Japonský startup Astro Live Experience (ALE) se rozhodl pro podnikání v pozoruhodném oboru. V brzké době zahájí prodej umělých rojů meteorů na noční obloze. ALE k tomu chtějí využívat malé satelity, které budou vypouštět speciální kuličky, aby následně shořely v atmosféře.

Satelity budou mít na palubě stovky takových kuliček. Budou v nich obsažené různé chemické prvky, které obarví záři příslušného meteoru. Lithium do růžova, měď do zelena, a tak dále.

Kupte si roj meteoritů

Společnost ALE staví dva satelity, přičemž první z nich by měl odstartovat z Japonska již letos v prosinci. Každý ze satelitů váží 68 kg, stojí 3 miliony dolarů (62 milionů Kč) a ponese do vesmíru 300 až 400 kuliček pro meteory. Satelity budou mít palivo pro nejméně 27 měsíců na oběžné dráze.

TIP: Hádanka rozluštěna: Proč meteoroidy před dopadem na Zemi explodují?

Satelity ALE by měly obíhat Zemi ve výšce 350 kilometrů, tedy pod drahou Mezinárodní vesmírné stanice a mohou vypustit až 20 kuliček najednou. Umělé meteory, které tyto kuličky vytvoří, budou zářit pár sekund.

Z právě otevřeného bytu se linul odporný zápach. Na futonu, typické strohé a tvrdé japonské matraci, se skvěla hnědá skvrna – místo, kde našli tělo. Futon, šaty, noviny, to všechno pokrývali červi a mouchy. Přesto jsme měli štěstí. Stačilo, aby muž zemřel v létě, a namísto vysušeného těla nabalzamovaného zimou bychom objevili něco mnohem horšího. 

„Řekl bych, že na škále nula až deset je to tak čtyřka,“ zamýšlí se nad nelibou vůní Akira Fudžita, šéf úklidového týmu firmy Next, jež se specializuje na čištění prostor po „osamělých mrtvých“ – lidech, kteří zůstali zavření ve svých bytech ještě dlouho po smrti. Každá země má podobné případy osamělých jedinců, kteří umírají, aniž by se o jejich smrti někdo dozvěděl. Japonsko však v tomto ohledu zažívá děsivou epidemii. Tamní populace stárne nejrychleji na světě, víc než čtvrtina obyvatel má přes 65 let a do roku 2050 půjde o 40 %. 

Statistiky osamělých úmrtí je těžké dohledat, protože vláda podobnou kolonku ve svých záznamech nemá. Čísla z regionálních úřadů však ukazují, že v poslední dekádě došlo k prudkému nárůstu. Podle tokijského výzkumného centra NLI zemře takto 300 tisíc Japonců ročně. 

Úklid za desítky tisíc

Úměrně k rostoucímu počtu osamělých smrtí se zvětšuje také sektor specializovaný na čistění bytů po zemřelých. Podobné služby nabízí řada firem a pojišťovny začaly prodávat pojistky pro tento typ „nehod“. Smlouva poškozenému pronajímateli pokryje náklady na vyčištění bytu a kompenzuje ušlý nájem. Některé firmy zařídí dokonce očistný duchovní rituál místa. Majitel zmíněné garsonky v Kawasaki jižně od Tokia však žádnou pojistku neměl, tudíž ho její „uvedení do původního stavu“ vyšlo v přepočtu na 46 tisíc korun. 

Nebožtík, o němž zaměstnanci firmy Next hovoří kvůli soukromí pouze jako o Hiroakim, už několik měsíců neplatil nájem. Do bytu se tedy vydal zástupce majitele, aby zjistil, v čem je problém – a našel na futonu tělo, jež se tam rozkládalo už měsíce. Zima však matraci, podlahu i ostatky kompletně vysušila. Ačkoliv všude poletovaly mouchy a lezli červi, zápach nebyl tak intenzivní, aby pronikl k sousedům nebo do obchodu s potravinami o patro níž. 

Čistě profesionálně

Poté, co úřady tělo odvezly, zavolal nájemce firmu Next. Brzy na místo dorazila dodávka a z ní vystoupili čtyři muži s rouškami na obličejích. Úklid měl na povel Akira. Jako první se uklízeči zbavili futonu, pokrytého hnědými skvrnami plnými červů, který představoval hlavní zdroj zápachu. Zabalili ho do plastového obalu a odsáli vzduch. Zaměstnanci se do úklidu pustili s profesionální praktičností, bez ohrnování nosu či komentování okolní špíny – zkrátka práce. 

Garsonka o rozloze osmnácti metrů čtverečních byla přecpaná důkazy o osamělém životě: krabicemi od instantních nudlí, láhvemi, plechovkami kávy, přetékajícími popelníky, tucty prázdných zapalovačů, novinami a šaty naházenými v nevzhledných kupách. Muži plnili pytel za pytlem. Miniaturní koupelnu pokrývala vrstva plísně na každém viditelném místě – na zdech, záchodové míse, umyvadle – prostě všude. Špína se rozšířila na dveře, kliky a dokonce i na kuchyňský dřez. Pracovníci si museli vzít na pomoc agresivní chemii. Když odnesli Hiroakiho osobní věci, začali sundávat tapety a zkoumat podlahu, aby zjistili, jak velkou část bude nutné vytrhat. 

Úplně obyčejný muž

Doklady a papíry nalezené v bytě ukázaly, kým Hiroaki byl. Rozvedený, 54 let, dvě desetiletí pracoval jako systémový inženýr, a to dokonce pro takové giganty jako Nissan či Fujitsu. Vždy však dostal jen dohodu o práci, takže neměl žádné pojištění ani firemní výhody. Musel tedy spoléhat i na státní podporu, aby si vůbec mohl skromné živobytí dovolit. Pasové fotografie, které přikládal k žádostem o práci, ukazovaly zcela obyčejného muže: šedé vlasy rozčísnuté pěšinkou, brýle s tenkými obroučkami, kostkovaná košile. Okolo se v bytě povalovala ještě další fotoalba, ale v žádném nebyly Hiroakiho snímky. 

Úklidová firma neměla ponětí, proč muž zemřel tak relativně mladý, nicméně pokoj plný léků mnohé napověděl. Místní noviny neustále přinášejí příběhy o podobných osamělých úmrtích. Obvykle jde o postarší muže a na jejich odchod ze světa se mnohdy přijde, až když z poštovní schránky vyčuhují nevyzvednuté dopisy, přestane chodit nájem a z bytu se začne linout nepříjemný zápach. Objevují se však i zprávy o úmrtích čtyřicátníků. 

Šířící se fenomén je důsledkem změn v tradiční japonské rodině a stárnutí populace. Ještě nedávno žily v jednom domě běžně i tři generace. Dnes mnohem víc lidí zůstává bez partnera a manželé mají méně dětí – pokud si je vůbec pořídí. 

Konec tradiční rodiny

„Představa o rodině se v Japonsku rozpadla,“ vysvětluje Masaki Ičinose z Centra pro výzkum života a smrti při Tokijské univerzitě. „Počet lidí žijících o samotě roste a je jen logické, že v osamění umírá víc Japonců. Starší muži jsou přitom nejrizikovější skupinou, protože z hrdosti odmítají vyhledat pomoc.“

Tito jedinci zažívají obvykle krizi poté, co ukončí kariéru a spolu s prací přijdou o pocit příslušnosti k jediné komunitě, kterou znají. Vdovci či rozvedení se dostanou do izolace s větší pravděpodobností. „Všechny jejich vztahy souvisejí se zaměstnáním,“ objasňuje Kumiko Kanno, autorka knihy o osamělém umírání. „Přestanou se o sebe starat, ztratí kontakt se světem. A nikdo jim v tom nepomůže.“

TIP: Hotely pro mrtvé: Japonsko řeší přeplněná krematoria

Některé místní úřady už zavedly služby, které starší osamělé lidi pravidelně kontrolují a současně urgují sousedy, aby na ně dávali pozor. Nicméně experti se neshodnou, jak problém vyřešit. Podle Masakiho je mladší generace příliš posedlá kariérou a nezbývá jí čas na děti, což vede k rostoucímu počtu bezdětných stárnoucích jedinců. Kumiko si zas myslí, že Japonci žijí pořád stejně, pouze odmítají navazovat nové přátelské vztahy. 

Hiroaki neměl žádné sociální vazby. Akira a jeho tým odvezli všechny jeho věci, strhli tapety, podívali se pod podlahu a vydrhli a vydezinfikovali garsonku zdola nahoru. Navíc v bytě ještě pár dnů nechali přístroj na čištění vzduchu. A tím to skončilo. Skoro jako by Hiroaki nikdy neexistoval. 

Šéf společnosti Amazon Jeff Bezos drží od loňského října titul nejbohatšího muže světa a své jmění se nebojí investovat ani do výstředností: Nově například odhalil koncept „nesmrtelných hodin“, které vznikají uvnitř nejmenované hory na západě Texasu.

Projekt v přepočtu za 865 milionů korun má předpokládanou životnost deset tisíc let – velká ručička se pohne jednou za rok, malá po sto letech. Termín dokončení zatím není jasný. Poté však budou prý volně přístupné veřejnosti. Pokud budou někteří lidé na místě ve správný čas, budou moci slyšet i jak hodiny odbíjejí, tedy jednou za tisíc let.

Cílem je přimět obyvatele planety k uvažování nad dlouhodobými následky vlastních rozhodnutí. Hodiny mají budoucím generacím připomínat, jakou cestu jsme coby lidstvo ušli.

Sonda Osiris-REx je již půdruhého roku na cestě k asteroidu 101955 Bennu, vzdálenému 225 milionů kilometrů od Země. K urychlení své předlouhé pouti využila sonda v září 2017 gravitaci Země a prolétla kolem ní ve vzdálenosti 22× menší, než je vzdálenost k Měsíci. Průlet vědci využili k zajímavému experimentu – aktivovali přístroje sondy a podívali se na Zemi okem vesmírného pozorovatele.

TIP: K planetce Bennu zamíří vesmírná sonda: Cílem je dopravit na Zem vzorky z povrchu

Data shromážděná sondou během průletu ukázala, že „neznámá planeta“ je pokrytá velkým množstvím vody. Vědci také na zkoumané planetě zaznamenali specifické projevy chemické nerovnováhy. Spektrometry sondy Osiris-REx odhalily přítomnost velkého množství metanu, kyslíku a ozonu – tedy prvků a sloučenin indikujících možnou přítomnost živých organismů. Doufejme, že stejně úspěšná bude Osiris-REx i v méně známých koutech vesmíru.

Před vypuknutím první světové války byla osmanské říše neutrální zemí a mohla se přiklonit na kteroukoli stranu. Neměla ovšem jednoznačného favorita. Velká Británie roku 1911 odmítla žádost Turecka o trvalé spojenectví, naopak Německo o tři roky později o spojenectví s ním velmi usilovalo – především kvůli jeho strategické poloze. Osmanská říše s podpisem smlouvy váhala, nakonec ji ale postrčila Anglie svým krátkozrakým rozhodnutím zabavit pro svou potřebu dvě bitevní lodě, které si v rámci modernizace svého loďstva Turci od Britů objednali.

Předchozí část: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách (1)

Váhání na Bosporu

Po této potupě osmanská říše 3. října 1914 podepsala spojeneckou smlouvu s Německem. Zároveň ale nepodnikla nic, co by narušilo její neutralitu, a čekala, jak se situace dále vyvine. Německo se všemožně snažilo přimět Turecko, aby vyhlásilo válku Rusku, a nakonec k tomu využilo i své dvě bitevní lodi, Goeben a Breslau, které se nacházely ve Středozemním moři.

Jejich velitel admirál Wilhelm Souchon dostal rozkaz zamířit s nimi do Turecka. Po dramatické plavbě, během níž byl pronásledován britským loďstvem, se mu 10. srpna úspěšně podařilo dosáhnout ústí Dardanel. Turci váhali, jak dále postupovat, Souchon byl odhodlán si cestu Dardanelami vynutit silou. Nakonec příznivec Německa v turecké vládě ministr války Enver Paša udělil německým lodím souhlas s vjezdem do úžiny.

Německé, nebo turecké křižníky?

Jakmile se tato zpráva rozkřikla, Spojenci zahájili diplomatický tlak na Turky, aby – s ohledem na svou neutralitu – německé lodi odzbrojili, na což si ale Turci netroufli. V patové situaci nakonec jeden z tureckých ministrů dostal spásnou myšlenku: „Nemohli by nám ty lodě Němci prodat? Nebylo by možné považovat jejich příjezd za dodávku na základě smlouvy?“ Němci ochotně souhlasili, a tak došlo k zařazení Goebenu a Breslau (nově Yavuz Sultan Selim a Midili) do tureckého loďstva.

Souchon, povýšený na viceadmirála, se stal velitelem tureckého námořnictva, jeho muži vyměnili palubní čapky za turecké fezy. Turci tak zabili dvě mouchy jednou ranou – jednak zatím uhájili svoji neutralitu a jednak se pomstili Britům za konfiskaci svých lodí v Londýně. Jednoznačně se postavit na stranu Německa ale Turci nadále odmítali a zároveň začali od Spojenců za svou neutralitu požadovat stále více.

Po třech měsících vyjednávání došla Německu trpělivost – 28. října dřívější Goeben a Breslau, nyní pod tureckou vlajkou, vpluly do Černého moře a začaly ostřelovat Oděsu, Sevastopol a Feodosiji. Turecko tomu nedokázalo zabránit, a protože útok na ruské přístavy byl proveden jeho jménem, vyhlásilo mu na začátku listopadu válku Rusko, následováno Velkou Británií a Francií. Turecko tak dlouho licitovalo se svou neutralitou, až prohrálo.

Bezohledný soused

Lucembursko je dalším příkladem země, které byla neutralita předepsána. Po zániku Německého spolku se Francie a Prusko nedokázaly dohodnout, komu připadne území Lucemburska. Nakonec velmoci roku 1867 došly k závěru, že vznikne nový stát (v personální unii s Holandskem), jehož trvalá neutralita bude velmocensky garantována. Tato neutralita ovšem měla některé nestandardní rysy.

Především byla garantována kolektivně, což znamenalo, že každý z ručitelů byl povinen bránit lucemburskou neutralitu pouze tehdy, jestliže šlo o společnou akci všech ručitelů; poskytnutí individuální pomoci bylo dobrovolné (obvyklejší je individuální garance neutrality, kdy je povinen zasáhnout každý z ručitelů). Lucembursko také s výjimkou pořádkové policie nesmělo vlastnit ozbrojené síly, ačkoliv neutrální země obvykle mají (byť malou) armádu, kterou mohou svou neutralitu hájit.

Dokončení: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (3)

K zániku lucemburské neutrality došlo na začátku 1. světové války poté, co zemi napadlo Německo pod záminkou potřeby zabezpečení německých železnic vůči útoku z Francie, právně byl její zánik vyjádřen ve Versailleské mírové smlouvě. Následně Lucembursko znovu deklarovalo svou neutralitu, ani podruhé ale tento právní stav Němce nezastavil a roku 1940 opět došlo k okupaci lucemburského území. Oficiálně Lucembursko vyhlásilo ukončení trvalé neutrality na konci roku 1944. O pět let později vstoupilo do NATO, což lucemburský ministerský předseda vysvětlil slovy: „Neutralita nás neochránila.“

I období renesance platilo, že maminky měly ke svým dětem blízko, protože s nimi byly každý den. Naopak tatínkové je vídali méně často a obecně chovali vřelejší vtah k synům než dcerám. Kluk byl dědicem rodu, zajišťoval pokračování majetku a prestiže. Po několika letech přecházel do přímé otcovy výchovy, během níž se citová pouta mohla ještě upevnit.

Trestat se musí!

Zároveň ale neplatilo, že by dcery byly na šlechtických sídlech nějakou nevítanou přítěží. Tak třeba Karel starší ze Žerotína, když odjel po smrti své ženy bojovat do Normandie, nechal doma v opatrování osmnácti měsíční dcerku Bohunku. Mnohokrát nabádal v listech opatrovnici, aby se o ni starala, vyptával se na zdraví své malé Bůžičky a strach o dceru zdůvodňoval svým otcovským srdcem: „A vás ještě jednou prosím, abyste na pozoru měla, aby ji některá mrcha chůva k nějakému neštěstí nepřivedla.“

Pro budoucí šlechtice bylo velkou výhodou, když vyrůstali v dvojjazyčném prostředí. Dobrá znalost češtiny a němčiny (v menší míře i španělštiny) jim usnadňovala život. Časté svazky české a rakouské a později i německé aristokracie vedly k tomu, že mnoho velmožů v dospělém věku mezi rodnou češtinou a němčinou nedělalo rozdíl. Tato praxe platila na obou stranách zemské hranice: češtinu totiž v osobní korespondenci s českými a moravskými přáteli používala i řada rakouských šlechticů. 

TIP: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Při probírání výchovy dětí nemůžeme pochopitelně vynechat fyzické tresty. Věc na začátku 21. století věru nepřijatelná, leč v dobách před čtyřmi stovkami let běžná. Ovšem pokud se týká dětí z šlechtického prostředí, právo trestat je tělesně si vyhradili pouze rodiče. Pádnou ruku při výchově synů doporučoval Jan Hasištejnský z Lobkovic ve svém naučení pro syna Jaroslava. Vyplývá z něj, že když se děti netrestají, přerostou rodičům přes hlavu a potom je těžké je dál vychovávat:

„Událiť se míti syny, tresci je za mládí a nedej jim vůle. Mrskej metlou, bičem za času, abys (dada jim příliš vůli) nad nimi potom žalosti své neuzřel a nedočkal.“

Chlapec, nebo dívka?

Dost těžko se na obrazech z té doby poznává, zda jde o chlapečka, nebo holčičku. Pohlaví toho či onoho urozeného dítka neprozrazoval účes, ale rozlišovací symboly, například dětské hračky či charakteristické součásti oděvu. Chlapci bývali zobrazováni s koníkem, bičíkem, bubínkem nebo se psem, popřípadě s šerpou, ptačím pérem a rosetou vlevo na čapce. Když šlo o holčičku, pak držela panenku, měla rosetu uprostřed nad čelem nebo zavěšený přívěšek.

Aby to bylo ještě složitější, byli malí šlechtičtí chlapci občas oblékání do ženského oblečení. Tak byl kupříkladu zpodobněn na obraze malý Albrecht z Fürstenberka. Má klasické dlouhé ženské šaty španělského střihu, ovšem s atributy mužství – s kopím v pravé ruce a mečem po levém boku. 

I renesanční dítě si pochopitelně umělo hrát. Mnohé imaginární bitvy spolu sváděli chlapci s koníkem na hůlce a s bubínkem. S bičíkem v ruce honili káču, které se někdy říkalo vlk, a pochopitelně existovaly i míčové hry. A dívčí způsob hraní? U toho nesměla chybět panenka, vybavená nejrůznějšími oblečky.

Hrály si samozřejmě stejně tak šlechtické děti, jako ty neurozené, dospělí šlechtici ale dbali na to, aby se moc nemíchali dohromady. To konstatovala začátkem 17. století i Polyxena Lobkovická z Pernštejna, která měla starost, aby si její Václav Eusebius nepouštěl společensky podřízené chlapce k tělu. Důvod? V budoucnu by ho nerespektovali jako pána.  

Hry a sporty

Mezi nejoblíbenější zábavy patřila hra s kuličkami. Neznámá nebyla ani chůze na chůdách a ve chvílích odpočinku přišla vhod houpačka zavěšená mezi stromy. K dalším oblíbeným hrám patřilo běhání o závod. Buď chlapci běželi k předem nakreslené čáře a vítězem se stal ten, kdo doběhl první, ale čáru nepřekročil – museli se zastavit u ní. Nebo jenom závodili o to, kdo dřív dosáhne vytčeného cíle. Postupem času šlechtičtí synové při této zábavě přibrali kopí a snažili se jím zasáhnout zavěšený kroužek, čímž se připravovali na budoucí turnajová klání. 

Dále tu byly sporty pod střechou, které se daly provozovat, i když venku třeba sněžilo. V zámeckých sídlech se začaly míčovny budovat na začátku 17. století, a právě v nich se hrál zárodek dnešního tenisu. „V míčovně se hraje s míčem, jejž jeden hází a druhý chytá i zpátky hází pletenkou.“ Pletenka je prababička tenisové rakety. „A to jest hra šlechtická k pohýbání těla i pro dospělé.“

Používal se i nafukovací kožený míč, se kterým se provozoval jakýsi druh volejbalu. Další ryze šlechtické hry a zábavy se odehrávaly v šermírně. Tady mladí zápasníci bojovali meči a kordy ovázanými na konci kusem látky, aby nedošlo k nebezpečným zraněním. Chlapci také mohli bojovat holýma rukama a snažili se soupeře podrazit. 

Jak se učit abecedu

První léta života trávili chlapci i děvčata na šlechtických sídlech společně v uzavřeném prostředí nejužší rodiny. Šlechtické děti přibližně do sedmi let obklopovaly převážně ženy. Po zvládnutí základních pohybových a mluvních dovedností začaly být děti vychovávány a vedeny k činnostem, které měly později zúročit v praktickém životě. Osvojovaly si základy společenského chování a náboženství, učily se základům čtení a psaní.

Po staletí se nic nezměnilo na touze rodičů mít bystré a vzdělané děti. Paní Eva Pětipeská musela v roce 1616 odmítnout přehnaný požadavek rytíře Šťastného Václava Pětipeského z Chýš, „abych svého syna Adama učila každé ráno a večer dvě hodiny v abecedě, ale Adámek se mi zdá příliš malý k učení, neb není mu víc než jen tři léta, na čtvrtý rok mu teprva jde, aniž ještě dobře mluviti umí.“ S učením tříletého Adámka abecedě to pan Šťastný Pětipeský opravdu přehnal. Se vzděláváním se začínalo od sedmi. Tatínek sehnal soukromého praeceptora anebo ratolest poslal do šlechtické či městské školy. 

Zpočátku bylo učení pro žáčky docela radostí. Hlavní bylo zvládnout abecedu. Stejnou radost jako děti měli z jejich prvních písmenek i rodiče. Dnes se žáčci první třídy musejí abecedu nadřít písmenko od písmenka. Před čtyři sty a více lety si ji zapamatovávali podle tohoto říkadla:

„A bude celé čeledi dáno dědictví ej farář jenž jest hospodin i král lidí lákán mnoho měl nás někdy on pokoj rád řádem sloužil šlechetný tak tělesný ukázal velikost v sobě věčnou za život.“ Písmeno „j“ se ovšem tehdy psalo jako „g“, tedy „genž gest“.

Miloval bych rád…

Když se žáci ve škole naučili psát a číst, stávali se z nich mladí lidé, kteří měli touhu vyjádřit své pocity písemně. Mladí pánové a dámy se ve všech dobách ze všech citů nejvíce vypořádávali s nájezdy lásky. Šlechtičtí mládenci měli pro tento účel zvláštní památníky, do kterých si poznamenávali první erotické a sexuální zážitky, a to především z kavalírských cest Evropou, které byly součástí jejich vzdělávacího procesu.

I mladý šlechtic Lev Vilém z Kounic nabýval své první milostné zkušenosti na cestě do Itálie a Španělska. Potomek českobratrské rodiny konvertoval ke katolictví a stal se žákem jezuitské koleje v Olomouci. Vychovatelé mu tedy připravili vzdělávací cestu po evropských baštách katolictví. K nemalé radosti historiků si Lev Vilém vedl po celou dobu své cesty podrobný deník, do něhož si zapisoval nejzajímavější zážitky. 

Tolerance jen k jinochům

Mladý pán z Kounic si všímal kromě architektonické krásy kostelů a klášterů také půvabu neznámých dam a paní. Přátelé ho uvedli rovněž mezi proslulé benátské kurtizány, on se však zamiloval do jedné z divadelních hereček a nebylo dne, kdy by ji nenavštívil a nepřinesl jí nějaký dáreček – rukávník, ozdoby z korálů nebo cukrářské výrobky.

Záhy se však měl přesvědčit o nestálosti ženského srdce, neboť dívka jeho srdce další dárek odmítla. „Nedej se nikdy více ošáliti žádným ženským předstíráním!“ nabádal jinoch v deníčku sám sebe pro případ, že by snad na to v budoucnu pozapomněl.

TIP: Hlad, krádeže a bičování: Seznamte se s drsnou spartskou výchovou

Po příjezdu do Španělsku podnikl několik bujných výjezdů v dámské společnosti, „a tam jsme našli dobrou zábavu a společnost, kterou jsme doprovázeli až domů v jejich vozech. A tu jsem ztratil své panictví.“ 

Společnost byla tehdy víceméně tolerantní, co se předmanželského pohlavního styku týká. Tedy pokud se týká jinochů. Dívky na tom byly poněkud hůře. Pokud šlechtična neodolala milostným nástrahám, čekal ji trest v podobě opovržení vlastní rodinou, vězení a ztráty dědických nároků.

Na podobné případy pamatovalo i zemské zřízení z roku 1564: „A jestliže by se také přihodilo, že by která panna panenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má konečně svůj díl i statek ztratiti.“

Plíce, žaludek či dvanácterník si jsou mnohem podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Alespoň tedy na buněčné úrovni. Vznikají ze stejných zárodečných buněk a směr jejich vývoje do značné míry určuje gen NKX2-1. Ten funguje jako klíčový přepínač, který ovlivňuje vývoj buněk a dává jim instrukci, jakou mají mít funkci. V genetice je tento proces označován jako genová exprese. Co se ale stane v případě, kdy buňka o svůj řídící gen přijde?

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Odpověď na tuto otázku přináší nedávný výzkum amerických vědců, kteří se zaměřili na nádory nemalobuněčného karcinomu plic – nejběžnějšího typu rakoviny plic. Ukázalo se, že plíce napadené nádorem, mohou v sobě ukrývat miniaturní verze žaludku, dvanáctníku a tenkého střeva. Důvodem je podle vědců fakt, že buňky těchto nádorů v mnoha případech ztratily gen NKX2-1, bez kterého se buňky plic vyvíjejí do podoby buněk sousedících orgánů.

Pro vědce jde jistě o zajímavá zjištění, pro pacienty ale jde o nepříliš dobrou zprávu. Nádory s podobně netradičními typy buněk jsou totiž mnohem odolnější vůči léčbě. Pro vědce je také výrazně složitější vytvořit léky, které gen znovu aktivují, než takové, které aktivitu genu omezují.

Podle průvodce každý rok do Konyi zavítá přes milión a půl turistů, hlavně Turků. Většina z nich míří nejprve za brány takzvané Mevlany, tedy do muzea, kde je pohřben první tančící derviš. Jmenoval se Rúmí neboli Mevlana a položil základy súfismu, středověké islámské filozofie. 

Lidé u hrobky odříkávají modlitby a obdivují artefakty, které dervišové používali už před stovkami let: vzácné zdobené korány, originální oblečení i hudební nástroje.

17. prosince je zde téměř nedýchatelno. Toho dne totiž Rúmí zemřel. Podle jeho filozofie šlo o nejšťastnější den jeho života – den svatby se samotným Alláhem. Proto se v těchto dnech v muzeu, které vzniklo v areálu, kde komunita dervišů od 13. století žila, pořádá festival.

Jeho největší atrakcí je bezpochyby zhruba hodinu trvající obřad dervišů, který nese název samá. Muže oblečené do bílých šatů se širokou sukní symbolizující rubáš a s vysokou plstěnou čepicí, která představuje náhrobní kámen, chce vidět každý.

Nejtolerantnější muslimové

Dervišové patří podle mnoha komentářů k nejtolerantnějším odnožím islámu. Podle jejich pravidel mohl do jejich řad vstoupit každý. Ostatně vyzývá k tomu ve svých persky psaných textech i samotný Rúmí. Narodil se v dnešním Afghánistánu. Do Konyi se dostal v roce 1228 díky svému otci, také významnému učenci. „Jeho otec a příbuzní jsou pohřbeni v hlavní budově muzea Mevlany. Ta vznikla později, aby chránila jejich hrobky. Následně si zde řád postavil také mešitu a prostory k bydlení,“ říká průvodce Ahmet. 

TIP: Istanbulskými uličkami: Kam kroky turistů obvykle nevedou

Aby měli dervišové klid ke své práci a životnímu stylu, izolovali se od civilizace za branami. „Důležitým místem byla kuchyně. Když přicházeli noví kandidáti, nejprve strávili 1001 dnů v kuchyni, kde se učili všemu potřebnému. Hned vedle vidíte, kde dervišové žili, trávili hodiny cvičením své mysli a učili se být pokornými,“ ukazuje Ahmet na miniaturní tmavé komůrky, které ohraničují hlavní nádvoří s fontánou.

Výtečné cukrovinky a žádný alkohol

Středověkým učením, jehož význam od doby vzniku výrazně poklesl, je město Konya dodnes velmi ovlivněno. Je jakýmsi centrem islámu. Právě zde se vychovává nejvíce nových imámů (muslimských duchovních). Zdejšími školami projde také většina islámsky orientovaných politiků. V ulicích uvidíte více zahalených žen než v jiných tureckých městech a v restauracích byste jen marně hledali alkohol.

Návštěvu zdejších lokálů však nevynechejte. Konya je známá i díky tradičnímu jídlu, jímž je etli ekmek, pečená placka posypaná mletým masem. Vynikající jsou také místní tradiční bílé cukrové pochoutky.  

Vesmírný dalekohled Jamese Webba je jednou z nejočekávanějších velkých misí blízké budoucnosti. Dalekohled, který má do jisté míry nahradit dosluhující Hubbleův teleskop, měl do oblasti Lagrangeova libračního bodu L2 původně zamířit již v roce 2007. Později NASA plány výrazně přehodnotila a start několikrát odsunula. Nyní je takřka jisté, že ani termín, se kterým NASA ještě před několika týdny počítala, se nepodaří dodržet. 

Další odklad oznámili zástupci NASA během včerejší konference s novináři. Vesmírný dalekohled Jamese Webba podle vyjádření NASA neodstartuje dříve než v květnu 2020.

TIP: Hotovo! NASA hlásí, že obří dalekohled Jamese Webba je kompletní

Podle NASA panuje spokojenost s jednotlivými součástmi nového dalekohledu, více času je ovšem zapotřebí na dokonalé otestování jednotlivých součástí v celku. Veškeré součásti dalekohledu musí fungovat spolehlivě, neboť nebude možné provádět jakoukoliv údržbu či opravy.

JWST bude zaměřen na výzkum vesmíru v oboru infračerveného záření, jež dokáže proniknout například skrz oblaka kosmického prachu, která nejsou průhledná pro viditelné světlo. To umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární oblaka v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých hvězd se vznikajícími planetami nebo například jádra aktivních galaxií.

Je nevlídné chladné poledne 18. ledna 1871 a v Zrcadlové síni paláce ve Versailles se odehrává velkolepé a osudové divadlo. Pruský král Vilém je korunován německým císařem! Sjednocení německých států do jediné říše, vedené Pruskem, věnoval pruský ministerský předseda Otto von Bismarck veškerou svou energii a politickou obratnost. Mne si ruce, jeho mnohaleté úsilí bylo završeno!

Čas hledání  

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen pocházel ze staré dobře zajištěné junkerské rodiny. Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu, pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand pije a postrádá jakékoliv ambice. Matka Vilemína, ctižádostivá dívka z úřednické rodiny, miluje město, vzdělání a společenský lesk. Veškeré naděje vkládá do svých synů. Chce, aby dokázali víc než ona. Otto po matce zdědí bystrou hlavu. Touží po projevech něhy a citu, jenže těch se mu od matky nedostane. Matku nesnáší, později jí vyčítá citový chlad a přílišné rozumářství.

Když je Ottovi sedm let, matka rozhodne, že se přestěhují ze statku v Pomořanech do Berlína. Její synové se přece musí vzdělávat na nejlepších školách! Ve skutečnosti chce Vilemína hlavně uspokojit svoji touhu po městském životě. Nucený odchod z venkova jí Bismarck nikdy neodpustí, stejně tak vzdělání, které pro něj vybrala. Nejprve berlínské gymnázium a pak studia práv na univerzitě v Göttingenu. Tam vede Bismarck neuspořádaný život plný výstředností. Hodně pije, zaplétá se do milostných afér - vždy svolný k souboji. Během tří semestrů nadělá tolik dluhů, že se musí vrátit do Berlína a dokončit školu tam. 

Po studiích nastupuje do státní služby, ale brzy z kanceláře „utíká“ na roční vojenskou službu. Po jejím absolvování v roce 1839 si uvědomuje, že vlastně nemá představu o své budoucnosti. Téhož roku matka umírá a rodinný majetek se nachází v dezolátním stavu. Otto s bratrem odcházejí na pomořanské panství, aby dali hospodářství do pořádku. Následující léta, která Otto tráví prací na vlastní půdě, jsou tím nejpromarněnějším obdobím jeho života. 

Roku 1847 uzavírá sňatek s Johannou Puttkamerovou, která je pravým opakem jeho matky. Prostá, nekonečně oddaná, skromná a trpělivá žena se mu stane celoživotní oporou.

Budu politikem!

Bismarck tuší, že cesta k nejvyšším politickým metám vede přes zemský sněm a vládní funkce. Proto se nechává roku 1845 zaměstnat jako vládní poříční správce. A skutečně – o dva roky později se stává poslancem zemského sněmu a v letech 1851 až 1859 zastupuje Prusko ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V té době se mu narodí tři děti: Marie, Herbert a Vilém. Věnuje se jim s láskyplnou péčí, která byla jemu samotnému v dětství odepřena.

Ve Spolkovém sněmu se Bismarck stává mluvčím poslanců, kteří odmítají vedoucí úlohu Rakouska v Německém spolku. Jeho snem je vytvoření jednotné Německé říše, ve které by hlavní slovo mělo Prusko. Královská pruská rodina však s jeho postupem nesouhlasí a přemýšlí, jak se nepohodlného politika zbavit. „Co provedeme s tím otravným Bismarckem? Uděláme z něj vyslance v Rusku!“ A tak se pruský politik vydává s celou rodinou do Sankt Petěrburgu. Bismarck ale záhy vážně onemocní, opakují se i jeho nervové potíže. I tak dokáže svým šarmem a konverzačním uměním okouzlit celou carskou rodinu.  

Chci mít Bismarcka po ruce!

Roku 1861 nastupuje na pruský trůn Vilém I. a brzy se dostává do sporu s parlamentem, který mu zamítne reformu ozbrojených sil a neschválí navýšení rozpočtu na armádu. Pro případ eventuální krize chce mít Vilém Bismarcka blíž Berlínu, proto ho v květnu 1862 jmenuje pruským vyslancem v Paříži. V září se Bismarck setkává s Vilémem a řekne mu: „Královská vláda nebo svrchovanost parlamentu je jediným východiskem a já dovedu tu první variantu k vítězství.“ Král dá na radu svého ministra války Alberta von Roona a jmenuje Bismarcka ministerským předsedou. A o čtrnáct dnů později i ministrem zahraničí. V této svrchované funkci pak Bismarck setrvá plných dvacet sedm let! 

Bismarckovi je 47 let. A chce vítězit. Mít úspěch ve všem, v čem se angažuje, nebo jeho vlastními slovy: „uskutečnit boží záměr“. Když 29. září 1862 vystoupí před rozpočtovou komisi parlamentu, pronese slavnou větu, která se zapíše do historie: „Velké otázky doby se nerozhodují řečmi a usneseními, což byla velká chyba let 1848 až 1849, nýbrž železem a krví“. Bismarckovy cíle jsou jasné: vynutit si kontrolu nad německy mluvícími oblastmi Evropy a sjednotit německé státy pod vedením Pruska. 

V roce 1864 Bismarck uzavírá spojeneckou smlouvu s Rakouskem. Poté jejich vojenské síly napadnou Dánsko. Po smrti dánského krále Frederika VII. se jim totiž nabízí skvělá záminka: nevyřešená otázka Šlesvicka a Holštýnska. Po úspěšné invazi si Prusko s Rakouskem území rozdělí. Ale už o dva roky později Prusko rozpoutává sedmitýdenní válku proti svému někdejšímu spojenci. A důvod? Spor o správu nad zeměmi dobytými ve válce s Dánskem.

Bismarck se na konflikt náležitě připraví. Předem si zajistí neutralitu Ruska a Francie i spojenectví Itálie. Po drtivé porážce Rakouska 3. července 1866 v bitvě u Sadové nedaleko Hradce Králové je výsledek války jasný. Rakousko žádá o mír. K Prusku jsou připojeny Hannoversko, Hesensko-Kasselsko, Nasavsko a také Frankfurt. Prusko se tak stává rozhodující německou mocností. Ke sjednocení však zatím nedochází, řada malých německých států odmítá dát souhlas. Celkem správně se domnívají, že by sjednocení přineslo dominanci Pruska. 

Válka s Francií

Bismarck je však odhodlán sjednocení Německa završit. Jeho příštím tahem je válka proti Francii. Pokud se Prusko ocitne v ohrožení, jistě se ve všech probudí jejich pangermánské cítění a půjdou mu na pomoc! Díky triku s pozměněnou Emžskou depeší se Bismarckovi podaří Napoleona III. vyprovokovat k vyhlášení války. 

Válečný střet, který se rozhoří v létě 1870, prokáže nečekanou, ale naprosto jasnou vojenskou převahu Pruska. Po rozhodné bitvě u Sedanu je Napoleon III. zajat a donucen ke kapitulaci. Pro Bismarcka už není těžké přesvědčit ostatní německé státy, aby vstoupily do jednotné německé říše. V lednu 1871 je ve Versailles slavnostně vyhlášeno Německé císařství. Vilém I. je korunován císařem. Až do 1. světové války dominuje kontinentální Evropě jednotné Německo. 

Všemocný kancléř

V následujících letech vládne zemi císař Vilém I., ale ve skutečnosti disponuje takřka neomezenou mocí říšský kancléř Otto von Bismarck. Jeho domácí politika je zaměřena na boj proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snaží omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla - strany Centrum. Další potenciální hrozbu představuje podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využívá říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. 

Současně však v roce 1881 zavádí nový systém sociálního a nemocenského pojištění. Je prvním svého druhu v Evropě a stává se vzorem pro ostatní země. Bismarck tak rozhodně nečiní z lásky k dělníkům. Snaží se podpořit ekonomický růst země a zároveň odlákat široké vrstvy od sociální demokracie. Politický záměr neskrývá. „Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říct – uplatit ji státem,“ uvádí.

V zahraniční politice je Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Obratnou diplomacií buduje spojenecký systém, jehož cílem je udržet Francii v izolaci. Ke koloniálním otázkám přistupuje Bismarck velmi zdrženlivě. Zdráhá se přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chce z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Nakonec ustoupí, a tak i Německo získává své kolonie v Africe a Oceánii. 

Podcenění soupeře

Až do smrti císaře Viléma I. v březnu 1888 o všem rozhoduje Bismarck. V červnu 1888 nastupuje na trůn Vilémův vnuk, devětadvacetiletý Vilém II. Tento arogantní a odhodlaný muž nestrpí, aby byl zastíněn velkým kancléřem. V roce 1890 přinutí Bismarcka k rezignaci. Bývalý kanceléř opouští Berlín a uchyluje se na své statky. Tam píše paměti a občas se věnuje kritice svých nástupců. Jak pravdivá se za několik let ukázala například jeho myšlenka, že by se Německo mělo držet svých hranic a nepouštět se do příliš výbojné politiky...