V letech 1933–1934 se americké Chicago stalo dějištěm světové výstavy – mezinárodního veletrhu nebývalých rozměrů, který přitáhl zájemce o poslední výkřiky průmyslu či kultury z celé zeměkoule. Shodou okolností právě v té době vyrostla nedaleko jeho hlavních kulis budova, jež se svým kuriózním účelem mohla směle měřit s atrakcemi monstrózní akce. S fasádou v barvách americké trikolóry sice na první pohled připomínala standardní muzeum a v interiéru skutečně stály obdélníkové vitríny s exponáty, ovšem jejich obsah už zdaleka nepatřil do kategorie „běžné“.

Uvnitř skleněných stěn se totiž nenacházely historické artefakty, ale něco daleko cennějšího: novorozenci, kteří přišli na svět předčasně, a namísto v kolébce tak své první dny na tomto světě trávili v inkubátorech. Ty se tehdy v porodnictví používaly teprve krátce, a není tedy divu, že se našlo množství zvědavců ochotných zaplatit požadovaných 25 centů, aby si takový unikát mohli prohlédnout na vlastní oči.

Inkubátorový lékař

Děti umístěné v chicagském zařízení byly tak drobné, že se na ně nedalo sehnat oblečení v konvenčních velikostech, a zdravotní sestry je proto oblékaly do oděvů určených pro panenky. Kromě šesti ošetřovatelek zaměstnávalo prazvláštní muzeum ještě dvě kojné, přičemž na jejich práci dohlížela dvojice lékařů: chicagský pediatr Julius Hess a porodník Martin Couney. Oba jsou dnes považovaní za pionýry v oboru neonatologie, druhý jmenovaný si dokonce vysloužil přezdívku „inkubátorový lékař“.

Zavalitý šedesátník s knírkem a prořídlými šedivými vlasy se pohyboval charakteristicky shrbený, což žertem přičítal celoživotnímu ohýbání nad dětmi. Ale nikdy nelitoval: Už v té době jej mnozí zoufalí rodiče považovali za anděla v bílém plášti, jenž dal šanci na život jejich předčasně narozeným synům a dcerám. Ještě nedávno by je lékaři odepsali coby příliš slabé, v roce 1934 už se ale medicína dívala na nedonošené děti jinak. Velkou zásluhu na tom měl právě Couney: V červenci téhož roku uspořádal oslavu „návratu domů“ pro celkem jednačtyřicet z 58 dětí, které se díky jeho péči mohly vrátit ke svým matkám. Událost tehdy živě vysílal rozhlas a dozvědělo se o ní i celé výstaviště.

Záhadný přistěhovalec

Paradoxní přitom je, že Martin Arthur Couney, který se narodil jako Michael Cohen v pruském, dnes polském Krotoszyně, zřejmě nikdy nezískal lékařský titul. Mnohé události z jeho života obestírají nejasnosti – jeho životopis uvádí, že studoval medicínu v německém Lipsku a Berlíně, současní badatelé ale nenašli žádný důkaz o tom, že by něco takového učinil. V archivu národní lékařské knihovny se nenachází kopie jeho závěrečné práce, která v Německu představuje podmínku k získání atestace. Nehledě na fakt, že v roce 1888 emigroval do Spojených států. V té době mu však bylo pouhých devatenáct let, tedy příliš málo na to, aby měl za sebou univerzitní studia.

Couney tvrdil, že praxi v novorozenecké péči získával pod vedením Pierra-Constanta Budina, jednoho z raných badatelů v oboru neonatologického lékařství. Francouzský odborník se proslavil například studiem pupečníkové krve nebo přínosů kojení a zásadně přispěl ke snížení novorozenecké úmrtnosti ve Francii – je však sporné, zda se s Couneym vůbec někdy setkal. Příležitost vzájemného kontaktu se nejpravděpodobněji naskytla jen krátce, a to v roce 1896 v Berlíně, kde se toho roku konala velká průmyslová výstava.

Budin zde prezentoval svůj koncept „dětské líhně“, jakéhosi primitivního inkubátoru, a sedmadvacetiletý Couney tu shodou okolností působil jako asistent. Osvědčil se však natolik, že jej pořadatel výstavy Samuel Schenkein pozval i na následující ročník konaný v Londýně, kde byly rovněž k vidění první prototypy inkubátorů. 

Akce se zúčastnili i redaktoři prestižního vědeckého magazínu Lancet, který následně otiskl pochvalný článek propagující jejich využívání. V hlavě zvídavého Couneyho se tou dobou zrodil plán: Na příští rok se v Omaze chystala další ze světových výstav, ale Spojené státy inkubátor zatím ještě neviděly – Couneymu se tak naskytla ideální příležitost velkolepé premiéry. Záhy již po celé zemi úspěšně provozoval několik tzv. Infantorií, především u příležitosti různých výstav a veletrhů; například to v Atlantic City založené roku 1903 fungovalo celých 38 let. 

Brandy pro kojence

Bez ohledu na otazníky vznášející se kolem jeho lékařských studií si Couney dokázal získat respekt kolegů a odborníků ve „svém“ oboru – díky tomu, že disponoval množstvím jinak jen málo dostupných inkubátorů, k němu pediatři z širokého okolí posílali nedonošené děti ze svých okrsků. Přijímal všechny pacienty bez ohledu na sociální zázemí, aniž by si od jejich rodičů účtoval poplatky. Finance na provoz svých zařízení (kromě toho chicagského fungovalo hned několik dalších, nejslavnější na newyorském Coney Islandu) získával prostřednictvím vstupného od široké veřejnosti.

Ke vstupu do budovy lákaly mimo jiné ošetřovatelky, jež na Couneyho přímou výzvu čas od času vyšly před vchod s některým z kojenců v náručí. Kontroverzní metoda, za niž si vysloužil kritiku mimo jiné od newyorské Společnosti pro prevenci krutosti vůči dětem, která jej obviňovala z vykořisťování, fungovala: vstupenky vynášely tolik, že pokryly nemalé náklady na provoz. Péče o jedno dítě v inkubátoru vyšla na patnáct dolarů denně, v dnešním kurzu sedmadvacetkrát tolik (v přepočtu více než osm tisíc korun). A jen výstavba samotné budovy stála v dnešních číslech více než dvacet milionů dolarů; přesto za svou více než půl století trvající kariéru Couney pečoval odhadem o 8 000 dětí, z nichž zhruba 6 500 zachránil.

Dobová svědectví hovoří o tom, že sestavil vysoce kvalifikovaný tým lékařů a sester, jenž zajistil nejlepší péči, jaká byla v té době v Americe k dispozici. Infantoria proslula striktním dodržováním hygienických pravidel a pro kojné platila přísná omezení, co se týče stravy: Nesměly kouřit, pít alkohol či konzumovat nezdravé potraviny, což mělo zajistit stálou kvalitu mateřského mléka. Každé dítě bylo po přijetí nejprve vykoupáno ve vlažné vodě, a pokud bylo schopné polykat standardním způsobem, dostalo loknout malé dávky brandy.

Nepřetržitá péče

Zdravotní sestry bydlely přímo v budově, aby mohly o malé svěřence pečovat čtyřiadvacet hodin denně. Jednou z nich byla i jistá Annabelle Maye, s níž se Couney v roce 1903 oženil. O čtyři roky později porodila dcerku, která přišla na svět celých šest týdnů před termínem. Nedonošená Hildegarda vážila při narození pouze 1,36 kilogramu, inkubátor jí však zachránil život.

Každý inkubátor v Couneyově Infantoriu měřil asi 1,5 metru na výšku a měl ocelovou konstrukci se skleněnou přední stěnou. Teplý vzduch uvnitř zajišťovaly kotle s vroucí vodou, z nichž vedlo potrubí umístěné pod jednotlivými kójemi, přičemž přesnou teplotu, zhruba odpovídající té nitroděložní, regulovaly ještě termostaty. Kvůli obavě o zavlečení nečistot do inkubátoru se cirkulující vzduch nejprve filtroval přes gázu namočenou v antiseptickém roztoku.

Trvalo ale ještě řadu let, než se inkubátory staly standardní součástí nemocniční výbavy. V roce 1943 mohl Arthur Couney svá zařízení uzavřít, neboť již nebyla potřeba. Inkubátory, které v nich používal, našly využití v okolních nemocnicích. Zemřel o sedm let později ve věku osmdesáti let. 

Polyethylen je dnes nejpoužívanějším polymerem na světě. Jde o velmi odolný materiál s mnohostranným využitím. Jeho stinnou stránkou bohužel je, že představuje obří porci plastového odpadu a jen malá část polyethylenu prochází recyklací. V současné době tvoří polyethylen okolo 34 % veškerého plastového odpadu a recykluje se jen zhruba 9 % tohoto materiálu. Odborníci amerického Rensselaerova polytechnického Institutu se proto rozhodli vyřešit problém s polyethylenovým odpadem pomocí šikovných geneticky vylepšených bakterií.

Helen Zhaová a její spolupracovníci využili bakterie Pseudomonas aeruginosa, které dovedou rozkládat polyethylenové plasty. Geneticky je upravili tak, aby z atomů uhlíku, získaných z plastů, vyráběli materiál podobný pavoučímu hedvábí. Není náhodou, že pavouci takový materiál používají ke stavbě sítí. Má celou řadu velmi zajímavých vlastností, které můžeme využít i my. Výsledky výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Microbial Cell Factories.

Pavoučí hedvábí z odpadu

„Pavoučí hedvábí je jako přírodní kevlar,“ vysvětluje Zhaová. „Je skoro tak pevné jako ocel, má ale šestkrát menší hustotu a je tím pádem velice lehké. Vlastně jde o biologický plast, který je roztažitelný, velice pevný, netoxický a biologicky rozložitelný.“ Tyto vlastnosti předurčují pavoučí hedvábí jako materiál budoucnosti.

Ani nejlepší chemici světa by nedokázali jen tak proměnit polyethylenové plasty na pavoučí vlákno. Bakterie to ale zvládnou. Za nejzajímavější považuje Zaová skutečnost, že na rozdíl od tradiční výroby plastů, je jejich proces nízkoenergetický a nevyžaduje použití žádných toxických chemikálií.

Celý proces se podobá fermentaci s tím, že při ní nejsou využívány cukry. Aby bakterie zvládly fermentaci polyethylenu, je třeba jim materiál připravit. Vědci proto nejprve plast působením tepla a tlaku „depolymerizovali“. Vznikla tak měkká voskovitá látka, která následně bakteriím posloužila coby zdroj živin. Takto zpracovaný materiál, podobný surovému hedvábí, vědci vyčistili a vysušili mrazem.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Bakteriální výrobu plastů bude ještě nutné doladit, především pokud jde o fázi zpracování vyrobeného proteinu do finální podoby materiálu podobného pavoučímu hedvábí. Badatelé se nyní chtějí soustředit především na to, aby se taková výroba pavoučího hedvábí z polyethylenových plastů ekonomicky vyplatila.

Loď Icon of the Seas (Ikona moří) má během sedmidenní plavby navštívit několik karibských ostrovů – Svatý Kryštof a Nevis nebo ostrov Svatý Tomáš, který je součástí Amerických Panenských ostrovů. Ceny za plavbu se pohybují od 1 723 do 2 639 amerických dolarů na osobu (zhruba 40 až 60 tisíc korun) a svým pasažérům nabízí obří loď řadu příležitostí k relaxaci – na celkem 20 palubách se nachází hned sedm bazénů, šest tobogánů a více než 40 restaurací, barů a salonků.

Plavbu doprovází kritika ekologů, kteří vyjadřují obavy z environmentálních dopadů metanových emisí tohoto gigantického plavidla společnosti Royal Caribbean International (RCI). Ekologové varují, že z lodi poháněné zkapalněným zemním plynem bude do ovzduší unikat nebezpečný metan. Podle Bryana Comera, šéfa mezinárodní organizace pro ekologickou dopravu ICCT, jde o krok špatným směrem.

ICCT ve své nedávné zprávě uvádí, že emise metanu z lodí poháněných LNG jsou větší, než předpokládají současné předpisy. Mluvčí RCI uvedl, že loď Icon of the Seas je o 24 procent energeticky účinnější, než požaduje Mezinárodní námořní organizace (IMO). Společnost plánuje představit uhlíkově neutrální loď do roku 2035.

Pokud jde o planety Sluneční soustavy, únorová obloha toho příliš mnoho nenabídne - viditelné budou jen čtyři. Ráno nízko nad jihovýchodem vykoukne Venuše, Jupiter a Uran budou k vidění v první polovině noci a do poloviny února večer nad jihozápadem lze spatřit také Neptun. Hlavní roli si tak na únorové noční obloze uzurpuje Měsíc, který nabídne hned několik zajímavých setkání (viz Zajímavé úkazy).

Noční obloha v zimě je ale mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze. 14. února doplní zimní šestiúhelník Jupiter společně s Měsícem. Večerní nebe nad jihozápadem tak nabídne vskutku nevšední podívanou.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 19. února v 5:13 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – na počátku února viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – do poloviny února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2024

• 1. a 2. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
• 5. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Antara ze Štíra na ranním nebi
• 6. a 7. února – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše za svítání těsně nad jihovýchodem (6. 2. asi 21°, 7. 2. asi 10°)
• 14. a 15. února – setkání měsíčního srpku a Jupitera (7,5°) na večerní obloze
• 15. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Uranu v první polovině noci; nejblíž (3°) si tělesa budou před půlnocí nízko nad západem
• 16. února – seskupení Měsíce a Plejád i Aldebaranu z Býka v první polovině noci; nejblíž (1°) bude Měsíc Plejádám ve večerních hodinách
• 20. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 23. února – téměř úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 28. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Po neúspěšné intervenci sovětských vojsk v Afghánistánu v 80. letech zůstala středoasijská země destabilizovaná a dala vzniknout islamistickému hnutí Tálibán, které se v polovině 90. let dostalo k moci. Tálibánci umožnili na území státu fungování teroristické organizace al-Káida vedené Usámou bin Ládinem. Tomu se podařilo vykonat několik vražedných útoků cílených primárně na USA. Nejhorší úder přišel 11. září 2001, kdy teroristé unesli čtyři letadla, se dvěma narazili do věží Světového obchodního centra, s jedním do Pentagonu a poslední se zřítilo na pole v Pensylvánii. Následné šetření ukázalo, že za útoky stojí al-Káida a její vůdce. 

Poté, co Tálibán nepřistoupil na podmínky ultimáta požadujícího mimo jiné vydání vůdců al-Káidy a uzavření jejích výcvikových táborů, rozhodla se americká administrativa pro intervenci Afghánistánu v rámci velké války proti teroru. Operace dostala název Trvalá svoboda (Enduring Freedom) a k pomoci se zajištěním stability Afghánistánu přizvaly USA ostatní státy NATO. Rada bezpečnosti pak 20. prosince 2001 schválila v rezoluci č. 1 386 misi Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF). V jejich rámci sloužily od 11. srpna 2003 až do ukončení operace 31. prosince 2014 také italské jednotky.

Mise Nibbio 

Od počátku se jednalo o horské jednotky Alpini (konkrétně 9. pluk), které neoperovaly za hranicemi Kábulu až do 13. října 2003, kdy došlo rozhodnutím Rady bezpečnosti k rozšíření mandátu mezinárodních sil na celý Afghánistán; italským vojákům připadl úkol působit v provinciích Herát a Faráh. Výjimku představovalo úkolové uskupení Task Force Nibbio (česky Luňák), které fungovalo mimo Kábul od 15. března 2003 do 15. září 2003 – šlo o uskupení složené z částí speciálních jednotek, například armádního 9. výsadkového útočného pluku Col Moschin a námořní skupiny GOI (Gruppo Operativo Incursori), doplněné o různou podporu a další logistické i bojové jednotky (187. plukem výsadkové brigády „Folgore“).

Nibbio bylo nasazeno v oblasti města Chóst u hranic s Pákistánem na předsunuté operační základně (FOB) Salerno a posádka, čítající přibližně 200 mužů, operativně spadala pod velení náčelníka štábu, který ji propůjčoval pod americké velení Task Force Devil umístěné v Kandaháru. Mezi hlavní úkoly patřilo zajišťování humanitární činnosti, demonstrace síly, zajišťování bezpečnosti, chytání pašeráků zbraní a podobně. Poprvé se vojáci z TF Nibbio dostali pod palbu během operace Wolf ve dnech 4.–5. dubna 2003, kdy se operační skupina 9° Rgt. Col Moschin dostala do střetu, který vyřešila bez opětování násilí a zajetím střelce, aby nedošlo k civilním ztrátám.

Kovadlina a kladivo

Další větší akcí byla operace Unified Venture (1.–4. června 2003) v údolí Bermel asi 200 km jižně od Kábulu, kde příslušníci TF Nibbio společně s Afghánskou národní armádou (dále jen ANA) a vojáky americké 82. výsadkové divize zlikvidovali odpor protivníka pomocí strategie „kovadlina a kladivo“. Ta spočívá v tom, že část jednotek zaujme blokovací pozice v půlkruhu kolem protivníka a z otevřené strany na něj jako kladivo udeří zbývající síly. Operace Dragon Fury, probíhající 29. května–4. června byla opět společná akce Italů, ANA a americké armády, konkrétně 10. horské divize. Měla za cíl likvidaci protikoaličních buněk za využití rychlého zásahu z vrtulníků. 

Během této operace se spojenecké jednotky dostávaly do střetů a musely čistit i přilehlé okolí americké základny Chapman. Většina operací TF Nibbio však probíhala klidně, docházelo jen k malým střetům a k vyhledávání a likvidaci IED (improvizovaných výbušných zařízení) podél silnic. Během půlroční působnosti členové Nibbia zatkli a identifikovali 4 170 podezřelých, zkontrolovali 1 055 vozidel, zabavili 1 288 zbraní různých typů, objevili a zničili 5 200 kg munice a výbušnin. Provedeno bylo celkem 450 hlídek krátkého, středního a dlouhého dosahu, ujelo se 62 000 km.

Sňatek s padlým vojákem 

Třetí říjen 2004 se zapsal do historie Itálie jako den první oběti v Afghánistánu. Stal se jí desátník Giovanni Bruno, 24letý příslušník 3. alpínského pluku Susa. Bruno se vracel z humanitární akce, když jeho vozidlo sjelo ze silnice a skončilo ve srázu. K nehodě došlo v oblasti Sorobi, asi 70 km východně od Kábulu, a zranili se při ní další čtyři muži. 

O tři roky později, 22. září 2007, unesli tálibánci nedaleko základny Šindád v provincii Herát dva agenty italské zpravodajské služby SISMI a jejich tlumočníka. Během 48 hodin byla spuštěna operace na jejich osvobození, kdy jednotky z Task Force 45 zaútočily na úkryt, kde únosci drželi zajatce. Ty však už mezitím islamisté přesouvali, aby je prodali místním gangům. Na kolonu vezoucí unesené muže podnikli úder britští speciálové (Special Boat Service) a díky jejich bleskové akci se povedlo všech osm únosců zlikvidovat.

Agent Lorenzo D’Auria při tom bohužel utrpěl zásah do hlavy, podle zprávy ISAF jej zranili únosci, ale nevylučuje se ani omyl ze strany spřátelených jednotek. D’Auria převezli ve vážném stavu do Říma, kde 4. října svým zraněním podlehl a zanechal po sobě přítelkyni a tři děti. Protože se chtěl oženit, ale služební povinnosti si jej žádaly jinde, umožnily úřady jeho snoubence uzavřít s padlým sňatek posmrtně. V té době čítaly italské síly v Afghánistánu asi 2 200 vojáků.

„Ptahhor se mohl dát do práce. Rozřízl lebeční kůži a pečlivě se vyhnul krvácení. Žíly na okraji rány byly vypáleny a výtok krve byl léky zastaven. (…) Když očistil lebku, ukázal všem místo, kde byla kost vražena dovnitř. Užívaje vrtáčku, pilky a klíštěk uvolnil kus lebeční kosti, velký jako dlaň, a ukázal potom všem, jak sražená krev vnikla do bílých záhybů mozku. S největší opatrností odstranil kousky sedlé krve jeden po druhém a vyňal úštipek kosti, který vnikl do mozku. To vše trvalo dosti dlouho, takže každý žák měl čas dobře se podívat na způsob práce a vrýt si do paměti vnější vzhled živého mozku. Potom Ptahhor uzavřel opět otvor stříbrnou destičkou, očištěnou v ohni, která byla zatím připravena podle tvaru vyjmutého kusu lebeční kosti, a připevnil ji malými sponkami těsně na lebku. Když kůži zašil a ránu obvázal, řekl: ‚Vzbuďte toho muže.‘“

Jak zabránit infekci

Úryvek z románu Egypťan Sinuhet (1945) od Miky Waltariho popisuje chirurgický zákrok, který byl ve starověku a středověku naprosto běžný, i když pro pacienta představoval smrtelné nebezpečí. Jedná se o trepanaci lebky, laicky řečeno o odstranění části lebeční kosti za účelem proniknutí do lebeční dutiny. První důkazy o provádění trepanace pocházejí už z mladší doby kamenné. Stopy po zákrocích byly nalezeny na lebkách v Peru, Francii, Německu, a také na našem území. Úmrtnost pacientů byla v té době „jen“ něco přes 70 %, což může oproti téměř 100% středověké mortalitě působit až neuvěřitelně.

Odborníci tento fakt vysvětlují tím, že ve středověku byly k trepanaci používány kovové nástroje neboli takzvané trepany, které se po každém použití omývaly vodou a stávaly se nositeli mnoha infekcí. Naproti tomu v pravěku se využívané nástroje z pazourku při každém použití samy sterilizovaly. Experimentálně bylo prokázáno, že při tlaku kamene na lebku se z něj sice odlupují malé kousky prachu, ale samotné ostří zůstává čisté a bez choroboplodných zárodků. U některých primitivních kmenů v Africe, Jižní Americe a v Tichomoří se zákroky s podobnými nástroji provádějí dodnes.

Samotný účel, který trepanace od pravěku plnila, zůstává zahalen rouškou tajemství. Mohlo se jednat o součást magických rituálů, čemuž by napovídaly nálezy kousků lebečních kostí upravených do forem talismanů. Další možností je, že zákrok měl být jakousi formou trestu, který jedince „ocejchoval“. Také mohlo jít o snahu dosáhnout „vyššího stavu“ lidství. 

Poslední (a patrně nejpravděpodobnější) variantou pak je, že opravdu šlo o primitivní chirurgický zákrok, který měl za cíl napravit zranění způsobená penetrací lebeční kosti. Nutno však dodat, že na mnoha objevených lebkách byly nalezeny stopy po více než jedné trepanaci, rekordem v tomto směru je lebka s pěti zahojenými otvory.

Trepanace nahání strach

Ve starověkém Egyptě i Řecku byla trepanace hojně využívána, například Hippokrates ji doporučoval téměř při všech poraněních lebky. V období římského impéria její oblíbenost začala klesat a v období raného středověku už šlo téměř o zapomenutou techniku. K poklesu její popularity dozajista přispěl i fakt, že v orientálních kulturách byla vždy odmítána.

K první větší renesanci trepanace došlo ve 13. století, ale už tehdy proti této praktice vystupovala řada odpůrců. Například francouzský chirurg Henri de Mondeville (asi 1260–1320) trepanaci doporučoval pouze ve třech případech: pokud chce lékař nahnat přítomným strach, když chce dosáhnout vyššího honoráře, anebo pokud chce napravit svou špatnou pověst. 

Skutečný rozkvět pak nastal od 15. století, kdy začala být trepanace prováděna i na zdravých pacientech – většinou z preventivních důvodů, měla totiž zabránit například zánětu mozkových blan. Procedura se těšila velké oblibě i přesto, že mnoho lékařů při ní mělo i stoprocentní úmrtnost pacientů. Spolu s pouštěním žilou šlo o jednu z nejužívanějších léčebných metod při vážnějších chorobách a zraněních.

Až v 18. a 19. století začala být léčebná metoda výrazněji zpochybňována. Lékaři jako Pierre Désault (1738 až 1795), Ernst Diefenbach (1811 až 1855) či Astley Cooper (1768–1841) se postupně zasloužili o vyvrácení mýtů o účinnosti trepanace lebky a položili základy moderní mozkové chirurgie. V ní trepanace nakonec opět našla své místo, i když v mnohem menší míře než dříve. Dnes se k trepanacím používají pouze moderní lékařské nástroje, které ve spojení s anesteziologií a vyspělými počítačovými systémy dokázaly stlačit úmrtnost při tomto druhu operací pod 2 %.

Udělej si sám

Holandský knihovník a neúspěšný student medicíny Bart Hughes (1934 až 2004) v šedesátých letech 20. století formuloval takzvanou Teorii evoluce lebky. Tvrdil v ní, že naši předkové, kteří se pohybovali po čtyřech končetinách, měli mozek prokrvenější než my. Když poté začali chodit vzpřímeně, snížilo to množství krve v mozku a tím i jeho funkčnost. Podle Hughese se trepanací mozek uvolňuje ze svého „zajetí“ v lebce, protože se tak sníží nitrolebeční tlak a zvýší průtok krve kapilárami. Mozek prý díky tomu začne pracovat na mnohem vyšší úrovni.

Hughes sám si lebku trepanoval už roku 1965, ale jeho teorii se dostalo větší pozornosti až o pět let později. Angličanka Amanda Feildingová si totiž roku 1970 do čela sama vyvrtala otvor elektrickou zubní vrtačkou a nechala se u toho svým manželem natáčet na video. Oba se stali členy takzvaného evolučního náboženství, které propaguje trepanaci jako prostředek k povznesení. Pravdivost celé teorie se sice jejímu autorovi nikdy nepodařilo prokázat, ale na celém světě podle některých odhadů existuje až několik desítek tisíc lidí, kteří na sobě nechali trepanaci vykonat dobrovolně.

Jedním z mála míst na světě, kde lze tuto proceduru legálně podstoupit, je klinika v mexickém městě Monterrey. Po komplexním lékařském vyšetření, testech krve a moči zde projdete magnetickou rezonancí, jsou vám vyholeny vlasy a poté vám lékař v místní anestézii vyvrtá otvor do hlavy. Celá hospitalizace trvá jen tři dny, den po zákroku již můžete nemocnici opustit.  

Lidé si vaří jídlo už tisíce let. A jak se ukazuje, jako my dnes, i naši dávní předci s vařením občas zápasili. Někdy se jim povedlo spálit, co se snažili uvařit. Pokud se k používanému hrnci připeklo příliš velké množství jídla, lidé tehdy mohli dospět k názoru, že bude jednodušší si pořídit nový hrnec, než ten starý zdlouhavě čistit. Hrnec se spálenou večeří poté vyhodili do odpadků.

Právě takový příběh se odehrál na přibližně pět tisíc let staré neolitické lokalitě Oldenburg LA 77, která podle odborníků představuje jednu z nejstarších vesnic na celém území dnešního Německa.

Připálená kaše

Archeobotanička Lucy Kubiak-Martensová z nizozemské archeologické společnosti BIAX Biological Archaeology & Environmental Reconstruction a její kolegové prozkoumali zbytky hrnce se spáleným jídlem, které byly předtím objeveny v odpadní jímce na lokalitě Oldenburg LA 77. Jak říká Kubiak-Martensová: „Jakmile jsme se podívali do toho hrnce, bylo jasné, že se při vaření něco hrozně pokazilo.“ Podrobnosti výzkumu obsahu neolitického hrnce publikoval odborný časopis PLOS One.

Detailní analýzy zbytků připečených na keramice ukázaly, že šlo zřejmě o kaši. Zkoumaný materiál obsahuje zbytky obilnin, které se tehdy používaly přípravě takových jídel. Vědci identifikovali pšenici dvouzrnku, ječmen a také merlík bílý, který dnes známe jako všudypřítomný ruderál a plevel. V minulosti ale představoval důležitou plodinu.

TIP: V Bavorsku objevili prehistorické dětské lahvičky se zbytky mléka

„Nálezy ukazují, že původně šlo o hladký silnostěnný hrnec, v němž tehdy smíchali semena merlíku s obilím,“ vysvětluje archeobotanička Martensová. „Vše nasvědčuje tomu, že záměrně použili merlík, který je bohatý na proteiny, s obilím, které dodává výslednému jídlu sladkou chuť, a pak to celé vařili s vodou.“ Pokud je uvedená intepretace správná, jde o nejstarší doložený případ pokusu o přípravu obilné kaše, který se ale bohužel nepovedl.

Ne všichni delfíni jsou pro efektní skoky disponováni. Pravděpodobně nejvýš nad hladinu se dokáže vznést delfín krátkohubý (Lagenorhynchus obliquidens). V podmínkách mořského akvária dokáží tito vodní živočichové pod vedením trenérů vyskočit přes devět metrů vysoko. Velmi dobrým skokanem je i delfín Ehrenbergův, někdy též označovaný jako delfín skákavý (Tursiops truncatus), jehož nejlepší změřený výkon má hodnotu asi pět a půl metru.

Delfíni se ovšem nevymršťují nad hladinu pouze v zajetí a jen proto, aby se zavděčili svým lidským trenérům a návštěvníkům. Nejenže jsou jejich skoky známy i z volné přírody, ale zároveň existují potvrzené případy nasvědčující tomu, že i v oceánu dokáží tito inteligentní savci podávat obdobně kvalitní výkony. 

Pokud víme, k výskokům nad hladinu dochází z několika důvodů. Při cestách na dlouhé vzdálenosti a snaze pohybovat se rychleji je občasné vyskočení v úhrnu energeticky méně náročné než neustálé překonávání odporu vodní masy. Skok do výšky je rovněž dobrým způsobem, jak najít potravu a navíc tak delfíni dokážou vyplašit ryby, jež se poté shlukují do úzce sevřených hejn. Skákající lovec má pak šanci na chycení hned několika ryb najednou. 

Skoky mají rovněž komunikační rozměr a samci předvádějí ve vzduchu v období páření neuvěřitelné akrobatické kousky, pravděpodobně aby na sebe upozornili samičky a odradili konkurenci. Některé skoky se ovšem odehrávají v situacích, kdy je nelze zdůvodnit ani jednou z výše zmíněných příčin. I vědci proto připouští, že část z nich je zřejmě prováděna jen tak a delfíni se skákáním prostě baví.

Mezinárodní tým odborníků pátral po velmi mladých hvězdách v Mléčné dráze, které prožívají bouřlivé „dětství“ a procházejí četnými hvězdnými erupcemi. Prohledávali oblohu optickým teleskopem VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy) Evropské jižní observatoře na hoře Cerro Paranal v Chile.

Během průzkumu, který trval 10 let, vědci objevili celkem 32 protohvězd, což je víc, než se kdy podařilo během srovnatelného projektu. Jak ale uvádí vedoucí výzkumu astrofyzik Philip Lucas z Univerzity v Hertfordshiru, nebylo to všechno. Příjemným bonusem byl pro Lucase a jeho kolegy objev doposud neznámého typu stárnoucích hvězd, kterým vědci přezdívají „staří kuřáci“ (old smokers).

Staří kuřáci v centru Galaxie

Tyto zvláštní hvězdy, kterých badatelé objevili nejméně 21, se vyskytují v centrální části Mléčné dráhy, v širším okolí supermasivní černé díry, kde je vysoká hustota hvězd. Staří kuřáci tam nenápadně „sedí“ a jednou za čas 40-100krát potemní. V některých případech pak září tak slabě, že je teleskop sotva zachytí.

Jak vědci popisují v nové studii, zveřejněné odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, po uplynutí několika let, se tyto potemnělé staré hvězdy, které patří mezi červené obry, opět rozzáří a navrátí se ke své původní jasnosti. Takové chování je pro vědce zvláštní a nejsou si úplně jistí, co je jeho příčinou.

TIP: Hvězda v srdci Mléčné dráhy zřejmě pochází z cizí galaxie

„Doposud všechno, co o těchto hvězdách víme, naznačuje, že čas od času vypustí ohromné mračno materiálu,“ popisuje Lucas. „Příčiny takového chování ale zatím přesně nechápeme.“ Pokud je tato teorie správná, pak by množství hmoty vyvržené „starými kuřáky“ mohlo hrát významnou roli kupříkladu v distribuci těžkých prvků po celé naší galaxii a okolním vesmíru. Zatím ale jde jen o odhady a není jasné, jaký materiál by měl takové mračno vlastně tvořit.

Toužila vzlétnout co nejvýše a dolétnout co nejdál. Amelia Earhartová (*1897) usedla za knipl již ve svých 23 letech. O dva roky později si připsala rekord, když jako první žena dokázala letět ve výšce 4 250 metrů a za další rok úspěšně získala pilotní licenci od Mezinárodní letecké federace.

Atlantský oceán poprvé přeletěla jako kopilot v roce 1928. Cesta tehdy vedla z amerického přístavu Trepassey do Burry Port ve Walesu. V květnu roku 1932 se již sama vydala přes oceán s cílem doletět do Paříže. I když jí technické a povětrnostní problémy nakonec neumožnily dosáhnout všech zamýšlených cílů (přistála nakonec v severním Irsku), stala se první ženou světa, která překonala bez mezipřistání Atlantik. Ve vzduchu byla nepřetržitě čtrnáct hodin a padesát šest minut.

Zmizení na cestě kolem světa

Ani to jí ale nestačilo. V roce 1936 začala plánovat let okolo světa. První pokus ještě nevyšel, při tom druhém se již na cestu kolem světa skutečně vydala.

1. června 1937 odstartovala Amelia společně se svým navigátorem Fredem Noonanem z letiště v Miami. Zastávky v jižní Americe, Africe, Indii a jihovýchodní Asii dopadly podle plánu. Pak ale přišla Nová Guinea – Amelia měla v té době za sebou neuvěřitelných 35 000 kilometrů a do cíle jí zbýval jen kousek – 11 000 km.

2. července Amelie se ve svém Lockheed L-10E Electra 1 vznesla do výšky a zamířila směrem k Howlandovu ostrovu v Tichém oceánu. Přibližně po 1 300 km se ale rádiové spojení přerušilo a letadlo „zmizelo“.

Podle oficiální verze Earhartová kvůli navigační chybě Howlandův ostrov nikdy nenašla. Stroji mělo dojít palivo a zřítil se do oceánu. Nedostatek věrohodných důkazů bohatě vynahradila přehršel teorií o jejím zmizení. Earhartová měla přistát na pustém ostrově, upadnout do japonského zajetí nebo dožít pod falešnou identitou coby vládní špionka.

Záhada rozřešena?

Nyní pilot a bývalý zpravodajský důstojník amerického letectva Tony Romeo tvrdí, že se mu podařilo najít letadlo Amelie Earhartové na půli cesty mezi Havají a Austrálií. Své tvrzení dokládá neostrým snímkem pořízeným sonarem jeho miniponorky.

Romeo je jedním z dlouhé řady amatérských badatelů, kteří se do pátrání po Amelii Earhartové zapojili. Do pátrání po vraku letadla investoval nemalé prostředky – za 9 milionů dolarů si pořídil špičkovou miniponorku Hugin a společně s šestnáctičlennou posádkou vyrazil loni v září na plavbu, s cílem najít místo posledního odpočinku legendární pilotky. 

Zhruba po měsíci plavby měl sonar miniponorky zachytit v hloubce okolo pěti kilometrů pod hladinou obraz objektu, připomínajícího svým tvarem letadlo, zhruba 160 kilometrů od ostrova Howland. Posádka nález zaregistrovala až devadesátý den plavby a nebylo tak možné se na místo vrátit a provést detailnější průzkum.

Tony Romeo je každopádně přesvědčený, že se mu skutečně podařilo nalézt místo, kde ztroskotala Amelie Earhartové na své cestě kolem světa. Na místo nálezu se hodlá vrátit koncem letošního roku s lepším vybavením a pořídit kvalitnější snímky potvrzující jeho domněnky. 

Badatel věří, že jakmile se mu podaří získat přesvědčivé důkazy, získá na svou stranu podporovatele, kteří umožní vrak vyzvednout a přemístit ho do některého amerického muzea, kam podle něj jednoznačně patří.