Dnes již známe tisíce exoplanet a prakticky každým dnem přibývají další. Některé z těchto cizích planet jsou ale stále dost výjimečné. Platí to i pro planety, které obíhají kolem dvou hvězd zároveň. Takovou takzvaně cirkumbinární planetu neboli svět typu Tatooine se teď poprvé podařilo objevit díky pozorování vesmírného teleskopu TESS. 

Klikař roku

Každý takový objev je pozoruhodný. V tomto případě je ale ještě více vzrušující, protože jeho autorem je 17letý Wolf Cukier. Ten dorazil v létě 2019 na stáž do NASA a hned třetí den objevil novou exoplanetu. Jeho úkolem bylo prostudovat data z teleskopu TESS, která byla nahraná na portál občanské vědy Zooniverse. Jeho uživatelé pomáhají vědcům hledat nové planety.

Nově objevená planeta se jmenuje TOI 1338 b a je 6,9krát hmotnější než naše Země. Obíhá kolem těsné dvojhvězdy a jeden oběh dokončí asi za 94 pozemských dní. Jedna z těchto hvězd je přitom asi o 10 procent hmotnější než Slunce, zatímco druhá hvězda má oproti Slunci asi třetinovou hmotnost. Navzájem se oběhnou za 15 dní. Jde o zákrytovou dvojhvězdu, protože hvězdy se z naše pohledu střídavě zakrývají.

TIP: Nová mise za dveřmi: NASA připravuje start nového lovce exoplanet

Teleskop TESS ve vesmíru sleduje miliony hvězd. Starý americký lovec exoplanet Kepler objevil celkem 12 cirkumbinárních planet. Odborníci předpokládají, že TESS by měl pozorovat až stovky tisíc zákrytových dvojhvězd. Vše tak nasvědčuje tomu, že objev Wolfa Cukiera rozhodně nebude posledním svého druhu.

V Číně nedávno objevili nový, doposud neznámý virus, který u nakažených vyvolává těžké zápaly plic a onemocnění dýchací soustavy. Doposud byl tento virus detekován u 41 pacientů ve Wu-chanu, metropoli středočínské provincie Chu-pej. Jeden starší pacient kvůli infekci tímto virem zemřel.

Vědci a lékaři virus izolovali, prozkoumali ho a zjistili, že náleží do skupiny koronavirů, tedy do příbuzenstva nebezpečných virů SARS (Severe acute respiratory syndrome-related coronavirus) a MERS (Middle East Respiratory Syndrome). Virus SARS se objevil v Číně v listopadu 2002. Během pár měsíců nakazil přes 8 tisíc lidí ve 37 zemích, z nichž 774 zemřelo. Není proto divu, že podobné viry stále vyvolávají obavy, i když se zřejmě jen obtížně šíří z člověka na člověka.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Vyšetřování epidemie nového koronaviru je v plném proudu. Nejvíce známých případů má souvislost s rybím trhem ve Wu-chanu, který je zřejmě zdrojem infekce. Zcela nedávno se tento virus stal mezinárodním problémem, když odborníci potvrdili infekci u jednoho pacienta v Thajsku, který se nedávno vrátil z Číny. Experti po celém světě jsou v pohotovosti.

Sondu Stardust neboli „hvězdný prach“ vynesla v únoru 1999 raketa Delta II z mysu Canaveral vstříc kometě Wild 2. Vlasatice se dlouho pohybovala poměrně daleko od Slunce, mezi dráhami Jupitera a Uranu. Během blízkého průletu kolem prvního zmíněného v roce 1974 ji však gravitace obří planety „uvěznila“ ve vnitřních partiích naší soustavy, takže se Wild 2 stala snáz dosažitelnou pro pozemské sondy. V době příletu automatu Stardust měla za sebou teprve pět přiblížení k centrální hvězdě, a materiál na jejím povrchu tak představoval poměrně zachovalou památku na vznik Sluneční soustavy asi před 4,5 miliardy roků. 

Rakety na vzorky

V roce 2003 se průzkumník Stardust dostal k malé planetce 5535 Annefrank, nesoucí jméno židovské dívky, kterou proslavil deník psaný v úkrytu za druhé světové války. Sonda u tělesa ještě před příletem k hlavnímu cíli otestovala své přístroje, navigaci a manévrování. 

Kromě vědeckých zařízení a snímací kamery s vysokým rozlišením nesla přístroj pro bezpečný sběr okolních částeček prachu. Podobal se dvěma vysouvacím tenisovým raketám, jež však nevyplňovala síťka, nýbrž aerogel – pevná hmota na bázi křemíku, připomínající houbu a tvořená převážně prázdným prostorem. Když se totiž automat pohyboval v blízkosti komety, částice prachu létaly okolo zhruba šestinásobně rychleji než střely z pušky. Vědci se proto obávali znehodnocení vzorků v důsledku dopadu takovou rychlostí na nějaký pevný lapač. 

Čas rozbalit dárky

Kometu Wild 2 dostihla sonda na Silvestra roku 2003 a vstoupila do její komy, tedy do oblaku prachu a plynu obklopujícího aktivní kometární jádro. Za další dva dny se k jádru ocitla nejblíž, asi na 250 km. „Tenisové rakety“ s aerogelem se vysunuly už na Štědrý den a pouhých šest hodin po maximálním přiblížení k povrchu vlasatice, 2. ledna 2004, se již získané vzorky prachu nacházely v návratovém pouzdru. Palubní kamera navíc během manévrování okolo jádra pořídila 72 záběrů s vysokým rozlišením. 

Patnáctého ledna 2006 se automat Stardust vrátil k Zemi a z jeho konstrukce se oddělilo zmíněné pouzdro o hmotnosti asi 46 kg, vybavené tepelným štítem a padákem. Přistálo hladce v oblasti testovací a výcvikové základny vojenského letectva, v poušti státu Utah. Za pouhé dva dny již vzácný náklad z kosmu spočíval v Johnsonově středisku NASA v Houstonu a vědci se mohli pustit do „rozbalování dárků“. Pátrat v aerogelu po kometárních částečkách nebyl až takový problém, protože každá z nich zanechala v substanci letovou stopu asi o 200násobku své délky. 

Životodárné meteory

V materiálu se podařilo nalézt nový typ organických látek, které byly ovšem na primitivnější bázi, než jaké nacházíme například ve zbytcích meteoritů na zemském povrchu. Opět nás to vrací ke staré teorii, že některé ingredience pro zrod života zanesly na naši planetu právě komety a meteory. Badatelé ve vzorcích rovněž objevili nepravidelné částice bohaté na hliník a vápník, v nichž rozpoznali jeden z nejstarších materiálů ve Sluneční soustavě, vznikající za velmi vysokých teplot při formování hvězd. 

TIP: Sonda Stardust přinesla prachové částice z časů raného vesmíru

Mateřská sonda Stardust byla po odpojení návratové kapsle uvedena do hibernace a po zajištění dalšího financování jejího provozu zamířila ještě k jedné kometě – Tempel 1. V únoru 2011 tam zkoumala přirozené změny kráteru, který ve vlasatici o šest let dřív vyhloubil nárazový projektil automatu Deep Impact. Oficiálně mise Stardust skončila záhy poté, v březnu 2011. Nefunkční sonda dodnes krouží okolo Slunce, k Zemi by se však již neměla přiblížit víc než na 250 milionů kilometrů. 

Po ohňostrojích doprovázejících 50. ročník amerického Super Bowlu vyplavila voda na břehy San Francisca tolik odpadu z rachejtlí, že by naplnil celý barel. Zmíněné oslavy lze přitom velikostí jen těžko srovnat s těmi, jež se odehrávají na Nový rok, kdy petardy odpaluje prakticky každý. Vzduch se pak prosytí mimo jiné baryem a hliníkem, které explozím dodávají pestré odstíny. Mnohé dělbuchy navíc obsahují chloristany, jež jsou rozpustné ve vodě a kontaminují jezera i řeky. V neposlední řadě ohňostroje provází velmi jemný dým, znečišťující ovzduší a působící dýchací potíže. 

Za prchavé okamžiky úžasu nad ohnivou podívanou zkrátka platíme řadou vedlejších efektů nešetrných k životnímu prostředí. Nejen v Americe se tak stále víc mluví o omezení ohňostrojů, či jejich nahrazení nějakou ekologičtější technologií. 

Střelný prach je minulost

Od tradičních petard se postupně upouští a nejvíc je daný trend překvapivě cítit v kolébce střelného prachu – v Číně, kde se ohňostroje zrodily. Aby se ulevilo životnímu prostředí, byla explozivní podívaná zakázána ve více než 400 městech. Neekologická představení nahrazuje tzv. drone swarm, v překladu „roj dronů“, tedy hromadné koordinované „vystoupení“ bezpilotních letounů, které svítí. 

Během veletrhu China International Big Data Industry Expo 2019 se jich například vzneslo do vzduchu 526, načež vytvářely trojdimenzionální obrazce zahrnující lidské postavy, otáčející se planetu či různé nápisy. „Bylo to naprosto úchvatné,“ vzpomíná novinářka Lucy Blacková, „a zároveň se potvrdilo, že drony ohňostroje ekologicky předčí.“

Rekordní podívaná 

Uvedené množství souběžně se pohybujících bezpilotních letounů se přitom ani zdaleka neblíží současnému primátu: Již v prosinci 2017 vypustila společnost Intel rekordních 1 218 dronů a posléze s nimi chtěla účinkovat na zahajovacím ceremoniálu zimní olympiády v Pchjongčchangu. Kvůli nepřízni počasí však z plánu sešlo. 

O další rekord se loni v květnu postarala Čína prostřednictvím 1 374 dronů, nicméně na dobytí vrcholu se tou dobou již opět chystal Intel – a v červenci téhož toku uspěl: Do vzduchu nad kalifornským Folsomem se za dohledu komisařů Guinnessovy knihy rekordů vzneslo 2 066 bezpilotních letounů a předvedly fascinující světelnou show. Na nebi při ní kvetly modré pampelišky, pluly medúzy či jiskřily pomalejší napodobeniny ohňostrojů, jež se nakonec spojily v logo Intelu.

Podívaná byla přitom majestátní také z technologického hlediska. Při rekordním letu totiž všechny drony ovládal jediný počítač a koordinoval jejich pohyb podle hudby s přesností, jaké by se u ohňostroje dalo dosáhnout jen stěží. Žádný letoun navíc neměl v sestavě předem dané místo – určoval jej právě počítač na základě diagnostiky strojů: Těm více nabitým nebo citlivějším ke GPS navigaci dával důležitější úkoly a průběh představení tím optimalizoval.

Letět proti větru

Ne všechny aspekty drone swarm jsou však doladěné k dokonalosti a ohňostroje stále vedou, co se týče odolnosti k povětrnostním podmínkám. Každý dron z „hejna“ totiž váží méně než půl kilogramu, takže si neporadí například se silnými poryvy. Právě kvůli větru se musely například odložit oslavy Dne nezávislosti na vojenské základně Travis v Silicon Valley, kde se loni rozhodli nahradit petardy šetrnějšími drony. Počasí však podívanou přesunulo ze 4. července na další den. 

Problém tkví i v ceně show, jež se aktuálně pohybuje v přepočtu mezi 4,5 a 6,8 milionu korun. Menším městům se tudíž pro realizaci těchto „pokrokových“ projektů špatně shánějí sponzoři. „Technologie se stále vyvíjí a Intel hledá nové způsoby, jak potenciál svých mikroprocesorů využít naplno,“ dodává člen výboru pro bezuhlíkovou oslavu 4. července v Bainbridge Island, jenž má s komplikovaným získáváním mecenášů zkušenosti. „Musíme zkrátka najít sponzora, který si dovede představit zátěž, jakou pro přírodu znamenají tradiční ohňostroje, a bude s tím chtít něco dělat.“ 

Americké vládní centrum Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí CDC doporučuje očkování proti chřipce každému Američanovi, který je starší než 6 měsíců. Tomů není možné nic vytknout, ale ani očkování nemusí být zárukou, že se dotyčný člověk chřipce vyhne. Dokládá to i letošní vývoj chřipky ve Spojených státech.

Překvapení odborníci totiž nedávno zjistili, že hlavní kmen chřipky v letošní chřipkové epidemii, který se šíří po Spojených státech, ne zcela odpovídá chřipce, proti které byla letos vyvinuta vakcína pro očkování. Je to sice blízký kmen, ale není úplně stejný. Očkovací vakcína obsahuje subtyp B/Victoria V1A.1, v USA se ovšem šíří subtyp B/Victoria V1A.3. Zřejmě to souvisí s tím, že letošní epidemie chřipky je v USA obzvláště silná, podle počtu nemocných, hospitalizovaných i mrtvých, které má letos chřipka na svědomí.

Letošní chřipka v USA je již od počátku chřipkové sezóny vyvolávána virem ze skupiny chřipky typu B. To je velmi nezvyklé, protože viry tohoto typu chřipky se objevují spíše až později v průběhu sezóny. Podle dřívějších výzkumů se zdá, že viry chřipky typu B jsou více smrtící pro děti, než pro dospělé. Podle údajů CDC v USA již letos zemřelo kvůli chřipce celkem 32 dětí.

TIP: Nesnášenlivost mezi viry: Proč se lidé jen vzácně nakazí rýmou a chřipkou zároveň?

V Česku i celé EU je situace lepší. Přestože aktivita chřipky pozvolna stoupá, je podle SZU na neepidemiologických hodnotách. Pouze Velká Británie a Lotyšsko hlásí střední aktivitu, Izrael pak vysokou. Dominantním typem viru v Evropě je chřipka typu A (60 %), typ B je ale na vzestupu. V Česku byl zatím zaznamenán jeden případ tohoto typu, v Rusku, Portugalsku, Rumunsku, Lotyšsku a Srbsku se ale jedná již o typ dominantní. 

První slovanské osídlení dnešního Slezska se datuje do 7. století. V Dolním Slezsku se usídlily převážně kmeny Slezanů, dnešní Horní Slezsko bylo ještě zváno dle kmene Opolanů Opolsko. Velkou část Slezska ovládal již Boleslav II. Pobožný - alespoň do té doby, než ji od něj získal polský kníže Měšek I.

Naděje, že po Měškově smrti se Polsko rozpadne mezi řadu uchazečů o trůn a české království znovu zabere ztracené země se ukázaly liché. Moci se chopil Boleslav Chrabrý, který nejenže ubránil Slezsko a uvítal na svém dvoře poslední přeživší Slavníkovce (tedy Soběslava a svatého Vojtěcha), ale obsadil i Krakov a Moravu. Mimochodem, k Čechům jako takovým měl Boleslav nejspíš blízko. Tělo svatého Vojtěcha zabitého pohanskými Prusy vykoupil zlatem o stejné váze. Na jedny z prvních mincí, které nechal razit, dal i jméno knížete Václava, který byl strýcem jeho matky. Možná se tak Boleslav považoval za skutečného pokračovatele tradice velkých českých světců!

Slezsko nemělo zůstat v polských rukách věčně. Jeho podoba se začala měnit, rozpadalo se na různá menší knížectví. Došlo sice také k dělení na Horní a Dolní Slezsko, ale jakmile se polská moc v polovině 12. století roztříštila, další části se oddělovaly a postupně vyhlašovaly nezávislost. A velmi postupně a pomalu vznikala příležitost pro silné sousedy. Ta česká přišla na konci 13. století.

V sázce je polská koruna

Václavu II. se na konci 13. století v rámci expanze do Polska povedlo připojit jak Malopolsko, tak části Slezska. Navíc roku 1300 získal i polskou korunu. O mnoho později toho Jan Lucemburský využil. Při jednání se svým polským protějškem Kazimírem III. Velikým vyměnil české nároky na polskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. A úplně celé Slezsko včetně samostatných území, které nepodléhaly Polsku, se povedlo získat Karlu IV. sňatkem se svou třetí ženou Annou Svídnickou.  

Samozřejmě, ve Slezsku stále vytrvale vznikala další drobná knížectví, která se později budou snažit vyvíjet samostatnější politiku. Změnila se také postupně skladba obyvatel. Obzvláště ve městech začali převládat Němci.

Konec lucemburské vlády také znamenal silný zásah do vztahů mezi českou korunou a Slezskem. Slezané zcela odmítli Husovu myšlenku a přidrželi se katolictví, za což se jim husité odměnili válečnými nájezdy. Za vlády Jiříka z Poděbrad ovládal území Slezska, stejně jako další vedlejší korunní země, Matyáš Korvín. Slabost českého státu využil i braniborský rod Hohenzollernů. Tentokrát si vystačili s několika málo kousky, hladovější budou až výrazně později. 

Dva králové a rozdílná náboženství

Mezitím se v Olomouci povedlo „samozvanému“ českému králi Matyáši Korvínovi vyjednat na „vládnoucím“ českém králi Vladislavu Jagellonském mnoho pro něj výhodných podmínek. Korvín získal mimojiné i všechny vedlejší země Koruny České a dal jasně najevo svou převahu. Nakonec tomu ale osud chtěl jinak: slabý a flegmatický „král dobře“ Vladislav Jagellonský triumfoval nad ambiciozním a mimořádně schopným Matyášem Korvínem jediným způsobem, kterým mohl. Přežil ho. Po Korvínově smrti roku 1490 byl Vladislav zvolen uherským králem a získal zpět i vládu nad vedlejšími zeměmi. 

Mezi českou korunu a Slezsko pak ale opět vrazilo klín náboženství. Německy mluvící Slezané se zhlédli v Lutherových myšlenkách a nerozuměli si tak ani s katolíky, ani s kališníky. Jednota nastane snad jen se začátkem třicetileté války, kdy se Slezané spojili s velkou částí povstalců a vystoupili proti habsburské vládě. Po konci třicetileté války zůstane Slezsko jako součást českých korunních zemí Habsburkům, ale protestantismus je zde tak rozšířen, že je nutné vyhlásit náboženskou toleranci. Slezsko, bohaté díky svým textilním manufakturám, je tak z ryze pragmatických důvodů ušetřeno rekatolizace. 

Prusko a potom Hitler

Přesto se Slezané spíš než k Praze a Vídni otočí jiným směrem. Hohenzollernské protestantské Prusko se dere k moci. Útok na Slezsko roku 1740 odstartuje první válku o rakouské dědictví, ve které se pruský král Fridrich II. rozhodne využít toho, že habsburské soustátí je oslabené válkou s Osmany. A neuzná nárok Marie Terezie na všechna dědičná území Habsburků. Začíná se tím dlouhé soupeření mezi Fridrichem II. a Marií Terezií, které porážkou Habsburků skončí až po třech ničivých válkách.

Roku 1763 je po skončení Sedmileté války podepsán mír v Hubertusburgu, kterým Prusko navždy potvrdí držení Slezska. Jen malá část Slezska, takzvané rakouské Slezsko, tak zůstane součástí českých zemí.

TIP: Boj za slezskou věc: Kdo usiloval o nezávislost Slezska?

Na tomto území spolu žili Němci, Poláci a Češi. V podstatě nekomplikované soužití narušil v 19. století vzestup národních vášní. Dvacáté století pak dopadlo na Slezsko nesmírně těžce. Česko-polské spory vyvrcholily Sedmidenní válkou. Spor o Těšínsko byl příčinou napjatých vztahů mezi Prahou a Varšavou a definitivně byl vyřešen až roku 1958. Tohoto napětí využili i nacisté. Po připojení československé části Slezska k Říši rukovali zdejší Němci do Wehrmachtu, místní Poláci naopak na vlastní kůži pocítili německou nenávist. Což se zase změnilo po válce.

V Číně zahájili nový rok vesmírných letů startem, který si hned získal velkou pozornost. Na oběžnou dráhu vyrazila nosná raketa Dlouhý pochod 3B, která vzlétla z kosmodromu Si-čchang, na jihu provincie S’-čchuan. Podle čínských médií se mise zdařila a raketa vynesla svůj náklad na oběžnou dráhu ve výšce 36 tisíc kilometrů.

Otázkou ale je, co vlastně bylo nákladem. Čínské zdroje uvádějí, že šlo o satelit TJS 5. A to je v podstatě vše, co o tomto nákladu víme, kromě neurčitých údajů, že satelit bude sloužit testům nových technologií přenosu dat. Čína sice obvykle nebývá příliš sdílná, ale obvykle uvádí, kdo který satelit vlastní či kdo ho bude užívat. U „satelitu TJS 5“ o tom není ani zmínky.

Záhadný satelit TJS 5

Podobný start uskutečnila Čína například v roce 2017, kdy vypustila satelit TJS 2. Ani o tomto satelitu nebylo známo nic bližšího. Západní analytici se domnívají, že by satelit TSJ 5 mohl být součástí technologie pro detekci vypuštěných raket. Pravý účel zařízení se ale doposud potvrdit nepodařilo.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

V poslední čtvrtině roku 2019 měli v Číně při letech do vesmíru velmi napilno. Zahájili například vypouštění více nosných raket pár dní nebo dokonce pár hodin po sobě. V roce 2020 se Čína chystá vypustit více než 40 satelitů.

Lehce zranění vojáci byli během bojů druhé světové války na obvazišti odborně ošetřeni a poté se buď vrátili zpět k jednotce, nebo je čekal odsun do týlu pozdějšími převozy. Obecně platilo, že i lehké zranění měl prohlédnout lékař, ale ne vždy to bylo možné. Mnoho zraněných, kteří se udrželi na nohou a mohli dále bojovat, tak ošetřili zdravotníci nebo jejich spolubojovníci. 

Předchozí část: Hrdinové pod červeným křížem: Transport raněných za druhé světové války (1)

Rychle do bezpečí

O přežití těžce zraněného vojáka rozhodovala rychlost přepravy k odbornému ošetření z obvaziště do polní nemocnice, proto mezi oběma místy neustále jezdily sanitky a nákladní automobil, zajišťující co nejrychlejší odvoz raněných a zároveň i zásobování obvaziště zdravotnickým materiálem z divizních skladů.

Na některých bojištích, jako například v africké poušti nebo barmské džungli, přepravovaly pacienty s přednostním odsunem do týlu lehké sanitní letouny. Na tichomořských ostrovech byli v počáteční fázi bojů zranění shromažďováni na břehu a odváženi výsadkovými čluny přímo na sanitní lodě, neboť lékařům se lépe než v džungli pracovalo v čistém a bezpečném prostředí.

V polní nemocnici 

Každá divize měla k dispozici velkou zdravotnickou jednotku, která zajišťovala odborné lékařské ošetření, motorizovanou přepravu raněných a jejich doléčení v polní nemocnici. Nejdůležitější složku představovaly chirurgické týmy provádějící v polních podmínkách nezbytné operace minimalizující následky utrpěného zranění. V německé armádě se místo jejich působení nazývalo Hauptverbandplatz (hlavní obvaziště) a zřizovalo se v blízkém týlu v lokalitě, kde mohlo být udržováno alespoň základní antiseptické prostředí.

Zraněné tam z praporních obvazišť vozily sanitky a opět podle povahy a závažnosti poranění se jim věnovali specializovaní lékaři. Většina pacientů přicházela již stabilizována a o jejich osudu tedy nerozhodovaly vteřiny, přesto zůstával stav některých mužů stále kritický. Chirurgické týmy pak pracovaly nepřetržitě mnoho hodin, zatímco techničtí specialisté jim zajišťovali dodávky léků, lékařských nástrojů, vody a elektrické energie. Další podpůrné jednotky zajišťovaly provoz sanitek, stravu pro personál a pacienty, zdravotnickou administrativu a strážní službu.

Zpátky do boje

Po provedené operaci voják putoval do polní nemocnice, kde jeho stav zdravotníci sledovali stejně jako v běžném civilním „špitále“. Pokud bylo třeba dalších operací nebo povaha zranění vyžadovala zotavení delší než 30 dní, čekal pacienta odsun do zázemí k doléčení a následné rehabilitaci, která mohla trvat i několik měsíců. Pro rekonvalescenty byly zřízeny vojenské nemocnice, lazarety a léčebné ústavy v příslušném vojenském okruhu Německa, do něhož divize spadala.

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)

Poté, co byl voják prohlášen za uzdraveného, rozhodovala o jeho návratu do služby lékařská komise, která jej mohla buď dočasně, nebo trvale propustit ze služby, nebo přeřadit k týlovým útvarům. Pokud to ale jeho stav dovoloval, byl voják odeslán zpět ke svému mateřskému útvaru, nebo se coby zkušený veterán ocitl v některé z nově stavěných jednotek. 

V boji proti rakovině je každá účinná zbraň dobrá. Tým amerických vědců a lékařů nedávno nalezl spojnci mezi nádory a účinky obyčejné kuchyňské soli. Když ze soli vytvořili nanočástice, ukázalo se, že mohou likvidovat nádorové buňky a přitom jsou pro pacienta méně toxické, než běžně používané látky v léčbě nádorů.

Živé buňky mají obvykle v provozu mechanismy, kterými se chrání před nadměrným příjmem soli. Badatelé ale zjistili, že nanočástice chloridu sodného buňky přijímají jiným způsobem, než klasické molekuly soli. Jsou jako nepatrné trojské koně. Sůl v tomto případě obejde ochranné mechanismy a dostane se do buňky ve velkém množství. Nanočástice se uvnitř buňky rozpustí a uvolněné miliony iontů chlóru a sodíku buňku zničí. Šťastnou souhrou okolností jsou nanočásticemi soli mnohem méně zranitelné běžné zdravé buňky, protože je v nich obvykle jen málo soli. Zato buňky nádorů sůl z těchto nanočástic okamžitě zničí zevnitř. V těle pak zůstane sůl, která není mimo buňky prakticky nebezpečná.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Co je ještě lepší, nádorové buňky zničené nanočásticemi soli aktivují imunitní systém a fungují jako svého druhu vakcína, která pak brání opětovnému návratu léčeného nádoru. Podle svých tvůrců je léčba nanočásticemi soli vhodná například pro cílenou destrukci nádorů. Očekávají její široké využití v léčbě takových nádorů, jako je rakovina močového měchýře, prostaty, jater nebo hlavy a krku.

Do drsného pohoří Altaj v odlehlé části Asie dosud zamířilo jen pár archeologů. Ruská vědkyně Natalia Polosmaková však byla odhodlaná vydat se tam, kde se střetávají hranice čtyř států: Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Na náhorní plošinu Ukok ji poháněly zprávy o stále nedotčených hrobech prastarých Pazyryků, kteří věřili, že po smrti odejdou do horských pastvin. 

Rozlehlá zelená planina obklopená řetězem hor se skutečně zdála jako rajské místo pro duše zemřelých. Ačkoliv tam výzkumy probíhaly od 20. let a podařilo se najít několik hrobů, objevení ostatků „princezny“ čekalo právě na Polosmakovou. Badatelka tak v roce 1993 vynesla na světlo jeden z nejdůležitějších archeologických nálezů na území Ruska. V půdě odhalila skvěle dochované pozůstatky ženy, na jejíž kůži celých 2 500 let přetrvalo jedinečné tetování. 

Poklad zlatých hor

Když v místě ve 20. letech působil archeolog Sergej Ruděnko, nalezl velkolepé hrobky s obětovanými koňmi i zachovalými sedly. Zubu času unikly také vlněné koberce a další artefakty, které jasně odkazovaly na bohatství pazyrycké kultury a její umění. Dlouhé tisíce let ovšem nepřeklenuly pouze věci, nýbrž i pohřbení lidé, jejichž tělesné schránky dokonale zakonzervovalo místní počasí. Polosmaková doufala, že obdobné nálezy v půdě stále čekají. 

Po domluvě s pohraniční stráží, jejíž velitel znal všechna lokální pohřebiště, se skupina badatelů vydala prozkoumat slibnou mohylu. Po prvním ohledání se zdálo, že hrobku už někdo vykradl. Přes počáteční zklamání se ovšem vědci dali do práce a začali odstraňovat stovky kamenů, aby se dostali k předpokládanému jádru hrobky. Jejich očekávání bylo nemalé: Název „Altaj“ pochází z mongolského „altan“ neboli „zlato“, což poukazuje na přítomnost cenného kovu v horninách. Pohřebiště v podobných oblastech bývají obvykle plná zlatých předmětů. 

Návrat k matce Zemi 

Po týdnech důsledného kopání se pak před vědci objevila velká dřevěná komora uvězněná v ledu. Jako první našli archeologové zmrzlé ostatky šesti koní. Zvířata – ve své době velmi ceněná – někdo obětoval. Komu však posloužila obětina, jež by se dnes s trochou nadsázky rovnala zapálení luxusního Ferrari? Vědce pohltila atmosféra tajemství čekajícího na rozluštění.

Následoval nález dřevěné rakve a vyvolal další vlnu nadšení. Takto se totiž pohřbívali všichni významní a bohatí příslušníci pazyryckého lidu. Modřín se považoval za posvátný a podobný stromu života. Pazyrykové přitom věřili, že umístění těla do rakve znamená návrat k matce Zemi a že se tak lze znovu narodit.

Po sundání víka bylo ještě potřeba nechat roztát masivní blok ledu, který nebožtíka obklopoval. Teprve poté se začaly objevovat zlaté ozdoby, obličej a nakonec celé tělo, dobře zachovalé – a dokonce pokryté svalstvem.

Šamanka či vypravěčka?

Ačkoliv byla rakev dost velká pro dvě osoby, ležela v ní pouze žena, a to bez doprovodu. Uvedené zjištění předčilo veškerá očekávání archeologů. Do té doby se podařilo nalézt výhradně společné hroby obou pohlaví, zřejmě válečníků s jejich konkubínami. Fakt, že byla žena pohřbena sama – navíc s obětovanými koňmi, cennými ozdobami a dalšími předměty –, vedl badatele k přesvědčení, že zaujímala v tehdejší společnosti výsadní postavení. 

Pro svůj posmrtný život byla nebožka, která skonala ve věku kolem 25 let, krásně oblečená. Měla na sobě třídílnou čelenku z plsti, jež zabírala třetinu rakve, a dřevěný vyřezávaný náhrdelník ve tvaru velbloudů. Čelenku doplňoval vyřezávaný gryf, napůl lev a napůl orel, a všechny ozdoby navíc pokrývala vrstva zlata.

Mumii pohřbenou v 5. století př. n. l. pojmenovala média jako „Sibiřskou princeznu“. Spojení však není přesné, jelikož odhalené stopy vedou spíš k závěru, že šlo o šamanku, léčitelku nebo vypravěčku příběhů – což hrálo u kultury Pazyryků, jež neznala písmo, zásadní společenskou roli.

Princezna odhaluje tajemství

Poté, co vědci mumii svlékli z hedvábné košile, která bývala cennější než zlato, vydala „princezna“ další ze svých tajemství. Na jejích rukou nalezli badatelé četná tetování. Ve srovnání s dochovanými kresbami na kůži u mumií celého světa jsou tetování Pazyryků ta nejsložitější a nejkrásnější. Jedná se o dokonalé umělecké obrazy různých mystických zvířat, jež pro své nositele představovaly vysoce osobní záležitost. Pazyrykové také věřili, že budou kresby užitečné v jiném životě a umožní členům jedné rodiny a kultury se po smrti snáz nalézt. Zároveň vyjadřovaly společenské postavení a podle četnosti na těle i délku života.

Tetování na levém rameni „princezny“ zobrazuje fantastické mytologické zvíře – jelena se zobákem orla a parohy kozoroha, jejichž konce zdobí hlavy gryfů. Stejná hlava se pak nachází i na zádech zvířete. Levé rameno neznamenalo pro umístění kreseb náhodnou volbu: Všechny mumie nalezené v popsané lokalitě mají zkrášlenou právě tuto část těla. Pazyrykové si ji vybírali zřejmě proto, že na ní tetování nejlépe vyniklo.