Jen několik týdnů po ukončení záchranného výzkumu v Uherském Brodě archeologové Slováckého muzea přináší předběžné výsledky závěrečné fáze terénního výzkumu objektů. Podařilo se zdokumentovat středověký a novověký vývoj městské parcely na ulici Moravská, poblíž jedné z hlavních přístupových bran do města. Po loňském úspěchu, kdy se podařilo nalézt středověkou hračku, si na svůj vrub připsali i letos archeologicky významný nález. Jedná se o kožený opasek.

„Počátky osídlení zde sahají až do samotného lokačního horizontu města, tedy do 2. pol. 13. století. V období vrcholného středověku, tedy až do závěru 15. století, zde postupně stálo několik dřevo-hliněných domů se zahloubenými suterény,“ informoval Jaroslav Bartík, archeolog Slováckého muzea, který podotkl, že jeden ze suterénů přinesl velmi zajímavé nálezy, včetně pozůstatků do jílu vysekaných schodů a dochované výdřevy stěn z masivních kůlů a prkenných desek.

Keramika, mince i kožený opasek

Za velmi cenný nález pak považuje pozůstatky pozdně gotického sklepa s částečně dochovaným portálem a kamenným schodištěm. „Z období raného a vrcholného novověku stojí za zmínku především torza několika pyrotechnických zařízení vyzděných buďto z kamenů a cihel, nebo z nepálených kotovic. Nejméně jeden z těchto objektů můžeme s jistotou interpretovat jako zbytky vypalovací komory keramické pece,“ uvedl Bartík.

Kromě zlomků keramických nádob, zvířecích kostí a železářské strusky, které dominovaly, se podařilo zachránit i menší a vzácnější předměty z barevných kovů jako například mince, drobné špendlíky a kováníčka či mosazný mincíř. „Za unikátní můžeme bezpochyby označit nález koženého, probíjením zdobeného opasku, který představuje jeden z mála dochovaných kožených artefaktů v historickém jádru Uherského Brodu,“ dodal Bartík.

Všechny zdokumentované struktury a získané nálezy jsou nyní zpracovávány a dále zkoumány odborníky v laboratoři Slováckého muzea a nic tak nebrání tomu, aby výstavba nového polyfunkčního domu opět nabrala dynamického stavebního tempa.

Na tradičním technologickém veletrhu se zaměřením na robotiku letos padaly světové rekordy. O zápis do Guinessovy knihy se přihlásila minutová show, kterou předvedla tisícovka robotů. Robotí show se ale neobešla bez drobných zádrhelů – na taneční parket nastoupilo 1 040 robotanečníků, akci ale dokončilo jen 1 007 vytrvalců.

Koho by nepotěšilo, když mu při letním houbaření přijde pod ruku pěkně tvarovaný hřib či jiná jedlá houba. Při vycházkách do přírody se však tu a tam setkáme i s úplně jinými „hřiby“, které ke zpestření našeho jídelníčku rozhodně přispět nemohou. Tyto pozoruhodné hříčky neživé přírody – více či méně připomínající obrovské houby – jsou totiž kamenné a nezřídka i několik metrů velké…

Jako v houbařském ráji

Docela přiléhavé pojmenování skalní hřiby dala těmto útvarům skutečnost, že u nich výrazně přečnívá horní část, tedy „klobouk“, nad dolní úzkou partií – „nohou“. Jsou známy zejména z pouštního prostředí, kde se na jejich modelaci uplatňuje především vítr – přesněji řečeno, rušivá činnost větru unášejícího drobná zrnka písku, ve středoevropských podmínkách zase představují názornou ukázku výběrového zvětrávání nestejně odolných partií v hornině.
V Česku najdeme zvláště povedené skalní hřiby a obdobné útvary uprostřed pískovcových skalních měst v severních a severovýchodních Čechách. Doslova jako v houbařském ráji si můžeme připadat na mnoha místech v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko, zejména pak na území Broumovských stěn. Většinu kamenných hřibů zde však dobře skrývají lesní porosty, což platí i pro nejvýše položená návrší Korunu, Signál a zejména Božanovský Špičák, kde se kolem řady působivých skalek (zvaných např. Kovadlina, Ponorka, Hřib, Velbloud a Kačenka) proplétá značený okruh tzv. Skalním zvěřincem.
V současné době se tak většímu zájmu turistů těší zejména skupina Slavenských hřibů, vyrůstajících z odlesněné paseky nad obcí Slavný, přibližně uprostřed délky hřbetu Broumovských stěn. Mnohé zaujmou v blízkosti červeně značené cesty, např. při odbočkách k vyhlídkám na Zaječí rokli a bizarní partii Čertovy tchyně, nad Hruškovou roklí i v řadě dalších míst.

Hřiby a pýchavka

Podobné útvary můžete objevit i v okolních skalních oblastech, např. v Adršpašsko-teplických skalách nebo při vrcholku kopce Ostaše, kde do této kategorie patří třeba Sfinga, spočívající jen malou ploškou na nízkém podstavci.
Také ve východním pokračování pískovcových území Broumovska – v polském národním parku Stolových hor – je kamenných hřibů jako po dešti, o čemž svědčí i pojmenování zdejší členité partie Skalní hřiby (Grzyby Skalne). V dosahu značených cest nad Batarowem či známým poutním místem Vambeřice tam „vykukují“ nejen věrné kopie oblíbených lesních plodin (Pravák, Borovák, Tři borové hřiby…), ale i obdobné útvary, včetně „hlavatých“ či „kyjovitých“ skalních věží.

TIP: Kaňon řeky Paria aneb Duha v rumělkovém kameni

V severočeských pískovcových skalních městech stojí za zmínku alespoň pěkně tvarovaný Tiský hřib, míjený naučnou stezkou poblíž turistické chaty v Tiských stěnách. Na podobné útvary tu a tam narazíme i v pískovcových územích Českého ráje. Jeden z nejmohutnějších se skrývá v borovém lese u maloskalské Drábovny nad Záborčím. Sice byl obdařen pojmenováním Hřib, ale jeho oblá hlava připomíná spíše obří pýchavku. To ostatně platí i pro spoustu dalších útvarů v Prachovských skalách, na Hruboskalsku či v Besedických skalách, kde kupříkladu protáhlá hřibovitá skalka půlí do dvou částí hojně navštěvovanou Husníkovu vyhlídku.

Pokličky a husí hlava

Unikátní skupinu hřibovitých útvarů představují tzv. pokličky, u kterých horní partii vymezuje výrazná deska – doslova „poklice“ – z velice tvrdého pískovce, zpevněného železitým tmelem. Známé jsou především kokořínské Pokličky, vystupující ve vyústění rokle Močidla do Kokořínském dolu, kde charakteristickým tvarem i velikostí vynikají dvě asi desetimetrové „pokličkové“ skalní věže. Stoupá k nim udržovaný chodník od silnice v blízkosti hojně navštěvovaného hradu Kokořín.
V sousedním Vojtěšském dolu si zase můžete prohlédnout tzv. Jestřebickou pokličku, tvořenou deskou z železitého pískovce, spočívající na úzkém podstavci. Na území CHKO Kokořínsko vystupuje také několik dalších, poněkud netypických skalních hřibů, z nichž dva byly obdařeny ptačím pojmenováním. Název Husa byl inspirován protáhlým tvarem, připomínajícím husí hlavu, nedaleké štíhlé skalní věži se zase říká Čáp.

Houby na horách i pod zemí

Spousta rozličných skalek, bloků a balvanů hřibovitého tvaru vznikla složitými zvětrávacími procesy také v oblastech tvořených zdánlivě nezdolnými žulami a dalšími krystalickými horninami. Obzvlášť působivou scenérii tvoří seskupení oblých žulových bloků a balvanů poblíž Žihle v Jesenické pahorkatině, které byly zahrnuty do přírodní památky U báby (což je i název jednoho z nejmohutnějších žulových balvanů na území naší vlasti).
Chráněným útvarem je i Kamenný hřib – asi dva a půl metru vysoká skalka nad silnicí u Krásné Lípy poblíž krušnohorského Nejdku. Spousta podobných útvarů vystupuje i na horských hřbetech v Jizerských horách (např. na Oldřichovském Špičáku, u Jindřichova, na Poledních kamenech aj.), Krkonoších, na Šumavě (zejména při Medvědí stezce pod Perníkovým vrchem), v České Kanadě u Landštejna a v dalších žulových oblastech. Ojedinělou přírodní památkou je pak Skalní hřib na vrchu Magnetovec v Českém středohoří, jehož vznik podpořila sloupcovitá odlučnost čedičové sopečné vyvřeliny bazanitu.
Rozmanité skalky houbovitého tvaru samozřejmě potkáte i ve většině našich dalších pohoří, kde se obvykle tvoří břidličnatým rozpadem přeměněných hornin – rul, svorů, fylitů aj. Tak třeba v Hrubém Jeseníku v sousedství Pradědu zaujmou bizarním tvarem pověstmi opředené Petrovy kameny, také pod nejvyšším vrcholkem Orlických hor Velkou Deštnou se v lese skrývá pěkný Marušin kámen. Poněkud odlišné houbovité útvary jsou pak součástí vápencových, tedy krasových oblastí. Některé z nich přírodní procesy vymodelovaly přímo do skály, jiné můžeme obdivovat při návštěvě jeskyní, kde patří k podzemním hříčkám krápníkové výzdoby.

Kamenné hřiby za oceánem

Patrně nejproslulejším územím „kamenných hřibů“ na světě je Kansaský státní park Skalních hřibů (Mushroom rocks State park of  Kansas) v USA. Jsou zde nejen obří kamenné houby, ale i množství dalších skalních útvarů a spousta dalších formací je ukryta pod nánosem zeminy. Neobvyklé tvary skal přitáhly pozornost původních obyvatel Ameriky i prvních osadníků, kteří v měkkém pískovci zanechali několik vyrytých nápisů. Jde o nejmenší americký státní park s rozlohou pouhých 20 000 m².

Autentická videonahrávka zachycuje skutečný boj elitní Cizinecké legie ve válce v Afghánistánu. Divák se tak ocitá přímo ve víru bitvy.

University College London uskutečnila ve spolupráci se společností Dunlop Tyres sérii testu s dobrovolníky z řad zkušených sportovců i běžných smrtelníků. V nich se ukázalo, že muži i ženy sportovci zvládají fyzický i duševní stres výrazně lépe, nežli méně špičkově trénovaní lidé.

Za sportovce se výzkumu zúčastnili motocyklista John McGuinness, hvězda volného lezení Leo Houlding, závodní jezdec Sam Bird, skokan v létajícím obleku Alexander Polli a zlatá olympijská medailistka ve skeletonu Amy Williams. Sportovce pak doplnila pětice netrénovaných.

Účastníky testů nejprve vystavili důkladnému tělesnému a také duševnímu stresu. Pak museli plnit úkoly, které spočívaly v rozeznávání tvarů a vzorů na čas. Po fyzickém stresu, který spočíval v jízdě na šlapadlech až do vyčerpání, fungoval mozek sportovců o 82 procent rychleji, kdežto při duševním stresu, který spočíval v rozptylování při rozeznávání tvarů, to sportovci zvládali asi třikrát lépe, než nesportovci. Zatím není jasné, jestli za výkonnějšími mozky sportovců je trénink nebo spíš dědičnost, vědci ale věří, že by lidé na sobě měli pracovat a že to pomáhá.

Pro milovníky ovoce je to jistě skvělá zpráva. Ten, kdo má šťavnaté plody na jídelníčku každý den, prospívá svému zdraví, především pokud jde o srdce.

Vědci sledovali stravování půl milionu dospělých obyvatel Číny ve věku od 30 do 79 let, a také zjišťovali, jak jsou na tom se zdravím. Ukázalo se, že lidé, kteří pravidelně a často jedí ovoce, mají nižší krevní tlak a nižší hladinu cukru v krvi.

TIP: Chcete předejít mrtvici? Pravidelně cvičte a hlavně nespěte déle než 8 hodin!

Každý den si ovoce dopřávalo pouze 18 procent zkoumaných lidí, tedy necelá pětina. Jejich odměnou ale bylo o 40 procent nižší riziko úmrtí kvůli onemocněním souvisejícím se srdcem. Rovněž mají o 34 procent méně často závažné cévní příhody.

Dobová fotografie zachycuje parník Eastland, který sloužil jako výletní loď. Do dějin se ale zapsal kvůli tragické nehodě, která se přihodila v chicagském přístavu.

24. července 1915 došlo k pohromě, která si vyžádala životy mnoha chicagských krajanů. Přetížený parník Eastland, vezoucí 2 572 lidí na piknik do Michigan City, se po odražení od břehu převrátil na bok. Nezodpovědností zaviněná nehoda stála život 844 pasažérů, z nichž byla asi jedna třetina Čechů. Výsledkem následného vyšetřování bylo šest obvinění pro zločinnou nedbalost a zabití, která stihla kapitána lodi, několik důstojníků a ředitele společnosti, jež parník provozovala. Nakonec však byli všichni osvobozeni pro nedostatek důkazů. 

4. srpna 1306 vymřeli Přemyslovci po meči, učí se běžně na základních školách. Český rod ale neopustil výsluní královského dvora dobrovolně. Poslední mužský dědic, sotva šestnáctiletý král Václav III., byl v Olomouci zavražděn!

TIP: Problematický Václav III.: Vládl Čechám mladý hýřil, nebo rozumný král?

O důvodech brutálního činu proti legitimnímu vladaři vedou dodnes historikové spory. Vina padala nejen na Habsburky nebo Vladislava I. Lokýtka, ale také na českou šlechtu. Shodují se však, že se zřejmě jednalo o promyšlenou akci. Václavova smrt měla pro naše země za následek období neklidu a bojů o moc, z nichž vyšel vítězně manžel přemyslovské princezny Elišky Jan Lucemburský.

3. srpna 1778 se prostory operního domu v Miláně rozezněly zvuky Salieriho opery L´Europa riconosciuta. Slavná La Scala zahájila svou cestu na světové výsluní.

Na místě opery stávala původně budova divadla Regio Ducale, které ale roku 1776 vyhořelo. Záměr vystavět novou budovu posvětila ještě téhož roku Marie Terezie a výstavbě nestálo nic v cestě. Patronát nad architektonickým provedením převzal Giuseppe Piermarini a už za dva roky byla nová scéna slavnostně otevřena prvním zábavychtivým návštěvníkům. 

TIP: Nejslavnější budova Austrálie slaví: Jak se rodila slavná Opera v Sydney

Původ názvu divadla je poněkud komplikovaný. V italštině výraz „scala“ představuje schodiště, žebřík, nebo stupnici, zdejší místní název je ovšem odvozen od jména náměstí, na kterém bylo postaveno (Piazza della Scala).

Předně je třeba říct, že sobotní superskok nebyl něčím, po čem by Luke odmalička toužil. Za jeho zřejmě životním seskokem stála vlastně náhoda. Když jeho kamarád Chris před dvěma lety přišel s nápadem, že by někdo mohl z podobné výšky vyskočit z letadla bez padáku, Aikinsovi se nápad líbil. Rozhodně se jej ale nechystal uskutečnit on sám. Reportérům časopisu People tehdy řekl: „Ne, děkuji. Mám ženu a syna a mám rád svůj život.“ Týdny ubíhaly a Lukemu nápad nedal spát. Nakonec se rozhodl, že do toho půjde.

Seskoku předcházelo mnoho měsíců příprav. Jeho tým trénoval seskok pomocí figurín, které vážily stejně jako Aikins. Jedna z nich při pokusném seskoku prolétla sítem a v obrovské rychlosti narazila na zem. Ani to je ale od bláznivého nápadu neodradilo.

Přesný jako Robin Hood

Jednou ze zásadních otázek bylo, jak trefit plochu, která z obrovské výšky není vidět. Sestrojili proto naváděcí systém, který se sestával z vizuální části a zvukové části. Uvnitř helmy měl Luke umístěné barevné kontrolky – červená značila odchýlení se od ideálního směru, bílá signalizovala správný směr. V navádění mu také pomáhaly zvukové signály, které dostával do sluchátek. I tak jde o mimořádně přesný seskok – gumová síť, kterou měl Aikins trefit měřila 100 × 100 stop, tedy zhruba 30 × 30 metrů. Z výšky bezmála osmi kilometrů lze přitom stěží rozlišit objekty o velikosti vesnice.

TIP: Rekordní seskok z vodopádu: 58,8 metru rychlostí 123 kilometry v hodině

Je Luke Aikins šílenec bez špetky pudu sebezáchovy? Naopak. Je ryzím profesionálem. Na svém kontě má za 26 let přes 18 tisíc seskoků a lze tak říct, že ve vzduchu se cítí jako ryba ve vodě. „Lidé, kteří se snaží posouvat hranice lidských možností, jsou automaticky považováni za blázny. Já se tak ale necítím. Svůj sobotní seskok považuji za přirozený a logický krok v mém životě extrémních výzev,“ popsal Luke svou motivaci. 

Nálepek si za svůj život užil dostatek. Novináři, kteří mají s Lukem osobní zkušenost přiznávají, že pokud v rozhovorech zní zmínka o „šílencích“ a „bláznivých nápadech“, nezřídka Luke interview okamžitě ukončuje. Na otázku, zda se před skokem cítil nervózní, odpověděl velmi věcně: „Bylo by špatné, kdybych nebyl nervózní. Nešlo o žádný vtip. Bavíme se o seskoku bez padáku, což je naprosto vážná věc.“

Parašutista superman

Luke Aikins zkrátka není obyčejný parašutista. Je ve svém oboru extratřída a vyhledávaným odborníkem. Podílí se na výcviku elitních amerických výsadkářů a zároveň pracuje i jako expert v americké parašutistické asociaci. Pomáhal spoustě skvělých parašutistů s jejich rekordními seskoky. Například Rakušanovi Felixi Baumgertnerovi, když v roce 2012 seskočil s padákem jako první člověk na světě ze stratosféry ve výšce 39 000 metrů.

Co bylo na sobotním seskoku nejtěžší? Kromě přesného zacílení to byl samotný dopad. Do sítě Luke dopadl rychlostí okolo 190 km/h. Zvládnout přitom musel obrat, aby do sítě dopadl po zádech. Obtížný manévr prý trénoval dva měsíce v aerodynamickém tunelu v Seattlu.

Druhý nejlepší

Kuriozitou sobotního super seskoku je, že i přes svou výjimečnost nejspíš nebude zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Dosavadní sportovní rekord sice Aikins překonal o sedm a půl kilometru, absolutní rekord v seskoku bez padáku ale drží letuška Vesna Vulovičová. Ta při teroristickém útoku nad Československem v roce 1972 přežila pád z letadla z výšky 10 050 metrů.