Česká filharmonie se zrodila v roce 1894 z vášnivých sporů v Národním divadle. Na počátku roku se členové tamního orchestru vzbouřili proti nízkým platům a zahájili stávku. Přídavek, který si vymohli, byl však jen nepatrný. Tajné schůze členů orchestru Národního divadla tím ale neskončily a vyústily nakonec v rozhodnutí pořádat koncerty vlastní, ve vlastním souboru a pod vlastním názvem. A vzpomněli si na Filharmoniu, jak Bedřich Smetana nazval soubor, který vytvořil v sedmdesátých letech 19. století. Pro odlišení přidali přídomek „česká“. Česká filharmonie byla na světě.

Pod Kovařovicem nikdy!

Na zahajovací koncert sice došlo až po dvou letech, avšak byla to premiéra více než důstojná: 4. ledna 1896 provedl Antonín Dvořák s Českou filharmonií Slovanskou rapsodii č. 3, Biblické písně, předehru Othella a dlouho očekávanou symfonii Z Nového světa. Ta od té doby tvoří jeden z neotřesitelných pilířů repertoáru České filharmonie – k dnešnímu dni ji odehrála téměř devětsetkrát.

V příštích letech pak Česká filharmonie vystupovala několikrát ročně, se stále se střídajícími dirigenty, mezi nimiž byl výraznou osobností Karel Kovařovic. Jak se v dějinách tohoto orchestru ještě několikrát opakovalo, hráči jím byli zpočátku nadšeni. Coby bývalého harfistu ho brali jako „jednoho z nich“ a pomáhali mu ve vzestupu. Zdařil se mu ale lépe, než jim bylo milé – stal se šéfem opery Národního divadla, a to šéfem velmi náročným. V roce 1901 orchestr proklamoval: „Nebudeme hrát pod Kovařovicem nikde a nikdy!“ Kovařovic si ale poradil – angažoval orchestr nový, a i když se někteří vzbouřenci kajícně vrátili pod jeho taktovku, většina zůstala náhle bez práce. Česká filharmonie se nečekaně stala jejich jediným působištěm, a tak i samostatným orchestrem.

Talichovy smyčce

Spory o dirigenta zůstaly leitmotivem České filharmonie a provázely i prvotní roky její existence až do roku 1919, kdy se postu šéfdirigenta ujal Václav Talich. Ani jeho nástupem hned nezmizely existenční problémy, se kterými se orchestr potýkal. Záchranou se stal až Radiojournal, pozdější Český rozhlas.

Poprvé se podařilo přenést část koncertu 11. května 1925, o pouhé čtyři dny později již koncert celý. Ne všichni tomuto úspěchu aplaudovali – technická správa Obecního domu, odkud se přenášely první koncerty, se zpočátku nedokázala smířit s mikrofonem v secesní Smetanově síni. 

Hlavní přínos Václava Talicha, který stál v čele České filharmonie až do roku 1941, však spočívá v něčem jiném – byl to právě on, kdo vtiskl tomuto orchestru jeho jedinečný zvuk. Nejen, že zvýšil jeho obsazení, ale svým neúnavným pedagogickým působením brzy dosáhl technické dokonalosti. „Talichovy smyčce“, to byl typický, nezaměnitelný zvuk, který Českou filharmonii léta charakterizoval. 

Konec budovatelských zítřků

Ovlivněni výsledky druhé světové války, vstoupili všichni členové houfně do KSČ. Zejména po velkých milnících typu únor 1948 či srpen 1968 z ní začali vystupovat. V osmdesátých letech tvořili straníci necelou třetinu orchestru.

Během zájezdů měli hráči pochopitelně možnost srovnávat životní styl Východu a Západu. Scénka ve filmu Kolja zmiňuje dotazníky, které se po zájezdu vyplňovaly. („Setkal jste se s Čechy? Rozveďte, o čem jste hovořili.“) Umělecká licence vkládá do úst Františka Louky „šrapnel“, standardní odpověď zněla „Setkali jsme s Čechy, kterým se koncert líbil.“ Přestože v zahraničí často hostující filharmonici dostávali nabídky na angažmá, emigrovalo během celé komunistické éry jen asi pět hráčů.

TIP: Vzestupy a pády Bedřicha Smetany: Kariérní začátky nebyly vůbec lehké!

Rok 1989 přinesl dramatické zvraty i do chodu České filharmonie. K revoluční euforii patří i známý plakát „Koncert se překládá na…čas svobody.“ V létě následujícího roku se Česká filharmonie znovu setkala se svým někdejším šéfem, Rafaelem Kubelíkem, který na Staroměstském náměstí řídil Koncert vzájemného porozumění 1990, unikátní spojení České filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenské filharmonie Bratislava.

V Itálii se v loňském roce narodilo 439 747 dětí. Podle statistického institutu ISTAT jde o historické minimum – ještě v roce 2010 připadalo na jednu ženu 1,49 dítěte, v roce 2018 to bylo jen 1,32 dítěte. Itálie (společně se Španělskem, Maltou a Kyprem) je v tomto směru nejhorší ze zemí Evropské unie. Průměr EU je 1,59 dítěte na ženu (v ČR připadalo v roce 2017 na jednu ženu 1,69 dítěte). Podle italských vědců je na vině teplejší klima, smog, chemické látky v ovzduší a radiace.

Varování přišlo i od nedávného národního kongresu nazvaného Příroda, životní prostředí, výživa a člověk, který pořádala Italská společnost andrologie (SIA), lékařského oboru, který se zabývá chorobami mužských reprodukčních orgánů, jejich léčbou a prevencí. 

Regrese mužské plodnosti

Andrologové doložili demografický pokles těmito daty: průměrný počet mužských spermií se nyní oproti době před 40 lety snížil o polovinu a každý desátý muž je dnes neplodný. Jak vědci uvedli, vinu na tom nese zhoršování životního prostředí, ale může to záviset i na klimatických změnách. Je totiž známo, že zvyšování teploty poškozuje mužský reprodukční aparát, a to mnohem více než ženský.

U některých živočišných druhů může zvýšení vnější teploty o několik stupňů snížit o polovinu plodnost a experti se obávají, že se totéž děje i u lidí. Studie realizované na zvířatech, například na motýlech a broucích, ukazují, že zvýšení teploty zřejmě přispělo k vyhynutí některých druhů, protože mužský reprodukční aparát a spermie jsou velmi citlivé na teplo. Negativní účinky vyšší teploty se projevují rovněž na případném potomstvu, které je méně plodné a jehož reprodukční kapacita je snížena o 25 procent.

Také to, když je muž vystaven teplu v období vývinu, postihuje jeho reprodukční kapacitu v době dospělosti a výsledkem je opět výrazný pokles reprodukční schopnosti. Člověk má dozajista systémy ochrany organismu, ale negativní působení klimatických změn na plodnost je u našeho druhu dnes už téměř jisté. Podle nedávných studií může zvýšení okolní teploty o jeden stupeň vést například ke zvýšení teploty šourku o 0,1 °C a to může ovlivnit plodnost.

Regrese mužské plodnosti je dnes faktem, ale obviňovat z toho pouze kouření, chemii nebo pohlavní infekce nestačí. Má na to vliv životní prostředí, a to nejen u rizikových pracovníků. Je dnes totiž známo, že vystavení vysokým teplotám, jako je tomu u kuchařů nebo svářečů, může plodnost negativně ovlivnit. Podobně se tomu děje i tehdy, jsou-li varlata vystavena teplotám jen o málo vyšším, jak je tomu o řidičů kamionů nebo u těch, kdo dlouhodobě pracují s laptopem na kolenou.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

„Máme tedy důvod se domnívat, že celkové zvýšení okolní teploty může působit na plodnost mužů,“ uvádí Fabrizio Palumbo, vědecký expert ze SIA. Vlny veder tedy mohou být zahrnuty mezi faktory životního prostředí, které mohou trvale zhoršit plodnost. Tváří v tvář takovým rizikům může návštěva u androloga pomoci vysvětlit, jak chránit mužské sexuální zdraví před vnějšími hrozbami. Jde například o změnu životního stylu: vyhýbat se neprodyšným oděvům a dlouhodobému sezení, které neumožňuje správné rozložení tepla.

Giorgio Vasari, italský architekt, dvorní malíř Medicejských a životopisec florentských umělců, zmiňuje příběh z Leonardova dětství, když chlapec zkoumal různé druhy křídel. Namaloval draka na malý štít pro svého otce, který jej údajně později prodal za sto dukátů. 

Vasari poznamenává: „Leonardo začal přemýšlet, co by na štít mohl malovat, aby vyděsil každého, kdo se na něj podívá. Chtěl, aby obrázek působil stejně strašidelně jako hlava Medúzy. Aby toho dosáhl, odnesl do svého pokoje, kam nikdo kromě něj nechodil, množství zelených a jiných druhů ještěrek, cvrčků, hadů, motýlů, kobylek, netopýrů a různých dalších podivných tvorů; ze všech těchto úlovků vzal a sestavil různé části, aby vytvořil hrůzostrašné a děsivé monstrum, které mělo jedovatý dech a proměňovalo vzduch na oheň. (…) Zápach mrtvých zvířat se v jeho pokoji stal nesnesitelným, i když sám si toho nevšiml kvůli své velké lásce k malování. (…) Pak požádal Piera [svého otce], aby přišel a podíval se. Když Piero dílo spatřil, byl naprosto překvapen a v šoku…“

Křídla pro divadlo

Na konci 70. let 15. století navrhl Leonardo množství mechanických okřídlených zařízení, zřejmě pro divadelní nebo festivalová představení na dvoře Medicejských. Načrtnul například mechanismus navržený tak, aby mával velkými lopatkami, pravděpodobně spíš pro účely představení než pro samotný let. 

Poté, co odcestoval do Milána, pokračoval v práci na projektech divadelních létajících strojů, přičemž patrně uvažoval o jejich využití i pro vojenské účely. Během let 1483–1484 investoval Ludovico Sforza většinu rodinných zdrojů do obléhání Benátské republiky, což se časově shoduje s tím, kdy mu Leonardo nabízel své služby jako vojenský inženýr.

Nevídaný stroj

Ačkoliv byl zaneprázdněn Madonou ve skalách a různými technickými zakázkami, vytvořil Leonardo v polovině 80. let také řadu návrhů pro vojenské účely pro boj na zemi, na moři i ve vzduchu. Uvažoval rovněž o letu člověka, což v té době nepředstavovalo neobvyklý zájem, vzhledem k prvnímu pokusu Giovana Battisti Dantiho s mávajícími křídly v Perugii. Možná byl da Vinci přesvědčen, že řecký Daidalos a Simon Magus na přelomu století skutečně dokázali vzlétnout pomocí speciálně navržených křídel. 

Každopádně jeho rané návrhy zahrnovaly nevídané formy létajícího mechanismu – vodorovný stroj navržený tak, aby ho pohánělo mávání křídly. V rámci projektu provedl anatomické a poměrové studie netopýrů a ptáků, vytvořil speciální tažné a otočné mechanismy, navrhl modely kloubových křídel k testování a porovnával pevné i lehké materiály. 

Jedle, peří a rákos

Zkoumal také dynamiku proudění vzduchu i vzdušné proudy a zvažoval statické schopnosti různých uspořádání kladek. Strana 74r Rukopisu B (nachází se v pařížském Institutu de France) ilustruje křídlo s „dveřmi“, které by se daly otevřít při stoupání a zavřít při klesání. Poznámky odkazují na části vyrobené z „mladé jedle“, tlusté tkaniny „barchetu s peřím“, „škrobeného taftu“, rákosu a síťoviny. Orientální draky, vzniklé z podobných materiálů, ovlivnily vojenské vynálezy umělců a techniků 15. století. 

Výkres na straně 75r pak ukazuje propracovaný systém kladek a pák, jenž měl pohánět křídla létajícího mechanismu střídavými pohyby nohou a ručně ovládanou klikou. Přestože je zařízení funkční, lidská síla by k dostatečnému zvednutí tak těžkého mechanismu nestačila. Nicméně o daném konstrukčním nedostatku Leonardo bezpochyby dobře věděl.

Konce nadějí

Kolem roku 1494 přesto plánoval zkušební let v Miláně. Vytvořil pro něj jednoduché výkresy létajícího stroje neboli kluzáku a uvedl: „Zabedněte horní prostor a vytvořte model vysoký a velký, na střeše je dostatek místa a je výše než jakékoliv jiné místo v Itálii. A pokud zůstanete na střeše vedle věže, nemohou vás vidět z tiburia [architektonický prvek nad kopulí chrámu].“

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Zdá se, že se da Vinci v polovině 90. let 15. století vzdal nadějí na výrobu užitečného létajícího mechanismu a místo toho pokračoval studiemi kluzáků, načež kolem roku 1505 publikoval Pojednání o letu. Také až do roku 1515 navrhoval mechanická a kostýmní křídla, zřejmě pro divadelní účely. Během celého života zůstal oddaným příznivcem aerodynamiky. 

Před bodavým hmyzem se krávy v podstatě nemají jak chránit, a chovatelé je proto stříkají insekticidy, jež mají dotěrné útočníky zahnat či usmrtit. Taková praxe však není zdravá pro zvířata ani pro životní prostředí, a japonští vědci se tudíž rozhodli hledat alternativy.

TIP: Černá s bílými, nebo bílá s černými: Jakou barvu má zebra?

Při svém bádání zabrousili na africký kontinent a pokusili se zjistit, zda by krávám nepomohlo mít stejné zbarvení jako zebry. Překvapivě se ukázalo, že pruhy ovlivňují vnímání hmyzu, a na „pomalovaný“ dobytek tak dotíralo takřka o polovinu méně nevítaných hostů než na běžně zbarvené kolegyně. Pokud by se tedy experiment převedl do praxe, ušetřil by chovatelskému průmyslu miliardy.

Napoleonův pád začal tisíce kilometrů od Paříže v Moskvě roku 1812, k níž se probojoval, ale přesto ji musel vyklidit, neboť Rusové nechtěli o míru ani slyšet. Nezbylo než ustupovat, bojovat s Kutuzovem i „generálem zimou“, přičemž ruské mrazy přežila z šestisettisícové Velké armády jen hrstka. 

Útěk z Elby

Na jaře 1813 postavil Napoleon nové vojsko a zas vítězil, jenže k Rusům se přidali Prusové, pak Rakušané a on byl znovu poražen u Lipska. O rok později překročila koalice Rýn, došla do Paříže a jemu nezbylo než podepsat 11. dubna 1814 ve Fontainebleau bezpodmínečnou abdikaci. Vzdal se trůnu za sebe, svou rodinu i syna a vítězní spojenci mu dali z milosti ostrůvek Elba! Jemu, Napoleonu I., císaři Francouzů!

Místo něho usedl na francouzský trůn Ludvík XVIII., tlustý a nemotorný bratr revolucí popraveného krále, který chtěl Francii vrátit o pětadvacet let zpátky, do doby před pádem Bastilly. Vládl necelý rok a nespokojenost s ním rychle zasáhla téměř všechny vrstvy obyvatelstva a nastal čas toho využít. Bývalý císař se rozhodl, že hodí kostky jako kdysi u řeky Rubico Caesar. Využil chvíle, kdy dozor nad ním polevil, s 1 100 vojáky vsedl na pár lodí a 26. února 1815 vyplul na brize Inconstant, provázené šesti menšími plavidly, směr Francie, aby zkusil, zda jeho příslovečná hvězda znovu zazáří.

Střelte na svého císaře!

Štěstí Napoleonovi přálo, malá flotila proklouzla kolem několika válečných lodí a 1. března 1815 zakotvila v zálivu Juan nedaleko Antibes. Císaře přenesli na břeh, aby se neumáčel, a už v noci vyrazili na Cannes, odkud zamířili horskými stezkami do Alp. Ti, na které narazili, neplanuli nadšením, přidalo se jich jen pár a další přibývali sotva po desítkách. 

Dne 7. března, zastoupili muži, kterému noviny říkali Korsický lidožrout, v horské soutěsce Laffrey cestu královi vojáci, batalion 5. řadového pluku. Téměř všichni předtím bojovali pod Napoleonovým velením. Teď k nim vykročil a křikl: „Vojáci Pátého, jsem váš císař. Poznáváte mě?“ Pak dodal: „Je-li mezi vámi voják, který chce střelit na svého císaře, tady stojím!“ Nedokázali to, neposlechli výzvu k palbě na toho, pod nímž prošli řadou bitev, a místo střelby se údolím nesl pokřik: „Vive l’Empereur!“ neboli „Ať žije císař!“

Bonaparte je v Grenoblu

Bylo to první a malé vítězství, ale budilo naději. Šlo se dál, na nedaleký Grenoble, odkud vypochodoval 7. řadový plukovníka La Bédoyèra, jenže osmnáct set mužů, kteří měli uprchlíka z Elby zastavit, se i s velitelem rozeběhlo k němu. To byl druhý úspěch a třetí představovalo město samo. Generál Marchand chtěl Grenoble bránit, dal zavřít brány, leč vojáci neposlouchali a dělníci z předměstí Saint-Joseph vrata vyvrátili z pantů. Pak jedno křídlo uchopili, dovlekli je před Napoleona a řekli: „Místo klíčů od tvého dobrého města Grenoblu jsme přinesli celá vrata!“

Napoleonovy naděje rostly a on pak prohlásil: „Před Grenoblem jsem byl dobrodruh, v Grenoblu se ze mě stal vladař!“ To už se Francií šířila proklamace, napsaná už 1. března na brize Inconstant: „Váš generál, povolaný na trůn volbou národa a vyzdvižený do vašeho čela, se vám vrátil; přidejte se k němu. (…) Orel v národních barvách poletí ze zvonice na zvonici až k věžím Nôtre-Dame...“ To, čemu dala historie jméno Vol de l’Aigle, Let Orla, začalo. Stále ovšem reálně hrozilo, že let kdykoliv skončí pádem.

Ne v kleci, ale na ramenou

To bylo sedmého a už 10. března odmítla armáda králova bratra táhnout na bývalého vrchního velitele. Napoleon postupoval na Lyon, jenže tu ještě byly jednotky pod velením maršála Neye, o němž se rozneslo, že slíbil králi Ludvíkovi přivézt Napoleona v kleci. Michel Ney, hrdina ústupu z Ruska, chtěl svého bývalého císaře vskutku zastavit, ale teď poznával, že jde proti vůli národa a že by rozpoutal občanskou válku. On, Francouz tělem i duší, si to nedovedl představit a po mučivé noci sepsal proklamaci, se kterou vyjel 14. března v Lons-le-Saunier před nastoupené vojáky (viz Proklamace maršála Neye). Začínala takto: „Důstojníci, poddůstojníci, vojáci, věc Bourbonů je navždy ztracena!“ Chtěl číst dál, ale pro nadšený řev nemohl… 

Od té chvíle už nemohlo Napoleona v pochodu na Paříž nic zastavit, jenže cosi osudového skřípalo. Když se Napoleon s Neyem setkal, zahrnul ho lichotkami, maršál však pochopil, že mu neodpustil to hlavní. Nátlak, kterým Ney přinutil císaře před rokem k abdikaci! Bezmocný král Ludvík uprchl 19. března z Paříže do Gentu a o den později vnesly zástupy Napoleona na ramenou do pařížského paláce Tuileries. „Korsický lidožrout se vylodil,“ děsil francouzský tisk na počátku Letu Orla. „Usurpátor chce pochodovat na Paříž,“ mohli čtenáři číst o něco později. „Jeho Veličenstvo císař dorazilo včera večer do Tuilerií,“ psalo se nakonec.

Mír nebude!

Většina Francie se radovala, jenže velmoci, rokující na kongresu ve Vídni, byly opačného názoru a už 13. března prohlásily Napoleona za nepřítele i narušitele světového míru. Všechny Napoleonovy nabídky míru tak skončily v koši. Císař v Paříži to věděl a co nejrychleji obnovoval králem redukovanou armádu. Povolával ty, kteří z ní byli jako nespolehliví propuštěni, nechal otevírat zbrojní manufaktury i arzenály a plánoval. Jenomže mnozí už s ním plánovat nechtěli. 

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Z těch, kterým dal maršálské hole, někteří odjeli s králem, jiní odmítli Napoleonovi sloužit a o toho nejcharismatičtějšího, o Neye, císař nestál. Zbýval nejschopnější z nich, Davout, jehož talent se vyrovnal Napoleonovu, i on ale váhal, zda se přidat. Souhlasil až po císařově zoufalém přiznání: „Jsem sám proti celé Evropě. To je má situace. Chcete mě opustit?“ Nejnadanější z maršálů Davout tedy dostal úřad ministra války, neboť nebylo schopnějšího organizátora, který by postavil vojsko znovu na nohy! V blížícím se tažení a v bitvě u Waterloo bude znát, že není přímo v poli a nevelí některému ze sborů!

Země toužila po míru a naivně si myslela, že nastane, ale Evropa harašila zbraněmi a zanedlouho měla dunět kroky desetitisíců vojáků mnoha národností. Oslnivá mince císařova návratu ukazovala, že má i rub.

Polárka v současnosti představuje tzv. severní hvězdu: Jedná se o pokud možno jasnou stálici, která se nachází poblíž severního souřadnicového pólu. Směr k ní tak s dobrou přesností odpovídá směru k severu 

Pozice souřadnicového pólu se však na hvězdném pozadí mění, a to v důsledku pohybu rotační osy Země, vyvolaného působením okolních těles Sluneční soustavy (tzv. precese ekvinokcií). Na hvězdném pozadí pak poloha rotačního pólu opisuje kružnici s poloměrem 47° a jedna perioda trvá přibližně 25 770 let – hovoříme o tzv. platonském roce. 

Proměnlivý sever

Pól se tudíž v průběhu času přesouvá od stálice ke stálici. Aktuálně se sice nachází poblíž Polárky, kterou od jeho skutečné pozice dělí méně než 1°, před pěti tisíci lety však ležel poblíž hvězdy Thuban ze souhvězdí Draka. Kolem roku 10 000 se pak „přiblíží“ k velmi jasnému Denebu (asi 7° od pólu) a okolo roku 13 700 se stane severkou rovněž výrazně jasná Vega (méně než 5°). 

TIP: Severní pól cestuje na východ: Nadešel čas překlopení magnetického pole Země?

V některých epochách se v bezprostřední blízkosti souřadnicového pólu nenachází žádná stálice viditelná pouhýma očima. Tak tomu bylo například v dobách rozmachu Římské říše, a tehdejší navigátoři si tedy museli pomáhat jinak. 

Lidé, kteří mají dramatické poranění srdce nebo dalších orgánů, obvykle umírají na místě, často kvůli vykrvácení. Dnešní medicína by je přitom již dokázala operovat a zachránit jim život. Jenom by museli přežít do doby, než se dostanou na operační stůl. Klíčové v podobných případech je, aby mozek zraněných pacientů nebyl nenávratně poškozen nedostatkem kyslíku.

Američtí vědci a lékaři nedávno poprvé úspěšně vyzkoušeli metodu, o které se již nějaký čas mluví, zatím ji ale oficiálně nikdo nepoužil u člověka. Jde o úplné zastavení života (anglicky suspended animation) oficiálně EPR, podle anglického (emergency preservation and resuscitation). Tento postup použili minimálně na jednoho pacienta v situaci, kdy měl extrémní zranění (typu střelného zranění nebo bodnutí nožem), zástavu srdce a ztrátu většiny krve. V takovém případě zbývá na záchranu života jen pár minut a šance na přežití jsou sotva pětiprocentní.

TIP: Pěna ve spreji proti krvácení bude zachraňovat životy při rozsáhlém zranění

Postup při úplném zastavení života je z laického hlediska poměrně drsný. Jde vlastně o dočasné usmrcení zraněného. Zahrnuje prudké ochlazení pacienta na 10 až 15 °C tím, že mu lékaři nahradí veškerou krev vychlazeným fyziologickým roztokem. Prakticky veškerá mozková aktivita takového člověka ustane, takže je vlastně úředně mrtvý. Poté pacienta odpojí od chladicího systému a přistoupí k operaci, která by ho měla přivést zpět do světa živých.

Souostroví celkem 145 ostrovů, ostrůvků a skalisek patřících Velké Británii, nese název Scilly. Pouze pět z nich (St Mary's, St Martin's, Tresco, Bryher a St Agnes) je obydlených a díky mírnému klimatu a spoustě zde pěstovaných řezaných květin bývají často přezdívány Šťastné ostrovy, nebo Ostrovy květů.

Teplo, nebo zima?

Mnoha turistům, zvláště těm, kteří Šťastné ostrovy navštíví během léta, může zdejší život připadat idylický a romantický. Na souši je mírné podnebí, které podporuje v blízkosti protékající teplý Golfský proud. Malebné kamenné domky jsou obklopené různobarevnými plochami políček s květy, ze strání a kamenných zídek vyrážejí kvetoucí sukulenty, jejichž semena sem ze subtropů přinesl vítr nebo moře. Dokonce uvidíte i odolnější druhy palem, které podporují obraz krajiny věčného tepla.

Pozornější pozorovatel si ale všimne také pokroucených kmenů stromů, které zkřivily neustávající zimní vichry z otevřeného oceánu. Námořníci by mohli vyprávět nejen o nich, ale také o záludných mořských proudech, vlnobití a hustých zimních mlhách. V okolí ostrovů jsou tak často ukryty zcela nepředvídatelné plavební překážky. Proto se tomuto místu přezdívá také „evropský mys Horn“. Této odvrácené, drsnější stránce ostrovů odpovídá také zdejší fauna, kterou bychom čekali až o pár tisíc kilometrů výš na sever – kolonie tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus), kteří se vyhřívají se na skaliscích obnažených odlivem nebo papuchalkové ploskozobí (Fratercula arctica) s nezaměnitelnými pestrými zobáky. Podmořská skaliska jsou pokrytá koberci kolonií různobarevných mořských sasanek, která budí spíše asociace norského pobřeží.

Každý den jinak

Prostor, který Scilly zabírají, tvoří asi 15 kilometrů široké, přímou čarou neprůjezdné pásmo ostrovů, skalisek a mělčin. Většina skalisek na vnějším okraji souostroví je navíc viditelná jen v čase odlivu. Kvůli enormně nízké siluetě (nejvyšší bod na ostrově St Mary's má jen 57 m n.m.) a již zmíněným plavebním podmínkám jsou ostrovy proplouvajícím lodím obávanou bariérou. O obtížnosti navigace a nevypočitatelnosti plavebních podmínek ve zdejších vodách svědčí mnoho vraků potopených lodí, za kterými jsme sem vlastně přijeli.

Proměnlivé podmínky dávají dodnes zabrat i těm nejzkušenějším. Ani náš ostřílený potápěčský průvodce Tim Allsop, v jehož domku na ostrově Saint Martin's jsme nalezli dočasné útočiště i potápěčskou základnu, nám není schopen dopředu říci, kde se vlastně budeme příští den potápět. Jeden den stojí naše desetimetrová potápěčská loď Morvoren u horní hrany mola a pod kýlem má šest metrů vody; příštího rána snášíme při odlivu veškerou těžkou výstroj po kluzkých schodech porostlých chaluhami a plavidlo téměř sedí kýlem na dně. Když je moře na návětrné straně ostrovů příliš neklidné, plujeme na stranu opačnou. I tady se ale může stát, že nás vysoké a krátké vlny mořských proudů, které se okolo ostrovů střídavě valí a srážejí jako v gigantické pračce, pod vodu nepustí. A tak je ve většině případů zvolené místo ponoru určitým kompromisem a nejlepší volbou z možných alternativ. Tim situaci každý den aktuálně vyhodnocuje při ranním joggingu okolo tříkilometrového ostrova. Hlavním kritériem je pak úroveň vlnobití a také síla a směr větru – tedy charakteristiky, které vám žádná povětrnostní prognóza do detailu nedodá.

Hon za vzdušnými balonky

Za hranicí souostroví řádí vrtošivé vichry a prohánějí se bílé čepice vln a my, v rámci „vynuceně relaxačního“ ponoru, sedíme v klidu a téměř bez pohybu na dně jedné z mělkých lagun mezi ostrovy. V asi šest metrů hlubokém dolíku si proud pohrává s hustým porostem kelpů (mořských řas), do nějž jsme zapadli. Obklopeni modrozelenou atlantickou vodou s jemným mléčným zákalem čekáme na návštěvu. Panující okolní klid ruší jen bubliny námi vydechovaného vzduchu.

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Dech se mi po námaze v protiproudu úzkého průlivu do laguny pomalu klidní, minuty běží a nic se neděje. Vtom přes tlustou vrstvu neoprenové kukly ucítím na temeni hlavy lehké doteky. Chvilku na to se o mne cosi znovu otře a pak je zase klid. Kvůli zúženému úhlu vidění z masky nevidím do boku a hlavou se bojím pohnout, abych zvědavce neodradil. Zůstávám proto v klidu a čekám dál. Pak se přede mnou na hranici viditelnosti mihne proudnicový stín a za ním další. Podvědomě zatajím dech, abych plaché návštěvníky nevylekal. Seznamovací ceremoniál je asi u konce a do mého zorného pole vplouvají dvě odrostlá, ale stále ještě kouzelná a hravá tulení mláďata. S grácií těmto tvorům vlastní zvědavě a rychle krouží kolem v sevřených kruzích a honí se navzájem. Jejich srst se stříbřitě leskne zachycenými bublinkami vzduchu a zvědavá černá očka se nemohou odtrhnout od třpytivých vzdušných balonků, které stoupají od mého dýchacího přístroje. Bubliny je přímo fascinují. Najednou se s milým výrazem bezelstných očí přiblíží „nadoraz“ a ve snaze bubliny ochutnat otevírají růžové tlamy. Čelisti vyzbrojené docela dlouhými bílými tesáky zaujatě a také hlučně cvakají do prázdna.

Degustace jednoho potápěče

Lapání unikajících vzduchových bublin tuleně relativně brzo omrzí a jejich zájem se přesouvá na něco uchopitelnějšího – jinak řečeno přímo na mě, a to bohužel včetně ochutnávání. Ostré zuby zkoumají neoprenové záhyby mého „sucháče“ a já pokradmu přitahuju fotoaparát ve vodotěsném pouzdru blíž k tělu, abych si chránil ruce. Kousání tuleních štěňátek je však zdvořilé až delikátní. Brzy zjišťují, že vrstva pěněné gumy není k snědku. Proto se s gustem vrhají na bublinu zdaleka největší, kterou představuje sférický skleněný zorník (domeport) mého fotoaparátu, jenž se pod vodou rovněž báječně leskne. Oddechnu si, když poznám, že se proděravění obleku s následujícím zalitím spodního teplého prádla studenou vodou Atlantiku zřejmě obávat nemusím.

TIP: Záhadný tuleň Bajkalu: Dravec nejhlubšího jezera

Najednou však oba malí tuleni střelhbitě mizí pod skalním převisem, odkud jen bázlivě vykukují. Na scéně se objeví dospělý tulení „dacan“ – černošedý a otylý tulení samec, který pravděpodobně váží přes dvě stě kilogramů a je asi 2,5 metru dlouhý. Očka zarostlá tukem už nejsou tak přívětivá a tesáky dosahují délky zubů dospělého vlčáka. I on pak pokračuje v „degustaci“ a začíná znovu od temene, což docela bolí. Hlavním objektem jeho zájmu se však posléze opět stává zmíněný zorník, po kterém jeho zuby se skřípěním kloužou. Cvaknutí závěrky a záblesk světla při „stomatologickém“ záběru ústní dutiny jej však poleká. Zvuk motoru blížícího se člunu vzápětí způsobí, že jsou všichni tři tuleni rázem pryč. Je mi docela líto, že se objektiv na tak těsnou vzdálenost nedá zaostřit a zmíněný záběr vnitřku tlamy tomu bohužel odpovídá. Jeho dokumentační hodnota je však alespoň pro mne značná.

Řetězce chrlí nové a nové věci a lidé mají pocit, že je potřebují mít. Trend udržitelné módy tak stále hlasitěji rezonuje i u nás. A české návrhářské naděje jsou na tom ve srovnání se světovými návrháři opravdu dobře.

Často před přeplněnou skříní nevíme, co na sebe. Řešením bývá nákup nového oblečení, vždyť stojí pár stovek. Ale výrobek, za kterým se ukrývají tisíce litrů vody, lidská práce a dovoz přes půl planety, by neměl být tak levný. Módní průmysl představuje zrychlující se kolotoč a závažnost situace si uvědomuje stále víc lidí. Jeden z nejhorších znečišťovatelů životního prostředí ročně vyprodukuje přes 150 miliard kusů oděvů, přičemž další vyřazené miliardy končí ve spalovnách a na skládkách.

Až na newyorská mola

Jiří Kalfař to se svou udržitelnou značkou dotáhl až na newyorský Fashion Week. „Nic z toho, co máme, nikdy nevyhodíme. Fungujeme se starými kolekcemi, a i když tu třeba něco visí dva tři roky, tak to vezmeme, rozstříháme a dáme tomu nový život. Takže nevzniká zbytečný odpad,“ popisuje mladý návrhář.

Udržitelnost je životní styl a neplatí to jen v módě. Kdo chce práci spojit s ekologickým žitím, měl by začít u sebe. „Nejdřív jsem přestal jíst maso, produkty s palmovým olejem, přesedlal jsem na elektroauto. Takže jsem začal u sebe a pak jsem zjišťoval, jak je ta móda sama o sobě škodlivá. Přišlo mi paradoxní, že jsem se naučil žít udržitelně, ale moje značka ekologická nebyla,“ pokračuje Kalfař.

Přírodní kůže z ananasů

Pavla Linková založila udržitelnou značku LIPA Design a vyrábí kabelky, jež v přírodě nezanechají téměř žádnou ekologickou stopu. Pomáhá jí například tropický ananas. „Vyrábíme z břízové překližky, což je odpad, který by se vyhodil. Dál používáme vlákno z ananasových listů, o němž si myslíme, že brzy nahradí kůži,“ popisuje designérka. 

TIP: Belgické Antverpy: Nová Mekka módy

Piñatex neboli přírodní kůže vzniká na Filipínách z ananasových listů, jež zůstávají na plantážích jako odpad. Produkce vlákna přitom nevyžaduje další vodu, hnojivo ani pesticidy. „S materiálem se pracuje stejně jako s každou tvrdší látkou, ale není to totéž jako kůže, takže se nemusí zahlazovat nebo zahraňovat hrany,“ dodává Linková. Originální kabelku si můžete nechat vytvořit i na míru.

Duše udržitelnosti

Rodinná firma SegraSegra zas využívá duše z jízdních kol. Jejich móda přitom není určena jen cyklistům, nýbrž všem, kdo potřebují originální funkční oblečení a doplňky. „Našli jsme si duše, které nahrazují kůži, takže se s nimi pracuje dost podobně, a navíc jsou recyklované,“ líčí návrhářka Eliška Mertová. Kromě toho jde o velmi příjemný materiál, na první pohled vypadá jako kůže, a tak lidé netradiční nápad s radostí i překvapením vítají. 

Snad žádný panovník naší historie nemá tak špatné renomé jako právě Zikmund Lucemburský. Zatímco Karel IV. je nejpopulárnější osobu českých dějin, jeho syn Zikmund obsazuje až poslední příčky. A přitom se svému otci nejvíce podobal. Jako synovi velkého císaře mu bylo třeba najít urozenou nevěstu.

Ženichem už od peřinky 

Zikmund Lucemburský (1368-1437), stejně jako jeho starší nevlastní bratr Václav, přišel na svět v Norimberku, oblíbeném městě Karla IV. Jeho matkou byla vnučka polského krále ambiciózní a sebevědomá Alžběta Pomořanská. Svatbou s ní se císař Karel IV. nejen elegantně zbavil opozice, ale získal ženu kypící zdravím, ideální matku pro další potomstvo.

Jako dokázal Karel vyjednat výhodné sňatky sám sobě, podobně sledoval dynastické zájmy svých čerstvě narozených dětí. Nejinak to bylo v případě Zikmunda. Sotva narozenému chlapečkovi okamžitě sehnal nevěstu – Kateřinu z Hohenzollernu. Že k zásnubám či sňatku vůbec nedošlo? Nic neobvyklého. Brzy se Karlovi ostatně naskytla pro Zikmunda zajímavější partie. O tři roky mladší Marie Uherská, dcera Ludvíka I. z Anjou, slibovala možné získání uherského, případně polského trůnu. Toho se však Karel už nedožil. Když v roce 1378 umíral, bylo Zikmundovi deset let. Těsně před smrtí mu ale zajistil titul markraběte braniborského, což obnášelo i kurfiřtský hlas, tolik důležitý při volbě římského krále.

Okázalé zásnuby s Marií proběhly za účasti Zikmundovy matky Alžběty Pomořanské o rok později. Zikmund už v Uhrách zůstal, naučil se maďarsky a brzy jej „skorotchán“ Ludvík posílá „na zkušenou“ do Polska, které zdědil po smrti svého strýce Kazimíra III. a které je součástí uhersko-polské personální unie.

Ludvík neměl mužské potomky a z jeho dcer se dospělosti dožily pouze dvě. Mladší Hedvika se měla podle jeho plánů stát uherskou královnou a Marie se Zikmundem získat polský trůn. Jenže Ludvík v roce 1382 zemřel a všechno bylo rázem jinak. Ambiciózní polská šlechta odmítla Zikmunda i personální unii a dala přednost mladší Ludvíkově dceři Hedvice, která se provdala za litevského knížete Vladislava Jagella, přijala jméno Jadwiga a založila s ním novou polskou dynastii Jagellonců.

Konečně se dočkal. Nebo ne? 

A Zikmund? O polském trůnu si definitivně mohl nechat jen zdát, navíc to ale vypadalo, že ztratil navíc také snoubenku Marii a s ní vládu v Uhrách, protože tu sice nechala její matka Alžběta korunovat uherskou královnou, ale protože byla ještě nezletilá, vládla za ni sama. Navíc jí našla nového ženicha, syna své sestry Ludvíka Orleánského. Žádného Zikmunda, jak se zdálo, nepotřebovala.

Jenomže syn Karla IV. si takové porušení předchozích smluv nemohl nechat líbit. Díky diplomacii, úplatkům, a především silnému vojsku, které mu pomohla sesbírat jeho matka Alžběta Pomořanská, a spolu se svými moravskými bratranci Joštem a Prokopem nakonec dosáhl obojího – uherské koruny i manželky Marie. Tak se stalo, že se v roce 1387 devatenáctiletý Zikmund konečně dočkal své korunovace ve Stoličném Bělehradě, tedy v Székesfehérváru. A zůstal jím plné půlstoletí. Ne, že by to bylo snadné - v té době totiž vyvstalo na jižní hranici nové nebezpečí - Osmanská říše. Její útoky musel Zikmund odrážet po celou dobu své vlády. Nejednou byl přitom poražen, ale přece jen načas Turky před Evropou alespoň zastavil.

TIP: Zikmund Lucemburský a Barbora Celská: Císařský pár spojovala velká náruživost

Ani osobní život nebyla zrovna žádná idylka. Ostatně v Budíně se zas tak často nevyskytoval, a proto Marie Uherská otěhotněla teprve na konci roku 1394. A již v květnu 1395 ji potkala nečekaná tragédie. Navzdory pokročilému těhotenství si neodpustila svou oblíbenou zábavu – lov. Nešťastně spadla z koně a zemřela spolu s ještě nenarozeným dítětem. Zikmund sice jako panovník potomka nutně potřeboval, ale na okamžitý nový sňatek neměl pomyšlení. Podruhé se oženil až ve čtyřiceti letech a jeho chotí se v roce 1408 stala mladinká, asi patnáctiletá Barbora Celská.