Ježek náleží do řádu hmyzožravců, který je nejstarším řádem dodnes žijících placentárních savců. Zkameněliny dokládají, že bodlinatí ježčí příbuzní žijí na planetě Zemi už neuvěřitelných šedesát milionů let.

Uctívaní, obávaní i nepochopení

Lidé si ježků odjakživa všímali, jak dokládají třeba zmínky ze starého Egypta. Tehdy ježci zastávali důležitou symbolickou roli. Amulety s ježčími motivy se prý používaly proti plešatosti, nebo proti uštknutí jedovatými hady. Staří Římané zase sympatické bodlináče považovali za posly jara a v Číně je dokonce uctívali jako posvátná zvířata. Zato v Irsku je pokládali za přeměněné čarodějnice a za raného křesťanství byli bodlináči považováni za ďáblovy posly.

Ve středověku se ježci počali objevovat ve středověkých bestiářích a v 16. a 17. století v mravoučných spisech o zvířatech. Dodnes se o nich vypráví řada nesmyslných pověr: prý sají kravám mléko z vemen, šplhají po stromech za ovocem, napichují si jablíčka na bodliny a odnášejí je do svých spižíren… Poslední nesmysl se na ilustracích dostal i do dětských čítanek.

Upovídané plody ježčí lásky

Na jaře, když se odehrávají ježčí námluvy, obíhá sameček svou vyvolenou v milostném menuetu. Když je samička svolná, přitisknou se bodliny na bodliny a dojde k páření. Březost trvá u ježků 35 dní a pak se na svět vykulí dvě až šest mláďat, jejichž porodní váha je cca 12 gramů.

Mláďata jsou růžová a slepá, jejich bodlinky jsou ihned po porodu ukryty pod kůží. Za několik hodin začnou drobné jehličky prorůstat (jsou bílé a měkké) a po několika dalších dnech hnědnou. Ve čtrnácti dnech života začínají ježčata vidět a slyšet; pětadvacetidenní batolata pak vyrážejí za doprovodu mámy na své první objevné a dobrodružné výpravy. Malí ježci jsou velmi „upovídaní“ – štěbetají, funí a pofrkávají.

Malé šance pozdních vrhů

Pozdní vrhy ježčích mláďat jsou ovšem výrazně ohroženy. Především proto, že se malí ježouři nestačí vykrmit tak, aby zvládli přečkat dlouhou zimu. Zoolog Dobromil Lím to v knize Čtvrtocásek popsal takto: „Mládě, co jsem spatřil z auta projíždějícího lesem na konci listopadu, jak šmejdí ve škarpě při silnici, bylo velké jen asi jako menší lidská pěstička. Ve své vyhládlosti se ani moc nestačilo stočit podle správného ježčího obyčeje do obranného klubíčka a doma se pak do předložené potravy pustilo bez nejmenšího zaváhání.“

„S hodováním skončilo teprve, když už mělo bříško vypjaté jako kůži na bubnu a kulaté jako malý míč. Potom se slastně rozvalilo na čistých pilinách a zjevně vychutnávalo okouzlující teplo domáckého lidského prostředí.“

Chování malého ježka a fakt, že zcela zapomenul na obezřetnost, je zcela pochopitelné. Vždyť ježek, který v listopadu váží méně než 500 gramů, má jen pramalé šance, že se dožije jara. Nalezené slabé mladé ježky, ale samozřejmě i vyhublá dospělá nebo nemocná zvířata, můžete předat do záchranných stanic volně žijících živočichů, nebo se o ně přes zimu postarat sami. Při rozhodování bychom měli brát v úvahu smutný fakt, že příštího jara se dožívá jen pouze asi 30 % ježčí populace!

Vzorná péče? Bez mléka!

Ježci jsou nositeli mnoha vnějších i vnitřních parazitů. Pokud se tedy rozhodnete vzít ježčí osud do vlastních rukou, zbavíte malé pichláče blech např. 1% sprejem Arpalit nebo Bolfo, případně zásypem Bolfo. S odstraněním vnitřních parazitů by měl poradit veterinář (jde o tzv. odčervení, která známe při péči o psy nebo kočky).

Ježka v domácí péči můžete krmit masitými psími nebo kočičími konzervami, smíchanými s různými přílohami, třeba ovesnými vločkami, vařenou rýží, strouhankou, těstovinami či trochou tvarohu. Ježkům velmi prospívají vařené drůbeží krky. Samozřejmě vítaní jsou mouční červi, cvrčci a sarančata. V žádném případě jim však nepodávejte mléko!

Doma, nebo u specialistů

Jestliže se tedy ježkovi rozhodnete poskytnout na zimní období nájem, postačí mu bednička (ideálně o rozměrech 100×200 cm), jejíž dno vystelte novinami a stelivo často měňte. Do tohoto výběhu je ještě potřeba vložit krychlovou bedničku (o hraně cca 30 cm) s vchodem, kterou nájemník potřebuje naplnit senem, nastříhanými novinami nebo proužky papíru (které zůstávají po skartaci). To bude ježčí ložnice. Samozřejmě nesmíte zapomenout na misku s vodou. Jakmile se ježek vykrmí do ideální hmotnosti, uchýlí se v chladném prostředí do ložnice, kde zavrtán do jara přespí. Po probuzení jej ještě pár dní pohostěte a pak vypusťte na vhodné lokalitě.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Pokud si netroufáte o nalezeného ježečka postarat, kontaktuje nejbližší záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Jejich seznam naleznete např. na www.zachranazvirat.cz. Mnoho užitečného se lze dozvědět na www.jezekvnouzi.estranky.cz.

Američtí astronauté přivezli v průběhu šesti pilotovaných lunárních misí programu Apollo z Měsíce celkem 380 kilogramů vzorků a hornin. Značnou část tohoto materiálu již odborníci analyzovali a získalo spoustu pozoruhodných poznatků o naší oběžnici. Některé ze vzorků ale zůstaly od svého odebrání na Měsíci až doposud zapečetěné.

V NASA se v těchto dnech rozhodli jeden z těchto zapečetěných vzorků otevřít. Teď ho budou studovat v rámci programu Apollo Next-Generation Sample Analysis (ANGSA). Cílem tohoto programu přitom je prozkoumat původní a nedotčené vzorky z Měsíce pomocí pokročilých metod a technologií, které nebyly v době programu Apollo k dispozici.

Program ANGSA

Odborníci NASA si od programu ANGSA slibují, že ještě zvýší velkolepý vědecký přínos, jaký měly cesty amerických astronautů na Měsíc. V rámci programu ANGSA dostanou šanci vědci, kteří se v době programu Apollo narodili nebo ještě nebyli na světě. Významný cílem programu je také ověření postupů a příprava nových metod, které se uplatní v připravovaném programu návratu na Měsíc Artemis.

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Všechny doposud zapečetěné vzorky lunárního materiálu pocházejí z misí Apollo 15, 16 a 17. Program ANGSA se teď zaměřil na dva z těchto vzorků mise Apollo 17. Jeden z nich, který nebyl vakuově uzavřený na Měsíci, v NASA otevřeli v těchto dnech. Druhý ze vzorků byl na Měsíci zapečetěn pomocí vakua a jeho otevření je naplánované na počátek roku 2020. Co zajímavého v těchto vzorcích asi objevíme?

Deprese jsou morem moderní doby. Přitom recept na deprese, který by měl být dostupný úplně každému, může být úplně jednoduchý. Jak nedávno zjistili američtí odborníci, s depresemi významně pomáhá pravidelné cvičení. Z jejich výsledků vyplývá, že za každé čtyři hodiny cvičení týdně, což je asi 35 minut denně, klesá o 17 procent hrozba, že dotyčného člověka v příštích dvou letech postihnou deprese.

Nejlepší na tom je, že tato ochrana duševního zdraví fyzickým cvičením funguje i u lidí, kteří mají v genech uložené sklony k depresím. Vše nasvědčuje tomu, že cvičení tyto nešťastné genetické předpoklady neutralizuje. Pokud tedy někdo pochází z rodiny, kde těžké deprese nejsou nic výjimečného, tak by měl být v tělocvičně jako doma.

TIP: Vědci objevili 44 genetických faktorů spojených s depresí

Výzkum vycházel z údajů o téměř 8 tisících lidech z databáze Partners HealthCare Biobank, která slouží ke studiu vztahů mezi geny, prostředím a životním stylem lidí k jejich zdraví. Lidé z této databáze poskytli vědcům vzorek krve a badatelé jim analyzovali genom. Zároveň vědce informovali, jak často během týdne cvičí.

Dnešní mrakodrapy bývají poseté sklem a dalšími materiály. Pokud by z takové výšky něco spadlo na zem, tak by nepochybně šlo život. Proto je velmi důležité kontrolovat, zda jsou skleněné panely a další objekty na povrchu mrakodrapů dobře zajištěné a nepoškozené. V současné době to dělají lidé a bývá to zdlouhavé a nebezpečné.

Tým čínských odborníků nedávno vyvinul prototyp autonomní hexakoptéry, která by měla zastat lidskou roli v kontrole povrchu mrakodrapů. Dron s šesti rotory je vybavený nápadným ramenem s tlakovými senzory, s jehož pomocí je možné kontrolovat stav skleněných panelů a dalších prvků na povrchu mrakodrapů.

TIP: Robotický elektrikář LineRanger ohlídá elektrické vedení

Před několika lety se objevili první roboti pro podobné kontroly a údržbu budov do výšky 20 pater, kteří jsou schopní šplhat po stěně těchto budov. Extrémně vysoké budovy jsou jasnou příležitostí pro létající drony, jako je právě zmíněná čínská hexaptéra. Tento dron by se měl v dohledné budoucnosti uplatnit nejen jako při údržbě budov, ale také infrastruktury nebo třeba při odběru vzorků pro vědecké účely.

Z výšky připomíná pobřeží Ningaloo předěl mezi životem a smrtí: Západoaustralský poloostrov North West Cape je totiž vyprahlý a na první pohled nehostinný. Břehy vápencové pouště však omývají vody Indického oceánu, v nichž se ukrývá korálový útes dlouhý bezmála 250 km – domov stovek podmořských druhů. 

V době, kdy se rozmnožují koráli, připlouvají do oblasti hledat potravu ohrožení žraloci obrovští. V jednom okamžiku jich v lokalitě bývá 300–500, což z ní dělá největší shromaždiště této paryby na světě. Korálů se pak v rezervaci vyskytuje přes 300 druhů a obývá je na 700 rybích, 650 měkkýších či 600 korýších druhů, jimž dělá společnost víc než tisíc rozličných řas. V zimních měsících vedou navíc podél pobřeží migrační trasy velryb, delfínů, rejnoků a dugongů, kteří se obvykle zdržují v mělkých mořských zátočinách.

Pod vodou i pod zemí

Přírodní bohatství Ningaloo se však nenachází jen pod hladinou: Pobřeží je převážně vápencové a voda v něm vyhloubila rozsáhlý systém krasových jeskyní. Vedle nich narazíte na kamenné či písčité pláže i mangrovové porosty. Všechny zmíněné lokality přitom kypí životem a hostí mnoho rostlinných i živočišných endemitů – tedy organismů, jež se jinde na Zemi nevyskytují.

TIP: Na podmořské pastvě: Australská Žraločí zátoka představuje unikátní ekosystém

Zatímco například Velký bariérový útes na severovýchodě Austrálie trpí pod nájezdy rybářů a turistů, Ningaloo leží v relativně opuštěné části kontinentu, kde jeho ekosystémy ruší jen málokdo. Celá oblast kromě toho spadá do vlastnictví státu, takže tamní rybaření spolu se zvolna rostoucím zájmem veřejnosti zůstává pod přísným dohledem. 

Karafiáty tvořily typické zátiší většiny totalitních kanceláří 8. března na Mezinárodní den žen. Svátek, na němž si komunisté dávali obzvlášť záležet, však spíš než oslavu ženství znamenal důvod k pijatice. Mnohé dámy květinu ocenily, protože leckdy jinou za celý rok nedostaly.

Symbol čistoty a krve

Na plátnech starých mistrů představoval karafiát panenství a čistotu. O několik století později se stal symbolem komunistické strany. Rudý květ navíc značil prolitou krev dělníků. Provázel nebožtíky v krematoriu, nechyběl na stole při plánování pětiletky ani při politických „objímačkách“. Karafiát měl zkrátka všechny předpoklady být květinou proletariátu. Stál pár korun, nebyl náročný na pěstování a dlouho vydržel. V květinářství navíc nebyla zrovna bohatá nabídka.

Po revoluci pak karafiát téměř vymizel, ačkoliv jde o takřka dokonalou květinu. Pyšní se výraznými barvami a ve váze vydrží až tři týdny. Jeho cesta zpět na výsluní mezi růže a tulipány však nebyla jednoduchá. Pro některé má stále punc něčeho laciného, co evokuje dobu temna, jiní ho naopak považují za nádherný doplněk interiéru ve váze. Karafiáty tak pomalu hlásí „comeback“, a to zejména díky mladé generaci, u níž žádné negativní vzpomínky ani emoce nevyvolávají. Dnes se dovážejí letecky především z Kolumbie či Španělska, ale pěstují se i u nás, přestože už nikoliv po statisících jako dřív.

Klatovské skvosty

Klatovy se staly městem zrodu vzácného karafiátu a pěstují se tam už od konce napoleonských válek. Díky své kráse prosluly i ve světě, kde získávají různá ocenění. A milovníkům květin se uchytily i na Sibiři nebo na Fidži.

TIP: Žízeň v dobách socialismu: Slavné československé nealko nápoje

Petr Pošefka je jedním z devíti pěstitelů klatovského karafiátu u nás a jako předseda jejich spolku také tím nejvášnivějším. Závan socialismu ze zmíněných květin nikdy necítil. Naopak ty klatovské voní po hřebíčku. Kromě nedostižné modré hrají všemi barvami a za 40 let se panu Pošefkovi podařilo vyšlechtit pět úplně nových odstínů. Zvláštní typ karafiátu představuje „babička“: Mění totiž barvu, a když odkvétá, tak šediví. Klatovské karafiáty navíc opyluje pouze čmelák. Čekání na novou odrůdu pak trvá minimálně sedm let. 

1. Virgil Grissom měl být první

„Kdyby byl Virgil naživu, nejmenoval by se první člověk na Měsíci Armstrong, ale Grissom,“ vzpomínal první šéfastronaut NASA Donald Slayton. Dobře věděl, o čem mluví, protože astronauty k letům vybíral osobně. Proč si však přál, aby na Měsíci stanul jako první právě Grissom? Chtěl, aby se do historie nesmazatelně zapsal někdo z prvního oddílu amerických astronautů. Grissom byl přitom jako jediný z této skupiny k dispozici: Ostatní už ze služeb NASA odešli (Glenn, Carpenter), nacházeli se v nemilosti nadřízených bez šance se do vesmíru vrátit (Cooper, Schirra) nebo by let nezvládli ze zdravotních důvodů (Shepard a sám Slayton). Navíc se šéfastronaut s Grissomem přátelil, což ostatně ve svých pamětech čestně přiznával. 

Jak ale víme, Grissom se po Měsíci nikdy neprošel. Zahynul v lednu 1967 při požáru lodi Apollo 204, dodatečně překřtěné na Apollo 1. Jeho plné jméno přitom znělo Virgil Ivan Grissom – což by bylo pro prvního člověka na Měsíci, amerického vítěze kosmických závodů mezi SSSR a USA, přinejmenším ironické…

2. Frank Borman nechtěl být první

Už před legendární misí Apollo 8 uskutečněnou v prosinci 1968 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel Frank Borman vydává na svůj druhý a zároveň poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“, tedy první cesta k Měsíci, navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci. 

Jen pro úplnost: Druhý člen Apolla 8 James Lovell velel výpravě s pořadovým číslem třináct, která sice k našemu souputníkovi zamířila, ale kvůli technické závadě jeho povrchu nedosáhla. William Anders by se také mohl k Měsíci vrátit, ale Slayton mu nabídl „jen“ křeslo pilota velitelské lodi, zatímco astronaut chtěl být v lunárním modulu. Neshodli se, Anders se ještě uvolil zůstat v záložní posádce Apolla 11, ale poté dal přednost jiné kariéře.

3. Clifton Williams měl prostě smůlu

V polovině 60. let sice americký pilot Clifton Williams ve vesmíru ještě ani jednou nebyl, přesto by s ním kdekdo z oddílu astronautů měnil. Byl nominován do záložní posádky lodi Gemini 10, což mu teoreticky mělo vynést jmenování do hlavní posádky „třináctky“. Jenomže program končil letem Gemini 12, takže se Williams vlastně chystal na jednu z prvních expedic v rámci Apolla.

Konkrétně se nakonec jednalo o Apollo 12 v čele s Charlesem Conradem, tedy o historicky druhé přistání na Měsíci. Williams měl tudíž „předplacené“ místo čtvrtého člověka, jenž vstoupí na lunární povrch. Když ale „dvanáctka“ na podzim roku 1969 startovala, Williams na palubě nebyl. Osudným se mu stal 5. říjen 1967, kdy v letounu T-38 přelétal mezi Floridou a Alabamou: Stroji zcela nečekaně selhalo řízení, ztratil stabilitu a začal se propadat. Později se objevily historky, že se Williams rozhodl nekatapultovat, aby letadlo vyvedl mimo obydlené oblasti – jsou však absolutně nepravdivé, protože pilot nemohl letoun vůbec ovládat.

Když Williams situaci konečně zcela pochopil, rozhodl se pro katapultáž. Ještě před tím ovšem vyslal rádiový signál: „Mayday, mayday! Toto je NASA 922, katapultuji se u Orlanda… Mám na mysli Tallahassee!“ Díky tomuto nouzovému volání se záchranný vrtulník dostal na místo nehody za pouhých deset minut – ale zbytečně. Když konečně křeslo s pilotem opustilo stroj, zbývalo do dopadu asi jen 1,5 sekundy. Čtvrtá hvězda na emblému mise Apollo 12 patří Cliftonu Williamsovi.

4. James Lovell a nešťastná třináctka

„To víte, že jsem si přál, aby si Neil Armstrong zlomil nohu a nemohl letět,“ vypráví dodnes se smíchem James Lovell. Právě on totiž velel záložní posádce Apolla 11, a kdyby Armstrong nemohl z jakéhokoliv důvodu k misi nastoupit, zaujal by jeho místo.

Ze záložní posádky Apolla 11 měl putovat do hlavní „čtrnáctky“, ale protože zamýšlený velitel Apolla 13 Alan Shepard neměl po předchozích zdravotních problémech dost času na přípravu, byla Lovellovi svěřena už mise číslo třináct a Shepardovi až ta následující. Jenže Apollo 13 se nakonec stalo „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky: Posádka sice s notnou dávkou štěstí zvládla mimořádnou situaci, na Měsíci však nepřistála. Lovell pak zůstal v oddíle astronautů ještě tři roky: Doufal, že se na něj usměje štěstí a dostane šanci v některé z dalších posádek. Přednost však dostali jiní.

5. Fred Haise: ani třináct, ani devatenáct

Společně s Lovellem letěl v Apollu 13 na Měsíc Fred Haise. Záhy poté, co se vrátil na Zemi, aniž by otiskl svoji stopu do lunárního regolitu, se začal chystat na další vesmírnou misi: Byl jmenován do záložní posádky „šestnáctky“, takže měl letět jako velitel Apolla 19. Jenže nad programem se už tehdy stahovala mračna a několik výprav bylo zrušeno – mezi nimi i ta s pořadovým číslem devatenáct. Haise se tak k Měsíci již nevrátil.

S další pěticí se seznámíte příště

Je až s podivem, že je toto krvavé období francouzských dějin stále nekriticky oslavováno a že 14. červenec zůstává hlavním francouzským svátkem. Poslední fáze revoluce přinesla nekontrolované násilí plné demagogie, fanatismu, nenávisti a zločinů. Vždyť kolik nevinných lidí přišlo naprosto nesmyslně o život! Jedním z nich byl i věhlasný francouzský učenec Antoine-Laurent de Lavoisier, známý pod přídomkem „otec moderní chemie“.

Lavoisier a Marat

Do jeho relativně klidného života Antoina a jeho ženy Marie-Anne krutě zasáhla Velká francouzská revoluce. Zpočátku se spolupráci s novým režimem nebránil. Pracoval ve správě státních financí a v komisi pro zavedení metrického systému.

Proč však musel Antoine de Lavoisier zemřít? Jaké hrůzy se vlastně dopustil? Dříve se uvádělo, že možnou příčinou odsouzení byly spory s Jean-Paulem Maratem, který patřil mezi nejoblíbenější, ale také nejfanatičtější revolucionáře. Když totiž před lety žádal profesí lékař Marat o přijetí do Akademie věd, komise, v níž zasedal i Antoine Lavoisier, jeho vstup zablokovala. Marat to chemikovi jistě nikdy nezapomněl. Přátelé se z nich rozhodně nestali! Jenže Marat byl zavražděn Charlottou Cordayovou rok před Lavoisierovou smrtí, takže přímá souvislost zde být nemohla.

Úspěch se neodpouští

Antoine Lavoisier byl nejen skvělý vědec, oprávněně hrdý na výsledky své práce, ale především bohatý a finančně zajištěný muž. V mnoha směrech převyšoval své okolí. A jako takový budil nejen závist, ale přímo nenávist. Už jeho kolegové z Akademie byli na počátku sedmdesátých let pobouřeni tím, že mladý badatel neživoří, ale je díky akciím Ferme Générale „ve vatě“. Tehdy situaci dokázal uklidnit jeden z Antoineových kolegů. V období diktatury však nenávist, zejména ze strany jakobínů a nemajetné lůzy propukla v plné síle. Solí v očích byl náhle každý šlechtic, navíc bohatý! A akcionáři Ferme Générale, tedy nájemci daní? Ti dvojnásob! 

Smrt jak na běžícím pásu

Na základě dekretu z roku 1793 byli akcionáři označeni za nepřátele lidu, uvězněni a odsouzeni k trestu smrti. Jejich majetek byl poté zkonfiskován. To byl hlavní účel! Marné bylo úsilí Marie-Anne Lavoisierové, jež manžela pravidelně navštěvovala ve vězení, i jejích přátel, kteří bojovali za jeho propuštění. Soudce neobměkčilo ani dobrozdání vypracované Úřadem pro umění a řemesla, v němž se zdůrazňovaly Lavoisierovy vědecké zásluhy a služby, které poskytl vlasti. Naprostý nezájem! Podle žalobce Antoina Dupina bylo nutné učinit „spravedlnosti zadost“ a to co nejrychleji.

TIP: Smrt cenou za věrnost: Tragický konec nejlepší přítelkyně Marie Antoinetty

Revoluční tribunál vědce obžaloval ze spiknutí proti republice, zpronevěry, rozkrádání daní, zneužití pravomoci a podvodů. Obvinili ho také za míchání vody a škodlivých látek do tabáku. Soudní proces trval pouhé dva dny a skončil 8. května 1794. Hned téhož odpoledne byl Antoine spolu s dalšími sedmadvaceti členy Ferme Générale na místě dnešního Place de la Concorde gilotinou popraven. Mariin otec Jacques Paulze přišel na řadu jako třetí, jeho zeť Antoine de Lavoisier hned vzápětí. Mezi jednotlivými popravami byla nutná jen asi minutová prodleva na odtažení bezhlavého těla. Celá „akce“ zabrala pouhých pětatřicet minut…

Trident II zůstává dodnes ve výzbroji US Navy, které jím od začátku 90. let osadilo 14 ponorek třídy Ohio (každá unese 24 raket). Na stejnou zbraň vsadili také Britové, když druhou generací tridentu vyzbrojili čtyři čluny třídy Vanguard nesoucí po šestnácti kusech.

V nejbližších letech zřejmě Američané omezí kapacitu jednotlivých ponorek na dvacet střel, aby dostáli mezinárodním úmluvám. Verze Trident D5LE s prodlouženou životností má ale zůstat ve výzbroji až do roku 2042. 

Větší a vražednější 

Sovětské námořnictvo nemohlo zůstat pozadu. Jednak osadilo vícenásobnými hlavicemi některé starší typy střel, jednak zahájilo vývoj nových. Symbolem úderné složky ponorkového loďstva se od poloviny 70. let stala třída Delta III, která nesla 16 raket R-29R po třech až sedmi hlavicích s dosahem 6 500–8 000 km. Skutečný šok západním velmocem způsobily obří ponorky třídy Akula (v kódu NATO Tajfun), jejichž výtlak více než dvojnásobně převyšoval americký typ Ohio.

Každý z šesti exemplářů dokončených v 80. letech nesl dvacet šachet pro střely R-39 Rif, které disponovaly deseti hlavicemi po 100–200 kt o dosahu 8 300 km. Pokud by všechny tajfuny odpálily své zbraně najednou, ocitlo by se na cestě k cílům 1 200 jaderných hlavic. Tyto ponorky pro Moskvu znamenaly obnovení rovnováhy narušené raketami Trident, jenže po rozpadu Sovětského svazu se jejich provoz ukázal jako neúměrně nákladný.

Nová munice pro Boreje

Ačkoliv se dlouho uvažovalo o modernizaci, nakonec byly spolu se střelami R-39 do roku 2012 vyřazeny. Stále naopak slouží sedm menších člunů třídy Delta IV, které po nedávném přezbrojení nesou šestnáct třístupňových raket R-29RMU Sineva na tekuté palivo. Ohrozí cíle vzdálené 8 300 km čtyřmi hlavicemi po 500 kt nebo deseti o pětinovém účinku. Konkurentem této zbraně je RSM-56 Bulava z Moskevského institutu termálních technologií, představená roku 2011 a využívající tuhé palivo.

Dokáže zasáhnout na asi 8 000 km až šest cílů hlavicemi o 150 kt a počítá se s ní pro nejnovější ponorky třídy Borej, z nichž první tři už vstoupily do služby. Nejmladšího člena rodiny ruských střel MIRV odpalovaných z ponorek představuje R-29RMU2 Layner z roku 2014. Při podobných letových charakteristikách jako Sineva unese tucet hlavic po 100 kt, na rozdíl od starší sestry ovšem může použít mix o různé výkonnosti podle konkrétní sady cílů. 

V 21. století  

I když studená válka skončila, střely MIRV se stále nacházejí ve výzbroji obou někdejších supervelmocí. A nejen jich – zbraně této kategorie prokazatelně vlastní Čína, Francie i Velká Británie. Experti navíc předpokládají, že obdobné systémy vyvíjejí nebo už v tajnosti zavedly ozbrojené síly Indie, Pákistánu a Izraele. Spojené státy aktuálně provozují v konfiguraci MIRV výhradně střely Trident II na ponorkách třídy Ohio.

Rakety Minuteman III v podzemních silech byly ve snaze dostát mezinárodním smlouvám přestavěny na verzi SRV (Single Reentry Vehicle), takže dokážou zničit opět pouze jeden cíl. Přesto – nebo právě proto – jich Pentagon udržuje ve výzbroji relativně vysoké množství. Zatímco za Bushovy administrativy letectvo zlikvidovalo stovku sil, Obamova vláda ohlásila záměr zasypat padesátku šachet. Nárůst mezinárodního napětí ji však v roce 2014 přiměl rozhodnutí změnit – Američané 50 sil pouze zakonzervovali a rakety z nich uložili do skladů s možností budoucí aktivace. U.S. Air Force tak disponuje 450 minutemany. 

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Hrozí nám globální nukleární válka?

Střel s větším počtem samostatných hlavic se nehodlá vzdát ani Rusko, jež dokonce pokračuje ve vývoji nových typů. Nahradit letité R-36M by měla supertěžká RS-28 Sarmat, na které Makejevova konstrukční kancelář v Miassu pracuje od roku 2009. Lze-li věřit kusým informacím, měla by superzbraň disponovat při dosahu téměř 11 000 km přesností zásahu do 10 m(!) a rychlostí letu 25 000 km/h. Podle charakteristiky cíle má nést buď 10 těžších, nebo 15 lehčích hlavic. Rusko vyvíjí a testuje i další typy, kupříkladu RS-26 Rubež se čtveřicí hlavic po 150/300 kt. Při zkouškách prokázala dolet 5 800 km a západní analytici předpokládají, že je určena proti metropolím evropských členů NATO. V roce 2018 nicméně Moskva další vývoj RS-26 pozastavila ve prospěch jiných zbraní. 

Američanka Jai Fearsová již stála na pódiu například po boku Arethy Franklinové nebo Charlieho Wilsona. Na nejrůznější kostýmy a silné líčení je tedy zvyklá. Když jí ovšem začátkem října kvůli halloweenskému focení nanášeli v maskérně na tvář děsivý make-up, vyvolal u ní alergickou reakci.

TIP: Bodypainting jako z Hollywoodu: Děsivé optické iluze vizážistky Mimi

Nešťastnice posléze dostala panický záchvat a skončila v nemocnici, kde se však odehrála velmi nepravděpodobná scéna: Lékaři totiž masku považovali za skutečné zranění, a tanečnice je na líčení neupozornila, protože předpokládala, že doktoři falešné šrámy rozpoznají. Výsledkem byla panika, spousta zmatků a nedorozumění, ale nakonec všechno dobře dopadlo.