskrovnu. Slavná červená lucerna jako označení veřejného domu se sexuálními službami se rozmohla od 14. století, ale spíše na západě (zejména ve Francii).

Podstatnější je, že kvůli biblickému chápání hříchu smilstva čelily prostitutky ve středověku odsuzování a ponižování. Obvykle ani ne tak ze strany církve, ale běžní lidé často měli pocit, že si mohou směrem k nevěstkám všechno dovolit. I proto jim města vymezovala zvláštní prostor, který kontrolovala a občas i spravovala. Problém totiž spočíval v tom, že z pohledu obyčejného měšťana vlastě ani nebylo hříchem třeba prostitutku znásilnit proti její vůli, protože ona se přece dopouští hříchu běžně a on jí tím neudělá vlastně nic horšího.

Přes uvedené racionální přístupy nehodlali městští radní trpět „lehké holky“ jako součást běžné společnosti. Už v průběhu 11. a 12. století, kdy začal v západní Evropě nový rozvoj měst, byly nevěstince vytlačovány k hradbám. Jestliže společenské elity uznávaly nutnost prostituce, o to více dávaly prostitutkám najevo své opovržení. Z toho důvodu musely tyto v mnoha městech chodit viditelně označené (například žlutým lemováním oblečení), nesměly nosit stejné šaty či pokrývky hlavy jako počestné dámy a do lepších čtvrtí měly vysloveně zakázaný přístup. Na trhu se pak nemohly dotýkat zboží a prohlížet si ho, protože se věřilo, že by jej svým dotykem znesvětily. 

Na druhou stranu právní ochranu požívali návštěvníci nevěstinců, kteří v oněch chudších čtvrtích neměli být napadáni. To byl totiž pro soužití ve městě mnohem větší problém než ochrana samotných nevěstek, považovaných za nečisté. I jejich zákazníky bohužel někteří obyvatelé brali jako zavrženíhodné hříšníky. Tady nastal prostor pro systémové řešení v rámci městského práva.

Nevěstince na Puhlíku

Podívejme se na proces, jakým prošlo od svého založení město Brno, kde máme díky dochované právní knize na české poměry nadstandardní informace. Byť samotná statuta na toto téma pocházejí až z poloviny 14. století, částečně popisují stav i starších dob, takže existují nepřímé doklady o tom, že nevěstky tam byly už o století dříve, kdy Brno získalo roku 1243 status města prostřednictvím privilegií od krále Václava I. ( 1230–1253). 

Víme, že je radní vykázali hned za městskou hradbu na kopec zvaný Puhlík vedle Brněnské brány, která stála na dnešním Šilingrově náměstí. Umístění blízko za hradbou poblíž některé z bran se ve městech často vybíralo proto, aby prostitutky na jednu stranu neotravovaly přímo prostor vnitřního města, ale na druhou stranu byly relativně snadno dostupné pro obyvatele i návštěvníky.

Naproti Šilingrovu náměstí vede z kopce dolů ulice Pekařská na Staré Brno kolem Mendlova náměstí, kde ve středověku bývalo nejstarší osídlení a teprve ve 13. století se centrum přesunulo na kopec, kde zůstalo dodnes. To ovšem znamenalo, že za hradbami hned pod Petrovem a Špilberkem u dnešní ulice Husovy vzniklo rozsáhlé předměstí, kde se koncentrovali chudší lidé, kteří si nemohli dovolit koupit dům v samotném městě.

Nicméně Pekařská ulice zůstala důležitou dopravní tepnou pro zboží i lidi, takže nebylo myslitelné, aby se nevěstky usídlily právě tam. Kolem ní pak stálo spoustu prostých dřevěných domů, sice chudších, ale veskrze „ctihodných“. Ti nejchudší se uchýlili právě na kopec Puhlík, tedy vlevo od Brněnské brány (při pohledu z města), kde dnes jezdí tramvaj od Šilingrova náměstí na hlavní nádraží. Jakkoliv by se mohla zdát problematická blízkost chrámu sv. Petra a Pavla, díky prudkému svahu a hradbám byl kostel od Puhlíku dostatečně oddělený, a tím i vzdálený.

Problémy s kuplíři

Vypadá to, že řešení městské rady zpočátku poměrně spolehlivě fungovalo. Nevěstky pravděpodobně bydlely mezi chudinou na Puhlíku v jednoduchých dřevěných domcích, takže to měly blízko „do práce“. Nakupovat chodily na blízké Staré Brno, takže bohatší obyvatelé města je nemuseli ani na trzích moc potkávat.

Jenže postupem času začaly na Puhlíku bujet problémy s rostoucí kriminalitou, kterou „nejstarší řemeslo“ nevyhnutelně přitahuje. Samotné nabízení sexuálních služeb není ve skutečnosti nijak agresivní a problémové, jenže často přitahuje zkažené a bezohledné lidi, kteří se na nevěstkách přiživují. Jde především o kuplíře, kteří původně měli prostitutkám zprostředkovat nabídku služeb k zákazníkům, a navíc je ochránit před případným násilím z jejich strany. Za to si brali určitou část jejich zisku. Bohužel časem se tento obchod nevyhnutelně rozbujel do podoby organizovaného zločinu. Jednak si kuplíři brali čím dál větší díl z výdělků a jednak se sami dopouštěli násilnického napadání, nejen nevěstek, ale často také zákazníků.

Na okraji společnosti, kde jsou loupež a podvod považovány za normu, se záhy rozšířila i spolupráce s dalšími kriminálníky (zloději, vrahy, násilníky), kteří se za přispění kuplířů často v nevěstincích skrývali před spravedlností. Za hradbami na ně městská rada nemohla, a navíc měli rychlý a snadný přístup do města, aby mohli krást či jinak škodit. Je jasné, že za těchto okolností se z Puhlíku stala velmi nebezpečná čtvrť, kam se běžní obyvatelé báli chodit, takže městská rada musela reagovat na jejich stížnosti. Tak to alespoň popisují zmíněná statuta z poloviny 14. století.

Zásah markraběnky

Nakonec byla potřeba intervence markraběnky Markéty Opavské, ženy Jana Jindřicha, který si po svém jmenování markrabětem roku 1349 ve městě vybudoval sídlo. Už v tomto roce máme (shodou okolností) zmínku i o dvou nových budovách veřejných domů na dnešní Josefské ulici (tehdy se nazývala Česká) nedaleko hlavního nádraží. I v tomto případě šlo o promyšlené umístění, protože toto místo sice leželo uvnitř městských hradeb, takže ho rada mohla kontrolovat, ale za židovskou čtvrtí poblíž Židovské brány, takže tam bohatší obyvatelé běžně také moc nechodili a celkově se dalo počítat s řídkým pohybem lidí. 

K roku 1353 se pak přistoupilo ke „konečnému řešení“ puhlíkovské otázky. Na příkaz markraběnky vyhnaly stráže nevěstky z Puhlíku a jejich veřejné domy spálily. Městská rada následně vydala zákaz provozování této živnosti na Puhlíku a přesunula problémové pracovnice do dalších dvou nově vykoupených a připravených domů poblíž Židovské brány, takže tam najednou stály čtyři vedle sebe.

Díky právním a účetním záznamům známe dokonce i způsob, jakým město nechalo tyto nevěstince spravovat. Samotné domy zůstaly v majetku Brna, které je svěřilo do správy dvěma ženám. Dva objekty řídila Pletlinna a další dva pak Pragarinna. Tyto „dámy“ pronajímaly prostory v domě jednotlivým prostitutkám a z toho pak odváděly městu pravidelný plat čtyři groše týdně (každou středu) za každý dům, přičemž jeden z nich byl pravděpodobně nějaký větší či luxusnější, takže stál dokonce šest grošů týdně. Tím se eliminovalo působení kuplířů, protože prostitutky zůstávaly pod neustálým dohledem podrychtáře, biřiců a soudních zřízenců, takže nikdo z nich je nemohl využívat k vydírání, nelegálnímu vymáhání peněz, či požadovat nějaké výjimečné služby zdarma.

Na tomto příkladu je zřejmé, že „kolektivně“ organizovaná a regulovaná prostituce byla mnohem efektivnější pro všechny zúčastněné, na rozdíl od původních individuálně působících nevěstek pod vlivem kuplířů.

Nevěstky za Týnským chrámem

Poněkud odlišný příběh si v tomto ohledu zažila Praha, coby sídlo knížete a později krále, a zejména hlavní finanční i obchodní centrum celé země. Proto tam vykvetla prostituce o mnoho dříve. Už zhruba od přelomu tisíciletí se vytvořilo její hlavní centrum na Ungeltu, což je prostor za Týnským chrámem nedaleko Staroměstského náměstí (dnes je tam třeba Jazzový klub Ungelt). To určitě není na okraji za hradbami, navíc je zarážející blízkost božího svatostánku. Proč právě tady? 

Na tomto místě totiž vybírali úředníci clo od zahraničních kupců, proto se zde shromažďovali bohatí zákazníci se značným množstvím peněz, čehož nevěstky rády využívaly. Navíc sem do oficiálního prostoru pod správou knížete nesměli vstupovat městští strážci, a to ani v příštích staletích. Není tedy divu, že tam prostitutky a veřejné domy vydržely až do 19. století. Bylo to v blízkosti obchodního centra, a přitom je mohutný Týnský chrám kryl před zraky zvědavých davů.

Další veřejné domy pak vyrostly už na typičtější lokalitě za hradbami a z pohledu Starého Města i za řekou Vltavou v místě dnešního Smíchova, tedy pod Petřínem a relativně nedaleko Pražského hradu a Malé Strany. Vzhledem k umístění se dá předpokládat, že se tady koncentrovaly chudší vrstvy, zatímco na Ungeltu zůstávaly kvalitnější a dražší společnice pro bohaté. To se ovšem již pohybujeme ve 13. a 14. století.

Záznamy máme z doby Karla IV. ( 1348–1378), kdy začali v Praze působit první reformátoři, kteří se uvádějí jako předzvěst husitských kazatelů. Šlo zejména o Jana Milíče z Kroměříže, který prý napravil kolem 300 nevěstek, když je svým kázáním přesvědčil, aby opustily své „řemeslo“, a nechal jim postavit dům zvaný Jeruzalém. Je zřejmé, že toto povolání zde bylo v té době dost rozšířené a mravnostně přísní kněží i kazatelé v něm viděli velký problém, který se snažili napravit.

Z městských knih víme, že velká koncentrace nevěstinců a jiných podobných domů se nacházela v takzvaných Benátkách (dnes Bartolomějská ulice), tedy blízko hradeb Starého Města směrem k Novému Městu, které Karel IV. založil. Kromě nevěstek tam mimo jiné bydlel i kat, což ukazuje, že se tam shromažďovali lidé na okraji společnosti – sám kat byl vyloučen z lepších kruhů. Z roku 1365 máme záznam i o hampejzu na okraji židovského ghetta, což bylo zřejmě podobně motivované jako v Brně.

Husitští zastánci mravnosti

Specifický vývoj zažilo pražské souměstí po vypuknutí husitských válek (1419), kdy ho obsadili kališníci a vyhnali odtud nejen katolíky a duchovní, ale také všechny prostitutky. Mravokárci navazující na Jana Husa (ale třeba i Jana Milíče) totiž hříchy tohoto typu nesnášeli a nehodlali je nechat oficiálně působit. Stalo se samozřejmě přesně to, co bychom očekávali – nevěstky se stáhly do ilegality v hostincích a lázních.

Po nástupu Zikmunda Lucemburského ( 1419–1437) se pak jejich struktura poměrně rychle obnovila. Je známo, že i mladý Ladislav Pohrobek ( 1453–1457) rád navštěvoval hampejzy, ale je fakt, že spíše ve Vídni. Naopak Jiří z Poděbrad ( 1458–1471) jim příliš neholdoval, ale záznamy z jeho doby uvádějí, že „Praha je plná hampejzní nečistoty, poněvadž nemá stanoveného místa hříchu“. To ovšem znamená, že neregulovaná prostituce bujela nekontrolovaně a působila problémy.

Na příkladu středověku můžeme vidět, že racionální přístup k lidské přirozenosti bez zbytečných předsudků může ve výsledku vést ke zlepšení mravnosti i potlačení kriminality, což se lépe podařilo v katolickém Brně než v husitské Praze.

Image

Čtěte také

Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

NGC 6569 je poměrně velká a atraktivní kulová hvězdokupa, kterou pozorujeme v souhvězdí Střelce, ve vzdálenosti asi 35 500 světelných let. Nachází se v galaktické výduti, hustém seskupení ohromného počtu hvězd v centru Mléčné dráhy a většiny spirálních galaxií ve vesmíru.

Tým astronomů, který vedla Joanne Hughesová z Univerzity v Seattlu, nedávno pozoroval tuto hvězdokupu pomocí Anglo-australského teleskopu (AAT) australské observatoře Siding Spring. V rámci průzkumu oblohy Milky Way Bulge Extra-Tidal Star Survey (MWBest) astronomové zjišťovali, jak se kulové hvězdokupy v centru Mléčné dráhy postupně rozpadají vlivem galaktické gravitace.

Otrhávání kulových hvězdokup

Teoretické modely předpokládají, že když se kulová hvězdokupa nachází ve vzdálenosti 6 500 světelných let od centra Mléčné dráhy, může kvůli působení slapových sil ztratit až 80 procent hmoty. Pozorování ukazují, že stopy ztrácení hvězd nesou hala asi čtvrtiny kulových hvězdokup.

Hughesová s kolegy díky teleskopu AAT analyzovali spektra celkem 303 hvězd v oblasti zmíněné hvězdokupy. S pomocí spekter určili 40 hvězd, které jsou výrazně ovlivněné slapovými silami, souvisejícími s působením gravitace Mléčné dráhy. Pět z těchto hvězd je součástí hala kolem hvězdokupy, které vzniklo působením slapových sil. Své výsledky uveřejnili na preprintové platformě arXiv.

Hvězdokupa NGC 6569 je stará asi 13 miliard let a její hmota odpovídá asi 230 tisícům sluncí. Výsledky výzkumu týmu Hughesové potvrzují, že kvůli slapovým silám ztrácí hvězdy. Odhadují, že je to asi 1 až 1,6 hmotnosti slunce za milion let, což představuje ztrátu asi 5,6 procent nynější hmotnosti hvězdokupy NGC 6569 za miliardu let.

Image

Čtěte také

Po stopách dramatu: Hvězdokupa VVV CL002 padá do centra Mléčné dráhy

Gekon pruhovaný, někdy označovaný jako čokoládový (Gekko vittatus) dorůstá velikosti 25–40 centimetrů. Základní barvou těla tohoto ještěra je žlutohnědá až čokoládově hnědá – barva každého jedince se liší. Základní zbarvení je doplněno bílými proužky, které sahají od očí na záda, kde se spojují do jednoho pruhu pokračujícímu až ke kořeni ocasu.

Samečci jsou obvykle světlejší, ale lze je poznat i podle stehenních pórů vybavených hřebínky mazu a podle zvětšených váčků hemipenisu (část pohlavních orgánů samců u šupinatých plazů).

Gekoni obývají tropické lesy a v rámci svých nočních lovů se živí hmyzem. Pohlavně dospívají zhruba ve věku dvou let a v zajetí se mohou dožít 10–12 roků, i když ve volné přírodě většinou umírají ve stáří 3–4 let.

Image

Čtěte také

Neobyčejné zvířecí výkony: Ještěr s dýchacím přístrojem

Václav Lang zavítal do městečka na jihovýchodě Mexika těsně před úderem ničivé tropické bouře Zeta. Těžká mračna na černé obloze a první kapky tvořily pochmurnou a současně velmi příhodnou kulisu pro Den mrtvých. V pestrobarevně natřených hrobkách, velkých právě tak, aby pojaly dřevěnou bednu, se skvěly vystavené lebky a kosti zesnulých – pečlivě vyskládané na sněhobílých vyšívaných plachetkách se jmény nebožtíků.

„Je to v Mexiku ojedinělá tradice a nevím o jiném místě, kde by ji praktikovali. Pochází ještě z předkolumbovské Ameriky, její jádro spadá do mayských dob,“ vysvětluje Lang. Nikdo sice neví, jak přesně se tradice vyvíjela, ale podle místních ji v městečku v současné podobě udržují asi 150 let – i když zjevně navazuje na starší praxi.

Kosti, které znáte

Vystavené kosti nepředstavují pouhé anonymní artefakty z dávných staletí, jimž se prokazuje jakási abstraktní úcta. Kdysi patřily konkrétnímu členovi rodiny, kterého pozůstalí znali – matce, dědečkovi, bratrovi, tetě. V jednu chvíli s nimi slavíte Den mrtvých na hřbitově s jídlem a pitím, a pár let nato oprašujete jejich kosti štětečkem a vzpomínáte, jak jste to dělávali společně. 

„V Mexiku se obecně věří, že se na Den mrtvých vracejí duchové těch, které jste znali, a k jejich přilákání se stavějí oltáře. V Pomuchu jde tradice ještě dál: Mrtvé zde uctívají vystavováním jejich kostí, aby měli nebožtíci důvod se vrátit a nějakou dobu zase s živými pobýt,“ přibližuje Lang.

Než se kosti dostanou na každoroční „výstavu“, čeká je dlouhá příprava. Zesnulí se pochovávají klasicky do země, kde se poté tělo nechává tři roky dostatečně zetlít. Teprve poté ho hrobníci vykopou a zbaví kostru zbytků tkání. Lang k tomu dodává: „Vystavování těla v těch prvních třech letech by asi nebylo nic hezkého. Navíc má takový přístup oporu v mytologii – doba rozkladu je vlastně cesta, kterou musí mrtvý urazit, než se ocitne na druhém břehu.“ 

Žádané služby

Většina lidí pochopitelně nemá chuť tělo vykopat a očistit osobně. Danou službu tak zajišťují hrobníci, pro něž jde o zdroj skromných, ale trvalých příjmů. Patří k nim také Venancio Tuz, dnes už bývalý hrobník, který po většinu času provozuje tuk-tuk a očistu koster má jen jako přivýdělek. Starší, dávno vybělené kosti pak za 30 pesos čili asi 34 korun oprašuje na Dušičky štětečkem a vystavuje je před hroby.

Postup vyskládání i uklizení ostatků je přesně daný: „Pořadí je takové, jako by člověk stál, zdola nahoru. Proto se na bok bedny pokládají žebra, následují kosti nohou a paží, a nakonec se nahoru doprostřed položí lebka,“ líčí Venancio. Neobvyklá tradice přitom nejspíš přežije ještě dlouho – už proto, že ji stát Campeche před osmi lety prohlásil za své kulturní dědictví.

Václav Lang je český novinář a dokumentarista. Narodil se v roce 1988, pochází ze Šumavy. Od roku 2017 žije střídavě v Mexiku a přináší do světa příběhy zejména z tamního podsvětí a vyloučených komunit. Je autorem knihy „Není co ztratit“ a blogu „Novinářem v Mexiku“. Více na vaclavlang.com.

Image

Čtěte také

V Mexiku o své nebožtíky pečují: Hodují, zpívají a tančí s nimi skoro celou noc

Arktida dnes vypadá úplně jinak než před dvaceti lety. Podle nejnovější Arctic Report Card 2025, pravidelné zprávy amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), se tento region otepluje dvakrát rychleji než zbytek planety a změny už nelze označit jinak než jako alarmující. To, co kdysi bylo stabilním světem ledu, sněhu a permafrostu, se rychle mění v dynamický a nestabilní systém s globálními dopady.

Rekordní teploty a mizející led

Období mezi říjnem 2024 a zářím 2025 bylo podle vědců nejteplejší v Arktidě minimálně od roku 1900. Ještě výmluvnější je fakt, že všech deset nejteplejších arktických let spadá do poslední dekády. Oteplování zde neprobíhá pozvolna – je prudké, setrvalé a zrychlující.

Jedním z nejviditelnějších projevů změn je kolaps mořského ledu. Zhruba 95 % nejstaršího a nejsilnějšího ledu, který dříve tvořil páteř arktického systému, už zmizelo. Zbytky přežívají jen v úzké oblasti severně od Grónska.

Zimní maximum mořského ledu dosáhlo historického minima a letní rozsah byl desátý nejnižší za téměř půl století měření. Tento úbytek spouští nebezpečný cyklus: tmavý oceán pohlcuje více sluneční energie než světlý led, voda se dál ohřívá a tání se zrychluje.

Důsledky jsou ekologické i klimatické. Led představuje klíčový životní prostor pro lední medvědy, mrože i tuleně, kteří o něj v důsledku změn rychle přicházejí.

Arktida se mění zevnitř

Vědci v souvislosti s Arktidou stále častěji hovoří o procesu zvaném „atlantifikace“. Teplejší a slanější voda z Atlantiku proudí dál na sever a narušuje tradiční vrstvení arktického oceánu. Tím se mění tok tepla z vody do atmosféry, rozvracejí se mořské ekosystémy a posilují se extrémní projevy počasí.

Výmluvným příkladem byl bývalý tajfun Halong, který se v říjnu 2025 díky neobvykle teplému oceánu udržel silný napříč Pacifikem a následně udeřil na Aljašku se silou hurikánu. Výsledkem byly rozsáhlé povodně, ničivá bouře a evakuace více než 1 500 lidí.

Více deště, méně sněhu

Tání se netýká jen mořského ledu. Aljašské ledovce ztratily od poloviny 20. století v průměru 38 metrů své výšky. Grónský ledový příkrov sice letos tál méně než v některých extrémních letech, přesto dál významně přispíval ke zvyšování hladiny světových oceánů.

Arktida se zároveň stává vlhčí – stále více srážek padá ve formě deště místo sněhu. Červnová sněhová pokrývka je dnes poloviční ve srovnání se stavem před 60 lety, což zásadně mění sezónní rytmus krajiny i dostupnost vody.

Varující Arktida

Jedním z nejznepokojivějších procesů je rozpad permafrostu. Jak půda rozmrzá, uvolňuje se dříve vázaný uhlík do atmosféry, čímž zesiluje globální oteplování. Zároveň se do vodních toků vyplavují kovy, zejména železo.

Výsledkem jsou tzv. „rezavé řeky“ – oranžově zbarvené toky, dnes už zaznamenané ve více než 200 povodích. Tyto vody jsou kyselejší a obsahují zvýšené koncentrace toxických kovů, což ohrožuje ryby, bezobratlé i celé potravní řetězce. Jak permafrost mizí, arktická tundra ustupuje a na sever se posouvají boreální lesy, čímž se zásadně přepisuje mapa ekosystémů.

Arktida není izolovaným koutem světa. Funguje jako včasný varovný systém globální změny klimatu. To, co se děje na severu dnes, se jinde projeví zítra – v podobě extrémního počasí, stoupajících moří i narušených klimatických vzorců. Podle vědců nejde o jednotlivé rekordy, ale o dlouhodobý směr. A ten je v současnosti zřejmý – Arktida se rychle vzdaluje stavu, jaký lidstvo znalo po tisíce let.

Image

Čtěte také

Zelená tundra v únoru: Nová realita globálního oteplování v Arktidě

Za jedny z prvních bojových nožů moderní éry lze považovat mohutné „bowijáky“, používané v 19. století americkými trapery a vojáky. Na konci prvního celosvětového konfliktu se pak začaly objevovat takzvané zákopové nože (německy Grabendolch, anglicky Trench Knife), uzpůsobené pro střety v těsných prostorech. Po zkušenostech ze zákopové války zavedly útočné nože do výzbroje armády mnoha zemí. Ačkoli se vzhledově lišily, jejich společným rysem se stalo zaměření na boj zblízka. 

K rozvoji této chladné zbraně došlo během druhé světové války. Například britské speciální oddíly Commandos používaly dvousečný útočný nůž Fairbairn-Sykes, jenž nesl jméno po svých konstruktérech Williamu Fairbarinovi a Eriku Sykesovi, kteří při výrobě uplatnili zkušenosti získané ve službě u šanghajské městské policie. Tato zbraň pak posloužila za inspiraci mnoha dalším typům ve výzbroji různých armád.

Náročné požadavky

Po vstupu Spojených států do druhé světové války nabídla společnost Ka-Bar Knives (původně Union Cutlery Co.) svůj útočný nůž jednotkám americké námořní pěchoty (United States Marice Corps, USMC) v naději, že si tyto útvary vyberou právě produkt jejich firmy. Vrchní velení USMC zbraň doporučilo a brzy se rozjela výroba speciálních bojových a užitkových nožů pro mariňáky.

K již tak přísným a pečlivým kontrolám při zhotovování přibyly další testy: na pevnost čepele proti zlomení při rozdílném tlaku z různých úhlů, kvalitu ostří při řezání všemožných materiálů a zkoušky na odolnost rukojeti vůči rozmanitým klimatickým podmínkám. Zároveň se však dbalo na to, aby se čepel dala nabrousit vhodným nástrojem i v terénu. Výrobu ve fabrikách kontrolovali přímo technici z řad US Army. 

Oblíben u mariňáků

V listopadu 1942 pak přijala americká námořní pěchota do výzbroje nůž označený jako „USMC Mark 2 Combat Knife“, známější pod názvem KA-BAR. Od svého předchůdce Mark I z dob Velké války se lišil především tím, že jeho rukojeť již nebyla kombinovaná s boxerem. Jako individuální zbraň mariňáků se nůž osvědčil hlavně při bojích zblízka v džunglích pacifických ostrovů. Kromě vojenských účelů ale našel uplatnění i při běžných praktických činnostech, například při zarážení stanových kolíků, zatloukání hřebíků, rozdělávání ohně apod.

Originály i kopie

V následujících letech celosvětového konfliktu vzrostla poptávka po nožích KA-BAR natolik, že vláda Spojených států zadala několika jiným firmám úkol vyrábět co nejvěrnější napodobeniny této chladné zbraně. Celkem vzniklo za druhé světové války přes 1 000 000 kusů originální verze. Brzy tato značka zpopulárněla do té míry, že se KA-BAR říkalo všem kvalitním a spolehlivým nožům. Pro své vynikající reference začaly zbraně od firmy Ka-Bar Knives používat i jiné jednotky americké armády, kupříkladu podvodní demoliční týmy, pobřežní hlídky či oddíly řadové pěchoty. 

Zásobování vojenských útvarů těmito noži pokračovalo neoficiálně i v dalších válečných konfliktech (v Koreji, ve Vietnamu, v Perském zálivu, v Iráku). V dnešní době nepoužívají KA-BAR pouze příslušníci ozbrojených sil Spojených států, stal se populárním nožem pro cestovatele, trampy a jiné dobrodruhy. Společnost navíc rozšířila výrobu o další modely včetně outdoorových a zavíracích typů, které se rovněž vyznačují vysokou užitnou hodnotou a kvalitním řemeslným zpracováním.

Image

Čtěte také

SS-Dienstdolch: Černá dýka Waffen-SS je dodnes ceněným sběratelským artiklem

Fridrich II. Štaufský byl na svou dobu nebývale osvíceným panovníkem. Coby císař římský, král německý, sicilský a jeruzalémský si uměl při všem tom náročném vladaření najít čas i na krásnou literaturu. Nejen že byl vášnivý čtenář, ale sám také nejrůznější spisky vytvářel. Zvláštního uznání si pak zaslouží dílo De arte venandi cum avibus, tedy O umění lovit s ptáky, která se počítá mezi vůbec první odborně zoologické publikace v Evropě.

Císař, který má rád cizí ptáky 

Ponechme stranou, že tento prapůvodní literární soubor byl ukraden a z valné části zničen Fridrichovými protivníky z řad papežských vojevůdců. I když to vysvětluje, proč se poslední fragmenty originálu, včetně bohatých a názorných ilustrací, nacházejí ve vatikánském archivu. Buďme vlastně rádi. Ve sterilním prostředí knihoven Svatého města přežilo do dnešních dní všech 500 zobrazení osmdesáti druhů ptáků. 

Finští zoologové tyto ilustrace před časem podrobili důslednému rozboru – a dobrali se přitom velmi nečekaných závěrů! Mistrně provedené malby totiž nezachycují jen ryze evropské druhy dravců: krahujce, rarohy, orly, sokoly, tedy tradiční lovecké ptáky, ale i několik ptáků velmi vzdáleného původu.

Asi nebudeme moc přehánět, když řekneme, že biolog Pekka Niemelä z finské univerzity v Turku na okamžik oněměl úžasem. To když spatřil obrázek zachycující papouška kakadu! Omyl byl prakticky vyloučen, protože roztomilý papoušek s typickou chocholkou na hlavě tu byl zobrazen hned na čtyřech výřezech.

Zatoulaný papoušek

V čem je problém? Domovem tohoto opeřence byla a je Oceánie, Indonésie, Filipíny a Austrálie! Tedy světy, o nichž Evropané dobře do 15. století neměli nejmenší tušení. Císař Fridrich ho však ve svém díle přesně zachytil ve století třináctém, tedy zhruba o 250 let dříve, než by bylo uvěřitelné. Přitom až donedávna bylo za nejranější zobrazení papouška považována malba z roku 1496 od Andrea Mantegna. Obrázky z De arte venandi cum avibus si samozřejmě prohlédlo více zoologů – shodně dospěli k závěru, že císař velmi věrně zachytil samici druhu kakadu žlutolící. Kde k ní ale přišel?

Dárek od sultána

Na to už museli nalézt odpověď historici. Heather Daltonová se pustila „po stopách“, které po sobě císař zanechal. Z nich je patrné, že tento evropský vladař čile komunikoval s arabským světem. Dost pravidelně si korespondoval například s egyptským sultánem al-Kamilem, kterého nazýval osobním přítelem. Ostatně, právě s ním vyjednal „mírové otevření“ Jeruzaléma pro zástupce všech náboženství, což zrovna nepotěšilo papeže a vedlo k císařově exkomunikaci z církve. Podle všech dostupných indicií se tedy zdá, že papoušek byl darem, který Fridrich dostal od sultána al-Kamila. 

Záhada opeřence v De arte venandis je tím ale zodpovězena jen z části. I když se al-Kamil (mimochodem bratr obávaného vojevůdce Saladina) pyšnil přídomkem „sultán babylónský“ a jeho moc sahala od pohoří Sindžár až po Maroko, pořád je to k Austrálii hodný kus cesty. Daltonová neustala v náročné práci, a nejrůznějšími dostupnými zdroji zrekonstruovala pravděpodobnou cestu papouška kakadu z Oceánie do Káhiry, a odtud na Sicílii za Fridrichem. Ano, tahle ptačí odysea musela trvat několik let!

Obchod, co spojuje svět

Papoušek byl nejprve odchycen domorodci někde na severním cípu australské pevniny nebo na ostrově Papua Nová Guinea. Ochotně jej směnili za zboží, které vykupovali kočovní kupci. Ti na malých plavidlech obráželi ostrovy jihovýchodní Asie, a většinou se soustředili na výkup kožešin šelem, tkané výrobky, trvanlivé ovoce a celá živá zvířata. Tento materiál proměnlivé hodnoty pak obvykle končil na velkých tržnicích v přístavištích na Jávě, kam občas za exotikou vyjížděli čínští překupníci.

Od nich pak už zboží putovalo po souši do Persie, a pak dále, k arabským zemím. Odtud je to do Egypta už jen kousek, a na Sicílii relativně také. Papoušek tedy musel projevit značnou odolnost vůči stěhování a adaptaci nejrůznějším přepravním podmínkám. Čas pro něj naštěstí problém nebyl, za optimálních podmínek se totiž může dožít i sta let.

Image

Čtěte také

Legenda o bílých slonech: Proč sloužili jako trest siamských králů?