Balistické mezikontinentální střely první generace z přelomu 50. a 60. let nesly jedinou jadernou hlavici a dokázaly tak zničit vždy pouze jeden cíl. To usnadňovalo práci defenzivním systémům, neboť zásah antiraketou znamenal jistou likvidaci hrozby. Ve snaze získat výhodu nad protivníkem a zahltit jeho obranu tak od 60. let vznikaly střely nové kategorie, které vstoupily do historie pod zkratkou MIRV (Multiple Independently-targetable Re-entry Vehicles neboli vícenásobné nezávisle naváděné návratové moduly). 

Americká premiéra 

Každá z raket MIRV obsahuje několik samostatných modulů se zmenšenými bojovými hlavicemi. Vzhledem k tomu, že jednotlivé moduly disponují vlastním naváděním, může vlastník takové zbraně odpálením jediné střely současně zasáhnout větší počet cílů. A protože se koncept MIRV vyvinul primárně pro termonukleární hlavice, dokázal by ostrý odpal vymazat ze zemského povrchu třeba několik velkých měst.   

Jako první zavedly MIRV do výzbroje Spojené státy v podobě rakety LGM-30G Minuteman III, otestované roku 1968 a oficiálně přijaté o dva roky později. Zatímco starší Minuteman I a II nesly jedinou hlavici W56 o síle 1,2 megatun (Mt), „trojka“ se mohla pochlubit trojicí redukovaných hlavic W62 o jednotlivé účinnosti 170 kilotun (kt).

Střela se odpalovala z podzemních sil a generálové si od ní hodně slibovali, takže v letech 1970–1975 nechali nahradit 550 „obyčejných“ minutemanů variantou MIRV. Nižší účinnost bojových hlavic konstruktéři vykompenzovali lepším inerciálním naváděním, takže W62 dokázaly ničit stejně velké či odolné cíle jako méně přesné W65 (Minuteman III údajně funguje s odchylkou do 240 m oproti 2,4 km u „jedničky“). Pentagon tedy získal nástroj schopný drtivěji zasáhnout protivníka, aniž by musel svůj raketový arzenál navýšit o jedinou střelu. V SSSR vyvolal Minuteman III obavy, neboť byl zjevně určen k překonání protiraketového systému bránícího Moskvu. 

Sovětská reakce 

Konstruktéři komunistické velmoci hozenou rukavici zvedli a osadili vícenásobnými hlavicemi své nejmodernější střely R-36M známé v kódu NATO pod výmluvným označením Satan. Původně nesly jedinou hlavici o síle 18–25 Mt(!), kterou u verze SS-18 Mod 2 nahradilo až osm menších po 0,5–1,5 Mt. Zkoušky byly úspěšně završeny roku 1975. Do roku 1978 SSSR vyprodukoval asi 130 kusů, na nichž se však projevily závažné konstrukční nedostatky.

Začátkem 80. let je proto nahradila SS-18 Mod 4, jež vznikla s úkolem ničit sila střel Minuteman III. Likvidaci takto bodových cílů jí mělo umožnit zpřesněné navádění, díky kterému se mohla snížit účinnost hlavic a jejich počet narůst z osmi na deset. Přechod k této variantě MIRV umožňoval Moskvě zničit 65–80 % amerických raketových sil. Počítalo se s vysláním dvou hlavic ke každému z cílů, přičemž i po takto masivním úderu mělo Moskvě stále zbývat přes 1 000 hlavic téhož typu pro další útoky. Střely SS-18 Mod 4 vydržely ve výzbroji ještě dlouho po rozpadu SSSR a Rusko je vyřadilo teprve roku 2009, kdy je kompletně nahradila paralelně užívaná pátá modifikace s ještě přesnějším naváděním a desítkou silnějších hlavic v každé raketě.

Neporušit smlouvu

Vylepšené parametry umožnily Moskvě neporušit mezinárodní smlouvu START, požadující snížení počtu nejtěžších střel o 50 %, a zároveň si ponechat schopnost zničit většinu klíčových cílů v Americe. Do výzbroje vstoupila Mod 5 v létě 1988 a zůstává v ní dodnes. Dodejme, že SS-18 Mod 3 a 6 (obě již vyřazené) nespadaly mezi rakety MIRV, neboť podobně jako Mod 1 nesly jedinou hlavici. 

Pokračování: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (2)

Společně s R-36M provozovaly sovětské strategické síly i rodinu raket založených na modelu UR-100 z konce 60. let. Ten nesl jedinou bojovou hlavici a konstruktéři dostali za úkol připravit provedení MIRV, jež by mohlo jen s menšími modifikacemi využívat stejná sila. Varianta MR-UR-100 Sotka unesla při dosahu přes 10 000 km čtveřici hlavic po 400 kt a dostala se do výzbroje v závěru 70. let. Po rozpadu SSSR všechny kusy putovaly do starého železa. 

Středověk také nejprve odvrhl mnoho z antického dědictví, postupně ho však znovu objevoval. Toto znovupoznávání probíhalo především přes arabské prostředníky s nimiž byla skrze arabské výboje v úzkém kontaktu byzantská říše i raně středověká království na Pyrenejském poloostrově.

Zavrženíhodné tělo

Z hlediska dějin středověkého lékařství evropského Západu rozlišujeme období klášterní medicíny (asi 400 – 1130) a období scholastiky (1130 – asi 1500). Obě se vyznačují výraznou rolí církve reprezentovanou především sítí klášterů, vznikem  špitálů a postupně i lékařských škol. Mezi specifika medicíny tohoto období patří i uctívání některých svatých jako ochránců nemocných nebo před některými nemocemi (například svatí Kosmas a Damián jako patroni lékařů a univerzální léčitelé nebo svatý Roch jako ochránce před morem). Každopádně však lékařství stavělo středověkého člověka před základní problém: teoreticky bylo zbytečné, protože pečuje o tělo, které je hodno opovržení. Ale tělo, protože je oporou duše, bylo možné chápat i jako prostředek spásy. 

Klášterní medicína

U zrodu klášterní medicíny stojí založení kláštera na Monte Cassinu asketou Benediktem z Nursie v roce 529. V řeholi tohoto benediktinského řádu je věnována velká pozornost péči o nemocné, která je postavena na roveň službě Kristu. Mezi významná střediska patřily klášter na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře, proslavený velkou zahradou s léčivými i užitkovými rostlinami, a klášter v Sankt Gallen. U něj se dochoval plán na přestavbu z doby okolo roku 820. Stavební plán (který nakonec nebyl v této podobě realizován) zobrazuje ideální podobu kláštera raného středověku s důrazem na jeho sociální funkci: kromě domu pro hosty, útulku pro poutníky a cizí řádové bratry zahrnuje klášterní komplex také infirmarium (prostor pro nemocné mnichy), vedle něhož stojí dům lékaře a lékárna, dům pro pouštění žilou a léčbu projímadly, samostatně stojící budova kuchyně, lázně a prostory pro praní. Důležitou součástí kláštera je pak i bylinková zahrada.

Z klášterní medicíny se dochovaly především monotematické příručky, které byly používány v klášterních infirmáriích a lékárnách. Prvním písemným dokladem tohoto druhu léčitelství, založeného na léčivých rostlinách, je takzvaná Lorschská kniha o léčivech z roku 795.

V raném středověku na území byzantské říše medicína čerpala z antického odkazu. V 5. – 7. století se stala staronovým centrem lékařství Alexandrie, kde docházelo ke kompilaci antických textů. Po jejím dobytí Araby se centrum byzantské medicíny postupně přesunulo do Konstantinopole, kde vznikly mnohé špitály. Byzantské lékařství postupně přejalo podněty z arabského, perského a indického prostředí. Mezi nejvýznamnější osobnosti raně byzantské medicíny patří například Aetios z Amidy (asi 500 – 570), osobní lékař císaře Justiniána, a Pavel z Aeginy (asi 600 – 650), označovaný za otce chirurgie.

Svatá Hildegarda a scholastická medicína

Velkou ránu pro klášterní medicínu znamenal zákaz jakékoli lékařské činnosti mnichům. Na koncilu v Tours (1163) bylo duchovním zakázáno provozování chirurgie (podle hesla „Ecclesia abhorret a sanguine“ – církev se hrozí krve) a kromě jižní Francie a Itálie se od té doby chirurgickými zákroky zabývali mastičkáři, lazebníci a ranhojiči.

Završení klášterní medicíny lze spatřovat v díle abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179). Její léčebné prostředky jsou prosté a spočívají ve znalosti antické a benediktinské tradice, v příslušné dietě a tradičních lidových léčivech. V posledních desetiletích se její dílo těší velké popularitě jako alternativa k současné medicíně.

Úpadek klášterní medicíny je třeba  připsat také velkému rozmachu lékařských škol, které se postupně staly součásti prvních středověkých univerzit. Pravděpodobně okolo roku 850 vznikla nejstarší lékařská škola v západní Evropě – v italském Salernu. Nesla označení „civitas hippocratica“ a její členové se tedy hlásili k hippokratovské medicíně, rovněž ale byli pod vlivem arabské a židovské kultury. Údajně se zde vzdělávaly i ženy.

Mezi nejvýznamnější díla této školy patří veršovaná skladba Regimen sanitatis Salernitanum (Salernská pravidla zdraví), vzniklá během největšího rozkvětu v letech 1150–1180, a o něco pozdější lékárnická příručka Antidotarium Nicolai.

TIP: Pitvy, vědci a šarlatáni: Jak vypadaly počátky lékařství v rudolfinské Praze?

Již během 13. století však proslulost Salerna zastínily univerzity v Montpellier a Padově. Významné lékařské fakulty vznikly také na univerzitách v Paříži a Bologni, v pozdějším období (1348) také v Praze. Čím dál více byl kladen důraz a požadavek na důkladné vzdělání lékařů. Od konce 13. a ve 14. století se na univerzitách opět začínají konat pitvy.

Bez jakékoliv nadsázky lze 2001 Mars Odyssey přirovnat k bájnému ptáku fénixovi, který vstal z popela. A to několikanásobně – u zrodu sondy totiž bylo hned několik kosmických selhání. 

Především se jednalo o neúspěch dvojice Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander, které zanikly při příletu k rudé planetě ve druhé polovině roku 1999. V prvním případě došlo k navigační chybě, přesněji k záměně metrických jednotek za imperiální, načež přístroj shořel v hustých vrstvách marsovské atmosféry. U druhé sondy zřejmě nastala špatná sekvence příkazů během přistání, po níž následoval neřízený pád. Kvůli absenci dat se však nikdy nepodařilo stanovit přesnou příčinu zkázy. 

NASA pochopitelně musela na tyto havárie reagovat. Bylo jasné, že dvojice sond plánovaná na rok 2001 se neuskuteční v plném rozsahu. Kosmická agentura do té doby razila velmi ambiciózní letový řád, který počítal s vypouštěním dvou sond – orbitální a přistávací – zhruba každé dva roky (tedy v době, kdy se otevíralo startovací okno a obě planety se dostaly do příhodného postavení). Umožňovalo to sice rychlý postup vpřed, ale neexistoval dostatečný prostor k odstranění případných chyb.

Staronové plány

Necelé tři měsíce po zkáze Mars Polar Landeru tak došlo v únoru 2000 ke zrušení přistávací mise, která měla původně startovat v březnu následujícího roku. Sonda byla přitom prakticky kompletní, k dokončení chyběly pouhé čtyři měsíce. Hotové bylo rovněž její šestikolové automatické vozítko Marie Curie o délce 1 m a výšce 0,5 m. Přesněji řečeno, mise se z roku 2001 nejprve přesunula na rok 2003, načež ji NASA zrušila definitivně. Jelikož se nikdy nepodařilo zjistit přesnou příčinu zániku Mars Polar Landeru, nechtěla agentura riskovat vyslání prakticky totožné výpravy.

Aby se NASA od série neúspěchů zcela odstřihla, zrušila stávající průzkum rudé planety pojmenovaný Mars Surveyor a založila nový s názvem Mars Exploration. Oba však mají téměř stejný úkol: především pátrat po vodě a vodou modifikovaných útvarech.

Pokud jde o plán expedic, nově už se neměly vysílat dva automaty v jednom okně, nýbrž pouze jeden, se střídáním mise orbitální a přistávací. Na rok 2001 se počítalo s družicovým průzkumníkem, na rok 2003 s dlouhodobě pracujícím vozítkem, poté s výkonnou snímkovací družicí, na rok 2007 s inovativním přistáním v rámci programu Mars Scout a následně s testem nové výsadkové technologie Mars Smart Lander. Na roky 2011 či 2014 pak připadal automatický odběr vzorků hornin a jejich návrat na Zemi.

Odkaz Mars Observeru

Kromě zkázy dvou misí z roku 1999 formovala sondu 2001 Mars Odyssey ještě jedna nepříjemná událost: zmařená expedice Mars Observeru ze srpna 1992. Zřejmě vinou konstrukční závady tehdy došlo těsně před příletem k cíli k nechtěnému kontaktu paliva s okysličovadlem. Následovala exploze, která misi za 980 milionů dolarů zničila. Průzkumník s původním názvem Mars Surveyor 2001 tak představoval novou šanci pro sadu přístrojů znehodnocených v roce 1992.

Mars Surveyor 2001 se původně konstruoval s nezvyklou technologií – s tepelným štítem odvozeným od přistávacích misí Viking a Pathfinder, přestože sám přistávací nebyl. Na orbitě Marsu měl totiž zakotvit pomocí metody aerobrakingu, tedy brzdění o atmosféru: Sonda dočasně sníží svoji oběžnou dráhu, takže prolétá horními vrstvami plynného obalu planety, čímž zpomaluje. Aerobraking s tepelným štítem je ovšem mimořádně náročný na přesnost navigace – brzdění je intenzivní, ale krátké. Pokud automat brzdí příliš daleko od planety, je naveden na velmi vysokou dráhu, nebo se jeho rychlost dokonce sníží tak málo, že zařízení pokračuje v cestě do meziplanetárního prostoru. Jestliže se naopak přiblíží příliš, může se vinou tepelného ohřevu poškodit, nebo i zničit.

Je také zajímavé, že kvůli vysokému sklonu dráhy u rudé planety měl Mars Surveyor 2001 startovat ze základny Vandenberg, a to jako první meziplanetární sonda v historii (nepočítáme-li průzkumníka Clementine, který se v lednu 1994 vydal k Měsíci). Kalifornská základna totiž umožňuje lety pouze na dráhy s vysokým sklonem, jež jsou naopak problematické při tradičních startech z mysu Canaveral.

Po zkáze revize

Po zániku misí z roku 1999 však prošel program Mars Surveyor důkladnou revizí, která zahrnovala zhruba 200 modifikací za 20 milionů dolarů. Kromě kontroly veškeré výrobní a provozní dokumentace se jednalo například o zlepšení navigace, uvádění všech jednotek v imperiálních i metrických mírách nebo o změnu profilu příletu. Z projektu zmizel aerobraking s využitím tepelného štítu a zůstalo jen klasické brzdění pomocí panelů slunečních baterií. Start se navíc přesunul z Kalifornie na Floridu. Sonda tak netradičně přelétala nad západní Evropou, což dovolilo využít evropské sledovací stanice.

Došlo také ke změně názvu na Mars Odyssey 2001, a to na počest knihy Arthura C. Clarka a filmu režiséra Stanleyho Kubricka. Oba autory požádala NASA o souhlas s použitím „jejich“ názvu – a oba nápad nadchl.

Usazování na dráze

Sonda dorazila na Floridu v lednu 2001 a na raketě Delta II vzlétla 7. dubna – tedy hned první den dvacetidenního startovacího okna. Podle plánu měla být navedena na takovou dráhu, aby Mars „minula“ o 450 000 km. Nesterilizovaný třetí stupeň rakety totiž neměl planetu zasáhnout a znečistit (dřív či později k tomu sice dojde, ale s přibývajícím časem se pravděpodobnost biologické kontaminace výrazně snižuje). Cílová dráha ovšem Mars míjela jen o 70 000 km, což svým způsobem představovalo milý bonus a úsporu cenného paliva při korekci letu. Pro představu: Ušetřilo se asi 18 kg hydrazinu, tedy přibližně dvanáctina celkového množství na palubě.

Sonda byla po startu ve skvělém stavu, „zlobil“ jen radiační monitor: Měl shromažďovat data a po čtyřech měsících je předat palubnímu počítači k odeslání na Zemi, ale nepředal nic. Dokonce se zdálo, že přestal fungovat definitivně. Po příletu k Marsu se jej však NASA pokusila restartovat – a ke všeobecnému překvapení úspěšně.

Čtyřiadvacátého října 2001 dorazil Mars Odyssey k cíli a zažehl hlavní motor, který nakonec pracoval 1 219 sekund. Šlo o napínavé okamžiky, protože deset minut po zážehu zmizela sonda – při pohledu ze Země – za rudou planetou. Prvotní dráha pak měla parametry 272 × 26 818 km a dobu oběhu 18,6 hodiny. O čtyři dny později zahájil automat aerobraking, když snížil nejkratší vzdálenost eliptické trajektorie k planetě (tzv. periapsidu) na 111 km a postupně dál až na 95 km. 

Sonda prováděla i první měření, jež ukázala, že je atmosféra Marsu velmi proměnlivá a její hustota se mění až o řád. Navíc i její teplota byla vyšší, než uváděly modely. Nesmíme zapomínat, že se zařízení pohybovalo prakticky po polární dráze, na které do té doby žádný stroj u rudé planety nepracoval.

Překvapení pod povrchem

Po dvou měsících byl aerobraking ukončen a periapsida se zvýšila na 201 km. Celková bilance zněla: Při 332 průletech horními vrstvami atmosféry se rychlost změnila o 1 km/s, což odpovídá spálení 200 kg paliva, které se tak ušetřilo.

Před koncem ledna 2002 se dráha změnila na kruhovou, s výškou 400 km a dobou oběhu pod dvě hodiny, načež začala plnohodnotná pozorování. Svůj nejdůležitější objev přitom Mars Odyssey uskutečnil během prvního měsíce práce: Odhalil vysokou koncentraci vodíku od šedesátého stupně jižně, což naznačovalo přítomnost velkého množství podpovrchového ledu, respektive jeho směsi s horninou. Podle později potvrzených modelů se v polárních oblastech voda nachází už v prvním decimetru pod povrchem a do hloubky 1 m má 30 % hmotnosti, tedy 50 % objemu. Je tak velmi dobře dostupná, což do budoucna otevírá obrovské možnosti: Například pilotované výpravy budou moct tyto zásobárny využívat k získávání vzduchu, vody či pohonných látek.

Severní pól své vodní tajemství nejprve střežil, protože tam vládla zima, kdy povrch pokrývá led z oxidu uhličitého. Ten však s nástupem jara roztál, a sonda našla vodu dokonce ještě blíž k povrchu. Zajímavé bylo i zjištění, že na Marsu nepanuje vodní rovnováha. Zřejmě tam před 400 tisíci let skončila doba ledová a planeta novou rovnováhu teprve hledá. Mars má navíc nestabilní rotaci a jeho osa se v čase výrazně vychyluje: V takových periodách se netvoří polární čepičky, ale napadnou kilometry závějí oxidu uhličitého v oblastech, jako je Olympus Mons nebo Tharsis.

TIP: Dobývání Marsu: Jak vypadal průzkum rudé planety v minulém století?

Gama-spektrometr přinesl dosud nejlepší důkazy o oceánech v jižních nížinách, když našel velké oblasti usazenin. V roce 2009 pak sonda změnila orientaci: Její hlavní kamera THEMIS původně směřovala dolů, zatímco nyní je natočená do boku. Má tak sice nižší rozlišení, zato může pořizovat stereosnímky nebo mapovat oblasti, nad kterými nikdy nepřeletěla.

Na důchod zatím nepomýšlí

Mise Mars Odyssey se opakovaně prodlužovala a nyní to vypadá, že by mohla družice pracovat i pro roce 2020. Stáří se ovšem na automatu projevuje. Už v letech 2005–2009 měl problémy, když pětkrát přešel do bezpečnostního módu kvůli softwarové závadě. V roce 2010 pro změnu selhalo zařízení pro natáčení slunečních baterií a komplikace se musela vyřešit přepnutím na záložní jednotku. V roce 2012 pak proběhly další dva přechody do bezpečnostního módu, navíc jen pár týdnů před příletem roveru Curiosity, jehož přistání měl Mars Odyssey sledovat.

Jakmile padne rozhodnutí o definitivním konci mise, bude sonda odeslána na vyšší dráhu, odkud nejméně padesát let nevstoupí do atmosféry Marsu – opět jako prevence biologického znečištění.

Čína v posledních letech zažívá obrovský rozmach skleněných atrakcí, které už se ale staly dějištěm nehod, jež si vyžádaly nejméně dvě úmrtí. V letošním roce zahynul jeden turista a dalších šest se zranilo, když spadli ze skleněné skluzavky v provincii Kuang-si. Kvůli dešti začala být skluzavka příliš kluzká; oběť prorazila ochranné zábradlí a zemřela kvůli těžkému poranění hlavy. V roce 2017 zahynul jeden turista při obdobné nehodě na skleněné skluzavce v provincii Chu-pej.

TIP: Rekordní skleněný most musel být uzavřen: Chtělo na něj příliš mnoho lidí

Čínská vláda proto letos vyzvala místní turistické úřady, aby provedly „důkladné bezpečnostní posouzení“ všech projektů skleněných mostů. Nepůjde ale o snadný úkol – v Číně je odhadem 2 300 skleněných mostů a neupřesněný počet skleněných chodníků a skluzavek. 

Potápím se, počítej

Zadržet dech vás moc námahy nestojí, pokud se tedy nechcete přiblížit světovému rekordu. V tom případě je lepší zamířit pod chladnou vodní hladinu, kde můžete až o polovinu zvýšit své šance na časovku. Srdce v takovém prostředí bije pomaleji a na tempu ubírá i metabolismus. Netrénovaný člověk tu s dechem vydrží o 10 až 30 % déle než na souši. A trénovaný? Ten během statické apnoe (tedy při splývání hlavou dolů) vytrvá až o 50 % déle. Stávající rekordy činí 11 minut a 35 vteřin pro muže (rekord z roku 2009 má na svědomí Stéphane Mifsud) a za ženy je jedničkou čas 8:33, pod kterým je od roku 2015 podepsaná Gabriela Grézlová.

Při zadržování dechu pod hladinou lze i decentně podvádět, když chvilku před vlastním pokusem „hyperventilujete“ jen čistý kyslík. Není to úplně podfuk, ale samostatná disciplína. Kyslíková lázeň totiž usnadní vylučování oxidu uhličitého z těla a koupí vám čas, než se pro vás stane toxickým. V roce 2012 tak například Tom Sietas zvládl 22 minut a 22 vteřin.

Prodýchejte zimu  

Ponořit celou ruku do kbelíku s ledem vyloženě pálí. Na vině je ztráta tepla z optimálních 37 °C a následná hypotermie. Metabolismus vyhlašuje poplach a reakce kožních buněk na nenadálý stres také udělá své. To evidentně neplatí pro Wima Hofa, jenž se proslavil svou až nadlidskou odolností na extrémní chlad. Až po krk zasypaný kostkami ledu vydržel bez hnutí rekordní čas bez poškození – 1:53:09.

V roce 2014 jej o vteřinu překonal Číňan Songhao Jin, ale to pořád Hofovi nechává prostor pro další extrémní rekordy: třeba v nejrychleji zaběhnutém půlmaratonu, který si dal bosky na sněhu a ledu ve finském Oulu, nebo v nejdelším plavání pod ledem (57,5 metru), než byl překonán Stigem Severinsenem (67 metrů). Výkony, které podává tento polonahý borec za polárním kruhem (nebo v kraťasech v nadmořské výšce 7 200 metrů), nemají mnoho společného s otužováním. Prý jde o dechová cvičení na potlačení imunitní reakce. Jiní za tím vidí vrozenou genetickou odchylku.

Volný pád – bez padáku

Z jak velké výšky můžete spadnout, a pořád to ještě přežít? Dosud nepřekonaný světový rekord se v poněkud nepříjemné souvislosti pojí s Českou republikou, respektive Československem. Právě nad naším územím totiž v roce 1972 v zavazadlovém prostoru jugoslávského civilního letounu JAT 367 vybuchla nálož, která rozmetala pasažéry i posádku na kousky. Štěstí v neštěstí měla letuška Vesna Vulovičová: Pád bez padáku z výšky 10 160 metrů přežila. Přesto nevyvázla bez zranění – důsledkem pádu byla fraktura lebky, zlomenina nohou a poškození tří obratlů, ztráta paměti, dlouhé kóma a série náročných operací. Díky fascinující práci českých lékařů přežila následky pádu, a dokonce začala znovu chodit. I když se opět hlásila k práci letušky, místo už jí nikde nenabídli.

Pád bez padáku si vyzkoušel i Chris Saggers, čistič oken, který vypadl z 22. patra (67 metrů) na zaparkované auto. Jediným jeho zraněním bylo rozbité obočí, což si lékaři dodnes neumějí úplně vysvětlit.

Žíznivý pokus o rekord

Jak dlouho se dá přežít bez vody, respektive bez tekutin? Vzhledem k tomu, že tvoří 60–70 % naší tělesné váhy, ne moc dlouho. Po třech dnech už máte zásadní problém. Velmi záleží na vašem výkonu a okolních podmínkách. Při fyzické námaze v horku dokáže člověk vypotit 1,5 litru za hodinu, takže se nastřádané zásoby rychle tenčí. Vlhkost z těla odchází také s dechem a močí. Stačí málo a může dojít k dehydrataci. Ta mimo jiné vede k selhání tělesné termoregulace, poklesu krevního tlaku a nakonec ke smrti.

Nedobrovolným rekordmanem v hodně neoficiálním pokusu se stal osmnáctiletý Andreas Mihavecz, který v roce 1979 skončil za mřížemi zadržovací cely, protože byl viníkem dopravní nehody. Jenže pak na něj policisté zapomněli, a to na 17 dní. Mihavecz zhubl 24 kilo a od policie následně po zásluze vysoudil statisíce. Jeho rekord je však částečně zpochybňován: Prý mohl olizovat kondenzovanou vodní páru ze stěn svého vězení.

Plavci proti proudu

Někteří lidé prostě vodu milují, až je s podivem, že jim nenarostly ploutve. Ty by jistě docenil Veljko Rogošić, který si v roce 2006 doplaval z italského Grado do Riccione. Za padesát hodin urazil 225 kilometrů. Sarah Thomasová toho sice tolik nenaplavala, ale ve vodě při své plavbě z New Yorku do Vermontu strávila 67 hodin a 16 minut. Na cachtání v řece zase nedal dopustit Ricardo Hoffman, jenž si během 84 hodin proplaval 489 kilometry řeky Paraná. Ano, sice s proudem v zádech, zato s hady a piraněmi.

V plaveckých extrémech by rozhodně neměla zapadnout ani Češka Abhejali Bernardová, neboť jako teprve desátý člověk v historii dokončila výzvu Oceans Seven. Teoreticky to zní snadně – přeplavat sedm vybraných úžin světa s délkou desítek kilometrů. S proudy, živly, poklesem tělesné teploty a vlastní myslí tu ale zápasíte desítky hodin. Extrémem je i Tim Yarrow, který vydržel pod hladinou (s externím přísunem kyslíku) 10 dní. Přiznáváme, varhánky měl nejen na rukou.

Jídlem ku zdraví

Během dlouhého hladovění lidské tělo začíná využívat glykogen obsažený v játrech a svalech, aby syntetizovalo glukózu a některé aminokyseliny. Poté začne zpracovávat zásobní tuk, aby si vyrobilo vlastní proteiny. Jak dlouho ale vydrží bez příjmu potravy? Fantaskní a nepodložené zprávy o nejrůznějších jogínech a mniších, kteří se živí jen pránou nebo sluneční energií, jsou dosud nepodložené, „nejdůvěryhodnějším“ zdrojem informací o lidském hladovění tak jsou často jen záznamy vězeňských lékařů.

Irský odbojář Terence MacSwiney přitom nemůže být považován za rekordmana: Stravu v cele během protestní hladovky odmítal fascinujících 74 dní, ovšem „stávka“ skončila v roce 1920 jeho smrtí. Jednadvacet dní držel protestní hladovku i Mahátma Gándhí, jiní šampioni vydrželi hladovět – již s trvale poškozeným zdravím – čtyřicet dní. Teoreticky by sedmidenní hladovka neměla trénovaného člověka položit, padesát dní prý už přežít nelze.

Nedostatek spánku vás položí

William Charles Dement ze stanfordské univerzity byl špičkovým specialistou v oboru spánkové deprivace, přičemž realizoval bezpočet systematických experimentů. Z jednoho vzešel i stávající rekordman Randy Gardner, který vydržel v laboratorních podmínkách nespat po celých 11 dní a 25 minut. Tím překonal předchozí 260hodinový rekord Toma Roundse.

Dement opakovaně tvrdil, že kromě proměn nálad jednotlivce nedochází v důsledku únavy k hlubším změnám myšlení. Opak potvrdil právě Gardner, který měl ve stavu vyčerpání nahlas počítat od jedné do stovky. Skončil u pětašedesáti, protože prý zapomněl, co měl vlastně dělat. Pořád tedy platí, že nedostatek spánku má zásadní význam pro lidský život, a pokud jej podceníte, můžete zemřít na úplné vyčerpání organismu.

Tma a izolace? Je to v hlavě

Člověk je tvor společenský, a i když si od civilizace i sousedů někdy rád odpočine, dlouhodobou izolaci nese psychicky nelibě. Mezi rekordmany, kteří strávili extrémní časy v osamění v hlubinách chladné jeskyně, lze započítat srbského speleonauta Milutina Veljkoviće. Ten v podzemí setrval 464 dní a kontakt s okolím udržoval rádiem. Podobně na to šel i jeskyňář a sociolog Maurizio Montalbini, který vydržel na jeden zátah 366 dní. Na světlo přinesl zajímavé poznatky o tom, jak se lidem mění vnímání času.

To potvrzuje i Stefania Follini, která v podobné izolaci ticha a temnoty strávila 130 dní. Její „den“ trval v průměru pětadvacet hodin, po kterém se ukládala k desetihodinovému spánku. A také se zastavil její menstruační cyklus. Když necháme stranou psychiku, je největším problémem izolace v temnotě nedostatek slunečního záření, a tím pádem i vitamínu D.

Laoská metropole Vientiane se rozkládá na březích řeky Mekong, jež tvoří přirozenou hranici se sousedním Thajskem. Hlavní město se tak zdánlivě nachází daleko od centra dění ve vlastní zemi. V jeho zástavbě se každopádně snoubí bouřlivá minulost plná válek i plenění, vlivu koloniálních mocností a zásahů komunistického režimu (viz Metropole na roztrhání). Při návštěvě Vientiane nebudete pochybovat, že jste se dostali do míst velkého významu.  

Snídaně na tržišti

Den plný objevování byste měli začít pořádnou snídaní, a Vientiane vám nabídne spoustu možností, jak ukojit hlad: Jelikož se jedná o bývalou francouzskou kolonii, narazíte ve městě na vcelku dobré pekárny. Pokud ovšem toužíte po autentičtějším pokrmu, vyrazte na tržitě: Už od časných ranních hodin tam místní ženy připravují ve velkých kotlích jídlo pro všechny kolemjdoucí. 

V jednom hrnci před sebou mají vždy rýži, ve druhém zas nudle: Hladovcům tak stačí na jeden z nich ukázat a posléze si vybrat, kterou z mnoha „omáček“ chtějí přílohu zalít. Výsledkem je hustá polévka, k níž následuje ještě miska vývaru se zeleninou. 

Na skútru za kulturou

S plným žaludkem si pak můžete pronajmout skútr a vyrazit do města za památkami. Bývají totiž od sebe docela daleko a drožkáři ve Vientiane turistům rádi zvedají ceny do astronomických výšin. 

Mezi nejznámější dominanty města patří vítězný oblouk Patuxai, postavený mezi léty 1957 a 1968 k uctění památky Laosanů, kteří zemřeli ve válce za nezávislost. V jeho blízkosti se rozkládá nádherný park, a přestože k němu míří značná část turistů, panuje tam klid a pohoda. Na vrchol památky se dá za mírný poplatek vystoupat a rozhlédnout se po okolí, přičemž se můžete kochat například monumentálním bulvárem Lane Xang ve francouzském stylu. 

Ve stínu víry

Kousek dál od řeky leží velká, zlatem pokrytá stúpa Pha That Luang: Buddhistická svatyně ve tvaru jehlanu patří k nejvýznamnějším symbolům Laosu. V současné podobě zkrášluje metropoli od počátku 20. století, stará je však bezmála dva tisíce let. Měnila se převážně proto, že během své existence několikrát čelila drancování a ničení kvůli zlatu… 

Zatímco náměstí přiléhající k chrámu sužuje úporné vedro, v útrobách svatostánku panuje milosrdný chládek. Stačí ujít pár kroků a venkovní výheň vystřídá oáza náboženské úcty, čišící z každé zdi. Budete-li ohleduplní, předvedou vám obyvatelé města své rituály. Když potom vyjdete ven, můžete se ještě schovat do stínu a zapříst rozhovor s některým z mnichů: Rádi se dávají s turisty do řeči, aby si procvičili angličtinu – v jinak frankofonním Laosu se jedná o příjemnou změnu. 

Vychytralost a zatajování

Až se nasytíte náboženských krás, rozhodně byste měli vyrazit také do propagandistického Národního muzea. Jeho expozice se totiž liší od výstav, které byste za normálních okolností mohli spatřit v demokratických podmínkách: Již název státu – Laoská lidově demokratická republika – napovídá, že zemi pevně svírá komunistický režim. A přestože se tamní politická situace značně liší od té, jež vládla před rokem 1989 u nás, některé věci se nemění. 

Budova zmíněného muzea pochází z dob francouzské koloniální správy a její expozice vznikla po roce 1970, tedy v době, kdy nynější režim již pevně držel otěže v rukou. Muzeum proto vypráví příběh o hrdinném laoském lidu bojujícím proti západnímu imperialismu, o vítězném tažení komunismu světem a podobně. Nutno však dodat, že tyto „pohádky pro dospělé“ prezentuje pomocí vychytralého zatajování. Vše, co se návštěvník na místě dozví, je vlastně pravda: Jen tu a tam chybějí další, velice důležité informace, které by výstavu postavily do kontextu reálné historie. Výsledkem je přesvědčivý výklad minulosti, jemuž mnozí místní hluboce věří.   

Mezi mnichy a soudruhy

Abyste mohli navštívit Xieng Khuan, známý také jako Buddha Park, musíte vyrazit až na periferii města. Netradiční procházka mezi četnými skulpturami nicméně za zhruba třicetikilometrovou jízdu na skútru rozhodně stojí. Na relativně malém prostoru o velikosti několika set metrů čtverečních tam uvidíte dvě stovky převážně hinduistických a buddhistických soch – mnohé z nich jsou přitom z pohledu Evropana groteskní, až děsivé. Ohromí vás například tři metry vysoká podobizna démona nebo čtyřicetimetrový ležící Buddha. 

TIP: Minová pole v Laosu zabíjejí i po 50 letech

Park však není nijak starý: První skulptury se na břehu Mekongu objevily v roce 1958. Přestože se po revoluci a občanské válce dostali k moci komunisté, místo dál vzkvétalo. V Laosu totiž nedošlo k drastickému potírání víry jako v jiných státech zachvácených komunismem – právě naopak. V zemi dodnes žijí tisíce mnichů a do jejich řad vstoupí minimálně na pár týdnů snad všichni laoští muži, než se z nich posléze stanou komunisté, či alespoň socialisté. 

Těleso s nezvyklým havajským jménem ’Oumuamua je nejen prvním prokázaným návštěvníkem mezihvězdného původu, ale také zajímavou sondou do světa odborného poznání. Vědecká práce v základním výzkumu si ve většině případů klade za cíl vysvětlit to, co vidíme kolem sebe. Vědec tak sestaví tzv. hypotézu, tedy svoji představu, pokud možno podloženou teoretickým konstruktem, která dané pozorování objasní. Je zcela přirozené, že jiný odborník může stejné pozorování vysvětlovat pomocí jiné hypotézy. Základní postup ve vědě zní, že se hypotéza nepotvrzuje, ale naopak vyvrací. A dokud není vyvrácena, nejčastěji dalšími pozorováními, považuje se za možnou. 

TIP: Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Tedy ano – chování tělesa ’Oumuamua je v souladu s hypotézou o průletové sondě mimozemské civilizace, kterou v současnosti nelze vyvrátit. Stejně tak je ovšem možné objekt považovat za mimosluneční kometu. Většina astronomů považuje za pravděpodobnější přirozený původ tělesa, ale momentálně nemají pádné argumenty, jak vyvrátit ten umělý.

Přestože na uherský trůn usedl mladičký Václav III., který zde měl získat své první vladařské zkušenosti, v celé akci byl vlastně jen loutkou svého mocného otce Václava II. Ten bohužel po zisku polské koruny neuměl říct dost, a když k němu přišli roku 1301 mocní uherští magnáti s nabídkou uherské koruny, nedokázal jejímu lákadlu odolat, přestože mu jako zkušenému politikovi mělo být od počátku jasné, že má jen malou naději na úspěch. 

Divoká volba uherského krále

Především ho měly varovat události z nástupu posledních dvou králů Uher. Přestože byli z domácího rodu Arpádovců, museli si svou korunu těžce vyválčit. Uherští magnáti (nejmocnější šlechtici) totiž projevovali svou mocichtivost a touhu po vlastním obohacení snad ještě víc než česká, moravská či polská šlechta. Roku 1290 byl za podivných okolností zavražděn předposlední Arpádovec Ladislav IV. a jeho nástupce Ondřej III. zemřel v lednu 1301 ve velmi mladém věku poté, co o měsíc dřív otrávili jeho matku. Byl snad i on otráven?

Už za Ondřeje III. se však magnáti z jižních Uher (Chorvatsko, Pětikostelí, Sedmihradsko, část Bulharska) postavili za jeho protikandidáta Karla Roberta z rodu Anjouvců. Tomu bylo v roce 1301 pouhých třináct let a byl tedy jen o rok starší než Václav III. Po smrti Ondřeje III. se nechal urychleně korunovat uherským králem. Ač to nebylo podle všech náležitostí (neměl ani pravé korunovační klenoty), papež jeho korunu uznal. A právě podpora papeže Bonifáce VIII. se ukázala být nakonec rozhodující. Byl to ten samý papež, který od počátku brojil proti Přemyslovcům a jejich přijetí uherské koruny bylo poslední kapkou, která mu umožnila proti nim se vší svojí mocí zakročit.

Chlapec v Budíně

Jak tedy celé uherské dobrodružství Přemyslovců vypadalo? Václav II. přijal v Praze uherské magnáty v čele s Matoušem Čákem Trenčanským a zvážil nabídku jejich podpory. Rozhodl se vyslat do Uher svého jediného syna a za jeho podporu vydal uherským magnátům nemalé částky. Václav III. se tam vypravil už roku 1301 ve věku dvanácti let v doprovodu mnoha českých rádců a silné vojenské družiny. Nechal se také korunovat uherským králem (pravými klenoty na pravém místě, ale špatným arcibiskupem), přijal jméno Ladislav V. a usídlil se na Budínském hradě. Samostatně ovšem pochopitelně nevládl. Místní záležitosti rozhodovali jeho rádci, s vážnějšími věcmi se obraceli do Prahy na jeho otce. 

Mezitím proběhl diplomatický souboj s papežem, který Václav II. naprosto nezvládl. Vyslal k němu špatně informované posly a odmítal vstřícná jednání. Zatím měl ovšem podporu většiny magnátů, což se mělo brzy změnit. Václav II. se snažil situaci řešit uplácením příznivců, čímž totálně přečerpal prostředky Kutné Hory i celého Českého království a šíleně se zadlužil. Navíc naprosto marně, protože Karel Robert z Anjou získával stále větší podporu a nakonec se k němu obrátili i ti magnáti, kteří byli předtím štědře placeni českým stříbrem – včetně Matouše Čáka Trenčanského. 

TIP: Poslední triumf Václava II.: Co se stalo před Kutnou Horou?

Václav II. se pokusil situaci zachránit tím, že roku 1304 se silným vojskem odjel do Uher synovi pomoci. Pobyl tam dva měsíce, ale české vojsko nedokázalo nic jiného, než krutě rabovat. Zatím do oslabených Čech vtrhl římský král Albrecht a málem dobyl Kutnou Horu. A tak Přemyslovcům nezbylo nic jiného, než sbalit svých pět švestek, přibalit k nim uherské korunovační klenoty a „takticky ustoupit“ do Čech. Dočasný ústup se pak vlivem okolností změnil na nucenou rezignaci.

V řadě dramatických příběhů se objevila zápletka, která počítá s tím, že letadlo, nejlépe plné lidí, z nějakého důvodu přijde o své piloty. V takové chvíli se obvykle zázračně objevuje bývalý vojenský pilot mezi cestujícími anebo podobný hrdina, který nakonec dokáže s bezmocným strojem přistát. V budoucnu ale nejspíš taková zápletka ztratí smysl.

Výrobce letadel Cirrus Aviation nedávno ohlásil, že jejich menší pasažérské letadlo G2 Vision bude mít novou funkci „Safe Return“, čili „Bezpečný návrat“. V nouzové situaci palubní inteligence letounu proskenuje okolí, vyhledá nejbližší letiště, vyvolá poplach u záchranných složek, a pak vlastními silami přistane, pokud možno bezpečně. Systém mohou spustit i cestující, stisknutím jediného nápadného tlačítka.

TIP: Airbus, Rolls-Royce a Siemens staví hybridní elektrický letoun

Vision nebo též Cirrus Vision SF50, je malý šikovný stroj pro jednoho pilota a šest pasažérů. Může létat ve výšce až 8 500 metrů, maximální rychlostí 560 kilometrů za hodinu, a doletí až do vzdálenosti 2 222 kilometrů. Již teď mají tyto stroje k dispozici důmyslný záchranný padák, který je v případě fatální poruchu snese na zem. Možnost autonomního nouzového přistání jejich bezpečnost ještě podstatně zvýší.

Je konec října a skoro taky konec říje. Pro ty, kteří stejně jako já ještě říji vysoké zvěře nezažili na vlastní oči a uši, jde o až překvapivě intenzivní zážitek. Všude okolo hřmí zvláštní hrdelní zvuky, které svou hlasitostí značně převyšují moje očekávání. Samci stále zvedají hlavu vzhůru a „chrochtají“. Tváří se při tom, jako by to zvládli dělat klidně dalších 24 hodin.

Od lidí co nejdál

Mlha, která posledních několik dní udržovala viditelnost jen na pár metrech, se naštěstí tento den jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Šance na pozorování daňků a jejich soubojů z blízka, jsou proto poměrně vysoké. Jsme na to dva a máme pro sebe celou oboru. To bude nádhera, maluju si v duchu vytoužený obrázek: samci pohroužení do atmosféry soubojů si nás nebudou všímat, nebudeme muset čekat hodiny na posedu a jen doufat, aby stádo vůbec přišlo. Určitě si uděláme několik parádních záběrů zblízka. Tolik moje představa o pozorování soubojů v oboře, která se ukáže být v mnoha ohledech mylná.

Moje vzdušné zámky se brzy rozpadají jako by do nich fouknul čerstvý vítr prozření. Je pravda, že máme k dispozici skoro stohlavé stádo daňků, ale obora má v každém směru přes půl kilometru a zvířata od nás vždy ustupují do toho nejvzdálenějšího koutu. Uléháme na karimatky a čekáme, až si na nás vysoká trošku zvykne a půjde blíž. V oboře jsou přeci krmení a měli by být na lidskou přítomnost zvyklí… Zdá se, že ani tento předpoklad se nenaplní. Při polehávání získáváme jen „parádní“ snímky parohů za kopcem, „exkluzivní“ šmouhy v křoví a podobné skvosty.

Po hlavě do soubojů

Ještěže jsme na podobnou situaci připraveni. Kdyby k nám náhodou daňci (v mé původní představě poloochočení a říjí zaslepení bojovníci) nechtěli přijít, máme pro ně jablíčka. Jenže daňci nejsou ani poloochočení, ani zaslepení říjí, jak už víme. Jak jim tedy jablko předložit? Dejme tomu, že jablko hodíte někam do trávy. Pokud je daněk v okolí a vidí vás ovoce odhazovat, jablko okázale ignoruje. Jakmile se ale strategicky přemístíte na druhou stranu obory, přes všechny ty kopce a neschůdný terén, kde je celé stádo, všechna zvířata utečou k vašemu předchozímu stanovišti a než se přesunete přes celou oboru zpět, jablko je pryč. Jediný způsob jak ty kopytnaté potvory jablkem nějak ovlivnit, je zřejmě přesná rána vyzrálým plodem mezi oči, myslím si dopáleně.

Aby zoufalství z nemožnosti přiblížit se na rozumnou vzdálenost neklesalo, stále v okolí slyším chrochtání samců a veselé „vhííp vhííp“ laní. Do kakofonie zvuků se najednou přidává nový, mnohem zajímavější: nárazy, jako by do sebe narážely padající stromy. Souboje! Celý natěšený běžím za tím lákavým třeskotem. Běh lesním terénem z kopce do kopce na půlkilometrové trati s těžkou fototechnikou je celkem náročný. Olympijská disciplína z toho asi nebude, říkám si mezi funěním. Kdo by teď ale žehral na špatnou tělesnou kondici, vždyť poblíž se bojuje doslova hlava nehlava.

Stále bdělá hlídka

Skrz stromy vidím dva daňky v bojovém sevření – hlavy proti sobě, pomalý ústup, rozběh a zaklesnutí. Od kopyt odletuje zemina, slabší jedinec po nárazu často brzdí i několik metrů. Chvíli souboj jen tiše sleduji. Pak se probírám z vytržení a opět mě popadne touha dostat se k bojovníkům co nejblíž. Jenže na hlídce stojí třetí samec, a jakmile se pohnu, upozorní na mě bojující dvojici. Rváči okamžitě „zahazují zbraně“ a prchají. Samozřejmě, že teď se souboj ozývá opět z nejvzdálenějších části obory. To abych se zase proběhl.

Vzpomenu si na knihy Karla Maye a tentokrát se rozhodnu změnit styl. Přískoky za stromy a k tomu plížení, za které by se nemusel stydět ani Inčučuna. O hlídce vím a snažím se zůstat stále skrytý za kmeny stromů. „Kdybych míň jedl, určitě by mě přes ty tenké kmínky nebylo vidět,“ letí mi při tom hlavou. Dokud se nehýbu, hlídka si mě nevšímá a jakmile se strážce podívá jiným směrem, udělám skok k dalšímu kmeni. Kousek po kousku jsem blíž a blíž. Po několika minutách náročného maskování se konečně dostávám na vzdálenost, z níž má smysl fotit. Postupně se mi daří zachytit několik zajímavých okamžiků, ale s nadšením klesá má opatrnost i maskování ... a už jsou zase fuč.

Příště bez váhání

Plížení pro změnu měním na běh a naháním Petrovi celé stádo před objektiv. Opět musím klusat přes celou oboru, ale už si na to běhání z kopce do kopce začínám zvykat. Čas jsem si neměřil, ale cítím, že se v obíhání obory zlepšuju.

TIP: Rozhovor s etologem Luďkem Bartošem: Nemůžete vzít přírodu z koně

Radost z pohybu a sluníčka udělala své – frustrace je pryč a trpělivost se mi vrací. Jen Petr nešťastně pokyvuje hlavou: „Běháš hezky, ale já měl dlouhé sklo s konvertorem, takže tohle už znova nedělej“. Jsem zpět u indiánského stylu: pomalé plížení, dřepy a dalších pár fotek. Jsme schovaní za krytem ze starého plotu a čekáme, až daňci sami přijdou blíž. Jenže stádo o louku, u níž dřepíme, nejeví žádný zájem. Po půl hodině čekání se potřebujeme protáhnout a projít a pomalu začíná být čas myslet na oběd. Rozhodně nemáme pocit, že bychom na paroháče nějak vyzráli, ale příště už to rozhodně bude lepší. I kdybychom se museli podívat na všechny díly slavného lovce Pampaliniho a přijít od hlavy po paty zabalení do maskovacích sítí…