Ve filmové klasice z roku 1967 si Paul Newman, coby Frajer Luke, získá respekt spoluvězňů i díky vyhrané sázce – během hodiny dokáže sníst 50 natvrdo uvařených vajec. Jak už to tak ale bývá, filmová fikce se od reality v mnohém liší.

Zahrát si na Frajera Luka nedávno zkusil i dvaačtyřicetiletý Subhash Yadav z indické Uttarpradéše. Se svým přítelem se vsadil, že stejně jako filmový hrdina sní 50 natvrdo uvařených vajec. Podle informací dubajského deníku Gulf News nebyl Subhash limitován časem, vejce měl sníst zkrátka „na posezení“.

Až do 41 vejce šlo vše překvapivě hladce, vejce číslo 42 se ale pro Subhashe stalo osudným. Při jeho pojídání muž upadl do bezvědomí, načež byl transportován do okresní nemocnice. Přes veškerou péči lékařů se ale muže nepodařilo zachránit. Přesná příčina úmrtí zveřejněna nebyla, lékaři pouze konstatovali, že došlo ke kolapsu organismu v důsledku přejedení.

Lze vůbec sníst 50 vajec bez následků?

Průměrné vejce váží od 40 do 60 gramů. Hmotnost 50 natvrdo uvařených vajec se tak pohybuje okolo 2,5 kilogramu. Jde tak o porci, kterou běžný člověk bez vážnějších zdravotních následků pozře jen velmi těžko. Existují pochopitelně výjimky – v Jižní Koreji narozená Američanka Sonya Thomasová (mimochodem velmi subtilní dáma) dokázala sníst dokonce 65 natvrdo uvařených vajec. Účastnice mnoha soutěží jedlíků to navíc zvládla v neuvěřitelném čase 6 minut a 40 sekund.

TIP: Hloupostí do hrobu: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt

Tajemství rekordmanky, které se přezdívá „Černá vdova“, podle odborníků paradoxně tkví v její subtilní konstituci. Má sice mírně větší objem žaludku než většina běžných smrtelníků, kromě toho ale má jen minimum břišního tuku. Díky tomu se její žaludek může roztáhnout do nebývalých rozměrů. Ať už máte ale postavu jakoukoli – podobné hrátky opravdu nekončívají dobře. Pokud tedy můžeme radit – na Frajera Luka si raději nehrajte.

Žijeme sice v globálním světě, ale i tak se dnes najdou místa, kde mohou žít docela velká zvířata, aniž by je kdo pozoroval celé desítky let. Právě to je případ drobného jelínka kančila stříbrohřbetého z vietnamských pralesů, kterého odborníci a ochránci přírody pohřešovali již asi 30 let. Nejeden z nich už určitě myslel na nejhorší.

Teď je ale vše naštěstí jinak. Američtí a vietnamští odborníci nainstalovali spoustu kamer do pobřežních tropických pralesů v jižním Vietnamu a nakonec s nimi slavili úspěch. Kamerové pasti zachytily v průběhu jara a léta 2018 spoustu krásných snímků s pohřešovaným kančilem stříbrohřbetým, čili rozkošným jelínkem velikosti králíka.

TIP: Nevymřel: Krásný mločík Jacksonův byl znovuobjeven ve Guatemale

Ačkoliv zatím není jasné, kolik těchto kančilů v přírodě ještě žije, jejich znovuobjevení vzbudilo velký ohlas a optimismus. Z rozhovorů s místními lidmi vyplynulo, že v jižním Vietnamu žijí možná hned dvě jejich populace. Jak se zdá, kančilům stříbrohřbetým se ještě rozhodně nechce vymřít.

„A tohle má být Bílé město? Já tedy té bílé moc nevidím,“ podivil se slavný francouzský architekt Jean Nouvel, když shlížel v polovině 90. let minulého století z výšky na Tel Aviv. Jeho slova částečně platí i po více než dvaceti letech. Mnohé významné budovy, jež se dnes vyzdvihují jako příklady revolučního městského plánování, jsou šedivé, béžové nebo okrové. Bílá však jasným a čistým liniím a velkým plochám bez jakéhokoliv zdobení svědčí zdaleka nejvíc, a proto po ní architekti sahali rádi a často. 

Nikde na světě neexistuje na jednom místě tolik staveb ve stylu bauhausu jako v Tel Avivu. Přes čtyři tisíce budov určujících tvář fascinující metropole se roku 2003 zařadilo ke kulturnímu dědictví UNESCO. Z toho je zhruba polovina památkově chráněna, což nastavuje přísná měřítka pro rekonstrukce. Asi sto dvacet domů se nachází v nedotčeném, mnohdy ovšem poněkud zchátralém stavu. Můžete však stále vidět jejich původní vybavení, jako jsou dopisní schránky či zábradlí.

Otevřenost a naděje

Tel Aviv paradoxně není bauhausu zasvěcen celý. Z dvaceti žáků této školy s židovským původem, kteří emigrovali v 30. letech do Palestiny, vytvořil ve městě důležitý architektonický komplex pouze jediný – Ariel Šaron. Ostatní významní absolventi působili v jiných metropolích či na venkově. Jejich ideje však výrazně inspirovaly další architekty, kteří nasávali i nápady tvůrčích gigantů, jakými byli Le Corbusier nebo Mendelsohn: Jeho typicky zakulacené balkony, jež zvýrazňují horizontální linie, jsou v Tel Avivu často k vidění. 

Fakt, že tzv. Bílé město není úplně bílé a nádherná elegantní architektura nepředstavuje čistý bauhaus, však Tel Avivu na kouzlu neubírá. Kdo městem prochází – ať již s průvodcem, nebo jenom s otevřenýma očima –, tomu se krok za krokem otevírá mnohovrstevný kus kulturních dějin. Je to vyprávění o vyhnání a emigraci, ale i o příchodu, nových začátcích, otevřenosti, pokroku a naději na sebeurčení a svobodný život. O lidské schopnosti budovat novou existenci v novém městě. Fascinující přitom je, že se v oněch ne právě lehkých začátcích nezapomnělo na estetiku.

Příchod židovské buržoazie

Město v roce 1909 založilo sedmdesát židovských rodin. Na písečných dunách, před branami tehdy převážně arabského přístavu Jaffa, tak vznikl „pahorek jara“ – jak zní překlad názvu metropole z hebrejštiny. Sionisté již v té době podnikali aktivní kroky v přípravě na vznik židovského státu, který měl nést řadu ideálů středoevropského myšlenkového světa.

Od počátku 30. let prchalo stále víc Židů před nacisty z Německa do Izraele, tehdejší Palestiny, jež spadala pod britskou mandátní správu. V páté velké imigrační vlně dorazila i řada umělců a architektů, z nichž někteří patřili právě k žákům školy Bauhaus. Přinášeli s sebou myšlenky západní moderny, která hledí k budoucnosti, a řada z nich v místě zakotvila. Od poloviny 20. let měl navíc Tel Aviv vypracovaný velkorysý aglomerační plán s koncepcí „zahradního města“, navržený skotským architektem Patrickem Geddesem. Stavět se začalo ve 30. letech.

Nastupuje funkčnost

Na mnoha místních budovách je navzdory památkové ochraně vidět zub času. Roky, klima a hlavně slaný vzduch si vybírají svou daň – řada domů se nachází v ohroženém stavu. K tomu jako další faktor přistupují dřívější nepříliš citlivé zásahy. Některé budovy stojící na corbusierovských „pilotis“ mají mezi těmito nosnými sloupy místo původní zeleně nevzhledná parkoviště. Krabice klimatizací mnohde narušují čistotu fasád, kabely visí volně ve vzduchu. Kdysi bohatý poklad stavebních doplňků ve vstupním prostoru či na schodištích vzal často za své. Leckde jsou vidět nefunkční původní zvonky či schránky na dopisy, přeplněné reklamními prospekty. 

„Žádná bauhausová romantika tady neexistuje,“ říká přátelská starší dáma, která se představuje jako Gabi. Už si zvykla, že se před domem, který by mohl stát na pražské Babě, zastavují skupinky turistů. „Dům je bezpochyby stále krásný, ale opadává omítka a majitel opět zvedl nájem.“ 

Nedá se přehlédnout, že se na záchraně dědictví pracuje. Ačkoliv i tady, stejně jako u nás, do oprav mluví památkový fond, stát nenabízí žádné daňové úlevy ani příspěvky na pokrytí sice historicky věrných, ale často velmi nákladných prací. Památkáři tak rozumně ustupují a dochází k přijatelným kompromisům. Patří k nim například i možnost přistavět při odborně schválené renovaci dvě poschodí. To je však obvykle možné jen v méně honosných částech města. Asi žádný investor si dnes nemůže dovolit astronomické částky, které byly vynaloženy na rekonstrukce vizuálně ohromujících (a pečlivě opravených) budov na Rotschildově bulváru nebo na ikonický hotel Cinema na Dizengoffově náměstí. 

Mýtus stále živý

Jen pár kroků od Dizengoffova náměstí, jediného na světě postaveného kompletně ve zmíněném stylu, nyní v něm sídlí soukromá organizace Bauhaus Center Tel Aviv, která si vytkla za cíl propagaci tohoto ojedinělého kulturního dědictví. Návštěvníkům nabízí množství turistických materiálů i odborné literatury a při troše štěstí lze narazit na zakladatele a vedoucího Michu Grosse. Spolupracovníci centra organizují procházky městem s výkladem, můžete si ovšem také vypůjčit audioprůvodce a vydat se jeho zákoutí objevovat sami. 

TIP: Izraelský Nazaret: Město dvojí víry a křivolakých uliček

Místní jsou velmi přátelští a kouzlo bauhausu rádi zprostředkovávají. Vždyť onen typicky německý termín ve městě zdomácněl hlavně díky snaze mít po hrůzách války něco pozitivního německého. A to se bezpochyby podařilo. 

V pondělí 11. listopadu (2019) udělala společnost SpaceX další krok na své cestě k orbitálnímu internetu s megakonstelací satelitů Starlink. Při letošním devátém startu vynesla jejich raketa Falcon 9 ze startovacího komplexu Space Launch Complex 40 floridského kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station celkem 60 nových satelitů Starlink.

Kromě úspěšného vynesení další várky pozoruhodných minisatelitů si ve SpaceX také připsali skvělý nový rekord. Satelity Starlink totiž vynesl první stupeň rakety Falcon 9, který při tomto startu letěl, a pak famózně přistál, již počtvrté. Je to další pádný důkaz, že technologie opakovaně použitelných nosných raket ve SpaceX funguje velmi dobře.

Rekordní let rakety

Podle představitelů SpaceX jsou první stupně raket Falcon 9 vyrobeny tak, že by měly vydržet celkem deset startů a přistání. Takže i tento rekordní raketový stupeň má zřejmě ještě před sebou další starty na oběžnou dráhu. Pondělní start proběhl v průběhu Dne veteránů a komentátor SpaceX právě vojenské veterány zmínil v okamžiku startu rakety.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Zmíněný raketový stupeň bez problémů přistál na plošině dronové lodi SpaceX „Of Course I Still Love You“ v Atlantickém oceánu. Bylo to již po 45, kdy se jim povedlo získat opětovně použitelný raketový stupeň. Raketa vynesla již druhý soubor 60 satelitů Starlink. Minule to byl experimentální soubor satelitů, teď je to první skupina satelitů pro běžný provoz.

Jen málo mladých Britů, Američanů, Němců nebo příslušníků národů Sovětského svazu studovalo před válkou cizí jazyky, protože pro ně neměli uplatnění. Jakmile se však začalo schylovat k válce, pochopilo armádní velení důležitost těchto znalostí, a proto začala vycházet celá řada příruček, slovníků a konverzačních brožurek.

Ty nejzákladnější měly formát vhodný k nošení v kapse uniformy a na několika desítkách stran seznamovaly vojáky jednoduchou formou se základy daného jazyka.

Image

Čtěte také

Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území (1)

Kolik jazyků znáš...

Americké ministerstvo války také připravilo podklady pro studium téměř všech významnějších jazyků včetně korejštiny, portugalštiny nebo čínštiny. Zvláštní pozornosti se dostalo japonštině, ta byla ale velmi obtížná, a proto armáda využívala služeb prověřených Američanů japonského původu. Pokud voják uměl dobře jazyk nepřítele, mohl získat zařazení u rozvědky nebo ve štábu, kde překládal ukořistěné dokumenty, nebo vyslýchal zajatce. Spojené státy jako mnohonárodnostní země měly v tomto směru značnou výhodu, naproti tomu třeba Britů nebo Italů hovořících rusky či německy bylo podstatně méně. Také německá armáda měla na východní frontě problémy s tlumočníky. 

Zájemců o spolupráci s Wehrmachtem se sice mezi lidmi trpícími pod vládou Moskvy našlo dost, ale jen málo z nich umělo dobře německy. Z toho důvodu vznikaly jednoduché brožurky zahrnující základní vojenské pojmy, často doplněné vysvětlujícími obrázky. Naproti tomu sovětská armáda tak velké problémy neměla, protože němčina a německá literatura, stejně jako řada jiných jazyků, se daly běžně studovat na domácích univerzitách. K oblibě těchto oborů přispíval zejména fakt, že na rozdíl od mnoha technických a přírodovědných oborů u nich před válkou nehrozilo obvinění ze sabotáže nebo špionáže a následné perzekuce.

Cestovatelé v uniformách 

V meziválečném období mohli běžní lidé navštěvovat cizí země a učit se jazyky jen ve velmi omezené míře. Celosvětová turistika jak ji známe dnes, se omezovala jen na nejvyšší společenské vrstvy, ostatní putovali nanejvýš do sousedních zemí za prací. Pro mnoho mladých mužů proto cesta za hranice nebo dokonce na jiné kontinenty při válečném nasazení představovala zcela novou zkušenost. Není proto divu, že většina z nich neměla představu o správných návycích každodenního života a kulturních rozdílech v exotických zemích.

Před odjezdem z vlasti připravovali štábní důstojníci pro všechny vojáky školení o možných zdravotních rizicích, náboženství a zvyklostech v cílových zemích a rozdávali jim příručky podobné klasickým turistickým bedekrům. Někteří vojáci ale vydaná doporučení ignorovali, což mělo zvláště při nasazení v Africe nebo v Tichomoří nepříjemné následky.

Extrémní podmínky

Ještě horší situace nastala tehdy, když žádná školení neproběhla a vojáci nebyli nijak připraveni na přírodní podmínky panující na budoucích bojištích. Například před zahájením zimní války sovětské vojáky jejich velitelé neupozornili na nástrahy severské tundry a nezajistili jim vhodné vybavení, kvůli čemuž pak Rudá armáda na tomto bojišti utrpěla těžké ztráty. Podobná situace nastala i o něco později na východní frontě, kde se německá pěchota brodila sněhem v kožených holínkách s ocelovými hřeby. Němci se však poučili a během dalších válečných zim už nedocházelo k takovým ztrátám kvůli extrémnímu počasí. Byly vydány příručky s vyzkoušenými postupy pro zimní přežití, získanými buď přímo na frontě, nebo během testů v okupovaném Norsku.

Opačný extrém představoval pobyt v poušti. Britové a Italové podmínky v Africe dobře znali a měli k dispozici z předválečných dob mnoho expertů z řad cestovatelů a místních usedlíků, takže nebojové ztráty nebyly nijak závažné. Příručky všech armád varovaly před pitím neprověřené vody, konzumací masa z místních zdrojů a kontakty s domorodci, které mohly vést k nákaze nebezpečnými parazity.

Naproti tomu mnohem příjemnější četbu skýtaly armádní brožurky popisující velká města a další zajímavosti Francie, především ale Paříže, jež byla vysněným cílem všech spojeneckých vojáků na evropském bojišti. Ne každý se ale do města nad Seinou mohl dostat, ať už služebně nebo během dovolené. Ti, kteří měli dost štěstí, se tam ale většinou chovali podobně jako běžní turisté. 

Mehmed II. Fatih nastoupil na trůn Osmanské říše v jednadvaceti letech. Tehdy se území spadající pod jeho přímou nadvládu rozprostíralo od západu Malé Asie, přes Bulharsko a Makedonii až na sever Řecka. Po třiceti letech soustředěných výbojů podlehne osmanským šikům Konstantinopol, Srbsko, byzantská Moreja, pobřeží Černého moře, Albánie a Karaman. Sultán si podrobí Krymský chanát i odbojné Valašsko. Vede války s Moldávií i Benátkami, a jeho armáda po dobytí Otranta vyděsí Itálii. Do roku 1481 se jeho zásluhou říše rozroste o celou třetinu rozlohy. Ovlivňuje politiku Evropy i severu Afriky. To jen pro vysvětlení, proč ho dějiny nazývají Mehmedem II. Dobyvatelem…

Reforma, která bolela

Jeho následovníci tak budou mít na čem stavět. Z dlouhodobého hlediska se ale Mehmed II. zapsal do historie jako reformátor krajně zaostalého způsobu vlády říši. Před tím, než zasedl na trůn, leželo břímě vlády na divanu, jakémsi výboru nejvyšší rady země. Pravidelných jednání se tehdy účastnili zástupci nejrůznějších aristokratických rodin, kteří často mysleli spíš na svůj vlastní prospěch než na sultánovy zájmy. Zvýšit daně, uspořádat obchodní misi nebo připravit válečné tažení? To vše podléhalo ne vždy příjemné diskuzi. Mehmed II. se proto rozhodl změnit složení divanu. Správou jednotlivých částí říše pověřil povolané úředníky. Reforma to nebyla bezbolestná, dvorní kat pracoval i „přesčas“.

Boj proti korupci? Nebývalé!

Výsledek byl strhující: omezení moci aristokracie vedlo k výraznému navýšení efektivity vlády. Peníze z daní se už tolik neztrácely v pokladnicích šlechticů a státní kasa bohatla. A hlavně: povolaní úředníci, kteří vzešli se sultánem zřízených škol, nebyli navázáni na předchozí systém vlády. Alespoň zpočátku nebyli zdaleka tak zkorumpovaní. Byli svému sultánovi naprosto věrní.

Mehmed II. tím jasně načrtnul nový vládní systém. Loajálním úředníkům jasně vymezil kompetence. Vyměřil jim plat, zadal povinnosti a doplnil i seznam trestů za jejich nedodržení. To bylo v Osmanské říši něco dosud nebývalého. Vláda tu vždy „nějak“ probíhala, ale na hodně volné bázi. Sultán v tom udělal pořádek. 

Tím si pochopitelně zadělal na pořádné problémy. Moci zbavená aristokracie se stala jeho všudypřítomným tichým nepřítelem. Proto se Mehmed II. snažil obklopit se lidmi, kterým mohl věřit. I když to bylo mnohdy paradoxní: část jeho nejpovolanějších úředníků pocházela z rodin byzantinské Konstantinopole, kterou dobyl, zmasakroval a tři dny plenil, potažmo z dalších dobytých území. Měl tak jistotu, že lidé ze zotročených krajů Osmanskou říši v její zastaralé podobě nenávidí stejně jako on, její vůdce. Za svého nejvyššího rádce čili vezíra, jmenoval muže, kteří pocházeli z devširme, tedy „daně z krve“. Byli to odvedenci nemuslimských rodin z Balkánu. 

Sultán se musí spoléhat na cizí

A armáda? Její jádro, osobní gardu, vytvořil právě z takových „yeni ceri“, kteří byli odvedeni od svých rodin a vychováni podle sultána. Bral „janičáře“ jako své syny, na které se vždy může spolehnout. Tím, že vytvořil na svou dobu nebývale spolehlivý byrokratický aparát, se Mehmed II. vyvázal ze všedních ubíjejících povinností. A delegování povinností ohledně zahraničních styků a vedení válek na vezíry mu umožnilo se naplno věnovat vládě a reformám školství a náboženství. Stále byl vládcem s absolutní mocí, ale ve svém paláci v Topkapi se obklopil lidmi, kterým mohl důvěřovat. O konkrétních pokusech o atentát na jeho osobu se nehovoří, jistě jich část zhatili jeho informátoři. Strach o svůj život měl však pořád.

Mehmed II. byl k vidění jen zřídka. V jeho oblíbené mešitě jste cíp jeho roucha s trochou štěstí mohli zahlédnout přes mřížoví. Vojenské přehlídky sledoval z bezpečné vzdálenosti – na palubě své pozlacené lodi v přístavu. A když zatoužil navštívit nějaký chrám nebo významnou budovu? Musela se celá vyklidit a kordon strážců ji neprodyšně uzavřel. Sultán se pak jejími chodbami procházel sám. Že za dřívějších panovníků bývaly audience pětkrát za den? Že i ten poslední žebrák teoreticky mohl projít branami paláce a požádat nejvyššího vládce o pomoc? S tím teď byl konec! Zbožštělý sultán se svým poddaným ze strachu vzdaloval. 

Audience, na kterou nezapomenete

Ne že by audience zahraničních velvyslanců neprobíhaly vůbec, ale rozhodně už byly méně příjemné. Do paláce Topkapi se skutečně dostanou jen vyvolení. Kudy? Z ulice Divan Yolu nejprve projdou Branou impéria na Soudní nádvoří, kolem fontán s cypřišovým stromořadím. Nevyplatí se moc rozhlížet, protože procházejí sešikovaným zástupem mlčenlivých janičářů. Stačí jeden pohled stranou nebo zbrklý pohyb a šavle zasviští vzduchem. Pak pokračují Branou pozdravení, mramorovým dómem s vepsanými citacemi z Koránu. Na koni tudy mohl projet jedině sám sultán. I nejvyšší velvyslanec cizí země musel sesednout. A dál? Za dalším nádvořím stráženým eunuchy se nachází už jen Brána štěstí a sultánův osobní palác.  

Tam se mimo vezírů podívá opravdu jen málokdo. A setkání se odehrává v absolutním tichu: host je před sultána předveden dvěma svalnatými strážci a ti se postarají o to, aby jeho uctivá úklona byla opravdu hluboká. Ohnou ho ve stoje tak, až se hlavou dotýká koberce! Poté zkoprnělý velvyslanec předá přísedícímu vezírovi list, ve kterém je popsán charakter jeho návštěvy. A teprve když vezír rozhodne, že to stojí za řeč, předá list sultánovi. A ten buď jen znuděně mávne rukou (v tom případě nejspíš dopadne velvyslanec špatně, protože ho zbytečně zdržoval), nebo na něj konečně promluví. I když Mehmed II. mluví plynně turecky, srbsky, arabsky, persky, řecky a latinsky, slovy rozhodně šetří.

Ticho je klíč k přežití

Sebemenší hluk by mohl narušit sultánův majestát. Je neuctivé oslovit ho přímo nebo jej přímo jmenovat. A je nemyslitelné v jeho společnosti hovořit zvyšovat hlas. Mehmed II. žije v neustálých obavách. Opatrný šepot? To je řeč spiklenců. Proto se na jeho dvoře s jistou obřadností brzy rozvine zvláštní způsob komunikace: znaková řeč. Pomocí několika gest se smlouvají strážní, neverbálními signály si předávají hesla hlídky, rukama na sebe kynou i eunuši, správci harémů. Sultán má prostě rád absolutní ticho. Snad je tato libůstka jen výsledkem paranoidních představ nebo nějaké jeho psychické poruchy, ale v paláci Topkapi se tato praxe ujme. Je totiž užitečná, což pochopí i jeho následovníci. 

TIP: Vlad III. Dracula: Skutečný příběh nelítostného knížete

Ti dokonce jako první začnou zaměstnávat hluché a hluchoněmé služebnictvo. Ptáte se proč? Sluchově postižení totiž nemohou z paláce vynášet interní informace, neprozradí nic o organizaci ostrahy a nepodělí se s nikým o podrobnosti důvěrných diplomatických jednání. Můžete je uplácet, jak chcete, nic vám nepoví.

Nepočetní zahraniční diplomaté, kteří v průběhu 16. a 17. století palác Topkapi navštíví, si němé řeči „Seraglio“ povšimnou. A shodně popisují, že služebnictvo je schopno si touto formou předávat i velmi komplexní informace bez jediné hlásky. Je to prostě uzavřená „tajná“ palácová řeč, které rozumí jen málokdo. 

Blesky dovedou být velmi ničivé a smrtící. Zároveň jsou poměrně časté, takže by jistě bylo skvělé vědět nebo alespoň tušit, kdy a kde příští blesk udeří. Donedávna to byla science-fiction, teď to již se slušnou přesností dovede umělá inteligence, kterou vyvinuli švýcarští odborníci.

Tvůrci si svoji bleskovou umělou inteligenci natrénovali na databázi 10 let měření 12 švýcarských meteorologických stanic, která zahrnovala pouhé čtyři základní parametry – atmosférický tlak, teplotu vzduchu, relativní vlhkost a rychlost větru, plus související údaje o detekci blesků. Díky tomu se inteligence mohla naučit, za jakých podmínek v dané oblasti udeří blesk.

TIP: Ráj bouřek: Kde na světě uhodí nejčastěji blesk?

Švýcarská umělá inteligence teď dokáže předpovědět s přesností na pěkných 80 procent, kdy a kde udeří blesk v příštích 10 až 30 minutách, v okruhu do 30 kilometrů. S dalším vývojem této inteligence by se úspěšnost předpovídání blesků měla ještě zlepšit. Dnešní systémy monitorování a předpovídání blesků jsou velmi složité, pomalé a obvykle vyžadují další zdroj dat, jako jsou satelity či radary. Umělé inteligence by je brzy mohly nahradit.

Počítačová expertka Karen Brenchleyová se specializuje na trénink umělé inteligence. Dlouholetá obyvatelka Silicon Valley ovšem trpí záchvaty úzkosti pokaždé, když okolo jejího domu projede autonomní auto společnosti Waymo. Bývalá projektová manažerka firem Microsoft a Hewlett-Packard se ptá, jak mohou inženýři nechat robotické automobily křižovat poklidné ulice lemované stromy, zatímco se učí dělat rozhodnutí ve zlomku vteřiny, regulovat rychlost podle hustoty okolní dopravy nebo zpomalovat, když přes cestu přebíhají lidé z blízkého parku. 

Karen naléhá na svého muže – cenami ověnčeného spisovatele sci-fi, který sám neřídí –, aby si na kolo bral svítivou cyklistickou bundu, která zaručí, že ho autonomní auta v dopravním chaosu vždycky „uvidí“. Nejde o to, že by Karen nerozuměla technologii. Problém je, že jí rozumí až příliš dobře a ví, s kolika chybami se musí nově nastupující technika vyrovnávat. „V dlouhodobém horizontu nejsem skeptická,“ vysvětluje Brenchleyová, která v Silicon Valley strávila třicet let, „jen nechci být pokusná krysa. A nechci, aby se jí stal můj manžel.“

Řídíme opatrně

Karen a další lidé, kteří žijí ve stínu technologických gigantů, zosobňují zajímavý paradox Silicon Valley: Místní věří v sílu technologie a její schopnost měnit svět k lepšímu, nicméně jsou skeptičtí k roli, kterou by měla hrát v jejich osobních životech. A to se nejvíc projevuje na nesčetném množství robotických aut, jež se v posledních letech na tamních silnicích vyrojila. 

Někteří z rezidentů jsou přesvědčení, že technologie může fungovat v kontrolovaném prostředí, jakým jsou testovací polygony a uzavřené okruhy. Jenže aby software, který auta řídí, mohl pracovat bez chyb, musí se trénovat v situacích z reálného světa: odbočování proti předpisům, nepředvídatelní cyklisté, děti běhající po ulici. Podle některých obyvatel to způsobí hmatatelné problémy, narušení jejich životního rytmu, a možná i reálné nebezpečí. Bolestivě se to ukázalo loni v Arizoně, kdy robotické auto firmy Uber srazilo a zabilo chodce. 

Mluvčí společnosti Waymo Alexis Georgesonová ujišťuje, že eliminace rizik představuje pro firmu nejvyšší prioritu a jejich technologie má naopak za cíl udělat ulice bezpečnější. Zaměstnanci společnosti a jejich rodiny žijí ve stejné oblasti, kde se nová auta testují. Navíc Waymo pořádá osvětové přednášky. „Naše vozidla jsou programována tak, aby řídila velmi opatrně,“ uvádí mluvčí.

Jako hlemýždi

Lidé ze Silicon Valley mohou být vůči autonomním vozům nejvíc skeptičtí právě proto, že vědí, jak technologie funguje a jaký risk s sebou nese. Rodiče – zaměstnanci velkých technologických firem – podstatně omezují čas, který jejich děti smějí trávit u televize nebo počítače. Někteří ředitelé nikdy nenechají manželky či dcery jezdit samotné ve sdílených autech. Jiní zase svým ratolestem zakázali sociální sítě. 

Tentýž druh skepticismu nyní zachvátil ulice Silicon Valley. Usedlíci chodí na setkání s občany a vyjadřují obavy o svou bezpečnost, ačkoliv robotická auta mají stále řidiče, který v případě nebezpečí převezme řízení. George Azzari strávil pět let doslova na prahu společnosti Waymo ve čtvrti Mountain View. Podle jeho slov způsobovala autonomní firemní vozidla během dopravní špičky v ulici u jeho domu kolaps. „Vždycky jsem najel do vláčku aut, která se vracela na základnu čtyřicítkou. A žádná šance je objet,“ vysvětluje 39letý Azzari, jenž se nyní živí jako hlavní technický inženýr start-upu Atlas AI v Palo Altu. „Když jedu kolem těchhle věcí, dávám si vážně pozor. Buď natvrdo brzdím, nebo je míjím extrémně opatrně.“

Přehlídka technických hvězd

Technologické firmy považují automatizaci za všelék na prohlubující se problémy západního světa – stárnutí populace, dopravní zácpy i znečištění. Má napravit hlubokou závislost Spojených států na autech a výrazně omezit nebo ideálně zcela vymazat nebezpečí plynoucí z řízení. Na tvrzení, že autonomní vozy představují jen další sci-fi hračku, šéfové firem odpovídají, že jde o nevyhnutelný evoluční krok na cestě, jež udělá z klasicky řízeného auta sentimentální záležitost na úrovni koňské bryčky. 

Kalifornie udělila povolení k testování roboaut 63 společnostem, mezi nimiž nechybějí „těžké váhy“ Silicon Valley: Lyft, Tesla, Waymo vlastněné Alphabetem (tedy Googlem), Cruise od General Motors či Argo AI propojené s Fordem, případně start-upy jako Aurora a Zoox. Společnosti své vozy vybavují komplexními systémy čidel a senzorů, radary a kamerami. Automobily často nesou na střeše v plastovém kokonu lidar, který mapuje terén pomocí laserových paprsků. Většinou jde o malá SUV či dodávky, jež startují a zastavují podle tempa okolní dopravy – což donedávna dokázal jen člověk. Nicméně za volantem stále sedí šoféři, schopní kdykoliv převzít kontrolu. Většina testů se odehrává v uzavřených maketách měst, které však jen stěží mohou simulovat život „tam venku“. Ulice měst jsou podle technologických firem pro vývoj vozidel naprosto klíčové. 

Pokusní králíci

Roboauta se tedy valí nejen ulicemi Silicon Valley, které se stalo „pokusným králíkem“, nýbrž i dalšími městy Nevady, Arizony a Pensylvánie, aby do systému přibyla data z prostředí s rozmanitějším počasím, stavem silnic a kulturou řidičů. Silicon Valley – se svými nízkými luxusními bungalovy a uličkami lemovanými řadami stromů, kde se na kolech a skateboardech prohánějí děti inženýrů z vyšší třídy – však zůstává nejvíc testovanou oblastí. 

Někteří z místních nové technologie obhajují, nebo je minimálně neřeší. Mnozí z nich si je rychle osvojují, jak dokazuje nemálo elektroautomobilů Tesla, které oblastí křižují. Navíc řada komunit, kde se testování provádí, zatím nezaznamenala žádný problém ani nehodu. 

Brad Templeton žije ve čtvrti Sunnyvale, v epicentru testovacích jízd, a často autonomní vozidla vidí na silnici. Sám před deseti lety pracoval na jejich projektu v Googlu a podobně jako většina expertů souhlasí, že jsou zkoušky v reálných situacích nutné. Podle něj lze malé množství nehod akceptovat, pokud se tím zaručí, že se bezpečnost globálně zvýší. Situaci přirovnává k americkým teenagerům, kteří se učí řídit: „Necháváme náctileté řídit, i když to znamená ohromný risk. Jde totiž o jediný způsob, jak z nich po čase udělat opatrné řidiče středního věku. Díky pár stovkám autonomních aut, která tu teď testujeme, získáme v budoucnu miliony bezpečných vozidel.“ 

Pouhá honba za penězi?

Na druhé straně barikády stojí 85letý John Joss, který je přesvědčen, že mají robotičtí šoféři k vyzrálosti daleko. „Buď řídí jako důchodci, nebo sedmnáctiletí, kteří skoro nikdy za volantem neseděli,“ tvrdí. Podle něj dala tato auta v jeho čtvrti Mountain View vzniknout více otázkám než jistotám. Udává příklady: V jednom případě jel vůz společnosti Waymo na silnici omezené čtyřicítkou rychlostí pouhých 15 km/h, což způsobilo vznik dlouhé kolony, neschopné na úzké cestě předjet. Jindy zas auto Waymo vyvolalo kolaps na víceúrovňové křižovatce, protože nedokázalo zahnout do zatáčky, kam nevidělo. 

Joss pracoval jako redaktor a je si dobře vědom povahy zainteresovaných inženýrů: „Setkával jsem se a pracoval s ‚geeky‘ ve věku třiceti nebo čtyřiceti let a dělal s nimi rozhovory. A přestože v technické rovině velmi dobře rozumějí tomu, co dělají, ne vždy to znamená, že mají také ponětí o hlubších důsledcích své práce na celospolečenské úrovni.“ Další kritici pak testování vidí jako neskrývanou honbu za profitem, na jejímž konci stane první taxislužba bez řidičů. Místní obyvatelé ovšem nechtějí hrát v této válce roli bezmocných pěšáků. 

Jen přes mou mrtvolu

Analýza bezpečnostních hlášení v Kalifornii odhalila, že autonomní auta mají zvýšené riziko kolizí, jež zahrnuje jejich zadní část. Experti tvrdí, že na vině je chování, které se liší od vnímání řidičů jedoucích za nimi. Ti nedokážou rozhodování roboaut odhadnout a reagovat na náhlá prudká zastavení, jež přijdou vždy, když zmíněné vozy zaregistrují nebezpečí. 

Stížnosti obyvatel probublávají nejen na on-line fórech, ale často také na setkáních, která pravidelně pořádají místní radnice. Argumenty znějí, že Waymo a jiné firmy neposkytují veřejnosti dostatek informací o způsobu, jakým své vozy testují, a jejich tvrzení o maximální bezpečnosti nelze nijak nezávisle ověřit. Třenice vyvrcholily v Palo Altu, kde Waymo uspořádalo přednášku o svých aktivitách. Jeden z občanů se podle lokálních novin nechal slyšet: „Vezmeme radnici útokem, pokud k nám tyhle auta přijedou.“ Další se domáhal odpovědi na otázku, zda jejich data někdo nezávisle ověřuje. 

Miliardy kilometrů

Waymo se brání aktuálními reporty, podle nichž jeho vozy dosud ujely na uzavřených komunikacích na 10 miliard kilometrů. Zpráva ze září 2018 konstatuje, že mají na kontě dalších 10 milionů kilometrů na reálných silnicích. K tomu firma zveřejnila výsledek detailní bezpečnostní prověrky svých dopravních prostředků a návody pro záchranáře, jak s nimi pracovat v případě nehody. 

TIP: Na olympijských hrách v Tokiu 2020 budou sportovce vozit autonomní kabiny

Některým kritikům to však nestačí. Karen Brenchleyová se dožaduje většího množství veřejně přístupných dat z testování a také chce firmy přimět, aby se zamyslely nad tím, co dělají. Prý by si měly vzít si k srdci sci-fi literaturu a být si vědomy dopadu vynálezů, jež se mohou lehce vymknout kontrole. Podle ní „je příliš brzy. Jsou moc vzrušení, honí se za duhou. A já prostě nechci, aby jejich auta jezdila po mé ulici“. 

Nadávali mu do panchartů, kterým zřejmě byl. Již od sedmi let byl sirotkem uprostřed víru husitských válek. Posmívali se mu kvůli jeho obézní postavě a považovali ho za neschopného rytířských soubojů. Vyčítali mu nekrálovský původ. Ačkoli katolíky toleroval, oni ho osočovali jako kacíře. Přes to všechno dokázal vystoupit po mocenských stupních až na samý vrchol. Kališnický král Jiří z Poděbrad byl zkrátka neobyčejně silnou osobností. Dokázal prozíravě reagovat na soudobé dění a úspěšně vládnout nejen své zemi, ale také sám sobě…

Dítě z nemanželských poměrů

Středověk se nepídil po přesných datech narození. Kroniky je obvykle nezmiňovaly. Na rozdíl od úmrtí významné osoby, narození potomka neznamenalo obvykle žádnou převratnou změnu. A Jiří nebyl výjimkou. Můžeme být rádi, že známe alespoň rok narození: 1420. A jméno jeho otce Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech, který byl blízkým přítelem táborského hejtmana Jana Žižky Trocnova. Neznámé je místo, a také jméno a původ jeho matky. 

Nepřátelé si však byli jisti. „Předek tvuoj pojal českého krále pankhartici, a po ní jsú dány jemu v manstvie Poděbrady, a toho jest nedávná pamět, neb jsú otce tvého jiní tiem také vinili,“ píše v roce 1468 vůdčí člen katolického panstva Zdeněk ze Štenberka. Adresátem utrhačného listu, plného vulgarismů, byl Jiříkův syn Viktorin, kníže Minsterberský. Po Praze se zpívaly satirické písně o „snopkovi“, člověku zrozenému z nemanželských poměrů. Jelikož urozenost hrála ve středověku prvořadou roli, nebylo divu, že se někteří katolíci, ve snaze kališnickému králi uškodit, rádi opírali o tyto povídačky. 

Ostatně se soudí, že se mohly zakládat na pravdě. Až na tyto pomlouvačné zprávy nenajdeme o jeho matce v pramenech zhola nic. Přední odborník doby Poděbradské Josef Macek vysvětloval situaci dobou. Jiříkův otec zplodil syna v sedmnácti letech. Je docela možné, že si v rozbouřené době husitské revoluce vzal neurozenou milenku, či si dítě pořídil s dívkou, jež se nakonec nestala jeho zákonitou manželkou.

Vytříbený diplomat 

Jiřík z Poděbrad už jako čtrnáctiletý sirotek válčil ve slavné  bitvě u Lipan, jinak ale nevynikal fyzickou silou ani obratností. Nezápasil v turnajích, jako jeho předchůdci Jan Lucemburský či Přemysl Otakar II. Měl daleko do poetického cítění mecenáše Václava II. Ani nebyl obdivovatelem umění a sběratel knih jako Václav IV. A rovněž nedisponoval literárním vzděláním, neovládal latinu ba ani jiné cizí jazyky, jako Karel IV. Zato byl skvělým hospodářem, jemuž se dařilo rozšířit své panství, díky čemuž se brzy dostal mezi nejbohatší muže království. Jeho polem byla vytříbená diplomacie.

Když se například proti habsburskému císaři Ferdinandu III. spiklo v roce 1452 celé Rakousko, jako zemský správce toho využil, a za spojenectví nechal pro české země potvrdit basilejská kompaktáta. Když po dobytí Konstantinopole roku 1453 hrozilo turecké nebezpečí, navrhoval spíš uzavření příměří se sultánem než vyčerpávající válku. 

Jiří nezapomínal ani na sňatkovou politiku. V Chebu se v roce 1459 dokázal usmířit se saským rivalem vévodou Fridrichem II., jehož synovi zasnoubil dceru Zdeňku. Sňatek zpečetil chebskou smlouvu, která odstraňovala dosavadní pohraniční spory mezi českým královstvím a saským kurfiřtstvím a stanovila hranice, které jsou platné dodnes.

TIP: Portrét rivalů: Jiří z Poděbrad versus Matyáš Korvín

Budoucí spojenectví s uherským králem Matyášem Korvínem, v tomto případě neúspěšné, se snažil v roce 1461 zajistit sňatkem své další dcery Kateřiny. A o jeho pokusu spojit křesťanské státy, tedy vytvořit jakési středověké OSN, se učí děti na základní škole. Nic však neukazuje jeho strategické plánování s notnou dávkou vychytralého lišáctví jako „pokojné“ dobytí Prahy v září roku 1448.

Úspěšný dobyvatel

V názorově rozdělené zemi zotavující se jen pomalu z bouře husitské revoluce zůstala Praha převážně katolickým městem blízkým jihočeskému táboru katolického panstva. Pražský hejtman Menhart z Hradce společně s patriciátem nastolili vládu, která jakýkoliv pokus o povstání krvavě potlačila. Zisk Prahy by znamenal pro ctižádostivého Jiříka z Poděbrad podstatné posílení moci. 

Od roku 1444 byl již Jiří z Poděbrad hlavním hejtmanem východočeských landfrídů. Se svými především katolickými odpůrci se potýkal na poli válečném, ale také na poli diplomatickém. Nabídkami příměří a uzavíráním přátelství se mu podařilo udržet protivníky v klidu. Sám o sobě vytvořil obraz málo nebezpečného soupeře. Mezi uzavíráním smírů, navazováním přátelství a ujišťováním se o vzájemném respektu, pomalu shromažďoval vojsko pro rozhodující úder.

Jelikož tato skutečnost nemohla být dlouho skryta, odpovídal na zvídavé dotazy přiměřeným vysvětlením. Vojsko je určené na trestnou výpravu proti saským knížatům, kteří nejen že vlastní rozsáhlá území v severozápadních Čechách a tím ohrožují celistvost českého království, nýbrž také dluží z minula českým zbrojnošům nemalou částku žoldu. Tato slova zklidnila i mocného vůdce katolického panstva Oldřicha z Rožmberka. 

TIP: Vzestup husitů: Co pomohlo Jiřímu z Poděbrad na trůn?

A to Jiří potřeboval. Jen málo věrných tušilo, co se vlastně chystá. Proto bylo pro katolické pány a měšťany obrovským překvapením, když se východočeský hejtman objevil se svým vojskem v noci z 2. na 3. září roku 1448 před pražskými branami. Nikdo se nezmohl na odpor. Jiří z Poděbrad se zmocnil hlavního města království prakticky bez boje. A odtud byl jen krůček ke královské koruně, na kterou si měl však Jiří devět let počkat.

11. listopadu v odpoledních hodinách se na planetu Merkur budeme moct podívat za bílého dne! K jeho spatření nám paradoxně pomůže Slunce, jehož intenzivní svit sledování nejmenší planety Sluneční soustavy – na ranní či večerní obloze – jinak spíš znemožňuje. Čeká nás totiž přechod Merkuru přes Slunce! 

Aby k takovému úkazu došlo, musí se Merkur v prvé řadě ocitnout mezi Zemí a Sluncem – což není nic mimořádného a podobná situace se odehrává několikrát do roka. Podstatné je, že se tak musí stát v okamžiku, kdy se obě planety i Slunce ocitnou přibližně v jedné přímce (viz Třináctkrát za století). Pouze tehdy se pak Merkur při pohledu ze Země objeví rovnou před slunečním diskem. A protože jsou obě planety v pohybu, je výsledkem Merkurovo pomalé putování před naší denní stálicí. 

Jen do půlky

Letošní, listopadový přechod započne ve 13:35:29 SEČ, kdy se u levého středního okraje slunečního disku objeví drobná tmavá silueta planety zřetelně kruhového tvaru. Dalších 101 sekund pak potrvá, než se nasune před sluneční kotouč. V následujících hodinách bude možné sledovat pozvolný přechod Merkuru přes naši denní hvězdu, ovšem pouze do 16:15 SEČ, kdy se Slunce skryje za západní obzor. V té době spatříme planetu poblíž středu jeho disku.

Z jiných míst zemského povrchu, například ze severozápadní Afriky, z východu Severní Ameriky či ze Střední a Jižní Ameriky, však bude úkaz viditelný v celém průběhu. Tamní pozorovatelé se v 16:19:40 SEČ stanou svědky tzv. maximální fáze přechodu. Od toho okamžiku se bude silueta Merkuru pomalu přibližovat k pravému střednímu okraji slunečního disku. Dorazí k němu v 19:02:08 SEČ a po následujících 101 sekundách přechod definitivně skončí.

Dalekohled a sluneční filtr

A co vlastně pozemští pozorovatelé za pěkného počasí uvidí? V prvé řadě je nezbytné připomenout, že sledování přechodu představuje de facto pozorování Slunce, a vyžaduje tudíž zvýšenou obezřetnost a postupy, jež utlumí jeho svit na bezpečnou úroveň pro lidský zrak. Opatrnost je namístě o to víc, že bez dalekohledu temnou siluetu Merkuru spatřit nelze. 

Jeho kotouček bude mít úhlový průměr pouhých 10″ (stejně bychom viděli korunovou minci ze vzdálenosti 458 m), tedy asi 200× méně než sluneční disk. Na druhou stranu pozorování nevyžaduje dalekohled s maximálním zvětšením: „Pihu“ na tváři Slunce totiž ukážou i nejmenší přístroje, jako třeba prosté divadelní kukátko, jen se musejí náležitě upravit (viz Abychom ještě viděli). Každopádně si nevšední představení nenechte ujít – další šance totiž přijde až 13. listopadu 2032.