V září, na nějž byla naplánována naše cesta, jsou mladí levharti (Panthera pardus) obvykle zhruba tři měsíce staří. Levhartí samice obývají menší teritorium než samci, teritoria jednotlivých zvířat se přitom mohou překrývat. Vybraná oblast je vždy nedaleko vodního zdroje, protože mládě potřebuje často pít. Navíc k vodě každodenně přichází i nejčastější kořist, kterou je v těchto místech antilopa impala (Aepyceros melampus). Obecně jsou ovšem levharti nesmírně přizpůsobiví a v subsaharské Africe patří na jejich jídelníček více než 90 zvířecích druhů.

Objeveni podle kořisti

V Botswaně jsem navštívil celkem tři oblasti a k mému štěstí jsme zde vždy měli možnost pozorovat levhartí rodiny opakovaně téměř každý den. Vybírali jsme příhodné lokality vždy kolem vody a průvodce mi poradil, že snadněji než šelmu vystopujeme někde na stromě vytaženou impalu. A skutečně, ve všech třech případech jsme levharty našli díky jejich kořisti. Zkrátka tam, kde visí na stromě impala, nebude daleko levhart.

Když levharty objevíte, závisí vše další na trpělivosti, dobrém světle a pohotovosti. Levhartí kotě je jako každé mládě neposedné a na jednom místě nevydrží déle než 30 minut. Starostlivá matka je velmi blízko, ne dál než 20 metrů.

Nebezpečný plyšák

Pozorování a fotografování probíhalo i v noci a jednou jsem byl velmi zaskočen. Zastavili jsme v místě, odkud jsme ve dne pozorovali leopardího samce v koruně stromu. Na svém předchozím místě však nebyl. Menší baterkou jsem kontroloval okolí našeho vozu a najednou ze tmy zasvítily oči na mohutné kočičí hlavě.

TIP: Proč nedráždit opice: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Samec ležel se vztyčenou hlavou asi jen dva metry ode mne v suché trávě. Choval se naprosto uvolněně a světlo baterky ani nepravidelné intenzivní výboje externího blesku ho nijak neznepokojovaly. Vypadal sice jako přerostlý plyšák, ale nutkání nafotit jej pěkně od země mi průvodce s úšklebkem okamžitě rozmluvil. Pohled do levhartích očí z bezprostřední blízkosti mi i tak zůstane dlouho vryt do paměti.

Během bojů neměly prvosledové jednotky mnoho času starat se o civilní obyvatelstvo a navazovat s ním výraznější kontakty, jakmile se ale fronta převalila přes město či venkovskou aglomeraci a utichla střelba, bylo nutné začít organizovat péči o ty, kteří přežili ve sklepích nebo se vraceli zpět do svých domovů. V taktických plánech se proto pro významnější města určoval vojenský velitel, který měl podle velikosti daného osídlení k dispozici nejen štáb specialistů, ale také dopravní a pořádkové síly. Pokud v oblasti působily známé jednotky odboje, mohli se na ně velitelé obrátit kvůli identifikaci kolaborantů a vězněných osob, často tyto skupiny představovaly také spolehlivý zdroj tlumočníků a průvodců.

Řešení každodenních problémů 

Ihned po skončení bojů také zdravotníci ve spolupráci s místními lékaři ošetřovali raněné civilisty za pomoci dodávek léků a zdravotnického materiálu z armádních zdrojů, protože místní zásoby většinou nedostačovaly. To nicméně neplatilo vždy a všude – například japonská armáda se s pomocí civilistům na dobytém území rozhodně nezdržovala stejně jako Wehrmacht při většině svých tažení. Chování vojáků se tedy silně odvíjelo od toho, zda dobývali, nebo osvobozovali a také zda se pohybovali na území svém, spojeneckém, nebo protivníkově. 

I v zájmu armádních představitelů nicméně byla co nejrychlejší obnova orgánů státní správy a služeb, především policie a četnictva, hasičů, pošty, vydávání novin, vodohospodářských a elektrických podniků. Ve městech, o něž se vedly tuhé boje, musely být alespoň provizorně zprůjezdněny ulice zavalené troskami a zajištěno přinejmenším základní zásobování potravinami a vodou. Pro tyto účely sloužily dopravní roty s nákladními automobily, dovážející vše potřebné ze skladů.

Kolaboranty postřílet

Armádní velitelé se také snažili využít místních zdrojů a kořistních zásob, proto byly všechny nalezené sklady v dané oblasti střeženy kvůli možnému rabování. Tam, kde to šlo, spolupracovali vojáci s předválečnými starosty a dalšími funkcionáři, kteří znali místní situaci a obyvatele. Tento postup platil hlavně při osvobozování Francie a dalších západních zemí spojeneckými vojáky, na východní frontě rudoarmějci většinou všechny, kteří jakkoli spolupracovali s Němci a nestačili uprchnout, buď předali jednotkám NKVD, nebo bez soudu postříleli.

Vojenská městská velitelství musela řešit obrovské množství každodenních problémů. Bylo třeba pohřbít mrtvé civilisty i vojáky obou stran a pořídit jejich přesnou evidenci, odstranit trosky a vraky techniky ze silnic, co nejdříve obnovit železniční spojení nebo pátrat po vlastních vojácích, které nepřítel držel v zajateckých táborech. Pokud byl v oblasti objeven koncentrační nebo pracovní tábor, což zejména v Německu nepředstavovalo žádnou vzácnost, musely se na místo vydat zdravotnické odřady poskytující alespoň základní zdravotní péči. Zároveň bylo třeba dbát na to, aby se osvobození vězni, často trpící nakažlivými chorobami, nedostali předčasně mezi obyvatelstvo.

Na území poražených

Tak plynuly týdny, a zatímco na osvobozených územích se výkonná moc vracela postupně do rukou místní samosprávy, na území Německa a Japonska, stejně jako o několik let dříve na dobytém území SSSR, začaly vznikat okupační úřady. Bez ohledu na místo, období či armádu představoval velký problém černý trh, na němž mnoho vojáků prodávalo nebo vyměňovalo za cennosti komodity pro civilisty jinak nedostupné, benzinem počínaje a léky konče.

Spojenci dováželi do Evropy po invazi obrovské objemy zásob a vybavení, které se dopravovalo vlaky a kolonami nákladních aut na velké vzdálenosti. Udržet přehled o těchto dodávkách bylo obtížné, a tak si někteří vojáci dokázali zřídit vedlejší zdroj příjmů plynoucí od různých překupníků, s nimiž dokázali v nově obsazených městech rychle navázat spolupráci. Vojenská policie se snažila proti této trestné činnosti bojovat, ale příliš se jí to nedařilo, protože jak vojáci, tak civilisté nepovažovali tento obchod, byť někdy jen jednostranně výhodný, za závažné porušení zákonů.

Průzkum a kolonizace vesmíru zní lákavě, ale nebude to nic jednoduchého. Budoucí astronauti a kolonisté v tom ale nebudou sami. Společnost jim budou dělat rozmanitá důmyslná zařízení, včetně hejn chytrých robotů, jaké teď vyvíjí kalifornský startup OffWorld.

Technologie hejn chytrých robotů je prý zatím ještě v plenkách. OffWorld už ale mají zákazníky, kteří chtějí jejich roboty tady na Zemi, například pro těžební průmysl. Představitelé OffWorld se nechali slyšet, že by je potěšilo, pokud by jejich roboti mohli asistovat astronautům NASA na Měsíci během programu Artemis.

Hejna chytrých robotů

Roboti startupu OffWorld by měli pomáhat s těžkou prací při přípravě základen a kolonií na Měsíci i jiných těles Sluneční soustavy. Zároveň by tito roboti měli být chytří, protože se budou učit pomocí algoritmů strojového učení. Prvním úkolem robotů OffWorld by se měla stát těžba vody na Měsíci pro rozmanité využití, od pitné vody pro astronauty, až po výrobu raketového paliva.

TIP: Vesmírné tankování: Robotické doplňování paliva satelitům se blíží

Podle startupu OffWorld by jejich roboti měli pracovat v hejnech, vzájemně spolupracovat a v případě potřeby se sami rozhodovat. Díky tomu by se roboti měli adaptovat na konkrétní prostředí, ať už to bude na Zemi, na Měsíci nebo třeba na Marsu. Roboti OffWorld jsou poháněni solární energií a v budoucnu by měli být schopni se replikovat z místních surovin.

Státní a federální úředníci ve Washingtonu vyšetřující záhadná onemocnění plic spojovaná s používáním elektronických cigaret objevili shodné chemikálie ve vzorcích marihuanových produktů lidí postižených onemocněními v různých částech Spojených států. Objevenou chemikálií je olejový derivát z vitamínu E.

Vyšetřovatelé amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) našli tento olej v konopných produktech ve vzorcích shromážděných od pacientů, kteří onemocněli, a to po celých Spojených státech. Úředníci FDA sdíleli tuto informaci se státními zdravotnickými úředníky při telefonickém brífinku na začátku září.

Nebezpečný derivát

Mluvčí amerického ministerstva zdravotnictví uvedla, že tatáž chemická látka byla také nalezena v téměř všech konopných vzorcích posbíraných od pacientů, kteří onemocněli v nedávných týdnech v New Yorku. Vitamín E se v přirozené formě nachází v určitých potravinách, například v řepkovém či olivovém oleji a v mandlích. Olejový derivát z tohoto vitamínu, známý jako acetát vitamínu E, je běžně k dostání jako doplněk stravy a používá se při lokálním ošetření pleti. Není známo, že by při použití způsoboval nějaké komplikace, ať už při požití ve formě doplňku stravy, či při aplikaci na pleť.

Odborníci vysvětlují, že název látky zní neškodně, ale její molekulární struktura by mohla být riziková při vdechnutí. Zdravotníci tvrdí, že olejovité vlastnosti acetátu lze spojovat právě i s druhy respiračních symptomů, které mnoho pacientů uvádělo: kašel, dušnost, bolestivost v hrudníku. „Z dřívějšího testování v New Yorku jsme se dověděli, že našli acetát vitamínu E, ale že by o tom mluvil úřad FDA ve svém celkovém plánu testů, je nanejvýš pozoruhodné,“ uvedl jeden úředník a zároveň účastník brífinku, jenž nebyl pověřen veřejným vyjádřením. Podle dalšího účastníka úřad FDA také státním úředníkům sdělil, že jeho laboratorní testy neobjevily v nikotinových produktech posbíraných od pacientů nic neobvyklého.

Padělky coby viník?

Státní ministerstva zdravotnictví nyní hlásí nové případy onemocnění každý týden. K 27. srpnu bylo nahlášeno 215 případů v 25 státech. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) jsou další hlášení plicních onemocnění nyní předmětem vyšetřování, a to právě pod vedením CDC. Oregonské ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že dospělý pacient středního věku, který zemřel na konci července v důsledku těžkého onemocnění dýchacího ústrojí, před onemocněním používal elektronickou cigaretu obsahující marihuanový olej, zakoupenou z legální lékárny. Jedná se o druhé úmrtí spojené s používáním elektronických cigaret ve Spojených státech, a první úmrtí spojované s legálně zakoupeným produktem. Ministerstvo zdravotnictví ve státě Illinois ohlásilo před nedávnem první takové úmrtí, zpráva však neuvedla, o jaký konkrétní produkt se v tomto případě jednalo.

Státní i federální zdravotní úřady uvádějí, že pravděpodobnou příčinou plicních onemocnění spojených s používáním elektronických cigaret by mohly být kontaminanty nebo padělané látky, a na tento předpoklad se ve vyšetřování soustředí. Mnoho pacientů úředníkům sdělilo, že konopné produkty koupili pokoutně na ulici. Mnozí z nemocných také uvedli, že užívali elektronické produkty obsahující marihuanu, ale někteří použili i tradiční nikotinové e-cigarety. Hodně pacientů udává, že používá obojí. Úřady sdělují, že z podezření nelze vyloučit ani příměsi v nikotinových elektronických produktech pro kuřáky.

Hlavní podezřelý

Přestože nález běžné chemikálie v laboratorních testech provedených úřadem FDA a newyorskou vysoce ceněnou laboratoří Wadsworth nabízí možné vysvětlení, úředníci varují, že jsou stále na míle daleko od zjištění, co přesně zapříčinilo onemocnění tolika lidí. Mluvčí úřadu FDA uvedl, že agentura „prozkoumává potenciální vodítka šetřením jakékoliv konkrétní složky nebo sloučeniny, která by mohla být problematická“. Úřad FDA také analyzuje vzorky široké škály chemických látek, včetně nikotinu, THC, dalších kanabinoidů, ředicích látek, jimiž mohou být produkty „říznuty“, dalších aditiv, pesticidů, opiátů, jedů a toxinů.

„Počet obdržených vzorků se nadále zvyšuje, nyní jich máme na testování už přes 100,“ uvedl Michael Felberbaum, mluvčí úřadu FDA. Ne všechny vzorky jsou však k testování vhodné. Podle vyjádření úřad FDA analyzoval 12 použitelných nikotinových vzorků a 18 použitelných produktů s THC. Acetát vitamínu E byl nalezen v 10 z těchto 18 vzorků THC produktů. „Byla to jediná věc, která se ukázala v 10 z 18 konopných produktů,“ uvedl na brífinku jeden státní úředník.

Neschválený doplněk

Zdá se, že výsledky analýz ze státu New York potvrzují i federální laboratorní výsledky. Federální laboratoř zjistila „velmi vysoké hladiny acetátu vitamínu E v téměř všech testovaných vzorcích konopí“. Mluvčí ministerstva zdravotnictví pak uvedla, že bylo testováno více než dvanáct vzorků. Ministerstvo vydalo prohlášení, že s každým pacientem, který poskytl vzorek na testování, je spojen alespoň jeden produkt do elektronických cigaret obsahující acetát vitamínu E.

„Acetát vitamínu E nepatří mezi aditiva schválená pro elektronické cigarety Programem pro léčebné využití marihuany státu New York (New York State Medical Marijuana Program) a nebyl zjištěn v nikotinových produktech, které jsme testovali. V důsledku toho je acetát vitamínu E nyní hlavním podezřelým ve vyšetřování ve státě New York,“ uvedl zdravotní komisař státu New Yorku Howard Zucker ve svém prohlášení.

Potíže napříč státy

Stát New York obdržel od lékařů 34 hlášení těžkého plicního onemocnění u pacientů od 15 do 46 let věku, kteří před onemocněním používali na elektronické kouření alespoň 1 produkt obsahující marihuanu. Podle úředníků všichni pacienti hlásili nedávné použití různých produktů na elektronické kouření. U mnoha těchto produktů vyvstalo podezření, že jsou to padělky nebo vapingové produkty obsahující marihuanu k rekreačnímu využití dostupné v ostatních státech.

Druhá zpráva o úmrtí ještě zdůraznila riziko tohoto plicního onemocnění. „Je překvapující, že se pacient objevil zničehonic, bez jakýchkoliv dalších zdravotních komplikací, a onemocněl natolik, aby v důsledku toho syndromu zemřel,“ uvedla Ann Thomasová, lékařka při zdravotním úřadu Oregon Health Authority.

V americkém státě Utah léčili kliničtí lékaři pacienty s akutním zraněním plic, kterým byla diagnostikována vzácná porucha známá jako lipoidní pneumonie, jejíž příznaky zahrnují bolestivost v oblasti hrudníku a dýchací obtíže. Podle ošetřujících lékařů tito pacienti měli abnormální imunitní buňky naplněné lipidy.

Nebezpečný koníček

Jak objasňují odborníci, na rozdíl od lidského trávicího ústrojí se schopností cizí látky rozložit a zbavit se jich nejsou plíce na nic kromě plynů stavěné. Podle Laury Crotty Alexanderové, výzkumnice plicních zánětů a elektronických cigaret na lékařské fakultě univerzity v Kalifornii, není jasné, zda je toxická tato chemikálie sama o sobě nebo její vedlejší produkty. „Na toxicitu vitamínu E v plicích jsme se nedívali,“ říká. „Plíce jsou stavěné k výměně molekul plynů, ne na zacházení s jinými chemickými látkami.“

TIP: Kuřáci vitamínů: Kouření, které prospívá zdraví, nebo jen marketingový tah?

Když plicní buňky zaniknou, často to vyvolá zánětlivou reakci, „kdy je potřeba, aby přišly jiné buňky a uklidily ten buněčný nepořádek“, říká Alexanderová. Plíce jsou však velmi jemný orgán. Když do nich vstoupí buňky navíc, „překážejí výměně plynů“, vysvětluje dále. Kvůli tomu je pro kyslík mnohem těžší proniknout do krevního oběhu. „Zánět může také způsobit hromadění tekutiny v plicích, což následně vede k dýchacím potížím,“ uzavírá. 

Přesně před rokem překročila americká meziplanetární sonda Voyager 2 hranici heliosféry, ohromné bubliny elektricky nabitých částic, které tryskají z našeho Slunce. Bylo to šest let po sesterské sondě Voyager 1. Voyager 2 se tak stal druhým lidským zařízením, kterému se to podařilo. Voyager 1 přitom vyletěl ze severní polokoule heliosféry, zatímco Voyager 2 z jižní polokoule.

Sondy Voyager teď za hranicí heliosféry sbírají data, k nimž jsme doposud neměli přístup. A podle odborníků jsou plná překvapení. Překvapující bylo pro vědce například zjištění, že jak sonda Voyager 1, tak i Voyager 2 pronikly heliosférou ve velmi podobné vzdálenosti od Slunce – 121,6 AU, respektive 119 AU.

Za hranicí heliosféry

Takovou shodu přitom vědci neočekávali. Voyager 2 totiž překročil heliosféru během solárního minima, kdy je aktivita Slunce nejnižší. Voyager 1 pronikl heliosférou v průběhu solárního maxima, čili v období nejvyšší aktivity Slunce. Podle dosavadních modelů chování Slunce by se přitom měla heliosféra v průběhu změn aktivity Slunce podstatně měnit.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Velmi zvláštní jsou i pozorování magnetického pole před a po průletu heliosférou. Putování Voyageru 1 ukázalo, že magnetické pole oblasti heliosféry je orientováno stejně, jako magnetické pole mezihvězdného prostoru. Vědci přitom čekali, že se tato magnetická pole budou lišit. Sonda Voyager 2 pozorovala totéž, což je pro vědce potvrzením předchozího zjištění. 

Aktuálně se Voyager 1 nachází 148 AU od Země a Voyager 2 dělí od naší planety 122 AU. Na svou cestu obě sondy vyrazily v roce 1977, tedy před dlouhými 42 lety.

Autoři science-fiction snili o čipech v lidském mozku celá desetiletí. V medicíně se ale začaly používat relativně nedávno. Čipy pro hlubokou stimulaci mozku (DBS, podle anglického Deep Brain Stimulation) se uplatňují hlavně u pacientů s Parkinsonovou chorobou. Nedávno se takové čipy začaly používat i u lidí s epilepsií.

Američtí odborníci nedávno poprvé v USA nasadili čip pro hlubokou stimulaci mozku u pacienta s těžkou závislostí na opiátech. Použití této léčby zahrnuje umístění elektrod čipu do klíčových oblastí mozku. Tam pak čip vysílá elektrické impulzy na pečlivě vybraných frekvencích, jejichž cílem je příznivě ovlivnit fungování mozku pacienta.

TIP: Podkožní biosenzor ohlídá lidi závislé na alkoholu a drogách

Prvním příjemcem této léčby je 33 letý Gerod Buckhalter, který je na opiátech závislý déle než 10 let, prodělal několik neúspěšných pokusů s odvykáním a má za sebou několik život ohrožujících předávkování. Čip v mozku je pro něj nejspíš poslední nadějí na přemožení závislosti. Navzdory pokroku v neurochirurgii nejsou podobné zákroky bez rizika. Zavedení elektrod nemusí být úplně přesné a do mozku se může dostat infekce.

V jaderných závodech každá akce záhy vyvolala protiakci a americká odpověď na masivní zavádění sovětských střel (známých v kódu NATO pod výmluvným označením Satan) nesla název LGM-118 Peacekeeper. Konstruktéři se snažili navrhnout raketu tak, aby přežila prvotní sovětský úder a poté mohla odstartovat k protiútoku.

Předchozí část: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (1)

Stejně raket, více cílů 

Měla proto splňovat tři hlavní kritéria. Za prvé možnost změny cíle během letu, aby došlo k napadení pouze těch sovětských sil, u nichž průzkum potvrdí „obsazenost“. Za druhé dostatečnou přesnost, aby i relativně malá hlavice stačila ke zničení hluboké šachty. A za třetí systém vlastních sil propracovaný tak, aby alespoň část peacekeeperů v podzemí přestála útok protivníka. Poslední problém se však nikdy nepodařilo vyřešit a stával se častým terčem kritiky LGM-118.

Kořeny projektu sahaly až do 60. let a před finálními zkouškami prošel Peacekeeper komplikovaným vývojem. Finální verze nesla deset hlavic W87 o jednotlivé účinnosti 300 kt. K cíli měla smrticí náklad dopravit třístupňová raketa na tuhé palivo, dosah činil 14 000 km. První peacekeepery se objevily v silech roku 1986 a vzhledem k enormní nákladnosti i mezinárodním smlouvám omezujícím jaderný arzenál jich bylo vyrobeno jen padesát, vyřazování začalo v roce 2005.

Střely koncepce MIRV poskytly americkým i sovětským generálům hned několik výhod. Strategické síly díky nim navýšily svou schopnost prvního úderu a nově mohly proti stejnému počtu cílů vypustit méně raket. To zároveň znamenalo efektivnější využití drahých štěpných izotopů – střela MIRV s několika menšími hlavicemi dokázala zničit více cílů než raketa s jedinou silnější termonukleární hlavicí. Jinými slovy, stejné množství uranu nebo plutonia odvedlo více destrukční práce a pokrylo rozlehlejší cílovou oblast. Zároveň se snížil počet nákladných podzemních sil nutných pro dosažení stejného ničivého účinku.   

Strategická rovnováha

Zavedení střel MIRV také výrazně proměnilo strategickou rovnováhu. Dokud se počet balistických střel rovnal počtu hlavic, každé navýšení útočného arzenálu šlo jednoduše kompenzovat obdobným množstvím antiraket. Příchod MIRV změnil pravidla hry, neboť každá nová balistická střela nyní vyžadovala od protistrany výrobu hned několika obranných raket. Ofenzivně laděné zbrojení tak bylo levnější než defenzivní protiopatření. 

Pozornost odpůrců jaderných závodů se v této situaci zaměřila právě na obranné systémy. Aby se zabránilo dalšímu kolu zbrojení, takzvaná Smlouva AMB (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972 výrazně omezila počty povolených systémů raket užívaných proti jaderným střelám. Washingtonu i Moskvě dokument povoloval jen dva antibalistické komplexy, z nichž žádný nesměl přesáhnout stovku střel. Zjednodušeně lze tuto filozofi i vysvětlit tak, že ten, kdo má sám zredukovanou obranu, si nedovolí zaútočit.   

I přes podpisy dalších omezujících dokumentů vývoj na obou stranách železné opony pokračoval a zaměřil se mimo jiné na eliminaci hlavní nevýhody střel MIRV odpalovaných z pozemních základen. Pokud totiž nepřítel zjistil polohu takového zařízení, nebylo možné rakety snadno přesunout do nového palebného postavení. Tuto schopnost nabízely stále výkonnější atomové ponorky, a tak se vznik MIRV určených speciálně pro podmořské čluny stal jen otázkou času. 

Smrt z hlubin 

Američané osadili své ponorky střelami Polaris s jedinou silnou hlavicí už roku 1961, jenže koncept MIRV učinil tuto munici přes noc zastaralou. Vývoj proto dostal značnou prioritu a první zkoušky mohly začít v roce 1968. Zrodila se dvoustupňová střela UGM-73 Poseidon s dosahem asi 5 000 km, jež mohla nést deset nebo dokonce čtrnáct hlavic W68 o účinnosti 50 kt. Zbraň vstoupila do služby na jaře 1971 a US Navy s ní – přes značné problémy a poruchy při cvičných střelbách – postupně osadilo 31 ponorek tříd Lafayette, James Madison a Benjamin Franklin.

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Praxe však ukázala, že k tomu, aby čluny s polarisy zasáhly cíle ve vnitrozemí SSSR, musely by operovat v extrémních podmínkách arktických vod. Američané proto zahájili vývoj nové zbraně s podstatně delším dosahem, jenž dal do roku 1979 vzniknout třístupňové střele UGM-96 Trident I o dostřelu 7 400 km. Nesla osm bojových hlavic typu W76 po 100 kt a námořníci jí přezbrojili tucet ze zmíněných plavidel původně nesoucích polarisy.

Vrcholem vývoje ponorkových raket se v USA stal zdokonalený UGM-133 Trident II se zvýšenou přesností a dosahem 12 000 km. Zatímco první provedení neslo osm hlavic W88 po 475 kt, mladší pojalo 14 hlavic W76 s účinkem zredukovaným na 100 kt. Zvýšený počet hlavic umožnil pro hromadný útok nasadit menší počet ponorek, což z UGM-133 učinilo ideální prostředek prvního úderu.

Dokončení: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (3) (vychází v neděli 10. listopadu)

Hvězdárna a planetárium Brno v letech 2010 a 2011 prošla výraznou rekonstrukcí dle návrhu architektonické kanceláře Martina Rudiše. V roce 2013 vzniklo jedinečné hybridní planetárium, které v roce 2018 dostalo 3D brýle. V tomto okamžiku je největším českým producentem a organizátorem celosvětové přehlídky nejnovějších filmů pro digitální planetária. Běžně pořádá akce pro tisíce návštěvníků.

Organizace mění i podobu okolního parku Kraví hory tak, aby byl pro všechny návštěvníky i náhodné kolemjdoucí, co nejpříjemnější. Za sedm desítek let ji navštívilo na čtyři miliony lidí, v současnosti jich každý rok dochází na 150 tisíc, z toho polovinu tvoří školní výpravy a polovinu vysokoškoláci anebo rodiny s dětmi.

„Samozřejmě, že jsou pro nás taková ocení příjemná. Budova Hvězdárny a planetária Brno je Stavbou roku České republiky 2012 a byla nominována na Mies van der Rohe Awards 2013. Je však patrné, že její podoba je nadčasová a dodnes její kvalita nezmizela,“  uvedl Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky.

Další oceněné evropské hvězdárny a planetária:

Planetárium ve Valencii se nachází v budově od španělského architekta Santiago Calatrava, který je známý svým futuristickým stylem. Navrhl mj. telekomunikační věže v Barceloně nebo Turning Torso v Malmö. Design protáhlé, skořápkové observatoře L'Hemisfèric má připomínat obří lidské oko.

Červená budova uprostřed městského parku v Hamburku byla v roce 1916 postavena jako „Winterhuderova vodárenská věž“. V roce 1930 zde bylo otevřeno planetárium, do kterého v současnosti zavítá 300 tisíc lidí ročně.

Moskevské planetárium, jehož součástí je rozsáhlá expozice věnovaná kosmonautice, včetně kapsle, ve které letěl Jurij Gagarin, prošlo rozsáhlou, 17letou rekonstrukcí. Najde ho v centru města, dva kilometry od řeky Moskva.

Štrasburská observatoř vznikla v roce 1881 v botanické zahradě. Dnes se věnuje studiu objektů fyziky vysokých energií, dynamice galaxií a archivaci velkých astronomických dat. Od roku 2008 je její součástí i menší planetárium.

Urania ve Vídni byla postavena podle plánů secesního architekta Maxe Fabianiho (studenta Otto Wagnera) na jednom z ramen Dunaje. V roce 1910 byla otevřena Franzem Josefem I. jako vzdělávací zařízení s lidovou hvězdárnou.

Jediné 3D planetárium ve Velké Británii se ukrývá v science centru s názvem My jste zvědaví v Bristolu. Průměr jeho projekční kopule je 12 metrů ukryté ve „stříbrné“ kouli. Součástí centra je zhruba 250 nejrůznějších interaktivních exponátů.

Univerzita v nizozemském Leidenu byla založena v roce 1575, o šest desetiletí později ji doplnila i hvězdárna. Nejdříve sloužila především k výuce, ale ve 20. století zde působila celá řada výjimečných astronomů, například Jan Hendrik Oort – objevitel rotace naší Galaxie.

Planetárium v Toruni vzniklo teprve před třemi desetiletími, obklopuje ho však tisíciletá historie. Narodil se zde Mikuláš Koperník, celosvětová ikona pozemské astronomie. Polské město na řece Visle bylo založeno germánskými rytíři v roce 1233 a je jedním z nejlépe dochovaných v severní Evropě. 

Na úpatí jezera Sankt-Joergensen v centru Kodaně stojí válec se šikmou střechou: planetárium Tycho Brahe. Dánský astronom byl jeden z nejvýznamnějších astronomů středověku, díky němu Johannes Kepler objevil zákony o pohybu planet. Tycho Brahe je pochován v pražském Týnském chrámu.

Legrační divočák a moudrý pavián, zlý lev s jizvou táhnoucí se přes oko a hyení poskoci. Lvíče, které zažije krutou ztrátu, pod vedením mluvícího ptáka dospěje a posléze usedne na trůn divočiny. Tak by se daly zhruba popsat pilíře životního příběhu Simby, hlavního hrdiny animované klasiky Lví král od studia Walta Disneyho.

Podle expertů na autorské právo, animátorů a anime historiků jde však spíš o základní prvky japonského kresleného seriálu Kimba the White Lion, který v 60. letech běžel na americké stanici NBC a Disney jej „vykradl“. A tak zatímco v současnosti plní kina počítačový remake Lvího krále, na jeho pozadí opět ožívá kontroverze provázející původní snímek z roku 1994. 

Kontroverze nikdy nespí

Historička Kay Cloptonová pracuje v Billy Ireland Cartoon Library and Museum. Zažila debatu, jež se ohledně Kimby rozhořela v 90. letech, a podle jejího názoru stará křivda znovu vyplouvá na povrch. „Slovo ‚Kimba‘ se díky reakcím na remake Lvího krále stalo jedním z twitterových trendů,“ tvrdí. Jen v Americe totiž snímek během prvního víkendu vydělal v přepočtu 4,29 miliardy korun a dalších osm miliard utržil v zahraničí. Poutá tedy na sebe velkou pozornost. „Kontroverze se během let objevovala a zas mizela. Tentokrát ji však provází mnohem silnější diskuse,“ dodává Cloptonová.

Nápad na film prodal Disneymu Charlie Fink. Hájí však originalitu svého scénáře, o němž tehdy mluvil jako o „Bambim v Africe“. „Člověk nemusí být génius, aby ho podobná zápletka napadla. Prostě jsem se jen ve správnou chvíli ocitl na správném místě,“ vzpomíná.

Předem vyhraná bitva

Podle kritiků je nicméně podezřelá podobnost nejen stylu animace, ale i některých scén: V obou snímcích stojí lvíče na čnějící skále, duchové jeho rodičů jej provázejí v nesnázích, hlavní padouch se ho snaží shodit do propasti… Madhavi Sunderová přednáší na Georgetown University o zákonech chránících intelektuální majetek – a podle jejích slov by dnes podoba některých scén a prolínání scénáře i stylu animace stačily na předem vyhranou žalobu za porušování autorských práv.

Rodina ani produkční společnost Osamuho Tezuky, autora Kimby, nicméně nikdy žalobu nevznesly. Podle Sunderové je za tím nejen umělcova obliba Disneyho filmů, ale také přátelské vztahy společnosti s americkým ilustrátorem. V roce 1994 se jejím zástupcům navíc zdálo, že se obě díla velmi liší, tvrdí její současný prezident Takajuki Macutani. „I kdyby se Disney Tezukovou prací inspiroval a on by se o tom dozvěděl, spíš by mu to lichotilo,“ domnívá se.

Napodobování jako hold 

Ben Whaley, který na University of Calgary přednáší o japonské popkultuře, spolupracoval s Tezuka Productions během jednoho ze svých výzkumů. Zjistil při tom, že studio s oblibou propaguje dokonce i amatérské napodobeniny svých komiksů. „Přijde mi, že v Japonsku existuje něco jako symbióza mezi fanoušky, kteří napodobují práci svých oblíbených tvůrců, a tvůrci samotnými. Řekl bych, že Japonci zkrátka nechápou plagiátorství stejným způsobem jako my, a když si někdo půjčuje jejich výtvory, nevadí jim to,“ vysvětluje Whaley.  

Podle Billyho Tringaliho se japonským anime inspirovala řada amerických „animáků“. Šéfredaktor Journal of Anime and Manga Studies však dodává, že autorské společnosti obvykle zdroj uvedou a vzdají mu tím hold. „Pokud tvůrci hovoří o svých vzorech, nejenže jim tím vyjadřují respekt, ale zároveň pomáhají svým příznivcům objevit zákoutí kultury, o nichž by jinak třeba nikdy neslyšeli. Fanoušky či znalce Tezukovy práce ve skutečnosti netrápí, že si z ní Lví král tolik vzal. Vadí jim, že Disneyho studio podobnost vyvrací a o japonském autorovi vůbec nemluví,“ vysvětluje Tringali. 

Hamlet a Bible

Média v zemi vycházejícího slunce si problému všimla krátce poté, co autor komiksů Mačiko Sanonaka zveřejnil na stránkách prominentních japonských novin dopis adresovaný Disneyho společnosti. Kritizoval ji v něm za to, že Tezukovi nepřiznala zásluhy. „Pro nás představují Tezukovy práce národní poklad,“ vysvětloval Sanonaka v dopise, pod nějž se podepsaly stovky japonských animátorů. „Náš respekt vůči společnosti Disney je proto pryč. Nedovedu vám vysvětlit, jak velké urážky naší kultury jste se dopustili.“ 

Podle Finka se však hlavní inspirací Lvího krále stal Shakespearův Hamlet a některé pasáže z Bible. Spojitost s Tezukou mu připadá tak absurdní, že o ní ani nemá smysl mluvit. Jeho tvrzení podpořil i hlavní animátor filmu Tom Sito: „Nevyvracím, že animátoři, kteří na Lvím králi pracovali a vyrůstali v šedesátých letech, Kimbu viděli. Dokonce i já jsem se na ten seriál díval a řekl bych, že ho stále nosím někde v podvědomí. Ale nikdo z nás se vědomě nerozhodl Kimbu vykrádat.“ 

Ještě není pozdě

Profesorka rétoriky a japonských studií na Tufts University Susan Napierová nicméně dodává, že si Tezukova práce získala celosvětový ohlas a v době vzniku Lvího krále bylo běžné, že japonští animátoři jezdili do Hollywoodu spolupracovat s Disneyho společností. I kdyby tedy inspirace Tezukovou tvorbou nebyla úmyslná, nepřipadá v úvahu, že by Disneyho zaměstnanci o napodobování nevěděli. „Animátoři se zajímají o práci svých kolegů, dokonce bych řekla, že je fascinuje. A japonské anime se proslavilo dávno před vznikem Lvího krále,“ vysvětluje Napierová.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Překladatel Frederik Schodt si myslí, že paralela mezi americkým filmem a japonským seriálem nebyla v roce 1994 tolik zřejmá, protože anime tehdy stále ještě do popkultury Spojených států neproniklo. Dnes už ovšem tvoří její nedílnou součást, a tak se kolem Lvího krále vznáší opar kontroverze. Mnoho fanoušků i odborníků ovšem dodává, že by vzduch vyčistilo třeba jen pouhé přiznání inspirace. „Stále není pozdě, aby společnost Disney uznala, že Lví král vděčí za velkou část úspěchu práci Osamuho Tezuky,“ uzavírá Madhavi Sunderová. 

O neandertálcích víme, že s oblibou vyráběli náhrdelníky z orlích spárů. Používali je zejména v jižních částech Evropy, od doby před 120 tisíci lety, až do svého vymření zhruba před 40 tisíci lety. Archeologové nedávno objevili jeden takový náhrdelník ve španělské jeskyni Foradada v Calafellu poblíž Barcelony.

V tomto případě neandertálci k výrobě náhrdelníku použili prst ze spáru orla iberského. Je to vůbec první orlí náhrdelník neandertálců, který byl objeven na Iberském poloostrově. Vznikl asi před 40 tisíci lety a podle objevitelů by to mohl být jeden z posledních takových náhrdelníků, jaké neandertálci vyrobili.

TIP: Archeologové vystopovali neandertálského umělce podle havraní kosti

Odborníci jsou přesvědčeni, že neandertálci nelovili orly kvůli jídlu, ale z rituálních důvodů. Neandertálské orlí náhrdelníky jsou přitom nejstarší ozdobné předměty, které byly kdy nalezeny na území Evropy. Dotyčný orlí náhrdelník z jeskyně Foradada náleží ke kultuře chatelperronien mladší doby kamenné, typické pro poslední neandertálce v Evropě, kteří se již setkávali s pronikajícími lidmi našeho druhu Homo sapiens.