Historické hranice Arménie se v dějinách často měnily. Dlouhotrvající války, ve kterých si sousední mocnosti dělily její původní území, a s nimi spojená politická i ekonomická nejistota místní obyvatelstvo po staletí vyháněly do ciziny. Tato emigrace se zintenzivnila na přelomu 16. a 17. století, kde se Arméni uchylovali zejména pod ochranu dvou soupeřících velmocí, Osmanské říše a safíjovské Persie. Součástí této emigrační vlny bylo i takzvané Velké vyhnání, tedy nucené přesídlení nařízené perským šáhem Abbásem I. ( 1587–1629).

Velký transfer

Během osmansko-perské války v letech 1603 až 1618 se šáh Abbás obával, že nebude dlouhodobě schopen udržet území východní Arménie hraničící s Osmanskou říší, které na svém protivníkovi Ahmedovi I. ( 1603–1617) nedávno dobyl. Uchýlil se proto k taktice spálené země, jejíž podstatou v tomto případě bylo nucené přesídlení místních obyvatel na území Persie. Přibližně 250–300 tisíc Arménů bylo mezi lety 1604 a 1620 nuceno opustit svou vlast a odstěhovat se na jih. Přesun probíhal za mimořádně brutálních okolností: tisíce osob se utopily při přechodu řeky Araks nebo zahynuly při vyčerpávající cestě perským vnitrozemím.

Výsledkem byl ale vznik arménských komunit na území Persie, z nichž tu nejvýznamnější představovala Nová Džulfa (arménsky Nor Džugha), nalézající se v sousedství šáhova hlavního města Isfahánu. Sem byli přesídleni Arméni z města Džulfa ležícího v dnešním Ázerbájdžánu, přibližně 40 kilometrů jihovýchodně od Nachičevanu. Arménští usedlíci potřebovali do tří let splatit velké sumy peněz, jinak by komunita musela přijmout islám nebo dát šáhovi do služeb své potomky.

Boj o dominanci

Zpočátku krutý šáhův přístup se postupně měnil. Perský panovník se rozhodl využít své poddané ke zprostředkování obchodu mezi východem a západem. Proto obdařil Novou Džulfu četnými ekonomickými výsadami. Mezi hlavní perské vývozní artikly tehdy patřilo surové hedvábí, po němž stoupala poptávka i v souvislosti s rozvojem hedvábnického průmyslu v Evropě. Protože Persie patřila mezi hlavní dodavatele této komodity, prohlásil šáh Abbás celý obchodní proces na domácí půdě za státní monopol.

Perské hedvábí bylo stejně kvalitní, a přitom levnější než obdobné produkty z Osmanské říše, takže obě země si navzájem konkurovaly. Nevýhodou Persie byla horší dostupnost pro evropské obchodníky, kteří do země přijížděli jen příležitostně. Šáhovi poddaní navíc cesty do zahraničí podnikali minimálně, protože muslimští kupci nebyli v Evropě příliš vítáni a mezi perskými a tureckými obchodníky stála bariéra oddělující šíity a sunnity. Šáhova privilegia tak učinila z křesťanských Arménů v Persii prominentní skupinu.

Abbásovým cílem bylo rovněž prohloubit politické a ekonomické vazby s evropskými státy. Vedly jej k tomu dva důvody. Věděl, že jeho říše je sama o sobě příliš slabá, než aby dokázala porazit Osmanské Turky. Intenzivně tedy hledal spojence a evropské mocnosti v tomto ohledu představovaly přirozenou volbu. Druhým důvodem byla šáhova snaha přeorientovat suchozemské karavanní stezky procházející severní částí země, kde obchod ovlivňovaly osmansko-perské války, celní bariéry a nepřátelství místních správců provincií, směrem na jih k Perskému zálivu, který se měl stát hlavním tržištěm celého regionu. Uštědřil by tak navíc ekonomickou ránu Osmanům tím, že by je připravil o zisky z cla uvaleného na perské zboží.

Karavanou přes Levantu

Ve snaze navázat přátelské vztahy s evropskými státy přijímala safíjovská vláda řadu evropských diplomatů a sama směrovala svá poselstva do Evropy, kde hledala spojence proti Osmanské říši a jejímu vazalovi v podobě Krymského chanátu. Od roku 1599 vyslal šáh řadu misí k ruskému carovi, římskému císaři, benátskému dóžeti a králům Francie, Španělska a Polska s nabídkou vojenské aliance proti Osmanům. Během těchto rozhovorů využíval Armény z Nové Džulfy k plnění zahraničněpolitických úkolů, které současně umožňovaly uzavírat s evropskými partnery nové obchodní smlouvy. 

V roce 1607 tak džulfský obchodník Chodža Šioš vedl jednání s benátským dóžetem a další z bohatých Arménů blízkých perskému dvoru, Chodža Safar byl poslán do Španělska, aby uzavřel obchodní dohodu umožňující vývoz perského hedvábí přes Perský záliv. Safar byl nakonec přijat na španělském královském dvoře a u papeže, sešel se také s italskými zástupci karmelitánského řádu, velkovévodou toskánským i benátským dóžetem. Šáh Abbás navíc jmenoval část džulfských kupců stálými zástupci u evropských vlád, což mu umožňovalo i nadále jednat jejich prostřednictvím.

Abbásův pokus posunout obchod jeho říše se západem mimo stezky procházející přes osmanská teritoria navzdory vynaloženému úsilí neuspěl, neboť východní Středomoří a Levanta zůstaly i v 17. století hlavními trasami mezi Persií a Evropou. Karavanní obchod však z velké části ovládli právě obchodníci z Nové Džulfy. Ti navázali obchodní spojení s Evropany v Halebu (dnešní Aleppo v Sýrii), Alexandrettě (Iskenderun, Turecko), Smyrně (Izmir), Cařihradu, Tripolisu a dalších městech. Vznikly zde komunity arménských obchodníků, které se staraly o zprostředkování nových kontaktů. Právě v těchto osmanských centrech se s nimi setkávali evropští nákupčí hedvábí, a to ponejvíce z Francie, Nizozemska a Benátek. 

Expanze do Evropy

Významné kolonie ale arménští obchodníci vytvářeli i na evropském kontinentu. Například právě v Benátkách vznikla kolonie východních kupců, která v druhé polovině 17. století čítala asi 2 500 osob. Není tedy divu, že jedna z benátských ulic tehdy dostala název Džulfa. Přítomnost Arménů je v druhé polovině 17. století doložena i v řadě dalších italských měst, například v Janově, Livornu, Lucce, Piacenze, Anconě, Bologni, Římě, Florencii či Pise. V Janově se arménští obchodníci podíleli na pokusu o vznik místní východoindické společnosti, která měla zprostředkovat obchod s Indií a Persií.

Dobové prameny informují i o arménských obchodnících ve Francii. Monarchie dovážela množství surového hedvábí pro svůj vlastní zpracovatelský průmysl. Vstupní bránu do západní Evropy v tomto ohledu představoval přístav Marseille, odkud bylo hedvábí distribuováno do manufaktur a reexportováno do okolních zemí. Postavení Arménů v tomto městě bylo natolik silné a konkurenční pro domácí obchodníky, že 10. prosince 1622 tamější autority vydaly zvláštní rozkaz zakazující kapitánům francouzských lodí přepravovat zboží arménských kupců. Podobná opatření později přijal také parlament v Provence a autority v Toulonu, jenže král Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, kteří sledovali celostátní zájem, vydali naopak 23. listopadu 1623 edikt umožňující arménským obchodníkům volný přístup do Marseille. Četné návštěvy arménských obchodníků jsou doloženy také ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku, Německu, střední Evropě a ve Skandinávii.

Na sklonku Abbásovy vlády se šáhův poměr vůči Arménům změnil, takže mnozí z nich museli konvertovat k islámu. Safí I. ( 1629–1642), který nastoupil na trůn po Abbásově smrti, však navázal na tolerantní a protekcionistickou politiku svého děda a arménským obchodníkům z Nové Džulfy propůjčil další privilegia.

Nové impulsy

Perský obchod s Nizozemskem a Francií dosáhl nových vrcholů okolo roku 1660. Jen v Amsterdamu, kde arménští prodejci hedvábí působili od počátku století, tehdy fungovalo na šedesát jejich společností. Dovoz zboží často obstarávaly lodě vlastněné Armény, které ovšem pluly pod nizozemskou vlajkou. Obchod s Orientem velmi podporoval také přední francouzský finančník a státník Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), který za tímto účelem inicioval například vznik francouzské Společnosti východních Indií a Levantské společnosti. Arménům udělil řadu privilegií, která umožňovala nejen dovoz perského zboží, ale také vývoz francouzských produktů na Střední východ. Výsledkem byl vznik arménských podniků v naprosté většině přístavů jižní Francie. 

Stejně intenzivně pronikali džulfští obchodníci směrem na východ. Založili obchodní faktorie v Kandaháru a Kábulu a 22. června 1688 v indickém Suratu podepsali smlouvu se zástupci anglické Východoindické společnosti. Dohoda arménským kupcům zajistila stejná práva, jaká měli v državách Východoindické společnosti její vlastní zaměstnanci. Arméni se díky tomu mohli začít usazovat v Bombaji, Madrásu i Kalkatě. Smlouvou navíc získali mocného ochránce, který dokázal dopravit jejich zboží do Evropy, aniž by museli platit vysoká cla a úplatky orientálním úředníkům. Společnost naopak otevřela cestu do Persie svému vlastnímu zboží a přesměrovala část obchodu s Evropou z pozemních stezek na trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje. Arméni z Džulfy později pronikli i na španělské Filipíny a zapojili se do obchodu vázaného na dovoz zlata z mexického Acapulca do Manily.

Konec obchodních sítí

Je třeba dodat, že Arméni v šáhových službách se vždy drželi vlastní obchodní politiky. Na jedné straně rozvíjeli perský obchod se světem, na straně druhé bránili přístupu cizích kupců do Persie. Arménský kapitál byl totiž natolik silný, že dokázal cizím tlakům odolat a zachovat si monopol na zahraniční obchod říše až do pádu safíjovské dynastie v první polovině 18. století.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Počátkem 18. století se Perská říše dostala do vnitřní krize. Arméni začali čelit perzekucím, vysokým daním a násilné islamizaci, část z nich proto uprchla do Indie. Zemi poté zachvátily rozbroje, proti ústřední vládě vystoupily četné kmeny a v roce 1722 svrhli šáha Husseina afghánští povstalci, kteří dobyli Isfahán. Pádem safíjovského státu byl následně postupný rozklad arménských obchodních sítí zpečetěn.  

Během erupce sopky Vesuv a následné zkázy Pompejí, zahynulo zřejmě 1 500 až 3 000 osob. Přesný počet obětí není známý, některé odhady hovoří dokonce o 16 tisících obětech. Nejvíce lidských životů si vyžádaly pyroklastické přívaly a pyroklastické proudy. V nejbližším okolí kráteru se jejich teplota pohybovala okolo 850 °C.

Podle nové studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, zpečetily pyroklastické proudy a pyroklastické přívaly i osud Herculanea, tehdejšího sídla římské smetánky, které se nacházelo mnohem blíže Vesuvu než slavnější Pompeje. Podle vědců šlo o děsivý a zároveň velmi rychlý proces.

Alessandra Pensaová z italské Univerzity Roma Tre a její kolegové potvrdili, že úvodní pyroklastický materiál, který zavalil Herculaneum, byl natolik horký, že se obyvatelům města mozky změnily na sklo. Teploty pyroklastického materiálu se podle vědců pohybovaly kolem 550 °C, což znamenalo okamžitou smrt a ohromující destrukci. Kromě Pompejí a Herculanea byla během erupce podobným způsobem zničena také města Stabie, Oplontis a Boscoreal. 

Žhavá zkáza Herculanea

Badatelé analyzovali zuhelnatělé dřevo, objevené na řadě různých míst v Herculaneu. Analýzy prozradily, že město bylo hned na počátku katastrofy krátce zasaženo téměř nepředstavitelně žhavým plynem takzvaného pyroklasického přívalu (pyroclastic surge nebo též fully diluted pyroclastic density current), což je pyroklastický proud, v němž dominuje plynná složka.

Římská města zasažená erupcí Vesuvu v roce 79. Černé stínování představuje oblast spadu sopečného popela a strusky. (zdroj: Wikimedia Commons, MapMaster, CC BY-SA 3.0)

Pyroklastické přívaly se řítí rychlostí kolem 360 kilometrů za hodinu a představují stoprocentní zkázu, které prakticky nelze uniknout. Podle badatelů po tomto extrémně žhavém úderu, který nikdo z obyvatel Herculanea nemohl přežít, zaplavily zničené město pyroklastické proudy, které již obsahovaly více sopečných hornin a byly podstatně chladnější. Ty pohřbily město pod 20 metry vulkanických hornin.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Extrémně žhavý pyroklastický příval se rychle prohnal Herculaneem a zanechal po sobě sotva pár decimetrů popela v nejspodnější vrstvě vulkanického materiálu ve zničeném městě. Zřejmě proto si až doposud tohoto prvního a podle všeho nejvíce smrtícího úderu nikdo nevšiml. Podobné nesmírně destruktivní pyroklastické přívaly známe z mladší historie. Právě takový jev při erupci sopky Mount Pelée na Martiniku v roce 1902 prakticky okamžitě zahubil téměř 30 tisíc lidí.

Měření nespavosti představuje ošemetnou disciplínu, neboť zahrnuje i subjektivní složku, která se nejlépe hodnotí prostřednictvím rozhovoru. U živočichů jsou však vědci pochopitelně odkázaní na pozorování konkrétních projevů chování: Nicméně z něj nelze odvodit, zda se sledovaní jedinci cíleně snaží usnout a nedaří se jim, nebo se zkrátka namísto spánku věnují jiné činnosti.

TIP: Pavouci skákavky mají zřejmě sny: O čem se jim asi zdá?

Mnohé studie každopádně potvrdily, že v reakci na úpravu okolních podmínek zvířata často vykazují změny spánkového režimu. K tomu, aby se projevily příznaky nespavosti vyvolané stresem, stačilo například přemístit potkany z individuálních kotců do klecí jiných samců.

Perónův režim předpokládal vybudování obřího mauzolea, v němž bude nabalzamovaná Evita uložena a stane se hlavní atrakcí poutního místa perónismu. Toho se obávali kritici hnutí, proto po Perónově odchodu do exilu celý plán zrušili, Evitinu rakev nechali tajně odvézt do Itálie a anonymně uložit na milánském hřbitově. Do Argentiny se tělo vrátilo až po pádu vojenské diktatury, kdy pokračovaly diskuse o jeho budoucnosti, obohacené o nové dimenze problému týkající se pravosti ostatků, příčin drobných poškození či místa definitivního uložení. Debaty postupně umlkly a jen občas je oživovaly aktuální události, jakými bylo i uložení nabalzamovaného Perónova těla do rodinné hrobky v Buenos Aires v červnu 1987.

Zdroj konspiračních teorií

Třináct let po ceremonii došel na adresu Justicialistické strany, již Perón v roce 1947 založil a která se nepřestávala hlásit k jeho odkazu, anonymní dopis. Požadoval osm milionů dolarů za navrácení Perónových rukou, jeho vojenské čepice a důstojnického mečíku. Výzva vedla k okamžitému otevření hrobky, a následně všechen argentinský tisk informoval o profanaci (zneuctění) hrobu. Novináři věnovali pozornost i způsobu odnětí rukou: podle některých se tak mělo stát pomocí chirurgických nástrojů, jiní tvrdili, že pachatelé použili elektrickou pilu. 

Justicialistická strana oznámila, že žádné výkupné nezaplatí, a žádala důkladné objasnění kauzy. Jejím vyšetřováním byl pověřen soudce Jaime Far Sau. Jediným výsledkem bylo zatčení šesti osob, spojovaných médii s celou záležitostí. Nikdo však nebyl obžalován a Far Sau pátral dále až do listopadu 1988, kdy zahynul při podezřelé autonehodě. Ve stejné době informoval tisk o úmrtích dalších osob spojených s případem inkriminovaných rukou, jež nebyly nikdy nalezeny, a milovníkům záhad se tak otevřel velký prostor pro spekulace. Objevují se úvahy o podílu argentinské tajné služby, politických kontextech, informacích, jež tají CIA, či o možném klíči k trezorům švýcarských bank.

Bezruký Che

Podstatně méně prostoru pro spekulace mají ti, kdož se zajímají o místo uložení rukou Che Guevary. Kubánského revolucionáře argentinského původu dostihli 8. října 1967 po letech pátrání po celém světě agenti CIA v Bolívii. Posledním z nich byl Felix Rodríguez, proticastrovský Kubánec provázející jednotku bolivijské armády, která rozprášila Guevarův oddíl a dopravila raněného guerrillera do vesničky La Higuera. Rodríguez tady vedl výslech zajatce, aby ho pak předal zpět Bolivijcům. Neměl samozřejmě žádných pochyb o jeho identitě, ale bolivijská armáda chtěla potom, co byl Guevara na rozkaz prezidenta Barientose zastřelen, nezvratný důkaz. Generál Ovando proto žádal, aby vojenský lékař mrtvému Guevarovi uřízl ruce a hlavu. Poté, co Rodríguez upozornil na hrozbu negativní reakce veřejnosti, Ovando ustoupil a spokojil se s amputací rukou. Argentinští lékaři je prozkoumali a srovnali s otisky v policejní dokumentaci. Nato prezident pověřil bolivijského ministra vnitra Antonia Arguedase likvidací celé záležitosti.

Ministr vojenské vlády, obchodník s drogami, spolupracovník CIA a současně sympatizant levice a obdivovatel Fidela Castra vyřešil případ svérázným způsobem. Nádobu (fraseco) s Guevarovýma rukama ve formalínu, zabalenou v papíru, schovával dva roky pod postelí a pak poslal přes prostředníka do Havany.

TIP: Evita a Perón: Ochránci nacistických zločinců, kteří pozvedli Argentinu

Při oslavách 26. července v roce 1970 informoval Castro milionové shromáždění na Náměstí revoluce o této skutečnosti a doprovodil informaci sugestivní otázkou: „Máme ruce uchovat nebo pohřbít?“ Dav plédoval pro uchování, a třebaže neexistuje žádné oficiální vyjádření, lze předpokládat, že ruce byly v roce 1997 uloženy spolu s Guevarovými ostatky do zvlášť postaveného mauzolea v kubánské provincii Las Villas.  

Coco, dvouletý kříženec labradora, strávil měsíc na jednotce intenzivní péče poté, co se stal závislým na alkoholu. Podle zaměstnanců záchranného centra Woodside Animal Welfare Trust v anglickém Plymouthu měl velké štěstí, neboť byl v přímém ohrožení života. Celé čtyři týdny strávil pod silnými sedativy.

Do péče veterinářů se Coco dostal společně s dalším čtyřnohým parťákem poté, co jejich páníček zemřel. Podle všeho šlo o náruživého pijana, který nechával zbytky alkoholu volně po bytě, čehož jeho psí mazlíčci dosyta využívali. Zatímco Coco je alespoň po fyzické stránce z nejhoršího venku, jeho čtyřnohý parťák tolik štěstí neměl a během nucené abstinence zemřel.

„Jsme rádi, že je Coco mimo nebezpečí života a může už fungovat bez léků,“ uvedli zaměstnanci veterinární stanice na Facebooku. „Náprava jeho duševního stavu si ale ještě vyžádá nějaký čas, než jej budeme moct nabídnout k adopci.“ Podle zástupců Woodside Animal Welfare Trust je Coco prvním psem ve Velké Británii, který se léčil ze závislosti na alkoholu.

K míření slouží u základní verze Panzerfaustu PzF 3 klasický optický zaměřovač UP-7V, k výstřelu dochází pomocí pružinového mechanismu po stisku spouště umístěné na odpalovacím zařízení. Jakmile je projektil vymeten z trubice, doletí setrvačností do bezpečné vzdálenosti od tankoborníka, kde se zažehne raketový motor. Tím dosáhne granát maximální rychlosti a následně opět setrvačností dorazí až k cíli. Operátor má u sebe vždy přinejmenším dvě střely, pomocník přenáší další tři. 

Jen pro denní boj

Aby nedošlo ke zranění obsluhy blízkou explozí, vestavěný mechanismus odjistí bojovou hlavici až zhruba po pěti metrech letu. Jakmile je granát aktivován, exploduje buď po kontaktu s cílem, nebo automaticky po dohoření pohonné látky (maximální dolet činí asi 920 m). Díky tomuto řešení se v terénu nezůstane válet nebezpečná munice, jež by v budoucnu mohla ohrožovat civilisty.

Novější provedení Panzerfaustu 3 se už mohou pochlubit ergonomickým rozmístěním ovládacích i úchopových prvků – od rukojeti po spoušť. Tankoborník tak dokáže odpálit střelu prakticky z jakékoliv polohy: vestoje, vkleče i vleže. Dodejme, že Bundeswehr nakonec ustoupil od původní koncepce zbraně na jedno použití. Po výstřelu tedy voják zahodí pouze odpalovací trubici, zatímco rukojeť se spoušťovým mechanismem a mířidly použije pro další boj.

Během let postupně spatřila světlo světa celá řada variant. Hlavice nejstaršího modelu Pzf 3 dokázala penetrovat až 700 mm ocelového pancíře. Zmíněný typ zaměřovače omezoval použití zbraně výhradně na boj za denního světla, a zatímco maximální dostřel na pohyblivý cíl činil 300 metrů, u stacionárních cílů šlo o 400 metrů. 

Proti reaktivnímu pancíři

Koncem 90. let vystřídal „trojku“ vylepšený model PzF 3-T (T jako Tandem), disponující zdvojenou hlavicí určenou k překonání reaktivního pancíře. „Bodec“ vyčnívající z hlavice obsahuje primární nálož, která přivede k explozi blok aktivního pancéřování – a uvolní tak „cestu“ k ocelové korbě či věži explozivnímu paprsku ze sekundární hlavice. Dostřel se oproti starší modifikaci nezměnil, zato přibyla možnost instalovat před optický zaměřovač zařízení pro noční vidění nebo zesilovač zbytkového světla.

Zásadní inovaci přinesl Panzerfaust 3-T600 doplněný o balistický počítač IS2000 kombinovaný s denním laserovým zaměřovačem. Výsledkem je prodloužení dostřelu na pohybující se techniku až na 600 metrů, přičemž další modernizací vznikl zaměřovač zvaný Dynarange. Uživatelé této pancéřovky získali také možnost klást na nepřítele samočinně fungující léčky. K PzF 3-T600 si mohou dokoupit tripod vybavený pokročilými senzory, které po akustické detekci cíle zbraň automaticky odpálí pomocí infračerveného čidla.

Také pro speciály

V setu nechybí ani noční zaměřovač Simrad KN 250. Panzerfaust 3-IT600 (IT jako Improved Tandem) si díky vylepšené munici poradí až s 900mm pancířem, případně s reaktivním pancířem a 750 mm oceli. Tento model má několik subverzí včetně provedení PzF-N, jež vzniklo jako odpověď na vynikající švédsko-britskou zbraň NLAW (Next Generation Light Anti-Tank Weapon).

Speciálním jednotkám slouží Panzerfaust 3LTW s váhou sníženou pod 10 kg, se vzdálenějšími cíli si má zase poradit Panzerfaust 3LR. Disponuje poloaktivním laserovým naváděcím systémem s dlouhým dosahem a ničí obrněnce až na 800 metrů. Opomenout nesmíme munici zvanou Bunkerfaust, určenou primárně pro boj v městské zástavbě, jež se v nabídce objevila v polovině 90. let. Aktuální cena nejmodernější verze odpalovacího zařízení se pohybuje kolem 11 000 dolarů. Standardní protitanková munice vyjde na 300 USD, zmíněný granát Bunkerfaust asi na dvě stovky.

Pro uživatele v Evropě...

Konstruktéři vyvinuli podle požadavku německé armády také několik cvičných verzí. Ta nejjednodušší nese označení Panzerfaust 3 EX a má totožné rozměry i váhu jako skutečná zbraň, nicméně neobsahuje trhavinu ani hnací náplň. Slouží tedy výhradně pro nácvik základní manipulace. Panzerfaust 3 AGDUS před stavuje trenažer střelby, který pomocí vysílání a přijímání laserových paprsků umožňuje simulovat skutečné odpálení i zásah cíle bez rizika zranění. Model Panzerfaust 3 UEB-T odpovídá ostré verzi, ovšem používá jen podkaliberní granáty ráže 18 mm. Na konci řady cvičných systémů stojí Panzerfaust 3 UEB 60 mm. Z něj voják může odpálit realisticky vyhlížející střelu o stejné hmotnosti jako u kumulativního granátu, avšak bez trhaviny – obsahuje jen hliníkovou náplň.

Panzerfaust 3 EX (zdroj: Wikimedia Commons, Sonaz, CC BY-SA 3.0)

K evropským uživatelům vydařené zbraně se kromě Německa zařadila též Belgie, Nizozemí, Švýcarsko a Itálie. Od poloviny 90. letech na Apeninský poloostrov putovalo 2 000 odpalovacích zařízení se 17 000 střelami, v roce 2007 římské ministerstvo obrany dokoupilo ještě 7 100 modernějších Panzerfaustů 3-T.

...i po celém světě

V Asii používají německý granátomet ozbrojené síly Japonska, Jižní Koreje a Iráku, v Jižní Americe peruánská armáda. Specifickou kapitolu v dějinách Panzerfaustu 3 představuje jejich užívání kurdskými milicemi Pešmerga, které – v rámci výcvikové podpory Bundeswehru v Iráku – obdržely 200 odpalovacích zařízení a 2 500 granátů.

Lehký reaktivní granátomet si už stihl zabojovat v Afghánistánu a irácké i syrské občanské válce. Nyní prochází dalším nasazením na Ukrajině, kde pomáhá tamní armádě po boku zbraní NLAW a Javelin ničit obrněnce ruských invazních sil. Německo má coby země původu právo veta na vývoz panzerfaustů, což platí i u zbraní už prodaných zahraničním zákazníkům. Začátkem března 2022 Němci povolili nizozemské vládě předat Ukrajincům 40 odpalovacích zařízení se 400 střelami a stovky kusů dodali sami. Další zbraně budou zřejmě brzo následovat.

Výbuch supernovy je mimořádně dramatickou událostí. Pozůstatky, které po sobě hvězda zanechá, ale mohou být ještě dramatičtější. Dokládá to i nový infračervený snímek Vesmírného teleskopu Jamese Webba, který se tentokrát zaměřil na pozůstatek supernovy Cassiopeia A, vzniklý hvězdnou explozí před 340 lety. Cassiopeia A je nejmladším známým pozůstatkem explodující masivní hvězdy v naší galaxii, což z ní činí jedinečný zdroj informací o tom, jak takové supernovy vznikají.

Cassiopeiu A v minulosti intenzivně zkoumala řada pozemních i vesmírných observatoří, včetně například rentgenové observatoře Chandra. Zbytek supernovy měří zhruba 10 světelných let a nachází se 11 000 světelných let daleko v souhvězdí Kasiopeji.

Továrna na chemické prvky

Nápadné barvy na novém snímku, na kterém je infračervené světlo převáděno do vlnových délek viditelného světla, obsahují množství vědeckých informací. Na vnější straně bubliny, zejména nahoře a vlevo, leží závěsy z materiálu, který se jeví oranžově a červeně, díky emisím z horkého prachu. Jde o místo, kde vyvržený materiál z explodované hvězdy naráží do okolního cirkumstelárního plynu a prachu.

Vlevo snímek pořízený kombinací dat Spitzerova a Hubbleova dalekohledu a rentgenové observatoře Chandra, vpravo nový snímek JWST. (zdroj: NASA + NASA, CC BY-SA 4.0)

Uvnitř této vnější skořápky se nacházejí zářivě růžová vlákna, posetá množstvím výrazných shluků. Jde o materiál ze samotné hvězdy, který září díky směsi různých těžkých prvků – především kyslíku, argonu a neonu, a také prachových emisí. Hvězdný materiál je patrný také jako slabší chomáče poblíž vnitřní části dutiny. Zřejmě nejvýraznější částí je smyčka vyvedená v odstínu zelené, která se táhne přes pravou stranu centrální dutiny. Vědci ji nazvali „Zelená příšera“ na počest Fenway Parku, baseballového stánku týmu Red Sox v Bostonu.

Vesmírná genealogie

Vědci věří, že nová pozorování supernovy Cassiopeia A jim přinese odpověď na otázku, odkud se bere kosmický prach. Dřívější pozorování ukázala, že i ve velmi mladých galaxiích raného vesmíru se nacházelo obrovské množství prachu. Jeho původ si vědci spojují právě s explozemi supernov.

TIP: Atlas mlhovin: V mračnech plynu a prachu se zrodil také náš život

Jde přitom o důležitou otázku – kosmický prach je jedním ze základních stavebních kamenů planet a života. Supernovy jako je ta, která vytvořila Cassiopeiu A, jsou zásadní pro život, jak jej známe. Jsou nositelkami prvků, jako je vápník, který se nachází v našich kostech, nebo třeba železa, cirkulujícího v našem krevním řečišti. „Pochopením procesu explozí hvězd čteme příběh o našem vlastním původu,“ vysvětluje podstatu pozorování astronom Danny Milisavljevic z Purdueovy univerzity v americké Indianě.

Začnete-li si s někým neznámým psát na internetu, vždycky hrozí jisté riziko, že dotyčný není tím, za koho se vydává. Za profilovou fotkou krásné slečny se možná ukrývá obtloustlý muž, ze slušných pánů se mohou vyklubat extremisté a v podstatě neustále hrozí, že si z vás jen utahuje banda nevycválaných dětí. V posledních letech navíc technologický pokrok vráží do důvěry na internetu jeden klín za druhým prostřednictvím tzv. umělé inteligence neboli AI (z anglického „artificial intelligence“). Zmíněné programy dnes malují, skládají hudbu, píšou počítačové kódy a zvládají i řadu dalších činností, jež se dají automatizovat. O novou senzaci se pak koncem loňského roku postaral ChatGPT, který dokáže konverzaci s člověkem napodobovat naprosto dokonale. 

První kontakt

ChatGPT alias Chat Generative Pre-trained Transformer je tzv. chatbot, a má tedy za úkol textovou komunikaci. Zmíněné programy se nasazují třeba pro počáteční kontakt se zákazníkem, odpovídají na jednoduché dotazy či požadavky, a pokud vyhodnotí, že klient potřebuje zásah živého pracovníka, dovedou ho přepojit. Dosud šlo o relativně primitivní nástroje, které neuměly improvizovat ani zakrýt své nedostatky. Technologie strojového učení je však pozvedla na vyšší úroveň. 

Při strojovém učení se analyzuje obrovské množství zdrojů v podobě textů, obrazů, hudby atd. Na základě získaných dat umělá inteligence pochopí zákonitosti daného oboru a následně podle nich dokáže sama tvořit. Nejedná se tudíž o AI s vlastní motivací či vědomím, kterou si spojujeme s „živoucím“ programem. Chatbot „nepřemýšlí“ jako lidé, umí se však dokonale naučit, jak se něco dělá. Prohlédne si statisíce děl vytvořených člověkem a poté je zkouší imitovat tak dlouho, dokud nedosáhne uspokojující podobnosti. 

Píše, ale nechápe 

ChatGPT představuje program na analýzu jazyka. Pomocí indexace slov, frází a vět si vytvořil vlastní databázi významů, použitelnosti, emočního zabarvení a dalších prvků, které určují, jaké obraty v konkrétních situacích použít. Jednoduše řečeno nechápe, co jednotlivá slova znamenají; má však představu, jak je uplatnit v souvislém textu tak, aby dával smysl a držel se zadání. Daného rozhledu dosáhl studiem konverzací s lidmi, ale také rozborem internetových zdrojů, článků a obecně psaného slova. Zvládne tedy napodobit autorský styl a na pobídnutí napíše i pohádku, báseň, esej či delší pojednání na určené téma. 

Jeho úroveň „vzdělání“ je přitom natolik vysoká, že zvládl zkoušku pro získání manažerského titulu na Wharton School. Nicméně neprošel na výbornou, udělal pár překvapivých chyb v matematice a vysloužil si hodnocení B čili jedna minus. Ani popsaná forma umělé inteligence tudíž není dokonalá a její výsledky jsou pouze tak dobré jako informace, které si osvojí. S tím se přitom pojí rovněž řada etických otázek. Zatímco programátoři nechali ChatGPT studovat pečlivě vybrané a ideologicky nezávadné internetové zdroje, teoreticky nic nebrání, aby se chat učil z materiálů politických či náboženských extremistů a následně je šířil do světa. Program postrádá svědomí, slova jsou pro něj pouhými sadami znaků, a nemá proto problém například popírat holokaust nebo bagatelizovat masové vraždy komunistických režimů. 

Na hranicích etiky

Umělá inteligence Olivia od společnosti Paradox se osvědčila při náboru zaměstnanců pro fastfoodový řetězec McDonald’s: Dovede lidi prověřit, vyzpovídat a najmout skoro stejně dobře jako manažer při běžném pohovoru. Zůstává tedy jen otázkou času, kdy si za AI budeme chodit pro rady ohledně financí, zdraví a dalších citlivých témat. Obzvlášť v uvedených případech pak bude nutné zajistit, aby program poskytoval objektivní a nezaujatá data, protože jinak by mohl klient investovat do podvodných firem a péči o své tělo přenechat šarlatánům.

TIP: Umělá inteligence na malířském plátně: Blíží se soumrak malířů?

Společnost Google si rozhodně nechce nechat ujet vlak, a proto již oznámila spuštění vlastní aplikace Bard. Hodlá do ní však vložit etická pravidla, která jí zakážou mluvit o otázkách zdraví, financí a rasy. Také ChatGPT odmítá psát o žijících osobnostech, vyhýbá se subjektivním názorům, a dokonce se zdráhá předvídat vývoj světové situace. Jde o prozatímní řešení a v budoucnu se opatření jistě zlepší natolik, aby se témata nemusela tabuizovat. Momentálně se ovšem daná technologie překotně vyvíjí a legislativy zemí se nestíhají přizpůsobovat. Co navíc zabrání diktátorským režimům, které již dnes provozují tzv. trollí farmy a zahlcují sociální sítě dovedně skrytou propagandou, aby vyvinuly vlastní efektivní aplikace? Možná pak budeme potřebovat AI „agenty“ k odhalování jejich skrytých „protivníků“.

U pobřeží Antarktidy klesají do hlubin oceánu biliony tun chladné slané vody. Tím přispívají k pohybu ohromujícího „termohalinního výměníku“, čili systému hlubokomořských proudů. Srdcem tohoto systému je antarktická cirkulace, mohutné proudění, které obklopuje Antarktidu a vyvolává dojem ohromného víru.

Hlubokomořské proudy přenášejí teplo, uhlík, kyslík a řadu dalších látek po celé planetě. Zásadním způsobem ovlivňují klima, úroveň hladiny oceánu a v neposlední řadě produktivitu mořských ekosystémů, která prostřednictvím sítě ekologických vztahů ovlivňuje život na celé Zemi.

Mořskému proudění dochází dech

V poslední době se přitom objevují varovné známky toho, že hlubokomořské proudění zpomaluje. Dokonce se zdá, že by se mohlo zhroutit, což by podle všeho mělo dalekosáhlé následky. Tento neblahý vývoj potvrzuje i nedávná studie týmu, který vedl Matthew H. England z australské Univerzity Nového Jižního Walesu. Výsledky Englandova týmu publikoval prestižní vědecký časopis Nature.

Oceánograf England předpovídá, že během příštích desetiletí bude docházet k výraznému zpomalování mořských proudů v oblasti Antarktidy, což dále přispěje k oteplování oceánu. Viníkem je bezesporu globální oteplování planety, kvůli němuž Antarktida taje a uvolňuje ohromné množství sladké vody.

TIP: Obří antarktický ledovec zalil oceán u Jižní Georgie miliardami litry sladké vody

Obrovské množství sladké vody, která je méně hustá, narušuje ponořování chladné, slané a vydatně okysličené vody na dno oceánu. Od Antarktidy za normálních okolností chladná slaná voda proudí do hlubin Indického oceánu, Pacifiku i Atlantiku. To ale může skončit, ještě za našich životů. Odborníci hodlají chování hlubokomořských proudů i nadále pečlivě sledovat.

Kdo by neznal rychlopalbu datlovitých ptáků, která se často ozývá z parků, zahrad i lesů v časném předjaří a na jaře. Neznalí se mohou domnívat, že „lékaři lesa“ právě dobývají ze stromů hmyzí larvy na vítanou svačinku nebo že si budují hnízdní dutinu. Tak tomu ale není. 

Tady je to moje!

Když datlovití hledají potravu, nebo si „staví dům“, ozývají se úplně jiné rytmy, které rozhodně nepřipomínají staccato pálícího samopalu. Tento jarní zvukový projev, jenž se odborně nazývá bubnování, totiž v případě datlovitých zastupuje zpěv. Je nepochybně zajímavé, že každý druh datlovitých bubnuje s jinou frekvencí, jiným začátkem a jinou koncovkou. 

Někteří datlovití jsou skutečnými mistry, kteří si ke své „hudební produkci“ dokážou vybrat ten nejlepší nástroj – rezonující dřevo, vrchol stožáru vysokého napětí nebo uvolněný okap u lesní chaty. Bubnující pták dává svým „virblem“ světu na vědomí, že právě toto území považuje za své a zároveň k sobě vábí partnerku či partnera.

Velmistr pomalých skladeb

Skutečným mistrem bubeníkem mezi našimi datlovitými ptáky je vzácný datlík tříprstý (Picoides tridactylus), který žije především na Šumavě. Že by toto místo předurčovalo jeho bubenickou virtuositu? Právě na Šumavě totiž rostou rezonanční smrky, které jsou s oblibou využívané pro výrobu hudebních nástrojů a datlík si pro svou produkci umí najít ten nejzvučnější kmen. 

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) bubnuje se zapojením celého těla. Jeho rytmus je tedy znatelně pomalejší. (foto: Shutterstock)

Mezi datlíky tříprstými panuje v hudební produkci naprostá rovnost pohlaví. Bubnují totiž nejen samci, ale také samice, které jsou možná ještě aktivnější. Datlíci dávají přednost místům s větším rezonančním prostorem (dutinou) a do bubnování vkládají sílu celého svého těla, zatímco ostatní druhy při bubnování využívají většinou jen pohyb hlavy a krku. Frekvence jejich bubnování je tedy ze všech šplhavců nejhlasitější, ale zároveň nejpomalejší. 

Hráči vášniví i vlažní

Velmi dobrým bubeníkem je náš největší šplhavec datel černý (Dryocopus martius), který se často ozývá silným a vířivým bubnováním. Pravidelně bubnuje také strakapoud velký (Dendrocopos major). Naproti tomu velmi zřídka uslyšíte produkci strakapouda prostředního (Dendrocopos medius) a skromným bubeníkem je i strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), s nímž se ovšem u nás setkáte jen výjimečně.

Dalším vzácným šplhavcem, který obývá listnaté a smíšené horské lesy, je strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Rovněž u tohoto druhu bubnují samci i samičky, které poměrně často pozoruji v Podkrkonoší. Vášnivými bubeníky jsou také samci a samičky strakapouda malého (Dendrocopos minor). Když jsem kdysi dávno viděl tohoto ptáčka velikosti vrabce šplhat po kmeni naší staré jabloně, nemohl jsem od něj oči odtrhnout. Miniatura strakapouda mi dočista učarovala.

Chabí hudebníci a bubenický antitalent

Mezi zřídka bubnující šplhavce patří žluna zelená (Picus viridis). Občas se sice snaží zabubnovat do koncových větví stromů nebo do nerezonujícího kmene zdravého stromu, ale její snaha se míjí účinkem, protože je jen málo slyšitelná. Naproti tomu žluna šedá (Picus canus) je o něco „talentovanější“ a dokáže zabubnovat alespoň na suchou, trochu rezonující větev.

Žluna zelená (Picus viridis) se občas snaží zabubnovat, ale je jen málo slyšitelná. (foto: Shutterstock)

Posledním druhem mezi našimi datlovitými ptáky je krutihlav obecný (Jynx torquilla), který je jen o kapánek větší než vrabec. Navzdory svému přízvisku „obecný“ je veřejnosti takřka neznámý, čemuž napomáhají jeho dokonalé mimikry – je zbarven jako stromová kůra. Má velmi slabý zobák, takže si, na rozdíl od jiných datlovitých, netesá hnízdní dutiny sám. Při pohledu na jeho zobáček je jasné, že se o bubnování ani nepokouší.

Neúnavné hledání nástrojů

Když jsem poprvé v obřanských lesích na předměstí Brna uslyšel hromovou palbu nad svou hlavou, strnul jsem údivem. Dalekohled mi záhadu vzápětí odhalil: Na stožáru vysokého napětí vášnivě bubnoval strakapoud velký. V očích soupeřů i roztoužených samiček musel být v té chvíli „superptákem“. 

Datlovití si pro svá sóla dokážou vybírat roztodivné nástroje – drnčící železné tabule, okapy chat, stožáry, plechové střechy, kupole kostelů… Bohužel je také přitahují budovy zateplené polystyrénovými deskami, které bubnováním i hledáním potravy (v polystyrénu mohou být ukryty hmyzí larvy) poškozují.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Nejpůvabnější se mi ovšem jeví nástroj, o němž se ve své knize Krása je rozmanitost plazů zmiňuje Václav Cílek: „Svého času se na vyšehradském hřbitově usídlil nějaký rámusící duch. Místní lidé se domnívali, že se jedná o poltrgajsta, protože když hřbitov prohledali, nikoho nenašli. Byl to strakapoud, který bušil do rezonujícího křídla anděla na Slavíně. Podobně přírodní národy používají ke svému dorozumívání na dálku tamtamy a jiné ozvučné předměty. Mohly mít jako předobraz bubnování datlů? Jsou ptáci podobní nám, anebo jsme my podobní ptákům?“