Lidé obvykle nepotřebují dvakrát pobízet, aby šli z práce domů. Neplatí to ale vždy. Zaměstnanci japonských firem nebo třeba vědci jsou proslulí tím, že práce je připoutá a zůstávají dlouho přesčas.

V Japonsku jde již o alarmující situaci. Podle nedávného průzkumu zaměstnanci celé čtvrtiny společností překračují 80 hodin přesčasů měsíčně. Takové pracovní nasazení nevydrží každý a japonští zaměstnanci nejednou umírají vyčerpáním již v mladém věku.

TIP: Pomáhat a chránit: Ve Velké Británii vznikla první policejní jednotka dronů

Japonská stavební společnost Taisei proto spojila síly s výrobcem dronů Blue Innovations a společně postavili dron T-FREND. Jeho úkolem je hlídkovat v celé budově, hledat lidi, kteří zůstávají po konci pracovní doby a zahnat je domů. Autonomní dron k tomuto účelu používá tradiční japonskou píseň Hotaru no Hikari, která se často hraje na konci vyučování nebo při zavírání obchodů.

Americký fotograf a filmař Dustin Farrell urazil přes 30 000 kilometrů napříč Spojenými státy, aby pomocí vysokorychlostní kamery zachytil majestátní krásu blesků. Podle Farrella šlo o mimořádně náročný projekt, jeho výsledek nazvaný Transient (Pomíjivost) ale rozhodně stojí za to…

Bitcoin a další kryptoměny přinášejí revoluci do finančních transakcí. Není to ale zadarmo. Těžba bitcoinů a jejich používání vyžaduje masivní nasazení výpočetní techniky, která spotřebuje značné množství energie.

V roce 2013 byla hodnota bitcoinu kolem 30 amerických dolarů (asi 650 Kč) a lidé ho brali spíše jako kuriozitu pro IT nadšence. Na sklonku roku 2017 se bitcoin blíží k hodnotě 20 tisíc dolarů (asi 434 tisíc Kč) a velmi vážně ho berou odborníci i veřejnost.

TIP: Vánoční osvětlení v USA spotřebuje víc energie, než některé státy světa

Problém je v tom, že ekonomika bitcoinu je neuvěřitelně náročná na energii. Jediná transakce spotřebuje 240 kWh, což odpovídá spotřebě průměrné americké domácnosti po dobu 8 dní. A každý den na světě přitom proběhne asi 350 tisíc transakcí s bitcoinem. Podle výpočtů serveru Digiconomist.net spotřebují operace spojené s bitcoinem více než 32 TWh elektřiny za rok. To je více, než kolik činí roční spotřeba Slovenska nebo například Srbska.

Teprve v červnu 1099 spatřili konečně křižáci vytoužené Svaté město, v němž se ukrýval chrám Božího hrobu. Posádka Jeruzaléma obléhání očekávala a včas nechala otrávit veškeré studny v okolí. Početné vojsko tak trpělo nedostatkem vody a muselo ji vozit zdaleka. 

Předchozí část: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Tou dobou už v jeho řadách chyběli dva novopečení vládci nově ustavených křižáckých států – Bohemund, kníže antiochijský, a Balduin, hrabě z Edessy. Ke slovu se tak poprvé skutečně dostal Godefroy z Bouillonu, jenž byl od Antiochie uznáván za vrchního velitele výpravy. 

U nedalekého pobřeží naštěstí přistály janovské a anglické lodě, které přivezly mnoho potřebného materiálu pro výrobu těžkých obléhacích strojů. Za několik týdnů postavili vojáci dalekonosné katapulty (trebuchety) a hlavně dvě obrovské třípatrové obléhací věže, jež pak sehrály při dobytí města klíčovou roli.

Kouřová clona

Útok vypukl 9. července 1099, kdy se obě věže – jedna z jihu, druhá ze severu – začaly posouvat směrem k hradbám. Zdi přitom pravidelně ostřelovaly trebuchety, aby v nich vytvořily průlom a zároveň aby neumožnily obráncům „vystrčit nos“. Mohutné konstrukce byly pokryty kůžemi napuštěnými octem, které je chránily před plameny, a doslova centimetr po centimetru se blížily k městu. Přesouvat obrovské monstrum na kolech však není snadné a v cestě navíc ležely příkopy. Křižáci je sice postupně zasypávali, ale stálo je to spoustu úsilí i životů.

Rozhodující okamžik nastal o týden později na severu. Godefroy docílil úspěchu, když nechal vedle obléhací věže zapálit balíky slámy. Konstrukci tak před zraky obránců města skryl závoj dýmu, a třebaže se přitom křižáci málem udusili, podařilo se jim spustit padací můstek na hradby a proniknout po něm dovnitř. Hrabě, který velel „konkurenční“ jižní věži, se na své normanské muže rozkřikl: „Proč se opožďujete? Všichni Francouzi jsou už ve městě!“

Krvavý masakr

Nastala krutá řež: Předčila všechna zvěrstva křižáků, jež dosud na výpravě napáchali, a zanechala v myslích muslimů nesmazatelnou stopu. V ulicích Jeruzaléma leželo tolik mrtvých, že se prý rytíři brodili po kolena v krvi. 

Dobyté Svaté město, hlavní cíl křížové výpravy, mělo být centrem nově založených latinských států. Kvůli sporům mezi čelnými šlechtici se stal jeho kompromisním vládcem Godefroy z Bouillonu, statečný, leč pokorný rytíř. Odmítl však královskou korunu a raději přijal pouze titul „ochránce Božího hrobu“. Království jeruzalémské tak vzniklo až o rok později, když Godefroy zemřel: Nahradil jej totiž jeho bratr Balduin, dosud hrabě z Edessy, který se již nerozpakoval po královském titulu sáhnout.

Zmařené království nebeské

Brány Svatého města se křesťanům otevřely dokořán. Neustálý příliv přistěhovalců, dobrodruhů lačnících po majetku i náboženských fanatiků však budování tolerantního „království nebeského“ značně narušoval. Přesto na krátký čas nastalo smírné spojení národů, jež popsal například arabský cestovatel Ibn Džubajr. Při své pouti Palestinou roku 1184 žasl nad obrazem muslimů a křesťanů pasoucích společně stáda, obdělávajících půdu a uzavírajících sňatky. 

Své zkušenosti s propletencem zášti a chápavého respektu vylíčil také emír Usáma ibn Munkíz. Celkově sice vnímal západní rytíře jako nevěřící barbary, přesto uznával, že mezi nimi existují výjimky. Mimo jiné napsal: „Nemají žádnou z lidských předností, kromě statečnosti, jinak je ovládají divoké pudy a nečestná ničemnost! Mezi Franky jsou však někteří, kteří přijali mravy naší země a sžili se s muslimy. Takoví jsou lepší než ti, kteří přišli nedávno ze své domoviny.“

Nenávist původních obyvatel vůči křižákům nebyla záležitostí rasovou, ale kulturní a náboženskou. Pokud Evropan přestoupil k islámu a osvojil si místní zvyklosti, muslimové jej bez potíží přijali – byli tehdy v mnoha ohledech tolerantnější a velkorysejší než společnost latinských křesťanů.

Mayové si kdysi mysleli, že přízračné podzemní řeky a jezera, kterými je protkán Yucatán v dnešním Mexiku, vedou do podsvětí, jemuž říkali Xibalba. Vědci tam nedávno objevili celý nový zvláštní svět.

Prostudovali velký jeskynní systém Ox Bel Ha, který se nalézá u pobřeží a je trvale zaplavený vodou. V těchto podzemních prostorách se hromadí metan, který slouží jako zdroj potravy pro bakterie a další mikroorganismy.

TIP: Jaká překvapení skrývají vulkanické jeskyně v mrazivé Antarktidě?

Zdejší mikrobi jsou pak potravou pro korýše a další organismy, kteří tvoří obyvatele tohoto zvláštního potopeného světa plného metanu. Objev takového ekosystému byl pro vědce překvapením. Doposud si mysleli, že zdejší život závisí na opadu z rostlin a organické hmotě, která se dostane z povrchu do podzemí.

Na počátku bylo slovo. To slovo mělo praslovanský kořen a v rozeznatelné podobě jej najdeme u většiny příbuzných národů. To slovo je „hovno“. Kořen „gov“ přitom znamená „dobytek“ a vzešly z něj i výrazy „hovado“ či „hovězí“. Původně se jednalo o lejno zvířecí, přeneseně tedy o zcela bezcennou věc. Význam zostřeného záporu se přidal až později.

Bezcenná věc

V dávné minulosti ještě nešlo o tak emotivně zabarvené vyjádření, a proto jej najdeme i u řady našich předních osobností. Například Jan Hus ve svém výkladu ke Květné neděli říká: „Opět varoval-li by sě, aby v svini sě neobrátil, jenž židká jie hovna: Ještě máš sě varovati viece, aby smrtedlně neshřěšil a nezničěl v boží milosti.“ Tedy: „Opět, pokud si dáváš pozor, aby ses neproměnil v prasnici, která jí řídká hovna: Ještě víc si máš dát pozor, abys smrtelně nezhřešil a neztratil boží milost.“

Postupem času však pojem o svou nezávadnost přišel, a ocitl se tak například ve sbírce rakouského důstojníka Jana Jeníka z Bratřic. Díky tomuto nadšenému sběrateli folklorních zajímavostí v jejich „ryzí“ – tedy patřičně přisprostlé – podobě se nám například dochovala báseň: „Sral, sral, trávy se držel. / Tráva se mu utrhla a on upad do hovna / zmazal si prdel.“

Marnost ze sanskrtu

Další výraz s výše uvedeným slovem sice tematicky úzce souvisí, pochází však z jiné geografické oblasti. Sloveso „srát“, tedy vylučovat stolici, má původ v sanskrtském „sarati“, v překladu „téci“ nebo „nelibě se řinouti“. Váže se k němu i pojem „samsara“, který označuje neustálý kolotoč znovuzrození. Indolog Dušan Zbavitel jej originálně přeložil jako „souser“, čímž reflektoval jak slovní základ, tak únavnost zmíněného procesu.

TIP: Scvrnkls aneb taje a kouzla češtiny. Proč dělá potíže cizincům?

Sloveso „srát“ se do českých zemí dostalo s Romy, kteří v 8. století opustili Indii. Když pak doputovali do Evropy, přinesli s sebou nejen výjimečnou znalost práce s kovem, ale i termín, který u nás postupně zdomácněl.

V posledních letech ve vesmíru pátráme po planetách, které se podobají naší Zemi. Nějaké kandidáty jsme už našli. V některých případech by na nich mohla být kapalná voda, většinou jde ale o superzemě, tedy planety několikrát větší než naše planeta.

Mezi nově objevené superzemě, které by mohly být obyvatelné, se teď zařadila exoplaneta K2-18b. Obíhá červeného trpaslíka a je od nás vzdálená 111 světelných let. Ryan Cloutier z Torontské univerzity a jeho kolegové použili zařízení High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher (HARPS) Evropské jižní observatoře v La Silla, a s jeho pomocí teď změřili velikost a hmotnost planety.

Větší verze Země

Podle jejich výsledků má planeta K2-18b hmotu asi jako 8 Zemí a je zhruba 2,3× větší. Buď může jít o kamennou planetu s pořádnou atmosférou, případně o oceánský svět pokrytý ledovým příkrovem.

TIP: Superzemě Kepler 62f může hostit život: Má zřejmě obří zásoby vody

Ať tak či onak, planeta obíhá hvězdu v obyvatelné zóně. Podle vědců je slušná šance, že tento svět je vlastně zvětšenou verzí naší Země. Tento planetární systém je velmi vhodný pro podrobný výzkum, takže se o něm jistě brzy dozvíme více informací.

Prostřednictvím velmi nezvyklé reklamy se živí Brazilec Edson Aparecido Borim. Prodává totiž reklamní prostor na své kůži. Firem, které chtějí mít na hrudníku, rukou nebo zádech svérázného podnikatele vytetováno své logo nebo reklamní slogan, není málo. Edsonovu kůži zatím zdobí 49 nejrůznějších motivů. 

Všechno prý začalo před zhruba deseti lety sázkou v baru, ale dnes je příjem z reklam jeho hlavním způsobem obživy. „Teď hledám firmu, která by stála o reklamní místo na mém čele. Musím si to ale dobře rozvážit a chci, aby šlo o opravdu dobrou smlouvu.“

TIP: Mistr kérka: Za svá tetování utratil Australan již téměř 2 miliony korun

Jaké podmínky nabízí Brazilec svým smluvním partnerům? Za měsíc prezentování reklamy inkasuje mezi 50–400 brazilských realů, což dělá zhruba 430–3 500 Kč. Cena závisí na velikosti tetování a jeho umístění.

Aby byla reklama na očích potenciálních klientů, prochází se Edson každý den ve svém domovském městě Tabani do pasu nahý. Není vázán konkrétním časem, ale měl by se ukazovat pravidelně. V případě, že firma neplatí, nemůže ji nahradit jiným klientem, a tak logo aspoň „přeškrtne“. 

Hlava a hruď „trilobitového brouka“ jsou pokryty širokými chitinovými pláty, zadní část pak řadou článků se špičatými výběžky po stranách. Většinou černá barva těla má výrazné oranžové lemování. Nápadný živočich neušel očím výzkumníků, kteří jej již v 19. století správně označili jako hmyzí larvu. Dlouho ovšem nebyl zjištěn žádný dospělec a chované larvy se nikdy nevyvíjely dál.

TIP: Výkonná genetická laboratoř aneb Mšice a jejich spolupracovníci

Až v roce 1922 švédský biolog Eric Mjöberg záhadu rozluštil, když pozoroval páření larvy s drobným, modročerným broučím samečkem. Poznal, že jde o neotenickou larvu, to znamená, že samička nikdy nedokončí svou proměnu v dospělce a rozmnožuje se v larválním stádiu. Samečci však přeměnu dokončí. Brouk dostal vědecké jméno Duliticola a patří do čeledi dlouhoústcovitých (Lycidae).

Přestože je z jihoasijských pralesů známo mnoho druhů trilobitových larev, jen málo z nich bylo vědecky pojmenováno. Jen vzácně se totiž podaří přiřadit k samičce správného samečka. Stejně málo se ví o potravě a životním cyklu těchto tvorů. Larvy se zřejmě živí mízou, houbami a plísněmi. Po spojení se samečkem samička naklade kolem 200 vajíček a celý životní cyklus trvá pravděpodobně rok i více.

Byl to kamarád ve slavných dnech,
a já jsem už sám.

Když vám vyprávím ten příběh,
cítím, že v očích slzy mám.

Tak zní jedna ze slok písně Antoina-Josepha-Michela Romagnésiho, která se stala populární na samém konci napoleonských válek. Vypráví o smutku příslušníka staré gardy, jenž prošel se svým psem všemi Bonapartovými taženími – Egyptem počínaje a bitvou u Brienne v lednu 1814, kde jeho psa zabili, konče. Ačkoliv jde zřejmě o smyšleného zvířecího hrdinu, existoval jeden skutečný, který stál francouzské armádě věrně po boku.

Hrdina od Slavkova

Nejproslulejším ze psů napoleonských armád byl, lze-li mluvit o rase, barbet, kterému se také říká francouzský vodní pes. Je to prastaré plemeno, temperamentní, chytré i přívětivé a vzhledem připomíná velkého, nestříhaného pudla. Ten, o kterém budeme mluvit, se jmenoval Moustache, což by se dalo přeložit jako Fousek. Vzhledem prý připomínal jednoho z Napoleonových Grognards, oněch svérázných bručounů, ostřílených vojáků, neholených, nemytých, otrhaných a vyhublých, kteří sice kleli, ale pochodovali tam, kam byli posláni.

Pocházel ze statku v Normandii, kolem roku 1799 patřil jakémusi hokynáři v Caen, rád se toulal a jednoho dne se mu nesmírně zalíbila pochodující kompanie elitních granátníků, které udával rytmus kroků rotní tambor. Pes se zařadil vedle tambora a s jednotkou došel až do kasáren 40. řadové půlbrigády, z nichž se mu už k pánovi do krámu nechtělo. Teprve tady dostal jméno Moustache a rychle si na ně zvykl. Moustache hlídal v kasárenské bráně, provázel vojáky na cvičiště a bavil je stopařskými kvalitami. Své oblíbence a poté i věci, na které byl cvičen, dokázal najít, i když ho předtím na hodinu někde zavřeli.

V březnu 1800 vyrazily všechny tři bataliony 40. lehkého na pochod přes Francii do Dijonu, kde se formovala takzvaná Záložní armáda, určená ke vpádu do severní Itálie. Byla začleněna do Watrinovy divize, přidělena k předvoji generála Lannese a Moustache s ní přešel v noci ze 14. na 15. května přes průsmyk Velkého svatého Bernarda, což byl i pro muže svrchovaně namáhavý výstup. Pes následoval vojáky při sestupu do údolí Aosty, byl s nimi v bitvě u Montebella a 13. června v předvečer bitvy u Marenga vyčenichal rakouského zvěda, který se vloudil do ležení.

Byl přitom lehce zraněn bodákem a jeho jméno se pak objevilo v armádním rozkaze. To samo o sobě představovalo cosi výjimečného, neboť citace v rozkaze znamenala odměnu těm nejstatečnějším! Rozkaz mu zajistil převazy, misku jídla navíc a česání po dobu jednoho týdne. Neužil si jich, neboť hned dalšího dne, ačkoliv kulhal, kráčel vedle oblíbeného vlajkonoše do bitvy. Podle pamětníků v ní podstoupil osobní souboj s dogou jakéhosi rakouského důstojníka, což jen dokládá oblibu psů u všech armád. Souboj barbeta s německou dogou by nejspíš skončil pro „Francouze“ špatně, kdyby jeden z vojáků „Rakušana“ nezastřelil. Kdosi odnaproti vypálil po Moustachovi, ten ale vyvázl jen s prostřeleným uchem a škrábnutím nad předním během.

Smrt na poli cti

Další Moustachovou bojovou akcí se stala bitva u Pozzola 25. prosince 1800, kterou přežil ve zdraví. Do nové války vyrazil roku 1805, kdy jeho půlbrigáda, přejmenovaná na 40. pluk řadové pěchoty, překročila Rýn a pochodovala do Německa. Pes s ní došel 2. prosince až na dohled od městečka Slavkov. V bojích stál na severním křídle vedle praporečníka a znovu se vyznamenal. Vlajkonoš, či přesněji orlonoš (podle císařského orla na žerdi praporu) se v jednu chvíli ocitl sám mezi Rusy a zoufale volal: „K praporu!“

Moustache se pustil do nepřátel, štěkal a kousal, bránil zástavu. Když zůstala pod orlonošovým tělem, snažil se ji vytáhnout. Nepohnul s ní, jen kus praporu utrhl a dal se s ním na útěk, v té chvíli ho ale zasáhla do tlapy kulka. Naštěstí klesl blízko Francouzů, kteří ho i s cárem praporu v tlamě našli. Sám maršál Lannes mu za pár dní navlékl kolem krku stříbrnou, jen pro něho vyrobenou medaili. Na líci stálo: „Moustache, francouzský pes. Ať se s ním nakládá jako s hrdinou.“ a na rubu: „V bitvě u Slavkova utrpěl zlomeninu nohy, když zachraňoval prapor svého pluku.“ Od té doby psa znala celá Velká armáda a on s plukem absolvoval i tažení do Pruska a Polska.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

V srpnu 1808 byly tři ze čtyř batalionů 40. řadového převeleny do Španělska a Moustache s nimi v prosinci dorazil před zuřivě bráněnou Zaragozu. Když město v únoru 1809 kapitulovalo, táhl pes s vojáky dál, prošel bitvou u Ocana a v lednu 1811 došel až před Badajoz. Podle kusých zpráv už stárnul, začínal se ztěžka pohybovat, proto jezdil za dlouhých přesunů na povozech granátníků či markytánek. Před Španěly hájeným Badajozem ho 11. března 1811 zasáhla dělová kule, která ukončila jeho život. Vojáci Moustache pohřbili jako starého druha se všemi vojenskými poctami na břehu Rio Guadiana a na krku mu nechali i obojek se slavkovskou medailí. Na hrob dali plochý kámen s vytesaným nápisem: „Tady leží Moustache, hrdina, který padl na poli cti.“

V roce 1814 byl kámen na příkaz inkvizice rozbit, psí ostatky vykopány a spáleny. Dne 11. března 2006, rovných 195 let po Moustachově smrti zasadili členové sdružení Amis du Patrimoine Napoléonien na psím hřbitově v Asinieres-sur-Seine pamětní desku s větou: „Psovi Moustachovi, hrdinovi Velké armády, zabitému ve Španělsku 11. 3. 1811.“