Opičí neštovice (nebo též Monkeypox) jsou infekční onemocnění, jehož původcem je DNA virus Monkeypox (MPV) ze skupiny orthopoxvirů. Tento virus je blízkým příbuzným původce pravých neštovic. Lidé se nakazí jen vzácně, obvykle od nějakého zvířete v Africe nebo původem z Afriky. Poprvé byly opičí neštovice zaznamenány v roce 1958. Vědci tehdy objevili dvě ohniska onemocnění podobného neštovicím v koloniích opic chovaných pro výzkum, odtud název „opičí neštovice.“ První případ opičích neštovic u člověka byl zaznamenán v roce 1970 v Demokratické republice Kongo.

Opičí neštovice v Evropě i v Americe

Průběh onemocnění u člověka je někde mezi planými a pravými neštovicemi a zahrnuje charakteristické puchýře. Má ale poměrně vysokou úmrtnost, která může dosahovat až kolem 10 procent nakažených. Jde ale o data pocházejí jen z Afriky a není tak jasné, jak vysoká by byla smrtnost v zemi s moderním zdravotnictvím. Inkubační doba je obvykle šest až šestnáct dní, onemocnění trvá mezi dvěma a čtyřmi týdny.

Nejvíce nákaz se objevuje v centrální a západní Africe, ale jsou známé i malé výskyty jinde, například v USA, Švédsku, Španělsku, Portugalsku a asi desítku podezřelých výskytů hlásí i Kanada. Aktuálně řeší několik případů nákazy i Velká Británie. V průběhu letošního května britští lékaři zaznamenali už 7 případů, přičemž zdroje nákazy jsou nejasné. Zřejmě ale zahrnují první komunitní přenos, tj. mezi lidmi, k němuž došlo mimo Afriku.

Jak se virus přenáší

Opičí neštovice, k našemu štěstí, zřejmě nejsou tak vysoce nakažlivé, jako třeba pravé či plané neštovice. O jejich šíření se ale mnoho neví. Odborníci doposud předpokládali, že se šíří buď od nakaženého zvířete, tedy zoonoticky, anebo velmi těsným kontaktem s nakaženým člověkem. Nynější situace ve Velké Británii teď ale možná přiměje vědce změnit názor.

Čtyři zcela nedávno detekovaní nemocní patří k LGBT komunitě. Panuje tudíž podezření, že se opičí neštovice mohou přinášet při sexu, což se doteď nevědělo. Virus se obvykle na člověka přenáší kousnutím, škrábnutím nebo přímým kontaktem s krví infikovaných živočichů. K šíření viru ale může podle Státního zdravotního ústavu docházet i respirační cestou a hlášený je i přenos z matky na dítě během těhotenství.

TIP: Překvapivý nález: V Pensylvánii objevili lahvičky, které zřejmě obsahují pravé neštovice

Jak je u viróz obvyklé, proti opičím neštovicím neexistuje žádný spolehlivý a bezpečný lék. Podle neurobiologa Omara Šerého ale vakcinace proti pravým neštovicím chrání člověka proti opičím neštovicím z 85 %. Tato vakcína se nicméně již desítky let nepoužívá, protože pravé neštovice byly k roku 1979 eradikovány.

Britští odborníci upozorňují, že současná situace je neobvyklá a že vše budou velmi pečlivě sledovat. Jedním dechem ale dodávají, že v současnosti není žádný důvod k panice. Podle Rastislava Maďara je riziko nákazy v Česku extrémně nízké, aktuálně by se dalo říct nulové. Není rozhodně důvod k obavám veřejnosti. Tato nemoc se z člověka na člověka navíc nepřenáší jednoduše.

Extrémně stísněný prostor, teplota téměř jako v sauně, hrozný hluk, odporný zápach, stříkající olej, strašidelné příšeří. Tak nějak to kdysi vypadalo v prvních tancích, které vyrazily do boje, aby prolomily onen „zákopový pat“ na francouzské frontě. Kromě podmínek na hranici snesitelnosti se odvážné osádky musely vypořádat též se složitým ovládáním tanků, které byly navíc velmi pomalé, neohrabané, těžkopádné a nespolehlivé, takže poruchy či terén většinou vyřadily víc obrněnců než palba nepřítele. U pozdějších typů se sice parametry poněkud zlepšily, podmínky osádek však zůstávaly nezáviděníhodné. Navzdory tomu byli tito muži velmi hrdí na svou novou, vpravdě revoluční zbraň.

Výcvik na maketách

Současně s vývojem prvních tanků se ve Velké Británii zformovala také jednotka pro jejich nasazení v boji. Nejen v zájmu utajení, ale také kvůli byrokratickým procesům bylo zvoleno skutečně nezvyklé označení, a proto pásové obrněnce náležely do Těžké sekce Kulometného sboru (Heavy Section of Machine Gun Corps). Až v červenci 1917 se název změnil na Tankový sbor (Tank Corps) a vojáci dostali svoje charakteristické odznaky, jejichž součástí se stala i stylizovaná podoba prvního britského tanku Heavy Mark I.

Právě pro nasazení těchto tehdy utajovaných ocelových monster byli připravováni první tankisté, kteří dorazili na polygon u Thetfordu v hrabství Norfolk. Nejdříve měli k dispozici jen neozbrojený prototyp, a proto se v řadě ohledů museli spolehnout na makety nebo pouhou teorii. Brzy ale dorazily i první sériové stroje, a tak se vojáci mohli pustit do plnohodnotného výcviku řízení a údržby vozidel.

Počáteční improvizace

Výcvik střelby se odehrával na ostrově Whale Island u Portsmouthu. Když ale tanky potvrdily svou účinnost a formovalo se stále více nových jednotek, výcvik se přestěhoval do většího a vhodnějšího prostoru u městečka Bovington v hrabství Dorset, kde se ostatně britští tankisté školí dodnes (a kde se nalézá také slavné vojenské muzeum). Zpočátku improvizovaný výcvik byl postupně standardizován a objevily se přesné požadavky na budoucí tankisty, zatímco v roce 1916 si svoje první podřízené vybíral osobně Ernest Swinton – hlavní průkopník tanků a velitel prvního tankového oddílu.

Upřednostňoval muže, kteří měli zkušenosti s řízením automobilů a obsluhou různých strojů. První osádky, které šly do boje v září 1916, absolvovaly výcvik trvající čtyři a půl měsíce, pozdější standardní výcvikový program trval jen osm týdnů. Na tom se významně podílel mimo jiné fakt, že pokročilejší typy tanků se vyznačovaly jednodušším ovládáním.

Páky, volant, pedály

V případě vozidla Heavy Mark I ale již samotné ovládání stroje představovalo vysoce náročný úkol, který vytížil polovinu osmičlenné osádky. V přední části měli svoje místa první dva muži, jejichž funkce se do češtiny obvykle překládají jako „velitel“ a „řidič“. Tehdejší britské dokumenty však pro prvního uvedeného běžně užívaly též termín „steersman“, jenž odkazoval na to, co tento vlevo sedící voják obsluhoval. Jednalo se o velké páky, jež ovládaly diferenciální brzdy na obou pásech, což byla jedna z metod nastavení směru jízdy.

TIP: Vizionáři v čele obrněnců (1): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Právě tento muž býval většinou i jediným důstojníkem v tanku. Vpravo vedle něj seděl řidič, který měl na starosti rozměrný volant, primární páku převodovky a dva velké nožní pedály – spojkový a brzdový. Volant byl pomocí tažných kabelů spojen s dvojicí velkých kol na zádi, jež představovala další prvek pro řízení směru jízdy. Oba tito vpředu sedící muži museli pracovat ve výborné souhře, aby mohli okolo 28 tun vážící ocelový kolos ovládat. Prakticky vzato tedy není přesné hovořit o veliteli a řidiči, jelikož řízením se neustále zabývali oba.

Ptakořitní (Monotremata) jsou jediným žijícím řádem podtřídy vejcorodých savců. Tato zvláštní podtřída se od zbývajících živorodých savců, vačnatců a placentálů (kam patří i lidé) velmi brzy vývojově oddělila a jejich evoluce se ubírala zcela jiným a v mnoha směrech osobitým směrem.

Blanitá vejce ptakořitných

Ptakořitní pravděpodobně nikdy nebyli početnou ani příliš rozšířenou skupinou živočichů. Není proto překvapivé, že i v dnešní době se vyskytují pouze na odlehlém kontinentu plném biologických zvláštností – tedy v Austrálii a na blízkém ostrově Nová Guinea.

Celý řád ptakořitných je v dnešní době tvořen pouze pěti druhy, z nichž tři druhy paježur (Zaglossus) žijí na Nové Guinei. Dalším druhem je ježura australská (Tachyglossus aculeatus), jejímž domovem je celá kontinentální Austrálie, australský ostrov Tasmánie i Nová Guinea. Posledním a nepochybně nejzvláštnějším druhem je ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), jehož byste našli pouze ve východní části Austrálie a na ostrově Tasmánie. 

Všichni zástupci ptakořitných jsou typičtí tím, že mají kloaku – jeden otvor, do kterého ústí jak pohlavní, tak trávicí i vylučovací ústrojí (tedy moč i stolice). Tento znak sdílejí s ptáky, zřejmě jako památku na společného pravěkého předka. Dalším typickým a pro savce neobvyklým znakem této skupiny je skutečnost, že nerodí živá mláďata, ale podobně jako plazi a ptáci kladou vejce. Ta mají blanitou skořápku a jsou tedy podobná spíše vejcím plazů než ptáků. 

Vypocené mléko

Ptakořitní snášejí svá vejce do vyhloubené nory, kde o ně samice pečuje. Mláďata jsou po vylíhnutí holá a jen velmi málo vyvinutá. V případě ježury a paježur kladou samice jedno vejce do břišního vaku. Přímo v něm se po zhruba deseti dnech vylíhne mládě, které matka následně asi 200 dní kojí, ovšem v poměrně nepravidelných intervalech – někdy jen jednou za pět až deset dní. 

Naproti tomu samice ptakopyska klade nejčastěji dvě až tři vejce, se kterými matka zůstává v noře. Po deseti dnech jsou vylíhlá mláďata schopná přijímat od matky mléko. V průběhu této doby samice mláďata neopouští a zůstává s nimi v noře. Samice ptakopyska leží na zádech a mláďata od ní sají. Ačkoli všichni ptakořitní své potomky kojí, nemá žádný z druhů vyvinuté bradavky a mléko je vylučováno z kožních žláz podobných žlázám potním. To je také důkaz evoluce mléčných žláz, které u savců původně vznikly právě ze žláz potních.

Vousky, jed a chromozomy

Výčet biologických zvláštností u ptakořitných výše zmíněnými kuriozitami rozhodně nekončí. Na rozdíl od většiny savců jim například chybí hmatové vousky. Třeba ptakopysk má ovšem místo nich elektroreceptory, které mu pomáhají najít kořist. Dospělí ptakořitní také nemají žádné zuby. U mláďat byste ale mohli objevit takzvaný vaječný zoubek, díky kterému se proklubávají z vejce. Pod ním se pak nachází ještě mléčný zoubek, s jehož pomocí sají mléko. 

Samci ptakořitných mají na zadních nohou ostruhy, které jsou u ptakopyska navíc opatřeny jedovou žlázou. Ta produkuje poměrně silný jed, svou účinností srovnatelný například s jedem naší zmije. K čemu však tyto ostruhy slouží, není dostatečně známo. Genetickou zajímavostí je, že na rozdíl od ostatních savců, u kterých je pohlaví určováno dvěma chromozomy, jich ptakořitní k odlišení samců a samic využívají deset.

„Ježek“, který se propadá do země

Osobně jsme měli možnost poznat dva australské druhy této skupiny savců, tedy ježuru australskou (Tachyglossus aculeatus) a ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus), a to na naší studijní stáži v Tasmánii, kam jsme se dostali díky Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Pro začínající profesní biology bylo setkání s těmito pozoruhodnými tvory v jejich přirozeném prostředí nezapomenutelným zážitkem.

Ježura australská je na ostrově Tasmánie trochu odlišná od té kontinentální. Má hustší srst a naopak méně bodlin, což je adaptace na chladnější podnebí. Má velmi špatný zrak, takže pokud se chováte dostatečně nenápadně a tiše, můžete se k ní dostat velmi blízko. Díky tomu je třeba možné sledovat ji při vyhrabávání mravenců ze země. Mravenci jsou oblíbená kořist ježur a loví je svým dlouhým jazykem podobně jako mravenečník. 

Pokud však uděláte prudký pohyb nebo cvaknete ve špatnou chvíli fotoaparátem, většinou ježuru vyplašíte. V tom případě se okamžitě schoulí do klubíčka jako náš ježek a hned tak se nerozbalí. Na rozdíl od ježka ale ježura nespoléhá jen na pasivní „strnutí“. V zabalené poloze totiž začne svými dlouhými drápy neuvěřitelně efektivně hrabat v zemi, takže máte pocit, že se do okolní země doslova propadá. Překážkou jí není ani opravdu tvrdá půda.

Bobří ocas a kachní zobák

Ptakopysk podivný je na rozdíl od ježury mnohem vzácnější a nenarazíte na něj snadno. Setkání s ním proto považuji za jeden z nejvzácnějších okamžiků při objevování australských savců. Pokud budete mít štěstí, můžete jej vidět u některé z vodních ploch, kde se živí různými druhy vodních bezobratlých – od raků až po larvy vodního hmyzu. Jestliže u břehu zůstanete opravdu v klidu, může se dokonce stát, že ptakopysk připluje až přímo pod vaše nohy. A když je voda čistá, můžete ho sledovat, jak pomocí elektrorecepce vyhledává zobákem na dně potravu. Spíše jej ale uvidíte, jak pluje u hladiny s tělem napůl ponořeným ve vodě. Obývá různé vodní plochy – od jezer a menších nádrží přes potoky a říčky až po poměrně velké toky jak v nížinných, tak v horských oblastech. Jeho aktivita je orientována především na svítání a soumrak. 

TIP: Ptakopysk podivný: Superman mezi plazem a savcem

Setkání s ptakopyskem pro nás bylo zážitkem skutečně nezapomenutelným. Vždyť tohoto živočicha s bobřím ocasem a kachním zobákem neuvidíte v žádné evropské zoo; chová jej pouze několik zoologických zahrad v Austrálii a v Americe. Jeho chov je totiž velmi problematický. Ptakopysk se v zoo zpravidla nerozmnožuje a poměrně často umírá z důvodu nevhodného prostředí a stravy. Jeho podivnost je proto možné obdivovat téměř výhradně ve volné přírodě.

Tropické skleníky asijské metropole se k chráněným památkám přidaly roku 2015, jako dosud jediný singapurský „zářez“. Při té příležitosti předal tamní ministr kultury představitelům organizace orchidej s oficiálním odborným názvem Dendrobium UNESCO. Botanická zahrada v Singapuru se přitom uvedeným oceněním pyšní coby teprve třetí na světě – po své padovské „kolegyni“, založené v roce 1545 jako první v historii, a po Královských zahradách v Londýně.

Pestrá paleta flóry

Zmíněné orchideje se staly jednou z pěstitelských domén singapurského areálu: Místní orchidejová zahrada čítá na tři tisíce druhů či hybridů a celkově 60 tisíc exemplářů, což z ní dělá nejrozsáhlejší kolekci uvedených rostlin na světě. Plazivý hybrid Vanda Miss Joaquim představuje dokonce od roku 1981 národní květinu asijského městského státu.

Zahradu založenou v roce 1859 navštíví ročně přes čtyři miliony zájemců o prohlídku rozmanité říše exotické flóry. Nepočítáme-li orchideje, zahrnují tamní sbírky na 10 tisíc dalších druhů, včetně bonsají, 250 druhů zázvoru, pouštní zahrady s expozicí sukulentů či 200 druhů palem. V nejstarší části areálu – jehož uspořádání na přísně horizontálním půdorysu viktoriánského stylu důmyslně doplňují prvky moderní krajinné architektury – se lze projít i výsekem tropického deštného pralesa. Rostl v místě ještě před založením zahrady a díky tomu se dnes na území Singapuru nachází prales jako v jediné metropoli světa, kromě brazilského Rio de Janeira.

Dědictví velmoci

Samotný areál vznikl na popud Britů, kteří tehdy Singapur spravovali coby jednu ze svých držav. Podle původních plánů mělo jít o centrum pěstování a zpracování kaučuku, přičemž semena prvních rostlin dorazila právě z londýnských Královských zahrad.

TIP: Sedmý div Rumunska: Přísně chráněná delta Dunaje je nejzachovalejší v Evropě

Účel se podařilo splnit: Ve 20. letech ovládal Malajský poloostrov polovinu globálního trhu s latexem. A přestože obchod s lukrativní komoditou postupně ztratil na významu, padesátihektarový pozemek na nepoužívané plantáži měl již na mapě mladého Singapuru neodmyslitelné místo.

Dle pověsti našel v lesích kolem Hlubokého majetný sedlák ze vsi raněného koňského handlíře z Uher. Snad se na něm vyřádila nějaká loupeživá tlupa, kterých se po kraji ukrývalo vždy dost. Psal se rok 1539. Sedlák muži pomohl a odvezl ho k sobě domů, kde se o mladíka postarala sedlákova dcera. Pečlivě mu čistila rány a dávala pít posilující nápoje. Podařilo se jí rozdmýchat nejen jiskru života ve skomírajícím těle, ale také cit v srdci handlíře.

Nevhodný ženich

S dívkou si navzájem přísahali lásku, ovšem její otec rozhodl jinak. Když zjistil, jak se věci mají, musel mladík odejít a dceru sedlák pro jistotu zavřel do nedalekého kláštera, než pro ni najde vhodnějšího ženicha. Protože byl movitý a v kraji známý, netrvalo dlouho a o dívku se začal ucházet bohatý ženich. Slovo dalo slovo, ruku na to a už se chystala svatba.

Z běhu událostí však nebyla veselá ani nastávající nevěsta, ani její milý, který se zrovna vrátil zpět do kraje, ve kterém zanechal svoje srdce. Schylovalo se k strašlivé tragédii. Legendy, které se kolem devatera křížů splétají, nejsou zcela jednoznačné v tom, zda chtěl handlíř svoji milou získat, nebo potrestat za opuštění dávného slibu. Jisté ale je, že se smluvil s místním myslivcem, který prý měl jako příležitostnou práci sem tam někoho odstranit. Nachystal s ním léčku na svatební průvod, vracející se z obřadu ve Velké Bíteši.

Příliš krutá pomsta

Na místě, kde nyní kříže stojí, čekali ti dva v záloze, a sotva se svatebčané přiblížili, spustili palbu. Záhy na zemi leželo sedm mrtvých a ať už šlo o záměr či nedopatření, handlířova milá byla mezi nimi. Když to mladík spatřil, obrátil svou zbraň proti komplicovi, který prý měl nevěstu zastřelit, a následně ukončil i vlastní život. Devět křížů je tak mementem devíti zmařených životů, které vyhasly pro lásku.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Mrtví měli být podle pověsti pochováni pod kříži. Prostřední patřil nevěstě, po její levici ležel milý a po pravici manžel. Kříž střežící věčný spánek myslivce měl nad vrahovou hlavou uhnívat a bylo prý třeba měnit ho častěji. Legendy se však často se skutečností rozcházejí a nejinak tomu nejspíš bude i v tomto případě. Archeologický výzkum totiž žádné ostatky nenalezl, stejně jako následné amatérské zkoumání lokality za pomoci bagrů. Existují sice svědectví o vyzvednutí kostí v šedesátých letech 20. století, ale čí kosti to byly a z jaké doby pocházely, už dnes můžeme těžko říci. 

Letos v lednu se na vulkanickém ostrově Hunga Tonga, který se nalézá v jižním Pacifiku, západně od Austrálie, odehrála mohutná sopečná erupce. Výbuch vytvořil enormní tlakové vlny v zemské atmosféře, které několikrát oběhly planetu. Zvuky erupce byly slyšitelné až na Aljašce.

„Tyto atmosférické vlny byly nesrovnatelné se vším, čeho jsme byli svědky v moderní historii geofyziky,“ říká Robin Matoza z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Rekordní bylo i mračno sopečného popela a plynů, které bylo největší v historii satelitních měření.

Matoza a jeho tým analyzovali tlakové vlny erupce vulkánu Tonga a dospěli k závěru, že byly srovnatelné s devastující sopečnou erupcí indonéské sopky Krakatoa v Sundském průlivu, k níž došlo v srpnu 1883. Tlakové vlny po erupci sopky St. Helens ve Spojených státech z května 1980 byly o řád slabší.

Vlny meteotsunami

Atmosférické tlakové vlny erupce na Hunga Tonga vytvořily malé a velmi rychle se šířící meteotsunami, čili série vln poháněných náhlými změnami atmosférického tlaku, které dorazily k pobřežím dlouho před konvenčními vlnami tsunami, vytvořenými seismickými otřesy této erupce. Tyto meteotsunami byly přitom pozorovány až v Atlantiku a ve Středozemním moři.

TIP: Sopečná hrozba: Američtí geologové sestavili žebříček nejnebezpečnějších vulkánů

Vědci odhadují, že při erupci vulkánu na Honga Tonga bylo uvolněno tolik energie, že to odpovídá explozi 4 až 18 megatun TNT. To představuje explozi více než stovky jaderným pum svržených na Hirošimu současně. Pro srovnání, síla výbuchu sopky Krakatoa se odhaduje na 200 megatun TNT.

Zaboření čepele do živé tkáně bývalo vždy až tou poslední možností. Operace pro pacienta představovala nejen nevýslovná muka a omračující bolest, ale vzhledem k nevalné hygieně a neznalosti antiseptických či aseptických metod přinášela i nezanedbatelné riziko infekce, která mnohdy operovaného po přestání útrap nakonec přece zahubila. Zlom nastal v polovině 19. století, kdy se podařilo objevit několik účinných anestetických prostředků, jež lidstvo přízraku chirurgického martyria navždy zbavily.

Hrátky s rajským plynem

Lidé se s bolestí snažili bojovat odjakživa. Číňané už před více než dvěma tisíci lety znali zklidňující směs rozemletého pěnišníku, jasmínu, rododendronu a dalších bylin, zatímco Inkové na poraněné místo kladli rozžvýkané listy koky. V minulosti pacienti před chirurgickým zákrokem dostávali také alkohol, hašiš nebo opium, ale ty přinášely spíš lehké otupění než skutečné osvobození od bolesti. Při operacích se využívaly rovněž znecitlivující účinky ledu či sněhu a své chvíle slávy v 18. a krátce i v 19. století zažil také mesmerismus, hypnotická metoda švýcarského lékaře Franze Antona Mesmera (1734–1815). 

Na pevnějších základech stálo používání oxidu dusného známějšího jako rajský plyn. Ten roku 1772 uměle připravil britský chemik Joseph Priestley. Na myšlenku, že by se mohlo jednat o účinné anestetikum, přišel o něco později jiný britský badatel, Humphry Davy, který si znecitlivujícího působení rajského plynu povšiml, když jej s přáteli dýchal kvůli jeho rozjařujícím účinkům, ale pro jeho zavedení do chirurgické praxe nic nepodnikl. 

Rajský plyn se však stal oblíbeným doplňkem různých večírků a estrád. Jednu takovou 10. prosince 1844 v Connecticutu pořádal americký bavič, který koketoval s medicínou, Gardner Quincy Colton. Diváci se mohli přesvědčit, že po inhalaci plynu člověk nevnímá bolest. V publiku se shodou okolností nacházel mladý zubař Horace Wells, který byl narkotickými účinky oxidu dusného natolik uchvácen, že si pod jeho vlivem hned druhý den nechal od svého kolegy vytrhnout bolavý zub.

Netrvalo dlouho, a Wells v Massachusettské všeobecné nemocnici uspořádal veřejnou demonstraci „rajských“ účinků. Nedopadla však moc dobře. Pacient, jenž si měl nechat vytrhnout zub, se nedostavil, a byl proto vybrán dobrovolník z publika. Během zákroku bolestivě vykřikl a jeho následná tvrzení, že vůbec nic necítil, se minula účinkem. 

Otec anestezie

Demonstrace se ovšem účastnil Wellsův kolega, bostonský stomatolog William Thomas Green Morton (1819–1868), který se rozhodl, že najde lepší a spolehlivější narkotikum než rajský plyn. Po konzultaci s lékařem Charlesem Thomasem Jacksonem začal zkoušet látku známou jako éter (přesněji jde o dietyléter). Popravdě ho už v roce 1540 objevil německý lékař a botanik Valerius Cordus, jeho omamujících účinků si však povšiml až o skoro tři sta let později anglický fyzik a chemik Michael Faraday. 

Morton éter nejprve úspěšně testoval v podobě kapek aplikovaných na zub, který se měl vytrhnout. Poté jej napadlo, že by se mohl stejně jako rajský plyn také vdechovat a posloužit jako celkové anestetikum. Nejprve jeho výpary zkoušel na akvarijních rybkách a rybách ulovených v rybníku. Dalším „dobrovolníkem“ byl jeho kokršpaněl, jenž po vdechnutí éteru usnul, a nebylo možné jej hned probudit. Za chvíli byl ale zase zcela v pořádku. Nicméně pokusy na domácích mazlíčcích se pranic nelíbily Mortonově manželce, a tak začal látku zkoušet na sobě a na svých asistentech.

Po četných pokusech bezpečně věděl, že člověk po inhalaci éteru na několik minut upadne do tvrdého spánku. Bylo však třeba látku vyzkoušet i při skutečném zákroku. Kýžená příležitost se naskytla 30. září 1846, kdy do Mortonovy ordinace s bolavým zubem dorazil jistý Eben Frost. Morton mu přes obličej dal kapesník napuštěný éterem a za půl minuty pacient tvrdě spal. Když se vzbudil, zub byl venku.

První „éterická“ operace

Zpráva o úspěšném bezbolestném zákroku se ihned rozšířila. Zaujala také chirurga Henryho Jacoba Bigelowa, který Mortona seznámil se svým kolegou, váženým chirurgem Johnem Collinsem Warrenem (1778–1856). Vzápětí naplánovali veřejnou operaci, aby se potenciál zázračného éteru ukázal v praxi. Zákrok, který měl opět proběhnout v anatomickém amfiteátru zmiňované Massachusettské všeobecné nemocnice 16. října 1846, se odhodlal podstoupit dvacetiletý Edward Gilbert Abbott, jehož trápil velký hemangiom (nezhoubný nádor) na krku.

První veřejná operace pacienta uspaného éterem v říjnu 1846 v Massachusettské všeobecné nemocnici. Zákrok provedl vážený chirurg John Warren, jako anesteziolog mu asistoval William Morton. (foto: Wikimedia Commons, Southworth & Hawes, CC0)

Všichni zúčastnění si ještě pamatovali Wellsovo fiasko s rajským plynem, a neočekávali proto mnoho. Chvíli se zdálo, že i tentokrát to dopadne podobně, neboť operace se měla uskutečnit v deset dopoledne, ale po Mortonovi, jenž měl anestezii na starosti, nebylo ani vidu. Do sálu přispěchal s patnáctiminutovým zpožděním a v ruce třímal skleněnou kouli s houbou napuštěnou éterem. Od nádoby vedla chlopněmi trubice, která měla plyn přivést do plic pacienta. Morton se pustil do práce a za chvíli už uspaného pacienta přenechal zkušenému Warrenovi. Za pět minut bylo hotovo. Pacient se zakrátko probudil a potvrdil, že kromě mírného tlaku a příjemných snů vůbec nic nevnímal. Doktor Warren pak slavně prohlásil: „Pánové! Tohle není žádný podvod.“ 

Přidává se Evropa

Termín „anestezie“ navrhl lékař Oliver Wendell Holmes v dopise Mortonovi z 21. listopadu 1846. On však pro éter používal název „letheon“, aby konkurentům neprozradil, respektive nepotvrdil, co onou látkou přesně je, byť to zřejmě bylo všeobecně známo. Měl totiž v úmyslu nechat si ji patentovat, což nakonec opravdu učinil. V lékařské obci se však vzedmula vlna nevole a Mortonovy snahy na aplikaci éteru vydělat nakonec vyšly nazmar.

Ani se samotným objevem tohoto plynu coby narkotika to ve skutečnosti nebylo tak jednoduché. Nárokoval si ho i výše zmíněný Ch. T. Jackson, který si však podobně přivlastňoval mimo jiné i vynález telegrafu. Morton však zřejmě nebyl prvním, kdo éter použil při provedení chirurgického zákroku. Už 30. března 1842 totéž učinil při odstranění krční cysty jiný Američan, Crawford Williamson Long, ale zprávu o tom podal až o šest či sedm let později. Mezitím s éterem pracoval i při jiných drobnějších chirurgických úkonech.

Informace o první úspěšné operaci v celkové anestezii se šířila rychlostí blesku a zanedlouho se s demonstrací jeho účinků přihlásila také Evropa. Zákrok provedl 21. prosince 1846 v operačním sále University College v Londýně význačný britský chirurg Robert Liston. Proslul značnou silou, neuvěřitelnou zručností a ještě pozoruhodnější rychlostí. Amputaci nohy dokázal vykonat v několika desítkách vteřin a během operací prý často bral zkrvavený nůž do úst, když potřeboval uvolnit ruce. Rychlost byla pro pacienta, kterému ocel pronikala do masa, v době před narkózou jediným milosrdenstvím, byť občas údajně vedla k nehodám. Jeden nebožák prý s uříznutou končetinou přišel i o varle.

Show na sále

Ještě před začátkem londýnského představení se Listonův asistent William Squire obrátil na přihlížející s otázkou, zda někdo z přítomných nechce účinky éteru vyzkoušet sám na sobě. Přístroj připomínající vodní dýmku opatřenou trubicí a maskou však v nikom příliš důvěry nevzbudil, a pokusným králíkem se tak nedobrovolně stal pomocný pracovník Shelldrake. Otylý muž se zálibou v alkoholu ale poté, co se éteru několikrát nadechl, ze sálu utekl.

I přes nepovedenou zkoušku operace začala. Do sálu byl na nosítkách přinesen šestatřicetiletý majordomus Frederick Churchill, který trpěl osteomyelitidou (bakteriální infekcí) holenní kosti, a končetinu bylo třeba amputovat. Squire pacientovi položil přes obličej masku a ten za několik minut usnul. Liston vytáhl dlouhý operační nůž, podíval se do publika a zvolal: „Nyní mi měřte čas, pánové!“

Chirurg udělal rychlý řez nad pravým kolenem, bleskově obnažil kost, vzal pilku a po pouhých šesti tazích byla oddělená noha v rukou asistentů. Zabralo to 28 vteřin. Když pacient přišel k sobě, údajně se netrpělivě zeptal, kdy operace začne, načež spatřil svou nohu. Liston v návalu vzrušení prohlásil: „Tahle yankeeská vychytávka poráží mesmerismus na celé čáře, pánové!“ čímž narážel na americký původ éteru.

Dobrá zpráva vzbudila všeobecné nadšení. Londýnský magazín People’s Journal informaci o úspěšném zákroku doprovodil slovy: „Zvítězili jsme nad bolestí.“ Jak ale v knize Umění řezničiny připomíná spisovatelka Lindsey Fitzharrisová, mělo to i stinné stránky. Lékaři se přestali bát chirurgických zákroků a mnoho lidí zabily infekce zaviněné nedostatečnou hygienou. To už je ale jiný příběh.

Nový adept

Éter měl však jisté mouchy. Aplikace nebyla úplně jednoduchá, nepříjemně páchl a občas vyvolával kašel, zvracení či jiné nežádoucí účinky. Lékaře to podněcovalo k hledání nových anestetik. Další se objevilo hned následujícího roku 1847 a o jeho uvedení do praxe se zasloužil edinburský porodník James Young Simpson (1811–1870). Onou látkou byl chloroform, jejž už dříve při zkoumání centrální nervové soustavy na psech testoval francouzský psycholog Marie-Jean-Pierre Flourens.

Simpson chloroform vyzkoušel 4. listopadu na domácím večírku, kdy hosté pro zábavu inhalovali různé látky. Simpson po vdechnutí chloroformových výparů omdlel a skončil stejně jako jeho hosté na zemi. Okamžitě si uvědomil potenciál látky coby nového anestetika a uvedl celou řadu důvodů, proč je lepší než éter. Mimo jiné právě pro snadnější podání, příjemnější pach, spolehlivější účinky, rychlejší nástup či menší potřebné množství, tedy i menší náklady a snadnější přepravu.

Chloroform éter brzy nahradil, ale ani on nebyl bezvadný, především občas způsoboval nevysvětlitelná úmrtí. Tím nejdiskutovanějším se v roce 1848 stala smrt patnáctileté Hannah Greenerové, která se chloroformem nechala uspat před stržením nehtu. Silná kritika zaznívala též ze strany církve, jíž se nelíbilo, že Simpson pomocí chloroformu ulevuje od bolesti pacientkám při porodu. Tím se prý protivil bibli, kde se píše: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, své děti budeš rodit v bolestech.“

Kritika však do jisté míry utichla poté, co lékař John Snow (1813–1858) podal v roce 1853 chloroform královně Viktorii, když rodila prince Leopolda. Látka se poté používala několik dalších desetiletí, přičemž jednou z jejích výhod byla zejména ve válečných dobách nehořlavost. 

Bouřlivý rozvoj, leč změny kosmetické

Ve 20. století zažila celková i lokální anestetika nebývalý rozvoj, a stejně tak se zdokonalovaly i způsoby jejich podávání. Využívat se začala také takzvaná myorelaxancia, tedy látky, které způsobují uvolnění příčně pruhovaného svalstva (například kurare). V případě celkové narkózy byl důležitý objev intravenózních látek, zejména barbiturátů, které se do praxe zaváděly ve třicátých letech. K prvním patřil thiopental sodný, ale postupně jej doplnila řada jiných. Časem se jako narkotika uplatnily i látky s barbituráty chemicky nepříbuzné, například ketamin nebo propofol.

TIP: Chirurgické poprvé: Kdy byla poprvé použita anestezie a kdo vyoperoval první žlučník?

Celková anestezie dnes může být navozena kombinací inhalačních a intravenózních látek nebo podáním pouze nitrožilních anestetik. S trochu nadsázky lze však poslední vývoj označit jen za kosmetické změny, neboť tu rozhodující bitvu s bolestí lidstvo vyhrálo již před více než 170 lety.

Ve druhé polovině 20. století přitáhly pozornost k posttraumatickým stresovým poruchám (PTSD) problémy, které pronásledovaly veterány vietnamské války po návratu do USA. Lékaři tentokrát hovořili o post-vietnamském syndromu – souboru psychosomatických příznaků, mezi něž patřila nespavost, podrážděnost či agresivita. Muži, kteří si prošli nepředstavitelnými podmínkami krvavých střetů v džungli, se často nedokázali vrátit do společnosti, najít si práci ani udržet funkční vztahy.

Své potíže řešili alkoholem, drogami a v mnoha případech i sebevraždou. U některých se vyčerpání a beznaděj projevily ještě na samotném bojišti. Důkazem může být vzpomínka desátníka Johna Houla, který dorazil k jednotce do Vietnamu v roce 1965. Své spolubojovníky popsal následovně: „Pohledy v jejich očích vypadaly, jako by z nich někdo vysál život. Všichni zírali někam do prázdna a nebyly v nich vůbec žádné emoce.“

PTSD dnes

PTSD se u navrátilců z Vietnamu vyskytovala tak často, že ji lékaři a úředníci už nemohli přehlížet. Po roce 1980 byla tato diagnóza konečně zařazena do klasifikačního systému ztělesněného v mezinárodně uznávané příručce Americké psychiatrické společnosti DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch). Byl by omyl domnívat se, že účastníci soudobých konfliktů jsou takových poruch ušetřeni.

Kolem roku 2008 zaskočil armádní lékaře strýčka Sama stoupající počet vojáků, kteří se vraceli z Iráku s vážnými duševními potížemi. Příznaky se podobaly prvoválečnému granátovému šoku – oběti se nedokázaly delší dobu soustředit a trpěly bolestmi hlavy či nespavostí, mnozí si stěžovali na závažné výpadky paměti. Doktoři popsali třeba případ ženy, která před nástupem do ozbrojených sil učila na střední škole. Po misi v Iráku se chtěla vrátit k původnímu povolání, jenže si nedokázala ze své učitelské profese skoro na nic vzpomenout.

Vibrující krev

Většina z postižených neutrpěla poranění hlavy. Lékaři si ale všimli, že velká část z nich byla zasažena blízkou explozí. Vzniklo tedy podezření, že rázová vlna způsobila na první pohled nezřetelné zhmoždění mozkové tkáně. Následná vyšetření potvrdila mnohočetná zpřetrhání výběžků (neuritů a dendritů) nervových buněk.  Tyto výsledky šokovaly lékaře i generály. Dosud se totiž předpokládalo, že standardní přilba ochrání hlavu před jakýmkoliv typem otřesu.

Nedávný výzkumný projekt amerického ministerstva obrany, zaměřený na vývoj výstroje odolnější vůči rázové vlně, se dokonce hlavou vůbec nezabýval – experti se věnovali ochraně trupu. Data získaná při vyšetřeních navíc potvrzují, že výbuch poškozuje mozek i nepřímo – účinkem rázu na břicho a hrudník. Dochází přitom k silným vibracím velkých tepen, žil a nakonec i samotné krve. Jejím prostřednictvím se otřesy rozšíří až do mozku, kde vyvolají poškození nervové tkáně.

Medikamenty i psychoterapie

Ať už poranění mozku způsobí přímý otřes nebo vibrace cév, samotné zhmoždění zřejmě k vyvolání PTSD nestačí. Mnozí sportovci vystavují svou mozkovnu otřesům opakovaně, a přesto netrpí tak závažnými poruchami jako veteráni. Následky poranění hlavy se tedy zřejmě kombinují s negativními účinky silného stresu. Proto doktoři při léčbě PTSD kombinují medikamenty s intenzivní psychologickou péčí. Zahrnuje i canisterapii, která se osvědčuje například při péči o ukrajinské vojáky zapojené do bojů s proruskými separatisty.

TIP: Břímě moderního bojovníka: Kolik váží zátěž dnešního vojáka na bojišti?

Na výcviku tamních čtyřnohých terapeutů i jejich psovodů se podílejí kanadští experti včetně Kalyny Kardash: „Lidé, kteří nejsou schopní si vytvořit vazby k ostatním, se pořád ještě umějí přiblížit ke psům – protože je vnímají jako bytosti, jež nikoho nesoudí. Jeden veterán o nich řekl, že si ‚nenasazují masky‘. Jsou nestranní a přijmou vás, ať jste na tom jakkoli. Veteránům pomáhají znovu budovat vztahy, nejprve s nimi a potom i s lidskými bytostmi – což je klíčové pro psychosociální uzdravení.“ Další možnost představují skupinové terapie, kde své zkušenosti sdílejí bývalí vojáci s podobnými prožitky.

Když nesdílíme něčí vkus či zálibu, ale nechceme se přít, mávneme nad tím rukou se slovy „proti gustu žádný dišputát“. Rčení už na první pohled není českého původu, ovšem pokud byste podle jeho znění usuzovali na německou výpůjčku, mýlili byste se.

Výrazy „gusto“ i „dišputát“ svorně vycházejí z latiny. Latinské „gustus“ značí chuť a v podobě „gusto“ se do obecné češtiny dostalo prostřednictvím italštiny. Stejné východisko má mimochodem i degustace, tedy ochutnávání.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala fráze „jádro pudla“?

„Dišputát“ vznikl zkomolením latinského „disputatio“, které má ve spisovné češtině ekvivalent „disputace“. V původním významu označuje disputace učenou rozpravu, tedy debatu odborníků. Fráze „proti gustu žádný dišputát“ tudíž doslova říká, že o vkusu či chuti se nedá diskutovat. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.