Ještě na začátku 19. století se americký prezident Thomas Jefferson k pozorování dopadajících meteoritů vyjádřil následovně: „Raději uvěřím, že dva profesoři z Yale lžou, než že kameny mohou padat z nebes.“ Brzy však zavládla mnohem příznivější situace pro uznání meteoritů coby vesmírných těles střetávajících se s povrchem Země. V roce 1813 francouzský astronom, fyzik a matematik Pierre-Simon Laplace napsal, že by obří kosmický objekt při nárazu do naší planety vyvolal kataklyzma, jež by vyhubilo celé druhy. Jak prozíravá myšlenka, předcházející svou dobu více než o století a půl! Tehdy totiž ještě nikdo nemohl tušit, že dopad asteroidu Chicxulub na konci křídy před 66 miliony let nejspíš nasměroval vývoj života k modernímu světu a člověk by se bez něj možná na modré planetě nikdy neobjevil.

Katastrofy nejsou třeba

Poskočíme-li nyní poněkud v čase, můžeme konstatovat, že byly meteority postupně vzaty na milost, a jejich hledání se dokonce stalo výnosným obchodem. Jen mezi léty 1740 a 1990 se jich podařilo objevit asi 4 660, o celkové hmotnosti bezmála půl milionu tun, což znamená průměrně 106 kg na jeden. Zemi zaslíbenou představuje v daném směru Antarktida, kde se do roku 2000 našlo přes 30 tisíc kusů meteoritů. 

Přesto i v průběhu 19. století dál převládalo mínění, že dopad meteoritu patří mezi nevýznamné události, jež ve skutečnosti nemohou dlouhodobé dění na Zemi ovlivnit. Geologové podobné myšlenky obvykle odmítali: Žádné katastrofy v podobě dopadů gigantických těles z vesmírného prostoru jednoduše nebyly třeba a nikdo v této době jejich stopy ani nehledal. 

Sopka, nebo meteorit?

Důkazy se však přece jen nabízely a už je nešlo přehlížet. Na konci 19. století začali vědci poprvé zkoumat kruhovou jámu o průměru 1,2 km, zvanou tehdy Canyon Diablo Crater neboli „kráter v kaňonu Diablo“, ležící v Arizoně. Prstencový val z vyvržené zeminy měří na výšku kolem 40 m a hloubka jámy přesahuje 170 m. Jelikož se v okolí San Francisca hojně vyskytují sopečné horniny, badatelé od počátku předpokládali, že má i zmíněný útvar vulkanický původ. Grove Karl Gilbert, jeden ze zakladatelů americké geologické služby U. S. Geological Survey, jej v roce 1891 mylně označil za výsledek podpovrchové sopečné exploze. Právě on pak paradoxně jako jeden z prvních prokázal impaktní původ kráterů na Měsíci. 

V roce 1903 se ke Canyon Diablo Crater dostal důlní inženýr, geolog a obchodník Daniel Moreau Barringer Jr. a brzy jej označil za impaktní strukturu, pozůstatek po dopadu železného meteoritu. Který ze zmíněných pánů měl pravdu, napoví dnešní název kráteru: Vědci jej na počest „objevitele“ pojmenovali Barringerův. 

Impakt potvrzen

Barringer, sám zkušený autor knihy o důlním právu v USA, si byl impaktním původem formace jistý již kolem roku 1906, jeho názor však nikdo nebral příliš v potaz. Obchodník se navíc pokoušel najít zbytky meteoritu pod dnem kráteru – což se mu ovšem nikdy nemohlo podařit, protože těleso se při impaktní explozi z drtivé části vypařilo a zbytek byl rozprášen do okolí. Barringer strávil pátráním po domnělém „pokladu“ v podobě zásob meteoritického železa celých 27 let, během nichž uskutečnil 28 nákladných vrtů a nechal na dně útvaru vyrazit dvě šachty do hloubky 55 m. 

Definitivní potvrzení impaktního původu arizonské struktury přišlo až o půl století později, kdy k ní obrátil pozornost geolog a planetolog Eugene Merle Shoemaker. Agilní vědec obhájil doktorskou práci o mechanice meteoritického impaktu a po roce 1960 se začal věnovat astrogeologii a studiu kráterů na Měsíci i na Zemi. V Arizoně objevil jasné známky impaktu v podobě stišovitu a coesitu i šokem přeměněných křemenů – minerálů, jimž se prudkým nárazem a žárem po dopadu pozměnila lomivost, respektive krystalová struktura. Porovnal také vzhled a stavbu kráteru s výsledky podzemních explozí jaderných náloží v Nevadské poušti (například umělý kráter Sedan o průměru 390 m) a rovněž našel jisté shodné znaky, třeba převrácené vrstevní sledy hornin v okrajových valech. Od dob jeho výzkumu v 60. letech už o impaktním původu Barringerova kráteru ani mnoha dalších podobných struktur prakticky nikdo nepochybuje. 

Krátery, samé krátery

Vulkanismus tedy mohl být jako původce kráteru vyloučen. Arizonská formace – a některé další, tehdy již známé – měla prokazatelně impaktní „kořeny“. Od 50. a 60. let se tak díky Shoemakerovi a jeho kolegům stala nauka o dopadech planetek a kometárních jader skutečnou vědou a impakty velkých až obřích kosmických těles, tedy nikoliv pouze malých meteoritů, představovaly definitivně prokázanou a nikým nezpochybňovanou skutečnost. 

Zajímavá historie Barringerova kráteru se však psala i v následujících dekádách. Již od roku 1960 v něm američtí astronauti trénovali na budoucí lunární mise a o osm let později byla oblast prohlášena za chráněný přírodní výtvor. Pravidelně od roku 1982 se také úspěšným výzkumníkům zabývajícím se impakty uděluje Barringerova medaile. V blízkosti formace se dnes nachází naučné středisko i muzeum a pořádají se tam prohlídky pro návštěvníky z celého světa. 

K uznání velkých impaktů mezitím významně přispěl rovněž kosmický věk a studium povrchu Měsíce i kamenných planet a jejich souputníků pomocí sond. Výzkum prokázal, že vznik kráterů na objektech s pevným povrchem tvoří ve Sluneční soustavě spíš pravidlo než výjimku, a na Zemi tomu v minulosti nemohlo být jinak. Dnes známe i pod zemským povrchem pohřbené krátery starší než tři miliardy let, jejichž odhadované původní rozměry přesahují 400 km.

Zdrcující dopad

A jak se vlastně odehrála katastrofa, kterou arizonský kráter dosud připomíná? Díky podrobnému zkoumání víme, že zhruba před 49 tisíci lety zasáhl oblast asi 50metrový železoniklový meteorit, načež zanechal v terénu zhruba 1,2 km širokou a 200 m hlubokou „stopu“, viditelnou i z oběžné dráhy. 

Lokální následky impaktu byly zdrcující: Těleso se srazilo se Zemí rychlostí kolem 13–18 km/s, a pohybovalo se tedy mnohem rychleji než kulka. Oproti drobnému náboji vystřelenému z pistole však jeho objem činil zhruba 62 300 m³ a vzhledem k průměrné hustotě kovového materiálu kolem 8 000 kg/m³ vychází jeho hmotnost přibližně na 500 000 tun, což odpovídá pěti letadlovým lodím třídy Nimitz. Výsledná energie impaktu pak měla hodnotu okolo 1,2 × 1017 J, tzn. ekvivalent 1 930 hirošimských atomových bomb nebo 29 megatun TNT. 

Horké supertornádo

Kromě vypaření většiny impaktoru tak rovněž zahynulo vše živé na povrchu do vzdálenosti mnoha kilometrů, přičemž těžká zranění utrpěla zvířata ještě asi 20 km od místa dopadu. Rázová vlna utvořila „horké supertornádo“, jež se hnalo nejméně 5 km všemi směry fantastickou počáteční rychlostí. Následovaly jej miliony tun vyvrženin, které se dostaly se vysoko do atmosféry. Zanikla vegetace na ploše asi 1 500 km², stromy skončily vyvrácené v okruhu zhruba 20 km. Obnova zpustošené lokality, například návrat souvislé vegetace, pak trvala celé století. 

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Pokud by se něco podobného stalo dnes a navíc v hustě obydlené oblasti, šlo by nepochybně o největší přírodní katastrofu, jakou lidstvo zažilo. Počet obětí by mohl dosáhnout milionů. V době impaktu však severoamerický kontinent zřejmě ještě nebyl osídlen, a potenciální oběti tak představovali hlavně mamuti a velcí lenochodi. Dopady o podobné síle se ovšem odehrávají v průměru jednou za tisíciletí, což není zanedbatelná frekvence. Oblohu se tak skutečně vyplatí sledovat… 

Dnešní nosorožci jsou příbuznými podivuhodných třetihorních obrů, pod nimiž se třásla zem v oligocénu a miocénu (před 6 až 34 miliony let). Největší z nich byla gigantická bezrohá paraceratéria, dříve známá jako indrikotéria. Tento býložravý lichokopytník byl vysoký jako žirafa, vážil ale zhruba jako tři afričtí sloni.

Paleontologové je znají od roku 1910 a podařilo se jim identifikovat několik druhů. Teď k nim přibyl další a je to jeden z největších. Čínští vědci objevili lebku a další části paraceratéria, kterého popsali jako nový druh. Jmenuje se Paraceratherium linxiaense, podle pánve Linxia na severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny. Paraceratérium tam žilo asi před 26,5 miliony let, tedy v období svrchního oligocénu.

TIP: Zabijácký delfín Ankylorhiza z oligocénu byl na vrcholu potravního řetězce

V době, kdy tito obři žili, vypadala oblast Tibetu velmi odlišně, než jak ji známe dnes. Ke srážce Indie s Asii došlo teprve nedávno, takže zdejší hory byly o poznání nižší. Některé části dnešního Tibetu měly nadmořskou výšku nižší než 2 tisíce metrů. Krajina byla celkově bohatší na živiny a pro život přívětivější. Gigantická paraceratéria žila podél východního břehu tehdejšího oceánu Tethys, a také v nížinách Tibetu. Paraceratherium linxiaense, tak jako ostatní paraceratéria, zřejmě žilo v krajině s řídkými lesy, v nichž spásalo koruny stromů. 

Vědci se vydali do mrazivých končin Antarktidy mezi kolonie rypoušů, tučňáků oslích, tučňáků uzdičkových nebo tučňáků kroužkových a zkoumali půdu a rostliny, které tyto populace obklopují. Zjistili, že výkaly pocházející z kolonií se částečně odpařují ve formě čpavku, který vítr odnáší dál do vnitrozemí a usazuje v oblastech, která někdy až 240násobně přesahuje plochu, na níž zvířata žijí. 

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Na takto obohacené půdě se velmi daří mechům a lišejníkům, které zase hostí množství malých bezobratlých tvorů, jako jsou chvostoskoci a roztoči. Zoologové napočítali i miliony těchto živočichů na metr čtvereční zatímco v evropských a amerických travních porostech jich je možné zjistit kolem 50 až 100 tisíc na metr čtvereční. Autoři studie také zjistili, že dopad pozitivní přítomnosti zvířecích výkalů nesouvisí s tím, jak je v konkrétním místě zima nebo sucho, ale především s množstvím zvířat, která v kolonii žijí.

Představme si, že je náš vesmír statický a nekonečný. A že ho víceméně rovnoměrně vyplňuje nekonečné množství stálic. Ať už tedy pohlédneme kamkoliv, musí nakonec z daného bodu do našich očí dorazit foton z povrchu některé hvězdy. Obloha v noci však zůstává tmavá. Zmíněný paradox popsal v roce 1823 německý astronom Heinrich Olbers, všiml si ho však už Johannes Kepler na začátku 17. století nebo Edmund Halley a Jean-Philippe Loys de Cheseaux o sto let později. 

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Obecně přijímané vysvětlení vychází z faktu, že se světlo šíří konečnou rychlostí. K pozorovateli proto nemohlo dorazit záření hvězd nacházejících se dál, než činí stáří stálice násobené rychlostí světla. Protože je podle současných údajů náš kosmos starý asi 13,7 miliardy roků, odpovídá uvedené číslo maximální možné vzdálenosti ve světelných letech, z níž vůbec mohlo k Zemi dorazit nějaké elektromagnetické záření.

Do hry vstupuje i skutečnost, že se vesmír neustále rozpíná. Záření vzdálených objektů se tak modifikuje rudým posuvem a světlo se posouvá z viditelné oblasti spektra do dlouhovlnné. V důsledku popsaných dvou jevů tudíž celá obloha nezáří. 

Britským policistům došla trpělivost s jezdci na silných strojích, kteří policejním vozidlům ujeli. Motorkáři tvoří na ostrovech zhruba 1 % provozu, na svědomí však mají celou pětinu nehod. Do svého vozového parku si proto policisté pořídili vozidlo založené na modelu Ariel Atom 3.5R, vybavené majáky a dalším policejním příslušenstvím.

Parametry půltunového stroje jsou impozantní: z nuly na sto zrychlí za 2,5 vteřiny, což z něj dělá nejhbitější policejní vůz na světě, překonávající modely Lamborghini Gallardo LP560-4 Polizia užívané policií v Itálii, Audi R8 GTR německých policistů i stylové Ferrari FF strážců zákona v Dubaji.

V jižní Francii vyrůstá nový velký tokamak (zařízení, vytvářející toroidální magnetické pole) ITER. Jde o mezinárodní projekt, do kterého je zapojeno 35 zemí včetně České republiky. Komponenty budoucího tokamaku vznikají na řadě míst planety. Jedním z nich je i továrna společnosti General Atomics v San Diegu, kde vznikl první modul centrálního solenoidu budoucího tokamaku. Nyní se tato klíčová část chystá na cestu přes oceán.

Centrální solenoid je extrémně výkonný magnet. V tomto případě nejvýkonnější pulzní elektromagnet světa pro praktické použití. Až bude centrální solenoid tokamaku ITER v provozu, bude produkovat magnetické pole o síle 13 tesla, tedy zhruba 280tisíckrát silnější než magnetické pole planety Země. Takto výkonné magnetické pole by zvedlo celou letadlovou loď vážící 100 tisíc tun. 

TIP: Rozhovor s odborníkem z ČVUT: Dokážeme na Zemi zažehnout jadernou fúzi?

Kompletní centrální soleniod bude 18 metrů vysoký a 4,3 metru široký. Jeho hmotnost bude asi tisíc tun. Bude se skládat z celkem šesti modulů. Každý z těchto modulů je vlastně obrovská cívka, obsahující asi 5,6 kilometru ocelí potaženého supravodivého kabelu z niobu a cínu. Značná velikost těchto cívek a jejich supravodivost zajistí, že centrální solenoid vyrobí extrémně silné magnetické pole.

Jsme ve vesmíru sami? A pokud nejsme, setkali jsme se už někdy s mimozemskou civilizací? Naše představy o návštěvnících z vesmíru se neustále vyvíjejí. Nejčastěji si je ale představujeme jako živé bytosti, více či méně podobné nám samotným.

Podle Američana Seth Shostaka, vedoucího astronoma v institutu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence), nás ale možná v tomto směru čeká překvapení. Shostak je přesvědčený, že pokud jsme se již setkali s cizí civilizací, nešlo o setkání s organickými stvořeními. Pravděpodobnější je podle něj možnost, že nás navštívila mimozemská umělá inteligence. Řečeno řečí filmů, nikoliv E.T. – Mimozemšťan, ale spíše Nevědomí (Oblivion).

Mimozemské inteligence

Shostak je přesvědčený, že lety mezi hvězdami bez „nadsvětelného“ pohonu nejsou moc lákavou vyhlídkou pro biologické tvory. Takové lety by trvaly nesmírně dlouho a byly by zřejmě dost nudné, protože mezi hvězdami se obvykle neděje nic moc zajímavého. S naší nejlepší kosmickou technologií bychom i k nejbližší hvězdě Proximě Centauri letěli zhruba 75 tisíc let.

Pokročilé civilizace by podle Shostaka sice mohly vyvinout jiné typy pohonu kosmických lodí, díky nimž by to zvládly podstatně rychleji, ale i pro takové lety budou nejspíš vhodnější umělé inteligence umístěné ve strojích, a nikoliv v biologických tělech. Umělým inteligencím by pak nejspíš nevadilo, že letí vesmírem dlouhé tisícovky let. Nepotřebovaly by potravu, vzduch, zdravotní péči ani zábavu mimo své simulované prostředí.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

Shostak také okomentoval nejznámější teorie, podle kterých stojí mimozemšťané za stavbou obřích pyramid. Stejně jako v případě publikovaných záběrů ‚neidentifikovatelných létajících předmětů‘ je ale přesvědčený, že pro pyramidy i UFO existují mnohem prozaičtější vysvětlení než případná návštěva z kosmu. „Upřímně věřím, že v naší Galaxii existují i jiné živé inteligentní bytosti, nevěřím ale, že se pohybují někde kolem nás. Nyní a ani v minulosti,“ prohlásil v nedávném rozhovoru astronom Shostak.

Je příznačné, že jen tři pětiny z tanků renault, které se zapojily do bojů na podzim 1918, nasadila francouzská armáda, zatímco víc než 200 patřilo US Army. Američané sice dosud neměli vlastní tanky, ale pro novou zbraň se nadchli, zakoupili francouzská vozidla a připravovali licenční výrobu, byť do reálného boje zasáhli jejich tankisté jen ve strojích vyrobených v zemi galského kohouta.

Zrození amerických legend

Na scéně již tehdy zářilo i jméno výjimečného muže, jenž se měl v budoucnu zařadit do panteonu nejslavnějších tankových velitelů všech dob. Od mládí hodně nekonvenční a svérázný George Patton působil ve štábu generála Johna Pershinga, jenž velel americkým expedičním silám, a který v roce 1916 organizoval trestnou výpravu do Mexika. Tam se vyznamenal i sám Patton, jenž se krátce poté dozvěděl o tancích a začal se o ně zajímat.

Pershing mu tedy v listopadu 1917 nabídl možnost postavit tankový sbor pro operace ve Francii. Patton se pustil do práce s charakteristickou vervou a na jaře 1918 mohl hlásit připravenost první brigády, byť se musel smířit s faktem, že se nestal velitelem celých obrněných sil US Army. Funkci získal plukovník Samuel Rackenbach, se kterým měl Patton, čerstvý velitel oné první tankové brigády, dosti složitý vztah.

Swintonovy pokyny pro taknisty

• Střílejte opatrně, šetřete municí a nesnažte se nepřítele zabít třikrát.
• Pečlivě miřte a střílejte, abyste zasáhli, nikoli abyste ztropili hluk.
• Střela vedle, která nepříteli vrhne prach do očí, je lepší než střela, která mu zasviští kolem uší.
• Sledujte a pamatujte si postup boje, pozici vlastních tanků i pěchoty, které pomáháte.
• Podle hluku, prachu a kouře vyhledávejte nepřátelská kulometná postavení a ostřelujte je.
• Žádná vaše zbraň (ani nenabitá) nesmí mířit na vlastní pěchotu nebo tanky.
• Děkujte Bohu, že jste neprůstřelní a že můžete pomáhat pěchotě, která taková není.

V čele svých tanků

Právě dynamický Patton však byl „motorem“ změn u nové složky a 12. září 1918 u Saint-Mihiel vedl první tankový útok v historii US Army, za což pak čelil kritice od Rackenbacha. Ten soudil, že by vysoký důstojník neměl osobně stát v čele ofenzivy, ale Patton trval na svém. Mezitím se na základně Fort Colt v Pennsylvánii budovala první americká tanková škola, jíž velel další později proslulý důstojník, kapitán Dwight Eisenhower.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Na začátku z toho nebyl příliš nadšený, ve skutečnosti mu však tato funkce v kariéře velmi pomohla, jelikož tak nasbíral mimořádně cenné zkušenosti. Stejně jako Patton se tak zařadil do nové generace velitelů, kteří se s tanky seznámili během první světové války a využili jejich potenciál o více než 20 let později.

Jihoamerická nutrie říční (Myocastor coypus), které se lidově říká také vodní krysa, bobr bahenní, bobr jihoamerický nebo také řekomyš americká, byla ve 20. století zavlečena na téměř všechny kontinenty světa, včetně Evropy. Dnes chybí jen v Austrálii a na Antarktidě. Může za to její kožešina. Za všemi nepůvodními výskyty tohoto hlodavce totiž stojí jeho náhodné úniky či záměrné vypouštění z kožešinových velkochovů. 

Zastaví ji jen mráz

Nepůvodní nutrie se zabydlela v teplejších oblastech severní polokoule. Najdeme ji například v Severní Americe, v Evropě, ve střední a severní Asii, v Japonsku, ve východní Africe a na Blízkém východě. Ve vhodných podmínkách se rychle množí a šíří na stále nová a nová místa. Jako vynikající plavec cestuje po vodě. Proplouvá od města k městu a úspěšně zakládá další a další kolonie. Pochopitelně nerespektuje ani státní hranice.

Houževnatou vodní krysu zastaví jedině silný mráz, který může vyhubit až 90 % populace. Přestože většinu těla ochrání před mrazem hřejivý kožíšek, lysé končetiny a ocas snadno omrzají a nutrie pak hynou. Mráz navíc vyvolává potraty a tím výrazně omezuje, jinak nekontrolovatelné, množení. Pokud ale mrazivé počasí ustoupí, je zlomek původní populace schopen v krátké době obnovit dřívější stavy. 

Spoušť nejen na březích řek

Nutrii říční najdeme především podél řek, potoků, rybníků a jezer obrostlých mokřadním houštím. Jako zavlečený druh stávajícím mokřadním ekosystémům škodí. Nutrie často obývají kilometry říčních břehů, které doslova rozhrabávají, když si v nich hloubí nory nebo hledají potravu. Ničí také vodní díla. Značně tím přispívají k erozím, někdy se narušené břehy doslova bortí a vznikají lokální povodně. Škody mohou narůst do obrovských rozměrů. 

Nutrie plení i vegetaci kolem vod. Ve velkém spásají mokřadní, vodní, ale i pobřežní rostliny a nevynechávají ani jejich podzemní části (např. kořeny a oddenky), které usilovně vyhrabávají ze země. Kvantitativně likvidují především rákos, stulík žlutý nebo šťovíky. Kolonie nutrií je demoliční četou, která mokřadní houští srovná se zemí. Přemění ho na otevřenou krajinu a zároveň připraví o domov nespočet místních živočichů. Když se mokřadem bezohledně prokousává, poničí i hnízda vodních ptáků a někdy se dokonce přiživí na vejcích. Bohužel nevynechá ani ta, která patří ohroženým druhům. Když to parta vyhládlých nutrií vezme i přes pole poblíž řeky, dílo zkázy dokonává tím, že za místní zemědělce sklidí podstatnou část úrody. Přitom často vyhrabe a zkonzumuje jen podzemní části (zejména hlízy, oddenky a kořeny), zatímco ty nadzemní zpustoší a nechá ladem. Takhle řádívá například v cukrové řepě. 

Marný boj s nájezdníkem

Evropa dnes nutrii eviduje mezi stovkou škodlivých invazivních organismů (na portálu DAISIE, který informuje veřejnost o nepůvodních druzích a biologických invazích v rámci států Evropské unie). Její nejpočetnější populace již obsadily Francii, Itálii a část Německa a úspěšně se šíří i v dalších evropských zemích, včetně České republiky. 

Kvůli závažným škodám, které nutrie přírodě a lidské společnosti způsobuje, je snahou člověka její nepůvodní populace eliminovat. Ovšem, jak uvádí DAISIE, v boji s tímto vetřelcem dosud obstála pouze Anglie. Tam nakonec po zhruba deseti letech, především díky efektivní motivaci lovců a sérii extrémních zim, nutrii v celé zemi přece jen vyhubili. Ostatní státy, zejména ty jihoevropské, s ní bojují marně. Přestože například v Itálii během pěti let (1995–2000) dokázali odchytil více než 220 000 jedinců, přemnožená nutrie tu stačila napáchat škody na říčních březích v hodnotě přes 10 milionů eur a na polích téměř za milion. 

Bez přirozených nepřátel 

Jisté je, že v Evropě se nutrii vyloženě daří. Jako teplomilný tvor se totiž vleklým mrazivým zimám severu vyhýbá, z přechodných mrazů se záhy zmátoží a mírné zimy, zejména na jihu Evropy, ji vůbec neomezují. Navíc tu nemá hlavního přirozeného nepřítele, kajmana, a vzhledem k její velikosti tady jiného prakticky nepotká – místní lišky, toulaví psi nebo dravci ji loví zřídkakdy. A tak přes veškerá regulační opatření její počty nadále stoupají a den ode dne přibývají místa, kde je běžně k vidění. 

V důsledku globálního oteplování lze navíc očekávat, že se bude invazivní šíření nutrií nadále stupňovat. Jediným skutečným nepřítelem tohoto nepůvodního kazisvěta evropských mokřadů tedy zůstává člověk. Každý jeho cílený zásah má nicméně v této fázi invaze už smysl pouze tehdy, pokud je nepůvodní populace nezkrotné nutrie izolovaná (např. na ostrovech Sardinie a Sicílie) a tudíž se šance na její totální vyhubení zdá být reálná. Rovněž v případě, kdy jsou způsobené lokální ekonomické škody a ohrožení biodiverzity příliš vysoké, se dá očekávat větší motivace a tudíž i větší možnost úspěchu. 

Kvalitní české nutrie 

V Čechách se nutrie kvůli kožešině chovají téměř 90 let. První chovné kusy k nám z Jižní Ameriky dorazily už v první polovině 20. století, ale chov se rozšířil teprve po válce a nejvyššího rozmachu dosáhl v 80. letech. Tehdy jsme produkovali i přes 500 000 jakostních kožek ročně a patřili jsme k předním producentům nutrií v Evropě. Typickou českou, tzv. „standardní“, nutrií je tmavě hnědá s oranžovými boky, která vyniká kvalitou srsti. Vyšlechtili jsme ale i další dva domácí barevné typy, „moravskou stříbrnou“ a „vícebarevnou přeštickou“. Česká nutrie byla zavedená značka! Z kvalitní, trvanlivé a lehké kožešiny se tu ve velkém šily kabáty, čepice a límce. 

Ceněno ale bylo i velmi jemné maso, chutí a kvalitou nejčastěji přirovnávané ke králičímu, kuřecímu nebo telecímu. Protože obsahuje málo tuku, hodně bílkovin a je lehce stravitelné, ve velkém putovalo i k pacientům do nemocnic. V důsledku nových trendů (ekologických a ekonomických) však prestižní chovy nutrií u nás přestaly být rentabilní a postupně téměř zanikly. 

Z chovů do volné přírody

Jedinci z neúspěšných chovů nakonec bohužel většinou skončili v přírodě a během teplých zim se rozmnožili. Dnes jejich potomci kolonizují města zejména v povodí Labe a Vltavy ve středních a východních Čechách. 

Jen v hlavním městě jich podél Vltavy pobíhají stovky. Proto se je lesníci pokoušejí odchytávat a umisťovat v zoo koutcích pražských lesoparků. Kolem pražské říčky Rokytky ve východní části metropole se to nutriemi doslova hemží. Není divu. Nutrii tu pravidelně vykrmují lidé ze širokého okolí. Zásobují hlodavce nejen pečivem, ale i obilím a zeleninou. Pobyt „all inclusive“ (bufetovou stravu a teplou lázeň) si nutrie užívá hlavně v zimě. Pro nezvaného hosta je to nečekaný luxus, který nám přemnožená nutrie „splácí“ devastací břehů. Tak přispívá k erozím a snižuje odolnost toku vůči povodním. Z břehů rozbrázděných norami se pak během povodňové vlny snadno uvolňují stromy a tvoří na řece zátarasy. Řeka přetéká a v náporu vodní masy se zátarasy občas protrhávají a vznikají další vodní vlny. 

Nahlodá i naše svědomí? 

Někde se krmení nutrií stalo atrakcí a chlupatá četa tam už svou „svačinu“ vyhlíží a valí se za ní nadšeně z vody na břeh. Ani chundelatá mimina nechtějí zůstat pozadu, ale nešikovné tlapky jim často podkluzují a padají tak zpátky do vody. Na břehu se nutrie k lidem přibližují na dosah ruky. Někdy o jídlo panáčkujíc vzorně prosí, jindy nedočkavě žadoní a na sousto se sápou. Občas ale nevydrží čekat ani minutu a dobrotu si prostě samy vydrápnou z vašeho batohu. 

TIP: Velký spáč sysel obecný: Jediná „zemní veverka“ v Česku

Svůj příděl si přidržují v tlapkách a hbitě ho ohlodávají mohutnými oranžovými hlodáky. Někdy hlodají poklidně a synchronizovaně, jindy si vjedou do kožichů. Jejich zuby vzbuzují patřičný respekt, ale zatím ještě nenahlodaly lidské svědomí. Nepůvodní nutrie říční totiž do přírody mimo svůj domov rozhodně nepatří a není tedy nejmenší důvod pro to, aby volně žila u nás v Čechách. Nesnažme se ji tedy v invazivním chování jakkoli podporovat. Vždy, když v nás hladové nutrie začnou vzbuzovat soucit, vzpomeňme si, že jde o škůdce, kterého jsme si do přírody sami dobrovolně vysadili. Teď nevíme, co s ním, a ještě mu nosíme proviant!