Celý svět se těšil na to, až prototyp připravované rakety společnosti SpaceX Starship Mk1 vzlétne k obloze. Měla dosáhnout výšky kolem 20 kilometrů a to ještě před koncem letošního roku. Téměř s jistotou k tomu ale již nedojde. Starship Mk1 totiž neměla štěstí. Když tento prototyp nové rakety v testovacím zařízení SpaceX v Boca Chica na jihu Texasu 19. listopadu (2019) zahájil sérii testů kryogenním tlakovým testem, došlo k nehodě.

SpaceX mluví o „anomálii“. Na videozáznamu celé události je patrné, že došlo k částečné explozi rakety, při které odlétla její vrchní část nádrže pro kapalný kyslík. Podle vyjádření vedení společnosti a Elona Muska to se vší pravděpodobností znamená pro Starship Mk1 konečnou. SpaceX se teď zaměří na další, více pokročilé prototypy. Na řadě je Starship Mk3, která by měla doletět na oběžnou dráhu.

Následky nehody

Účelem zmíněného testu bylo natlakovat systémy rakety na maximum. Při takových testech se podobné nehody občas stávají. Podle dostupných informací nebyl nikdo zraněn, ani prý nejde o zásadní komplikaci programu rakety Starship. Zatím není jasné, nakolik teď neúspěšný test zbrzdí další úsilí SpaceX, podle vyjádření zástupců firmy by ale zdržení nemělo být velké. 

TIP: Prototyp nové generace nosné rakety Starhopper uspěl v letovém testu

Vedení SpaceX před časem oznámilo, že hotová raketa Starship by měla vynést satelity na oběžnou dráhu Země již v roce 2021. A den před selháním rakety Starship Mk1 prezidentka SpaceX Gwynne Shotwell uvedla, že by rádi v roce 2022 vyslali Starship bez lidské posádky s nákladem pro povrch Měsíce. Uvidíme, zda se jim to podaří. 

Planeta se neustále otepluje. Klimatičtí vědci sdružení v rámci Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) varují, že jsme na prahu zásadních klimatických změn. Podle nejhorších scénářů se v roce 2030 může planeta ohřát až o 1,5 stupně. Jde přitom o globální průměrnou teplotu, takže takové oteplení by bylo skutečně citelné. Podle vědců by takové teploty vedly například k úplnému roztátí Grónského ledovce, který je dnes 2. největší na světě a pokrývá asi 1,7 milionu kilometrů čtverečních.

V posledních letech jsme svědky nových a nových rekordně vysokých teplot na řadě míst planety, masového tání ledovců, problémů se záplavami i častých extrémních projevů počasí, od drsných hurikánů až po vlny horka spojené s rozsáhlými požáry. Odborníci předpovídají, že všechny tyto projevy oteplování, a spolu s nimi i další, se budou v příštích letech jen zhoršovat.

TIP: Hrozivá představa: Co kdyby všechen led na Zemi roztál za jedinou noc?

Následujících 10 let bude rozhodujících. Pokud se chceme vyhnout oteplování, které by přineslo katastrofální důsledky, musíme podle vědců do roku 2030 omezit naše současné emise uhlíku přibližně o 45 %. Bohužel navrhovaný scénář nejspíš nebude snadné dodržet, neboť i přes snahu posledních let emise uhlíku stále rostou.

Národní památník Bílé písky (White Sands National Monument) jsou fascinující velké duny bílého písku tvořené drobnými zrnky selenitu – jemně vláknité odrůdy sádrovce. Přijeli jsme sem s manželkou od jihozápadu z města Las Cruces do Alamogordo po silnici č. 70. Las Cruces je nedaleko mexických hranic a snad proto nás před Bílými písky kontrolovala policejní hlídka. Co kdybychom snad byli ilegální přistěhovalci z Mexika. Možným důvodem ostražitosti ovšem může být i fakt, že se celý národní památník nalézá uvnitř vojenského prostoru raketové střelnice White Sands Missile Range.

„Kluzká“ silnice a píseční lyžaři

Do Bílých písků jsme se dostali poměrně brzo dopoledne. I když byl začátek června, po setmění se udělalo poměrně chladno – u Tusconu, kde jsme nocovali, jsme naměřili -2 °C. Vzduch je zde ale naprosto suchý, a tak jsme nízkou teplotu ani nevnímali.

Písek kolem nás nebyl zpočátku čistě bílý, ale to se záhy změnilo. Asfalt zmizel pod čímsi, co silně připomínalo naše zimní „zmrazky“. Auto po nich poskakovalo a zcela bílé závěje pluhem odhrnutého písku vytvářely dojem dokonalé zimní krajiny. Iluze byla tak přesvědčivá, že jsem se bál silněji přibrzdit, abych snad s autem nedostal smyk. Dojmu zledovatělé silnice jsem se nemohl zbavit přesto, že z bílých „návějí sněhu“ tu a tam spoře vyčnívaly vysoké juky a jiné rostliny a v autě jsme měli zapnutou klimatizaci. Do „zimní krajiny“ nezapadali ani někteří návštěvníci, kteří v kraťasech a bosi šplhali na vysoké návěje a odtud se ve stoje nebo po zadku pokoušeli sjet dolů.

Fascinující krajiny jsme se nemohli nabažit. Občas jsme zastavili, vystoupili z auta a vylezli na některou dunu. I z vršku jsme všude kolem viděli jen samé duny bílého písku. Pouze v dáli na západě se zvedalo pohoří San Andres Mountains.

Moře, klenba, pánev

Bílé písky byly zřízeny v roce 1933 k ochraně největších sádrovcových dun na světě. Zároveň měly být chráněny i jedinečné rostliny a živočichové. White Sands National Monument se nalézá v obrovském údolí nazývaném Tularosa Valley nebo Tularosa Basin. Zaujímá plochu 712 km² a v jeho jihozápadním cípu leží jezero Lucero. Jde nejen o nejnižší místo údolí, ale také o zdroj všudypřítomného bílého písku.

Jestliže chceme vědět, jak se mohly až 18 metrů mocné duny vytvořit, musíme se vrátit o nějakých 250 milionů let zpět do geologické minulosti. Sádrovec, jako minerál rozpustný ve vodě, se z okolních kopců dostával s dešťovou vodou do mělkého moře, na jehož dně se usazoval. Asi před 70 miliony let, tedy v době vrásnění Skalistých hor, voda zmizela a celá oblast se začala zvedat. Vytvořila se mohutná klenba. Ta se zhruba před 10 miliony lety začala hroutit a její střední část se propadla. Tak vznikla bezodtoká pánev Tularosa. Zbytky klenby jsou dnes pohořími San Andres Mountains a Sacramento Mountains, jež se nacházejí na okrajích pánve.

V malém, ale dodnes

V průběhu poslední doby ledové, to je před 24 až 12 tisíci lety, bylo zdejší klima velmi vlhké a deštivé. Déšť a voda z roztátého sněhu odnášely rozpuštěný sádrovec z hor do pánve Tularosa. Spolu s ním také minerály halit (kamenná sůl), epsomit (hořká sůl) a jílové minerály. Vše se hromadilo v obrovském jezeře Otero o ploše přes dva tisíce kilometrů čtverečních. Asi před 12 000 lety, když ledová doba skončila, začalo se Otero vypařovat a měnit v periodicky zaplavované území nebo i v suché vyschlé jezero, kde nadále sedimentovaly již zmíněné minerály.

Krystaly selenitu se střídaly spolu s vrstvičkami jílů a prachu. Ke konci doby ledové začaly v oblasti foukat jihozápadní větry, které z pánve odnášely jíl a prach a odhalily pohřbené krystaly. Střídáním období mrazu a tání se nakonec velké krystaly rozlámaly na menší písečné částečky. Drobná zrníčka selenitu byla odnášena větrem a jejich neustálým pohybem k severovýchodu došlo k takovému nahromadění, že se nakonec vytvořily známé bílé duny.

K rozpouštění sádrovce a jeho odnosu zde stále dochází. Proces se nezměnil, ale neprobíhá v takové míře jako před 250 miliony let. Dešťová voda dnes vtéká do mnohem menšího jezera Lucero, které má rozlohu pouhých 26 km² a je hluboké jen 60 až 120 centimetrů. Pořád se v něm ale tvoří vláknité krystalky selenitu o délce až 90 centimetrů.

Image

Čtěte také

Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Letouny s pevným křídlem i stroje s rotující nosnou plochou (vrtulníky) mají nesporné přednosti, ale též nectnosti. Klasické letadlo se může pochlubit větší rychlostí, zato pro start i přistání potřebuje rozměrnou plochu. Helikoptéry dokážou provádět kolmé vzlety i přistání (kategorie VTOL – Vertical Take-Off  and Landing) a dlouho „viset“ nad jedním místem, jenže jejich rychlost při dopředném pohybu málokdy přesáhne 300 km/h (mezi vrtulníky klasického uspořádání stanovil roku 1986 rekord britský Lynx, a to hodnotou 401 km/h). Jako ideální se tedy jeví hybrid neboli konvertoplán, jenž by si z obou koncepcí vzal to nejlepší.

První krůčky

Technicky lze konvertoplán popsat coby letadlo kategorie VTOL těžší než vzduch, které v průběhu letu mění metodu dosažení vztlaku – v jednu chvíli se chová jako vrtulník a v jinou jako letoun. A vždy přitom využívá výhod aktuální konfigurace – kolmé starty a přistání mu umožňují operovat z nevelkých ploch či palub lodí, za letu naopak těží z výkonu motorů v tažném uspořádání. 

Není bez zajímavosti, že myšlenka konvertoplánu se zrodila ještě dříve, než se od země odlepila první helikoptéra. Už roku 1920 si totiž Američan Frank Vogelzang nechal podobný létající stroj patentovat, avšak tehdejší úroveň technologií mu neumožnila uvést ho v život. Koncem 30. let neuspěl britský konstruktér Leslie Baynes s moderně řešeným návrhem „heliplane“ a fázi studie nepřekročil ani Focke-Achgelis Fa 269 zrozený na rýsovacích prknech německých inženýrů za druhé světové války.

Varianty uspořádání

Také poválečná léta potvrdila, že konstrukce hybridního stroje není přes překotný technologický rozvoj jednoduchá – třeba proto, že aerodynamicky nejvhodnější tvar křídla pro pomalý a rychlý let se výrazně liší. Společnosti se snažily tvrdý oříšek rozlousknout různými způsoby a postupně definovaly několik základních uspořádání, jež pro konvertoplán přicházejí v úvahu.

Nejčastější varianta zvaná „Tilt Rotor“ či „Tilt Prop“ pracuje s pevným nosným křídlem zajišťujícím vztlak při vodorovném letu a překlopnými rotory pro dostatek vztlaku při startu a dosedání. Uspořádání „Tilt Wing“ jde opačnou cestou – konvertoplán disponuje otočným nosným křídlem, jež se překlápí jako jeden celek i s pevně uchycenou pohonnou jednotkou. Koncepce „Tilt Duct“ sází na překlopné zaplášťované vrtule a objevily se dokonce pokusy vytvořit konvertoplán „Tilt Jet“ s překlopnými proudovými motory na koncích křídel.

Vývoj napříč světem 

Ověření, která z metod se v praxi ukáže jako nejvýhodnější, vyžadovalo hodně času i peněz. Proto se od 50. let snažili vypořádat s konvertoplánovou výzvou především konstruktéři obou supervelmocí a jejich spojenců. Američané zpočátku sázeli na překlopné křídlo a výsledkem se roku 1957 stal experimentální Vertol VZ-2. Křehce vyhlížející stroj prokázal vynikající manévrovací schopnosti, avšak zklamal rychlostí pouhých 215 km/h. Nejurputněji se do vývoje zakousla společnost Bell Helicopter – zatímco její model XV-3 stavěl na překlopných rotorech, Bell X-22 reprezentoval konfi guraci „Tilt Duct“.

Pokračování: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (2)

Zahanbit se nenechala ani země galského kohouta s podobně koncipovaným aparátem Nord 500 Cadet. Výkony prototypů ani tentokrát neoslnily, jejich testy nicméně přinesly cenné poznatky o chování strojů kategorie VTOL. Jako předem odsouzené k nezdaru se dnes naopak jeví snahy vyvinout konvertoplán „Tilt Jet“. Na poněkud šílených nápadech proudových konvertoplánových stíhaček pracovalo německé konsorcium Entwicklungsring Süd a o podobně řešený XF-109 se pokoušel i Bell, ale nakonec převládl pragmatismus a oba projekty během 60. let skončily v propadlišti dějin.

Koho by napadlo, že dnešní roboti se budou plazit jako slimáci? Vědci a inženýři britské Bristol University se při vývoji nových měkkých robotů inspirovali právě slizkým světem hlemýžďů a slimáků. Výsledkem jejich úsilí je malý, měkký a velmi ohebný robot, kterého si klidně můžete stočit do ruličky a dát do kapsy.

Nový robot dostal přiléhavé jméno ElectroSkin. Může se plazit a klidně zvládne lézt po zdi. Tak jako jiní podobní roboti se i tento robotický slimák spoléhá na elektrostatické síly, jimiž se přichycuje k podkladu. Když se ElectroSkin pohybuje, využívá elektrické umělé svaly, které napodobují pohyb svalů přírodních slimáků při lezení. 

TIP: Rychlý a elastický jazyk chameleonů inspiroval tvůrce měkkých robotů

Jeho tvůrci si dovedou představit celou řadu zajímavých aplikací, od průzkumu a monitorování nebezpečných míst, jako jsou zhroucené budovy a místa podobných katastrof, přes pohyblivé senzory, až po autonomního uklízeče zdí. V takovém případě by byl robot ElectroSkin vybavený soustavou senzorů a dalšími přístroji. V budoucnu by se mohli objevit pokročilí měkcí roboti, které bude snadné dopravit na místo určení a když na to přijde, budou je lidé nosit i jako součást oděvu.

Pěstěný majetek versailleského zámku byl navržen pro absolutního panovníka a přežil i Velkou francouzskou revoluci. Nyní ho ovšem ohrožuje klimatická změna. Habry shlížející na Velký kanál letos v létě odumřely a buky v zahradách Trianonu Marie Antoinetty vadnou. Znepokojivé je, že se nejedná pouze o odrůdy, které se v místě vysazovaly před staletími za Ludvíka XIV. – usychají i nově sázené stromy, jež měly globálnímu oteplování odolat.

„Láme mi to srdce,“ popisuje Alain Baraton, versailleský hlavní zahradník, s pohledem na uvadlé habry a padající listy kdysi půvabných kaštanů. „Musím zapomenout na historii a být pragmatický.“

Obvykle mírné počasí je v severní části Evropy čím dál teplejší a sušší, což zahradníky nutí přizpůsobit výsadbu 800hektarového parku měnícímu se podnebí. Majestátní jilmy, kaštany a břízy, jež si kdysi oblíbila i francouzská královská rodina, postupně nahrazují druhy, které budou lépe odolávat vyšším teplotám, novým parazitům a nestálým srážkám. Nutnost jednat zdůrazňuje také francouzské Národní výzkumné centrum: Zveřejnilo klimatický model dokazující, že planeta se ohřívá víc, než se původně očekávalo.

Smrt na obzoru

Stromy patří k hlavním přírodním „skladištím“ uhlíku. Evropská agentura pro životní prostředí odhaduje, že lesy dokážou absorbovat až 13 % emisí oxidu uhličitého, který vyprodukuje EU. Jenže častější sucha a stále silnější bouře porosty ohrožují. „Stromy mívaly stovky let na to, aby se přizpůsobily prostředí. Tento čas, který by jim umožnil adaptaci na nové klimatické změny, však už nyní nemají,“ vysvětluje Xavier Bartet z francouzské Národní lesnické agentury. „Když se ovšem přírodě nepřizpůsobíte, zemřete.“

Popsané následky se projevují v celé Evropě. Podle Gerta-Jana Nabuurse z nizozemské Wageningenské univerzity se předpokládá, že už uhynulo na 50 milionů smrků a další odrůdy jako modříny, duby a borovice čelí značnému poškození. Ve východním Německu začala borová klenba prudce hnědnout, protože se spodní voda momentálně nachází na nejnižší úrovni od roku 1961, kdy se začaly vést záznamy. Informaci zveřejnila německá služba DWD, jež se zaměřuje na počasí a klima. Spálené pařezy pak dokazují, že jsou požáry v přírodě čím dál častější. Asociace německých lesníků rovněž odhaduje, že loni v zemi uhynulo až 100 milionů stromů kvůli suchu a bouřkám.

Horký vítr ze Sahary

Evropa se musí s klimatickými změnami vyrovnávat obzvlášť: Místnímu počasí totiž dominuje tryskové proudění vzduchu, způsobené rozdílem teplot v různých zeměpisných šířkách. Vlhký vítr z Atlantiku obvykle přináší velké srážky, jež ekosystém udržují, jenže tající arktické ledovce způsobují v proudění výkyvy, které umožňují stále pravidelnější nápory horkého vzduchu ze Sahary. Vyšší teploty mění růstové cykly rostlin, takže například v Portugalsku kaštany v nižších polohách trpí, ačkoliv dřív na stejném místě prosperovaly.

Také bouřky poháněné vyššími teplotami představují problém. Rizika se jasně ukázala loni v říjnu, kdy na Itálii udeřila bouře o síle 200 km/h a zničila na 42 500 ha lesů. Přehradu Comelico poblíž rakouských hranic pokryly stromy, jež živel polámal na březích řeky Piavy. Po staletí se dřevo těžilo a vozilo na vorech do Benátek, kde se používalo na stavbu historických paláců. Ty časy skončily. 

Skandinávská řešení

Situace však není všude tak špatná. Například skandinávské země se s klimatickými změnami vypořádávají různě. Švédsko vysadilo víc stromů, než kolik se jich pokácelo od roku 1920, takže má v porovnání s počátkem 20. století dvojnásobek dřeva. Na druhou stranu vytanul nový problém, a sice již zmíněné lesní požáry. Ve Finsku klimatická změna růst stromů pohání, v Norsku se naopak mají na pozoru před extrémním počasím a šířením škůdců, jako jsou kůrovci. Aktivně proto řídí své zdroje dřeva například tím, že vysazují selektivně vyšlechtěné sazenice.

Vymírání lesů nám také může poskytnout obrázek, že se skleníkové plyny hromadí mnohem rychleji, než se zdálo. Zmíněné obavy vedly k rostoucímu tlaku veřejnosti, aby se konečně přijala určitá opatření. Dánská televize například odvysílala tzv. teleton, během nějž od diváků vybrala 2,4 milionu eur na vysázení víc než 900 tisíc stromů. V Rakousku pak jistý umělec vysadil na fotbalovém stadionu umělý les, aby zvýšil povědomí o vymírání zelených porostů. Nastupující předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová označila ochranu životního prostředí za „nejnaléhavější výzvu“.

Riskantní pokus 

Zatímco evropští lídři se zavázali jednat, situaci komplikuje zpomalená ekonomika a obavy z financování. V Německu hrozilo kvůli letní vlně veder pokřivení dálnic a už druhým rokem se na ustupujícím Rýnu málem zastavila doprava. Vláda kancléřky Angely Merkelové se rozhodla investovat do klimatických opatření v přepočtu 1,4 biliardy korun. Země by tak měla splnit své závazky na snížení produkce skleníkových plynů v roce 2030.  

Náprava však nebude snadná. Snahy o zvýšení odolnosti lesů ve Francii zahrnují také opětovné vysazování dubů odrůdy cer a testování semen stromů ze sušších oblastí v centrálním údolí řeky Loiry, z nichž by se v budoucnu měly vyrábět vinné sudy. Popsaná opatření zatím ovšem představují pouhé výstřely do tmy. Ve Versailles uhyne až 50 % nových stromků už v prvním roce a pohrávání si s místním ekosystémem může mít zničující dopad na domácí odrůdy. Organizace jako Irská lesnická liga se přitom snaží zavádění nových druhů zastavit. 

„Vše, co děláme, je stále riskantní experiment,“ líčí Brigitte Muschová, vedoucí výzkumu klimatických změn pro Francouzskou lesnickou agenturu. „Jsme pod velkým tlakem, protože musíme pracovat rychle, a to na věcech, které jsou důležité především pro další generace.“

Tiché změny

Versailleská zahrada, jejíž správa každoročně utratí za údržbu kolem tří milionů eur, tvoří elitu evropských lesů. Širší realitu však můžeme spatřit za rezavým plotem na konci pozemku v Arboretu de Chèvreloup. Památkový park dostává z celkového rozpočtu Versailles méně než 5 %. Důsledky nízkých srážek a rekordního tepla jsou patrné v čím dál řidších korunách a na usychajících patagonských stromech.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Francouzská lesnická agentura se snaží smutný osud odvrátit a spojuje se s kolegy v Evropě i Turecku. Cílem je vyvinout software, který dokáže určit, jaké odrůdy se budou muset sázet v nadcházejících letech. Program pracuje s nejhorším možným scénářem a podle nejnovější prognózy počítá s nárůstem teplot až o 5,3 °C. Dočká se také překladu do angličtiny, aby ho mohli používat odborníci z celého světa.

Ve Versailles se důkladně prověřuje, jak budou pozemky časem vypadat. Správa zámku vytváří databázi veškeré tamní vegetace, hmyzu i dalších zvířat. Stromy dostanou víc prostoru k zachycení vody v půdě a udržení vlhkosti. Cílem je uchovat ducha vznešenosti Krále Slunce i pro příští století. „Návštěvníci zámku si na první pohled žádných zásadních změn nevšimnou,“ uzavírá hlavní zahradník Baraton. „Přesto k nim tiše dochází.“ 

DMT čili dimetyltryptamin je alkaloid a zároveň velmi účinný halucinogen. Představuje klíčovou složku slavné halucinogenní směsi ayahuasca, kterou připravují místní lidé v Amazonii z pralesních druhů rostlin. Užívání ayahuascy bývá spojeno se šamanským rituálem a doprovázejí ho hluboké a živé halucinace.

Britští vědci z Centra pro psychedelický výzkum v Londýně nedávno zveřejnili výsledky výzkumu, který by měl přispět k objasnění velmi výrazných halucinací a vizí, spojených s ayahuascou. Tyto stavy mohou být velice intenzivní, doprovázené barvitými obrazy i sceneriemi a nezřídka i ohromujícími zážitky, které připomínají lucidní snění, tedy snění, při němž si člověk uvědomuje, že sní a může své sny ovlivňovat.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Účinek DMT přichází velice rychle, je intenzivní a zároveň je poměrně krátký. Za půlhodinu je obvykle po všem. To značně usnadňuje jeho výzkum. Badatelé podali DMT anebo placebo dobrovolníkům, kterým pomocí elektrod měřili elektrickou aktivitu mozku před podáním DMT a po jeho podání. Následné analýzy ukázaly, že DMT svým účinkem podstatně mění aktivitu mozku. Mizí alfa vlny, které jinak převládají u bdělých lidí a objevují se théta vlny, které jsou obvykle spojené se sněním. Lidé na DMT se tím pádem dostávají do stavu lucidního snění.

Na trůn usedl dvacetiletý Alexandr prakticky bez potíží. Otec ho na následnictví pečlivě připravil a zanechal mu zemi v nebývalém rozkvětu. Jeho plány se i díky tomu Alexandrovi podařily naplnit měrou, o níž se jeho otci ani nesnilo.

Válečné ostruhy začal sbírat už coby šestnáctiletý jinoch v Thrákii. Po otcově smrti si nejprve si upevnil moc v Makedonii a udělal pořádek v Řecku. Když se vzbouřily Théby, vůbec se s nimi nemazal. Nemilosrdně nechal zabít šest tisíc obránců města, 30 000 jeho obyvatel prodal do otroctví a město samotné srovnal se zemí. Ušetřil pouze Diův chrám a dům básníka Pindara, jehož verše miloval. To zaúčinkovalo a ostatní řecké státy přivedlo k pokoře. Athéňané raději vyslali poselstvo a poníženě se Alexandrovi vzdali preventivně předem.

Do Persie!

Když ukázal, kdo je pánem doma, vypravil se roku 334 př. n. l. dobýt Perskou říši. Jako každý správný válečník předtím navštívil věštírnu v Delfách. Chtěl vědět, jak uspěje. Jenže věštkyně Pýthie mu nechtěla nic prozradit. Musel ji do věštírny doslova dovléct. „Jsi nezdolný, Alexandře!“ To mu stačilo!

Na svou odvážnou cestu se vydal s vojskem čítajícím pouhých 35 000 pěšáků a 5 000 jezdců. Zbytek armády musel nechat v Evropě, aby tam chránila jeho dříve dobytá území. Ve srovnání s Peršany to bylo směšně málo. Nicméně to Alexandr netušil, stejně jako nevěděl, jak rozlehlá je Perská říše. Cestou se zastavil v Tróji, kde zanechal svou původní zbroj, aby odjel ve zbroji zlaté, kterou nosil jeho oblíbený hrdina Achilles.

Uzel „rozvázal“ mečem

První vítěznou bitvu na březích řeky Granikos málem zaplatil svým životem. Ztratil kopí a perský velitel mu rozťal přilbu. V poslední chvíli ho zachránil jeho přítel z dětství Kleitos, který uťal Peršanovi ruku i s brněním. To už se dali Peršané na bezhlavý útěk.

Pak táhl Alexandr Malou Asií a dobýval jedno město za druhým. Zastavil se i v Gordionu, v jehož paláci stál královský válečný vůz s pověstným uzlem s několika konci. Věštba pravila, že kdo jej rozváže, stane se pánem Asie, podle jiné verze dokonce celého světa.

Ačkoli Alexandra velitelé varovali, aby se náhodou neztrapnil, neposlechl je. Po marném úsilí nakonec zvolil netradiční řešení, kterým všechny zaskočil. Vytasil meč a jedním švihem uzel rozetnul! Jak jednoduché!

Troufalá nabídka

Se samotným perským králem Dareiem III. se střetl u městečka Issu s armádou asi 30 000 mužů. Dnešní historikové se domnívají, že dřívější odhady 600 00 Peršanů na straně druhé jsou značně přehnané, nicméně i tak měl Dareios obrovskou přesilu. Alexandr ale prokázal v bitvě skvělou strategii, a když se málem prosekal k samotnému Dareiovi, ten zbaběle uprchl. Alexandr ho nepronásledoval, neboť dal přednost záchraně své armády. Když pak vstoupil do Dareiova stanu, úžasem oněměl. Perský král nechal na bojišti neskutečné poklady, ale také svou manželku, matku, následníka a dvě dcery. Alexandr s nimi zacházel s úctou a nedovolil, aby jim někdo ublížil.

Dareios okamžitě začal sbírat novou armádu a chystat odvetu. Přesto ale učinil Alexandrovi „velkorysou“ nabídku. Půlku říše a princeznu k tomu. A Alexandr? Zpupně takový handl odmítl! Nespokojí se s částí říše, když může mít říši celou. 

Dareiův konec

Píše se rok 331 př. n. l. a schylovalo se k rozhodující bitvě u Gaugamel. Dareios znovu nabídl Alexandrovi mír. Ten mu však vzkázal, že Asie nemůže mít dva vládce, a vyzval ho ke statečnému boji. Před bitvou bděla perská armáda celou noc, protože se obávala nočního útoku. Alexandr naopak poslal své vojáky po vydatné večeři spát. Ráno Peršany unavené k smrti lehce přemohli a Persie dostala nového vládce!

Dareios však zůstal stále naživu a prchl ke svému příbuznému a generálovi Bessovi do Baktrie. Ten ho nejdříve uvěznil a nabídl Alexandrovi obchod. Vydá mu Dareia, pokud ho ustanoví baktrijským králem. Na to Alexandr nepřistoupil, a tak dal Bessos Dareia úkladně zavraždit. Vděk za to ale nesklidil. Alexandr nechal svého rivala slavnostně pohřbít do hrobky perských králů. A Bessa dal veřejně popravit. Jedině král má právo zabít krále!

Na konec světa nedošel

Nyní už Alexandr dosahoval jen samá vítězství. Již dříve ho uznali vládcem Egypta, kde se prohlásil faraonem, a když se přiblížil k Babylonu, z proslulé Ištařiny brány mu vyšel vstříc početný průvod a pokorně mu odevzdal vládu nejen nad městem, ale i nad celou Mezopotámií.

Na své pouti založil vojevůdce na 70 nových měst a mnohá z nich nazval svým jménem – Alexandria. Ta nejslavnější, která si toto jméno jako jediná ponechala do dnešních dnů, je ta egyptská.

Pak naplánoval tažení do Indie, tam někde se měl nacházet podle řeckých učenců konec světa. U břehů řeky Indu poznal, jak hluboce se ve svých odhadech mýlili. Přesto, nebo právě proto, chtěl pokračovat. K smrti vyčerpaní vojáci se však vzepřeli a žádali návrat domů. Vyhověl jim nerad. A se zradou se vypořádal elegantně – prohlásil ji za vůli bohů.

Náhlá smrt

Cesta zpět byla obtížná, ale končí šťastně. Alexandr se usadil v Babyloně, největším městě té doby. A zde za záhadných okolností v roce 323 př. n. l. v mladém věku také zemřel.

Jeho smrt zahaluje dodnes řada tajemství. Zatímco kdysi se za její příčinu považovala malárie, podle dalších teorií zemřel na následky otravy. Ani to není nic nového. Podle starších hypotéz Alexandra otrávili arzenem jeho vojevůdci, kteří si chtěli rozdělit jeho říši.

TIP: Tajemství terakotové armády: Naučili Číňany sochařskému umění Evropané?

Toxikolog Leo Schep je jiného názoru - domnívá se, že Alexandrovi byl dán do vína jed z rostliny Veratrum album, tedy kýchavice bílé. Vychází z popisu řeckého historika Diodora, který vylíčil Alexandrovy poslední dny, kdy vojevůdce dostal vysoké horečky, zvracel a ochabovaly mu svaly. Přesně takové účinky jsou připisovány této rostlině, nikoli arzénu. Výsledek je však totožný – přestože nikým neporažen, prohrává tak Alexandr poslední bitvu, boj o život…

Země je stále jediným místem, o němž víme, že zde vznikl život. V poslední době ale objevujeme ve vesmíru stále více ingrediencí, které jsou pro vznik života významné. Tím pochopitelně stoupají šance na to, že pozemský život nebude ve vesmíru jediným. Potvrzuje to i nový objev mimozemských cukrů v meteoritech.

Yoshihiro Furukawa z japonské Tohoku University a jeho tým zkoumali vzorky prášku ze dvou meteoritů – „Northwest Africa 801“ (NWA 801), který byl nalezen v roce 2001 v Maroku a „Murchinson“, který dopadl v Austrálii v roce 1969. Vědci analyzovali vzorky pomocí sofistikovaných metod a zjišťovali, jaké látky se v meteoritech nacházejí.

Cukry z meteoritů

Ukázalo se, že meteority obsahují cukry, jako je arabinóza, xylóza a ribóza. V meteoritu NWA 801 se cukry nacházejí v množství 2,3 až 11 částic na 1 miliardu částic (anglicky parts per billion), a v meteoritu Murchinson v množství 6,7 až 180 částic na 1 miliardu částic. Významný je především objev cukru ribózy, která je základním stavebním prvkem ribonukleové kyseliny RNA. Ta je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. V mnoha ohledech je podobná deoxyribonukleové kyselině (DNA).

TIP: Netradiční meteorit připomíná hroudu hlíny a páchne jako zelenina

Jak uvádí Furukawa, v meteoritech se již dříve našly jiné základní stavební kameny pro vznik života, včetně aminokyselin, z nichž se skládají proteiny. Ale právě objev cukrů v meteoritech nám doposud scházel. Je to vůbec poprvé, kdy jsme získali důkaz o výskytu ribózy ve vesmíru. Zároveň se ukazuje, že přinejmenším část ribózy, která byla nezbytná pro vznik prvních organismů, se na Zemi mohla dostat z okolního vesmíru při pádech meteoritů.

Od velkých epidemií moru, při nichž zahynuly miliony lidí, už uplynuly celá staletí. To ale neznamená, že by mor zmizel z povrchu zemského. Původce moru, bakterie Yersinia pestis, se stále vyskytuje na řadě míst světa, od Číny až po Spojené státy. Každoročně se objeví asi tisícovka případů této choroby, přičemž 95 procent z nich se vyskytuje v subsaharské Africe a na Madagaskaru.

Mezi nejnovějšími případy nákazy morem je 55 letý lovec z Číny, který v oblasti Vnitřního Mongolska nedávno ulovil divokého králíka, a pak ho snědl. Od králíka se lovec nakazil dýmějovým morem. Skončil v nemocnici a společně s ním ještě asi tři desítky dalších lidí, kteří museli do karantény. Šlo o třetí případ moru, který zaznamenali v Číně v tomto měsíci.

TIP: Smrtící infekce: Zdravotníci na Madagaskaru bojují proti plicnímu moru

Kdyby lovec nepodstoupil léčbu, měl by v případě dýmějového moru asi 50% šanci na přežití. V dnešní době jsou ale naštěstí k dispozici antibiotika, která mor velmi úspěšně léčí, pokud je nemoc správně diagnostikovaná včas. Nezbývá než doufat, že se původce moru v dohledné době nestane rezistentním na antibiotika. To by pochopitelně celou situaci dramaticky zhoršilo.