Je známé, že krkavcovití ptáci se vyznačují vysokou inteligencí, což se projevuje i u silnic. Vědci například pozorovali vrány snažící se dostat k mršině zvířete sraženého autem. Vrány úplně ignorovaly auta, která je míjela jen o pár desítek centimetrů, ale jakmile vůz mířil na ně, včas uletěly.

Větší mozek pomáhá

Naproti tomu holubi, kteří mají absolutně i vzhledem k velikosti těla mnohem menší mozek, mají daleko větší problém vyhnout se kolizi. To by ještě nebylo tak překvapivé. Mnohem zajímavější je fakt, že pitvy prokázaly menší velikost mozku sražených jedinců v rámci jednoho druhu. Oběťmi „autonehod“ se zkrátka stávali například vrabci, kosi, červenky, kteří měli menší mozky než je u vrabců, kosů a červenek v průměru běžné.

Výzkum nastolil i otázku, zda se některé ptačí druhy, nebo jejich izolované populace, nestačily automobilovému provozu evolučně přizpůsobit. Výzkumníci však byli vůči této domněnce skeptičtí.

TIP: Zrod zvířecích superpotomků: Jak zvířata investují do dalších generací

Rychlé vozy jsou na Zemi ani ne stoletou novinkou, které se ptáci určitě přizpůsobit nemohli. Navíc není celková úmrtnost ptáků vzhledem k velikosti ptačí populace natolik velká, aby mohla evoluční změnu vyvolat. Celková ptačí populace čítá asi 300 miliard jedinců, z čehož auta každý rok zabijí stovky milionů ptáků, což je sice tragický, ale v rámci celku nepatrný zlomek.

Již od šedesátých let se mluví o tom, že by nebylo špatné koncentrovat solární energii pomocí satelitů na oběžné dráze, a pak ji vysílat v podobě energetických paprsků na zemský povrch. Až doposud byly takové projekty velmi nákladné a ekonomicky neúnosné. Teď by se to ale konečně mohlo změnit.

Odborníci výzkumných laboratoří amerického letectva Air Force Research Laboratory (AFRL) v Albuquerque vyvíjejí systém, s jehož pomocí bude možné shromažďovat solární energii na oběžné dráze, konvertovat ji do podoby rádiových vln, a ty pak vysílat dolů na Zemi. Takto získanou solární energii z oběžné dráhy by pak měly využívat vzdálené vojenské základny během vojenských operací.

Zásobování energií z orbity

Laboratoře AFRL se společně s firmou Northrop Grumman podílí na projektu Space Solar Power Incremental Demonstration (SSPIDR), na jehož řešení dostali více než 100 milionů dolarů (téměř 2,3 miliardy Kč). Podle představitelů laboratoří AFRL je v dnešní době dostupnost energie klíčovou záležitostí jak pro Pentagon, tak i pro celé Spojené státy.

TIP: Vesmírné benzínky: NASA a SpaceX spolupracují na orbitálním tankování paliva

Pokud se americkému letectvo podaří tento projekt dotáhnout do konce, významně to posílí zabezpečení amerických jednotek na zahraničních misích. Solární energie z orbity by zajistila zásobování těchto jednotek, a přitom by nebylo nutné vysílat a strážit problematické a zranitelné zásobovací konvoje.

Výzkumníci během nedávného experimentu, který zahrnoval vodku a testy pro hodnocení empatie i morálních rozhodnutí, dospěli k poměrně překvapivému závěru: V testu, jenž se zabýval právě morálkou, měli účastníci rozhodnout, zda by odklonili nezastavitelnou vlakovou soupravu na jednoho cizince, nebo pětici stavebních dělníků. A právě tato část experimentu odhalila, že mezi střízlivým a opilým stavem není na daném poli rozdíl.

Součástí experimentu byl také jednoduchý test empatie – dobrovolníkům badatelé ukazovali fotografie lidí, vyjadřujících různé emoce. Úkolem respondentů bylo přiřadit odpovídající emoce lidem na fotografiích. Zatímco u střízlivých to nepředstavovalo velký problém, se zvyšující se dávkou alkoholu začalo být posuzování emocí druhých stále nepředvídatelnější. Smutně se tvářícím osobám přiřazovali alkoholem ovlivnění respondenti pozitivní emoce a naopak. Čím vyšší byla úroveň intoxikace, tím rozporuplnější výsledky badatelé zaznamenávali.

V průběhu čtvrtého století našeho letopočtu už nemůžeme hovořit o Říši římské jako o rozpínajícím se impériu, ale spíše jako o nemocném a unaveném obrovi. Jeho velikost ho tíží, a celá mocná země se bortí vlastní vahou. Dávno už v mapách neplatí kdysi ostře rýsované linie, dosažené výboji, kam sahá moc Říma a kde začíná území barbarů. V příhraničních oblastech dochází ke sloučení a splynutí okrajových provincií o území spřátelených nebo přivtělených kmenů, a tato krví draze vykoupená půda je stále velmi nestabilní. Daleko za hranicemi navíc dochází k událostem, ze kterých vyplynou poslední kapitoly historie celé říše. Kolem roku 370 totiž začne éra stěhování národů, a Řím na ni rozhodně není připraven.

Metla jménem Hunové

Do Evropy přichází Hunové, a jsou pro svět horší metlou, než kdy byli všichni „barbaři“ dohromady. Číňané kvůli Hunům vystavěli svou Velkou zeď, postavit se jim dokázali i Peršané, ale všechny ostatní lavina těchto nájezdníků ze Střední Asie smete.

Hunové plení jednu říši za druhou, zotročují, vraždí. A tak se všichni, kteří jim stojí v cestě, dávají do raději pohybu. Kmeny i celé národy. Stejný osud potká i kdysi mocné Góty, kteří se rozhodnou přesunout svá sídla za Dunaj, tedy na území Říše římské. A to je trochu problém: římští občané mají totiž jen pramalý zájem na tom, aby se jejich balkánské provincie zalidnily přivandrovalými cizáky. Na výběr ale nemají. V Moesii, tedy na území dnešního Srbska a Bulharska, totiž není dostatek legií, které by jim v takovém příchodu mohly zabránit. Gótští Tervingové a Gerutungové se tak zvolna usazují na území, kde nejsou právě vítáni.

Římské říši, administrativně rozdělené na východní a západní polovinu, tehdy vládnou dva císaři. A zrovna Flavius Julius Valens, který by měl situaci s nově příchozími řešit, je na válečném tažení. Snaží se proto neúspěšně uklidnit místní, že příchod Gótů je pro celou zemi vlastně požehnáním.

Sliby o tom, že: „Rozšíří naše řady, posílí vojenské šiky, přinesou více daní do státní pokladny.“ však zůstanou nenaplněny. Gótů totiž nepřichází stovky, ale desetitisíce. A jejich dosavadní představa o životě v bohaté římské říši se rozchází s realitou. Konkrétně právě balkánská provincie Moesie je římskou administrativou zkorumpovaná, a jídla pro nezvané nově příchozí se tu rozhodně nedostává. A pak si Góti začnou brát sami, co potřebují. Nepřišli sice dobývat, hledali jen bezpečí, ale nyní sami drancují a loupí.

Adrianopole: začátek konce

Císař Valens hraje o čas, potřebuje připravit svá vojska. Pokusí se proto o vyjednávání i krvavou lest. Jeho snaha pobít vůdce Gótů v Marcianopoli však nevyjde, a z diplomaticky řešitelného sporu vznikne regulérní válka. Za chvilku doslova hoří celý Balkán. Co se dá dělat? Vyřešit to mají ty nejlepší povolané římské legie, zocelené z bojů v Arménii. A rozhodnout o budoucím osudu východu Římské říše má bitva u Adrianopole. Právě tam jsou 9. srpna 378 Gótové vedení Fritigernem soustředění v táboře na vyvýšeném místě za hradbou svých vozů.

Valens sem pospíchá, je si jistý vítězstvím. Na jeho straně totiž možná stojí až 40 000 bojeschopných mužů, z nichž asi třetina patří mezi skutečnou válečnickou elitu. Pro boj si bohužel nedokázal vybrat dobrý čas, ani místo. Co všechno zatím Římanům uniklo? 

Předně, tento obranný útvar Gótů nechrání jen válečníky, ale hlavně jejich ženy a děti, které při plenění krajů putovaly s nimi. Takže legionáři tu budou bojovat pro žold a vítězství, zatímco Fritigernovi muži budou zápasit o přežití svých nejbližších. Gótové jsou momentálně silně oslabení: jejich početné jízdní oddíly jsou pryč, a proto se pokouší hrát s Římany o čas. A samozřejmě, legionáři na místo boje pospíchali: nemají proto žádné zásoby, půldenní pochod je již dost vyčerpal. Gótové navíc před postupujícími legiemi zapálili suché louky: římští vojáci bez vody teď musí stát na přímém slunci v horkém popelu.

Vyjednávání, další dohady o postupu, neshody ve velení.  Část římských legionářů pak bez povelu Valense vyráží do útoku. A selžou. Výsledkem je panika, kterou podpoří návrat dvou gótských vojevůdců Alatheuse a Safraxe, kteří se vrací v čele jízdy.

Římané, drcení zprava i zleva, padají jako mouchy. Gótové dokáží skvěle manévrovat, využívají každé záminky a nedopřejí legionářům ani chvilku odpočinku. V poledne je jisté, že Řím dnes vítězství slavit nebude. A když se pak rozlomí řady jeho vojáků, je zřejmé, že se u Adrianopole zrodila drtivá porážka. V hrůze prchající opěšalí legionáři, pronásledovaní jízdními Góty, totiž nemají sebemenší šanci. K branám města jich dorazí jen hrstka, většina je pobita na útěku.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

Řím přišel o 20 000 mužů. Mezi padlé se počítá i Flavius Julius Valens. Gótové tak uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh celé východní říše. Od této neslavné prohry u Adrianopole bude Říše římská už jen odpočítávat léta do svého zániku, na další slavné výboje už může zapomenout.

Izraelská společnost HomeBiogas zrealizovala letitou myšlenku na zpracovávání domácího organického odpadu na energii. Jejich pokročilé zařízení stejného jména dokáže vyrobit ještě více čistého paliva, než jeho předchůdci. A kromě toho také dodává kapalné hnojivo pro pěstované rostliny.

Jde o jednoduché a snadno sestavitelné zařízení, v němž žijí bakterie, schopné rozkládat dodávaný organický odpad. Z něho bakterie vyrábějí bioplyn, který je pak možné využít v domácnosti. HomeBiogas je nejlepší umístit na slunném místě. Před spuštěním výroby bioplynu z organického odpadu je nutné dovnitř vložit 100 litrů chlévského hnoje.

TIP: Nizozemí spustí projekt výroby energie z kravinců za 150 milionů euro

Plně funkční zařízení je schopné dodávat bioplyn na dvě hodiny vaření denně. Když domácí bioplynka doslouží, tak jsou všechny její komponenty stoprocentně recyklovatelné. Na trhu by pokročilé zařízení HomeBiogas mělo být v dubnu roku 2020. Doporučená prodejní cena přitom bude 720 dolarů, čili asi 16,5 tisíc Kč.

Menhiry a kamenné kruhy Stonehenge v jižní Anglii představují jednu z nejslavnějších archeologických lokalit na světě. Přesto ale toto místo, jehož nejstarší známé části pocházejí z doby kolem roku 3100 před naším letopočtem, stále obklopuje množství záhad. Například stále vlastně nevíme, co přesně znamená výraz Stonehenge, ani kdo tyto stavby vybudoval.

Nedávno ale došlo k zásadnímu objevu, který by mohl některé z těchto zásadních otázek zodpovědět. Jde o archeologickou lokalitu známou jako Blick Mead, která se nachází ve vzdálenosti 1,5 kilometru od kamenných kruhů Stonehenge. Odborníci si donedávna mysleli, že jde o nevýznamnou římskou vesnici.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Teď se ale ukázalo, že je to sídlo z období neolitu. Archeologové se domnívají, že nalezli nejstarší britské město. Rovněž jsou přesvědčeni, že právě dávní obyvatelé tohoto města postavili Stonehenge. Na Blick Mead již objevili přes 70 tisíc různých předmětů, včetně mnoha kamenných nástrojů. Nejstarší z nich přitom pocházejí z doby před 10 tisíci let. Odborníci z toho usuzují, že Blick Mead bylo osídleno již velmi dávno.

Rodiče budoucího prezidenta Edvarda Beneše, Matěj a Anna, přivedli v západočeských Kožlanech na svět v rozmezí let 1865 až 1884 celkem sedm chlapců a tři děvčata. Osm dětí se dožilo dospělosti a tři z nich, Jan, Vojta a Edvard prožili větší či menší část života v emigraci (viz Všichni prezidentovi sourozenci). Rozvětvená rodina druhého čs. prezidenta nikdy neměla na růžích ustláno. Slavné jméno bylo často spíše překážkou nežli výhodou. Benešové nicméně prokázali průbojnost a velké pracovní nasazení, kterým už v mládí proslul jejich nejmladší bratr Edvard. 

Vzhůru za moře

Druhý nejstarší syn Jan Antonín Beneš (1870–1957) se vyučil truhlářem a dobrodružná povaha jej v mládí zavedla do zámoří, konkrétně do města Milwaukee ve státě Wisconsin se silnou českou menšinou. Natrvalo se zde usadil, založil truhlářskou dílnu a posléze se věnoval i prodeji realit. Svého syna pojmenoval Edward a dceru Irma. Odešel v roce 1889, budoucímu prezidentovi bylo tehdy sotva pět let. Pravidelně zasílal z Ameriky peníze na přilepšenou rodičům a také „malému Eduškovi“ na vzdělání. Setkali se až o plných šestatřicet let později, kdy přijel na vůbec první návštěvu rodné vlasti, a namísto roztomilého chlapečka před ním stál ministr zahraničí a jeden z nejvlivnějších politiků. 

Znovu zavítal do Československa v neveselých časech po Mnichovské dohodě. Setrval několik měsíců do května 1939, zažil tedy bratrovu abdikaci na prezidentský úřad i německou okupaci. I jako americký občan měl Jan Beneš značné potíže opustit Protektorát a doma ve Wisconsinu nešetřil při besedách s krajany obavami z budoucího vývoje pod nacistickou správou. Následující měsíce mu daly za pravdu.

Na samém počátku druhé světové války se setkal s Edvardem v New Yorku, zřejmě při příležitosti Světové výstavy. Na další cestu do Prahy si vybral opět chmurné období po únoru 1948. Země zrovna truchlila ze záhadné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka a prezident jen bezmocně přihlížel, jak komunisté nastolují diktaturu. Po návratu do zámoří v červnu 1948 odmítal cokoliv sdělovat tisku. Když Edvard Beneš 3. září 1948 skonal ve své vile v Sezimově Ústí, Jan v rozmluvách s rodinou poznamenal, že jej zahubilo zlomené srdce a zármutek nad osudem státu, pro který tolik obětoval. 

Alkoholem znavený Gennadij Šerbakov seděl loni v říjnu na schodech činžovního domu v Moskvě. Přivolaná policejní hlídka se hlučného opilce pokusila přimět k tomu, aby se odebral do postele, což rozparáděný Gennadij odmítal a rozhodl se situaci řešit po svém. Podle zasahujících policistů popadl vedle ležící kočku, zatřásl s ní a rozzuřenou šelmu vhodil policistovi přímo do tváře. Zmatená kočka způsobila policistovi zranění v obličeji a poškodila mu uniformu. Šerbakov poté strávil noc místo v pohodlí své postele v policejní cele.

TIP: Alkohol v lidských dějinách: 5 osudových kapitol z historie pijáctví

Bizarní incident má ale nepříjemnou dohru. Úřady se nyní rozhodly obžalovat Šerbakova z útoku na veřejného činitele za což mu hrozí až 5 let za mřížemi. Zda soud uvěří tvrzení útočníka, že kočka na policistu zaútočila sama od sebe, se totiž nejeví příliš pravděpodobně.

Společnost Boeing intenzivně vyvíjí kosmickou loď pro pilotované kosmické lety CST-100 Starliner. Právě se jim podařilo úspěšně absolvovat klíčový bezpečnostní test, který spočíval v ověření funkčnosti únikového systému Starlineru. Tento systém může zachránit posádku lodi, když dojde k závažným problémům při startu a posádka nemůže opustit loď běžným způsobem. 

Test únikového systému lodi Starliner vycházel z takového scénáře. Došlo k závažné poruše při startu a únikový systém musel rychle dopravit loď Starliner do bezpečí. Test dopadl úspěšně a podle mluvčí Boeingu Jessicy Landy to bylo fenomenální. Pokud by Starliner měl na palubě astronauty, slavili by šťastnou záchranu.

Test úniku Starlineru

Dotyčný test proběhl na startovací plošině Launch Complex 32, která je součástí zařízení pouštní raketové střelnice White Sands Missile Range v Novém Mexiku. Loď Starliner byla během testu ve vzduchu jen o něco déle než minutu. Během testu díky motorům únikového systému dosáhla rychlosti 1 046 kilometrů za hodinu během 5 sekund. Pak úspěšně přistála na padácích. 

TIP: Boeing vyvinul nové stylové skafandry pro své vesmírné mise

Mezi přihlížejícími byli i všichni tři astronauti, kteří poletí se Starlinerem na ISS během první pilotované mise této lodi. Jeden z těchto astronautů Mike Fincke se nechal slyšet, že sice doufá, že únikový systém nebudou muset použít, ale zároveň je rád, že by je v případě nouze spolehlivě dopravil do bezpečí. Trio astronautů by mělo letět se Starlinerem na ISS již v příštím roce.

O živých organismech se říká, že se dovedou přizpůsobit k životu v prakticky jakémkoliv prostředí. Některé pozemské organismy by zřejmě přežily na Marsu. Jak ale ukázal nedávný výzkum francouzských odborníků, i na Zemi existují prostředí, v nichž zřejmě není vůbec nic živého, pokud se tedy můžeme spolehnout na přístroje a současné detekční metody.

Takovým životaprostým místem je unikátní hydrotermální systém sirných pramenů u Dallolu, který se nachází v Afarské pánvi na severu Etiopie. Shodou okolností byly nedaleko nalezeny pozůstatky slavného australopitéka přezdívaného Lucy. Sirné prameny vytváří mimozemsky vyhlížející krajinu a jejich prostředí je polyextrémní, což znamená, že jde zde celá řada faktorů prostředí naprosto extrémních.

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

Prameny v Dallolu chrlí vodu, která je plná chlóru a síry. V některých místech je až desetkrát slanější než běžná mořská voda a vře při teplotě okolo 108 °C. V pramenech také není žádný kyslík a zdejší voda je tak kyselá, že její pH se blíží nule - to odpovídá například kyselině v autobaterii. Vědci se donedávna domnívali, že by v Dallolu mohly žít ultra malé a ultra odolné baktrie. Nejnovější výzkum tam ale neobjevil ani tyto organismy.