Získat DNA z vlasu nebo z krvavé skvrny oběti zločinu je dnes zcela běžný kriminalistiký úkon. Vytáhnout DNA z fosilního zubu nebo kosti je těžší, už i to ale vědci zvládli. Teď ale vědci předvedli opravdu husarský kousek. Podařilo se jim získat DNA z bláta na fosilních nalezištích.

Prozkoumali za tím účelem celkem 85 vzorků sedimentu ze sedmi lokalit, osídlených dávnými lidmi. Stáří sedoimentů bylo různé, od 14 tisíc do 550 tisíc let.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Většinou šlo o DNA mikroorganismů žijících v půdě anebo živočichů, kteří se stali obětí obyvatel jeskyní. Na čtyřech lokalitám se ale vědcům podařilo potvrdit, že mají v ruce mitochondriální DNA dávných neandertálců. Na jedné z těchto lokalit dokonce dodnes nebyly objeveny fosilní pozůstatky z lidské linie a odborníci usuzovali na přítomnost dávných lidí jen podle nepřímých nálezů. 

Jak bude vypadat svět za pět let? Podle lidí z Facebooku je to docela jasné. Namísto chytrých telefonů budeme všichni mít futuristicky vyhlížející brýle s rozšířenou realitou (anglicky Augmented Reality, AR).

Tak to vidí Michael Abrash, šéf výzkumu Oculus Resarch, momentálně vlastněného Facebookem. Podle něj by to měly být doopravdy superbrýle, jejichž vylepšená realita nebude izolovaná od okolního světa, ale splyne s ním v jeden.

TIP: Nizozemským policistům pomáhá při vyšetřování rozšířená realita

Chytré AR brýle budou vypadat víceméně jako ty dnešní, ale jen na první pohled. Budou sice lehké stylové, ale s obdivuhodnými možnostmi. Svému majiteli takové brýle podstatně vylepší paměť. Budou v reálném čase překládat cizí nápisy a značky, také podle potřeby selektivně upravovat zvuky přicházející z okolí, a dokonce i změří teploty dítěti pouhým pohledem.

Jsme uprostřed Atlantského oceánu u Azor. Voda je kobaltově modrá a slunce se opírá o skleněnou hladinu velmi klidného moře. Padesát metrů vedle lodě se objevují delfíni. Nejdříve je jich jen pár, o minutu později se kolem rojí zhruba stovka elegantních těl. Hřbetní ploutve prořezávají lesklou hladinu a mohutné výskoky s velkým plácnutím bokem o vodu jakoby signalizovaly radost z dosažení cíle. Je totiž 3. června a delfíni kapverdští (Stenella frontalis) právě dorazili do svého letního působiště, kde zůstanou až do konce září.

Zvědaví a povídaví

Už je to přes šest let, co jsem se poprvé setkal s delfíny v jejich vodním světě. Od té chvíle mě tato úžasná zvířata nepřestávají udivovat a ze snu o plavání s delfíny se stala životní náplň, až posedlost.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Na své pouti za poznáním světa kytovců jsem se setkal se sedmi druhy delfínů a nemohl jsem si nevšimnout, že každý z nich má nejen jiný vzhled, ale i chování. Některé druhy jsou více, jiné méně přátelské. Zatímco jedni jsou plaší a na hladině aktivnější, u jiných vždy převáží zvědavost nad obavami a připlavou si vás k hladině okouknout.

Delfíni kapverdští jsou přímo předurčeni k tomu, aby se stali miláčky lidí. Jsou to roztomilí a nadaní plavci, kteří vás svými vysokými akrobatickými skoky snadno okouzlí. Mají rádi lodě a často celé minuty tancují před jejich přídí. Pod vodou vás pak zaujmou zvědavostí, rychlostí a hlasitou komunikací, která jen dokazuje jejich silnou sociální potřebu. I když se mi při potápění vzdálili na několik set metrů, stále jsem mohl pod hladinou slyšet, jak si mezi sebou vyměňují informace hlasitým pískáním, cvakáním, vrzáním a všemi těmi zvuky, které delfíni umí vydávat.

Anarchie pod mořskou hladinou

Zástupci jednoho z nejmenších delfíních druhů se pro mne stali posly dobrých zpráv. Pokaždé, když se u lodi objeví jejich malá těla, mám jistotu, že na moři můžeme čekat úspěšný den. Kromě přívlastku „kapverdští“ jsou tito delfíni často nazýváni „skvrnití“ – označení, které prostě popisuje jejich skvrnitá těla, výrazná zejména u dospělých jedinců. Čím je zvíře starší, tím více má tělo pokryté skvrnami. Naproti tomu mladí jedinci nemají skvrny žádné.

Od ostatních druhů se ovšem delfíni rodu Stennela neliší pouze skvrnami. Stáda delfínů skákavých (Tursiops truncatus) jsou organizovaná, zato u druhů rodu Stenella vládne anarchie. Řeklo by se, že tu panuje volnost hodná opatství thelémského, jak ji se zalíbením líčil Rabelais: „Čiň, co chceš!“ Sen každého odpůrce autorit. V noci se tato zvířata shlukují na širém moři a obkličují hejna ryb nebo olihní, které je snazší chytat v poloviční letargii. K ránu se znovu utvoří malé skupiny. Zřejmě trochu náhodně, i když se tu uplatňuje i síla rodinných svazků.

Určité samice tráví řadu dní s hostitelskou skupinou, načež se zase vracejí k původnímu klanu – snad jde o získávání různorodějšího genetického dědictví pro rod! Samci se potulují a neprojevují žádné teritoriální chování. V jejich řadách je těžké rozeznat jakoukoli hierarchii. Dokonce když se věnují milostným hrám s nějakou kráskou, jako by počítali s tím, že na řadě jsou další.

Nejblíž k ideálu

Možná, že tato zvířata představují jediné uskutečnění pacifické utopie na světě. Podle všeho je u nich zákonem rovnost pohlaví: ani harémy, ani skupiny ovládané dominantní samicí, ani výlučné partnerství. Zároveň jako by tady platilo heslo „rozkoš bez překážek”. I mladší a ještě mladší jedinci se v každou roční i denní dobu podílejí na sexuálních radovánkách.

Staré samce nikdo ze skupin nevyhání, účastní se života kolektivu. Jejich úkolem je především chránit mláďata a vyučovat je. O toto pedagogické břemeno se dělí se zkušenými samicemi. Samozřejmě, že ani u tohoto druhu nepanuje vždy naprostá idyla. I samci se mezi sebou někdy pokoušou, zaženou, či zavrhnou a samice dají nejednomu z nich košem. I tak se ale zdá, že právě tento druh se blíží delfínímu ideálu – tomu, který neexistuje, ale lidé si jej vymýšlí. Tvor silný a elegantní, který si za životní program zvolil hédonismus a maximálně potlačil násilnické sklony.

Rodný list delfína kapverdského

Vědecké pojmenování: Stenella frontalis
Výskyt: Žije v Atlantském oceáně, nejseverněji se vyskytuje v Mexickém zálivu, u mysu Cod, Azorských ostrovů a Kanárských ostrovů. Nejjižněji je možné pozorovat jej u brazilského Rio Grande do Sul, ostrova Svatá Helena a Gabonu, výskyt je zdokumentován i ve vodách Rovníkové Guineje, Pobřeží slonoviny a Senegalu.
Období rozmnožování: Pohlavní dospělosti se samičky dožívají mezi 8 až 15 lety, u samců bývá uváděn věk 6 až 8 let. K páření dochází v průběhu celého roku, přičemž interval mezi jednotlivými zabřeznutími samice je zřejmě 2–3 roky. V posledních letech dochází k velké úmrtnosti způsobené zamotáním delfínů do rybářských sítí. Proto se období mezi zabřeznutím zkracuje a zvířata dříve pohlavně dospívají.
Mláďata: Při narození měří maximálně 80–90 cm a váží 12 kilogramů.
Starost o mláďata: Samice je březí po dobu jedenácti a půl měsíce a mláďata jsou kojena zhruba po dobu jednoho roku.
Dospělec: Velikost se velmi liší s ohledem na konkrétní místo výskytu. Mezi jednotlivými zástupci druhu jsou značné rozdíly. Největší jedinci mohou dorůstat velikosti kolem 230 centimetrů, nejmenší cca 160 centimetrů. Maximální hmotnost je kolem 140 kilogramů.
Potrava: Nejrůznější druhy ryb, korýšů, hlavonožců a chobotnic. Pro potravu jsou schopni potopit se do hloubky 40–60 metrů na dobu více než pěti minut, ale většina jejich ponorů je do hloubek kolem deseti metrů.

Na rozkaz velitele císařských vojsk plukovníka Waltera Butlera byli Valdštejn a jeho stoupenci obviněni ze zrady císaře a určeni k likvidaci. Mohl dříve protěžovaný vojevůdce tušit, co se oné noci 25. února 1634 odehraje? Nejspíš ano! Hvězdy mu přece předpověděly, že kritický okamžik jeho života nastane přesně touto dobou.

Americké stíhací letectvo chránící základnu v Pearl Harboru tragicky zklamalo. Rozhodně to však nebylo vinou mužů za kniply stíhaček. Jedním z nich byl George Welch (1918–1954). Po ukončení výcviku byl přeložen k 15. stíhací skupině na Havajské ostrovy. Tam ho také zastihl japonský útok.

Noc ze soboty na neděli strávil se svým kamarádem Kenem Taylorem na večírku v hotelu Waikiki a ráno rozhodně nebyli ve stavu vhodném k pilotování stíhačky. Mysleli, že jim udělá dobře koupel v moři a odpočinek na pláži. Z této úvahy je však vytrhly exploze pum dopadajících všude kolem nich.

Tohle není vtip, Japonci jsou tady!

Welch a Taylor se po pár okamžicích vzpamatovali ze šoku. Podařilo se jim navázat spojení se záložním letištěm Haleiwa a Welch začal řvát do telefonu: „Připravte nám k letu dvě P-40, není to vtip, Japonci jsou tady!“ Pak skočili do džípu a řítili se k letišti.

Na dráze již stály dva připravené Curtissy P-40B. Oba piloti vzlétli a zamířili do oblasti Barbers Point, kde brzy rozeznali šedivé siluety letounů. Šlo o střemhlavé bombardéry Aiči D3A Val z letadlové lodě Zuikaku. Welch sklopil příď stíhačky a řítil se k nepříteli. Palubní střelec napadeného valu po něm zahájil palbu a mířil přesně. Welch nedbal na krupobití střel dopadající na jeho letoun. Pokračoval v útoku na D3A.

Americký stíhač si okamžitě vybral další z mnoha japonských bombardérů a zasáhl ho krátkou dávkou. Letoun vzplál a přešel do nekontrolovatelného pádu. Kouřit však začal i motor Welchova P-40B, a tak Američan raději otočil k návratu. Přistál na letišti, kde se znovu setkal s Taylorem, kterého v zápalu boje ztratil. Oba natankovali a po krátké opravě na chlazení Welchova stroje šli znovu do vzduchu.

TIP: Isoroku Jamamoto: Nebezpečný japonský tradicionalista

Tentokrát se jim podařilo doletět až k Wheeler Fieldu. Stíhači se vrhli na další skupinu D3A. Jeden pilot japonského bombardéru se však choval velmi agresivně a začal točit za Taylorovým P-40! Welch ho naštěstí odehnal přesnou dávkou. Pak napadl další D3A a po krátké honičce ho sestřelil. Nedlouho poté se utkal ještě se stíhačkou Zero a i tu nárokoval jako sestřelenou.

Jeho úspěšnému boji se dostalo velké publicity a byl i navržen na udělení Medaile cti. Po několika měsících byl přeložen k 8. stíhací skupině, kde létal na P-38 a do podzimu 1943 do sáhl 16 sestřelů. Na jaře 1944 nastoupil k firmě North American jako zkušební pilot. Podílel se na vývoji nového nadzvukového stíhacího letounu F-100 a 12. října 1954 při jeho testech zahynul.

V mnoha obchodech s oblečením to dnes vypadá spíše jako v second handu. Většina nabízených džínů je v tzv. „sepraném“ či „vyšisovaném“ vzhledu. V internetových e-shopech s módou mají zase svou vlastní sekci „roztrhané džíny“.

Prodejce módních doplňků Nordstrom si pro letošní sezónu připravil opravdovou lahůdku: džíny zašpiněné umělým blátem. Nenechte se ale mýlit, nejde o žádné lehké zašpinění – v kalhotách Barracuda Straight Leg budete opravdu vypadat jako byste se právě vyváleli v blátě. Špinavé džíny Barracuda prý „ztělesňují drsné pracovní oblečení pravých Američanů…“ a nic na tom zřejmě nemění ani skutečnost, že jsou vyráběny v Portugalsku.

Nejzajímavější je ale na novince její cena – vypadají sice jako vytažené z popelnice, prodejce si je ale cení na 425 dolarů (v přepočtu zhruba 11 000 korun).

Jednorožci jsou odpradávna symbolem síly a nezkrotnosti, ale i čistoty a panenství. Jde o bájná zvířata připomínající koně či antilopy s nápadným, dlouhým a šroubovitě krouceným rohem. Biblický popis pravda příliš nesedí na skopce z islandské farmy nedaleko Hraunkotu, i tak jde ale o zajímavou hříčku přírody.

Podle majitelů farmy Erla Porey Olafsdottir a jejího manžela Bjarni Bjarnasona je jejich jednorohý rok starý skopec zcela zdravý a vitální, pro chov se ale nehodí. Pekáč mu naštěstí zatím nehrozí, jeho majitelé jednají se zoo v Reykjavíku, kde by mohl najít nový domov. „Máme ho rádi,“ říká majitelka farmy o svém jednorožci a dodává „s tím svým jedním rohem a překvapeným výrazem vypadá, jako by se něčemu neustále divil.“

Sudan je posledním samcem svého druhu, přesněji řečeno poddruhu nosorožce tuponosého severního (Ceratotherium simum simum). Kromě něho jsou na světě už jenom dvě poslední samice. Sitauce těchto nosorožců není růžová.

Samci Sudanovi je 43 let a jeho schopnost rozmnožování se již nepochybně chýlí ke konci. Nedávno si prostřednictvím ochránců přírody a odborníků pořídil účet na Tinderu, což je mobilní aplikace k randění.

TIP: Na světě jsou už jenom tři poslední severní nosorožci tuponosí

Sudan sám randit nemusí, obě poslední samice Najin a Fatu totiž žijí s ním a obě jsou již neplodné. Sudanův účet na Tinderu má jiný účel – shánět finanční prostředky na oplození ve zkumavce, které by ještě nosorožce tuponosé severní mohly zachránit.

Pomocnou ruku při digitalizaci fyzického světa nám podá tzv. internet věcí, který umožňuje bezdrátové propojení zařízení a jejich vzájemnou komunikaci. Samořídící auta, lednice, jež si dokáže objednat chybějící potraviny, kávovar vyrábějící náš oblíbený životabudič přesně dvacet minut poté, co nám zazvoní budík, nebo inteligentní systém, který v bytě zatopí, až se budeme vracet z práce – to jsou jen některé z mnoha příkladů internetu věcí, jenž v příštích pěti letech poroste neuvěřitelnou rychlostí.

Problém spočívá v tom, že je nesmírně obtížné tak obrovské množství informací zorganizovat a pracovat s nimi. Odhaduje se například, že vědci tráví až 80 % času vyhrazeného na práci s daty jejich „čištěním“ od nesouvisejících údajů – místo aby zjišťovali, co přesně nám tato data sdělují. Pomoct by mohly nové výkonné algoritmy a software, k nimž patří i projekt Macroscope. 

Makropohled na planetu 

Internet věcí se zdaleka nezastavuje u domácích spotřebičů a lepší organizace dopravy, ale projeví se především v průmyslu a zemědělství. Systém Macroscope zapojuje do organizování dat umělou inteligenci, která je dokáže vyhodnocovat mnohem efektivněji než jakýkoliv běžný analytik. Již dnes je „makroskop“ zásobován víc než šesti miliardami připojených zařízení, jež generují desítky exabajtů (10¹⁸ bajtů) dat měsíčně – a zmíněný objem má každoročně narůstat o 30 %. Do budoucna vědci počítají s tím, že do makroskopu zařadí a propojí v něm řádově miliardy objektů: od ledniček a žárovek přes kardiostimulátory a fotoaparáty až po drony či satelity. 

Pokud například dokážeme dokonale analyzovat data, která získali meteorologové, hydrologové a pedologové (odborníci na půdu), dostane nová generace farmářů do rukou velmi užitečný nástroj: Budou mít k dispozici nejen údaje o půdních podmínkách či o dostupných vodních zdrojích, ale také přesné informace, kdy nastane nejlepší čas setby a sklizně, jaké plodiny zasadit a kam nebo třeba jak optimálně hospodařit s vodou.

Stejně tak by zmíněná technologie měla zvládnout řešit otázky týkající se celé planety – například předvídat srážku s asteroidem, přičemž nám poskytne údaje o jeho poloze a složení. Makroskop tedy přinese nový, digitalizovaný a interaktivní obraz okolního světa, podstatně komplexnější než kdykoliv dřív.

Vinice, třešňové sady, olivové háje, pinie a vůně tymiánu. Taková je krajina jižní Francie, oblasti Languedocu a Roussillonu, povodí řeky Aude. Z každého koutu tam vyzařuje stabilita a neměnnost – a tak vás téměř nepřekvapí, když v dálce spatříte hradby starodávného města pod ochranou tříkilometrových hradeb a 52 věží: Stojí v místě jako připomínka časů, kdy planinou projížděly hordy nájezdníků, žoldáci, zchudlí rytíři i křižáčtí bojovníci.

V roce 1849 přitom stačilo uposlechnout vládní nařízení, a Carcassonne by bylo srovnáno se zemí. Tehdejší starosta přilehlého města pod pevností, Jean-Pierre Cros-Mayrevieille, si ovšem velmi dobře uvědomoval historickou hodnotu stavby. Přizval proto na pomoc generálního inspektora Prospera Mériméeho, aby památku prověřil a případně podnítil změnu vládního rozhodnutí.

Od Keltů po krále

Mériméeho místo nadchlo. Mezi jeho koníčky patřila mimo jiné archeologie, tudíž znal bohatou historii pevnosti, v jejíchž výkopech se podařilo nalézt střepy etruské, punské i řecké keramiky. Věděl, že v 6. století př. n. l. vyrostlo na vršku Carsac keltské oppidum jako sídliště i centrum obchodu a směny. Byl si vědom významu místa pro Římany, kteří celý vršek kolem roku 100 př. n. l. opevnili a novou kolonii pojmenovali Julia Carcaso, později jednoduše Carcasum. Po nich přišli Vizigóti, Saracéni, Frankové a v roce 1067 se místo dostalo pod nadvládu šlechtického rodu Trencavelů (viz Rozhněvaná církev). 

V roce 1224 přešla pevnost do majetku francouzského krále: Měšťané i námezdní dělníci museli své domovy opustit a usadit se za hradbami. Postupně tak vzniklo tzv. dolní město La Bastide Saint-Louis, zatímco z původního hradebního opevnění se stala královská pevnost, jež střežila hranice se Španělskem. Když pak v roce 1659 došlo k podpisu mírové pyrenejské smlouvy, územní linie se posunula a oblast Carcassonne ztratila na politickém i obchodním významu. Mérimée tudíž v polovině 19. století narazil už pouze na ruiny. 

Návrat ke slávě 

Mérimée se ochotně nechal dalšími nadšenými příznivci historie a obdivovateli staré pevnosti přesvědčit, že si místo zaslouží respekt a úctu – už za to, čeho bylo svědkem: vraždění katarů ve 13. století, upalování Židů obviněných z šíření moru ve 14. století, pronásledování hugenotů i násilí francouzské revoluce. 

Společně proto zahájili tažení za záchranu historického pokladu a boj s byrokracií pak dovedli do vítězného konce. Na vršku Carsac tak vznikl pomyslný pomník všem obětem nesnášenlivosti a náboženských válek – v podobě zrekonstruovaného středověkého opevněného města s prstencem dvojitých hradeb, věžemi, tržištěm, hradem i s kostelem, který papež Lev XIII. prohlásil později v roce 1898 za baziliku. 

Příliš dokonalý model 

Architekt Eugène Viollet-le-Duc geniálně využil pozůstatky díla římských, vizigótských a pozdějších stavitelů a spojil je s romantickými ozdobami 19. století v působivou koláž. I výsledek jeho mistrovství měl však své kritiky: Například britský spisovatel a obdivovatel francouzské kultury a literatury Henry James navštívil místo čtyřicet let po rekonstrukci a prohlásil ho za příliš dokonalé. Prý mu připomínalo spíš gigantický model na zeleném muzejním stole než živoucí vzpomínku na minulost.  

Přesto se obnovená památka těšila nebývalé návštěvnosti, načež se v roce 1909 mezi hrad a baziliku „vklínil“ Hôtel de la Cité. Luxusní interiér napodobující honosný středověký dům naštěstí dobře ladí s exteriérem, jenž citlivě zapadá do kontextu hradebního města. Na úspěch hotelu pak navázaly další a dnes se mezi hradbami nachází asi jen pět desítek trvale obydlených domů: Zbylé budovy slouží jako muzea, galerie, obchody, restaurace či penziony. 

Konkurence Eiffelovky 

Pracovní den v „cité“ – jak se ve Francii říká městům obehnaným hradbami – začíná velmi časně. Nejprve přicházejí kuchaři, servírky a uklízeči, poté obchodníci a prodejci. Kolem deváté ranní pak přijíždí první kyvadlový vláček z dolního města a obrovské parkoviště před hradbami se zvolna zaplňuje autobusy, jež přivážejí návštěvníky z celého světa. 

Carcassonne dnes soutěží o druhou příčku mezi nejnavštěvovanějšími destinacemi Francie: První je pochopitelně Eiffelova věž, na druhé pozici se však střídá právě jihofrancouzská pevnost a ostrov Mont-Saint-Michel v Normandii. Kromě vyznavačů historie přijíždějí do Carcassonne i milovníci stříbrného plátna a nadšeně vykřikují, kdykoliv poznají místa z Šípkové Růženky Walta Disneyho či z romantického amerického snímku o králi zbojníků Robinu Hoodovi, pro který filmaři přetvořili opevněné město v Nottingham. 

Pevnost je tak i dnes cílem „nájezdníků“, tentokrát ovšem vyzbrojených fotoaparáty a průvodci. Zároveň se Carcassonne stalo oslavou kultury a tolerance, a když mu UNESCO v roce 1997 přiřklo punc světového významu, vítězství všech milovníků historie se završilo.