Slaneček či herink, jinak též nasolený sleď, je potravina poměrně trvanlivá a tam, kde byl ryb dostatek, se ve středověkých armádách nejednou používala k nasycení vojáků. Nejinak tomu bylo v zimním čase na počátku roku 1429, kdy vojsko anglického krále Jindřicha VI. zle zatápělo vojákům francouzského následníka trůnu Karla, jehož před nějakým časem připravilo o korunu. 

Prostá léčka

Válčilo se na řece Loiře. Jelikož Angličané oblehli Orléans v říjnu 1428, byla ve městě nouze o jídlo. Když obležení Francouzi zjistili, že z Paříže vyrazí konvoj tří set povozů se zásobami všeho druhu pro Angličany, rozhodli se, že jej přepadnou. Zprávy nicméně říkaly, že konvoj provází 1 500 ozbrojenců sira Johna Fastolfa, proto bylo nutné shromáždit nejméně stejný počet mužů.

Jedna skupina Francouzů unikla pod rouškou tmy z města, dvě další se k ní připojily z okolních hradů v noci na 12. února, společně pak zamířily k městu Rouvray, kudy měly vozy pod ochranou nic netušícího Fastolfa projet.

Záměr vypadal prostě, stačilo přepadnout kolonu, využít momentu překvapení, vnést zmatek do nepřipravených řad obránců a všeho se zmocnit. Hrabě Clermont, který přepadu velel, si ale počínal tak nešikovně a hlučně, že nikoho nepřekvapil.

Podle kroniky Enguerranda de Monstrelet Angličané v klidu zaujali obrannou pozici: „Sevřeli se a vytvořili z vozů a z ostrých dřev tábor po způsobu bariéry, v níž nechali jediný úzký průchod pro vejití i vyjití.“

Zformovali tedy podobnou vozovou hradbu, jakou v téže době používali husité, a když čtyři stovky Skotů ve francouzském žoldu zaútočily, bylo pozdě. Šípy proti nim vypouštěli obávaní angličtí střelci z dlouhých luků (longbowmen), takže útočníci padali ze sedel. Někteří se proto snažili co nejrychleji ujet z dostřelu a ti, kdo se přece jen dostali k vozům, darmo máchali meči, nebo napřahovali kopí, neboť na nikoho nedosáhli. Pak přišel anglický protiútok, jak popisuje Monstrelet: „Vyrazili kvapem ze svého ležení a obrátili je ve zmatek a na útěk, tentokrát nikolivěk bez velkého pobíjení, neb tu zemřelo tři sta či čtyři sta francouzských bojovníků.“

Ostudná porážka

Kdyby v té chvíli zaútočil s ostatními Clermont, který vše viděl, mohl situaci ještě napravit. Měl totiž šanci s Angličany na volném terénu před vozovou hradbou skoncovat předtím, než by se stihli pod její ochranu vrátit! Místo útoku ale ujel… „Jen co uhlídali, že Angličané ovládli bojiště, pustili se cestou na Orléans, což učinili nikoliv počestně, leč hanebně, neb měli sdostatek prostoru odejít a Angličané je nikterak nehnali,“ napsal o něm a jeho mužích týž kronikář.

Proslulí kapitáni La Hire a Xantrailles šli Skotům na pomoc a na Fastolfa udeřili, třebaže marně. Boj se stal nejostudnější porážkou, jakou Francouzi za války, která později dostane jméno stoletá, utrpěli. „A byl svrchu řečený den nazván v jazyce obecném bitvou o slanečky. A příčinou toho názvu bylo, že velkou část anglických povozů zabírali herinci a další viktuálie postní,“ dodal Monstrelet.

Slanečková bitva (Bataille des harengs) nebo také Den slanečků (Journée des harengs) podlomily odhodlání řady rytířů, kteří od francouzského vojska odpadli a s následníkem trůnu Karlem to vypadalo víc než bledě. Za hradbami Orléansu ubývalo naděje i potravin a vyhlídky na pomoc zvenčí mizely. Kdyby město padlo, přišel by nejspíš francouzský princ o zbytek Francie.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: 2 000 padlých v boji o vědro

Pak ale hrabě Dunois, duše obrany, zaslechl zprávy, o nichž později vypověděl: „Kolovaly jisté zvěsti, podle nichž projela městem Gien mladá dívka řečená Panna a ujišťovala, že jede (…), aby ukončila obležení Orléansu.“ Zvěsti nelhaly, v dubnu se ta dívka před městem objevila a Angličany porazila. Jmenovala se Johanka z Arku a díky slavnému vítězství se jí začalo říkat Panna Orleánská.

Již je to téměř rok, co na povrch rudé planety dosedla americká robotická sonda InSight. Jejím cílem je provést co nejvíce pozorování a experimentů, které nám prozradí, jak vypadá vnitřek Marsu a také přispějí k pochopení vzniku a vývoje terestrických planet. Klíčové zařízené tohoto planetárního geologa ale bohužel pronásleduje smůla.

Jde o samopenetrační tepelnou sondu HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package), které se přezdívá „krtek“. Sonda HP3 by se měla zavrtat asi 3 až 5 metrů pod povrch Marsu a pak pomocí popruhu s čidly měřit tepelný tok. Z takových měření chtějí vědci určit, jak se pod povrchem Marsu šíří teplo. Krtek má ale bohužel problémy.

Krtek je venku z nory

Sonda HP3 se pustila do práce letos v únoru. Dostala se do hloubky asi 30 cm a hlouběji to nešlo. Operátoři týmu InSight nedávno vypustili „krtka“ znovu, tentokrát s pomocí robotické končetiny sondy. Sonda se dostala asi do poloviny potřebné hloubky a pak se její postup opět zastavil. Teď je již podruhé zpět na povrchu rudé planety a operátoři se usilovně snaží vymyslet nějaké řešení.

TIP: Trable na Marsu: Robotický geolog InSight má problém s klíčovým přístrojem

Podle prvních odhadů by příčinou nových potíží sondy HP3 mohly být neobvyklé podmínky v zemině Marsu. Je to první podobná mise a prozatím jsme neměli s kopáním na Marsu žádnou zkušenost. Představitelé NASA zdůrazňují, že mise InSight navzdory problémům s „krtkem“ celkově probíhá podle plánu a přístroje jinak fungují velmi dobře. 

Když skončila Velká válka, putovala většina britských bitevních lodí do šrotu, avšak obrněnců třídy Queen Elisabeth se to netýkalo. Dál tvořily jádro loďstva, a proto dostávaly to nejlepší, co mohla britská technika nabídnout.

Předchozí část: Dlouhá cesta staré dámy: Bitevní loď Jeho Veličenstva Warspite (1)

Na Warspite se už v roce 1918 objevily plošiny pro start letadel a krátce poté nový, mnohem přesnější dálkoměr pro řízení dělostřelecké palby. V roce 1924 Warspite coby součást 2. bitevní eskadry zatloukla pomyslný zlatý hřeb námořní přehlídky ve Spitheadu a krátce poté zamířila do doků. Během dvouletých úprav dostal trup širší protitorpédovou obšívku, muniční komory nově chránily prostory naplněné vodou a na palubě se objevily 102mm protiletadlové kanony, které si vyžádaly instalaci samostatného stanoviště řízení palby. Změnila se i základní silueta lodi, když dva komíny nahradil jen jeden. 

Série přestaveb 

K další přestavbě, která daňové poplatníky vyšla na takřka stejnou částku jako samotná stavba lodi, došlo v letech 1931–1937. Zásadní změny se týkaly dokonce i kostry trupu a úložišť strojů. To proto, že dva tucty původních kotelen nahradilo šest nových a k nim Warspite dostala také výkonnější parní turbíny. Dělové věže putovaly zpět k výrobci, který zvýšil elevaci z 20 na 30º, což s novými typy granátů zvětšilo dostřel až na téměř 30 km. Stará řídící věž se přesunula na záď, aby v případě nouze posloužila jako záložní, a na jejím místě vyrostla zbrusu nová nástavba.

Čtyři přední děla pomocné výzbroje, která se beztak dala použít jen při nízké rychlosti a na klidném moři šla pryč, a naopak kolem můstku přibyla další protiletadlová výzbroj; tentokrát v podobě 40mm automatických kanonů. Současně loď dostala dva jeřáby pro spouštění a zdvih průzkumných letounů. Poslední úpravou se pak stalo odstranění podhladinových torpédometů. Všechny meziválečné úpravy doprovázelo mírné zvyšování výtlaku, takže přes vyšší výkon strojů rychlost Warspite z roku 1937 oproti Warspite z roku 1915 klesla o 1,7 uzlu (3 km/h).

Úspěchy u Narviku 

Po úpravách převzal velení kapitán Victor Crutchley (později známý z pacifického bojiště) a Warspite posílila řady Středomořské floty. Když se velení ve Středomoří v červnu 1939 ujal viceadmirál Andrew Cunningham, Warspite reprezentovala impérium při jednáních s tureckou vládou v Istanbulu a po vypuknutí války se vrátila k Domácí flotě. Prvním úkolem byl doprovod konvoje HX-9 z Kanady do Liverpoolu. Během plavby však Crutchley dostal rozkaz, aby se připojil ke skupině kolem letadlové lodě Furiuos a pátral po německých korzárech Deutschland a Admiral Graf Spee.

V prosinci 1939 se Warspite vrátila domů a v dubnu 1940 nastala její první velká chvíle. Během německé invaze do Norska sice Kriegsmarine pomohla Wehrmachtu k obsazení strategického přístavu Narvik, ovšem zaplatila za to vysokou cenu. V první bitvě torpédoborců přišla německá strana o dvě jednotky a za tři dny se před Narvikem objevily mohutné posily v čele s Warspite a Furious.

Boj se prakticky rovnal popravě. Nejdřív zaúřadovala letadla, která potopila ponorku U-64. Pak se dala do práce těžká děla Warspite, zničila torpédoborec Erich Koellner a dva další poškodila. V další fázi boje Warspite umlčela pobřežní baterie a o zbytek se postaraly britské torpédoborce. Kriegsmarine u Narviku odepsala celkem deset torpédoborců, což činilo polovinu stavu tohoto typu plavidel. Na zpáteční cestě Warspite unikla torpédům z ponorek U-46 a U-48 a po několika dnech Crutchleyho vystřídal kapitán Douglas Fisher.

Proti Italům 

Když v červnu 1940 vstoupila do války Itálie, Warspite se vrátila do Středozemního moře. Už 9. července se s bitevní lodí Malaya u mysu Punta Stilo dostala do přestřelky s italským svazem a jedna salva z Warspite se „ujala“ na pancíři bitevní lodi Giulio Cesare. Rychlost italské lodi klesla, ale Britové nemohli příznivou situaci využít kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen.

Další významná akce se odehrála až během listopadu: operace Judgement spočívala v leteckém přepadu přístavu Tarent 21 bombardéry z letadlové lodi Illustrious, které na dlouhou dobu zneškodnily čtyři italské bitevní lodě. Warspite se akce zúčastnila jako součást krycího svazu. Díky úspěšnému útoku mělo Královské námořnictvo ve Středomoří v příštích měsících volné ruce a Warspite mohla pohodlně ostřelovat jak Bardíji v severní Africe, tak Valonu v Albánii.

Začněte třeba na podvečerní a ještě světlé soumrakové obloze nízko nad jihozápadem, kde narazíte na žlutobílého Jupitera v souhvězdí Hadonoše. S nástupem noci se plynný obr sice skryje za obzor, na nebi se však objeví jeho planetární dvojče Saturn v sousedním Střelci. 

Od druhé poloviny listopadu se v uvedené části oblohy navíc začne ukazovat i Venuše. Velmi nápadnou večernici hledejte podobně jako Jupiter v souhvězdí Hadonoše, nízko nad linií horizontu. Bude se k Jupiteru rychle přibližovat, přičemž 23. a 24. listopadu ji na nebi zastihnete takřka přímo pod ním v úhlové vzdálenosti cca 1,5°. Nedlouho poté, 28. listopadu, pak mezi planetární dvojici vpadne i uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Nejbližší i nejvzdálenější

Na další pár planet se musíte vybavit dalekohledem a vyhledávací mapou. Jde totiž o nejvzdálenější a pro pozemské pozorovatele rovněž nejslabší oběžnice Sluneční soustavy, tedy o Uran s Neptunem. Zatímco modrozelený Uran bude v listopadu pozorovatelný po celou noc kromě rána v souhvězdí Berana, namodralý Neptun na nebi setrvá pouze v první polovině noci v souhvězdí Vodnáře.

Ve výčtu nám ještě chybí zbytek tzv. terestrických planet, tedy Mars a Merkur. Oba lze vyhledat na ranní obloze nad jihovýchodem, v případě druhé zmíněné oběžnice je však potřeba vyčkat až na druhou polovinu měsíce. Zkuste na ně zacílit třeba 24. či 25. listopadu, kdy se do blízkosti naoranžovělého Marsu v souhvězdí Panny a nenápadného Merkuru ve Vahách dostane tenký srpek Měsíce krátce před novem.

K pozorování Merkuru však dostaneme ještě jednu, zcela mimořádnou příležitost: 11. listopadu v odpoledních hodinách se na něj budeme moct podívat za bílého dne! Čeká nás totiž přechod Merkuru přes Slunce (k události připravujeme samostatný článek).

Maximum meteorického roje Leonid

Na listopad vychází maximum meteorického roje Leonid (největší aktivity roj pravděpodobně dosáhne v brzkých ranních hodinách 18. listopadu). Leonidy patří k nejznámějším meteorickým rojům. První záznamy o jejich pozorování pochází z Číny z roku 902 našeho letopočtu. Zdrojem tohoto roje je kometa Tempel-Tuttle, kterou objevili astronomové Ernst Tempel a Horace Tuttle až v roce 1866. Oběžná doba komety je 33 let. Leonidy se od jiných rojů liší především tím, že obíhají kolem Slunce v opačném směru než Země. Díky tomu je rychlost vstupu částic do atmosféry rekordní - 72 km/s. Pro představu uveďme, že například kosmické družice, raketoplán a Mezinárodní kosmická stanice se pohybují na oběžné dráze kolem Země rychlostí jen okolo 8 km/s.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu v 15:59 SEČ vstoupí do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půli listopadu zrána nad jihovýchodem
• Venuše –  viditelná ve druhé půli listopadu večer nízko nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný večer nízkonad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2019

• 2. listopadu – setkání Měsíce a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem (bude je dělit cca 5°)
• 11. listopadu – přechod Merkuru přes Slunce, začátek úkazu ve 13:35:29 SEČ, z území ČR je pozorovatelná pouze první polovina až do okamžiku západu Slunce za obzor cca v 16:15 SEČ
• 13. listopadu – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi (nejblíž si budou 14. listopadu v ranních hodinách nad západem, kdy je bude dělit cca 2,5°)
• 17. listopadu – maximum meteorického roje Leonid (největší aktivity roj pravděpodobně dosáhne v brzkých ranních hodinách 18. listopadu)
• 19. listopadu – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na noční obloze (nejblíž si budou krátce po východu nad jihovýchodní obzor zhruba hodinu před půlnocí, kdy je budou dělit cca 3°)
• 23. a 24. listopadu – setkání Venuše a Jupitera na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (bude je dělit cca 1,5°), nedaleko dvojice bude pozorovatelný také Saturn
• 24. a 25. listopadu – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu, Merkuru a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nad jihovýchodem
• 28. listopadu – velmi těsné setkání Venuše, úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi nízko nad jihozápadem (tělesa budou shromážděna na ploše o úhlovém průměru cca 4,5°)
• 28. listopadu – Merkur v největší západní elongaci (20° od Slunce)
• 29. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem (bude je dělit cca 3,3°), nedaleko bude pozorovatelná také Venuše a Jupiter

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Krevní transfuze představují nezbytný zákrok v celé řadě situací, v nichž jde často doslova o život pacienta. Krev dostávají lidé, kteří silně krvácejí kvůli zranění, chirurgickému zákroku nebo třeba porodu, lidé s rakovinou či jiným závažným onemocněním anebo třeba pacienti s anémií. 

Jak ale ukázal nový výzkum, v současné době celá planeta čelí kritickému nedostatku nejcennější tekutiny, tedy lidské krve. Přísun potřebné krve obvykle zajišťují dobrovolní dárci krve. Tento zdroj ale bohužel až příliš často nedokáže plně uspokojit potřeby medicíny v dané zemi.

TIP: Novou umělou krev bude možné použít pro všechny krevní skupiny

Podle badatelů trpí ve střední, východní a západní subsaharské Africe, ve většině Oceánie a v jižní Asii prakticky každá země nedostatkem darované krve pro krevní transfuze. Podle statistik to platí pro 119 zemí z celkového počtu 195 zemí, což představuje 61 procent. V rámci těchto zemí jde o nedostatek krve v průměrném množství 1 849 jednotek krve pro transfuze na 100 tisíc obyvatel dané země. Jedna jednotka krve přitom zhruba odpovídá množství krve od jednoho dárce. Nedostatkem krve strádají především chudší země.

Necelých padesát kilometrů od kolumbijského přístavu Tumaco se s trojicí pašeráků začala potápět loď. Závadu se zločincům opravit nepovedlo, a tak jejich bárka nakonec klesla ke dnu – na hladině zůstaly jen bedny s více než 1,2 tuny kokainu. Pobřežní stráž zareagovala na volání o pomoc z vln Tichého oceánu až po třech hodinách a ztroskotance posléze vylovila i s jejich „krabicemi poslední záchrany“. Na souši se pak také postarala, aby skončili za mřížemi.

Roboti nemusejí být jen z kovů, plastů a robustních součástek. V poslední době se bouřlivě rozvíjí měkká robotika, která přináší roboty netradičních tvarů a vlastností, často napodobujících živočichy nebo rostliny. Tým amerických odborníků se při vývoji měkkých robotů inspiroval pozoruhodným loveckým stylem chameleonů.

Tito bizarní ještěři nespoléhají na rychlé nohy nebo nebezpečné drápy. Namísto toho používají velice pružné jazyky, s nimiž lapají hmyz doslova smrtící rychlostí. Tento lovecký styl převzali i noví měkcí roboti, kteří dovedou velice rychle uchopovat předměty a pohybovat s nimi.

TIP: Vědci vyvinuli materiál, který mění barvu jako chameleóní kůže

Jeden z těchto měkkých robotů se dovede natáhnout až do pětinásobné délky a přitom chytí živého brouka za letu. Trvá mu to pouhých 120 milisekund. Konstruktéři měkkých robotů se přiučili i u jiných zajímavých organismů, jako je datlík tříprstý s jeho pevnými šlachami nebo masožravka mucholapka s obdivuhodnými pastmi na hmyz.

Na Měsíci by mohla být docela slušná zásoba vody, kterou by nepochybně uvítali první kolonisté. Měli bychom to ale vědět s jistotou a měli bychom mít představu, kde se voda na Měsíci nachází. Americká vesmírná agentura NASA proto vyšle na Lunu robotickou laboratoř VIPER (Volatiles Investigating Polar Exploration Rover), která má zmapovat výskyt a také koncentraci vodního ledu.

VIPER je rover velikosti golfového vozíku, který bude jezdit po měsíčním povrchu v okruhu několika kilometrů. Pomocí svého vybavení, jehož součástí je i metrový vrták, bude rover odebírat vzorky v různých typech lunárního prostředí. VIPER by nám měl prozradit, kde přesně máme hledat na Měsíci vodní led a jak hluboko pod povrchem by se mohl skrývat.

Robotický prospektor na Měsíci

VIPER míří do oblasti jižního pólu Luny. Právě tam by měly být zásoby měsíční vody a tam také v roce 2024 poletí první mise programu Artemis, který by měl vrátit NASA zpátky na Měsíc. VIPER by měl dosednut na Luně již v prosinci 2022 a pracovat by zde měl nejméně 100 dnů.

TIP: Nové zprávy o vodě na Měsíci přinášejí důvody k optimismu

Podle odborníků NASA je právě voda klíčem k osídlení Měsíce, stejně jako i na Zemi. Když v roce 2009 narazila do oblasti jižního pólu Měsíce americká sonda LCROSS, vědci zde spolehlivě detekovali přítomnost vodního ledu. Otázkou je, kolik ledu tam vlastně je a kde ho hledat. Až to VIPER zjistí, můžeme začít plánovat jeho těžbu a zpracování pro první měsíční základny.

Dnešní oceány jsou zaneřáděné spoustou plastového odpadu. Je nejvyšší čas s tím něco dělat, pokud nechceme žít ve světě s plastovými kulisami. Technologie mediálně známého projektu Ocean Cleanup po překonání počátečních obtíží již nějaký čas sbírá plast z mořských vln v oblasti Velké tichomořské odpadkové skvrny, kde se soustředí plastový odpad ze severního Tichého oceánu.

Ocean Cleanup se teď rozhodl vyrazit „proti proudu“ a vyvinul podobnou technologii Interceptor, která sbírá plastový odpad z hladiny řeky. V tuto chvíli jsou v provozu již dva systémy Interceptor a usilovně sbírají plast na řekách v Asii. Interceptor přitom dokáže odstranit z řeky až 50 tun plastového odpadu denně.

TIP: Plovoucí bariéra pro čištění oceánů Ocean Cleanup se rozpadla a čeká ji oprava

Odborníci odhadují, že tisícovka řek, které jsou nejvíce znečištěné plasty, zodpovídá za zhruba 80 procent plastového odpadu v oceánu. Pokud bychom na většinu z nich nasadili systémy Interceptor, nejspíš by se nám povedlo alespoň výrazně zpomalit příval plastů do těžce zkoušených oceánů.

O původu našeho druhu toho víme překvapivě mnoho, alespoň v porovnání s jinými druhy. To ale neznamená, že by v naší historii nebyla už žádná bílá místa. Například, jsme si obstojně jistí, že moderní lidé Homo sapiens vznikli zhruba před 200 tisíci let v Africe. Zatím ale nebylo jasné, kde na černém kontinentu k tomu vlastně došlo.

Tým australských vědců tvrdí, že nedávno vystopoval původ moderních lidí. Podle nich je kolébkou dnešního lidstva území jižně od řeky Zambezi, které dnes leží v Botswaně na jihu Afriky. Tehdy se tam rozkládalo jezero Makgadikgadi, které asi před 10 tisíci let vyschlo. Dnes je v těchto místech solná pánev Makgadikgadi, jedna z největších na světě, která je součástí pouště Kalahari.

TIP: Lebky z Řecka zdvojnásobují stáří prvního příchodu moderních lidí do Evropy

Odborníci si dlouho mysleli, že lidé pocházejí z Afrického rohu ve východní Africe. Ukazovaly na to nejstarší fosilní nálezy lidí Homo sapiens. Zároveň ale existovala alternativní teorie, podle které náš druh přišel z jižní Afriky. Australští vědci to nyní potvrdili, když sledovali historii našeho druhu pomocí analýz mitochondriální DNA dnešních lidských populací, společně s údaji o jazycích, kultuře, geografii a archeologii. Jejich výsledky následně ukázaly právě na Makgadikgadi.