Protivzdušnou obranu SSSR kromě stíhaček a sítě radiolokátorů tvořily i protiletadlové rakety. Od konce 50. let začaly útvary přebírat raketové systémy S-75. Šlo o protiletadlový komplex, jehož srdce tvořila radiotechnická kabina střeleckého naváděcího radiolokátoru, kolem něhož se zpravidla v kruhu o poloměru přibližně 60 m nacházelo šest odpalovacích zařízení se šesti protiletadlovými řízenými střelami. 

Rakety nad Vietnamem

K prvnímu úspěšnému použití došlo 7. října 1959, kdy jím byl nedaleko Pekingu sestřelen tchajwanský průzkumný Martin RB-57D Canberra. Mnohem větší publicity se ale dostalo sestřelení špionážního U-2 pilotovaného Francisem Powersem 1. května 1960 nad Sovětským svazem. Vietnamská lidová armáda dostala S-75 v dubnu 1965. Jejich instalaci a školení vietnamského personálu obstarávali Sověti.

Poprvé byly tyto rakety odpáleny na čtyřčlennou formaci amerických stíhaček 24. července 1965 a jeden z letounů šel k zemi. Základ výzbroje severovietnamské PVO tvořily až do konce konfliktu a sestřelily velké množství nepřátelských letadel včetně strategických bombardérů Boeing B-52. Američané je označovali jako Surface-to-Air Missile, zkráceně SAM. S-75 se dostal do výzbroje více než 40 zemí světa a stal se jedním z nejrozšířenějších systémů protivzdušné obrany vůbec.

Nejtěžší stíhačka na světě 

Už od léta 1965 začaly stíhací útvary PVO dostávat Tupolevy Tu-128, tento typ se zapsal do dějin jako nejtěžší stíhací letoun na světě. Šlo o dálkové záchytné stíhačky určené k boji s americkými bombardéry, které by přilétaly nad SSSR přes severní pól. Další technologický skok přinesl MiG-25P, přijatý do výzbroje v dubnu 1972. Létal rychlostí mach 3, dostoupal do výšky 20 000 m a dokázal tak ohrozit i americké průzkumné Lockheedy SR-71 Blackbird. Ten se několikrát podařilo zaměřit raketami, k odpalu však nikdy nedošlo, protože americké blackbirdy hranici nepřelétly.

Dne 6. září 1976 poručík Viktor Bělenko na MiGu-25P dezertoval ze základny nedaleko Vladivostoku do Japonska a umožnil tak západním expertům důkladně prostudovat tento stroj. Sovětská protivzdušná obrana v té době zaznamenávala jen ojedinělá vítězství. Dne 28. listopadu 1973 vlétl nad Ázerbájdžán íránský RF-4 Phantom II. Proti němu odstartoval pilot MiGu-21SM kapitán Gennadij Jelisejev. Odpálil na cíl dvě rakety R-3, jedna ale minula a druhá se neoddělila od závěsu. Jelisejev se zachoval jako jeho předchůdci z dob Velké vlastenecké války a nepřítele taranoval. Sám při tom zahynul, zatímco posádka phantomu se stihla katapultovat.

Dne 18. července 1981 si zase přes sovětské území zkracoval cestu transportní Canadair CL-44 letící z Izraele do Íránu. Vzlétl proti němu Su-15 od 166. gardového stíhacího pluku, jehož řídicí páku svíral kapitán Valentin Kuljapin. Poměrně dlouho narušitele pronásledoval a rozkaz k palbě dostal až nedaleko hranic. Protože krátká vzdálenost od cíle už neumožňovala odpálit rakety, rozhodl se také pro taran. Dotáhl se za CL-44 a pak přídí narazil do jeho ocasních ploch. Narušitel se zřítil, ale katapultovat se musel i kapitán Kuljapin.

Hon na íránské vrtulníky 

Už od jara 1976 začaly k jednotkám PVO přicházet první přepadové MiG-23M s měnitelnou geometrií křídel. Po nich následovaly vylepšené verze ML a pak i P. První vítězství u sovětské PVO si „třiadvacítka” připsala 21. července 1978. Toho dne ráno přelétly hranice Sovětského svazu čtyři íránské vrtulníky CH-47 Chinook a k jejich zachycení odstartoval pilot MiGu-23M kapitán V. I. Škinder.

TIP: Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem

Ten jeden chinook sestřelil dvojicí raket R-60 a druhý salvou z kanonu. V průběhu 80. let jednotky PVO posílily nové MiG-29 a pak ještě výkonnější Suchoje Su-27. Na konci 80. let došlo k výrazným politickým změnám a zmírnění napětí při střežení hranic. Studená válka ve vzduchu však skončila až rozpadem Sovětského svazu.

Columbia se původně měla do vesmíru vydat již před Vánocemi 1985, konkrétně 18. prosince. Start se však o den opozdil kvůli přípravě stroje – a nakonec ho automatické systémy odvolaly pouhých 14 sekund před vzle­tem kvůli anomálii v hydraulice pravého pomocného motoru SRB. Kromě toho panovalo špatné počasí na Floridě i na záložních letištích pro nouzové přistání v Senegalu a ve Španělsku a objevil se také problém s ventilem v potrubí kapalného kyslíku pro hlavní motory. Starý rok tak přešel do nového a raketoplán se vydal na orbitu skoro s měsíčním zpožděním. 

Satelit pro 48 zemí

Posádku tvořilo sedm mužů, všichni Američané: velitel Robert Gibson, pilot Charles Bolden, pozdější ředitel NASA za Obamova prezidentského mandátu, a letoví specialisté George Nelson, Steven Hawley, Franklin Chang-Diaz, Robert Cenker a Wil­liam Nelson, historicky druhý politik ve vesmíru, kongresman za Floridu. 

Hlavní náklad tvořila telekomunikační družice Satcom K-1, druhá z tříkusové série firmy RCA. Astronauti ji hned první den letu uvolnili z nákladového prostoru raketoplánu a raketový stupeň PAM D-2 navedl satelit o hmotnosti 1,9 tuny z nízké orbity ve výšce okolo 335 km na dráhu geostacionární téměř v 36 000 km. Satcom K-1 se usadil nad rovníkem, nad 85° západní délky, kde pak vysílal televizní signál v pásmu Ku západním či východním směrem od své pozice pro obyvatele až 48 zemí. Tehdy byla pro příjem nutná satelitní anténa o průměru 81 cm. Satcom K-1 byl stabilizován ve všech třech osách a vybaven pro 10 let práce ve vesmíru. 

Chvíle na vědu

Na palubě raketoplánu se samozřejmě nacházela také široká paleta vědeckých experimentů, která po odletu Satcomu zaměstnávala posádku dalších šest dnů. Na misi například zamířilo zařízení Materials Science Laboratory 2, jež mělo tři úkoly: Dva se týkaly sledování rozpouštění a opětovného tuhnutí různých materiálů v mikrogravitaci, přičemž po přistání mělo dojít k porovnání se vzorky zpracovanými na Zemi. Tato část experimentu bohužel na oběžné dráze selhala. Zdařilo se pouze pozorování vzniku, charakteru a chování bublinek v kapalině, jež na orbitě čelila zvukovým vlnám a rotaci. Pokus měl znamenat přínos pro nové techniky při výrobě a zpracování skla. 

V nákladovém prostoru Columbie spočívala také infračervená kamera pro průzkum vybraných jevů či míst na Zemi i ve vesmíru. Objekt zájmu tvořily polární záře, sopky, zodiakální světlo, povrch Měsíce či města Honolulu, Houston, Galveston, Miami a San Juan. V kokpitu zas byla k dispozici 35mm astronomická kamera pro pořizování snímků i světelných spekter blížící se Halleyovy komety. Astronautům se však přístroj nepodařilo zprovoznit. 

Další zajímavý pokus se týkal pochopení mechanismů, jež brání skladování krve bez jejího znehodnocení. V beztíži totiž odpadá sedimentace a další fyzikální jevy běžné v pozemských podmínkách. Po přistání raketoplánu se ovšem ukázalo, že jsou vzorky krve ve srovnatelném stavu jako ty na Zemi. 

Marný spěch

Řízení letu plánovalo zkrátit pobyt Columbie na oběžné dráze o jeden den, aby se získal čas na údržbu letounu před dalším startem. Špatné počasí na Floridě však paradoxně odložilo návrat o dva dny, takže posádka na Zemi dosedla 18. ledna 1986, po šesti dnech a dvou hodinách letu. Přistání se navíc muselo přesměrovat na kalifornskou základnu Edwards, takže se pak ještě čekalo na převoz Columbie přes celé Spojené státy. 

TIP: Zkáza raketoplánu Challenger: 34 let od jedné z největších katastrof NASA

Jenže drsnou ironií osudu o pouhých 10 dní později zabila sestava startujícího Challengeru celou svou posádku a raketoplány zůstaly víc než dva a půl roku uzemněny. Gibson a jeho tým tak absolvovali na dlouhou dobu poslední misi. 

Psi a kočky lidstvo provázejí už tisíce let a z původních pomocníků při lovu či ochraně obilí před nenasytnými hlodavci se postupně změnili v nepostradatelné společníky i nejlepší přátele. Podle výzkumu z roku 2018 lidé celosvětově chovají 471 milionů psů a 373 milionů koček, což znamená, že jedno z těchto zvířat má zhruba každý devátý až desátý obyvatel planety. Obliba čtyřnohých kamarádů se však v různých částech planety liší. 

Česko okupuje přední příčky statistik, co se týká počtu chovaných mazlíčků na hlavu. Za posledních deset let u nás například vzrostl počet domácností, kde nějaký z nich žije, z 50 % na 60 %, přičemž první místo neochvějně drží psi: Představují až dvě pětiny všech domácích zvířat a souhrnem je jich hodně přes dva miliony. Následují kočky přibližně se čtvrtinou a zhruba s 1,1–1,9 milionu jedinců. Na dalších místech se umisťují akvarijní rybičky, hlodavci a exotičtější živočichové jako hadi, obojživelníci, pavouci či nejrůznější hmyz.

Kdo si vybírá koho?

Proč si však vůbec mazlíčky pořizujeme? Podle očekávání většina respondentů uvádí, že si psa nebo kočku opatřila coby společníka a kamaráda, přičemž podle převážné části výzkumů představují psi preferovanější, ale i tolerovanější „parťáky“. V jednom šetření například 74 % dotazovaných uvedlo, že je mají velmi rádi, zatímco v případě koček zazněla stejná odpověď pouze v 41 % případů. Menší šelmy naopak nemá vůbec v oblibě asi 15 % lidí, kdežto psi se setkávají se silnou averzí průměrně jen u dvou jedinců ze sta.

Proč si ovšem někdo vybere raději psa a jiný kočku? Všichni, kdo se s těmito zvířaty někdy blíž setkali, dobře vědí, že se navzájem povahově značně odlišují, což souvisí i s jejich evoluční minulostí. Psi svůj původ odvozují od vlků, jsou zvyklí na život ve smečce a na její hierarchické uspořádání. Mají rádi lidskou společnost, často vyžadují kontakt a páníčkova pozornost pro ně znamená vrchol potěšení. Kočky naopak zůstávají věrné své samotářské minulosti. Někdy sice společnost vítají (či tolerují), ale všeho moc škodí – proto si kontakt s člověkem dávkují mnohem uvážlivěji než psi. Nabízí se však zajímavá otázka: Odrážejí popsané povahové rysy domácích mazlíčků, respektive i samotný výběr zvířete něco z osobnosti majitelů? Volí si samotáři spíš kočky a společenští lidé raději psy?

Vlídní pejskaři

Danou problematiku se rozhodl prozkoumat sociální psycholog Samuel D. Gosling z University of Texas se svými kolegy. Do studie, zveřejněné v roce 2010 v časopise Anthrozoös, se formou on-line dotazníku zapojilo 4 565 respondentů: Převažovaly mezi nimi ženy, v rámci různých národností měli většinu obyvatelé Spojených států či Kanady a celkově šlo ze dvou třetin o bělochy. Účastníci se měli nejprve identifikovat jako „pejskaři“ (anglicky „dog person“ – označilo se za ně 45,7 % dotázaných), „kočkaři“ („cat person“ – 11,5 %), obojí současně (27,8 %), popřípadě ani jedno (15 %). Následně odpovídali na řadu standardizovaných otázek, jež měly stanovit jejich osobnostní profil v rámci modelu známého jako Velká pětka (viz box).

Ukázalo se, že povahové rozdíly mezi skupinami skutečně existují. Lidé, kteří se považovali za pejskaře, byli celkově o 15 % extrovertnější, o 13 % přívětivější a o 11 % svědomitější. Na první pohled se možná nejedná o příliš významné zjištění, ale s trochou nadsázky se nabízí přinejmenším jedna jeho praktická aplikace, kterou by mohl využít kdekterý personalista: Má-li totiž uchazeč o místo, jež vyžaduje pečlivost, milé vystupování či schopnost pracovat v týmu, pozitivní vztah ke psům, bude se na pozici přinejmenším statisticky hodit víc než průměrný příznivec koček.

Neurotici raději kočku

Respondenti, kteří se identifikovali coby kočkaři, dosahovali v osobnostním testu průměrně o 12 % vyššího skóre v případě neuroticismu, ale byli také o 11 % otevřenější vůči novým zážitkům než tradičněji založení pejskaři. V tomto případě se nabízí otázka, zda se výběr domácího mazlíčka nějak odráží rovněž v politických názorech majitele. V několika průzkumech se skutečně ukázalo, že i když jsou kočky méně oblíbeným zvířetem, liberálové je mají o něco raději než konzervativněji uvažující jedinci.

K podobným závěrům ohledně povahových rozdílů mezi pejskaři a kočkaři jako Gosling došel i profesor psychologie Stanley Coren, autor celé řady publikací o psech, z nichž některé již vyšly česky. Obdobný výzkum za účasti 6 149 respondentů dělal pro svou knihu Why We Love the Dogs We Do neboli „proč milujeme psy, které milujeme“. A také on zjistil, že pejskaři bývají obecně společenštější a extrovertnější, zatímco milovníci koček často žijí sami, jsou méně dominantní, ale i důvěřivější. 

Co se týká povahových rysů, dospěl Coren k zajímavým výsledkům. Například osoby, jež mají rády jak psy, tak kočky, se v tomto ohledu daleko víc podobají čistým pejskařům než čistým kočkařům. Mimoto badatel přidal další pozoruhodné statistiky: Podle něj 47 % lidí, kteří byli jako děti v kontaktu s kočkami, chová nejspíš zmíněnou malou šelmu doma i v dospělosti; kdežto z těch, kdo měli v dětství coby mazlíčka psa, si později kočku pořídí asi jen každý devátý. A 68 % kočkařů by odmítlo vychovávat štěně, i kdyby jim v tom nic nebránilo; zatímco 70 % majitelů psů by s kočkou doma problém nemělo.

Jaký pán, taková kočka

Zajímavé závěry přinesl i aktuální výzkum z roku 2019, který se zaměřil na tři tisíce chovatelů koček převážně z Velké Británie. Ukázal přitom, že malí chlupáči možná nebudou tak svébytní, jak se říká, neboť jejich chování může být ovlivněno osobností majitele. Výsledky se docela podobaly zjištěním, jež poskytla dřívější studie o vlivu osobnosti rodičů na chování či zdraví dětí. Kočky lidí s vysokým skóre neuroticismu například mívají častěji problémy s chováním, přičemž jsou agresivnější či úzkostnější než zvířata svědomitějších jedinců. 

Vliv na zdraví však může být i opačný: Často se totiž uvádí, že mazlíčci působí pozitivně na zdravotní stav svého majitele. A řada prací skutečně naznačuje, že jsou chovatelé domácích zvířat šťastnější, méně se stresují, a dokonce mívají i nižší krevní tlak. Nicméně podobné výsledky nejsou zcela jednoznačné a přesvědčivé – přinejmenším podle Harolda Herzoga, emeritního profesora psychologie na Western Carolina University.

Zdravotní aspekt tvořil i součást studie publikované předloni v časopise PLOS One. Její autoři primárně analyzovali demografické údaje získané od 42 tisíc lidí, z nichž 26 % mělo doma psa, 22 % kočku, 9 % obě zvířata a zbytek ani jedno. Vědci kromě jiného zjistili, že domácího mazlíčka vlastní s větší pravděpodobností ti, kdo žijí v manželství, a spíše ženy. U bělochů je pak ve srovnání s jinými etniky asi pětkrát pravděpodobnější, že budou mít psa, a třikrát, že budou chovat kočku. Nepřekvapivě jsou potom majiteli mazlíčků lidé s nemovitostí, popřípadě bohatší jedinci. Poslední tři faktory spolu ovšem zřejmě úzce souvisejí, neboť vlastnictví nemovitosti se dá předpokládat spíš u majetnějších lidí a běloši jsou v průměru bohatší než jiná etnika.

Zvíře jako lék?

Pokud jde o zdravotní aspekty, žádná prokazatelná souvislost mezi pevným zdravím a mazlíčkem v domácnosti se přinejmenším v této studii neobjevila. Naopak se ukázalo, že lidé, kteří měli v době výzkumu psa či kočku, trpěli s vyšší pravděpodobností astmatem. Pravda však nemusí být tak bezútěšná: Analýza dat shromážděných v projektu Kardiovize Brno 2030, na němž se podílí tým vědců Mezinárodního centra klinického výzkumu brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny, totiž ukazuje, že jsou majitelé psů přece jen zdravější a méně ohrožení kardiovaskulárními chorobami. Vliv na to má patrně zejména pravidelný pohyb při venčení a podle získaných údajů i lepší stravovací návyky.

Zejména pokud se jedná o rozsáhlá dotazníková šetření na téma vztahu mezi osobností majitele a chovaným zvířetem či zdraví, musíme mít na paměti, že jsou zjištěná data pouze tzv. korelační: Jinými slovy z nich lze těžko usuzovat na jakoukoliv příčinnost. Nevíme tak například, zda byli majitelé koček neurotičtější už před pořízením zvířete, a totéž platí i pro ostatní charakterové rysy. Stejně tak je obtížné podobným způsobem posuzovat zdravotní stav „páníčků“, neboť jak vyplývá z uvedeného průzkumu, zvířata si častěji pořizují lépe zajištění lidé, a zdraví podle všeho výrazně souvisí se socioekonomickým statusem. Může tak představovat spíš důsledek dostupnější zdravotní péče či přístupu ke kvalitnějším potravinám a celé řady dalších faktorů. 

Obdobné výzkumy tedy nemají za cíl zjištěné vztahy objasnit, ale pouze je popsat a posloužit jako zdroj hypotéz, které lze dál testovat důmyslnějšími vědeckými metodami. 

Háďátko obecné (Caenorhabditis elegans) je zhruba milimetr dlouhý půdní červ a na první pohled nemá mnoho společného s člověkem. Zároveň je to ale oblíbený modelový druh genetiků, kteří na něm mimo jiné studují záhady procesu stárnutí. A jak se zdá, tento výzkum zdárně pokračuje. 

Američtí a čínští badatelé vystopovali dvě buněčné dráhy, které se významně podílejí na regulaci stárnutí. Když vědci do těchto drah, které se označují jako IIS a TOR zasáhli, tak jejich vhodnou manipulací pomocí genetického editoru CRISPR dokázali prodloužit život těchto drobných červů až o 500 procent. Kdyby to byli lidé, tak by žili asi 400 let.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Buněčná dráha IIS je podle badatelů zodpovědná za reakce buněk na podmínky prostředí, včetně dostupnost stravy a souvisí s inzulínem. Dráha TOR zase funguje jako vnitrobuněčný senzor „sytosti“ buňky a je archaické povahy, protože svým vznikem předchází signalizaci prostřednictvím hormonů. Pozoruhodné je, že obě tyto buněčné dráhy jsou přítomny i v lidských buňkách. Znamená to, že se nám v dohledné době podaří zásadně prodloužit lidský život?

Vedení věznice Cieneguillas se rozhodlo uspořádat na silvestra přátelský fotbalový zápas. Na hřišti se měli utkat odsouzenci z řad nechvalně známých drogových kartelů Los Zetas a Gulf Cartel. Věznice kvůli sportovní události povolila i mimořádné návštěvy rodinných příslušníků.

Zpočátku vše probíhalo hladce a nic nenasvědčovalo tomu, jak krvavou bude mít zápas dohru. Vše odstartovala blíže nespecifikovaná kontroverzní situace v pokutovém území jednoho z týmů. Rozlícení vězňové si svůj pohled na situaci začali vyřizovat po svém – v jejich rukou se objevily zbraně a začala krvavá řež, která si vyžádala životy 16 vězňů. Pět dalších osob utrpělo různá zranění. 

TIP: Přežít za mřížemi: Nejtvrdší věznice světa

Uklidnění situace trvalo tři hodiny, a kromě vězeňského personálu musela v Cieneguillas zasahovat i národní garda. Během následných kontrol byly zajištěny čtyři střelné zbraně, několik nožů, kladiva a mobilní telefony. Jakým způsobem se ve věznici zakázané předměty objevily je předmětem dalšího vyšetřování.

Hnědý trpaslík není hvězdou ani planetou. Jde o samostatnou třídu objektů na pomezí těchto dvou dalších tříd. Typický hnědý trpaslík představuje těleso s hmotností v rozmezí 13–80 hmotností Jupitera, jemuž také odpovídá velikostí, přičemž je velmi chladný, s povrchovou teplotou několika stovek stupňů. Navzdory názvu bychom hnědé trpaslíky označili spíš jako tmavě červené nebo nafialovělé. 

TIP: Hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole: Stejně jako pravé hvězdy

V průběhu života probíhají v jejich nitrech některé termojaderné reakce lehce zápalných prvků, například deuteria či lithia, objevují se však jen epizodicky. Po zbytek existence hnědého trpaslíka tvoří zdroj jeho energie gravitační smršťování. Kdyby hmotnost bílého trpaslíka překročila 80 hmotností Jupitera, což odpovídá přibližně setině hmotnosti Slunce, dosáhla by centrální teplota hodnoty ke spalování vodíku a objekt by se stal hvězdou. Pokud je naopak hmotnost tělesa menší než 13 jupiterů, nedojde ani k zapálení deuteriových reakcí a objekt zůstane obří plynnou planetou. 

Je zajímavé, že i když se o třídě hnědých trpaslíků uvažovalo dlouho, první byl objevem až v roce 1995. Dnes jich známe nepřeberné množství.

Do hodnocení života a panování předposledního rakousko-uherského panovníka se samozřejmě promítaly proměny doby a zejména proměny politické situace. Zejména zřetelné to bylo u českých umělců a intelektuálů, kteří se v době existence Rakousko-Uherska netajili věrností císařovi a jeho říši. A nebyla to záležitost jen spisovatelů a básníků, ale také předních českých skladatelů, jako například Bedřicha Smetany, či výtvarníků, kupříkladu Josefa Mánesa. Mnozí svůj pohled a svá hodnocení po zániku monarchie zásadním způsobem změnili. 

František Josef I. se proměnil z dobrotivého stařičkého mocnáře v cizího a v tom lepším případě senilního a neschopného panovníka. Trvalo dlouho, než se tento obraz změnil. Víme, že císař samozřejmě nebyl ani ideálním, ani dokonalým vladařem, měl řadu chyb a nedostatků a dopustil se mnoha omylů, které měly tragický dopad právě proto, že se jich dopustil člověk v jeho postavení.

Ale také se zasloužil o to, že obyvatelé Čech, Moravy a Slezska mohli žít ve státě, který vytvořil jejich demokratické tradice, jež nedokázalo zničit ani čtyřicet let komunistické totality, a který našim předkům chtě nechtě umožnil, aby se prosadili jako sebevědomý národ, jenž se mohl směle rovnat s ostatními obyvateli Evropy.

Zájem bulváru

Po rozpadu Rakousko-Uherska se tato říše samotná, Habsburkové obecně a František Josef I. konkrétně, stali tématem, o kterém se nepsalo skoro vůbec. Češi jakoby se styděli za svoji loajalitu, kterou k podunajské monarchii a panující dynastii zachovávali velmi dlouho. Motem doby se stalo heslo „Odrakouštit!“, které se první československý prezident T. G. Masaryk snažil uvést do života.

Navíc možná restaurace vlády Habsburků, ať již v Rakousku či Maďarsku, představovala pro československou zahraniční politiku po dlouhou dobu reálnou hrozbu. Proto se také v meziválečném období takřka nesetkáme s nějakou seriózní historickou prací, která by se pokusila popsat vývoj české společnosti pod vládou Habsburků, o biografii věnované Františku Josefovi I. ani nemluvě.

Domácí nakladatelství raději vydávala publikace lehce skandální a s bulvárním nádechem, u nichž bylo možno očekávat čtenářský úspěch a následný zisk. Velké popularitě se těšily knihy o ne zcela objasněné smrti korunního prince Rudolfa. Tak již v roce 1918 vyšly paměti hraběnky Larischové, nazvané Moje minulost, které různými spekulacemi přiživovaly zájem široké veřejnosti. A v roce 1924 byla v Praze vydána slátanina jistého Jana Bendy Láska ženy trůny boří s podtitulem Příčiny a smrt rakouského prince Rudolfa. 

Očima pamětníků

Svou trochou do mlýna ovšem spěchali přispět i různí „republikáni“, kteří Rakousku oddaně sloužili do poslední chvíle. Generál československé justiční služby Jaroslav Kunz vydal počátkem dvacátých let paměti Za černožlutou oponou, které nesly podtitul Z vídeňských vzpomínek, v nichž popisoval, samozřejmě s nezbytným protihabsburským ostnem, své zkušenosti z doby, kdy působil jako předseda posádkového soudu ve Vídni (leden 1915 – říjen 1918). Tentýž autor později ještě napsal knihy Na dvoře habsburském či Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, které se ani nesnažily o objektivní pohled na tuto dobu.

TIP: František Josef I. nesnášel novoty a zklamal Čechy

Velké popularitě se těšily vzpomínky různých osobností, nějakým způsobem spojených s císařským dvorem. Patří k nim zejména knihy arcivévody Leopolda Ferdinanda Toskánského, kterého František Josef I. vyloučil z rodu a který pak pod občanským jménem Leopold Wölfling dožil ve velké nouzi. Aby si materiálně ulehčil, napsal několik knih pamětí, například Habsburkové ve vlastním zrcadle. Životní vzpomínky, které vyšly v Praze bez udání roku vydání, Poslední Habsburkové z roku 1924 a zejména Z arcivévody hokynářem, které se staly ve své době bestsellerem. 

Stejné popularitě se těšily Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., které napsal císařův komorník Evžen Ketterl a které podávají laskavé svědectví o předposledním císaři a jeho době.

V roce 2008 učinili v anglickém Heslingtonu podivuhodný objev. Při vykopávkách odkryli pozůstatky asi třicetiletého muže z doby železné, který žil zhruba mezi 670 až 480 před naším letopočtem. Podle všeho byl oběšen a pak mu odřízli hlavu nožem s tenkou čepelí. V jeho lebce vědci nalezli mozek, který je nepochopitelně dobře zachovalý. 

Jde o jeden z nejlépe přirozeně zachovalých dávných mozků vůbec. Takové objevy bývají velmi vzácné. Lidský mozek obsahuje asi 80 procent vody, je měkký a nervová tkáň se obvykle rozkládá velmi brzy po smrti. Pro mozek z Heslingtonu to ale očividně neplatí. Je stav je pro odborníky záhadou.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Heslingtonský mozek nedávno detailně prozkoumal tým britských vědců. Badatelé zjistili, že některé proteiny v tomto mozku se nerozložily, jak by za normálních okolností měly. Neobjevili ale přitom žádné stopy po prionech, patologických proteinech, které se někdy hromadí v mozku. Podle vědců mohl v tomto případě sehrát roli nějaký přírodní konzervační proces, v souvislosti s rychlým pohřbem ve vhodném prostředí. Přesná příčina neobvyklého stavu tohoto mozku z doby železné stále zůstává tajemstvím.

Drtivá většina vojáků měla k dispozici balíček s obvazy, které mohli použít k okamžitému zastavení masivního krvácení. Při takto závažném zranění byl ale většinou přímo povolán medik, jenž se pohyboval v první linii. Ve válečné vřavě se zraněnému zpravidla dostalo pouze takového ošetření, aby byly zajištěny jeho životní funkce, a poté zůstával na místě, kde mu nehrozilo další zranění. 

Zdravotník! Zdravotník!!! 

Během bojů nebylo výjimkou, že se s transportem raněných do zázemí muselo počkat až na noc. Zdravotník v poli měl k dispozici rovněž analgetika, kterými tišil bolest, a někdy i krevní plazmu. Pokud to umožňovala situace, sneslo se několik zraněných na jedno místo, protože až do jejich odsunu za ně zodpovídali zdravotníci přiřazení k bojovým jednotkám, kteří díky vytvoření takového shromaždiště nemuseli přebíhat z místa na místo. Poté, co boj skončil nebo se jeho těžiště přeneslo jinam, byly přivolány skupiny nosičů, kteří zraněné vojáky dopravovali k sanitním nebo terénním vozidlům.

Pokud to šlo, přepravovali se ležící zranění na nosítkách, ať už typizovaných nebo improvizovaných. Chodící zranění se přesouvali ve skupinkách s doprovodem, který jim měl pomoci přežít nepřátelské akce nebo případné zhoršení jejich zdravotního stavu.

Vše nahlásit veliteli

Při čekání na odvoz museli být také podle konkrétních podmínek chráněni proti přehřátí, omrzlinám nebo třeba moskytům. Zdravotníci rozhodovali i o tom, kdo může pít, a byli vybaveni dalšími polními láhvemi. Každý zraněný voják musel být před odsunem nahlášen svému veliteli, který pak informoval nadřízené o početním stavu a bojeschopnosti své jednotky v pravidelném denním hlášení.

Nosiči byli vycvičeni i ve vyprošťování zraněných z vozidel, což představovalo značně fyzicky náročný úkon. Pro vytažení člena tankové posádky věžovým poklopem používali speciální popruhy, jež přivázali zraněnému pod ramena, a několik mužů jej pak muselo tahat ven. Mezi úkoly nosičů raněných patřilo také prohledávání bojiště a pátrání po přeživších, kterých si doposud nikdo nevšiml, což bylo zvláště v zimě nebo v nepřehledném terénu velmi snadné. 

Na praporním obvazišti 

Prvním místem, kde se zraněnému vojákovi věnoval lékař, bylo praporní obvaziště, v německé armádě nazývané Truppenverbandplatz a v americké Battalion Aid Station. Umístění obvaziště mělo být skryté a pokud možno zřízené v budově nebo alespoň ve stanech. Zraněné tam od jednotek dopravovali buď lehkými vozidly nebo pěšky na nosítkách.

Dokončení: Hrdinové pod červeným křížem: Jak vypadal transport raněných za 2. světové války (2)

Lékaři v tomto druhu zařízení prováděli hlavně stabilizaci životních funkcí v rozsahu převyšujícím možnosti zdravotníků a rozhodovali o dalším odsunu do divizní polní nemocnice podle naléhavosti stavu pacienta. Ranění s velkou ztrátou krve dostali krevní plazmu a popálené čekalo ošetření speciálními mastmi a zábaly. Na obvazišti byli lékaři vycvičení i v první pomoci obětem plynového útoku, k nimž ale během války naštěstí nedocházelo, a tak speciální vybavení pro tyto případy zůstalo nevyužité.

Obec Hue v centrálním Vietnamu láká turisty hlavně na návštěvu císařského města a tři působivé hrobky panovníků Khai Dinha, Min Manga a Tu Duca. Pokud si tam však půjčíte motorku a vyrazíte za netradičními zážitky, proniknete po pár kilometrech do zcela jiného světa, kde nehrají hlavní roli památky dynastie Nguyen. Místo toho u jezera Thuy Tien narazíte na novodobého kamenného draka, jenž se tyčí nad zkalenou hladinou. 

Ještěr dorostl do výšky třípatrové budovy a v roce 2004 se měl stát dominantou rodinného zábavního aquaparku Thuy Tien. Dnes z něj však opadává omítka a v okolních nádržích se drží břečka plná řas. Útroby dračí věže připomínají kulisy katastrofického filmu: Na zemi se válejí střepy z akvárií, železné pahýly rozbořených konstrukcí a odpadky. Po schodišti se však stále dostanete do horního patra, tedy do dračí tlamy, která slouží jako malá rozhledna. Další atrakce vodního parku z ní však neuvidíte, neboť je pokryla bujná vegetace poté, co majitelům rodinného střediska došly peníze na provoz. V současném stavu přitom oblast paradoxně láká víc návštěvníků než dřív. 

Domov tří krokodýlů

Po chvilce chůze zvolna zarůstající pěšinou směrem od draka se dostanete k dalšímu zařízení pro vodní radovánky, v jehož bazénech se místo chlorované vody snoubí spadané listí, špína a rez. Do středně velké nádrže vede několik skluzavek a lemují ji kdysi roztomilé sochy zvířátek, jež měly učarovat dětským návštěvníkům. Je mezi nimi i malý krokodýl, nicméně ještě nedávno přebývala přímo v bazénu trojice živých verzí zmíněného predátora. Kdysi totiž měli nebozí ještěři patřit mezi hlavní atrakce, ale majitelé krachujícího areálu je ponechali osudu. Díky občasným pamlskům od návštěvníků přežili krokodýli až do roku 2016, pak ovšem dva z nich zemřeli a posledního odchytili a převezli jinam. 

Právě když se ze zpustlého aquaparku „odstěhoval“ i poslední obří plaz, začalo tam jezdit mnohem víc turistů. Kromě dračí rozhledny, zchátralých skluzavek a bazénku s nahnědlou vodou můžete v Thuy Tien prozkoumat i rozbořené hlediště s přilehlou nádrží, jež měla sloužit pro show s vodními tvory.

Pokroucený hotel

Město Da Lat v centrální vrchovině Vietnamu láká na chladnější počasí, než jaké panuje ve zbytku země, na prohlídky jahodových plantáží a několik vodopádů v okolních kopcích. Najdete tam ovšem i pohádkový hotel Hang Nga Vila, který vedle ubytování nabízí také návštěvu svých prostor za vstupné. Majitelka, vietnamská architektka Dang Viet Nga, se při návrhu nechala inspirovat tvorbou Antoniho Gaudího, a kochání se pokroucenými tvary stavby tak přestavuje neotřelý zážitek. 

V žebříčcích nejpodivnějších hotelů světa se Hang Nga Vila tradičně umisťuje velmi vysoko a je třeba dodat, že právem. Po vstupu dovnitř se totiž ocitnete na plácku před čarodějným domem, který připomíná obrovský fíkovník banyán: Jeho větve tvoří spletitý labyrint můstků a venkovních ochozů, jež vás povedou z jednoho podivného místa na druhé. Bláznivý dům působí jako živý organismus a rozhodně nemusíte mít příliš bujnou fantazii, abyste se tam cítili jako Alenka v říši divů. Zmíněný dojem umocňují i pohádkové umělé houby, rozmanitá zvířata na stěnách a další kouzelné detaily, třeba falešné krápníky visící ze stropů.

Pokud by vám vrtalo hlavou, jak svérázná architektka získala pro surrealistický hotel potřebná povolení, hledejte odpověď v osobě jejího otce: Truong Chinh totiž v 80. letech zastával post prezidenta, a jeho dceři tak zřejmě leccos prošlo. Důkazem je i fakt, že se magický banyán tyčí vysoko nad ostatní stavby v okolí a věžičky i propletence lián nejspíš značně stíní pozemky sousedů. Ubytovat se každopádně můžete v jednom z deseti pokojů, přičemž jsou vždy jedinečné a tematicky laděné v přírodním duchu: Přespat se dá třeba v tygřím, mravenčím, klokaním či dýňovém apartmá. 

Pozor, jede vlak!

Nedaleko centra Hanoje, kde se křižují ulice Phung Hung a Ha Trung, žádná pamětihodnost nestojí. Přesto místo přitahuje zástupy turistů: Vábí je totiž koleje, jež se klikatí úzkými uličkami v těsné blízkosti domů. Většinu dne je krátký úsek s železnicí namačkanou doslova na příbytky vietnamských rodin k nerozeznání od běžné ulice. Ženy připravují jídlo, děti si mezi kolejnicemi hrají, občas tudy projede někdo na kole nebo na motorce a na šňůrách se suší prádlo. Dvakrát za den se však pod okny prožene lokomotiva s řadou vagonů. 

Místní už si zvykli, že kolem čtvrté a sedmé večerní musejí vše uklidit a že i v obýváku budou mít stále pocit, jako by seděli na peronu, kam právě přijíždí souprava. Předměty, které nejsou pevně přivázané, může vlak strhnout a vzít s sebou. Když se navíc řítí po kolejích mezi domy, není moc rozumné se vyklánět z oken. 

V košíku pod palmami

Starobylé kupecké domy a lucerny osvětlující noční ulice příbřežního města Hoi An si nechá ujít jen málokterý turista. Nedaleko však leží rybářská obec Cam Thanh, jíž se říká Coconut village neboli „kokosová vesnice“: Stačí totiž nasednout na loď, odrazit od břehu a po pár záběrech pádlem připlujete k tzv. kokosovým ostrovům. Jedná se o nespočet palem rostoucích v mělké vodě, kam rybáři ve zvláštních loďkách připomínajících velké kulaté košíky s oblibou vyrážejí za úlovkem. Pokud jim však zaplatíte, nechají ryby rybami a vezmou vás na projížďku.

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

V palmové džungli vám může průvodce ukázat, jak chytat kraby nebo vytvářet origami z trávy či kokosových listů. Místní „gondoliér“ však málokdy mluví jinak než vietnamsky, a proto vás při plavbě okouzlující krajinou kokosové džungle nechá vychutnat si uklidňující ticho přírody. Zážitek vám ovšem mohou narušit organizované skupinky postarších Asijců. Pro ně totiž průvodci připravují na loďkách i zábavu, takže často potkáte košíkové čluny shluklé okolo centrálního košíku, z nějž rádio naplno vyhrává popové hity. Gondoliéři se obvykle snaží přivést turisty do varu tím, že na vratkém plavidle předvádějí energické pohybové kreace do rytmu hudby. Někteří výletníci se pak přidávají alespoň tleskáním nebo o poznání méně odvážnými tanečními čísly.