Předchůdci nindžů žili v 11. a 12. století v odlehlých horách středního Japonska, kam se stahovali různí vyděděnci společnosti – poustevníci, asketové a také buddhističtí mniši cvičení v bojových uměních. Někteří historici kladou počátek nindžucu neboli umění nindžů už do 7. století a ke zdrojům jejich inspirace řadí legendární spis Umění války čínského mistra Sun-c’. Významný vliv podle nich měli také imigranti, kteří na japonské ostrovy přišli z Číny za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907. V podstatě však nelze pochybovat, že nindžové představují čistě japonský fenomén. 

V době válek ve 12. století je některé japonské rody začaly využívat, aby pro ně shromažďovali informace o nepřátelích. Mnozí se osvědčili, a tak se ještě před ustavením vojenské vlády v roce 1192 vytvářela základní struktura nindžovského světa. Pevné místo ve společnosti však nindžové získali až poté, co se k moci dostali samurajové, jimž pomáhali nikoliv na základě věrnostního závazku, nýbrž za odměnu – šlo v podstatě o nájemné žoldnéře. Kromě sbírání informací působili také jako záškodníci a pronikali například do cizích hradů, kde zakládali požáry nebo zabíjeli významné „cíle“. 

Rozdrobená válčící země

Existují sice záznamy, že se nindžové zapojili do válečných střetů hned po roce 1192, zlatý věk jim však nastal až v tzv. éře válčících provincií v letech 1467–1600, kdy se země rozpadla na víc než dvě stovky formálně samostatných oblastí v čele s daimjóem (v překladu doslova „velké jméno“). Každý z nich měl přitom svou samurajskou armádu a neobešel se bez pomoci stínových válečníků. 

Tehdy sehráli nindžové důležitou roli v životě Iejasua Tokugawy, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav japonských dějin. Narodil se do nepříliš významného rodu a navíc jej od dětství věznili v sídle Imagawů. Vyhlídky na velkou kariéru, po níž toužil, byly mizivé, a tak potají nabídl své služby Nobunagovi, který s Imagawou válčil. Jako devatenáctiletý si Iejasu v roce 1562 najal oddíl asi osmdesáti nindžů a ti mu posléze pomohli dobýt důležitý hrad Kaminogó: Ačkoliv jej měl podle svých závazků bránit, vpustil dovnitř Nobunagovu armádu, a zajistil si tak vzestup.

Nindžové proti samurajům

Na druhou stranu Nobunagovy vztahy s nindži nebyly dobré a vyhrotily se v roce 1579, kdy už ovládal téměř celé Japonsko vyjma provincie Iga. Tehdy se rozhodl, že jejich nezávislé postavení přestane tolerovat a oblast si podrobí. Jeho armáda asi se čtyřiceti tisíci samuraji sice utrpěla několik porážek, ale nakonec v prosinci 1581 zvítězila. V červenci následujícího roku ovšem Nobunagu zavraždil jeho nepřítel Micuhide Akeči a v ohrožení se ocitl také Iejasu coby spojenec poraženého. Nindžové pod vedením známého válečníka Hanzóa Hattoriho mu však tehdy umožnili uniknout, načež se jim odvděčil tím, že oddíl tří set Hattoriho nindžů najal do svých služeb. 

K definitivnímu sjednocení Japonska došlo až po bitvě u Sekigahary v roce 1600, kde Iejasu Tokugawa také s pomocí nindžů zvítězil, a v roce 1603 jej císař jmenoval šógunem. Jako poslední vzdoroval Hidejori Tojotomi, jenž sídlil na ósackém hradě. Dobýt obrovskou pevnost s mohutnými hradbami bylo zpočátku nad Iejasuovy síly. Podařilo se mu to teprve v červnu 1615: Sídlo lehlo popelem a většina obránců uhořela nebo byla zabita. Hidejori vykonal rituální sebevraždu seppuku, jeho osmiletého syna popravili, a rod Tojotomi tak zmizel z dějin. Armáda Tokugawů tehdy zahrnovala přes 150 tisíc samurajů a téměř tisíc nindžů, kteří posloužili coby špehové i lítí válečníci. 

Za stoly a do polí

V boji se nindžové naposledy ocitli při potlačení rolnické vzpoury u Šimabary na ostrově Kjúšú na přelomu let 1637 a 1638. Jejich úkol tehdy spočíval v infiltraci armády asi třiceti tisíc rolníků a róninů (samurajů bez pána), proti nimž šógun vyslal na 150 tisíc samurajů. Po bitvě u Šimabary započalo dlouhé období míru: Zrodilo se úplně jiné Japonsko, které pak až do roku 1867 ovládali šógunové z rodu Tokugawa a nepřipustili na jeho území žádné boje. Popsaný zvrat samozřejmě nejvíc zasáhl samuraje, ale o svou roli ve společnosti přišly také nindžovské rody. 

Ze samurajů se stali vládní úředníci: Nemohli totiž válčit a bylo nepřípustné, aby vykonávali jakoukoliv manuální nebo obchodní činnost – i ti nejchudší byli od ostatních vrstev obyvatel sociálně odděleni víc než evropská šlechta od neurozených. Mnozí se oddali životu v zahálce, jiní však nemohli zapomenout na staré časy a intenzivně se věnovali bojovému umění. Vznikly také různé školy, na něž dnes navazují nadšenci po celém světě: džúdó, kendó, kjúdó a mnoho dalších. 

Zlí, lstiví a zákeřní

Jiní vysloužilí sepisovali kroniky, v nichž se obraz samurajů stále víc idealizoval a vzdaloval od pravdy: Za éry válčících provincií bojovali všichni o přežití, a bitvy proto byly kruté, plné zrady, lstí i léček. Dokládá to ostatně i Tokugawův život. O samurajských ideálech cti, věrnosti a ochrany slabších tak začali mluvit až ti, kdo popsané války sami nezažili. 

Z nindžů se na druhé straně stali rolníci, řemeslníci či obchodníci. Nejlépe přirozeně dopadli členové rodů, které v minulosti pomáhaly na cestě k moci dynastii Tokugawa. Takoví dostali nabídku působit ve službách šógunů – jako osobní strážci v paláci nebo v síti speciální „tajné policie“ onmicu, jejíž agenti skrytě dohlíželi na aktivity samurajských rodů a podávali šógunům informace. 

Když utichne vřava

Při této práci sice nindžové mohli občas využít své dovednosti, ale stejně jako samurajům jim chyběl reálný boj. Snažili se proto zformovat pravidla „měkčích“ bojových technik pro střet, který nekončí smrtí protivníka. Patří mezi ně třeba mutódori – zneškodnění ozbrojeného nepřítele holýma rukama, nebo nawadžucu čili přemožení a svázání soka lanem. Také mezi nindži se někteří ponořili do minulosti, zaznamenali ji a shrnuli principy vedení boje. 

Rozsáhlou encyklopedii nindžovských tradic představuje například Bansenšúkai, v překladu „moře, do nějž proudí deset tisíc řek“. V roce 1676 ji sepsal Fudžibajaši Jasutake, nindža z významného rodu v Iga. Kniha obsahuje pasáže nejen o taktice záškodnického boje, zbraních a sbírání informací, ale také o lékařství a lécích, výbušninách, jedech, speciálních pokrmech, astrologii a magii. Tento ani další spisy nebyly určeny pro veřejnost, mají tedy obtížně čitelný rukopis a některé jejich důležité části bývají vynechány: Autoři totiž počítali s tím, že si jejich studium vyžádá pomoc mistra, který žákovi text přečte, doplní, vysvětlí a názorně předvede. 

Poslední nindža

O činnosti potomků nindžovských rodů na počátku 20. století máme jen málo zpráv, je však doloženo, že na vojenské akademii v Nakanu působil od roku 1937 při přípravě zpravodajských důstojníků velký expert teorie i praxe nindžů Seiko Fudžita, potomek jejich významného rodu z Kóga. V roce 1941 se s padesáti muži účastnil bojů proti Britům v Barmě – údajně v nindžovském stylu, bez moderních zbraní. V následujícím roce pak vydal knihu Od nindžucu ke špionážní válce. K jeho žákům patřil i Hiró Onoda, který se po kapitulaci Japonska dokázal skrývat ve filipínské džungli až do roku 1974 a svůj příběh popsal v knize Moje třicetiletá válka. Po jeho smrti v roce 2014 o něm tisk psal jako o „posledním nindžovi“.

TIP: Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

Západní svět se s nindži poprvé seznámil v bondovce Žiješ jenom dvakrát z roku 1967. Netrvalo dlouho a filmové či komiksové příběhy o jejich neuvěřitelných dovednostech opanovaly svět. V Japonsku vzniklo několik muzeí, byly napsány tisíce knih a natočeny stovky filmů různé kvality. Objevili se nadšenci, kteří zatoužili patřit mezi nindži, a nindžucu se zařadilo mezi bojové sporty. Mistr Masaaki Hacumi založil v roce 1970 mezinárodní organizaci Bujinkan pro jejich výuku, jež dnes působí ve více než padesáti zemích včetně Česka. Orientuje se na devět škol, z nichž tři vycházejí z tradic středověkého nindžucu. 

Bezmála 2 500 studentů a výzkumníků monitorovalo hnízda karet obecných (Caretta caretta) a jejich hustotu na deseti plážích poloostrova Guanahacabibes. Zaměřovali se na samičky, sledovali jejich migrační trasy a zaznamenávali celkový počet hnízd. Tato populace je nesmírně důležitá i kvůli své lokaci v místech, kde proudy Mexického zálivu ústí do Karibského moře. Staví ji to do uzlového bodu mezi třemi státy (USA, Kuba, Mexiko) s možným napojením na zbytek západního Karibiku.

Ze studie vyplynulo, že počet hnízd na sledovaných místech v době výzkumu stoupal a číslo dosáhlo vrcholu v letech 2012–2015. Jak ale v rámci globálního oteplování rostly v Guanahacabibes teploty, všimli si zoologové několika znepokojivých jevů. Jednak se snižoval počet vajíček v jedné snůšce a se zkracujícím se obdobím hnízdění se zkracovala také inkubační doba. V důsledku toho se z vajec líhla menší mláďata a ve stále větším měřítku mezi nimi byly zastoupeny samičky.

TIP: Jak zjistit stáří mořských želv? Pomocí testů jaderných zbraní!

Výzkum dokládá, jak je budoucnost karet obecných na klimatických změnách závislá. I jinde v Karibiku tyto želvy zřejmě čelí podobným podmínkám a hrozbám, ale to mohou potvrdit až další studie z jiných oblastí.

Živá, rozpustilá, bezstarostná jako dítě. V mládí elegantní a mimořádně přitažlivá, ale marnivá a obestřená skandály. V závěru života především nešťastná a s osudem smířená žena, která konečně dozrála a zmoudřela. Bohužel pozdě. 

Rokoková princezna

Píše se rok 1755, kalendář ukazuje Dušičky. Osmatřicetiletá Marie Terezie očekává patnácté dítě. Právě úřaduje, když na ni přicházejí porodní bolesti. Do večera je dceruška na světě. Marie Antonie Josefína Johana je nebývale drobounká, ale zdravá. Říká se, že právě toto smutné datum předurčilo její nešťastný konec. 

Dívence říkali Antonie. I když matka na její výchovu, poslušnost a zbožnost přísně dohlížela, prožila v Schönbrunnu celkem nespoutané dětství. Zatímco ostatní císařské děti v deseti letech hovořily několika cizími jazyky a zvládaly velké kvantum učiva, Antonie toho moc neuměla. Její znalosti byly neskutečně chabé... Stěží spočítala jednoduché příklady, uměla pár italských a francouzských slovíček, pravopis jí neříkal vůbec nic. Milovala ale hudbu díky svému učiteli Christophu Willibaldu Gluckovi a celé dny by jen tancovala. 

Na řadě jsou svatební plány

Už brzy po narození s ní měla matinka konkrétní sňatkový plán. Bylo potřeba upevnit rodící se spojenectví s Francií, a definitivně tak ukončit více než stoleté nepřátelství. Zpočátku nebylo jasné, kdo se vlastně s habsburskou princeznou ožení. Zájem měl totiž i sám ovdovělý Ludvík XV. Pak ale seznal, že se raději spokojí se svou milenkou madame du Barry. Nevěstu přenechal svému vnukovi a následníkovi, dauphinovi Ludvíkovi XVI. 

Když tedy Marie Terezie obdržela oficiální žádost o ruku své dcery, okamžitě odeslala písemný souhlas. Na výbavě nikterak nešetřila. Částka čtyři sta tisíc dukátů byla obrovská vzhledem ke špatnému stavu státních financí. Ale i dědeček Ludvík XV. se ukázal. Poslal do Vídně s dary namlouvací průvod o sto sedmnácti osobách. Podobnou nádheru Vídeň zažila při svatbě korunního prince Josefa s Isabellou Parmskou.

Svatba v zastoupení se uskutečnila 19. dubna 1770 v augustiniánském kostele ve Vídni. Po velkolepých oslavách se čtrnáctiletá nevěsta se slzami rozloučila a vydala do Paříže. S matkou se už nikdy nesetkala... Na hranicích došlo k jejímu slavnostnímu předání Francouzům a z Marie Antonie se stala Marie Antoinetta, dauphine, manželka následníka trůnu.

Svatba samotná pak proběhla v zámecké kapli ve Versailles. Honosné hostiny se účastnilo šest tisíc hostů. Antoinetta jedla jen málo, zatímco její mladý manžel byl známý svým apetitem. Při té příležitosti Ludvík XV. upozornil svého vnuka, aby se před nocí nepřejídal. A co on? Prý se mu po dobré večeři lépe spí! Svatební noc se nekonala. Slavnosti pokračovaly i v následujících dnech. V jejich závěru se uskutečnil velký ohňostroj na dnešním Place de la Concorde, který skončil obrovskou tragédií. V nastalém zmatku bylo umačkáno a ušlapáno více než sto lidí.

Zachránce manželství? Josef!

V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Starosti si nedělala jen Marie Antoinetta, ale i celá Francie a také matka ve Vídni. Její rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech stala královnou. Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy, fimózu, což je zúžení předkožky, vyřešila. Stalo se tak díky konzultaci s Mariiným bratrem Josefem. Ten přijel inkognito do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. Bylo na čase! 

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu. Libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy. Také se oddávala hazardu a prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Byla totiž laskavá a nekonfliktní. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. I muži ji obdivovali.

Obyčejní Francouzi ji ale viděli jinak. Pro ně byla nenáviděnou Rakušankou, která docela slušně „luxovala“ státní pokladnu. Titulovali ji Madame Deficit. Nutno říci, že k tomuto „mediálnímu“ obrazu svým stylem života významně přispěla. 

Tragický konec

Měnit se Antoinetta začala pomalu a postupně až po narození dětí. První dcera Marie-Thérèse přišla na svět po osmi letech manželství. Jako jediná přežila revoluci. Vymodlený synek Ludvík Josef umírá měsíc před dobytím Bastily ve věku sedmi let na kostní tuberkulózu. Druhý syn Ludvík Karel se narodil už v době, kdy královna ztratila veškerou přízeň francouzského lidu. Posledním dítětem byla dcera Sophie-Béatrice, která zemřela v necelém roce na zápal plic. 

TIP: Marie Antoinetta a Axel Fersen: Pravda o vztahu královny a hraběte

Když vypukla revoluce, královští manželé zdaleka nemohli tušit, co je v nejbližší době čeká. Král to zpočátku považoval za banální vzpouru. Jak hluboce se ve své dobrotě i naivitě mýlil! Poslední kapkou byl špatně organizovaný útěk královské rodiny do zahraničí. Vědělo o něm nejspíš více lidí, než bylo potřeba. Smutný konec tohoto nejkrvavějšího období francouzských dějin je všeobecně známý. Osud byl k Antoinettě i Ludvíkovi opravdu krutý. Jejich život skončil pod gilotinou na náměstí Revoluce, dnes Place de la Concorde. Právě tam, kde o 23 let dříve vyvrcholily oslavy počátku jejich manželství...

Europa je nejen jedním z nejzajímavějších měsíců Sluneční soustavy, ale také jedním ze slibných světů, kde bychom snad v budoucnu mohli nalézt nějaké živé organismy. Vědci mají už dlouho vážné podezření, že se pod ledovým povrchem Europy skrývá rozlehlý oceán kapalné vody, který by případně mohl hostit život.

Loni byly na Europě objeveny známky přítomnosti solí, což napovídá, že na dně podpovrchového oceánu nejspíše probíhá hydrotermální aktivita. To by znamenalo, že se tam odehrávají složité chemické pochody, a také že je tam horko. Tím pádem opět vzrůstá šance, že by na Europě mohlo být něco živého.

Voda na Europě

Lucas Paganini z NASA a jeho spolupracovníci nedávno jako první potvrdili, že se nad povrchem Europy vyskytuje vodní pára. K tomuto závěru dospěli díky pozorování pozemním teleskopem Keckovy observatoře na Havaji. Na Europě byly již dříve pozorovány výtrysky kapaliny. Zatím ale nebylo jisté, co tyto výtrysky vlastně tvoří.

TIP: Dobré zprávy: Na měsíci Europa zřejmě funguje ledová tektonika

Až teď badatelé pomocí spektrografu Keckovy observatoře zjistili, že výtrysky na Europě obsahují vodu. Ve výtryscích uniká do okolního vesmíru přinejmenším 2 360 kilogramů vody za sekundu. Takový proud vody by za pár minut naplnil olympijský plavecký bazén. Jde o další silný důkaz ve prospěch představy, že pod povrchem Europy je skrytý oceán.

Pohoda ve vztahu je pozoruhodně závislá na tom, jakou část společných příjmů přináší muž a jakou žena. Ukázal to nový výzkum britských vědců. Manželé jsou podle nich nejméně stresovaní, když jejich manželky vydělávají do 40 procent výše příjmů domácnosti. Pokud manželka vydělává více, stres manžela vzrůstá. Největším stresem trpí muži, kteří jsou zcela finančně závislí na ženě. 

Badatelé to zjistili díky dlouhodobému detailnímu výzkumu více než 6 tisíc heterosexuálních párů Američanů, který probíhal déle než 15 let. Jakmile se příjem manželky v takovém páru přehoupl nad 40 procent příjmů domácnosti, úroveň stresu manžela začala růst. Zároveň se ukázalo, že když byly příjmy manželky vysoké již před svatbou, stres u jejich manželů v takové míře neobjevuje.

TIP: Hádky ve vztazích? Psychologové zkoumali, jaké hádky neničí domácí štěstí

Výsledky výzkumu ukazují, že sociální normy a tradiční vnímání rolí partnerů v manželství či ve vztahu, podle nichž domácnost zajišťuje především příjem muže, mohou být ve skutečnosti nebezpečné pro mužovo zdraví. Trvalý stres, kterým muži trpí kvůli příjmu ženy, totiž může vést k celé řadě zdravotních problémů, fyzických i psychických, stejně jako k problémům emočního nebo sociálního rázu.

Kokainovník pravý nebo též rudodřev koka (Erythroxylum coca) a spolu s ním další druhy tohoto rodu již celá tisíciletí poskytují lidem energii. Právě kokainovník stál na počátku vzniku nápoje dnes známého jako Coca-Cola, i když je současná verze má s původním nápojem jen málo společného. Také je surovinou pro výrobu kokainu, který přidělává vrásky lidem po celém světě.

Zázračný přírodní lék

Stimulující účinky původní Coca-Coly nebo kokainu ale ani zdaleka nejsou vším, co může kokainovník nabídnout. Podle nedávné vědecké studie kokainovník obsahuje celou řadu farmaceuticky zajímavých látek. Místní lidé v jižní Americe léčí kokainovníkem snad všechny možné choroby, od nevolnosti z velké nadmořské výšky, až po žaludeční vředy.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Autoři studie uvádějí, že látky z kokainovníku příznivě upravují metabolismus a mohly by stát základem nových léků proti obezitě. Rovněž se ukazuje, že tyto látky ředí krev, takže by je bylo možné využít k prevenci mrtvice. Dřívější výzkumy potvrzují, že kokainovník skutečně funguje proti žaludečním vředům, stejně jako proti nevolnosti nebo průjmu. Některé látky kokainovníku také zabíjejí nádorové buňky, zmírňují účinky hadího jedu a dokonce působí jako afrodiziakum.

Již v začátcích letů do vesmíru, přišla americká vesmírná agentura NASA s nápadem, že by bylo možné vyrábět jídlo z oxidu uhličitého, který budou vydechovat astronauti při dlouhém pobytu ve vesmíru. V NASA tenhle nápad nikdy nedotáhli do konce, chopil se ho ale kalifornský startup Air Protein.

Flákota, jakou svět neviděl

Odborníci Air Proteinu vyvinuli postup, který využívá mikroby k přeměně oxidu uhličitého ze vzduchu na proteiny. Ty mají stejné složení, jako živočišné proteiny a jsou vhodné k jídlu. Tito mikrobi „pracují“ ve fermentačních nádržích, kde mají k dispozici směs oxidu uhličitého, vody a dalších nezbytných živin. Jejich výtvorem je hnědá hmota podobná mouce, která je neutrální chuti a obsahuje 80 procent proteinů.

TIP: Impossible Whopper: Burger King přichází s bezmasým ekologickým hamburgerem

Mikrobiální hmota ze vzduchu sice není přímo „maso“, podle Air Proteinu ale bude možné takto vyrobenou hmotu dotvořit, aby její konzistence a chuť maso co nejvíce připomínala. Pokud se tato technologie prosadí, mohla by ušetřit spoustu zemědělské půdy, pesticidů i dalších chemických látek a pochopitelně také drahocené vody. Ušetří i čas, protože mikrobi vytvoří spoustu proteinů během hodin a nikoliv měsíců, jak je tomu v případě hospodářských zvířat či pěstovaných plodin.

Lee Millerová byla jednou z mála žen, které coby válečné zpravodajky ve frontových oblastech dokumentovaly druhoválečné boje v Evropě. Narodila se roku 1907 v New Yorku a čekalo ji těžké dětství a mládí. V sedmi letech byla znásilněna rodinným známým, který ji přitom nakazil kapavkou, a později, již jako studentka umění málem přišla o život, když vstoupila do cesty projíždějícímu autu.

Modelka a fotografka

Muž, jenž ji zachránil, nebyl nikdo jiný než Condé Nast, zakladatel slavného časopisu Vogue. Toto setkání z krásné Lee Millerové brzy udělalo jednu z nejznámějších modelek v New Yorku. Počáteční nadšení ale brzy vyprchalo a Lee se rozhodla stát se fotografkou. Odjela proto do Paříže, kde navázala kontakty s mnoha předními světovými umělci včetně Picassa a až do vypuknutí války žila bohémským životem plným zvratů.

Pak ale začala s fotoaparátem dokumentovat bombardování Londýna a jako novinářka na volné noze pracovala opět pro Vogue, načež se stala akreditovanou válečnou dopisovatelkou u americké armády. Své síly spojila s fotografem Life Davidem Schermanem a společně se 20 dnů po dni D vylodili v Normandii.

Slavný snímek

Postupovali v patách 83. pěší divize a Lee přitom nasnímala mimo jiné obléhání přístavu Saint-Malo, osvobození Paříže, boje v Lucembursku a Alsasku, nebo setkání Američanů a rudoarmějců v Torgau. Dne 29. dubna 1945 vstoupila do Dachau, kde fotografovala hrůzy holokaustu, a ještě téhož dne se se Schermanem přemístila do Mnichova. Tam, v Hitlerově soukromém bytě, vznikl i zobrazený snímek. Scherman na pořízení slavné fotografie a čas strávený s Lee Millerovou vzpomínal v roce 1993 takto:

„Během války jsme byli já a Lee téměř nerozluční. Byli jsme společně u setkání Američanů s Rusy, byli jsme spolu v Dachau. Pak jsme se přesunuli do Hitlerova velitelství (sic) v Mnichově. S Lee jsme našli staršího muže, který sotva mluvil anglicky, a tomu jsme dali karton cigaret za to, aby nás provedl po městě. Ukázal nám Hitlerův dům a já tam vyfotografoval Lee, jak se koupe v Hitlerově vaně. (…)“

Suvenýry po Hitlerovi

„Našli jsme dům Evy Braunové, přemístili se tam a bydleli v něm čtyři nebo pět dnů, než jej objevili američtí vojáci. Vzali jsme si také spoustu suvenýrů po Evě a Adolfovi. V Berchtesgadenu jsem pak sebral vše, co se dalo odnést včetně kompletního Shakespeara s Hitlerovými iniciálami vyvedenými na vazbě ve zlatě – toho jsem o pár měsíců později prodal za 10 000 babek.“

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců (3): Sexuální život Adolfa Hitlera

Fotografie má skutečně silnou symboliku. Millerová se vítězně koupe v diktátorově vaně, na předložce přitom stojí její boty zašpiněné blátem z Dachau. Ani jeden z fotografů navíc v době pořízení snímku netušil, že Adolf Hitler a Eva Braunová jen o několik hodin později spáchají v obleženém Berlíně sebevraždu.

Zdá se, že NASA myslí vážně zřízení lunárního orbitálního outpostu Gateway. V současné době intenzivně připravují technologie, které bude tato orbitální základna potřebovat. Odborníci NASA ve spolupráci se společností Aerojet Rocketdyne vyvíjejí pohonný systém Advanced Electric Propulsion System (AEPS), který by se měl uplatnit na Gateway i na misích do vzdálenějších míst Sluneční soustavy.

Pohonný systém AEPS bude klíčovou komponentou modulu Power and Propulsion Element (PPE) stanice Gateway. Jeho provoz spotřebuje 25 kW ze soustavy solárních panelů ROSA, která bude schopná dodávat až 60 kW. Systém AEPS má za sebou klíčový test plného výkonu, který se uskutečnil v laboratořích Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně.

Iontový Hallův motor

AEPS využívá iontový Hallův motor, který funguje díky urychlování iontů xenonu v elektrickém poli. Právě systém AEPS bude hlavním pohonem a manévrovacím systémem stanice Gateway. K dispozici bude mít 5 tun xenonu jako palivo. Tento pohonný systém by měl vydržet 50 tisíc hodin provozu.

TIP: Iontový pohon: Efektivní motor na cesty do hlubin vesmíru

Test pohonu AEPS při plném výkonu dopadl naprosto úspěšně. Ukázalo se, že tento pohon je schopný zajistit výkon potřebný pro modul Power and Propulsion Element a tím pádem i pro celou základnu Gateway. Tvůrci pohonu AEPS jsou teď připraveni na další testy. Když vše půjde podle plánu, měl by se pohon AEPS dostat do vesmíru již v roce 2022.

Při přípravě procesu s Rudolfem Slánským se dostaly do vězení stovky komunistických funkcionářů. Čtrnáct jich bylo postaveno před soud a 11 z nich bylo 3. prosince 1952 popraveno. 

Vítězové si svého triumfu dlouho neužili: o čtvrt roku později zemřel Stalin a jen pár dní poté i Klement Gottwald. K velkému překvapení všech dalo nové sovětské vedení najevo, že ve Stalinových stopách pokračovat nechce. Obdobně kritický postoj k politickým procesům zavládl i v Polsku či Maďarsku.

Obrat po smrti Stalina

Nové vedení KSČ v čele s Antonínem Novotným a Antonínem Zápotockým nechtělo měnit nic. Vzhledem k vývoji v SSSR se však nemohlo tvářit, že se Slánským bylo vše v pořádku, a proto vystoupilo s tezí, že on sám roztočil onen „mlýn smrti“, který nakonec semlel i jeho samotného. K jedné zásadní změně však přece došlo: přestaly být používány nejhorší formy fyzického násilí a 17. září 1953 se politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl nepopravovat již odsouzené osoby. Výjimku činilo právě schválení hrdelního trestu nad Osvaldem Závodským.

Aktér i oběť politických procesů

Osvald Závodský se narodil v roce 1910, do KSČ vstoupil ve 27 letech a bojoval jako interbrigadista ve španělské občanské válce. V listopadu 1948 nastoupil z rozkazu strany do ministerstva vnitra a stal se velitelem Státní bezpečnosti. Ani tak vysoká funkce jej však nezachránila. 

Tehdejší velitel Státní bezpečnosti plukovník Osvald Závodský byl zatčen 27. ledna 1951 na pokyn ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Důvod pro tento nezvykle razantní krok byl vlastně již definován v dopise Komise stranické kontroly z listopadu 1950 – byla jím obava, že Závodského velení Státní bezpečnosti nepracovalo podle instrukcí stranického vedení, krylo různě definované nepřátele a mělo být údajně spolčeno s Otto Šlingem (popraven v roce 1952).

Po Osvaldu Závodském jako by se toho lednového slehla zem. Nikdo (samozřejmě ani rodina) nevěděl, kam zmizel. Jeho i další tehdy zadržené velitele StB odvezli a následně vyšetřovali v Kolodějích a posléze v Ruzyni. Ve vazbě, která byla do procesu v prosinci 1953 prodloužena dvanáctkrát, strávil celkem 35 měsíců.

Podle pozdější obžaloby byl Osvald Závodský trockista, který údajně vyvíjel protistranickou činnost již ve 30. letech ve Španělsku a během druhé světové války ve Francii. Do Bezpečnosti měl záměrně dosazovat neschopné lidi a tím omezovat její akceschopnost. Dále měl podle prokurátora krýt nepřátelskou činnost Rudolfa Slánského, Karla Švába, Bedřicha Reicina, Otto Šlinga, Artura Londona, André Simona a Vlado Clementise. Měl rovněž krýt činnost tzv. sionistů v ČSR a spolu s Oskarem Valešem měl být členem nepřátelské skupiny interbrigadistů, jejíž vznik s Londonem iniciovali. Na příkaz sovětských poradců byl 1. února 1951 zatčen a teprve 23. prosince 1953 odsouzen k trestu smrti. 

Nejsem Jan Hus

Bývalý šéf prezidentské kanceláře Ladislav Novák vzpomínal, že tehdejšímu prezidentovi nesl Závodského žádost o milost. „Proč mi to nosíte?“ rozčílil se Zápotocký. „Vždyť víte, že politický sekretariát rozhodl o jeho popravě.“

Novák mu prý odpověděl: „Jako občan má právo požádat vás o milost. A navíc pořád opakuje, že je nevinen.“ Zápotocký udeřil rukou do stolu. „Ať je vinen či nevinen, milost mu neudělím.“

Ladislav Novák svou vzpomínku ukončil těmito slovy: „Nejsem Jan Hus, abych se postavil rozhodnutí politického sekretariátu.“

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

19. března 1954 byl Osvald Závodský jako poslední vysoký komunistický funkcionář popraven. Rodina ho od zatčení již nikdy neviděla a o vykonaném trestu smrti se dozvěděla až v listopadu 1954. Dopis na rozloučenou napsaný těsně před popravou dostala po 43 letech v roce 1997. V květnu 1963 byl vedením KSČ rehabilitován a jeho pozůstalým bylo přiznáno odškodnění ve výši 110 000 Kč.