NASA plánuje k průzkumu Jupiterova měsíce misi, která by měla zmapovat povrch měsíce a dokonce odebrat vzorky z polárních výtrysků. 

Vybírá se raketa

Start zatím nepojmenované sondy (některé zdroje ji neoficiálně označují jako Europa Clipper) se plánuje na příští desetiletí. Půjde o vlajkovou misi NASA a její cena by se měla pohybovat kolem dvou miliard dolarů – bez nosné rakety, o níž se ještě nerozhodlo: Zvažuje se osvědčený Atlas V, probíhají však intenzivní diskuse mezi managementem „Clipperu“ v pasadenské Jet Propulsion Laboratory a týmem připravované superrakety SLS neboli Space Launch System. Údajně se dokonce již řešil design aerodynamického krytu nákladu pro start SLS se sondou k Europě.

Nepřehlédněte předchozí část článku: Jupiterův měsíc Europa: Najdeme život pod ledem? (1.)

Superraketa bude využívat silné motory, které dřív poháněly mohutné raketoplány; zvládne přitom vyprodukovat tolik energie, že by plavidlo o hmotnosti několika tun poslala na přímou přeletovou dráhu k Jupiteru, po níž by cesta k cíli trvala necelé dva roky. Z NASA unikly informace, že tým SLS předběžně počítá s vynesením sondy k obří planetě při jednom ze dvou startů rakety v roce 2025 (při druhém by zřejmě zamířila do hlubšího kosmu pilotovaná loď Orion). Gigantický nosič bude několikanásobně silnější než Atlas V, podobný nepoměr ovšem bohužel platí, i pokud jde o cenu jeho nákladové kapacity.

Každopádně, po příletu k cíli se sonda usadí na eliptické dráze kolem Jupitera, přičemž jej obkrouží asi za dva týdny. Radiačně stíněné plavidlo, zásobované energií ze solárních panelů, by pak mělo na orbitě plynného obra pracovat asi tři pozemské roky a uskutečnit až 45 blízkých průletů okolo Europy ve výšce 25–2 700 km nad jejím zmrzlým povrchem. 

Evropa na Europu?

S nabídkou spolupráce na misi k Europě loni také NASA předběžně oslovila Evropskou kosmickou agenturu (ESA). Prvotní design družice má totiž ještě hmotnostní rezervu kolem 250 kg – například pro malou evropskou sondu. ESA nadšeně souhlasila a nyní zvažuje dvě nejpravděpodobnější možnosti: Mohla by vyrobit malý orbiter, který by se na americký automat pro přelet k Jupiteru „připíchl“ a po oddělení by pak prováděl vlastní výzkumy Europy či měsíce Io s aktivními vulkány na povrchu. Druhou možnost představuje impaktor, jenž by ve vysoké rychlosti narazil do povrchu Europy a pomohl by americké sondě nahlédnout pod její pokličku. 

Podle vědců však zmíněné návrhy nemusejí být konečným výběrem pro spolupráci za 500 milionů eur. Na malý evropský subsatelit si navíc možná brousí popravčí sekeru američtí zákonodárci, kteří požadují, aby mise zahrnovala i přistávací lander.

Přistání na povel

Za přistání na Europě velmi lobbuje texaský republikán John Culbertson, předseda komise, která sestavuje návrhy rozpočtu NASA. Už v minulých letech se tento kongresman postaral o přísun peněz do Pasadeny, aby mohli tamní inženýři studovat možnosti přistání na Jupiterově měsíci. Americká vědecká organizace Planetary Society informovala, že na přelomu roku Culbertson ze své pozice zákonodárce agentuře NASA nařídil, aby měla sonda k Europě přistávací modul a odstartovala již v červnu 2022 na raketě SLS.

Modul by měl vážit kolem 230 kg (takže by „spolkl“ celou kapacitu pro případné evropské zařízení), z čehož by 20–30 kg připadalo na vědeckou výbavu. Po dosažení orbity Jupitera by se přistávací část oddělila od mateřské sondy a vylétla by na vyšší dráhu, kde by vyčkávala dostatečně daleko od radiace planety. Mezitím by probíhala primární mise, jež by zahrnovala i snímkování Europy a hledání vhodné přistávací zóny – bezpečné, ale zároveň vědecky zajímavé. Ideální by bylo místo, kde z hloubky vyvěrá na ledový povrch voda, aby měly přístroje landeru co analyzovat.

Samotný sestup na povrch měsíce by řídil automatický systém detekce rizika, který použila například čínská lunární sonda Čchang-e 3, jež dopravila na náš Měsíc vozítko Jutu. Zmíněný systém využívá aktuální snímky z kamer a vyhodnocuje, zda je bezpečné dosednout v místě přímo pod modulem – umožňuje tak přistát i v komplikovanějším terénu. V posledních fázích sestupu by přišel na řadu manévr Sky Crane, jenž se uplatnil i u roveru Curiosity na Marsu: Sestupová plošina brzdí pomocí raketových motorů a spouští vědecký modul dolů na lanech. Na povrchu Europy by měla sonda odebírat vzorky z okolí a analyzovat je po dobu asi deseti dní, dokud jí nedojde energie v bateriích. 

Drahý podnik s nejistým osudem

Pokud však k ceně sondy připočítáme i přistávací modul a start na raketě SLS, dostaneme se zhruba na 3,5 miliardy dolarů. A to už je dost drahý podnik na to, že má mezi politiky jediného zastánce. Nátlaku Johna Culbertsona se navíc brání sama NASA. Její ředitel, bývalý astronaut Charles Bolden, prohlásil: „Moji lidé, kteří plánují let k Europě, říkají, že tento svět musíme nejdřív prozkoumat, abychom věděli, zda má vůbec cenu tam chtít přistát. V tomto bodě se momentálně s kongresmanem Culbertsonem rozcházíme. On chce drahou misi, která bude mít všechno včetně přistávacího modulu, nicméně podle nás jde z vědeckého hlediska o nesmírně zbrklý přístup.“

TIP: NASA potvrzuje: Na Jupiterově měsíci Europa se vyskytuje vodní pára

Culbertson ve své iniciativě přesto pokračuje a zdá se, že Kongres k uvolnění zhruba půl miliardy dolarů na přistávací modul přiměje. Co však udělají další politici s tak komplexní a drahou misí, pokud Culbertson o svou funkci přijde nebo jeho strana ztratí vliv? Takový projekt pak bude jasným kandidátem na úsporu financí.

Jihokorejský šéfkuchař Eo Yun-gwon se obrátil na vydavatele michelinského průvodce s žádostí o vyjmutí své restaurace z průvodce restaurací Michelin. Důvod? Eo Yun-gwon nesouhlasí s konceptem průvodce – považuje jej za krutý a nespravedlivý.

Krutý a ponižující systém

Podle jihokorejského kuchaře koncept nutí kuchaře, aby celý rok čekali na zkoušku, aniž by věděli, kdy (a zda) přijde. „Je to krutý a ponižující systém. V Soulu existuje tisíce restaurací, které jsou lepší než ty, které jsou v průvodci uvedené. Je to nezdravé,“ okomentoval michelinského průvodce Eo. Šéfkuchaři také vadí nejasný systém hodnocení michelinského průvodce.

Žádosti šéfkuchaře vydavatelé v letošním vydání nevyhověli a restauraci Ristorante Eo do n knihy zařadili. Yun-gwon se proto obrátil na soud s tím, že zařazení do průvodce považuje za urážku. Zda soud šéfkuchaři vyhoví není jasné. Podle jihokorejských zákonů je za urážku či pomluvu považováno vulgární nebo jinak nepravdivé negativní označení, snižující sociální postavení.

TIP: Michelinský průvodce si popletl restaurace: Hvězdu udělil malému bistru

Přestože je případ jihokorejského šéfkuchaře neobvyklý, není ani zdaleka prvním, kdo se proti michelinskému kultu ostře vymezil. V roce 2017 byla z průvodce vyjmuta restaurace slavného francouzského šéfkuchaře Sébastiena Brase, držitele tří michelinských hvězd. Také v jeho případě bylo hlavní motivací vaření s větší svobodou a pod menším tlakem. Zápis do proslulého průvodce v minulosti odmítl také Brit Marco Pierre White nebo pařížský restauratér Alain Senderens.

Vulkán Anak Krakatoa se objevil v Sundském průlivu mezi indonéskými ostrovy Jáva a Sumatra teprve v roce 1927, v místě zkázonosné erupce sopky Krakatoa, která se odehrála v roce 1883. Od té doby vyrostl do výšky 338 metrů. Není to nic divného, protože toto místo náleží mezi nejvíce vulkanicky aktivní oblasti světa.

V druhé polovině roku 2018 byl Anak Krakatoa aktivnější. Zhruba před rokem, v noci 22. prosince 2018 došlo k další v řadě nevelkých erupcí. Po této erupci se ale sopečný kužel sopky zhroutil do moře a vyvolal asi 5 až 13 metrové vlny tsunami, které se prohnaly Sundským průlivem. Při této katastrofě zahynulo 437 lidí a sopka Anak Krakatoa se snížila na pouhých 113 metrů.

TIP: Neslavně proslulá indonéská sopka Anak Krakatau spustila vánoční tsunami

Je to jistě děsivé. Jak ale zjistil tým britských a japonských vědců, ve skutečnosti mohla být tato katastrofa ještě mnohem horší. Sesunutí kráteru totiž vymrštilo mořskou vodu do počátečních výšek mezi 100 až 150 metry. Výška gigantické vlny sice rychle klesala, hlavně kvůli gravitaci a působení tření vln o mořské dno, ale když tato tsunami zasáhla neobydlený ostrov ve vzdálenosti několika kilometrů od vulkánu, tak měla ještě výšku kolem 80 metrů. Kdyby v těch místech bylo nějaké osídlení, ztráty na životech mohly být daleko vyšší. V okolí sopek jako je Anak Krataoa musejí místní lidé s podobnými katastrofami počítat a v maximální možné míře se na takovou situaci připravit.

Za pozdější ohromný rozmach vděčil Řím nejen obratné politice, ale i poloze na významné křižovatce cest spojujících Evropu s Asií a severní Afrikou. Strategické umístění přinášelo vedle obchodních benefitů rovněž kontakt s jinými kulturami, z nějž bylo možné těžit. A nejednalo se zdaleka jen o Řeky: Silný vliv na počátky impéria mělo rovněž sousedství s Etrusky, kteří do Říma přinesli mnohé – počínaje znalostí kamenného oblouku a kanalizace přes závody válečných vozů až po náboženské zvyky. 

Krize pod povrchem

Právě Etruskové seznámili Římany s upravenou řeckou abecedou a z řad jejich šlechty usedali na trůn první římští králové. Když éra království roku 509 př. n. l. skončila, vystřídala jej republika a strmě se rozrůstala díky výbušné vojenské politice. Vítězstvím v punských válkách roku 146 př. n. l. se její pozice definitivně upevnila: Stala se jedinou dominantní silou v celém západním Středomoří.

Navzdory stálé expanzi se ovšem již tenkrát stát potýkal s hlubokou krizí, kdy ideály kolektivně spravované republiky cíleně ničili ctižádostiví a mocní muži, kteří se snažili urvat co největší podíl na moci. Vše vyvrcholilo roku 27 př. n. l., kdy byl Octavianovi udělen titul „Augustus“ (viz Diktátor v čele republiky) a republikánské zřízení se proměnilo v imperiální v čele s jediným „caesarem“. Pod Augustovým vedením pak říše po desetiletích válčení zažila blahobyt a rozkvět. Zhruba ve stejné době ji obývalo bezmála 57 milionů lidí, čímž se zařadila k nejpočetnějším civilizacím starověku. 

Armáda jako základ

Pakliže první Perskou říši charakterizovala tolerance a tu Maurjovskou dokonalý administrativní aparát, římské císařské impérium soustředěné pod nadvládu jediného diktátora stavělo na perfektně řízené vojenské moci. Na rozdíl od republiky se totiž opíralo o stálou armádu (nikoliv milice svolávané v čase krizí), kterou tvořili skvěle vycvičení a vysoce organizovaní profesionálové, loajální císaři.

Administrativně se rozsáhlé území členilo na provincie, v jejichž čele stáli prokonzulové. Uplatňovalo se tam římské právo a vojenská kontrola početných legií, které nelítostně potlačovaly jakékoliv náznaky vzpoury. V jednotlivých podrobených oblastech přitom Římané používali různý stupeň dominance: „Civilizovaným“ národům přiznávali práva blížící se těm římským, zatímco k lokalitám odpírajícím poslušnost či regionům, jež považovali za barbarské, přistupovali mnohem razantněji. Oba způsoby přitom fungovaly poměrně efektivně.

Betonová revoluce

Augustus věnoval značný zájem architektuře a okázalé stavby budované za jeho vlády měly ještě zvýšit lesk impéria. Dohlížel také na přeměnu Říma, který byl podle něj „cihlový, když tam přišel, a až ho opustí, bude celý z mramoru“. Vznik mnoha tehdejších budov a děl umožnila i technologická novinka: beton. Nový materiál znamenal v římském stavebnictví opravdovou revoluci a hodil se především tam, kde měla konstrukce nést velkou zátěž. 

Právě beton dovolil zrod takových skvostů, jako je Koloseum nebo kupole Panteonu. A s jeho užitím vznikaly i rozsáhlé vodovody, mosty či celé přístavy, k nimž se řadila například Caesarea Maritima v Judeji. 

Mramor versus hlína 

Pro běžné občany neznamenal ovšem přerod v císařství podstatnější změny. Obyvatelstvo se dál dělilo na majetnou šlechtu neboli patricije, obyčejný lid čili plebejce a ohromnou masu otroků bez práv. Ti tvořili hybnou sílu celého kolosu a zajišťovali, že se kola impéria nepřestávala točit. Představovali však bezmála třetinu populace, což vedlo k prohlubování sociálních nepokojů. 

TIP: Základ každé domácnosti: Jak se žilo otrokům v římských dobách?

A zatímco Octavius nechal vztyčovat jeden architektonický skvost za druhým a hlásal přerod Říma v mramorové město, životní realita většiny lidí byla úplně jiná. Plebejci a otroci se tísnili v jakýchsi nízkonákladových starověkých „činžácích“ zvaných insulae: Vznikaly ze dřeva, hliněných cihel a betonu a zahrnovaly průměrně šest až sedm bytů. V 1. století, kdy starověkou metropoli obýval asi milion lidí, jich tam údajně stálo až 15 tisíc. 

Nejspíš to znamená, že jste se ocitli poblíž některého z ruských kosmodromů, snad přímo na Bajkonuru, a to právě při startu rakety do vesmíru. Tzv. Koroljovův kříž totiž nepředstavuje pojem z astronomie, nýbrž z kosmonautiky, a souvisí s poměrně specifickou konstrukcí ruských nosičů.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Drtivá většina sovětských i ruských raket vycházela a dodnes vychází z nosiče R-7, tzv. semjorky neboli sedmičky. Už její první exemplář tvořil centrální válcový stupeň, na jehož špici pak spočívala družice či pilotovaná loď. Zmíněný válec může být vícestupňový a po bocích se k němu do kříže připojují čtyři kuželovité bloky prvního stupně. Motory centrálního stupně i bočních bloků jsou vždy čtyři a při vzletu hoří všechny současně. Při pohledu zespoda tak startující raketa vypadá jako symetrický kříž, jenž vynikne zejména v okamžiku, kdy se postranní bloky po dohoření oddělují. Tento kříž přitom dodnes nese jméno konstruktéra rakety R-7 i mnoha dalších vesmírných nosičů, Sergeje Koroljova.   

Originální výmluvu měl jistý kočí v Polsku, kterého policisté chytili, když pod vlivem alkoholu řídil povoz. Vysvětloval jim, že jeho kůň je střízlivý a trefí sám domů. Nic tak podle něho nebránilo tomu, aby pokračoval v jízdě. Informovala o tom policie v dolnoslezském Walbrzychu.

Případ se stal v sobotu ve vesnici Gluszyca nedaleko českých hranic. Policisté zkontrolovali 68letého muže, když se s povozem vracel domů. Při dechové zkoušce mu naměřili 1,3 promile alkoholu a vozka přiznal, že popíjel tvrdý alkohol.

Policisty nepřesvědčily jeho argumenty o tom, že by ho domů mohl odvézt jeho kůň, když je střízlivý. Dál jet nesměl a navíc dostal pokutu ve výši 500 zlotých (asi 2 960 korun).

Když pumy americké (Puma concolor) zaslechly v divočině „politické řeči“, téměř vždy se dávaly na okamžitý útěk. „Lidé na názor, že pumy se nás bojí víc, než my se bojíme jich, narážejí velmi často. Nikdo jej ale zatím vědecky neověřil,“ komentoval závěry jeden z autorů studie Chris Wilmers. „Když jdou lidé do hor, bojí se, že je napadne puma. Přitom se ale ukazuje, že pumy se dost bojí nás.“

Výzkumníci provedli celkem 29 experimentů, do nichž bylo zapojeno 17 různých pum amerických. V 83 % případů šelmy při zaslechnutí hlasů politických komentátorů Rushe Limbaugha a Rachel Maddowové utíkaly. A nejen to. Zvířata navíc velmi váhala, zda se vůbec mají ke své kořisti vrátit. „Zjistili jsme, že když pumy uslyšely lidské hlasy, ke své kořisti se vracely mnohem pomaleji a následně zkonzumovaly asi jen polovinu toho, co by pozřely, kdybychom je nevyrušili,“ popsal závěry další z účastníků výzkumu Justine Smith.

TIP: Puma americká: Přizpůsobivý univerzální skokan

Smith také s úsměvem poznamenal, že pokud je mu známo, jsou pumy nejen zcela apolitické, ale utíkají před jakýmikoli lidskými hlasy. Výkonná ředitelka nadace Mountain Lion Foundation Lynn Cullensová k tomu dodala, že výzkum snad nejen pomůže eliminovat strach lidí z pum, ale zároveň ukazuje cestu, jak zabránit pumám, aby se zatoulávaly do příměstských oblastí.

„Je racionální bát se zvířat, která vás mohou zranit,“ řekla. „Je ale důležité stavět tyhle obavy do správné perspektivy. Když se vydáte na podvečerní procházku do lesa se svým partnerem, je riziko, že vás napadne puma natolik nízké, že jej převáží zdravotní riziko v případě, že na tu procházku nepůjdete.“

Náladu všech, kdo sledují dění okolo vystoupení Británie z EU – nejen občanů, nýbrž i politiků na obou stranách kanálu La Manche –, dokonale vystihl titulek deníku The New York Times: „Už konečně vystupte!“ Kolotoč politických krizí, jenž smýká ostrovním parlamentem a přeorává jeho nejstarší tradice, brnká na nervy všem. Pracně vyjednaná kompromisní dohoda, kterou dolní komora několikrát odmítla, stála post premiérku Theresu Mayovou a zlomila páteř Konzervativní straně (bylo z ní vyloučeno 21 poslanců nedostatečně zapálených pro brexit, kteří se obratem připojili k opozici), což je věc v moderních dějinách neslýchaná. 

Nová vláda Borise Johnsona slíbila vyjednat jinou dohodu, aktuálně je ale jisté jen tolik, že se chystá další odklad vystoupení z EU. Internetem kolovaly smutné vtipy jako například: „Rok 2129: Britský premiér přijíždí do Bruselu vyjednat odklad brexitu. Nikdo už si nevzpomíná, kdy tato krásná tradice vznikla, ale každoročně přitahuje ohromné davy turistů.“ 

Jeden z klíčových problémů, na nichž dosavadní jednání vždy ztroskotala, nepřišel na vrcholu kampaně za vystoupení země z „jednadvacítky“ na mysl nikomu. Otázka hranic mezi Irskem a Severním Irskem se zdála naprosto nedůležitá – až do chvíle, kdy se ukázala jako kámen hozený do soukolí. 

Věčný nárok

Anglická koruna si dělala na sousední ostrov zálusk po celý středověk a angličtí králové tradičně tvrdili, že vládnou autoritou nad celým Éire, jak Irsku říkají v gaelštině místní. Až na několik držav v okolí Dublinu však vláda nad západními sousedy zůstávala pouhým zbožným přáním. Vše se změnilo počátkem 17. století, kdy začala anglická hvězda nečekaně stoupat. Největší protivník tamních protestantů, katolické Španělsko, se po selhání námořní invaze do Británie a sérii porážek na kontinentu definitivně vzdalo snu o světovládě. A jeho místo zaujala právě dravá Anglie. 

Rozvíjející se manufaktury a dálkový obchod daly britské koruně nevídanou sílu. Před dobytím zbytku světa si však potřebovala udělat pořádek na svém irském „dvorku“. Jakub I. Stuart, potomek skotské šlechty, se stal anglickým králem a obě země spojil v tzv. personální unii, jež postupně přerostla i v legálně a politicky propojené království. Posílení Britové si pak z rozdrobeného Irska ukusovali víc a víc. Britské koruně se nakonec roku 1601 podařilo zemi formálně začlenit do společné Unie, ačkoliv Irové s železnou pravidelností rebelovali. 

Příliv kolonistů

Aby mohli noví protestantští vládci rozmělnit moc místní šlechty, kterou s poddanými pojil nejen jazyk a kultura, ale také příslušnost ke katolické církvi, v pravidelných vlnách zabavovali majetky. Britové vytvořili organizovaný systém tzv. plantáží, kdy zabavenou půdu přidělili skotským či anglickým šlechticům. Ti obratem vysídlili původní obyvatelstvo a z domácích panství přivedli rodiny kolonistů, které v Irsku našly nový domov. Na rozdíl od nespolehlivých starousedlíků však patřily do „správné“ církve a milovaly toho pravého krále. 

Nejúspěšnější byl daný proces na severu ostrova v oblasti Ulsteru, který se nachází nejblíž britské zemi. Když se na počátku 20. století sčítalo ostrovní obyvatelstvo, žilo v Irsku celkově méně než 10 % protestantů, nicméně v Ulsteru jich bylo přes 56 %. Mělo to očekávaný efekt: Starousedlíci nově příchozí z duše nenáviděli, zatímco kolonisté se přimkli z britské Unii jako k matce, jež jim v nepřátelském prostředí garantovala přežití. Začalo hluboké sociální, etnické a náboženské rozdělení severu ostrova, které přetrvalo čtyři století a dodnes formuje jeho tvář. 

Samosprávu? Nezávislost!

Z Irů se stali občané druhé kategorie ve vlastní domovině. Po sérii nepokojů byl roku 1801 rozpuštěn místní parlament a o osudech obyvatel začal rozhodovat Londýn. Když pak v roce 1847 zachvátil zemi bramborový mor a rozvrátil zemědělství závislé na zmíněné plodině, lidé umírali hlady. Ostrov jako celek dokázal i přes shnilou úrodu brambor produkovat dostatek potravin, a hladomor by tak mohl být odvrácen. Jenže majitelé půdy původem z Británie dál exportovali jídlo na britský trh, jako by právě proběhla ta nejlepší zemědělská sezona. Hladomor vyústil v milion mrtvých, další miliony lidí emigrovaly do Spojených států a Kanady. Populace země se smrskla o čtvrtinu a nenávist vůči cizím vládcům dostoupila vrcholu. 

Situace se mimořádně vyostřila počátkem století, kdy se irské elity začaly domáhat nezávislosti. Další hrozící povstání zažehnala liberální britská vláda, která roku 1914 garantovala tzv. Home Rule Act, jenž Irsku zaručoval omezenou samosprávu. Pro tvrdé nacionalisty vyžadující úplnou samostatnost šlo ovšem o podání léků proti bolesti tam, kde bylo podle jejich mínění potřeba amputovat zanícenou končetinu. 

Sváteční povstání

Roku 1916 tak vypuklo tzv. Velikonoční povstání, které ovšem britská vláda tvrdě potlačila – navzdory tomu, že musela většinu sil vázat na frontě první světové války. Přesto se jednalo o úspěch. Myšlenka na samostatný stát totiž zakořenila u širokých mas a následná podpora nacionalistů vyústila v další, tříletou válku. Tentokrát se ovšem nacionalistům skutečně podařilo vybojovat nezávislost. Britové uznali porážku a nabídli Irům dohodu: faktickou samostatnost a pouze formální setrvání v unijním Commonwealthu – status, který si například Kanada zachovala dodnes. Byl v tom však háček, a sice že sever ostrova měl nadále zůstat plně pod britskou kontrolou. 

Irové na dohodu kývli, ale válčení zdaleka neskončilo. Menšinoví odpůrci smlouvy se totiž rozhodli nebrat mír v potaz. Najednou tak proti sobě stáli bývalí spolubojovníci a kamarádi z Irské republikánské armády, z nichž jedni chtěli dosáhnout svého snu o plné nezávislosti, zatímco druzí byli ochotni přistoupit na realistický kompromis. Následnou občanskou válku vyhráli umírnění a Severní Irsko zůstalo v Británii. Doutnající konflikt v irsko-britských vztazích se tak nepodařilo uhasit, ale pouze mírně přidusit. 

Nespravedlivý systém

Následující „poklidné“ období vyplnily v Severním Irsku křivdy a vzájemná nesnášenlivost. Ulster, rozčleněný na šest okresů, měl sice v součtu víc protestantů než katolíků, ale rozdělených velmi nerovnoměrně. V okresech Tyron a Fermanagh žilo mnohem víc katolických nacionalistů než příznivců Unie, v Derry a Armaghu byly jejich počty téměř vyrovnané. Jelikož vláda nemohla katolíkům jen tak vzít volební právo, nastavila pravidla voleb do samospráv „šikovně“ tak, aby se hlasy odvozovaly od počtu nemovitostí, které volič vlastnil. Máte tři domy? Máte tři hlasy! 

A protože protestanti patřili historicky k bohatším, končily volby jasným vítězstvím Unionistů. Například během hlasování v Derry v roce 1967 získali protestanti v místní samosprávě dvanáct křesel, zatímco katolíci pouze osm – ačkoliv prvních zmíněných žilo v okrese jen 7 800 a druhých 14 200. Všechna důležitá rozhodnutí, sociální politika a přidělování městských bytů tak výrazně zvýhodňovaly Unionisty, bez ohledu na skutečné potřeby lidí. 

Irská republikánská armáda (IRA), jež se na severu stáhla do podzemí, začala s útoky na veřejné představitele a policisty. Místní protestanti se cítili ohrožení a obratem zformovali vlastní obrannou jednotku, nazvanou Ulsterští bojovníci za svobodu (UFF). Aby napětí nebylo málo, budovala britská armáda mezi oběma Irsky skutečnou „železnou oponu“: Zbořila 90 % mostů a uzavřela téměř všechny ze tří set přechodů, protože obchodní války mezi Británií a Irskem byly běžné a pašování zboží se proměnilo ve velký problém. Do té doby zcela prostupná pětisetkilometrová hranice se náhle hermeticky uzavřela, což narušilo život ve všech příhraničních komunitách. Lidé najednou nemohli na nákup či do kostela, protože jim v cestě stál ostnatý drát a vojáci. 

Zátarasy, dráty a zbraně

Uzavřená hranice charakterizovala celý konflikt. Irští dobrovolníci začali s partyzánskými opravami mostů, zatímco vojáci jim je opět ničili téměř pod rukama. Britské hlídky se staly terčem sniperů z IRA a celnice cílem Molotovových koktejlů. Celní budovu v Belleeku vyhodili teroristé do vzduchu, a když britská správa přistavila na její místo pojízdnou budku, vypálili ji také. Britové tedy přivezli novou, potkal ji ovšem stejný osud. Celou „hru“ si pak aktéři během dvou měsíců zopakovali ještě desetkrát. 

Hněv protestantů vyvrcholil v roce 1969 masivními a krvavě potlačenými demonstracemi, jež zahájily období tzv. troubles neboli problémů. IRA spustila kampaň cílených vražd. Unionisté nezůstali pozadu a za útoky se mstili střelbou do náhodných civilistů. Britské speciální oddíly SAS začaly s lovem teroristů IRA. Krvavý chaos završily bomby, které explodovaly v Belfastu i Derry, v nákupních centrech i hospodách. 

Když nakonec znepřátelené strany zasedly v roce 1998 k jednacímu stolu, konflikt už si připsal 3 500 obětí, z nichž třetina šla na účet bombových atentátů. Civilní populaci se však násilí zajídalo natolik, že masivní demonstrace za mír přinutily obě teroristické organizace najít společnou řeč. 

Tzv. Velkopáteční dohoda, kterou podepsali zástupci obou stran, znamenala ohromný průlom. Kromě politických deklarací – například přiznání, že nenásilná snaha o setrvání v Unii i její opuštění jsou platné cíle, za něž se nesmí trestat – také konstatovala, že pokud se v budoucím referendu obyvatelé vyjádří pro připojení k Irsku, britská vláda to přijme. Současně se strany zavázaly odzbrojit svá vojenská křídla. Nejviditelnějším úspěchem však bylo, že z hranice zmizely nenáviděné zátarasy. Celou věc velmi ulehčil fakt, že Irsko i Británie předtím vstoupily do Evropské unie, která zaručuje volný pohyb osob u všech svých členů. 

Která z možností? Žádná

K důvodům, proč dosud všechna jednání mezi EU a britskou stranou selhala, paří totiž právě i status irské hranice. Existují pouze tři možnosti: Zaprvé, Británie zůstane v celní unii EU, která zaručuje volný pohyb zboží, jenže také předepisuje, jaké zákony bude ostrovní země dodržovat – což je naprosto nepřípustné pro zastánce brexitu. Zadruhé, Británie povolí Severnímu Irsku zvláštní režim a setrvání v celní unii EU, jenže to symbolicky znamená, že se obě Irska sjednotí – což je naprosto nepřípustné pro irské Unionisty. Zatřetí, mezi Irskem a jeho severním sousedem vyrostou celnice a klasická hranice – z návratu plotů a jejich významu však vstávají vlasy hrůzou úplně každému. Zbylí extremisté z tzv. Nové IRA už se nechali slyšet, že pokud se zátarasy obnoví, znovu vzplane boj. 

Právě proto vznikla irská pojistka, provizorní plán, podle nějž by celní unie a s ní také evropské zákony platily na celém území Británie i po vystoupení z EU – a to dokud se problém nepodaří v budoucnu nějakým způsobem vyřešit, teoreticky i navěky. Pro zastánce brexitu to ovšem představuje rudý hadr před očima. Vyjednávání ohledně pojistky v britském parlamentu se následně zvrtlo v chaos, jaký ostrovní země nepamatuje. 

Nedávno premiér Johnson oznámil, že se irskou pojistku podařilo vyřešit. Spásným schématem se měla stát „elektronická registrace zboží“ a kontroly zhruba 1 % veškerého obchodního provozu na blíže nespecifikovaném místě na pevnině či na moři. Ani tento plán v popsané podobě ale neprošel, protože ho parlament smetl ze stolu ještě před projednáním. 

Lidstvo právě testuje úplně nový přístup v radioastronomii. A tentokrát je to skutečně převratná záležitost. Nizozemsko společně s Čínou vyslali vesmírný radioteleskop NCLE (Netherlands-China Low-Frequency Explorer) až za odvrácenou stranu Měsíce, do vzdálenosti 65 tisíc kilometrů od měsíčního povrchu.

NCLE není samostatná vesmírná observatoř. Jde o experiment, který je součástí čínské mise k Měsíci Čchang-e 4. Nachází se na palubě komunikačního satelitu, který loni zajišťoval komunikaci s měsíčním landerem této mise. Experiment tvoří tři antény, které byly až do minulého týdne složené.

Pozorování čáry vodíku

Rozkládání antén ale bohužel nešlo úplně hladce. Do této chvíle nejsou v ideální pozici. Aktivní fáze experimentu totiž začala se zpožděním, protože komunikační satelit mise musel přenášet signál měsíčního landeru déle, než bylo plánováno. Operátoři experimentu ale přesto zahájili pozorování a budou se ještě pokoušet nastavit antény do plánované polohy.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Experiment NCLE je navržený tak, aby detekoval elektromagnetické záření takzvané čáry vodíku neboli mikrovlnné záření o vlnové délce přibližně 21 centimetrů. Toto záření je totiž možné pozorovat jenom s velkým odstupem od pozemské ionosféry, která tento signál ruší. Záření čáry vodíku je přitom pro astronomy nesmírně cenné. Mělo by nám poskytnout informace o tom, jak byla hmota rozložená ve vesmíru brzy po Velkém třesku.

Archeolog John Oleson z kanadské University of Victoria se svými kolegy před časem objevil zvláštní figurku vyrobenou z pískovce, která ležela v písku pod dávnou obchodní stanicí na místě zvaném Humayma v Jordánsku. Figurka se dvěma nápadnými rohy by podle nich mohla být ve skutečnosti „věží“ ze soupravy šachových figurek.

Tato figurka přitom ležela na místě, kde byla objevena, asi od 7. století našeho letopočtu. Z té doby pocházejí také ranně islámské ruiny poblíž místa nálezu. Pokud mají Oleson a jeho spolupracovníci pravdu, jde o nejstarší objevenou figurku této slavné hry.

TIP: Co prozradil rozbor 1500 let starých odpadků ze starověké Byzance?

Podle toho, co víme, vznikly šachy v Indii, asi před 1 500 lety. Už o 150 let později se o této hře hojně píše v raně islámských textech. Humayma leží na prastaré obchodní cestě, která spojovala Indii s Blízkým Východem, takže nález pradávné šachové figurky tam pěkně pasuje. V Humaymě se nacházejí pozůstatky řady mocných říší, počínaje pevností antického Říma, přes kostely Byzance, až po raně islámské mešity.