Za první světové války došlo k prudkému rozvoji vojenské techniky, která měla umožňovat překonávání opevněného postavení, jež ani dělostřelba a následné masové útoky pěchoty nedokázaly prolomit. Tak vznikly i vícemotorové letouny schopné dopravit vojáky do nepřátelského týlu. Ukázalo se ale, že pro letadla s vojáky bude v nepřátelském týlu velmi nesnadné přistát, a tak se hledaly cesty, jak vzduchem přepravované bojovníky bezpečně dopravit na zem. Jednu z možností představovalo použití padáku, který byl znám již před válkou a během ní se začal více rozšiřovat. Do konce války jim mnoho pilotů vděčilo za život.

Po skončení konfliktu se vývoj nových druhů zbraní zpomalil, ale vzestup nacismu v 30. letech vyvolal novou vlnu zbrojení. Převratnou taktiku „vzdušné pěchoty“ zkoušela hlavně Itálie, Německo a Sovětský svaz. Němečtí stratégové v použití výsadkářů vytušili obrovské možnosti pro doktrínu bleskové války, kdy bylo nutné překvapivým obsazením strategických bodů (například mostů) zabezpečit cestu rychlým obrněným svazkům. Podobně uvažovali i Sověti. Naproti tomu Britové před válkou ve výstavbě výsadkových jednotek nijak nepokročili a o jejich potenciálu je přesvědčily až úspěchy Němců v Belgii a Holandsku.

Specifika výsadkových jednotek

Ve zmiňovaných armádách začaly vznikat experimentální jednotky, do nichž se hlásili muži hlavně od pěchoty nebo letectva, kteří splňovali váhový limit pro nosnost padáku, byli fyzicky zdatní a zcela zdraví. Vše se budovalo „na zelené louce“, školy, výcviková centra i nadřízená velitelství. Někdy se jednoduše vybraná pěší jednotka přejmenovala na výsadkovou, jindy se z dobrovolníků tvořily zcela nové útvary. Obecně však platilo, že výsadkové jednotky byly slabší než jejich pěší protějšky, protože měly silně redukované administrativní, týlové a podpůrné složky.

Na začátku druhé světové války měly německé výsadkové jednotky k dispozici ženisty, zdravotníky a lehké dělostřelectvo. Vybavení se postupně zlepšovalo, takže například americká vzdušná výsadková divize měla ve svých stavech ke dni D stovky džípů, 57mm protitanková děla, 75mm houfnice či lehké a těžké minomety. Vozidla a těžké zbraně dopravovaly kluzáky, nebo, bylo-li to možné, shazovaly se na padácích v rozloženém stavu. Na konci války obě válčící strany často nasazovaly výsadkáře jen jako elitní pěchotu, takže měli k dispozici i nákladní auta a pancéřovou techniku.

Specifický problém představovala doprava velitelů a jejich štábů na bojiště. Zatímco při pozemních operacích se štáby divize nacházely relativně daleko za frontou, generálové a důstojníci výsadkových vojsk buď skákali padákem, nebo přistávali v kluzácích spolu se svými muži a byli vystaveni stejnému riziku jako oni. Shromáždit po přistání štáb a začít velet jednotkám představovalo mnohdy velký problém, zvláště při nočních seskocích. Jak vzpomínal velitel 101. výsadkové divize generál Maxwell D. Taylor, po nočním přistání v Normandii měl zpočátku pod svým velením pouze několik vojáků, takže boj zahájil jako velitel družstva.

Dopravní prostředky

Konstrukce padáku umístěného na zádech byla úspěšně odzkoušena už ve Velké válce. Měly polokulové vrchlíky s lany připevněnými k nosnému postroji ze silných popruhů, které měl voják utažené kolem těla. Němci používali padák RZ, na němž voják nevisel svisle, jako tomu bylo u ostatních typů, ale v předklonu. Padák se nedal řídit a navíc voják při přistání dopadl přímo čelem k zemi, aniž by stačil zbrzdit náraz parakotoulem. Pro snížení rizika zranění se tak používaly ochranné nákolenice a kožené rukavice, vylepšené padáky se zaváděly až koncem války.

Německé padáky měly také malou nosnost, vojáci byli při seskoku vyzbrojeni pouze samopaly, noži a pistolemi; těžší zbraně, munice či radiostanice za nimi musely putovat v kontejnerech, u kterých však hrozilo nebezpečí ztráty nebo poškození.

Spojenci disponovali lepšími padáky: měly větší nosnost a daly se alespoň omezeně řídit. Vojáci tak seskakovali obtíženi desítkami kilogramů zbraní a speciálního vybavení. Nejtěžší věci, jako vysílačky a munice, se ukládaly do vaku, který měl k sobě výsadkář přivázaný několikametrovým lanem. Těsně před dopadem mohl voják vak odepnout a spustit jej pod sebe, aby při prvním kontaktu se zemí nebyl tak nemotorný. 

Kluzáky pro přesné přistání

Němci a Britové nepoužívali záložní padáky, protože skákali často z tak malých výšek, že by stejně byly k ničemu. Vrchlíky měly nejdříve bílou barvu, ale během války se zaváděly kamuflážnípotisky. Zásoby a těžší zbraně se shazovaly v kovových a dřevěných kontejnerech, nebo v proutěných koších. Německé kontejnery byly opatřeny nárazníkem, který měl náklad ochránit před poškozením. Největší problém představovala doprava vysílaček a baterií, velmi citlivých na nárazy a už vůbec ne vodotěsných.

Při velkých výsadkových operacích se na padácích shazovaly stovky kontejnerů a beden, které posádky vyhazovaly bočními dveřmi letounů. Až do konce války se totiž žádné ze stran nepodařilo nasadit letoun se zadní nájezdovou rampou, odkud by mohla být shazována vozidla či rozměrné náklady.

Za „tažné koně“ výsadkových operací platil sice zastaralý, ale nezničitelný třímotorový německý Junkers Ju-52 a na druhé straně slavná americká „Dakota“ C-47. Ty nejenže často létaly přetížené, ale kromě toho za sebou ještě mnohdy na lanech vlekly kluzáky.

Pokračování: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (2)

Ještě před uvedením Ariane 4 do provozu začala ESA pomýšlet na další evoluci zmíněné raketové rodiny. V roce 1985 došlo k oficiálnímu schválení vývoje Ariane 5, která však neměla vycházet z předchozích typů, ale měla se stát něčím naprosto novým. Počítalo se u ní se zcela odlišnou konstrukcí, dvojnásobnou nosností i vysokou spolehlivostí, a především se od počátku zamýšlela pro starty s posádkou.

Za vším stál záměr vybudovat orbitální laboratoř Columbus, obývanou a obsluhovanou evropskými kosmonauty, kteří by využívali nový raketoplán Hermes. Ten měl být sice podstatně menší než jeho vzdálený americký příbuzný Space Shuttle, avšak stále šlo o stroj s plánovanou hmotností 21 tun. Jenže ESA si ukousla příliš velké sousto: Hermes procházel při vývoji řadou úprav, jež vyústily v postupné snižování nosnosti i počtu členů posádky. Původně měl vynášet malé satelity a šest lidí, ale nakonec by schopen pojmout jen tři kosmonauty a 3 tuny nákladu, avšak pouze v přetlakové sekci – což znamenalo žádné družice. Nakonec program Hermes v roce 1992 skončil a stanice Columbus se zredukovala a připojila k americké základně Freedom, z níž později vzešla ISS.

Nástup šampiona

Přes neúspěch s vývojem vlastní okřídlené kosmické lodi podřídila ESA při vzniku nové rakety vše plánům na společné mise sestavy Ariane 5 – Hermes. Šlo o jeden z mnoha důvodů, proč se „pětka“ zpočátku netěšila velké podpoře: Některé členské státy ESA zkrátka považovaly Ariane 4 za naprosto dostačující a lépe vyhovující potřebám trhu. Proto například od vývoje Ariane s číslem pět odstoupila Velká Británie.

Namísto třístupňové koncepce padla volba na dvoustupňovou architekturu s masivním kyslíkovodíkovým prvním stupněm a dvěma obřími postranními motory na tuhé pohonné látky. Ariane 5 by se tak dala vzdáleně přirovnat k oranžové externí nádrži amerického raketoplánu a jeho dvěma postranním motorům. Původní druhý stupeň poháněl monomethylhydrazin s peroxidem dusíku, i ten však časem nahradila kryogenická kombinace vodíku a kyslíku. Pro zachování schopnosti vynášet dva velké satelity současně vznikl nový adaptér SYLDA, k němuž navíc přibylo podobné zařízení SPELTRA pro dopravu tří družic a ASAP až pro osm menších satelitů.

Evoluce raket Ariane 1-5, Ariane 5 ECA, Ariane 6-2 a Ariane 6-4. (zdroj: ESA, CC BY-SA 4.0)

Premiéra Ariane 5 v roce 1996 skončila bohužel naprostým zklamáním, jelikož raketa už po 37 sekundách provedla autodestrukci kvůli chybě v řídicím programu. Ani druhý pokus o rok později se nezdařil: Tryska motoru Vulcain způsobila zvýšenou rotaci rakety, kvůli níž se první stupeň předčasně vypnul. Ten druhý sice fungoval správně, ale nedokázal už náklad vynést na požadovanou dráhu. Teprve třetí let v roce 1998 vyšel na jedničku a od té doby se Ariane 5 těší velké oblibě pro svou vysokou spolehlivost. Dnes má za sebou 112 misí, z nichž jen dvě skončily nezdarem a tři pouze částečným úspěchem, kdy byl náklad doručen na špatnou dráhu.

Čekání na šestku

Přes veškeré úspěchy se v posledních letech na Ariane 5 negativně projevilo několik vlivů, kvůli nimž padlo v roce 2014 rozhodnutí zahájit vývoj její nástupkyně. Roli hrála především vysoká cena oproti rostoucí konkurenci čínských nosičů a hlavně Falconu 9. Cílem Ariane 6 se má stát snížení nákladů na polovinu oproti „pětce“ a také zdvojnásobení frekvence startů.

Původní koncepce počítala s relativně jednoduchými a levnými motory na tuhá paliva, jež měly tvořit téměř celou raketu kromě horního kyslíkovodíkového stupně. Zmíněné bloky měla Ariane 6 sdílet s malou evropskou raketou Vega, čímž by se dosáhlo požadovaného snížení nákladů. Od daného návrhu se ovšem relativně brzy upustilo ve prospěch již klasické koncepce dvou kyslíkovodíkových stupňů s postranními motory na tuhé pohonné látky, opět sdílenými s Vegou. Tentokrát mají být buď dva u varianty Ariane 6-2, nebo čtyři u Ariane 6-4. Dosáhne se tím lepší škálovatelnosti rakety v závislosti na nákladu, při zachování vysoké nosnosti a schopnosti sdílených startů velkých družic. První stupeň bude přitom pohánět další generace motoru Vulcain, zatímco druhý se dočká zcela nového motoru Vinci.

TIP: Služebníci kosmonautiky: Nejdůležitější nosné rakety minulosti i dneška 

Základní návrh nového evropského nosiče se podařilo dokončit v roce 2016, načež následovala produkční a zkušební fáze. Už tehdy přitom došlo k podpisu prvních kontraktů na vynesení nákladu. Aktuálně se premiéra „šestky“ plánuje na čtvrté čtvrtletí roku 2023 a nás může těšit, že raketa nese i několik českých stop: Domácí firmy se podílely na jejím vývoji a budou pro ni vyrábět některé díly. Právě proto můžeme na jejím trupu vidět naši vlajku, skrývající se v číslici 6.

Japonské jaderné elektrárny Fukušima I a II zasáhlo v roce 2011 zemětřesení, následované ničivou 15metrovou vlnou tsunami. Zatímco menší z obou elektráren – Fukušima II vyvázla relativně bez vážných škod, ve Fukušimě I selhalo chlazení reaktorů, což vedlo k jaderné havárii. Obě elektrárny jsou od té doby mimo provoz a probíhají zde práce na odstraňování následků katastrofy. V komplikovaném prostředí dnes zajišťují monitoring především dálkově ovládaní roboti, díky kterým mohou odborníci sledovat stav zasažených konstrukcí.

Výsledky nejnovějšího průzkumu z března tohoto roku, které zveřejnil provozovatel elektráren společnost TEPCO, přidělávají odborníkům vrásky na čele. Na pořízených záběrech z 1. bloku elektrárny Fukušima I je patrné, že klíčové podpůrné prvky konstrukcí jsou do určité míry poškozené. Viditelné jsou například ocelové výztuhy železobetonových konstrukcí. Přestože rozsah poškození nepředstavuje podle zástupců společnosti TEPCO bezprostřední nebezpečí, případné další zemětřesení by podle odborníků narušené konstrukce nemusely vydržet.

Obavy z dalšího zemětřesení

Japonsko se přitom nachází v geologicky „horké“ oblasti, takže není ani tak otázkou, zda k takovému zemětřesení dojde, ale kdy se tak stane. Podle agentury Associated Press jsou viditelné stopy poškození i na 120 centimetrů tlusté betonové zdi, která je součástí podstavce 1. bloku elektrárny Fukušima I. Odborníci se obávají především o osud tří nejvíce poškozených reaktorů, v nichž je momentálně asi 880 tun vysoce radiaktivního roztaveného jaderného paliva.

Pokud by došlo k dalšímu poškození konstrukce bloků elektrárny Fukušima I a především reaktorů, které se nacházejí uvnitř, mohlo by dojít k úniku podstatného množství taveného jaderného paliva. To by dramaticky zkomplikovalo dosavadní záchranné a dekontaminační práce ve Fukušimě. Guvernér prefektury Fukušima Masao Uchibori proto okamžitě vyzval zástupce společnosti TEPCO k důkladnému zhodnocení situace a vypracování zprávy o dalším postupu.

TIP: Radioaktivní voda z Fukušimy se podle vědců v bezpečné koncentraci rozšíří do většiny oceánů

Dekontaminace poškozené elektrárny zatím vázne. Zkušební odstraňování zasažených částí 2. bloku by měla začít v druhé polovině letošního roku po téměř dvouletém zpoždění. Odvoz vyhořelého paliva z chladící nádrže reaktoru 1. bloku má začít v roce 2027 s desetiletým zpožděním. Teprve poté by mělo dojít i k odstraňování roztaveného odpadu z reaktorů.

Psycholog Martin Dolejš se rozhodl experimentálně ověřit svou teorii o úsměvu. Dobrovolníci dostali za úkol ohodnotit padesát snímků tváří podle toho, jak jim připadají sympatické – přičemž jeho asistentka se na zúčastněné v průběhu testu buď usmívala, nebo nikoliv. Nešlo však o vědeckou pracovnici: Role se ve skutečnosti ujala herečka Lucie Čižinská a od badatelů dostala přesné instrukce. Výzkum sponzorovala společnost E.ON, aby zjistila, jak je důležité, zda se její zaměstnanci na pobočkách na klienty usmívají. Absence úsměvu totiž dokáže snadno „zmrazit“ i původně dobře naladěného zákazníka.

„I při velmi malé změně v mém přístupu hodnotil daný člověk snímky úplně jinak,“ líčí herečka. Pokud se na účastníky pokusu usmívala, vnímali dotyční předložené tváře až o 37 % pozitivněji. A jestliže měly šťastný výraz také zobrazené obličeje, zvýšilo se kladné hodnocení na 84 %. 

Spontánní, či hraný?

Člověk dokáže rozpoznat úsměv až na vzdálenost devadesáti metrů a umí rozlišit přirozený od toho falešného. Instinktivně víme to, co potvrdily vědecké výzkumy: Zapojují-li se pouze mimické svaly kolem úst, je dobrá nálada jen předstíraná. Upřímný smích značí stažení svalů kolem očí. „Spontánní úsměv bývá symetrický, takže se svaly kolem úst stahují po obou stranách stejně. Ten předstíraný naopak většinou působí na jedné straně tváře výrazněji,“ vysvětluje psycholog. 

Takovému hranému úsměvu se někdy říká „Pan Am“, podle někdejší letecké společnosti Pan American Airways, jejíž letušky musely při jednání s pasažéry povinně nasazovat usměvavou masku. Uvedená podmínka ostatně platí pro palubní personál letadel dodnes. „Očekává se to od vás po celou dobu letu. Nanejvýš když jste v ústraní, tak nemusíte,“ potvrzuje bývalá stevardka Tereza Fialová, která pět let pracovala pro prestižní aerolinky.

Veselý botox

Úsměv se do hledáčku vědců dostává poměrně často. První odborná publikace na dané téma vyšla již roku 1902 a od té doby se uskutečnil bezpočet experimentů. „Zjišťovalo se například, jak jsou na tom ženy s botoxem, které se nemohou mračit. A ukázalo se, že bývají v průměru šťastnější a spokojenější než kontrolní skupina, jež kosmetickou úpravu nepodstoupila,“ uvádí Dolejš.

TIP: Podle nového výzkumu ovlivňují injekce botoxu zpracování emocí mozkem

Úsměv je každopádně nakažlivý a při sledování něčeho veselého ve dvojici či ve větším počtu se budete smát několikanásobně častěji. Nakazit ovšem můžete i sami sebe: Podařilo se vědecky prokázat, že pocit štěstí vyvolává dokonce prosté zvednutí koutků při pohledu do zrcadla. 

Ostrovní kolonie Provincia Britannia se po odchodu Římanů v roce 410 propadla do totálního chaosu. Takřka přes noc tu zanikly všechny občanské instituce, úřady i soudy. Zmizeli vládci, zůstali jen poddaní. Kdo teď bude vyvolen k vedení? Panovat chtěli všichni a v boji o moc tekly potoky krve. Centrálně nespravované a nebráněné území také napadali Sasové. Absolutně se zhroutilo hospodářství, které bylo orientované na export produkce do Říma a import zboží z něj. Základní prostředky obživy přestaly existovat. Mor a sucho už jen dokonaly všeobecnou zkázu. Británie se rozdrobila na územíčka a léna ovládaná brutálními mocipány a jejich loupeživými družinami.

„Králů má naše země nadbytek, ale do jednoho jsou to tyrani, již se zabývají jen pleněním a znásilňováním, přiživováním se na nevinných,“ poznamená si do kroniky v 6. století britských mnich Gildas.

Nová šlechta

O něco lepší situace panovala v Dumnonii. Tuto bývalou římskou pod-provincii dnes známe jako Cornwall. Tady, mezi Devonem, Somersetem a Dorsetem, fungovalo jedno z mnoha nástupnických mini-království, jež si podrželo relativní klid a stopy zbytkové prosperity. Region byl řídce osídlený, takže než se tu objevily první cínové doly, moc nezajímal ani samotné Římany. Civilizační šok z náhlého odchodu jejich armád i administrativy tu byl tedy nejspíš o něco menší než v Londiniu a Durovernum Cantiacorum, čili v Londýně a Canterbury.

Vladaři Dumnonie nepatřili vyloženě mezi lepší, schopnější a ke svým poddaným laskavější nebo přívětivější než všichni Durotrigové, Atrebatové, Belgové, Dobunniové, Katuvelanni nebo Iceniové, tedy panovníci v ostatních nástupnických královstvích. Ale dokázali těžit z toho, že celá Británie si za staletí římské nadvlády vytvořila silný návyk na dovoz luxusního zboží z pevninské Evropy. A tento zděděný návyk v neztenčené míře převzaly i nové aristokracie. Obchodníků z pevniny se k pobřeží ostrovní Británie sice plavily už jen hrstky, ale cesty to byly výnosné.

Poslední přístav

Zvlášť, když se obchodníci naučili minimalizovat rizika. Už totiž nepluli k dnešnímu Reculveru, Richborough, Doveru, Lympne a Pevensey, kde dříve stávaly římské přístavy. V nové éře se tam totiž poměry příliš rychle měnily. Místo toho své zboží kupci „vyložili“ hned na samém kraji britského ostrova, v cornwallské Dumnonii. Ušetřili tím 4 až 5 dní plavby, snížili hrozbu přepadení, setkání s piráty a nájezdníky. Dumnonijští králové jim nabídli bezpečný přístav – a netratili na tom.

Tím překladištěm luxusního zboží se stala pevnost na skalisku, oddělená od vlastní souše zátočinou a zvaná Tintagel. Archeologové se dnes přou o to, zda nebyla spíš obyčejnou opevněnou osadou s kotvištěm či klášterem obehnaným kamennou zdí, k němuž se mezi 5. a 6. stoletím přilepily domy a sklady obchodníků. Zkrátka a dobře, nejspíš nebyla honosným hradem, protože opevnění tu dostatečně vynahrazovala obtížně přístupná a snadno ubránitelná poloha sídla. Králové Dumnonie tu také nedleli trvale, jen se tu v sezoně se svým dvorem a družinou na čas zastavovali. Jestli ale v něčem archeologové nacházejí shodu, pak v ujištění, jak „bohatá“ zdejší nálezová situace je.

Plné pokladů

Množství nalezené importované keramiky, luxusního zboží pocházejícího z pobřeží Afriky, Malé Asie a Řecka, zde je totiž naprosto ohromující. Byť tu dosud bylo prozkoumáno a odkryto jen 5 % rozlohy někdejší zastavěné plochy, je součet dosavadních artefaktů větší než nálezů nashromážděných z daného období v celé Anglii a Irsku dohromady. Jinými slovy, je slávou, když se někde v Anglii archeologům podaří nalézt starou řeckou amforu z 5. až konce 6. století. V Tintagelu jich pod zemí leží stovky.

V raném středověku tu proudilo zejména zboží z jižní Evropy. Všechno hezké má ale svůj konec, a zrovna tak i příběh relativně poklidné Dumnonie. Kolem roku 577 i sem zamíří saští nájezdníci, kteří zabírají domácí území. Království ztratilo kontakt se svými velšskými spojenci, a byť zcela nezaniklo, pokleslo ve svém někdejším významu. Slávu Dumnonie, byť poněkud svérázným způsobem, znovu oprášil až ve 12. století Geoffrey z Monmouthu.

Boží inspirace

Na tohoto představitele katolického duchovenstva pamatuje historie mnoha jmény. Psal se jako Galfridus Monemutensis, Galfridus, Gruffudd i Sieffre o Fynwy. A byl nesmírně literárně plodný. Zvláštní pozornosti se mu dostalo za to, že kolem roku 1140 vytvořil dílo O vládcích Britů. Šlo o mimořádně podrobnou dějepisnou soupisku všech králů a panovníků, jež na ostrovech v desítkách rozdrobených království vládli po odchodu Římanů. Z téhle „doby temna“ přitom existovalo jen minimum dochovaných zdrojů informací! Geoffrey ale ohromuje popisností, konkrétními daty událostí, genealogickou znalostí i geografickými údaji. Je neochvějně přesný, obeznámený se sebemenšími detaily a podrobnostmi z mocenského zákulisí. Jak to dokázal? Inu, celé si to vymyslel. A právě to, že se nezatěžoval se skutečným pátráním po informacích a ověřováním zdrojů, že si zkrátka celé své slovutné kronikářské dílo vybásnil, dodalo jeho knize onu oslňující obraznost. 

První pochybnosti o pravdivosti De gestis Britonum se sice objevily hned poté, co Geoffrey z Monmouthu odložil brk do kalamáře, ale k definitivnímu rozklíčování a odhalení jeho lží se lidé dobrali až v 16. století. Do té doby jeho knihu považovali za pilíř britské historie.

Nevím? Vymyslím!

Autor měl totiž vysvětlení pro všechno. Zrovna k Tintagelu přiřadil královský rod, jenž má svůj prapůvod v aristokracii prchající z dobyté Tróje. A taky sem zařadil místo početí krále Artuše. Artušovské legendy „žily“ v Anglii už mnohem dříve, ale Geoffrey jim dodal ucelenější podobu a navázal je na konkrétní místa britské geografie. Legendy se pak vydatněji rozkošatily poté, co byly přeneseny do ušlechtilým rytířstvím posedlé Francie. Tam si přimysleli dobrou půlku dnes známých vyprávění. Ale zrození „kultu“ pravého a jediného sjednotitele Britů – krále Artuše, má na svědomí hlavně Geoffrey, tento anglický kříženec našeho bájivého Václava Hájka z Libočan a patetického vlastence Aloise Jiráska. A Tintagel, podezřele poklidný a relativně prosperující v dobách nepokojů, se tak stal ústředním bodem vytvářených příběhů.

Slavná adresa

Zpátky do první poloviny 13. století, k Richardovi z Cornwallu, hraběti z Poitou a Cornwallu. Angličané na něj v hodinách dějepisu moc vřele nevzpomínají, protože prakticky po celý svůj život stál ve stínu svého staršího bratra, krále Jindřicha III. Plantageneta. A pěkně ho to hnětlo. Také chtěl být králem! Jindřich III. mu sice několikrát – když vyrážel na válečná tažení – výkonnou moc regenta celé země svěřil. Ale vždy si ji vzal nazpět. Richard z Cornwallu chtěl moc – a chtěl jí hodně. Proti svému královskému bratrovi povstal hned třikrát! Až zoufale hledal záminku, která by ospravedlnila jeho nárok na trůn. Proto také v roce 1233 směnil s nižším šlechticem Gervase de Tintagelem tři statky „prémiové“ kvality, celé své panství v Merthenu a Winniantonu, za kus holé skály u moře. Ano, Richard z Cornwallu se stal hrdým majitelem vesnice Trevena a útesu Tintagel. A vybudoval tu, za učiněné jmění, mohutný kamenný hrad.

Háček je v tom, že místo nemělo ve 13. století pražádný strategický význam a stavbou pevnosti Richard jen mrhal prostředky. Proč to tedy Richard dělal? Chtěl si vybudovat sídlo na místě, odkud pocházel „jediný a pravý král, sjednotitel všech Britů“. Protože věřil knize De gestis Britonum a jejímu autorovi Geoffrymu z Monmouthu. Jak to dopadlo? Nezabralo to. Jeho nároky na trůn stále nikdo neakceptoval. Richard si prostě musel počkat. Na hrad brzy zanevřel a ani se do něj nenastěhoval. Učinil z něj sídlo regionálního šerifa a neudržovaná pevnost časem podlehla zkáze. Zříceninu Tintagelu dnes obdivují turisté z celého světa a pátrají tu, vcelku zbytečně, po stopách Merlina a Artuše.

TIP: Nejasný původ legendárního krále: Mohl být Artuš ve skutečnosti Římanem?

Kromě smyšlených legend je význam vlastních trosek hradu, vystavěného ve 13. století, pramalý. Stojí tu jen uměle vytvořený artušovský skanzen. Archeologové nicméně vědí, že „pod zemí“ tu odpočívají skutečné klenoty. Artefakty historie, dokládající mimořádný význam místa v době, kdy malinká Dumnonie byla pro obchodníky z celé Evropy tím nejbezpečnějším přístavem celé Británie.

Při zrodu vesmíru se vytvořila chemicky jen velmi chudá směs prvků. Od samého počátku převažoval vodík s heliem a pouze malé množství několika těžších elementů. Všechny ostatní prvky periodické tabulky vznikaly až následně, v nitrech hvězd či při explozivních událostech. 

Některé izotopy pocházejí téměř výhradně z Velkého třesku, včetně helia-3, v jehož jádře nalezneme dva protony a jen jeden neutron. Daný prvek představuje skutečnou stopu vedoucí až k samotnému počátku vesmíru a na Zemi je měřitelný, protože uniká z jádra, kde byl v době formování planety uvězněn. Každý rok proniknou zemskými obaly asi dvě kila zmíněného vzácného izotopu. 

Určení celkové koncentrace helia-3 v jádře Země patří mezi klíčové kroky pro zjištění, ve které části prasluneční mlhoviny se naše planeta před více než čtyřmi miliardami let zrodila: Současná měření ukazují, že odhadovaná koncentrace odpovídá vnitřním oblastem mlhoviny. Modely a interpretace utváření planetárních soustav tak dostávají nové omezující podmínky. 

Do Turecka se jezdí nejen za památkami a koupáním na plážích, ale i za květinami. Je tam totiž k vidění řada krásných, zajímavých a často i endemických rostlin. Většinu plochy Turecka tvoří náhorní plošina položená v nadmořské 1 000–1 800 metrů, nad níž se místy tyčí horské vrcholky do výšky dvou až tří tisíc metrů. Navíc je v této zemi na pomezí Evropy a Asie v létě horko a málo tam prší, čímž je dána i malá konkurence kvetoucích rostlin s trávami a jinými, pro nás méně zajímavými rostlinami.

Tulipán – dar tureckého sultána

Naše putování za rostlinnými skvosty Turecka vede na severovýchod státu do pohoří Palandöken, které se rozkládá jižně od universitního města Erzurum, a je součástí Pontského pohoří. Na svazích hor, jejichž nejvyšší vrchol, pojmenovaný rovněž Palandöken, sahá do výšky 3 271 metrů, leží lyžařské středisko, kde se pořádají i mezinárodní lyžařské závody. My jsme sem přijeli počátkem června, kdy už většina sněhu roztála, ale ve vyšších polohách byly ještě jeho zbytky. Ve výšce okolo 3 000 metrů n. m. jsme, kromě jiného, viděli na kamenitém svahu řadu divokých nižších červených a žlutých tulipánů. 

Tulipán je ostatně tureckou národní květinou a objevuje se jako zdobný motiv na řadě míst, například na keramice. I jméno známé pokrývky hlavy turbanu je prý odvozeno od názvu tulipán. Do Evropy se tulipány dostaly přes Vídeň jako dar tureckého sultána, zdomácněly zde a pěstují se snad v tisíci kultivarech i u nás. Ve stejné výšce jsme pozorovali také nízké fialové česneky Alium akaka, které jsou zajímavé i svým jedním až dvěma velkými přízemními listy. Tento česnek kromě Turecka roste ještě v sousedním Íránu a používá se i pro kulinářské účely – dává se třeba do pilafu. 

Paleta horských květin

Nelze vypočítat všechny botanické skvosty, které jsme na svazích Palandökenu viděli, ale největší radost nám udělal nález vzácného nízkého vínového kostkovaného řebčíku Fritillaria alburyana. Rostl tam, kde právě roztál sníh a ne náhodou je pojmenovaný po botanikovi Sydney Alburym (1919–1970), který zemřel na horskou nemoc při pobytu v tureckých a íránských horách. My jsme naštěstí žádnými zdravotními problémy netrpěli a mohli se kochat dalšími květinami, jako třeba nízkým žlutozeleným kosatcem Iris caucasica subsp. turcica. Poblíž zbytků sněhu jsme na řadě míst viděli také půvabný ocún Colchicum szovitsii. Je zajímavé, že v Turecku, ale i v řadě jižních států, neplatí, na rozdíl od našich končin, že na jaře kvetou šafrány a na podzim ocúny. Často to totiž bývá obráceně. 

Velice se nám líbila i bílá pumpava Erodium amanum. Cestou jsme si v náspu u silnice všimli rovněž dost robustní endemické Tchihatchewie isatidea, která vůbec nemá český název a je pojmenovaná po ruském geologovi Čichačovovi. Ve výšce okolo 3 000 metrů n. m. jsme viděli i malou pevnůstku, která zde zůstala jako připomínka bojů mezi Turky a Rusy v 19. století. 

Palivo pro chladné zimy

Nad jedním z průsmyků jsme nalezli i horskou reveň Rheum ribes, která roste ve výškách od 2 000 metrů. Byla velmi podobná naší rebarboře, kterou lidé používají do moučníků a kompotů. I fialově kvetoucí koniklece Pulsatilla albana ssp. armena byly velmi podobné třeba těm, které rostou na jižní Moravě, ba přímo v samotném Brně, tedy konikleci velkokvětému. Naše putování za květinami v tomto krásném koutku země bychom uzavřeli půvabnou a endemickou tařicí Alyssum lepidotum a žlutě kvetoucím trýzelem Erysimum gelidum syn. armeniacum. 

TIP: Kouzlo perského Golestánu: Ve stínu kaspického pralesa

Pokud jde o stromy, viděli jsme zde v nižších polohách především borovice. Těžko říct, jak moc je místní obyvatelé využívají jako palivo, ale je fakt, že jsme na více místech viděli, jak lidé před domem suší kravský trus, jímž pak v zimě topí. Turci jsou mimochodem velmi milí lidé, ale velcí nepořádníci, kteří zahazují odpadky, kam se jim zlíbí; hlavně podél silnic, ale i do lesa apod. Ve vesnicích zvědavé, ale nežebrající děti, znali jen jednu anglickou větu: Which country are you from? (Ze které země jste?). Název Česká republika jim ale nic neříká a rozdělení Československa alespoň na vesnicích ještě nezaznamenali. 

Konzumace plžů je dnes přinejmenším pro člověka z euroatlantické civilizace spíše symbolem vybrané gastronomie. Těsně po Velké válce se ale hlemýždi běžně objevovali i na české štědrovečerní tabuli. Tradice konzumace plžů je ale mnohem delší, než by se na první pohled mohlo zdát – archeologové nedávno zjistili, že si na nich pochutnávali i dávní příslušníci druhu Homo sapiens před 170 tisíci lety.

Naši dávní předkové nekonzumovali hlemýždě zahradní, nýbrž achatiny, známé též jako oblovky obrovské, které jsou v dospělosti velké jako lidská dlaň. Tým badatelů jihoafrické Witwatersrandské univerzity v Johannesburgu objevil v jeskyni Border Cave, která se nalézá přímo na hranici mezi Jihoafrickou republikou a Svazijskem, pozůstatky ulit achatin. Jejich výsledky publikoval odborný časopis Quaternary Science Reviews.

Pozůstatky dávných hostin

Jeskyně Border Cave je známou archeologickou lokalitou, kde probíhají vykopávky již od třicátých let minulého století. Fosilní ulity tam ale byly nalezeny až v letech 2015 až 2019. Marine Wojcieszaková a její kolegové našli relativně velké množství úlomků ulit, které pocházejí z doby před 70 až 170 tisíci let. Úlomky ulit jsou zbarvené tak, že to odpovídá tepelné úpravě dávných achatin.

Autoři studie upozorňují, že bezobratlí jsou v archeologickém výzkumu často přehlíženi a považováni za bezvýznamné z hlediska úsilí o pochopení historie lidského druhu. Tento postoj bývá ještě výraznější u malých druhů bezobratlých. Achatiny ovšem naštěstí nejsou tento případ.

Achatiny se mohly na daném místě vyskytovat i náhodou. Vědci ale nashromáždili řadu dokladů, které naznačují, že nejspíš opravdu sloužily jako potrava. Mimo jiné uskutečnili i experiment, v rámci kterého rozlámali schránky dnešních plžů na úlomky různých velikostí. Následně je pak zahřívali po dobu pěti minut až 36 hodin. Porovnání s úlomky fosilních ulit potvrdilo, že fosilní ulity velmi pravděpodobně prošly přípravou pokrmu. V okolí badatelé narazili i na další doklady přípravy jídla – objevili zde například kosti nebo semena.

TIP: Vánoce našich prababiček: Mezi typické štědrovečerní pochoutky patřili šneci

Jak zdůrazňují Wojcieszaková a spol., suchozemští plži jako achatiny jsou výtečným zdrojem živin. Jejich sběr je snadný a nepředstavuje větší riziko. Lze je po nějakou dobu uskladnit a příprava pokrmu z těchto plžů je jednoduchá. Jakmile lidé ovládli alespoň základy používání ohně, mohli se plži objevit na jejich jídelníčku.

Většina opakovacích pušek používá otáčivé závěry ovládané táhlem, s nímž tudíž střelec musí provádět relativně komplikovanou sekvenci několika pohybů. Ferdinand von Mannlicher ale v roce 1885 navrhl (údajně) revoluční přímotažný závěr, u něhož měla tato nevýhoda zmizet. Rakousko-uherská armáda byla nadšena a hned v následujícím roce zavedla do služby pušku M1886 s tímto principem. Po několika změnách vznikl typ M1895, s nímž se později naši předkové vydali do první světové války.

Jednoduchá manipulace

Hlavní prvek Mannlicherova systému tvořila sestava závěru a závorníku. Na vnitřních stěnách závěru se nacházely výstupky, které zapadaly do šroubovitých drážek na povrchu závorníku, a proto přímý pohyb závěru způsoboval, že se závorník otáčel uvnitř závěru. Pohyb závěru vzad tedy zajistil jeho otevření a vyhození prázdné nábojnice, kdežto pohyb vpřed se pak postaral o zasunutí nového náboje a uzavření mechanismu.

Nejzajímavější prvek celého systému Mannlicher představoval přímotažný závěr, jenž se ale nakonec ukázal jako nejvíce problémový. (foto: Wikimedia Commons, The Swedish Army Museum, CC BY-SA 3.0)

Vojákovi proto stačily dva jednoduché přímé pohyby, zatímco u většiny opakovaček (například u systémů Mauser či Mosin) se musela provádět daleko složitější sekvence pohybů. Jiným zvláštním rysem Mannlicherovy pušky byl rámeček na pět nábojů, jenž se do mechanismu vkládal shora a po vystřílení všech pěti ran vypadl dolů otvorem před chránítkem spouště.

Nadšení střídá zklamání

Po zavedení nové pušky se objevily nadšené reakce, jelikož se jevila jako vskutku převratná. Snadno se ovládala, teoretická rychlost palby dramaticky vzrostla (až na tehdy naprosto ohromujících 30 ran za minutu) a voják mohl při přebíjení držet opakovačku u líce a pozorovat okolí. Už první zkušenosti z válečného nasazení ale napověděly, že celá věc nebude tak jednoduchá.

Mannlicherův systém byl velmi poruchový, k čemuž následně na frontě přibývaly potíže způsobené blátem, pískem, prachem a jinými nečistotami. Ty často pronikaly do zbraně spodním otvorem a zanášely mechanismus, takže vojáci potřebovali k pohybu závěrem vynakládat stále větší sílu (někdy jej dokonce museli sešlápnout nohou). Problémy působil též nábojový rámeček, neboť byl nezbytný k fungování pušky, zatímco u jiných opakovaček sloužil pouze k nabíjení.

TIP: Zákopová nezbytnost: Rakousko-uherský útočný nůž vzor 1917

Kromě základní pěchotní zbraně se vyráběla i krátká pěchotní verze a jezdecká karabina, ale obě trpěly podobnými nedostatky. Mannlicherův systém proto onen slibovaný průlom v kategorii vojenských zbraní nepřinesl, ačkoli se různé jeho varianty dosud vyskytují zejména u loveckých či sportovních pušek.