Vědci i příznivci vesmírných objevů nedávno oslavili dvouleté výročí zveřejnění jednoho z nejvýznamnějších snímků v dějinách astronomie i celé vědy. 10. dubna 2019 tým virtuálního radioteleskopu Event Horizon Telescope (EHT) představil světu první snímek v historii, který přímo zobrazuje bezprostřední okolí supermasivní černé díry, v tomto případě M87*.

Astrofyzička Lia Medeirová z výzkumného centra Institute for Advanced Study v americkém Princetonu a z týmu teleskopu EHT se svými spolupracovníky použila novou metodu s algoritmy strojového učení a zpracovala původní data teleskopu Event Horizon Telescope. Badatelé tím získali nový, výrazně ostřejší pohled na materiál, který zběsile krouží kolem supermasivní černé díry M87*. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Detailnější snímek vesmírného extrému

Vylepšený snímek okolí černé díry není jen estetickou záležitostí. Vědci získali detailnější obraz tohoto extrémního prostředí, což vylepší vědecké analýzy a výpočty. „S naší novou umělou inteligencí PRIMO, která využívá algoritmy strojového učení, jsme dosáhli doposud největšího rozlišení, co je v možnostech našich přístrojů a metod,“ upřesnila Medeirová.

Vlevo původní snímek supermasivní černé díry M87*, vpravo snímek vylepšený inteligencí PRIMO.

„Bohužel stále platí, že nemůžeme studovat černé díry z bezprostřední blízkosti,“ pokračuje Medeirová. „Proto hrají v porozumění černým dírám kritickou roli detaily snímků těchto podivuhodných objektů, které pořídíme z velké dálky. Detaily na snímku černé díry M87* jsou teď tak ostré, že to bude mít velký vliv na naše teoretické modely a výpočty.“

TIP: Velký úspěch pro vědu: První detailní snímek supermasivní černé díry

Mateřská galaxie supermasivní černé díry, o níž je řeč, tedy Messier 87 (M87), je od nás vzdálená přibližně 55 milionů světelných let. Její supermasivní černá díra byla vybrána jako první zásadní cíl pozorování teleskopu EHT, protože je relativně blízko a s hmotností asi 6,5 miliard Sluncí natolik gigantická, že šlo o solidní záruku pořízení dostatečně podrobného snímku.

Asi nejnápadnějším terénním prvkem Moravskotřebovska je zalesněný Hřebečský hřbet. Táhne se severojižním směrem v délce 30 km a má prakticky konstantní výšku 600 metrů. Na západ ke Svitavám se sklání velmi povlovně a mírně, ale opačným směrem k Moravské Třebové spadá mimořádně příkrými zalesněnými svahy horského rázu. V příčném profilu má charakteristický asymetrický tvar, kterému odborníci říkají kuesta.

Měsíční krajina na konečné

Přejít, přeběhnout nebo přejet na kole celý cca 30 km dlouhý červeně značený Hřebečský hřbet od severu na jih z Anenské Studánky do Březové nad Svitavou je solidní výzva pro sportovce, ale hodí se i pro zájemce o unikáty, které Hřebečský hřbet učinily v minulosti věhlasným. V prvé řadě jsou to technické památky spojené s těžbou a zpracováním nerostných surovin. 

Hřebečský hřbet je tvořen ukloněným souvrstvím z období svrchní křídy a kromě opuk a pískovců se v něm vyskytují i vrstvy žáruvzdorných jílovců neboli lupků. Ty se tady v několika dolech těžily a odvážely na zpracování do šamotových závodů v Mladějově 11 km dlouhou úzkorozchodnou železnicí obtížným lesním terénem po východním úbočí. Těžba zde skončila v roce 1991. Mladějovská úzkorozchodka klikatící se v lesích na úbočí Hřebečského hřbetu slouží o vybraných víkendech k vyhlídkovým jízdám, při nichž nechybí ani parní provoz.

Pozoruhodným místem poblíž konečné stanice Hřebeč-doly je halda šedé hlušiny rozbrázděná dešťovým splachem do bizarních stružek a hřbítků. Připomíná scenérie z Divokého západu a na mapách bývá přiléhavě označená jako „měsíční krajina“.

Hřebečské důlní stezky

V oblasti Hřebečského hřbetu vznikl již před 10 lety projekt tzv. Hřebečských důlních stezek, které podrobným a vyčerpávajícím způsobem představují a zpřístupňují veřejnosti zdejší přírodní oblast a její bohatou průmyslovou minulost. Součástí stezek jsou i nově zbudovaná vyhlídková místa, některá už bohužel po letech zarostlá nebo zarůstající. Atraktivní je například vyhlídka Nad doly, k níž se sestupuje strmým svahem po kovovém schodišti. Umožňuje nahlédnout mimo jiné do přírodní rezervace, která má na délku téměř 10 km. Chrání přirozené bučiny podobné pralesu s jedlí a místy i s tisem, které pokrývají neschůdné východní svahy hřebečské kuesty. S hornickou minulostí je spjatá i severněji stojící rozhledna Strážný vrch, jejíž neobvyklá konstrukce vysoká 17 metrů má připomínat výstuž dobývací štoly.

Hřebečské důlní stezky provázené pomyslným permoníkem Hugem vás dovedou i na místa od Hřebečského hřbetu hodně vzdálená, která značkaři z Klubu českých turistů nechali bez povšimnutí. Jedním z nich je 541 m vysoký Rychnovský vrch 8 km severně od Moravské Třebové, dříve označovaný Seekamm (Jezerní hřbet) nebo Seekammberg (Jezerní hora). Název je odvozen od několika pověstmi opředených jezírek ve vrcholových partiích protáhlého hřbetu, z nichž největší vyplňuje v podstatě celoročně oválnou pánev dlouhou téměř 100 a širokou 35 metrů.

Detonace z Jezerního hřbetu

Vedle neobvykle umístěných jezírek proslul Rychnovský vrch v 19. století ještě záhadou, která s výskytem jezírek nepochybně souvisí. Lidé z okolních vesnic tu a tam slýchali podivné rány, dunění a „rumplování“ údajně pocházející z útrob kopce. Nejvíce se prý ozývalo před příchodem bouřky. Záhadné dunění potvrdili i dělníci při stavbě olomoucko-pražské dráhy v roce 1843, když nedaleko odsud hloubili železniční tunel. 

O tři roky dříve zvuky zkoumal německý mineralog Glocker, který objevil na hladině jezírek bublinky plynu. Kopec proto označil za plynový vulkán produkující zvukové efekty. Jezerní horou se dále zabýval vídeňský geolog Tschermak (1858) a vyslovil teorii, že rumplování souvisí se změnami atmosférického tlaku. Nejblíže pravdě se asi dostal ředitel vídeňského c. k. říšského geologického ústavu Tietze (1902), který se domníval, že praskání souvisí s pukáním hornin a občasným lokálním zemětřesením. Záhadné zvuky nicméně nikdy nikdo uspokojivě neobjasnil. Žádná z teorií nepřinesla hodnověrné důkazy, mimo jiné také proto, že rumplování postupně ustávalo a po druhé světové válce ho už nikdo neslyšel. 

Jezírka v protáhlých prohlubních u vrcholu Rychnovského vrchu jsou důkazem neobvyklého utváření celého kopce. Jejich vznik nepochybně souvisí s geologickou stavbou, která zde byla výrazně ovlivněna tektonikou, čili deformacemi zemské kůry. Podobně jako i mnohde jinde na Moravskotřebovsku.

Zlomy na kopcích i v údolích

Hluboké tektonické struktury ovlivnily nepřehlédnutelným způsobem zejména krajinu v okolí Městečka Trnávky jižně od Moravské Třebové, kde vystupují nápadné osamocené kopce. Jedním z nich je vrch se zříceninou Cimburka (východně od Městečka Trnávka), kde se pod hradním zdivem vystupují hezké výchozy šikmě ukloněných vrstev prvohorních břidlic a prachovců. Rozlehlá zřícenina s letním divadlem je dnes pozoruhodná tím, že se v ní neprodávají vstupenky, nečepují tu pivo a do obnovy se nepustilo žádné sdružení nadšenců. Cimburk si tedy stále uchovává svůj přírodní ráz.

Vyšším sousedem je vrch Hušák (626 metrů), na nějž vede pozvolný výstup po modré značce z Městečka Trnávky. Více než samotný vrcholek zaujme hezky upravená Holubí studánka s kapličkou. Je zajímavá tím, že pramen je neobvykle silný a nevysychající, přičemž vyvěrá nedaleko vrcholu kopce. Důvodem jsou opět zlomy zemské kůry, podél nichž se okolní krajina hýbala nahoru i dolů. Výsledkem těchto pohybů je i vyzdvižený Hušák, odborně označovaný jako hrásť. Na vrcholu Hušáku už sice dávno není vyhlídka slibovaná na turistických směrovkách, přesto je to hezké a návštěvy hodné místo. Mystickou atmosféru obstarává veliký košatý buk a porosty mechů na kamenech a skalkách, kde vystupují mírovské slepence s deformovanými valouny.

Zlomy v zemské kůře ovlivnily i směr toku říčky Třebůvky, která za Městečkem Trnávka ostře mění směr a cestu na východ k řece Moravě si proráží hlubokým a širokým údolím skrze Zábřežskou vrchovinu. Údolí Třebůvky určené geologicky starými strukturami je naprosto unikátní svým klidem a krajinnou zachovalostí. Vedou jím jen silničky IV. třídy a ve zdejších idylických vesničkách jakoby se zastavil čas. Zajímavostí údolí Třebůvky je mokřad mezi Petrůvkou a Pěčíkovem, do něhož vyvěrá nezamrzající pramen Teplice o stálé teplotě okolo 9 °C.

Lomy maletínského pískovce

Směr shodný s tokem Třebůvky má v Zábřežské vrchovině i severněji ležící údolí Mírovky, jehož konci při vyústění do Mohelnické brázdy vévodí věhlasná věznice. Z přírodního hlediska je však mnohem zajímavější pramenná oblast Mírovky okolo Maletína, kde se v lesích nachází několik malých, již dávno opuštěných pískovcových lomů.

Jemnozrnný svrchnokřídový maletínský pískovec bílé až nažloutlé barvy je mezi přírodovědci i kameníky pojem. Vznikl pravděpodobně ve sladkovodním jezerním prostředí, je mechanicky i chemicky odolný, zároveň však dobře opracovatelný až do velmi jemných detailů. Proto byl od 15. až do 20. století vyhledáván v přilehlých oblastech Moravy kameníky, kteří z něj zhotovovali kříže, sochy a stavební ozdoby. Nejznámějším uměleckým dílem z maletínského pískovce je sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, památka UNESCO. V pískovci se našla rovněž spousta zkamenělin, jejichž velká kolekce je vystavena v muzeu v Moravské Třebové.

Dnes nejznámější je lom U dvou Janů s odpočinkovým místem a pramenem výborné pitné vody. O necelý kilometr výše proti proudu potoka je další hezký lom s jezírkem a informační tabulí o maletínském pískovci.

Hřebečské čtyřkanty a liška Bystrouška

Převážná část Moravskotřebovska patřila v minulosti do tzv. Hřebečského jazykového ostrova, což byl největší německy mluvící vnitrozemský útvar v českých zemích, jenž čítal na 130 tisíc obyvatel. Po druhé světové válce byli Němci nuceni své domovy opustit, takže Moravskotřebovsko ne náhodou připomíná pohraniční Sudety.

Na specifickou kulturu, folklor i stavební styl upomínají velké selské statky čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Říkalo se jim „čtyřkanty“ a občas připomínají opevněné tvrze. Jeden z nich je přístupný ve Studené Loučce každou neděli v odpoledních hodinách jako zatím v kraji ojedinělé muzeum Hřebečský grunt.

TIP: Tip na výlet: Kamenný zvěřinec v Hostýnských horách

Dalším příkladem typické usedlosti hřebečského typu je Střítežská hájovna, nedávno zařazená mezi kulturní památky. Odehrával se v ní prvotní příběh chytré lišky Bystronožky, později Bystroušky. Podle vyprávění místního revírníka jej zachytil malíř Stanislav Lolek, v té době lesnický praktikant. Teprve díky Lolkovi se tématu chopil novinář Rudolf Těsnohlídek a slavný literární příběh lišky Bystroušky zasadil do bílovických lesů u Brna. Původní chytrou lišku Bystronožku ze střítežských lesů připomíná pamětní deska na hájovně.

Kavárna Mondaiji cafe v japonském Sapporu funguje teprve měsíc. Její koncept „kavárny s příběhem“ je pro dnešní Japonsko typický – za 2 500 jenů (zhruba 400 Kč) zde může zákazník vypít co hrdlo ráčí. Zejména mužskou klientelu měla v případě Mondaiji cafe lákat obsluha rekrutovaná z „dívek s problematickým chováním“.

TIP: Horká káva mezi horkými stehny: Nová stylizovaná kavárna v Tokiu

Pouhý měsíc od uvedení kavárny do provozu ale museli provozovatelé podnik uzavřít – ukázalo se, že jedna z „problémových dívek“ vzala své poslání až příliš doslovně a zákazníkům vylepšovala koktejly vlastní krví. Majitel kavárny následně servírku propustil a zákazníkům se omluvil. Zároveň slíbil, že v podniku vymění sklenice i nápoje, které by mohly být kontaminované.

Podle odborníků představuje konzumace nápojů s krví problém hygienický, etický ale i zdravotní. Přestože jde o relativně vzácné případy, konzument se může nakazit virem HIV, hepatitidy C, hepatitidy B nebo syfilis. 

Až do začátku 19. století tvořila řeka Mississippi jakousi hranici civilizace pro všechny, kdo pronikali na americký západ. Není proto divu, že v jihozápadním cípu Tennessee na východním břehu veletoku vzniklo město Memphis, u jehož založení stál v roce 1819 mimo jiné tehdejší generál a budoucí prezident Andrew Jackson. Jméno si přitom metropole vypůjčila z Egypta, kde stejnojmenné sídlo na Nilu platilo v období staré říše za kulturní i politický středobod známého světa.

Stejná práva pro všechny

Díky své výhodné poloze se stal Memphis v 19. století největším světovým centrem obchodu s bavlnou a pod jeho růst se nemalou měrou podepsalo otrokářství. Občanská válka mezi roky 1861 a 1865 navíc pro město neznamenala jen příkoří, ale i nové obchodní příležitosti: Boje se ho prakticky nedotkly a tamní vychytralí prodejci vycházeli jak se Severem, kam posílali kolesové parníky naložené bavlnou, tak s Jihem, jemuž poskytovali munici a zbraně. Poválečná léta se potom nesla v duchu přílivu osvobozených černochů z Jihu, epidemie žluté zimnice i finanční krize. Korupce a kriminalita, ale rovněž boj za rovnoprávnost tvořily až do 20. století nedílnou součást memphiského koloritu. 

Čtvrtého dubna 1968 byl na balkoně motelu Lorraine – za dodnes ne zcela objasněných okolností – zastřelen nositel Nobelovy ceny za mír Martin Luther King, který přijel podpořit stávku černošských popelářů. Následovaly ozbrojené střety s policií, žhářství a celkový úpadek, z něhož se pak metropole vzpamatovala jen částečně. Jako symbol postupné stabilizace a rekultivace dnes na břehu Mississippi stojí moderní, téměř stometrová pyramida, ukrývající gigantické nákupní centrum. A v motelu, kde Kinga zastřelili, sídlí muzeum lidských práv.

Mezi blues a U2

Podmanivý pomalý rytmus blues, vycházející z černošských spirituálů a gospelů, jako by odrážel lenivě tekoucí Mississippi… Ruku v ruce s často truchlivým textem zachycujícím ducha doby se zmíněná hudba začátkem 20. století zmocnila ulic u řeky, a hlavně hospod na slavné Beale Street. Trumpetista William Christopher Handy, přezdívaný „otec blues“, tam složil kromě jiného proslulé Saint Louis Blues a čtvrť kolem uvedené ulice se stala centrem zábavy. Zádumčivé hraní neutichalo ani při nejdivočejších hospodských rvačkách a nápis u vchodu do legendárního podniku Pee Wee Saloon hrdě hlásil: „Zavíráme až po prvním mrtvém!“

Symbolem Memphisu však není pouze blues. O pověst metropole hudby se zasloužilo také slavné Sun Studio na Union Avenue, které dal jeho schopný šéf Sam Phillips k dispozici legendám, jako byli Muddy Waters, Jerry Lee Lewis, Roy Orbison, B. B. King či Johnny Cash. Nahrávalo se tam vše, čím zněla doba, od soulu až po první rockové skladby. Studio přitom funguje dodnes a jeho služby využili rovněž legendární U2 nebo třeba Def Leppard. 

Nahrávka pro matku 

Navzdory svým nezpochybnitelným kvalitám nedokázalo blues černých hudebníků obyčejného amerického posluchače dlouho oslovit. O změnu se postaral až Elvis Presley. Když coby mladík v roce 1954 v ovzduší studené války a rasismu přišel do Sun Studia, aby si „za pár drobných“ nechal natočit nahrávku pro svoji matku, Phillips si okamžitě uvědomil, že našel novou hvězdu. Rebelující mládež v té době právě pohřbila svůj poslední idol Jamese Deana a Elvis zaujal jeho místo. Dostavila se sláva i peníze, a roku 1957 si tak tehdy již legendární zpěvák koupil ve městě impozantní, typicky jižanskou vilu Graceland. V tomto svém království pak o dvacet let později také zemřel, ale jeho hudba žije dál.

V Elvisově sídle se zastavil čas v 70.  letech. Zvnějšku z něho však dodnes dýchá koloniální historie. (foto: Shutterstock)

Graceland představuje memphiskou turistickou atrakci číslo jedna: Stojí na bulváru Elvise Presleyho a ukazatele k ní navádějí už od dálnice. Návštěva začíná na rozsáhlém protilehlém pozemku, kde se kromě pokladen nacházejí obě Elvisova letadla a muzeum věnované jak zpěvákovi, tak jeho sbírce automobilů zahrnující rovněž ikonický růžový Cadillac. Rozsáhlý obchod nabízí všemožné upomínkové předměty a menší autobusy pak podle přesného harmonogramu vozí návštěvníky k vlastnímu domu, jenž leží na pozemku za kamennou zdí s tisíci podpisů či vzkazů a za kovovou bránou zdobenou notami.

V zahradě spočinutí

Vila ve velkolepém jižanském stylu pochází z roku 1939 a od 70. let minulého století se v ní zastavil čas. Vevnitř zaujme jak jídelna, provedená převážně v modré barvě, tak obývací a hudební pokoj, kde stojí slavný klavír z roku 1928 zdobený ryzím zlatem a kde Elvis často hrál a zpíval pro přátele. Nejpozoruhodnější prostor však tvoří Trophy Room: Už samotná chodba je vyzdobena desítkami zarámovaných desek, zatímco uvnitř místnosti pak návštěvník žasne nad dalším množstvím trofejí a může si prohlédnout zpěvákovy kytary, několik z jeho šesti set kostýmů i kopii šestiposchoďového svatebního dortu vysokého přes metr a půl. Poslední zastávkou okruhu je meditační zahrada s hrobem umělce, jenž skonal v pouhých 42 letech. Návštěvníci tam přitom dodnes nosí květiny. 

Jungle Room na Elvisově panství dokládá, že vkus si člověk za peníze nekoupí… (foto: Profimedia)

Dalším turistickým magnetem ve městě se stalo interaktivní Rock ’n’ Soul Museum, kde se dá seznámit s vývojem nejen místní hudby od 30. let minulého století. Nedaleký rodinný obchod A. Schwab Dry Goods Store nabízí smíšené zboží již od roku 1876 a jeho otřepané motto zní: „Pokud to nemáme, pravděpodobně to nepotřebujete!“ Dnes se jedná o nejstarší obchod v memphiské metropolitní oblasti, který zároveň funguje v nejletitější původní budově na Beale Street. A v jeho útrobách naleznete kromě regálů se zbožím také malé muzeum s historickými artefakty.  

Od lvů k renesanci

Návštěvu Beale Street se každopádně vyplatí protáhnout až do večerních hodin, kdy se ulice uzavře pro auta a začne pulzovat životem. Z bezpočtu podniků se ozve blues a nezapomenutelný zážitek si lze odnést například z B. B. King’s Blues Clubu, kde legendární umělec až do pozdního věku pravidelně koncertoval.

TIP: New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Memphis však nežije pouze hudbou. Zájemce o indiánskou kulturu v okolí Mississippi uvítá pár kilometrů jihozápadně od centra města C. H. Nash Museum Chucalissa. Jedná se o částečnou rekonstrukci zdejší osady původních amerických obyvatel, o jejichž osídlení máme důkazy sahající až do 1. tisíciletí. V metropoli působí i zoologická zahrada založená v roce 1905, odkud pocházel mimo jiné proslulý lev z filmového loga společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Historie Memphis Brooks Museum of Art pak sahá do roku 1916: Největší instituce svého druhu ve městě nabízí ke zhlédnutí artefakty od dob evropské renesance. Ať už tedy do Memphisu vyrazíte za Elvisem, blues, či jinou kulturou, rozhodně nebudete odjíždět zklamaní. 

Za pouhé čtyři roky vlády Rudých Khmérů pod vedením Pol Pota se Kambodža proměnila v krajinu plnou polí smrti, na nichž z bláta trčely lidské kosti a po příkopech ležely desítky roztroušených koster. Více než dva miliony Kambodžanů byly povražděny nebo zemřely hladem, nemocemi a vyčerpáním. Šlo o více než třicet procent obyvatelstva země! Jaký byl muž, který celému krvavému divadlu velel?

Studentská léta

Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí 19. května 1928 v Preksbanu. Jeho rodné jméno znělo Saloth Sar – Pol Potem se totiž stal až v roce 1976. Město Preksban tehdy náleželo do Francouzské Indočíny. Pol Potův otec byl úspěšný pěstitel rýže, ale jeho nejmladší syn na poli nikdy nepracoval. V šesti letech ho totiž rodiče poslali za starším bratrem do Phnompenhu, aby se vzdělával v buddhismu. 

Několik let se tak opravdu dělo, ale skutečné vzdělání nabyl Pol Pot na několika francouzských školách a později na katolické koleji. I když nesložil závěrečné zkoušky, přesto získal vládní stipendium v Paříži. Tam studoval radio-elektrotechniku. Školu však znovu nedokončil. Místo toho se scházel se skupinkami marxisticky orientovaných studentů, kteří se spíše než o učivo zajímali o revoluční socialismus. 

Po návratu do Kambodže Pol Pot tříbil své revoluční ideály a připojil se ke kambodž­ské komunistické straně, pro kterou do úmoru pracoval. Kolem roku 1960 však už měl on i další radikálnější členové strany dost toho, že partaj nic nepodniká, a tak její vedení svrhli. Sami pak převzali kontrolu a přejmenovali se na Dělnickou stranu Kampučie. Pol Pot získal třetí nejvyšší funkci a začátkem roku 1963 postoupil na pozici číslo jedna, když ho zvolili generálním tajemníkem. Jeho předchůdce za záhadných okolností zmizel… 

Revolucionář

Aby se Pol Pot něčemu přiučil, odešel po do Hanoje. Komunistický Vietnam měl ale dost svých starostí s občanskou válkou a konfliktem s USA, takže nemohl a ani nechtěl pomáhat někomu jinému než sobě. Pol Pot se tedy v roce 1966 vydal do Číny. Velkým dojmem na něho zapůsobila zejména tamní kulturní revoluce. Když se vracel do Kambodže, byl pevně rozhodnut přenést některé z čínských myšlenek i na podmínky své rodné země. 

Stranu nechal opět přejmenovat, tentokrát na Komunistickou stranu Kampučie. Její příslušníci však byli známější pod označením Rudí Khmerové. Pro samotného Pol Pota se však politická situa­ce vyvíjela čím dál hůř. Nakonec v roce 1967 utekl na severovýchod země, kde žil mezi horskými kmeny, oněmi „původními Khmery“ – soběstačnou skupinou lidí, kteří nepotřebovali peníze a hluboce nenáviděli buddhismus. Mezi nimi se Pol Pot cítil jako doma. 

Na konci roku začal se svými revolucionáři podnikat ničivé útoky na vládní jednotky. Ke konci roku 1968 byly hlášeny občanské nepokoje už v jedenácti z osmnácti kambodžských provincií. Této vnitrostátní rebelie se chopilo USA, které ve snaze porazit Vietnam bombardovalo vietnamsko-kambodžské hranice. To ale odpor komunistů ani v nejmenším nezbrzdilo a Rudí Khmerové se s Pol Potem v čele stávali stále populárnější. Členská základna strany se rychle rozrůstala. Rudí Khmerové slavili úspěch obzvlášť u rolníků, protože jako většina maoistických režimů i oni stavěli omezenost nad vzdělaností, venkov nad města a především chudé nad bohaté.

Občanská válka

USA čím dál víc zatlačovaly vietnamské bojovníky přes kambodžskou hranici. Vládce Kambodže, princ Sihanuk proto odjel roku 1970 do Číny, aby zde získal podporu a pomoc. Toho okamžitě využili jeho vládní oponenti, prohlásili ho za exulanta a předsedou vlády byl místo něho zvolen generál Lol Nol. Sihanuk v Číně zformoval „exilovou vládu“ a snažil se spojit s Rudými Khmery. A tak začala krutá občanská válka, která trvala pět let.

Když Rudí Khmerové v roce 1974 obsadili bývalou metropoli Odongk, předvedli hrůznou ukázku toho, co mělo přijít později. Město zpustošili a přes 20 tisíc tamních obyvatel vyhnali z jejich domovů na venkov. Stovky učitelů, intelektuálů a veřejných činitelů popravili prostě jen proto, že byli vzdělanější než průměrný Kambodžan. 

Když Rudí Khmerové obklíčili Phnompenh, prezident Lol Nol uprchl do zahraničí a město padlo. Pol Pot se stal nejvyšším vůdcem celé Kambodže a mohl tak začít uskutečňovat svoje revoluční ideje. Datum převzetí moci Rudými Khmery nazval „rokem nula“, aby zřetelně označil začátek nové epochy země. Ve skutečnosti šlo o čtyři roky utrpení, vraždění, ničení a mrzačení.

Exodus na venkov

Obyvatelstvo Phnompenhu násilím vyhnali na venkov. Vysídlování ostatních měst brzy následovalo. Všichni se museli pod hrozbou trestu smrti přestěhovat do zemědělských oblastí, kde pracovali na polích, stavěli přehrady, silnice či mosty. Už jen samotné masové evakuace si vyžádaly smrt stovek tisíc lidí. Venkovem se ploužily dlouhé zástupy lidí a míjely nafouknuté mrtvoly povalující se u cesty. 

V Pnompenhu zatím Pol Pot pozavíral všechny ekonomické instituce. Školy a redakce novin byly vypleněny, kostely a svatyně zničeny. Na učitele, úředníky, policisty a kněží čekala poprava bez soudu. I za drobné přečiny dostávali lidé brutální postihy. Když někoho přistihli, jak ukrývá osobní majetek, zatkli ho a umučili. Všechno patřilo státu – včetně lidí. Obyvatelé vysídlení z měst zaplavili rýžová pole, kterým se brzy začalo říkat „pole smrti“. Tam pracovali do úmoru, aby vůbec dostali denní dávku jídla. Před hladověním to ale zemi neuchránilo. Žilo se podle hesla Rudých Khmerů: „Vydržovat vás není žádný přínos a zničit vás není žádná ztráta.“

Když člověk nepracoval, buď zemřel hladem, nebo byl zastřelen pro vzpouru. Pocit vykořenění a ponížení zhoršovalo i to, že rodina byla prohlášena za buržoazní přežitek a postavena mimo zákon. Ženy tak byly izolovány od manželů, matky od synů a děti byly podněcovány k tomu, aby donášely na dospělé i ty nejnicotnější prohřešky. Mezi zločiny, které mohly být potrestány smrtí, například patřilo udržování sexuálních vztahů, stížnosti na životní podmínky, nošení šperků, uchovávání rodinných fotografií, projevy zármutku nad smrtí příbuzných nebo jakýkoli projev náboženské víry. 

Tuol Sling

Velké množství obviněných skončilo v někdejším školním areálu Tuol Sling v Phnompenhu, přeměněném ve věznici. Vězňové zde byli v malých celách po dvou nebo po třech přikováni ke zdi. Na stěnách visela různá pravidla a směrnice, například: „Je přísně zakázáno se se mnou hádat. Musíš na mé otázky okamžitě odpovídat a nemařit čas uvažováním. Když dostáváš bití nebo elektrické šoky, nesmíš vůbec křičet. Když ti řeknu, abys něco udělal, musíš to udělat hned a bez nejmenších protestů.“

Dělat cokoli bez povolení, například i močit nebo měnit polohu těla během chatrného spánku, znamenalo vysloužit si kruté bití. Velitel věznice, známý pod svým revolučním jménem Duch, si do notesu zapisoval různé způsoby mučení, které se svými muži praktikoval. Někdy Rudí Khmerové bodali vězně spící na bambusové podlaze zdola bajonetem, takže jim působili velmi bolestivá zranění na zádech nebo na nohou.

Tuol Sling ovšem nebyl jedinou věznicí. Po celé Kambodži jich bylo roztroušeno nejméně dalších dvacet. Navíc mohla být v žalář proměněna jakákoli opuštěná budova v blízkosti, jak prokazuje následující svědectví: „Od chvíle, kdy mého otce vytáhli z chaty, kopali do něho, vláčeli po zemi a bili celou cestu až na místo, kde popravovali. Před popravou ho spolu s dalšími třemi muži spoutali do okovů a svrhli do sklepa v opuštěném chrámu. Několik dní tam byli bez jídla, než ho odvedli k jeho hrobu, protože Rudí Khmerové věděli, že ho stejně zabijí.“

Likvidace všeho

Dnem 5. ledna 1976 přejmenovali Rudí Khmerové Kambodžu na Demokratickou Kampučii. Vláda zvaná Angka oznámila, že se stává skutečnými rodiči všech kambodžských dětí. Původním rodinám je odebrala a poslala do „převýchovných“ táborů, kde se učili, jak zabíjet, mučit a mrzačit.

Děti od šesti do dvanácti let byly nahnány do zvláštních jednotek, jež chodily po venkově a pátraly po těch, kdo se stranou netáhli za jeden provaz. Tito malí „bojovníci“ byli vůbec nejstrašnější. Nevzdělaní, s rudými šátky a s „vymytými mozky“, řádili po celé Kambodži a pustošili, na co padli. Naprosto běžně stříleli na občany, kteří je přitom ničím neprovokovali – jen proto, že se jim zachtělo. 

Pol Pot, známý spíš pod přezdívkou Bratr číslo jedna, se u likvidace rodiny nezastavil. Měl v úmyslu zničit také buddhismus, v němž spatřoval přímou hrozbu svému postavení. Rudí Khmerové popravili stovky nejvýznačnějších mnichů, ostatní zbavili kněžství a jejich chrámy zničili. Chovat se podle buddhistického učení bylo prohlášeno za zločin.

Cílem jeho nevraživosti se stala také inteligence, protože každý, kdo měl nějaké vzdělání, mohl zpochybnit učení Rudých Khmerů. Školy a knihovny byly pozavírány a některé vypáleny do základů. Vlastnit knihu bylo zločinem a často byli lidé popravováni jenom proto, že nosili brýle.

Vlna hladomoru

Lidé na Západě se sotva mohli dozvědět, co se v Kampučii děje – zahraniční diplomaté byli ze země vypovězeni. Vydávání novin bylo zastaveno, televizní stanice nevysílaly, jakýkoli poštovní styk byl pro občany zakázán. Tak se ke zbytku světa nedostaly žádné informace o zvěrstvech, která se v Kampučii děla. Pouze občas se někomu podařilo utéct přes hranice, ale když začal vyprávět o genocidě, kterou praktikovali Rudí Khmerové, o mučení a kanibalismu, nikdo ho nebral vážně. 

Koncem roku 1976 zahájili Rudí Khmerové čtyřletý zemědělský plán, jenž měl za necelý rok ztrojnásobit zemědělskou produkci. Pol Pot také stanovil pevný časový harmonogram sázení a sklizně, přičemž ale vůbec nebral ohled na rozdílnou klimatickou situaci v různých částech země. A tak v roce 1977, ačkoli téměř všechno obyvatelstvo dřelo na polích, nastal kritický nedostatek potravin. Nedaly se sehnat ani léky a nebylo možné navštívit lékaře. Kdo si chtěl přilepšit rybolovem či sbíráním plodů spadlých ze stromů, páchal tím kontrarevoluční zločin. Udeřil hladomor a následovala další vlna úmrtí. Některé lidi to dohnalo až ke kanibalismu. To ale Pol Pota nijak zvlášť nezajímalo, pouze nařídil, že pokud bude někdo přistižen, má být zakopán po krk do země a ponechán tak, dokud nezemře. Poté měly být hlavy provinilců useknuty a nabodnuty na vysoké tyče pro výstrahu ostatním. 

Nakonec se Pol Pot vydal do Číny, aby tam žádal o další podporu. Nezajímal se ovšem o dodávky potravin, ale o vojenskou pomoc. Obával se totiž vietnamské invaze. Vždycky dával najevo silné rasistické sklony. Snažil se Kambodžu „očistit“ jak od etnické skupiny Chamů, tak od muslimů. Vietnamci byli jen další na seznamu nežádoucích. Nejprve Rudí Khmerové odstranili všechny, kteří měli vietnamské příbuzné nebo nějaké vztahy s Vietnamem. Později však bylo nebezpečné i jen mluvit vietnamsky, nebo jen trochu vypadat jako Vietnamec. Pol Pot dokonce přikázal, aby každý, kdo se oženil s Vietnamkou, svou manželku zabil, jinak mu hrozila poprava.

Konec hrůzovlády

Zdálo se, že v Pol Potově totalitním režimu mučivé živoření obyvatel nikdy neskončí. Hrůzy se nevyhýbaly ani stranickým funkcionářům. Z původních dvaadvaceti členů ústředního výboru komunistické strany zbyli pouze čtyři, ostatní skončili na popravišti. V roce 1978 se vnitřní situace v Kambodži přiblížila k naprostému kolapsu. Na konci roku pak kambodžskou hranici překročilo 150 tisíc vietnamských vojáků a ti bez větších problémů převálcovali podvyživenou a dezorganizovanou kambodžskou armádu. 

Phnompenh padl 7. ledna 1979 a Pol Pot s hrstkou věrných uprchl na severozápad země, kde zformoval novou mocenskou základnu zvanou Khmerská lidová osvobozenecká fronta. Krátce nato Pol Pot zcela zmizel z politické mapy. Jen ojediněle vyvolal pár partyzánských akcí. Trvalo bezmála sedmnáct let, než o něm svět zase uslyšel. V roce 1997 totiž nechal popravit velitele vojska Rudých Khmerů Song Senga i s jeho ženou a rodinou. Jenže tentokrát už ho ostatní Rudí Khmerové svrhli a odsoudili k „domácímu vězení“. Odmítali připustit další vlnu čistek.

TIP: Zvrácená mysl diktátorů: Co se děje v hlavách šílených vůdců?

Z této izolace poskytl Pol Pot rozhovor americkému redaktorovi. „Myslíte si snad,“ ptal se bývalý diktátor, „že jsem nějaký násilnický člověk? Nejsem. Co se týče mého svědomí a mého poslání, nemám žádné problémy. To je třeba objasnit… Měl jsem stejné podmínky jako celé moje hnutí. Byli jsme nezkušení a události se kupily jedna za druhou a se všemi jsme se museli vypořádat… To, co jsme dělali, bylo projevem lásky k národu a lidu a bylo to správné, i když jsme se dopustili i některých chyb.“

Muž zodpovědný za smrt až dvou milionů lidí, vyhladovění celé populace Kambodžanů a hrůzné mučení tisíců občanů zemřel 15. dubna 1998. On a jeho Rudí Khmerové představovali (s ohledem na počet obyvatel) nejvražednější diktátorský režim v moderních dějinách Asie. Nikdo z těch, kdo dnes v Kambodži žijí, na Bratra číslo jedna nejspíš nikdy nezapomene. 

Paleontologové se nedávno blýskli pozoruhodným objevem na nalezišti American Fossil Quarry, severozápadně od Kemmereru v americkém Wyomingu. Ve fosilním materiálu ze spodního eocénu nalezli dvě kostry doposud neznámého druhu netopýrů, které jsou nejstarší, s nimiž jsme se doposud setkali. Tito netopýři žili před 52 miliony let, tedy ve starších třetihorách.

Tim Rietbergen z nizozemského výzkumného centra Naturalis Biodiversity Center a jeho spolupracovníci uspěli na místě, kde již bylo dříve objeveno zhruba 30 o něco mladších fosilií netopýrů. Ti všichni ale doposud patřili ke dvěma již známým druhů, zatímco nově nalezené kostry jsou nejen starší, ale také odlišné.

Unikátní fosilie netopýrů

Badatelé nový druh pojmenovali Icaronycteris gunnelli, na počest Gregga Gunnella, odborníka na fosilie a evoluci netopýrů z Paleontologického muzea Michiganské univerzity. Rané fáze evoluce netopýrů jsou stále jen málo prozkoumané a tento pozoruhodný nález nepochybně přispěje k jejich poodhalení. Výsledky Rietbergenova týmu zveřejnil odborný časopis PLoS ONE.

Podle badatelů je objev fosilií výjimečný nejen svým rekordním stářím, ale rovněž skutečností, že jde o prakticky kompletní kostry. Takové objevy jsou nesmírně vzácné. Kostry netopýrů jsou obvykle drobné a velmi křehké. Většinu nejstarších druhů netopýrů známe jen podle nálezů zubů.

TIP: Šavlozubý Diegoaelurus z jižní Kalifornie byl jedním z prvních hypermasožravců

Vědci se domnívají, že tito netopýři a jim příbuzné druhy, které byly objevené v této oblasti, představují samostatnou linii raných netopýrů. Podle Rietbergena a jeho kolegů to potvrzuje představu, že v období spodního eocénu proběhla intenzivní evoluce netopýrů na více různých kontinentech tehdejšího světa.

Jeho historie se začala psát zhruba sto milionů roků po Velkém třesku – události, při níž vznikl náš vesmír. Do té doby bychom v kosmu nalezli pouze tři chemické prvky: vodík, helium a nepatrné množství lithia. A právě z tohoto poněkud éterického materiálu se zformovaly první hvězdy, jež mají na cestě ke kyslíku nezastupitelné místo. Kyslík totiž představuje produkt fúzních reakcí, které se rozběhly v jejich nitrech.

Uvnitř těchto termojaderných kotlů se za nepředstavitelně vysokých tlaků a teplot dostávala atomová jádra vodíku a helia do takové blízkosti, až spolu mohla reagovat. Jejich slučováním vznikaly nové, těžší chemické prvky, jež se vzápětí samy staly součástí dalších fúzních reakcí. V té chvíli se do značné míry začal psát i příběh slavné Mendělejevovy periodické tabulky. Objevilo se beryllium a posléze i uhlík, dusík a kyslík. Ani u něj se však termojaderné pochody nezastavily a pokračovaly dál… Jejich vedlejším produktem navíc bylo i ohromné množství energie, která v podobě záření hvězd zaplavila do té doby ponurý vesmírný prostor. 

Konec hvězdy, začátek všeho

Vraťme se však ke kyslíku. Zatím je totiž nedobytně uvězněný hluboko uvnitř stálic. A s ním i další chemické prvky. Těch lehčích ovšem v důsledku termojaderných reakcí rychle ubývá a hvězdám nezbývá než spalovat čím dál těžší elementy. Jenže nic netrvá věčně. Jakmile se jako produkt fúzních reakcí objeví železo, nastává v životě hvězdy významný přerod: Slučováním jader atomů železa se totiž již žádná další energie neprodukuje, ale naopak se spotřebovává. 

Mechanismus, který držel stálici při životě, kolabuje a s ním v podstatě i celá hvězda. Má-li navíc alespoň osmkrát větší hmotnost než Slunce, děje se tak velmi dramatickým způsobem. Vnější vrstvy se hroutí, doslova padají na hvězdné jádro, načež jsou odhozeny a rozmetány do okolí. A právě v této chvíli se ze zajetí osvobozují těžší prvky uvězněné ve hvězdném nitru, včetně kyslíku – konec stálice je tak vlastně začátkem jeho existence ve vesmírném prostoru. To ale není všechno: Při explozi tzv. supernov vznikají i chemické prvky těžší než železo, které by dosavadními procesy uvnitř hvězd nikdy nevznikly.

Popsaným způsobem a díky následným generacím stálic nabývá chemické složení kosmu neuvěřitelné rozmanitosti – naštěstí pro nás pozemšťany. Právě z hvězdného popela se totiž formují i objekty, které u první generace hvězd chyběly – planety. Zní to možná trochu neuvěřitelně, ale valná většina prvků, jež tvoří svět kolem nás, a dokonce i nás samotné, má opravdu hvězdný původ.

Epidemie života

Dalo by se říct, že z pohledu chemie je kyslík neobyčejně přátelský element. Snadno totiž vytváří sloučeniny s celou řadou ostatních chemických prvků. To je mimochodem důvod, proč ho ve vesmíru nalezneme spíš v podobě sloučenin než jako samostatné atomy či molekuly. Na mladé Zemi volný kyslík v podstatě neexistoval. Byl vázán do oxidů křemíku a železa v zemské kůře, do sopečných plynů v atmosféře a později i do vody v oceánech.

Pak se však něco změnilo. Na Zemi se objevil život a s ním i chemická reakce zvaná fotosyntéza. Přibližně před 2,4 miliardy let začaly zelené řasy v oceánech a posléze i rostliny na pevninách při fotosyntéze spotřebovávat oxid uhličitý z mořské vody i z atmosféry. Vedlejší produkt pak představoval dvouatomový molekulární kyslík. V naší atmosféře ovšem najdeme i tříatomové molekuly kyslíku. 

A jelikož „epidemie života“ záhy zachvátila celou planetu, dostával se kyslík do atmosféry ve velkém, až se stal jednou z jejích dominantních složek. Nikde jinde ve Sluneční soustavě, a dokonce ani ve vesmíru jsme zatím neobjevili tak velkou zásobárnu plynného kyslíku, jakou je naše atmosféra. Pokud by se nám to v případě nějaké exoplanety obíhající kolem jiné hvězdy podařilo, zcela jistě by se dostala do popředí i otázka existence života na tomto vzdáleném světě.

Éra hmyzích obrů

Následující řádky by měli přeskočit všichni, kdo nemají v oblibě hmyz ani pavouky. Prudký nárůst koncentrace kyslíku v zemské atmosféře až na hranici 35 % před 300 miliony let totiž vedl k tomu, že mohla hmyzí těla narůst do obřích rozměrů (současný plynný obal naší planety obsahuje přibližně 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 0,9 % argonu a pouhé, avšak významné 0,04 % oxidu uhličitého). 

TIP: Evoluce diktovaná kyslíkem: Bouřlivé proměny atmosféry modré planety

Dnes už by příliš velký hmyz nedokázal zásobovat své orgány kyslíkem – jeho systém vzdušnic totiž není při distribuci životodárného plynu tak efektivní jako oběhová soustava obratlovců. Umíte si však představit mouchy či vážky konkurující současným velkým ptákům nebo půlmetrové pavouky? Pokud by takové obohacení atmosféry kyslíkem vydrželo, je možné, že by byl tento článek napsán nikoliv dvěma, ale rovnou osmi končetinami najednou…

Dokončení: Příběh kyslíku: O původu životodárného prvku ve vesmíru (2)

Při nasazení výsadkářů během 2. světové války hrál velkou roli moment překvapení, ale vždy hrozilo nebezpečí, že lehce vyzbrojení vojáci budou rozptýleni, přijdou o své vybavení a nebudou tak schopni splnit zadaný úkol. Řešením se stalo nasazení kluzáků, jež dokázaly na určené místo přepravit celé družstvo i s vybavením najednou.

Předchozí část: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (1)

Obě strany vyvíjely nákladní kluzáky různé velikosti, od malých pro několik mužů, až po obry, schopné nést lehké tanky a děla. Hlavními německými typy byly kluzáky Gotha Go 242 a DFS 230. Prvně jmenovaný unesl až 23 vojáků nebo malé vozidlo, druhý pak mohl transportovat osm mužů. Taženy mohly být středními bombardéry či stroji Ju 52.

Na straně Spojenců to byly hlavně dřevěné Airspeed Horsa, do nichž se vešel i džíp s přívěsem nebo lehký kanon. Takzvaná kluzáková pěchota tvořila integrální součást výsadkových jednotek a byly jí svěřovány úkoly vyžadující po přistání okamžitý útok, čehož by padákový výsadek nikdy nemohl dosáhnout.

Cíle výsadkářů

Podle německých i spojeneckých předpisů měly být úkoly pro výsadkáře voleny tak, aby bylo jejich vyplnění adekvátní ztrátám, jež každou operaci z principu musely provázet. Jednalo se zejména o tyto cíle: obsazení obranných pozic v týlu nepřítele, zničení protiletadlových zbraní, obsazení nebo likvidace dopravních uzlů a silnic, narušování zásobování a spojení, průzkum oblasti útoku a získání důležitých zajatců, zbraní, nebo vojenských zařízení. Všechny tyto úkoly výsadkáři mnohokrát za války skutečně splnili.

Parašutisté ze 101. výsadkové divize si prohlížejí jeden ze zničených britských kluzáků. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Army, CC0)

Cílem první akce britských výsadkářů bylo ukořistění německého radaru Würzburg u Brunevalu na pobřeží okupované Francie v únoru 1942. O dva a půl roku později zase v Arnhemu drželi několik dní důležitý most přes Rýn a nebylo jejich chybou, že se k němu tanky pozemních jednotek nikdy nedostaly a oni sami se museli nakonec stáhnout, aby se vyhnuli úplnému zničení.

Jako obyčejní pěšáci

Němečtí výsadkáři na Krétě měli za úkol zajistit podmínky pro přistání letadel s horskými myslivci, tedy zničit britská protiletadlová děla a obsadit letiště. Prakticky všechny výsadkové operace proběhly na evropském válčišti, v Africe se němečtí výsadkáři nasazení dočkali také, ale pouze jako pěchotní jednotka. Pacifické bojiště nebylo pro výsadkové operace příliš vhodné, i když několik zajímavých operací se uskutečnilo i zde, například americký útok na ostrůvek Corregidor na Filipínách. 

Zabezpečení spojení mezi pozemními jednotkami navzájem, letectvem a velitelstvím je během bojové operace u výsadkových jednotek velmi problematické. Za druhé světové války byly radiostanice těžké a neohrabané. Běžně se stávalo, že radisté své přístroje ztratili během seskoku, nebo je rozbili či namočili při dopadu.

Spojení a komunikace

Při operaci Market-Garden se předsunutým oddílům majora Frosta na mostě v Arnhemu nepodařilo navázat spojení s velitelstvím divize, takže jediné poznatky o průběhu boje přinášely průzkumné letouny s kamerami. Výsadkáři nedostali žádné zprávy o postupu tankových vojsk, která je měla vyprostit, a tak nezbývalo než se zoufale bránit. Vinou selhání spojení se k obklíčeným výsadkářům v září 1944 museli piloti dopravních letadel dostávat se zásobami k domluveným oblastem shozu skrze silnou protiletadlovou palbu. Tato místa však obsadili Němci a jen minimum dodávek spadlo do britského obranného koridoru.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Stejné potíže se spojením se objevily během dne D, kdy se vlastně o výsadcích nevědělo v nadřízených štábech vůbec nic, a trvalo celé dny, než se všechny jednotky shromáždily. Velitelství výsadkových divizí mělo k dispozici jednotky v síle rot, navíc sestavených z vojáků různých jednotek, kteří se často ani neznali. Není proto divu, že rozkazy a hlášení se šířily spíše prostřednictvím spojek než vysílačkami, protože mnoho radistů buď zmizelo, nebo přišli o své vybavení. Pokud bylo nutné informovat velení o splnění úkolu, jako za dne D při obsazování pobřežních dělostřeleckých baterií, nedalo se spoléhat na radiostanice, ale místo toho se používaly barevné světlice, rozložené signální pásy nebo poštovní holubi.

Dokončení: Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (3)

Vstoupíme-li do domácnosti lidí v pokročilém věku, zpravidla zaznamenáme charakteristický pach. Většina jazyků pro něj nemá zvláštní slovo a říká mu prostě „stařecký“. Ovšem v Japonsku, coby zemi s největším podílem stoletých osob v populaci, používají poetický výraz „kareišu“. Právě japonští vědci se zmíněným fenoménem blíže zabývali ve studii z roku 2001 a zjistili, že pravděpodobným původcem popsaného odéru je chemická sloučenina 2-nonenal. Jedná se o vedlejší produkt oxidativního rozkladu mastných kyselin a dalších chemických látek, jejichž složky se následně uvolňují skrz kůži.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Experimentu se zúčastnilo 22 lidí ve věku od 26 do 75 let a u nejstarších dobrovolníků badatelé naměřili až trojnásobné množství uvedené látky. Přesný důvod zatím neznají, ale nevylučují souvislost se změnami v metabolismu, k nimž dochází s přibývajícím věkem. Zčásti pak poukazují i na možný evoluční význam: Při pohledu do říše fauny zjistíme, že někteří živočichové umějí rozpoznat starší či mladší zvíře pouze podle čichu a určité druhy jsou „naprogramovány“ k páření se staršími jedinci, neboť zřejmě dostali do vínku genetickou výhodu dlouhověkosti.

„Obří stopy jsou pro místní záhadou“, hlásal 5. října 1958 titulek kalifornského deníku Humboldt Times. Noviny tehdy informovaly o nálezu gigantických otisků v bahně u obce Bluff Creek, které poprvé spatřil stavební dělník Jerry Crew koncem srpna zmíněného roku. Když se o tom dozvěděla reportérka místní redakce, přesvědčila jednoho ze svých kolegů, aby nechali zhotovit sádrové odlitky – a fotografie nálezce pózujícího se 40centimetrovým objektem následně vyvolala hotovou senzaci. Deník Humboldt Times tenkrát jako první použil pro záhadného majitele obřích končetin dodnes uplatňovaný termín bigfoot neboli „velká noha“.

Senzace se nekoná

Nebylo to poprvé, kdy se v Severní Americe objevily zprávy o spatření neznámého tvora podobného lidoopovi. Záhadná bytost figuruje v mytologii domorodých obyvatel kontinentu, kteří ji nazývali sasquatch, doslova „divoký či zarostlý muž“. Po uveřejnění oné zprávy před 65 lety však nastal hotový boom. Kanadský novinář John William Green, který se fenoménem bigfoota začal zabývat krátce předtím, shromáždil do roku 2004 na tři tisíce více či méně věrohodných svědectví. 

Popularita tvora se od té doby nijak nesnížila, ba naopak. Touha připojit se k narůstajícím řadám očitých svědků je patrně vlastní nejednomu Američanovi, takže v roce 1995 vznikla i dobrovolnická organizace Bigfoot Field Researchers: Každoročně pořádá „pátrací“ expedice pro amatérské zájemce a na svých webových stránkách spravuje evidenci aktuálních pozorování v jednotlivých státech. Dohromady už jich nasbírala několik tisíc, nejvíc z oblasti Washingtonu, Floridy a Ohia, přičemž kdokoliv může přes online formulář doplnit svůj vlastní zážitek. V databázi nicméně převažují nepřímá svědectví například o zválených větvích či podezřelých zvucích a drtivou většinu nedoprovázejí fotografie ani jiný důkaz. 

V kostýmu opice

Pachuť skandálu do celé záležitosti vnesla událost z roku 2002, kdy zemřel někdejší stavbyvedoucí z Bluff Creeku Ray Wallace. Jeho syn Michael záhy veřejně vystoupil s prohlášením, že obří stopy nastražil jeho otec jako pouhý žertík, a aby působily věrohodněji, přidal k nim bizoní chlupy i hromady trusu. Nejspíš tehdy nečekal, jaký mediální humbuk tím vyvolá. 

Hon na bájného bigfoota mezitím dosáhl takových rozměrů, že se jeho fanoušci nenechali novým odhalením vyvést z míry. Odvolávali se mimo jiné na filmový záznam, který na stejném místě natočili kamarádi Roger Patterson a Bob Gimlin v roce 1967, tedy v době, kdy se o původu stop ještě nic nevědělo. Několikasekundový záběr je sice značně rozostřený, ale přesto zřetelně ukazuje černě osrstěnou siluetu pohybující se zasněženou krajinou. Šlo o historicky první video údajného sněžného muže a desítky let sloužilo coby neprůstřelný argument – přinejmenším do chvíle, než Pattersonův známý Bob Heironimus v roce 2005 přiznal, že je na něm ve skutečnosti zachycen on sám v opičím kostýmu. 

Statistika není nuda

Zatím poslední ránu zasadila bigfootovi studie, kterou na konci letošního ledna publikoval datový analytik Floe Foxon z pittsburské společnost Pinney Associates. Amatérský zájemce o kryptozoologii, který se v minulosti pokusil mimo jiné rozlousknout záhadu lochneské příšery, se ve volném čase rozhodl ověřit, zda by mohl za hlášeným pozorováním stát jiný tvor než mytický lidoop. Až dosud se totiž z bigfoota nepodařilo najít prakticky nic, co by ho pomohlo identifikovat. Nejčastěji zmiňovanými „kandidáty“ na vysvětlení celého tajemství se tak stávali medvědi černí neboli baribalové. 

Foxon k problému přistoupil skutečně důkladně a do studie začlenil celé kontinentální Spojené státy a Kanadu. Zmíněné velké celky rozložil na menší státy a ty ještě na drobnější administrativní území. Ke každému pak přiřadil faktory jako hustotu zalidnění, hustotu medvědí populace, množství dalších divokých zvířat a území pokryté lesem. Získané detailní mapy poté překryl statistikou s oznámeným setkáním s bigfootem. Nijak překvapivý výsledek analýzy zněl, že se nejvyšší počty hlášení překrývají s nejvyšší koncentrací medvědů v oblasti. „Řada pozorování údajného bigfoota představovala ve skutečnosti pozorování medvěda černého, což dává smysl, protože uvedený druh občas chodí po zadních, takže může vypadat jako obří opice,“ shrnul Foxon své závěry pro britský deník The Telegraph. 

Chůze po zadních umožňuje baribalům lépe se rozhlédnout nebo poponést předmět, kterým se zrovna zabavili. V New Jersey byl dokonce zaznamenán případ medvěda pojmenovaného Pedals, který si z neznámého důvodu zranil obě přední tlapy. Pohyboval se tedy výhradně po zadních a stal se internetovou senzací – než ho zastřelil lovec. 

Lední medvěd z Himálaje

S vysvětlením, že jde o medvěda, se ostatně kalkuluje také u himálajského yettiho – rovněž dosud nespecifikovaného živočicha, který se údajně ukrývá v nepřístupném terénu nejvyššího pohoří planety. Časopis Proceedings of Royal Society publikoval v roce 2017 výsledky rozsáhlé genetické analýzy 24 vzorků chlupů, tkání, kostí či výkalů odebraných na Tibetské náhorní plošině, přičemž devět z nich údajně pocházelo přímo od yettiho. Studie zjistila, že všechny vzorky připisované sněžnému muži patřily různým druhům medvědů, kteří v oblasti přirozeně žijí. Jedinou výjimku tvořila psí srst. 

Výsledky tak nepřímo potvrdily deset let starý výzkum Bryana Sykese z Oxfordu, jenž podrobil testům DNA chlupy neznámého živočicha pocházející ze dvou vzájemně značně vzdálených lokalit: z indického Ladáku na západě Himálaje a z Bhútánu, ležícího 1 300 kilometrů na východ. Po porovnání výsledků s dostupnými databázemi nalezl prý k vlastnímu překvapení stoprocentní shodu se vzorkem z čelistní kosti pravěkého ledního medvěda z norských Špicberků. Uvedený druh žil před 40–120 tisíci lety a vědci jej považují za jednoho z prapředků dnešního medvěda hnědého. „Může jít o křížence obou druhů, což by vysvětlovalo, proč se jeho chování podle svědků liší od běžných medvědů,“ objasnil Sykes s tím, že to neznamená, že by se snad po Himálaji potuloval pravěký lední medvěd. Není však vyloučeno, že se podařilo identifikovat dosud neznámý poddruh, který se z něj vyvinul. 

Co říkají horolezci?

Americký vědec Daniel C. Taylor, další z těch, kdo zkoumání tajemného tvora zasvětili celé dekády, se do Himálaje poprvé dostal už jako teenager. V roce 1962 doprovázel coby 17letý mladík svého otce na návštěvě Bhútánu a zeptal se tamního krále, co si myslí o yettim. „Jeho Veličenstvo se domnívalo, že yetti je vzácný medvěd modrý. Správně tak usuzovalo už čtyřicet let před Sykesem,“ uvedl Taylor v jednom z rozhovorů. Monarcha měl patrně na mysli kriticky ohrožený poddruh medvěda hnědého, popsaný teprve v polovině 19. století. 

Expedici pátrající po yettim vedl roku 1960 sir Edmund Hillary a zpátky se vrátil se dvěma kusy kožešiny připisované sněžnému muži. Jejich průzkum však ukázal, že patří výše zmíněné šelmě. Mimochodem, novozélandský rodák a první dobyvatel nejvyšší hory světa se do hledání yettiho nepustil jako jediný horolezec. Velká pozornost se dostala například tvrzení Reinholda Messnera, který prý v 80. letech v Himálaji spatřil stín mohutné postavy, jež na něj vzápětí zahvízdala. Když se pak k místu přiblížil, našel ve sněhu otisky obřích nohou napovídající, že jejich majitel musel kráčet po dvou.

TIP: Tajemný Orang Pendek: Menší bratranec Yettiho z indonéského ostrova Sumatra

Messner už předtím pochopitelně slyšel legendy, které se o yettim vyprávěly: V roce 1951 oblétly svět historicky první fotografie gigantických stop, pořízené Ericem Shiptonem při výstupu na Everest. Rakouský horolezec dlouho zůstával skeptický, nicméně vlastní zkušenost jej přiměla se následujících dvanáct let snažit o vyřešení záhady. Rozmlouval s domorodými obyvateli Tibetu a pátral na vlastní pěst, aby se nakonec vrátil ke svému původnímu přesvědčení: Yetti je obyčejný medvěd. Některé druhy totiž při chůzi kladou zadní tlapy do stop po těch předních, takže vzniká dojem, že kráčejí po dvou.