Letošní australské léto je skutečně žhavé. Celý kontinent hoří extrémními požáry, které jsou rozsáhlejší a více devastující, než bývá obvyklé. Podle nedávných zpráv již v Austrálii v plamenech či v důsledku požárů zahynula miliarda živočichů nejrůznějších druhů. Teď k nim přibude 10 tisíc dalších obětí. Jejich smrt ale bude plánovaná.

Jde o velbloudy, kteří mají tu smůlu, že nejsou v Austrálii původní. Dostali se tam až v 19. století, kdy je Britové dovezli z Indie a Afghánistánu. Invazním velbloudům se v Austrálii daří skvěle, mnoho jich zdivočelo a úspěšně se množí. Vcelku dobře se vypořádají i s požáry a ve spálené krajině se stávají nepříjemnými konkurenty původních živočichů.

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

Největší problém je ale v tom, že žízniví velbloudi pátrají po vodě, pronikají až do lidských sídel a dokonce mohou i zaútočit na lidi. Nebezpečí hrozí především dětem. Někteří lidé se bojí zapínat klimatizaci, aby je kvůli vodě v tomto zařízení velbloudi nenapadli. Právě z tohoto důvodu se místní úřady v postižených oblastech rozhodly odstřelit až 10 tisíc divokých velbloudů. V celé Austrálii jich přitom žije asi milion a jejich počet stále roste.

Císař Karel Habsburský se musel 11. listopadu vzdát podílu na vládě a odejít do ústraní. S rodinou opustil revoluční Vídeň a uchýlil se na zámek Eckartsau. Prozatímní německé národní shromáždění vyhlásilo 12. listopadu 1918 republiku Německé Rakousko, císařova práva přeneslo na státní radu a zrušilo všechna privilegia Arcidomu habsburského. 

Německé Rakousko? V žádném případě!

Bývalý císař Karel, byť byl v očích světa nyní už jen soukromníkem, se do konce života nevzdal úmyslu znovu se na trůn vrátit. Věděl, že musí – aby k tomu mohlo dojít – udělat několik věcí, především ale zabránit anšlusu Rakouska k Německu a uspořádat věci v Uhrách. Ve snaze o jejich úspěšné prosazení se silně angažoval. Rakouská delegace přijela na mírová jednání do Saint Germain-en-Laye s pevným úmyslem prosadit připojení k Německu. Karel si uvědomoval, že tomu je třeba zabránit za každou cenu. Pokládal za nezbytné posilovat nechuť dohodových spojenců vůči Německu a vzbuzovat v nich náladu proti každému jeho posílení. 

TIP: Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

Opět využil pomoci svého švagra prince Sixta, který s podporou vlivných přátel, především francouzského maršála Lyauteye, vstoupil do kontaktu s francouzskou vládou. Princové Sixtus a Xavier v únoru 1919 v Londýně přesvědčili britského ministerského předsedu Lloyda George, aby se postavil proti anšlusu. Když se navíc Clemenceauovi, který byl z principu proti jakémukoli posilování Německa, podařilo přesvědčit vůdce americké delegace plukovníka House, že není myslitelné, aby Německo vyšlo z prohrané války větší, než do ní vstupovalo, objevilo se konečně v mírové smlouvě uzavřené mezi Německem a vítěznými spojenci 28. června 1919 ve Versailles ustanovení, které spojení obou států zakazovalo. Německé Rakousko navíc muselo být přejmenováno na Rakouskou republiku.

Už nějaký čas víme, že galaxie rostou tak, že požírají své sousedy. Platí to i pro Mléčnou dráhu, která již spořádala pěknou řádku menší galaxií. A nepochybně v tom naše Galaxie bude pokračovat i v příštích miliardách let. Nejbližší kořistí Mléčné dráhy budou i slavná Magellanova mračna.

Splývání Mléčné dráhy s Magellanovými mračny už vlastně začalo. Naše domovská galaxie z nich vysává hmotu. Adrian Price-Whelan z amerického institutu Flatiron Institute’s Center for Computational Astrophysics a jeho kolegové nedávno zjistili, že v Mléčné dráze již vznikly hvězdy, které se vší pravděpodobností pocházejí ze hmoty Magellanových mračen.

Nová hvězdokupa z hmoty Mračen

V oblasti Mléčné dráhy, která se nachází v blízkosti Magellanova proudu, jimž proudí hmota Magellanových mračen do naší Galaxie, objevili hvězdokupu, která dostala označení Price-Whelan 1. Hvězdokupa má jen pár tisícovek hvězd a vznikla teprve před 117 miliony let. Její význam pro astronomy je ale velký, protože vznikla kvůli procesu pohlcování Magellanových mračen Mléčnou dráhou.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Objev výjimečné hvězdokupy Price-Whelan 1 je dalším z řady, který umožnila svým pozorováním a měřením unikátní evropská vesmírná observatoř Gaia. Její úlohou je zmapovat a proměřit celkem 1,7 miliardy hvězd Mléčné dráhy. Během těchto měření dochází k mnoha zajímavým objevům.

Dát si jen jednu skleničku, případně v pivní verzi – zajít si jen na jedno? S obří sklenkou, kterou nabízí jihokorejský internetový obchod G-Market, to není žádný problém. Jejich obří sklenička totiž pojme až 6,5 litru libovolného nápoje. Obchod ji aktuálně nabízí za 72 750 jihokorejských wonů (v přepočtu zhruba 1 400 korun). Bohužel méně dobrou zprávou je, že obchod nenabízí dodání do Evropy. 

TIP: Muzeum kocoviny ukazuje záhadné věci, které u sebe lidé najdou po prohýřené noci

Kotulové amazonští (Saimiri boliviensis) jsou vzhledem velmi podobní ostatním druhům kotulů. Obdobná velikost a tvar těla i hlavy jsou společné všem primátům tohoto rodu. Zoologové se domnívají, že tvar lebky je logickým kompromisem mezi relativně malou tváří a poměrně velkým mozkem. Kotulové amazonští mají hustou a krátkou nažloutlou až žlutou srst. V některých částech těla jsou chlupy černě zakončené a výrazná je tmavá „čapka“ na hlavě – v případě samců šedá, u samic černá. 

Hrají si i dospělí

Tento druh malých primátů žije téměř výhradně v korunách stromů a jen občas se za potravou spouští do keřů nebo na zem. Jde o velmi společenské tvory, kteří žijí ve skupinách od 10 až do více než 500 jedinců. Průměrně má jedna skupina velikost kolem 40 jedinců. V takto velkých společenstvích je nutné ustanovit hierarchii, která je mezi samci dána nelítostnými boji. Vítězové svoji dominanci utvrzují mimo jiné pomocí vlastní moči. Při tomto skoro až rituálním procesu si samec namočí na ruce, nohy a tělo, čímž zajistí, že všude, kudy projde, bude patrný jeho pach. 

TIP: Etiopské dželady: Jediní primáti, kteří vyrážejí na pastvu

Život ve skupině kotulů amazonských se ovšem neodvíjí pouze jako nepřetržitý řetěz bojů. Tito primáti jsou totiž také nesmírně hraví. Hravé chování je možné pozorovat především mezi matkami a jejich potomky a mezi nedospělými kotuly. Mezi sebou si však hrají i dospělí kotulové, a to i jedinci, kteří nejsou nijak spřízněni. Takové chování není mezi zvířaty obecně zrovna typické.

Při výzkumu lidského mozku i našeho myšlení je velmi užitečná magnetická rezonance a příbuzné metody, s jejichž pomocí je možné zobrazit vnitřní strukturu mozku i jeho aktivitu. Odborníci by rádi využívali magnetickou rezonanci i při výzkumu sociálního jednání a vztahů. Má to ale háček.

Kdo kdy zažil vyšetření na magnetické rezonanci, tak jistě ví, že je to jako vlézt do malé temné jeskyně. Přístroj hučí, člověku běhají hlavou různé myšlenky a na nějaké sociální vztahy má jen těžko náladu. Vědci se ale nehodlají vzdát. Hned dva výzkumné týmy, americký a finský, v tuto chvíli nezávisle na sobě vyvíjejí speciální zařízení s magnetickou rezonancí pro dvě osoby.

TIP: Umělá inteligence usnadní pacientům snímkování magnetickou rezonancí

Magnetická rezonance mozku nejspíš nebude nic moc příjemného ani ve dvou. Vědci si ale od nových přístrojů slibují velmi cenné údaje o fungování lidského mozku a myšlení během sociálních vztahů mezi lidmi. Chtějí sledovat, co se děje v mozku při různých výrazech tváře v dialogu, během očního kontaktu nebo když se dva lidé navzájem dotknou.

Těžce zraněný náčelník leží se zkrvavenou hlavou v bezvědomí na kožešině a jeho druzi se zatajeným dechem sledují šamana při operaci. Pazourkový hrot se zarývá do lebeční kosti a za sebou nechává tenkou rýhu. Vrstvičku po vrstvičce se hrot prokousává stále hlouběji, dokud nezdolá kost a pod ní se neodkryje tvrdá plena obalující mozek. Stop. Teď už nesmí hrot proniknout ani o vlas hlouběji. Nástroj řeže dál do kosti, dokud úplně neobkrouží místo, kde zeje v lebce rána po úderu kamennou sekyrkou.

Šaman odkládá pazourkové ostří a sevře v prstech dva jemné kamenné úštěpky. Jako pinzetou jimi opatrně uchopí okraj odříznuté kosti a jemným tahem se pokusí ji uvolnit. Kost klouže, ale šaman ji znovu pevně stiskne svou primitivní pazourkovou pinzetou. Konečky prstů mu zbělí námahou, na čele mu vystoupí krůpěje potu. Znovu opatrně zatáhne a kost se pohne. Ze škvíry mezi kostmi se vyvalí krev. 

Konečně se šamanovi podaří kost uvolnit a odhazuje ji stranou. Stejně tak odstraňuje i další kostní úlomky vmáčklé do hlavy silou úderu. Nechává odtéct krev nahromaděnou pod roztříštěnou kostí a pak otevřenou lebku překrývá kůží, kterou před operací nařízl a odklopil stranou. Lepí okraje rány borovou pryskyřicí a šeptá modlitbu, ve které prosí božstva, aby opět vdechla náčelníkovi život.

Kolemstojící muži s úlevou zamručí, když se náčelníkova hruď zvedne k hlubokému nádechu. Pak zraněný muž zaškube zavřenými víčky a otvírá oči. „Co se se mnou stalo?“ vysouká ze sebe s námahou a muži kolem propuknou v jásot.

Trepanace čili vrtání do lebky

Dnes neznáme přesný postup operací, při kterých pravěcí šamani a léčitelé lebky otevírali. Detaily si můžeme jen domýšlet. Odborně se takové operace označují termínem trepanace odvozeným z řeckého trypanon čili vrták. Trepanace jsou však mnohem starší než civilizace antického Řecka a zvládaly je národy v nejrůznějších koutech světa. Nejstarší lebky s otvory po trepanaci byly nalezeny v severní Africe a jsou staré 12 tisíc roků. Pozoruhodné je, že překvapivě vysoké procento lebek s vyřezaným otvorem nese jasné stopy po hojení kosti, což mimo jakékoli pochybnosti dokládá, že pacient operaci přežil. 

Věda měla s přijetím prehistorických trepanací velké problémy. Když například v roce 1865 dovezl americký archeolog Ephraim George Squier z výpravy do Peru starou inckou lebku s vyříznutým otvorem, jen málokterý z tehdejších odborníků věřil, že jde o práci dávného operatéra. Squier proto požádal o dobrozdání slavného Paula Brocu. Verdikt francouzského lékaře byl jednoznačný. Otvor v lebce nevznikl v důsledku poranění, ale byl vyříznut kamenným ostřím. Protože kost nese jasné stopy po zhojení, není pochyb, že operace skončila úspěchem.

Důvodů pro provádění trepanací byla celá řada. Zpočátku tak pravěcí šamani léčili těžké úrazy hlavy, při kterých byla poškozena lebka a úlomky lebečních kostí tlačily na mozek. Ať už k takovému poranění přišel člověk při lovu nebo při kmenových válkách, jeho vyhlídky na přežití byly nevalné. Odstranění úlomků kostí, usnadnění odtoku krve a uvolnění tlaku na mozek nejednou pomohlo. Úlomky však mohly být v ráně zaklíněné tak, že nešly po odkrytí kůže vytáhnout. Proto bylo zapotřebí kost kolem rány čistě vyříznout. Někdy volil předchůdce dnešních neurochirurgů vyříznutí jednoduchého čtverce, jindy obkroužil ránu elegantní křivkou. Podstata zákroku však byla vždycky stejná. Poškozená kost se dostala pryč. 

Vysoké šance na přežití 

Postupem času se zřejmě lidé pokoušeli léčit trepanací i další zdravotní problémy, například epilepsii nebo schizofrenii. Otvorem v lebce měly odejít z hlavy nemocného „zlé síly“ a pacient se měl uzdravit. O tom, jestli se trepanací léčily třeba i opakované silné záchvaty migrény, se vedou mezi odborníky spory. Někteří to považují za vysoce pravděpodobné, jiní to kategoricky vylučují. V některých částech světa se staly trepanace dokonce součástí rituálů. Například na Sibiři byly nalezeny lebky, na kterých operatér odstranil na řadě míst lebky jen část kosti, ale nepropracoval se až k mozkovým plenám.

Také samotná technika trepanace nabývala různých forem. Celkem rozšířené bylo rytí do lebeční kosti ostrým hrotem. Tento postup byl sice zdlouhavý, ale dovoloval dávnému operatérovi lepší kontrolu nad pronikáním nástroje kostí. Dramaticky tak klesalo riziko, že hrot či ostří zajedou až do mozkové tkáně. Základní pravidlo trepanace totiž velelo: Za žádných okolností neporušit mozkové pleny, které mozek obalují a chrání. 

Někdy se k trepanaci používala i zubatá ostří sloužící jako jednoduchá pilka, nebo různé vrtáky. Kromě pazourku nacházely při výrobě nástrojů pro trepanaci uplatnění i další materiály, např. sopečné sklo, ostré lastury a v pozdějších dobách samozřejmě i kovy. 

O rozšíření trepanace svědčí fakt, že na některých pohřebištích našli archeologové stopy po této operaci u každého desátého nebožtíka. Nebylo výjimkou, když se člověk podrobil trepanaci i několikrát za život. Úspěšnost byla až nečekaně vysoká. Přežívalo od 50 do 90 procent operovaných. I z toho je zřejmé, že šamani, léčitelé a ranhojiči ovládali techniku trepanace skutečně mistrovsky. Velkou překážku úspěšné trepanace ale představovaly záněty. Jak pravěcí předchůdci dnešních neurochirurgů s rizikem infekcí bojovali? I tady jen tápeme a nemáme k dispozici víc než dohady.

Kravská lebka s dírou

Antický lékař Galén používal trepanaci ve 2. století. K tomuto zákroku se mu nabízelo dost příležitostí, protože měl mezi svými pacienty i gladiátory zraněné při zápasech v aréně. Přesto neponechával nic náhodě a ve svých lékařských spisech prozrazuje, že trepanaci trénoval na zvířatech. Díky objevu francouzských paleontologů se počátky takového výcviku operatérů posouvají o celá tisíciletí zpátky do minulosti. Fernando Ramirez Rozzi a Alain Froment totiž důkladně prostudovali pět tisíc let starou kravskou lebku nalezenou už v roce v roce 1999 při vykopávkách na francouzské lokalitě Champ-Durand. 

Tady, na severním okraji rozsáhlých bažin v povodí řeky Vendeé asi čtyřicet kilometrů od atlantického pobřeží, stálo v mladší době kamenné silně opevněné sídlo. V době svého největšího rozkvětu, tedy v letech 3400 až 3000 př. n. l., sloužilo jako významné centrum obchodu se solí a dobytkem.

V jednom ze tří hlubokých obranných příkopů pevnosti v Champ-Durand našli archeologové kravskou lebku s velkým otvorem v mozkovně. Nálezci se domnívali, že kráva uhynula poté, co jí při vzájemném zápolení pronikl roh jiného zvířete hluboko do mozku. Ramireze Rozziho a Fromenta však zarazilo, že smrtící zásah rohem po sobě nezanechal typické vpáčení kosti do nitra lebky. Tento charakteristický typ deformace kosti nebyl patrný dokonce ani na snímcích stěn otvoru pořízených elektronovým mikroskopem. Stejným způsobem by deformoval lebeční kost i zásah zbraní s kamenným hrotem. Podrobné prozkoumání okrajů otvoru vyloučilo, že by otvor vznikl v důsledku zánětu, nebo že by se na jeho vzniku podílel nádor. Díru po sobě nezanechal ani zub velké šelmy. Tak co kravskou lebku proděravělo?

Vše nasvědčuje tomu, že otvor byl vyškrabán kamenným ostřím. Rýhy na stěnách tvoru se nápadně podobají vrypům, jaké se vyskytují na lebkách lidí podrobených trepanaci. Na kosti nejsou patrné známky hojení. Znamená to, že buď byl zákrok proveden na živém zvířeti a to operaci nepřežilo, nebo operace proběhla úspěšně a zvíře bylo hned poté utraceno. Nelze však vyloučit ani možnost, že pravěký člověk operoval mrtvé zvíře. 

TIP: Lobotomie se užívala jako všelék na jinak těžko léčitelné duševní poruchy

Ve studii publikované ve vědeckém časopisu Scientific Reports nabízejí Ramirez Rozzi a Froment pro pozoruhodný nález z Champ-Durand několik vysvětlení. Může jít o pozůstatek nejstaršího známého veterinárního zákroku, který měl za cíl uzdravit nemocnou krávu. To se však zdá oběma paleontologům krajně nepravděpodobné. Skot se v Champ-Durand porážel ve velkém. Proč by obyvatelé téhle bašty dobytkářství měli léčit složitou operací nemocný či poraněný kus? Zdá se logičtější, že by takovou krávu raději zabili.

Za mnohem pravděpodobnější proto považují Ramirez Rozzi s Fromentem možnost, že narazili na pozůstatky nejstaršího známého pokusu na zvířatech. I dnes provádějí chirurgové cvičné operace třeba na ovcích nebo prasatech. V Champ-Durand si zřejmě pravěký „neurochirurg“ trénoval trepanaci, aby získal potřebnou rutinu dřív, než přiloží pazourkové ostří k lebce člověka. 

Při úklidu v domácnosti musíme obvykle využívat prostředky, které jsou agresivní a často i toxické. Čínská společnost Egret nedávno představila revoluční zařízení pro úklid v domácnosti, které není ani agresivní, ani toxické a zároveň je šetrné k životnímu prostředí. Používá k dezinfekci jen slanou vodu, a přesto zlikviduje naprostou většinu mikrobů, virů a také zápachů, které doma máme.

Zařízení, kterému jeho tvůrci říkají Egret, využívá elektrolyzovanou vodu. Ta vznikne, když zařízení pustí do osolené vody z kohoutku elektrický proud. Na první pohled to vypadá nevinně, ale když se nějaký mikrob či virus dostane s elektrolyzovanou vodou do styku, tak doslova exploduje. Při elektrolýze slané vody totiž vznikne roztok kyseliny chlorné HClO a hydoxidu sodného, čili kyseliny a zásady, který má podle výsledků nedávných výzkumů výrazné dezinfekční účinky.

TIP: Léčba poranění: Elektrické obvazy dokážou ničit rezistentní bakterie

Úklid s Egretem by měl být velmi jednoduchý. Stačí naplnit zásobník obyčejnou vodou a kuchyňskou solí. Po 60 sekundách elektrolýzy je Egret připravený k práci. Podle svých tvůrců je Egret účinný stejně jako běžné prostředky na úklid domácnosti. Lze s ním dezinfikovat a odstraňovat pachy v kuchyni i koupelně, a také z oblečení, bot, koberců, nábytku, výbavy domácích mazlíčků i interiéru automobilu. Elektrolyzovaná voda z Egretu je natolik netoxická a sterilní, že je vhodná ke sterilizaci lahví a dalších potřeb pro malé děti. Na trhu by Egret měl objevit letos v dubnu, za cenu 219 dolarů (cca 5 tisíc Kč).

Z titulu své světské vlády vystupoval papež jako kterýkoliv suverénní středověký panovník ovládající území spadajícího pod jeho přímou vládu. Jeho duchovní autorita byla sice nesporná, ze světských statků však plynuly větší příjmy. Příslušníci starobylých římských rodů, kteří město s okolím ovládali, proto žárlivě střežili své privilegované postavení a v Římě se nechávali jmenovat kardinály a volit papeži. Příslušnice těchto rodů rodily po staletí nemanželské děti římským duchovním, které pak díky protekci v církevní kariéře mohly usednout i na svatopetrský stolec.

Nepotismus: škodlivá protekce

Slib celibátu (života bez ženy) byl mnoha kněžími po celý středověk dodržován velmi laxně a výjimkou nebýval ani sám svatý otec. Pokud měl papež kupu dětí, v oficiální terminologii byl obklopen synovci – tedy nepoty.  Protežování příbuzenstva při obsazování úřadů a funkcí známe ostatně velmi dobře i dnes.

Protekce pokrevních potomků a příbuzných v katolické církvi nazývaná nepotismus, byla v pozdním středověku běžná a stala se velkým nešvarem římského papežského dvora. Nepotismus škodil především proto, že žádný papež se nemohl chovat jako světský panovník v tom smyslu, že by předal vládu potomkovi dědičným právem. Každý byl odkázán na kardinálské kolegium, které volilo papeže. Ani tehdy, když nový pontifex maximus vyšel vítězně z konkláve, nevěděl, kolik dní nebo let mu bude v doživotním úřadu popřáno. Proto hromadil statky a úřady pro svou rodinu často velmi nevybíravým a nedůstojným způsobem. Není divu, že si tento svět sám pro sebe střežil velmi žárlivě mocenskou rovnováhu a letití odpůrci se stávali spojenci pouze v obraně proti vetřelcům zvenčí. Pokud se některý papež po svém zvolení začal jevit jako hrozba, vždy se pro něj našlo nějaké to otrávené sousto. V této souvislosti je příznačné, že lze na prstech spočítat papeže, kteří pocházeli odjinud než z Itálie. Dva z nich byli Španělé Kalixt III. a Alexandr VI. 

Borgiové obsazují úřady

Konkláve kardinálů po smrti papeže Mikuláše V. roku 1455 hledalo přesně takového papeže, jehož zvolení by neposílilo žádnou z vlivných římských rodin. Zároveň měl být nový svatý otec dostatečně tvárný pro další politické plány zúčastněných. Kardinálové tedy zvolili sedmašedesátiletého Španěla Alonsa Borgiu, ale ve své volbě se šeredně spletli. Alonso Borgia sice jako Kalixt III. seděl na svatopetrském stolci jen tři roky, ale i za tak krátkou dobu dokázal prostřednictvím protekce dostat do vlivných úřadů na tři sta svých příbuzných a členů spřízněných rodin. 

Don Pedro Luiz, šestadvacetiletý synovec Kalixta III. byl záhy jmenován římským prefektem a zároveň zastával významný úřad korouhevníka (gonfalloniere) – tedy vojenského velitele papežské armády. Jeho mladší bratr Rodrigo Borgia se ihned stal kardinálem a roku 1457 obdržel významný a především výnosný úřad místokancléře papežského dvora. Vojenským velitelem nejdůležitější papežské pevnosti Andělského hradu jmenoval Kalixt III. svého třetího synovce Juana de Mila. Tím Borgiové získali všechny klíčové posty.

Řím proti Španělům

Jedním ze zásadních faktorů, který ovlivnil volbu nového papeže v roce 1455, bylo sílící turecké nebezpečí na východě. Kalixt III. sice slíbil, že se pokusí situaci řešit, ale nestihl to. Jeho krátká vláda skončila mohutnými nepokoji v Římě a okolí, jež měly na svědomí starobylé římské rody, které chtěly rodinu Borgia a jejich příznivce odstranit z politického kolbiště. Ještě pár dní před smrtí vážně nemocného papeže Orsiniové uspořádali hon na Dona Pedra Luize, kterého se jen stěží podařilo dostat do bezpečí. Paláce Borgiů a jejich stoupenců byly vyrabovány. Smrt papeže 6. srpna nepokoje postupně uklidnila, přesto trvalo řadu dní, než se jeho příbuzní odvážili k návratu do Říma. Don Pedro zemřel nečekaně o měsíc později v Civitavecchii na následky malárie, o které se říkalo, že měla původ v „dlouhých orsiniovských prstech.“ 

TIP: Když papež porodí syna: Obelstila tajemná Jana katolickou církev?

Při nepokojích v době umírání papeže Kalixta III. se poprvé projevila pořádně tvrdohlavá odvaha místokancléře kardinála Rodriga Borgii, tehdy sedmadvacetiletého, když setrval v blízkosti smrtelné postele svého strýce i ve chvíli, kdy ostatní Borgiové a jejich spojenci prchali z Říma jako vyplašené hejno. Měl odvahu hrát o všechno a vzbudil tím značný respekt. Jeho majetek přišel při drancování ke škodě, jeho život si však nikdo nedovolil ohrozit. Tento pozoruhodný efekt si kardinál podle všeho dobře zapamatoval a použil ho o více jak čtyřicet let později v situaci, kdy všemi opuštěný v Římě čelil hrozivé francouzské armádě.

1. Jupiter je obrovský…

Jupiter představuje největší planetu Sluneční soustavy, zmíněný přívlastek však není zcela výstižný. Hmotnost plynného obra dosahuje 318násobku hmotnosti Země – konkrétně 1,899 × 10²⁷ kg. Ve skutečnosti je Jupiter 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety naší soustavy dohromady! Tomu pak odpovídá i tamní úniková rychlost – 59,6 km/s. Pro srovnání: Úniková rychlost z povrchu Země činí 11,2 km/s.

Ovšem na to, jak je Jupiter hmotný, není příliš velký. Pokud bychom dodatečně navýšili hmotnost planety, začala by se smršťovat a vzniklo by mnohem hustší těleso. Astronomové přitom předpokládají, že hmotnost Jupitera bychom mohli zvýšit až čtyřnásobně, a stále ještě by setrval přibližně na stejné velikosti. Porovnáme-li objem plynného obra s objemem Země, zjistíme, že je 1 321× větší.

2. … na hvězdu to však nestačí

Někteří astronomové označují Jupiter za „nepodařenou“ hvězdu, ve skutečnosti však nejde o přiměřený popis. Plynný obr sice – podobně jako stálice – sestává především z vodíku a helia, nicméně nemá dostatečnou hmotnost, aby se v jeho nitru zažehly termojaderné reakce. 

Hvězdy generují energii na základě jaderné fúze atomů vodíku a za extrémní teploty a tlaku vytvářejí helium; při zmíněném procesu se pak uvolňuje velké množství energie v podobě světla a tepla. To vše způsobuje mimořádně silná gravitace. Aby se v nitru Jupitera zažehly termojaderné reakce – tedy aby se mohl stát hvězdou –, musel by být minimálně 70× hmotnější. Pokud bychom dokázali vyvolat srážku několika desítek těles o hmotnosti největší planety naší soustavy, existovala by šance, že vznikne nová stálice. Jupiter však zatím setrvává ve stavu obří plynné planety bez možnosti stát se hvězdou.

3. Rotuje nejrychleji z planet

Navzdory velkému průměru a hmotnosti rotuje Jupiter velmi rychle: Přesně řečeno, při rychlosti 12,6 km/s vykoná jednu otočku kolem vlastní osy za 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. V důsledku takto rychlé rotace je přitom na pólech nepatrně zploštělý a na rovníku naopak vyboulený. Rovník planety se tak nachází zhruba o 4 600 km dál od jejího středu než póly. Jinými slovy: Rovníkový poloměr Jupitera činí 71 492 ± 5 km, zatímco polární „jen“ 66 854 ± 10 km. Rychlá rotace rovněž napomáhá při generování silných magnetických polí a přispívá ke vzniku nebezpečné radiace v jejich okolí.

4. Padesát kilometrů vířících oblaků

Jupiter permanentně halí mračna roztroušená v různých výškách v tropopauze. Oblačnost se dělí na světlejší zóny a tmavší pásy rovnoběžné s rovníkem planety. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími oblastmi pak vede ke vzniku bouří a turbulencí.

Vrstva nádherných vířících oblaků, včetně pozorovatelných bouří, je pouze 50 km silná. Tvoří ji krystalky čpavku, jež formují dvě odlišné vrstvy oblačnosti: Spodní je tenčí a horní silnější, zato průzračnější. Tmavší materiál zřejmě představují sloučeniny vynášené z větších hloubek, které následně mění barvu při reakci se slunečním ultrafialovým zářením. Složení těchto sloučenin dosud neznáme, podle předpokladů však zahrnují fosfor, síru a pravděpodobně i různé uhlovodíky.

5. Tři a půl století Rudé skvrny

Velká rudá skvrna neboli Great Red Spot (GRS) je asi nejznámějším útvarem na Jupiteru. Stálá anticyklonální bouře, tedy oblast vysokého tlaku, se nachází 22° jižně od rovníku a rotuje kolem svého středu proti směru hodinových ručiček rychlostí až 430 km/h. Jednou dokola se tak otočí za šest pozemských – a čtrnáct Jupiterových – dní. Přitom se zdá, že uvnitř bouře panují nejklidnější podmínky na celé planetě: Rychlost větru tam klesá pod 20 km/h. Oblaka spojená s touto anticyklonou vystupují přibližně 8 km nad horní vrstvu okolních mračen.

Pozoruhodný útvar poprvé identifikoval italský astronom Giovanni Cassini v roce 1665. Ve 20. století už odborníci předpokládali, že se jedná o bouři, jež vznikla v důsledku turbulencí a rychlého proudění v atmosféře planety. Zmíněné teorie pomohla potvrdit sonda Voyager 1, která Velkou rudou skvrnu pozorovala zblízka při průletu v březnu 1979. 

Ještě před třiceti lety by charakteristická formace v atmosféře Jupitera pojala dvě planety o velikosti Země. Podle nedávných pozorování Hubbleova teleskopu (HST) se však smrskla na nejmenší rozměr zaznamenaný při dosavadních měřeních – konkrétně na 16 500 km. Zmenšování GRS sledují astronomové od 30. let minulého století. Historická pozorování z 19. století uvádějí větší rozměr elipsy přesahující 40 800 km. Sondy Voyager 1 a 2, které kolem Jupitera prolétly v roce 1979, dospěly k hodnotě 23 300 km. Na snímcích HST z roku 1995 má bouře průměr 20 950 km a na fotografiích z roku 2009 už jen 17 900 km. Astronomové nevědí, zda oválné „oko“ někdy zmizí úplně. Jsou si však poměrně jisti, že se jinde v atmosféře planety objeví další: Vznik a zánik malých skvrn na Jupiteru pozorujeme neustále.

6. Prstence krmené prachem

Je-li řeč o prstencích planet, obvykle se zmiňuje především Saturn. Ve skutečnosti však mají vlastní kruhovou ozdobu také Jupiter, Uran a Neptun. Jupiterovy prstence byly objeveny jako třetí v pořadí, po Saturnu a Uranu; ovšem v porovnání s těmi, jež obepínají první uvedenou planetu, jsou mimořádně slabé. Sestávají ze tří hlavních částí: z vnitřního toroidu částic známého jako Halo, z relativně jasného hlavního prstence nazvaného Main Ring a z vnějšího „pavučinového“ prstence Gossamer.

Obecně se soudí, že se tyto útvary zrodily z materiálu vyvrženého z měsíců Jupitera při bombardování meteoroidy. Konkrétně se předpokládá, že hlavnímu prstenci daly vzniknout satelity Adrastea a Metis, zatímco Thebe a Amalthea poskytly látku pro dvě odlišné části prachového pavučinového prstence. Materiál míří z oběžné dráhy měsíce směrem k Jupiteru (nepadá tedy zpět na daného souputníka), protože podléhá silné gravitaci planety. Prstence přitom průběžně doplňuje nová látka, která se uvolňuje při dalších dopadech meteoroidů na povrch malých satelitů. Na rozdíl od kruhových ozdob Saturnu, jež obsahují převážně led, tvoří prstence Jupitera zejména prach.

7. Štít čtrnáctkrát silnější než zemský

Kompasy by na Jupiteru fungovaly stejně jako na Zemi: Plynný obr má totiž nejsilnější magnetické pole ve Sluneční soustavě – 14× silnější než naše planeta. Ve směru ke Slunci sahá toto pole do vzdálenosti odpovídající 45 průměrům Jupitera, zatímco na odvrácené straně se rozsáhlý magnetický ohon táhne až k oběžné dráze Saturnu! Lineární rozměry magnetosféry Jupitera mnohonásobně přesahují rozměry magnetosféry Země, a její objem je dokonce milionkrát větší.

Podle astronomů generují magnetosféru plynného obra vířivé proudy uvnitř tekutého kovového vodíku v jádře planety. Magnetické pole rovněž uvězní částice oxidu siřičitého z vulkanických erupcí na měsíci Io, které produkují ionty síry a kyslíku. Společně s ionty vodíku, vznikajícími v atmosféře, pak vytvářejí vrstvu plazmatu v rovině Jupiterova rovníku. Ve větší vzdálenosti generuje interakce magnetosféry se slunečním větrem rázovou vlnu – nebezpečné radiační pásy, jež mohou poškodit kosmické sondy. Čtyři největší měsíce plynného obra obíhají uvnitř magnetosféry, která je před částicemi slunečního větru chrání. 

8. Téměř osmdesát známých měsíců

Největší planeta Sluneční soustavy má také nejvyšší počet potvrzených a pojmenovaných měsíců, konkrétně 79. Převážná část těchto těles měří v průměru méně než 10 km a k objevu většiny z nich došlo po roce 1973, kdy kolem Jupitera prolétla první sonda, Pioneer 10. Podle odhadů však může okolo plynného obra kroužit až 200 malých přirozených satelitů.

Jupiter má ovšem rovněž čtyři rozměrné souputníky, kteří patří k největším v našem solárním systému. Souhrnně se označují jako galileovské měsíce – podle objevitele Galilea Galileiho – a na základě vzdálenosti od planety je řadíme následovně: Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Ganymed je s průměrem 5 262 km vůbec největším satelitem ve Sluneční soustavě a Io známe především jako vulkanicky nejaktivnější těleso našeho planetárního systému. Pod ledovým povrchem Europy, Ganymedu i Kallisto se přitom zřejmě ukrývají oceány slané kapalné vody, a zmíněné měsíce tak představují kandidáty na výskyt života.

9. Hostil osm návštěvníků

Jako první pozemský průzkumník navštívila Jupiter v prosinci 1973 americká sonda Pioneer 10 a o rok později následoval Pioneer 11. „Jedenáctka“ kolem planety prolétla a zamířila dál k Saturnu. Voyager 1 a 2 minuly plynného obra v březnu, respektive v červenci 1979. Další průlet uskutečnila v únoru 1992 sonda ESA nazvaná Ulysses, kterou gravitační manévr nasměroval k průzkumu polárních oblastí Slunce.

Automat Galileo byl v roce 1995 naveden na orbitu Jupitera jako první aparatura pro dlouhodobý výzkum. V prosinci 2000 navštívila planetu sonda Cassini směřující k Saturnu. Naposled pak kolem obra prolétlo v únoru 2007 zařízení NASA s názvem New Horizons na cestě k trpasličí planetě Pluto. V roce 2016 byl pak na oběžnou dráhu Jupitera naveden americký průzkumník Juno, který odstartoval v roce 2011.

10. Jupiter v dalekohledu

Jupiter lidé pozorovali již odpradávna. Při pohledu ze Země má planeta magnitudu −2,8, což z ní dělá třetí nejjasnější objekt noční oblohy po Měsíci a Venuši. Pokud je nebe jasné a vidíte zářit hvězdy, můžete za vhodné konstelace spatřit i Jupiter. V triedru, nebo ještě lépe v dalekohledu ho pak uvidíte jako kotouček. Na jeho povrchu rozlišíte tmavé pásy oblačnosti rovnoběžné s rovníkem, a s větším přístrojem možná spatříte i Rudou skvrnu. Už při „skromných“ zvětšeních lze v blízkosti planety zahlédnout také malé skvrnky – galileovské měsíce. Třeba se vám tak naskytne stejný pohled, jako Galileu Galileimu v roce 1610.

Vyslanci k obří planetě