Turistickým srdcem Negevu je zhruba pětitisícové městečko Micpe Ramon, které vzniklo v padesátých letech minulého století při stavbě silnice č. 40, jež spojuje rudomořské letovisko Ejlat s Beerševou. Díky tomu je i dnes velmi dobře dostupné. Z letiště na vojenské základně Ovda, kam z Evropy létají i nízkonákladové letecké společnosti, sem dojedete za pár hodin přímým autobusem. Již při cestě je možné obdivovat něco, co na severu Izraele rozhodně neuvidíte: liduprázdnou krajinu, vyprahlou poušť, která je jen občas osídlená vojenskou základnou. 

Hmoždíř uprostřed Negevu

Micpe Ramon je ideálním turistickým východiskem pro poznávání Negevu z prostého důvodu: leží přímo na hraně kráteru Machteš Ramon, jenž je vyhledávanou raritou této pouště. Za krásnými výhledy, které mají největší kouzlo při východu či západu slunce, nemusí cestovatel chodit daleko. Stačí dojít ulicemi města na okraj kráteru, lemovaný několika vyhlídkami, a kochat se. A kochat se vlastně čím?

Machteš Ramon se obvykle označuje jako kráter. Ve skutečnosti jde ale spíš o kaňon, pro nějž bývá charakteristický relativně kompaktní tvar s rozsáhlým plochým dnem, které je ohraničeno strmými stěnami. „Machteše“ se vyskytují prakticky jen v Negevské poušti – slovo samo znamená hmoždíř, a Machteš Ramon je s délkou 40 km a šířkou 10 km tím největším. Na rozdíl od typických machtešů je odvodňováno ne jedním, ale hned dvěma vádími (dočasnými vodními toky) – Nahal Ramon a Nahal Ardon. Naopak typicky jej lemují vysoké stěny, dosahující až pětisetmetrové výšky. Absolutně nejvyšším bodem této části světa je hora Har Ramon – s 1 037 m n. m. nejvyšší bod jižního Izraele, respektive Negevské pouště. Jiné zajímavé hory jsou třeba „stolovky“ Har Marpek a Har Katum u jižního okraje machteše.

Geologie pro každého

Zdejší skaliska jsou rájem pro všechny, jimž je neživá příroda aspoň trochu blízká. Machteš Ramon vznikl na místě, kde se řeky „prokousaly“ odolnými vrstvami vápenců a dolomitů hodně hluboko a odhalily tak i 200 milionů let staré horniny. Ty kdysi ležely na dně moře, jak dokládají nalezené zkameněliny. Nejznámějším místem, kde je můžete obdivovat, je amonitová zeď při jižním okraji kráteru. Nenápadná skála žlutohnědé barvy, stejné jako okolí, v sobě ukrývá stovky pozůstatků amonitů – hlavonožců, jejichž zkameněliny dosahují až několikadecimetrového průměru. A to mluvíme jen o těch, které se v této galerii pod širým nebem dodnes zachovaly. Dříve totiž nebyl problém najít tady schránku s průměrem jako kolo od traktoru… I tak ale je amonitová zeď pozoruhodným místem, které byste určitě měli vidět.

Řeka, která se jako obrovská pila postupně prořezala skrze stamiliony let geologické historie, odhalila i další zajímavosti. Třeba pozůstatky dávného vulkanismu, výlevů lávy ze sopky Giv´at Ga´ash. Zatímco na jednom místě tvoří temně černý čedič díky sloupcovité odlučnosti podobné tvary, jaké můžete znát z naší Panské skály, hned o kousek vedle pokrývá povrch pouště rudofialová hornina, vystřídaná vrstvami zvlněnými podobně jako střešní tašky. Jinde zas převažující žlutohnědou zpestřují podivuhodné fialovo-modré krystalky, které na první pohled barvou i tvarem připomínají spíš mech či lišejník, ten bychom zde ale hledali marně… Tady musí geologie bavit každého! 

Za pouštními prameny

I v jihoizraelské poušti jsou prameny, které oblast zásobují životodárnou vodou. Je ale třeba posunout se za nimi pár desítek kilometrů severněji od Micpe Ramon, do národního parku Ein Avdat. Ten leží nedaleko kibucu Sde Boker a univerzitního městečka Midrešet Ben Gurion, které lze využít jako základnu pro výpravy do Negevu. Také Midrešet Ben Gurion totiž leží na krásném místě, na hraně kaňonu vádí Nachal Cin. 

Samotný národní park je poměrně malý, a jeho srdcem je hluboce zaříznutý kaňon, v němž se na povrch dere voda vyvěrající několika prameny. Díky nim bylo toto místo dlouhodobě osídleno, což dokládají nálezy pazourkových nástrojů nebo jeskyní, dříve využívaných a upravených pro bydlení. Horní vrstvy jsou tvořeny odolnými eocénními vápenci, které leží na měkkých jílovcích a slínovcích. Při utváření kaňonu (podle různých metod datování existuje v současné podobě asi 45 000 let) hrál roli fenomén zpětné eroze a říčního pirátství.

U severního vstupu do národního parku už asi 250 let roste řečík atlantický (Pistacia atlantica), mohutný exemplář stromu, jehož přítomnost dokazuje, že zde dříve panovalo deštivější klima než nyní. Zároveň hned za vstupem leží kámen, do nějž je vytesán model soutěsky, o níž si tak lze udělat poměrně přesnou představu.

Nebezpečné bleskové povodně

Voda z pramenů překonává několik vodopádů – ten nejvyšší je vysoký čtyřicet metrů a leží na jižním okraji národního parku, u pramene Ejn Ma´arif. Asi nejhezčí a nejznámější je patnáctimetrový vodopád u pramene Ejn Avdat, který padá do hodně úzké soutěsky se stěnami tvořenými výraznými vodorovnými vrstvami. Skály se zrcadlí v hladině tůněk, které jsou prý hluboké až osm metrů, a je to skutečně podívaná, která člověku bere dech. 

Prameny a potůčky jsou ale závislé na srážkách, které obvykle přicházejí v zimě. Poslední dobou jich ale ani tehdy moc nebývá, a tak i v zimě voda padá spíše nevýrazným „čůrkem“. Některé vodopády mohou dokonce být úplně vyschlé. To se ale změní po dešti – častější než dlouhotrvající „zahradnický deštíček“ tady bývají prudké bouře, které ve spojení s holým povrchem pouště mívají za následek bleskové povodně, při nichž spadlá voda prohučí kaňony opravdu mimořádně rychle. To pak i v poušti mohou být povodně životu nebezpečné…

Národní park Ein Avdat je poměrně malý, a tak si lze výlet prodloužit v některém z okolních údolí, možností se nabízí bezpočet. Jedním z cílů může být třeba vysoký vodopád Parsa, padající do několik desítek metrů hlubokého kaňonu, nebo nedaleké prameny Ein Aqeq. Ty jsou oblíbeným místem pro rodinný víkendový piknik, protože v jejich okolí se to díky vodě hezky zelená.

Kaňony u Mrtvého moře

Mrtvé moře je fenomén sám o sobě. Nejníže položené místo světa, jezero, jehož voda je v porovnání s mořskou desetkrát slanější. Vody v něm však rychle ubývá, za poslední století – kdy probíhá kontinuální monitoring – hladina klesla zhruba o čtyřicet metrů a rozloha se zmenšila o třetinu. Odborníci z Izraele i Jordánska řeší, jak tento problém – způsobený zmenšením přítoku vody z intenzivně využívané řeky Jordán – vyřešit. Jedním z poměrně starých návrhů je možnost prokopání spojnice Mrtvého moře s Rudým mořem, což by ale představovalo poměrně velký zásah do dotčených ekosystémů.

Rychle klesající hladina odhaluje nové plochy souše a dává vzniknout zajímavému fenoménu – mladým, ostře zařezaným kaňonům. Jednak jsou sedimenty tvořící čerstvě odhalenou souš měkké, jednak se do nich občasné řeky stékající z okolních kopců rychle zakusují, protože díky poklesu hladiny mají větší spád a tím pádem i výrazně větší erozní sílu. S trochou fantazie tak labyrinty kaňonů připomínají třeba americký Grand Canyon při pohledu z letadla. Bližší průzkum ale může být nebezpečný, povrch je protkán solnými jeskyněmi, které hrozí zřícením.

Dívat se s nadhledem

A odkud se na kaňony dívat? Mrtvé moře obklopují strmé svahy, zakončené náhorní plošinou. Kaňony zde vedou turistické stezky, jednou z největších atrakcí je Davidův vodopád v národním parku Ein Gedi. Samotný vodopád ale průměrného Čecha pravděpodobně zklame – na vyprahlý jih Izraele to možná atrakce je, ale pro nás nic extra. 

TIP: Pevnost Masada: Nedobytné orlí hnízdo

Zajímavější jsou túry značenými stezkami výše do hor. Nejen že se z nich otevírají krásné výhledy na Mrtvé moře, ale některé stezky vedou přímo vymletými koryty se zajímavě zaoblenými tvary evorzních hrnců. Na pobřeží Mrtvého moře se na jednom ze skalisek tyčí také pozůstatky pevnosti Masada, ikony izraelské historie. I okolo ní vede několik turistických stezek, zajímavý je třeba výšlap na horu Eleazar, na níž stál jeden z římských táborů při dobývání pevnosti. Je odsud hezký pohled na vrcholovou plošinu Masady, ale i na Mrtvé moře.

Vědci po dlouhá léta sledují hvězdy obíhající kolem neviditelného, kompaktního a velmi hmotného tělesa ležícího v centru naší Galaxie. Na základě těchto pozorování usoudili, že objekt označovaný Sagittarius A* by mohl být černou dírou. 

Vzhledem k tomu, že černá díra je zcela temná, nemůžeme ji spatřit přímo. Zářící plyn okolo však odhaluje neklamné známky její přítomnosti: temnou centrální oblast označovanou jako stín černé díry a jasný prstenec kolem. Záběr zachycuje paprsky světla zakřivené v silném gravitačním poli černé díry, která je čtyřmilionkrát hmotnější než Slunce. 

Superteleskop velikosti Země

„Byli jsme překvapeni, jak dobře souhlasí pozorovaná velikost prstence s předpovědí Einsteinovy obecné teorie relativity,“ říká Geoffrey Bower, vědecký pracovník projektu EHT. „Tato bezprecedentní pozorování výrazně zlepšila naše chápání dějů, které se odehrávají v samotném centru naší Galaxie, a přinášejí nový pohled na interakci obřích černých děr s okolím.“ 

Jelikož se černá díra nachází 27 tisíc světelných let od Země, má na obloze asi stejnou úhlovou velikost jako donut na povrchu Měsíce. Aby ji bylo možné zobrazit, vytvořili vědci výkonný superteleskop EHT, který propojil osm existujících radioteleskopů na celé planetě. Vznikl tak unikátní virtuální dalekohled o průměru srovnatelném se Zemí.

EHT sledoval objekt Sagittarius A* po několik nocí během roku 2017 a sbíral data po mnoho hodin, tedy způsobem, který se podobá pořizování fotografií s velmi dlouhou expozicí. Úspěch projektu EHT navazuje na první snímek černé díry zveřejněný v roce 2019, která se nachází v centru galaxie M87 a vědci ji dnes označují M87*.

Srovnání velikostí superhmotných černých děr M87* a Sgr A* (foto: EHT collaboration, Lia Medeiros, CC BY 4.0)

Tyto dva objekty jsou si velmi podobné, a to přesto, že černá díra ve středu naší Galaxie je více než tisíckrát menší a méně hmotná než M87*. „Máme zde dva různé typy galaxií a dvě černé díry s velmi rozdílnou hmotností, přesto jsou si poblíž okraje překvapivě podobné,“ upozorňuje profesorka Sera Markoff z Amsterdamské univerzity. „To znamená, že při pohledu zblízka řídí jejich chování obecná relativita a odlišnosti pozorovatelné ve větších vzdálenostech musí být důsledkem rozdílných vlastností hmoty, která černé díry obklopuje.“

TIP: Velký úspěch pro vědu: První detailní snímek supermasivní černé díry

Dosáhnout tohoto výsledku však bylo o poznání obtížnější než v případě M87*, a to přesto, že objekt Sgr A* je mnohem blíže k nám. „Plyn v blízkosti černých děr, jak v jádře galaxie M87 tak v případě Sgr A*, se pohybuje stejnou rychlostí – téměř rychlostí světla. Ale zatímco v případě M87* mu jeden oběh trvá dny až týdny, u mnohem menší Sgr A* jsou to sotva minuty. To znamená, že jasnost a rozložení plynu kolem Sgr A* se měnily během pozorování EHT velmi rychle – bylo to trochu jako pořídit ostrou fotku štěněte honícího si svůj vlastní ocásek,“ vysvětluje vědecký pracovník týmu EHT Chi-kwan Chan.

V jižním Walesu leží ospalé městečko Pontypridd čítající něco málo přes 30 000 obyvatel. Po celé 20. století se tam rodily děti s křestním jménem Verdun. Zatímco dnes se již jedná o odkaz na některého z předků, dříve upomínalo na nejkrvavější bitvu Velké války. V letech 1914–1919 se nejednalo o nic výjimečného a kromě bojišť se rodily děti pojmenované po hrdinech či spojené s koncem konfliktu.

Suverénní vítězství

Genealogové spočítali, že se během světového konfliktu či bezprostředně po jeho skončení ve Velké Británii narodilo přes 1 600 dětí pojmenovaných podle války. Mezi „bitevními“ dětmi s přehledem zvítězil Verdun s více než 900 nositeli, přestože se tohoto konkrétního střetu královské jednotky neúčastnily.

Druhé místo s obrovským odstupem zaujaly Ypry (71), ale objevoval se též Mons, Arras či Dardanely. Je zajímavé, že Somma jakožto nejkrvavější britská zkušenost inspirovala rodiče pouze 15 dětí, z toho jen tři se narodily ve Walesu. Další významné bojiště – Gallipoli, zůstalo zcela opomenuto.

Nositelé odkazu hrdinů

Další kategorii představují významné britské osobnosti – hrdinové, politici či vojevůdci, po nichž nesly jména dvě stovky potomků. Zde s přehledem zvítězil ministr války Horatio Kitchener, jenž zahynul v červnu 1916 na palubě potopené lodi.

Kromě něj inspirovala mnohé britská zdravotní sestra Edith Cavellová, která sloužila v okupované Belgii. Němci ji zadrželi, obvinili z napomáhání k útěku britských zajatců, odsoudili k smrti a v říjnu 1915 popravili. Její odkaz i jméno neslo v dalších letech 25 dětí pojmenovaných Cavell. 

Děti konce války

Poslední skupina se nejvíce objevovala v závěru konfliktu, kdy lidé skrze své potomky doufali v konečné vítězství (Victory – 120) a brzké uzavření míru (Peace – 84). V prvních poválečných letech se objevil symbol vlčího máku (anglicky Red Poppy), jenž byl od roku 1921 spojován také s veterány. V britské společnosti si získal takovou oblibu, že podle něj pojmenovalo své potomky 44 rodin. Jedná se o největší zastoupení v řádu desítek jedinců, kromě toho se však objevila i jména, která v českém překladu působí absurdně. V den uzavření příměří a v bezprostředně následujících dnech přišlo na svět například několik Armistice (příměří).

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Člověka zaujme, že mezi Brity s přehledem zvítězil právě Verdun. O „posedlosti“ touto bitvou mezi poddanými Jeho Veličenstva svědčí kromě pojmenovávání dětí také to, že vojáci během války sbírali na verdunském bojišti žaludy, které si pak přivezli domů a zasadili. Na ostrovech tak rostou desítky dubů, jejichž předky zdevastovala francouzská a německá děla.

Pokud to mladému Františku Josefovi I. pracovní program dovolil, měl ve zvyku vyrazit každého dne v poledne na procházku do vídeňských ulic. Udělal to i 18. února 1853, kdy došel až na baštu nedaleko Korutanské brány. O tom, že se zajištěním císařovy bezpečnosti si nedělal on ani dvůr starosti, svědčí skutečnost, že společnost mu většinou dělal jen jeho pobočník plukovník Maxmilián Karel hrabě O'Donell von Tyrconell.

Tak tomu bylo i onoho osudného dne. Panovník byl od dětství vychováván jako voják a sám se za vojáka pokládal, takže nebylo divu, že když na baště uslyšel zvuk vojenské trubky a hlasité povely, srdce mu velelo, aby se podíval, zda se opravdu jedná o jeho milovanou armádu. Nemýlil se. Na prostranství v městském příkopu pod ním cvičila vojenská jednotka. To bylo divadlo, které si nemohl nechat ujít. Opřel se o cihlovou zídku, která sloužila jako zábradlí, a soustředěně výcvik pozoroval. Jeho pobočník hrabě O'Donell udělal to samé a oba muži na chvíli přestali vnímat, co se děje za jejich zády. Toho využil jakýsi mladík, který se na císaře znenadání vrhl s výkřikem „Éljen Kossuth! – Sláva Košutovi!“ a dlouhým nožem mu zezadu zasadil ránu do krku. 

Zápas o život

Otřesený panovník odskočil od zídky a obrátil se tváří k útočníkovi. Když spatřil, že na něj znovu útočí a chce jej bodnout podruhé, tasil šavli a postavil se mu na odpor. To však již přiskočil plukovník O'Donell a pustil se s neznámým do zápasu. Rozběsněný atentátník kolem sebe mával dlouhým nožem jako šílený, takže se při tom dokonce sám zranil na ruce. Zdolat jej O'Donellovi pomohl až další muž, vysoký a urostlý, který násilníka povalil na zem a začal do něj bušit pěstmi.

Zraněný panovník stál opodál a pravou rukou si k silně krvácející ráně tiskl bílý šátek. Když viděl, že jeho pobočník útočníka odzbrojil, řekl druhému muži: „Schlagen Sie ihn doch nicht mehr! – Netlučte ho už přece!“ To již přispěchali další lidé, kteří se do útočníka pustili. Podle tehdejších novin měl namále, neboť jen „s obtíží spravedlivému hněvu rozdrážděného a se všech stran se hrnoucího lidu vyrván býti mohl“.  

O'Donell později do policejního protokolu uvedl: „Při tomto zápasu jsem měl náhle pocit, že mi někdo překáží. Zpočátku jsem si myslel, že to jsou vrahovi spoluspiklenci, ale brzy jsem zjistil, že to byli poctiví lidé, kteří mi přispěchali na pomoc.“

Tím prvním, který se do útočníka pustil a O'Donellovi pomohl nejvíce, byl vídeňský občan a majitel špeditérské firmy Josef Ettenreich. Císař se shluk lidí, který se kolem nich rychle vytvořil, snažil uklidnit. „Nic to není! Já tím jen sdílím osud svých statečných vojáků v Miláně,“ řekl a narážel tím na několik dní starý útok italských povstalců na rakouskou armádu, při němž bylo 12 vojáků zabito a 25 těžce a 49 lehce zraněno. Událost na veřejnost silně zapůsobila a lidé o ní dlouho hovořili.  

Rozhodovaly centimetry

Ačkoliv František Josef I. zachovával klid, vypadalo jeho zranění zle. Silně krvácel, jeho uniforma byla potřísněná krvavými skvrnami. Po příchodu policie, jíž předal zneškodněného atentátníka, doprovodil hrabě O'Donell panovníka do nedalekého paláce arcivévody Albrechta (dnešní Albertinum), kde se mu dostalo nejnutnějšího ošetření. Pak císař odjel kočárem do Hofburgu. Když dvorní lékaři Josef Wattmann a Johann Seeburger podrobili Františka Josefa I. důkladné prohlídce, zjistili, že měl obrovské štěstí. Rána byla dost dlouhá a silně rozevřená, proto tolik krvácela, nebyla však bezprostředně životu nebezpečná.

Svoji roli údajně sehrála skutečnost, že v okamžiku atentátníkova útoku vykřikla zděšením jistá žena, která císaře sledovala z okna protějšího domu. To způsobilo, že se František Josef I. prudce obrátil a v důsledku toho jej čepel nezasáhla přímo do týlu, nýbrž vnikla do límce uniformy a poranila šikmo na krku. „Ostří nože, které šlo límcem uniformy a kravatou, odrazilo se na záponce kravaty i mohlo jenom nepatrně v šikmém směru do kůže na krku proniknouti,“ stálo ve zprávě o atentátu.

Zranění tedy nebylo těžké, ale na důrazné doporučení lékařů musel panovník strávit několik dnů na lůžku. Je třeba si uvědomit, že nebezpečí komplikací reálně trvalo, neboť tehdy neexistovala antibiotika a situaci mohla zhoršit případná infekce. Tím spíš, že hrabě O'Donell údajně ránu po útoku vysál, neboť se obával, že vražedná zbraň mohla být potřena jedem.  

O chování Františka Josefa I. bezprostředně po útoku máme svědectví od jeho nejbližších. Císařův mladší bratr arcivévoda Karel Ludvík byl shodou okolností také na procházce, nedaleko paláce arcivévody Albrechta. Od rozčilených lidí na ulici se dozvěděl, co se přihodilo, a hned do Albertina pospíchal. O dva dny později svůj zážitek popsal dalšímu z císařských bratrů, arcivévodovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který si v té době odbýval vojenskou službu u námořnictva v Terstu. „Spěchal jsem do Albrechtova domu (…) a viděl jsem v předpokoji stát císaře, obdivuhodně chladnokrevného a naštěstí už obvázaného. Byl velkolepý a tvrdil, jako obvykle vždy říká: ‚Vůbec nic to není.‘ Nezdálo se, že by se změnil, i když ztratil tolik krve. Seeburger byl taky hned na místě. Popsat, jak vypadal on, hrabě Grünne (nejvyšší hofmistr císaře Františka Josefa I.) a všichni kolemstojící, je nemožné; všichni byli bílí a zelení a všechny údy se jim třásly.“ 

Za svobodu Uher

Atentátníka policie tvrdě vyslýchala, protože měla všechny důvody domnívat, že nebyl sám, kdo útok připravoval. Mínila, že se jedná o rozsáhlé spiknutí uherských vlastenců. Ale přestože součástí výslechu byl dvojí trest patnácti ran holí, jméno žádného případného spolupachatele János Libényi neuvedl, takže policie nakonec dospěla k závěru, že jednal na vlastní pěst, což byla nejspíš pravda.

Jako hlavní motiv svého činu Libényi uváděl situaci v Uhrách po potlačení revoluce let 1848 a 1849, popravy, perzekuci a útlak, které v poražené zemi zavládly. Opakovaně tvrdil, že chtěl císaře zabít proto, aby svou „vlast osvobodil od současné poroby“. Vojenský soud ve Vídni jej 23. února 1853 odsoudil k trestu smrti. O tři dny později, 26. února, skončil jeho život na popravišti na kopci Wienerberg v jižní části hlavního města.

TIP: Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

Po vynesení rozsudku kupodivu požádal císaře o milost. František Josef I., který musel každý trest smrti schválit a bez jeho podpisu žádná exekuce nemohla proběhnout, mu ji ale odmítl udělit. Nedělal to z pomstychtivosti. Byl skutečně hluboce přesvědčen, že tomu, kdo se opováží vztáhnout ruku na život svého panovníka, nepatří nic jiného než smrt. Nicméně jistou dávku velkorysosti přece jen projevil. Když se od vyšetřujících orgánů dozvěděl, že Libényi ve Vídni živil svoji starou matku, která by po jeho smrti zůstala zcela bez prostředků, nechal jí vyměřit malý doživotní důchod, a teprve pak rozsudek smrti podepsal.

Výzkumná loď EV Nautilus letos v dubnu vyrazila na expedici „Luʻuaeaahikiikekumu“, jejímž cílem bylo prozkoumat doposud nezmapovanou oblast „Liliʻuokalani Ridge Seamounts“, která se nachází severně od Havajských ostrovů. Během výzkumu badatelé narazili na pozoruhodný jev, který připomíná slavnou „žlutou dlážděnou cestu“ z příběhu o „čaroději ze země Oz“.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

„Žlutá dlážděná cesta“ na dně oceánu je ve skutečnosti projevem vulkanických procesů, které nalámaly horninu ve zvláštně pravidelném uspořádání. Touto horninou je hyaloklastit – vulkanická hrubozrnná hornina vzniklá usazením kusů vulkanického skla, které vzniklo při podmořské erupci. Bizarní geologická formace se nachází poblíž vrcholu podmořské hory Nootka, která je jedním z vrcholů chráněné oblasti Papahānaumokuakea Marine National Monument.

Další dobrodružství výzkumné lodi EV Nautilus můžete sledovat na sociálních sítích - Facebooku, Twitteru nebo na Instagramu.

„Posloucháš mě vůbec?“ Pravdivá odpověď na rodičovskou otázku, směřující k roztěkanému puberťákovi, je podle vědců z americké Stanfordovy univerzity: „Ne.“ Nejde ale podle nich o výraz nezájmu, schválnosti či škodolibosti. Podle nové studie jde o důsledek pozoruhodného jevu, k němuž dochází v mozku dítěte kolem 13. narozenin.

Psychiatr Daniel Abrams se problematiku chování dětí a dospívajících rozhodl prozkoumat pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI). Vybrané skupině adolescentů pouštěl různé hlasy a sledoval, co se v mozcích posluchače děje a jak mozková centra na konkrétní hlas reagují. Navázal tak na vlastní výzkum z roku 2016, v němž sledoval děti mladší 13 let. U těch se ukázalo, že jejich mozky dávají hlasu matky naprostou přednost.

Jak slyší teenageři matku?

V nové studii se vědci tentokrát zaměřili na teenagery – prozkoumali reakce a chování 22 dospívajících ve věku 13 až 17 let. Výsledky výzkumu ukazují, že u starších dětí hlas matky ztrácí své původní kouzlo. Teenageři mnohem více sledují a zpracovávají cizí hlasy, které následně využívají při budování sociální paměti.

TIP: Stejně jako lidé: Podle britských vědců i psi prožívají pubertu

Badatelé zjistili, že vazba k matčině hlasu je u mladších dětí narušena jen výjimečně, například kvůli stavům, jako jsou autistické poruchy. V průběhu dospívání ale hraje hlas matky v mozku dítěte stále menší roli. Mozek teenagera se přeladí na hlasy cizích lidí a obecně vykazuje zvýšenou citlivost k novým věcem. Tyto změny jsou přitom přirozenou součástí zdravého sociálního vývoje dítěte, které vedou teenagera k lepšímu pochopení myšlenek a záměrů jiných lidí.

Zatímco slepičí vejce patří v obchodech s potravinami mezi základní sortiment, sehnat v běžném supermarketu ta krůtí – na rozdíl od masa zmíněných ptáků – bývá takřka nemožné. Důvody jsou ryze praktické: Farmářům by se to ekonomicky nevyplatilo.

Krůty snášejí v průměru „pouze“ dvě vejce za týden, zatímco nosnice či kachny šlechtěné k daným účelům kladou každý den jedno. Větší opeřenec je navíc náročnější na krmivo i prostor. Započítáme-li všechny uvedené faktory, pak by se podle analýzy amerických zemědělců cena jediného krůtího vejce vyšplhala v přepočtu na víc než šedesát korun. A jelikož jsou chuťově zcela srovnatelná se svými slepičími protějšky, patrně by po nich panovala jen minimální poptávka.

TIP: Bílá, hnědá, zelená: Proč slepice snášejí různě zbarvená vejce?

Krůtí vejce poskytuje téměř dvojnásobek kalorií, bílkovin a tuku než slepičí vejce (hlavně kvůli jejich větší velikosti). Jedno krůtí vejce obsahuje 135 kalorií (slepičí asi 72 kalorií), přibližně 11 gramů bílkovin (6 g) a 9 gramů tuku (5 g). Obsahuje ale i více cholesterolu (933 mg proti 372 mg u slepičího).

Ačkoliv si je nejčastěji spojujeme s loděmi, za vrak se dá technicky vzato považovat jakýkoliv potopený produkt lidské činnosti, do kterého se lze dostat – ať už jde o zřícené letadlo, vysloužilé vozidlo či stavební konstrukci.

Vyznavači vrakového potápění tak nemusejí hned mířit za hranice: I v Česku se najdou místa lákající k prozkoumání. Kupříkladu zaplavený lom u vesnice Bořená Hora ukrývá vrtulník Mil Mi-6 a několik vozů, zatímco slapská přehrada nabízí podvodní průzkum řady hausbótů. Někde se vraky – nejčastěji nepoužívané autobusy – dokonce umisťují na dno vodních nádrží záměrně právě kvůli podobným nadšencům. Jenže průzkum takových cílů rozhodně není pro sváteční potápěče. 

Nástrahy stísněných prostor

Potápění k vrakům lze rozdělit do tří kategorií neboli „penetration“, označených anglickými termíny „non“, „limited“ a „full“. V prvním případě se potápěči pohybují pouze kolem ponořeného objektu, při druhé variantě pak do něj sice vstupují, ale po celou dobu si udržují výhled na vchod a nacházejí se v dosahu přirozeného světla. Teprve tzv. full penetration znamená hluboký vstup do útrob objektu, bez přímé cesty ven. Vážní zájemci o třetí kategorii by ovšem měli nejprve absolvovat specializovaný kurz, protože průzkum nitra podvodního cíle s sebou nese řadu rizik.

Především většinou chybí možnost přímého výstupu k hladině a v případě nouze se tím zásadně zužují varianty úniku či pomoci. Vraky navíc často pokrývá silná vrstva kalu, který se pohybem snadno zvíří, a zejména v interiéru pak trvá relativně dlouho, než se usadí. Potíž představují i stísněné prostory a snížená viditelnost, jež značně omezují orientaci, nehledě na riziko nechtěného zachycení o členitou konstrukci. V takovém prostředí se postupuje stejně jako při nočních ponorech – primární svítilnu má potápěč na hřbetu ruky a druhé světlo pro případ poruchy si připevňuje na výstroj. 

Záchranné lanko

Začátečníci často bojují s pochopitelnými obavami, že se vrak zhroutí právě ve chvíli, kdy se nacházejí uvnitř. Pravděpodobnost takového scénáře je sice takřka nulová, přesto se vyplatí vyhýbat se objektům ve viditelně špatném stavu. O dost reálnější je možnost, že průzkumník v polorozpadlém bludišti zabloudí, což se mu může stát v krajním případě osudným. Praktické řešení nabízí obyčejné vodicí lanko, tzv. reel, přivázané ve výchozím bodě. Potápěč se ho po celé trase jednou rukou dotýká a lanko jej nejen bezpečně vyvede zpět, ale dokáže navádět potápěče i v úplné tmě, pokud náhodou vypoví službu světelný zdroj, nebo se příliš zvíří usazeniny. 

TIP: Když ve vás vře krev: Kesonová nemoc hrozí nejen potápěčům

Přes všechna opatření by se začátečníci měli „dolů“ vydávat zásadně s doprovodem a před sestupem pod hladinu se společně seznámit s klíčovými informacemi o hloubce, poloze či plánu ponoru, který je nutné dodržovat. K nezbytnému vybavení patří bezpečnostní prvky, zejména helma; vhod přijde také voděodolná mapka vraku nebo záložní reel. Tak tedy připraveni? Vrakové potápění patří k nejvíc vzrušujícím zážitkům, jaké podmořský svět skýtá. Nabídne-li se vám tedy k němu příležitost, určitě neváhejte.

Za druhé světové války i korejského konfliktu se posttraumatické stresové poruše, nebo jak se tehdy říkalo granátovému šoku či válečné neuróze, detailně věnovala řada vojenských psychiatrů v čele s Abramem Kardinerem a Herbertem Spiegelem. Oba Američané popsali válečnou neurózu, stresovou reakci i vyčerpání z boje. Formulovali principy neodkladné prevence a péče, jež zahrnovala odstranění nebezpečí, ale zachovávala kontakt s bojovou jednotkou. Kardinerova kniha The Traumatic Neuroses of War z roku 1941 je dodnes považována za klíčové pojednání na toto citlivé téma.

Předchozí část: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (1)

Spiegel se zase proslavil v severní Africe, kde sloužil jako praporní lékař u 1. divize a používal hypnózu při léčbě bolesti. Dosáhl takových úspěchů, že výrazně snížil spotřebu návykového morfinu u těžce raněných. Později napsal: „Zjistil jsem, že v hypnóze lze s úspěchem použít přemlouvání a návrhy, které mužům pomohou vrátit se na předchozí úroveň fungování.“

Přes medicínský pokrok někteří důstojníci stále odmítali uznávat existenci PTSD a trpící vojáky považovali za zbabělce a simulanty. Mezi nejznámější případy takové ignorace patří chování amerického generála George Pattona při návštěvě polních nemocnic v létě 1943.

Rozzuřený generál

K prvnímu incidentu došlo 3. srpna v lazaretu u sicilské obce Nicosia. Patton ji navštívil v doprovodu vojenských lékařů a začal promlouvat s pacienty. Všiml si vojína Charlese Kuhla, trpícího vyčerpáním i psychickými problémy, a zeptal se, jaká zranění jej trápí. Mladík odvětil, že jde o problémy s nervy.

Vojevůdce se rozzuřil, udeřil Kuhla do tváře rukavicemi a vyvlekl ho ze stanu. Nakopl nebožáka do zadku a řval: „Neošetřujte toho zkurvysyna! Slyšíš, bastarde? Půjdeš zpátky na frontu!“ Lékaři však záhy zjistili, že kromě psychických problémů má voják i horečku 39 °C a trpí malárií.

Patton řádí dál

Podobná situace se opakovala o týden později v 93. evakuační nemocnici, kde Patton prováděl další z inspekcí. Povšiml si vojína Paula Bennetta, třesoucího se po celém těle. Na dotaz po příčině muž odpověděl, že jej zradily nervy a má hrůzu z dělostřelby. Patton ho začal opět fackovat a křičel: „Tvoje nervy? K čertu, jsi jenom zatracený zbabělec! Drž hubu a přestaň fňukat! Nenechám statečné muže postřelené v boji dívat se na tohohle zbabělce, jak sedí a brečí!“

Rozlícený generál neváhal Bennettovi vyhrožovat, že pokud se ihned nevrátí do boje, postaví jej před popravčí četu. Přihlížející důstojníky takové chování pobouřilo. Lékaři II. sboru sepsali o incidentu zprávu a zaslali ji nadřízeným.

Dokončení: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (3)

Informace o nevhodném chování generála Pattona doputovaly až na stůl vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera, který nechal zahájit vyšetřování. Nakonec cholerickému vojevůdci nařídil, aby se vojákům omluvil. Pro Pattona to znamenalo spolknout pořádně hořkou pilulku, ale uposlechl. Nejprve pozval Bennetta do kanceláře, kde si potřásli rukama. Koncem srpna se tatáž scéna odehrála před lékařským personálem, jemuž se generál omluvil za „impulzivní jednání“, a ospravedlnění se dočkal i Kuhl. Následně Patton navštívil všechny divize pod svým velením, chválil statečnost vojáků a omlouval se za všechny případy, kdy byl k podřízeným moc tvrdý.

Britská společnost Orbex nedávno představila první prototyp své nosné rakety Orbex Prime. Prototyp nyní čekají testy, které prověří její připravenost na první start. Orbex Prime je označována jako „nejekologičtější“ nosnou raketu dneška – podle vývojářů podstatně méně zatěžuje životní prostředí.

Orbex Prime je 19 metrů dlouhá dvoustupňová nosná raketa, která by měla vynášet malé náklady na nízkou oběžnou dráhu. Létá na biopropan. Tento pohon sice není úplně uhlíkově neutrální, ale raketa Orbex Prime vypustí o 96 procent méně emisí uhlíku než jiné nosné rakety podobné velikosti.

Ekologická raketa na ekologickém kosmodromu

Orbex Prime má být udržitelná, i pokud jde o odpad na oběžné dráze. Měla by být nejen opakovaně použitelná, neměla by ale ani zanechávat žádný materiál na oběžné dráze. Aby toho nebylo málo, Orbex Prime využívá 3D tištěný raketový motor – největší motor tohoto typu na světě.

„Pro Orbex je to významný milník, který ukazuje, jak daleko jsme již došli. Z vnějšku sice tahle raketa vypadá jako každá jiná, ale uvnitř je Prime jedinečná. Nabízí spoustu inovací, včetně paliva s nízkým obsahem uhlíku, kompletně 3D tištěné raketové motory, velmi lehké palivové nádrže i novou technologii pro opětovné použití,“ popisuje novinku šéf společnosti Orbex Chris Larmou.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů?

Raketa Orbex Prime se má svého premiérového startu dočkat v dohledné době. Vzlétnout by měla z kosmodromu Space Hub Sutherland – prvního evropského kosmodromu, který se nachází na severním pobřeží Skotska. Také u stavby tohoto kosmodromu inženýři kladli maximální důraz na co nejnižší zátěž pro životní prostředí. Britové doufají, že jim vesmírné aktivity a vypouštění menších satelitů přinesou během příštího desetiletí až pět miliard dolarů (přes 110 miliard Kč).