Mezi veliteli excelujícími při defenzivních operacích platil za hvězdu zejména generál Gotthard Heinrici. A to jak mezi svými kolegy z Wehrmachtu, tak u spojeneckých protivníků. Vojevůdcovské schopnosti měl takříkajíc v rodině – byl ostatně bratrancem Gerda von Rundstedta. Přesto se netěšil v nacistických kruzích bůhvíjaké popularitě – třeba pro své náboženské založení, odmítnutí vstupu do NSDAP a také pro jistý nedostatek charismatu.

Předchozí část: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (1)

Mistr defenzivy

Vynikající cit pro hospodárné zacházení s přidělenými jednotkami prokázal Heinrici mimo jiné na podzim 1943 u Orši. Rudoarmějci na běloruský dopravní uzel opakovaně útočili masivními svazky, jenže Heinriciho 4. armáda jej udržela a způsobila protivníkovi – oproti vlastním škodám – patnáctinásobné ztráty. Následujícího roku se generálplukovník osvědčil v čele armádní skupiny hájící části Maďarska, Polska, Slovenska a severní Moravy, jeho hvězdný okamžik však přišel na jaře 1945. 

Na jaře 1945 se generál Gotthard Heinrici stal velitelem skupiny armád Visla, která brzdila Sověty při snahách o překročení Odry a výpadu na Berlín. Než svazky vedené maršálem Georgijem Žukovem 16. dubna udeřily na Heinriciho pozice na Seelowských výšinách, uskutečnila Rudá armáda zřejmě nejmohutnější dělostřeleckou přípravu celé války (asi sedm milionů projektilů za 35 minut).

Vítězství díky přesile

Sovětský velitel se domníval, že obranu zasypanou olovem snadno prorazí, ale Heinrici byl proti. Jeho zpravodajci včas zjistili nepřátelské záměry a velitel tak nechal ještě před prvním výstřelem stáhnout většinu mužstva do týlu. Ruské granáty tak dopadly do prázdných linií, které vojáci Wehrmachtu po ukončení kanonády promptně obsadili.

Maršál zuřil, ale nebývalo mu než uznale zhodnotit protivníkovy schopnosti. Sovětská převaha ale tak jako tak musela nakonec rozhodnout a po třech dnech rudoarmějci Heinriciho pozicemi pronikli.

Pokračování: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (3)

V osmdesátých letech byly u myší nalezeny poněkud tajemné imunitní buňky, které dostaly označení B-1. Objevují se v rané fázi embryonálního vývoje myši a jsou-li aktivovány, vytvářejí různé protilátky. Některé z těchto protilátek se váží k vlastním buňkám myši a pomáhají odstraňovat z těla odumírající a mrtvé buňky. Aktivované buňky B-1 také vytvářejí protilátky, které fungují jako první obranná linie proti patogenům, například virům a bakteriím. 

Po objevení buněk B-1 u myší vědci pochopitelně pátrali po jejich lidské verzi. To se ale ukázalo jako velmi obtížné. Poprvé jejich nalezení ohlásil jeden výzkumný tým v roce 2011, jejich výsledky ale nebyly uznány jako přesvědčivý důkaz. Odborníci se nevzdali a dál tyto tajemné imunitní buňky hledali. 

Lidské buňky B-1

Nakonec to trvalo déle než deset let. Sarah Teichmann z britského Institutu Wellcome Sanger s početným týmem spolupracovníků v rámci nového výzkumu přinesla první silně podpořený doklad existence buněk B-1. Stejně jako u myší se objevují během raného embryonálního vývoje, konkrétně v prvním a druhém trimestru.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Zmíněný výzkum byl součástí projektu mezinárodního výzkumného konsorcia „Human Cell Atlas“, jehož cílem je studovat pozice, funkce a charakteristiky každého typu buněk v lidském těle. Zároveň s potvrzením existence B-1 buněk členové této výzkumné skupiny publikovali výsledky analýz více než milionu lidských buněk, které reprezentovaly více než 500 různých typů buněk v lidském těle a byly získány z více než 30 různých lidských tkání.

Rostliny v měsíční půdě a v kontrolních vzorcích podle Anny-Lisy Paulové z Floridské univerzity vypadaly do šestého dne zhruba stejně. Poté se objevily rozdíly. Rostliny pěstované v měsíční půdě začaly vykazovat stres, vyvíjely se pomaleji a skončily zakrnělé. I tak ale podle vědců jde o průlom, který má i „pozemské“ důsledky.

„Tento výzkum má zásadní význam pro dlouhodobé cíle NASA v oblasti lidského průzkumu, protože budeme muset využít zdroje nalezené na Měsíci a Marsu k vývoji zdrojů potravy pro budoucí astronauty žijící a pracující v hlubokém vesmíru,“ uvedl šéf amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír Bill Nelson. Doplnil, že výzkum má význam i pro Zemi, jelikož může přispět k zemědělským inovacím, které pomohou pěstovat rostliny v těžkých podmínkách.

TIP: Pálivý experiment: Astronauti si na palubě ISS vypěstovali vlastní chilli papričky

Jeden z problémů, kterým výzkumníci čelí, je nedostatek měsíční půdy pro podobné experimenty. Během tříletého období od roku 1969 přivezli astronauti NASA z měsíčního povrchu 382 kilogramů měsíčních hornin, kamínků, písku a prachu. Tým vědců z Floridské univerzity dostal na experiment pouze gram měsíční půdy na rostlinu.

William Shakespeare vskutku Richardovi III. „naložil.“ Jen během hry dá zlopověstný hrbáč pokyn zavraždit svého bratra, pár svých odpůrců, dva své nezletilé synovce a vlastní manželku. Že to nemusela být tak úplně pravda, se pokusilo naznačit hned několik autorů historických románů. Stal jen nevinnou obětí tudorovské propagandy? Tak jednoduché to nejspíš nebude. 

Válka růží

Na počátku všeho leží válka růží, konflikt, v němž proti sobě v Anglii bojovali o moc a královskou korunu dva silné rody: Yorkové a Lancasteři. Richardův otec Richard Plantagenet stál v čele rodu Yorků. Poté, co padl v jedné z bitev, jeho nejstarší syn zajal a uvěznil stávajícího krále Jindřicha VI. a nechal se korunovat králem Edvardem IV. To bylo našemu hrdinovi pouhých sedmnáct let. Coby bratr nového krále získal Richard titul vévoda z Gloucesteru. Vyznamenal se v několika vojenských střetech a roku 1471 se jako dvacetiletý oženil s šestnáctiletou vdovou po synovi krále Jindřicha VI., Annou Nevillovou. 

Když roku 1483 zemřel král Edvard IV., stal se Richard lordem protektorem a vychovatelem svých dvou synovců, dvanáctiletého prince Edvarda a devítiletého Richarda z Yorku. Ano, tato dvě jména se skutečně „točila“ hned v několika rodinách, zkuste si nesplést i jejich nositele. Mladinký Edvard měl být brzy korunován, jenže potom se najednou vynořila informace, že král Edvard se před sňatkem s jejich matkou zaslíbil jiné ženě. A možná si ji dokonce tajně vzal. Právně i z hlediska církevního se tak oba chlapci-následníci stali nemanželskými dětmi, které ztratily nárok na korunu. Na trůn proto 6. července 1483 usedl vévoda z Gloucesteru jako Richard III. Následujícího roku vše posvětil listinou Titulus Regis i britský parlament.

Zloduch

Když jsme se nyní dostali k nejkontroverznější z kapitol z Richardova života, pojďme si vysvětlit, které zločiny Shakespeare poslednímu králi z rodu Plantagenetů přiřkl právem a které si nejsíš hodně přibarvil či vymyslel.

Už na samém začátku divadelní hry se dozvíme, že Richard v bitvě u Tewkesbury zabil syna tehdejšího krále Jindřicha VI. Jenže o tom, jak princ Edvard z Walesu zemřel, žádné zprávy nejsou – nebo spíš není známo jméno toho, kdo jej v boji či na útěku porazil. Jenže Richard si v dramatu namlouvá Edvardovu mladinkou vdovu Annu Nevillovou a zesílit dojem tím, že jde o vraha jejího muže, se Shakespearovi jistě hodilo. 

Podezřele rychlý konec také ve vězení potkal bývalého krále Jindřicha VI. A Richard má být opět pachatelem. Jenže daleko pravděpodobnější je, že mladík jen vykonával rozkaz svého bratra krále Edvarda IV. Mnohem zákeřnější a nemorálnější je ovšem třetí z vražd, které Richardovi hra „přišila“. Za oběť mu tentokrát měl padnout jeho vlastní bratr – George, vévoda z Clarence. Jenže ten byl usvědčen z několika zrádných skutků proti králi (svému nejstaršímu bratru) a rozsudek smrti nad ním vynesl šlechtický soud.

Richardovi v tomto případě jen připadla úřední povinnost dohledu nad popravou – zastával totiž funkci konstábla, tedy nejvyššího královského soudního úředníka. Přesto nechtěl být s bratrovým stětím spojován a král Edvard proto speciálně pro tuto exekuci jmenoval dočasně jiného konstábla – vévodu Buckinghama. 

Další čtyři popravení spadají do krátké éry Richardovy role lorda protektora. Šlo o šlechtice Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana, kteří odmítli uznat jeho panovnickou autoritu. Zároveň patřili k oporám královny-vdovy Alžběty Woodwillové. Jejich konání však bylo možno hodnotit jako spiknutí proti koruně – a jako takové muselo být potrestáno. Nic, co by tehdejší praxe shledávala podivným.

Pojďme proto opět k obviněním osobnější povahy. Doopravdy Richard přispěl k úmrtí své manželky Anny? Ve skutečnosti zemřela nejspíš na souchotě už v březnu 1485. A král ji bolestně oplakával. I zde nejspíš Shakespeare použil záměrně pokroucenou verzi historie. 

Zločin v Toweru

Nejhorším skutkem však zůstává vražda obou mladinkých princů. Naposledy je svědkové viděli na začátku podzimu 1484 v Toweru. To už Richard získal anglickou korunu a vládl zemi. Že se jim něco mohlo stát, si ovšem lidé uvědomili až po Velikonocích následujícího roku. A skutečně obviněn z jejich smrti byl Richard až po dalších sedmnácti letech. Svou účast na vraždě a její okolnosti vyznal před svou smrtí přímo Richardův přítel, sir James Tyrell. Další důkazy ovšem chyběly – včetně těl obětí.

Pokud se ptáte, zda měl Richard k vraždě motiv, když už se králem prohlásil a své synovce zbavil legitimního původu, jednoznačnou odpověď vám dát nemůžeme. Jistě – právně se nacházeli mimo hru. Jenže stále mohli být využiti Richardovými nepřáteli. Jeho jediný zákonný dědic, desetiletý syn Edvard z Middlehamu, totiž nedávno náhle zemřel. Pokud by se některé ambiciozní šlechtické skupině povedlo odstranit Richarda, nic by nebránilo tomu, zrušit Titulus Regis a znovu mladé prince dostat do hry o následnictví.

Chlapci však zmizeli. Beze stopy. Teprve roku 1674, když se opravovaly schody v towerské Bílé věži, odkryli dělníci kostry dvou dětí zhruba odpovídající věku 11 a 13 let. V tu chvíli měli všichni jasno: jde bezpochyby o nešťastné zavražděné hochy! A to přesto, že princové jsou většinou spojováni s takzvanou Krvavou věží a Bílou věž nikdy nikdo neobýval – nacházela se tu jen kaple, úřad konstábla a síň královské rady. 

Věda a dedukce

Samozřejmě moderní doba je mnohem skeptičtější. A tak se kosti domnělých princů, uložené v kapli Neviňátek ve Westminsterském opatství, poprvé objevily v hledáčku dvojice vědců roku 1934. Věk prý zhruba odpovídá, druhá z nich však mohla patřit i dívce. Dnes bychom jistě z testů DNA dokázali vyčíst mnohem přesnější informace. Jenže Alžběta II. přezkoumání roku 2000 zamítla. Na Richardově pověsti by se tím patrně nic nezměnilo.

TIP: Tajemná kukačka: Který z anglických panovníků byl bastardem?

A samotné určení identity by nám zase nedokázalo potvrdit, zda princi zemřeli za Richarda, nebo o pár měsíců později, kdy se vlády chopil Jindřich VII. Nevíme totiž ani datum smrti, ani přesný způsob, jakým sešli ze světa – zda byli udušeni ve spánku, otráveni či naopak vyhladověni k smrti.

Americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty, čili DARPA, cílí svou podporu do oblastí výzkumu a vývoje, které považuje za klíčové a slibné pro budoucnost Spojených států i celého světa. Nedávno spustili program NOM4D (Novel Orbital Moon Manufacturing, Materials, and Mass Efficient Design), který je věnován konstrukci velkých objektů ve vesmíru.

Program NOM4D je součástí úsilí o snížení nákladů na kosmické lety, které jsou stále astronomické. Vesmírné stavitelství by mělo využívat materiál dovezený ze Země a v dohledné budoucnosti i materiál z jiných světů, jako je Měsíc či Mars. Určitě se bude stavět v souvislosti s lety na Měsíc, zejména až tam dorazí landery soukromých společností v rámci programu NASA „Commercial Lunar Payload Services“.

Stavby ve vesmíru

DARPA již spolupracuje s osmi týmy, které se v rámci programu NOM4D zaměřují na konstrukci struktur ve vesmíru, neomezených objemem nákladních prostorů v nosných raketách. V úvodních fázích se financování z prostředků DARPA soustředí na pozemský výzkum. Pak bude následovat prostor mezi Zemí a Měsícem, který se rýsuje jako prioritní oblast zájmu amerických ozbrojených sil.

TIP: Je to blízko! První vesmírný hotel by mohl začít fungovat již za tři roky

Program NOM4D zahrnuje vývoj a testování nových materiálů, výrobní procesy a design technologií, které bude možné v budoucnu využívat ve vesmíru. Produktem výroby ve vesmíru je i Mezinárodní vesmírná stanice, která ale vznikla s podstatným přispěním astronautů a v průběhu dlouhé doby. V budoucnosti by podobné stavby měly vznikat téměř výhradně díky robotickým systémům.

Nejen Spojené státy jsou „proslavené“ poněkud bizarními soudními přemi. O podivnosti před soudním stolcem není nouze ani v Indii. Sanjeev a Sadhana Prasadovi podali žalobu na svého vlastního syna pro „duševní újmu“. Rodičovský pár tvrdí, že v průběhu let investovali značné sumy peněz do synova vzdělání a odborné přípravy, finančně mu pomáhali, když nemohl najít práci.

„Vzdali jsme se svých snů, abychom ho vychovali. Dokonce jsme si vzali půjčku na jeho vzdělání. Zaplatili jsme mu pilotní kurz, velkolepou svatbu a líbánky v Thajsku,“ vypočítává otec investice do synova štěstí. Na oplátku od něj očekávali jediné – že jim na stáří „dá vnouče“. „Můj syn je ženatý šest let, ale dítě stále neplánují,“ prohlásil zklamaný otec.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Rodičům vadí i všetečné otázky sousedů a známých, které jim podle jejich slov způsobují další bolest. Rodiče proto požadují úhradu nákladů na synovu výchovu ve výši 25 milionů indických rupií (zhruba 7,5 milionu korun) a stejnou částku jako náhradu za způsobenou duševní újmu. Svou žalobu jsou ochotni stáhnout, pokud synova partnerka do roka otěhotní.

Glaciální archeologové se v Norsku blýskli úžasným objevem. Jde o neuvěřitelně zachovalý šíp z doby železné, jehož stáří je asi 1 700 let. Byl nalezen jako součást souboru několika desítek šípů rozmanitého stáří, které se skrývaly v ledu, na blíže neupřesněném místě v pohoří Jotunheimen. Nález šípů úzce souvisí s globálním oteplováním, které odkrylo předměty dlouhá staletí ukryté v ledu.

Zmíněný šíp, který měří asi 80 centimetrů, se zachoval ve výjimečně dobrém stavu, se železným hrotem i aerodynamickým opeřením. Podle odborníků je zachovalý podstatně lépe než šípy slavného ledovcového muže Ötziho, i když ty jsou zase zhruba třikrát starší. Podle odborníků je každopádně velmi výjimečné objevit tak starý šíp s opeřením.

Šíp dávných lovců

Dánský archeolog Lars Pilø, který je ve vedení programu Glaciální archeologie, a jeho kolegové, se rozhodli upustit od radiokarbonového datování šípu. Při takové analýze by bylo nutné část šípu obětovat. Styl šípu je ale velmi známý, takže ve skutečnosti bylo poměrně snadné ho se slušnou přesností datovat.

TIP: Tání ledu v Norsku odkrylo rozsáhlý soubor tisíce let starých šípů

Šíp na sobě nese prvky, které se nacházejí na zbraních obětovaných v dánských rašeliništích, zhruba v letech 300 až 600 našeho letopočtu. V té době takové šípy používali lovci, kteří se vydávali do hor a lovili tam soby. Výzkum šípu stále pokračuje. Vědci věří, že se jim podaří zjistit, odkud pocházejí použité materiály, včetně zmíněného opeření.

Jak známo, vynalézavost je hnacím motorem vývoje lidstva. Jen v málokteré oblasti však byli lidé v uplynulých tisíciletích tak málo úspěšní, jako ve snaze zamezit nechtěnému početí. Naštěstí. Jinak bychom nejspíš vymřeli. Přitom je to zvláštní. Způsob výroby alkoholu objevili lidé celkem rychle. Ale přijít na to, jak si užít sex bez následků, se jim dlouho nedařilo. A vyhráno není ani dnes. Protože, přiznejme si, žádná ze současných antikoncepčních metod není stoprocentně dokonalá.

Prosby a vykuřování

Už naši pravěcí předkové se snažili omezit počet hladových krků v jejich tlupě. Jak na to šli? Tak, jak byli zvyklí v jiných oblastech. Snažili se „ukecat“ božstvo a podplatit ho nejrůznějšími dary. Praktikovali zaříkávání či rituály. Přímo doložené tyto postupy z dob pravěku samozřejmě nemáme. Dovídáme se o nich, jako o mnohých jiných oblastech způsobu života tehdejších lidí, v tisíciletí přetrvávajících praktikách současných domorodců. Hlavní problém byl v tom, že pravěcí lidé neměli tušení o spojitosti pohlavního styku a početí. Dítě bylo zkrátka darem bohů. Ale i tenkrát, stejně jako dnes, platilo, že ne všechny dárky dokážeme s vděkem ocenit.

Z období starověkého Egypta se dochovaly i písemné prameny. Konkrétně Petriho papyrus, který bývá také nazýván Gynekologickým papyrem. Jsou na něm popsány mimo jiné různé antikoncepční metody. Vznikl okolo roku 1850 př. n. l. – to už Egypťané pochopili, že bohové jsou vůči jejich prosbám imunní, a tak budou muset vzít ochranu do svých rukou. Stali se průkopníky nejrůznějších praktických postupů, které ve výsledku skutečně mohly mít úspěch a početí zabránit. Současně však měly mnoho nepříjemných vedlejších následků. 

K oblíbeným metodám patřilo vykuřování pochvy ze zapálené směsi vonných bylin, což mohlo způsobit popáleniny nejrůznějšího stupně. Totéž platilo i v případě aplikace zátky z roztaveného vosku. Pesar z krokodýlího trusu možná krátkodobě účinkoval, ale po jeho zavedení nejspíš následovaly nepříjemné mykózy.

Je libo jatýrka?

Spojitost mezi pohlavním stykem a početím popsal řecký lékař Hippokratés. Zůstalo však jen u teorie. Spolehlivou metodu, jak otěhotnění zabránit, se mu objevit nepodařilo. Je známo, že starověké Řekyně si potrpěly na sušená kočičí játra. Naštěstí je neaplikovaly přímo do pochvy, ale nosily je jako amulet v sáčku zavěšeném na pravé noze. Účinky se tak dostavily přibližně stejné, jen bez oněch nepříjemných vedlejších příznaků. 

Řekyně si vůbec libovaly v pověrčivosti. Například za spolehlivou metodu platilo, když v době menstruace žena odchytila žábu a třikrát jí plivla do tlamy. Neúčinkovalo to však doživotně, každý rok bylo nutné tento postup zopakovat. Ale kdyby přece jen tato metoda selhala, jistily ji pro jistotu i jiné praktiky. Například výplachy pochvy šťávou z cibule či citrónu, medem, olejem, případně zavedením ovčí vlny napuštěné vínem. Což mohlo být docela účinné. Jak známo, kyselé prostředí se spermiím moc nezamlouvá.

Návody z Bible

Z Bible známe sofistikovanější antikoncepční metody. Dokonce je v ní popsán první chirurgický zákrok. Prováděný byl na mužích – logicky, neboť mužské pohlavní orgány jsou přece jen přístupnější. Bylo při něm nutné naříznout hráz kůže a vývodní cesty na pánském přirození. Ejakulát pak nemířil do pochvy, ale odcházel z boku ven. Sex byl díky tomu sice bezpečný, ale pro muže sebou tato operace nesla jeden netypický následek, který byl ovšem pro ženy zcela přirozený. Takto „upravení“ pánové museli močit vsedě.

Bible je také zdrojem jedné vynalézavé metody, která přes tisíciletí přetrvala až do dnešních dní. Praktikoval ji muž zvaný Ónán. Poté, když zemřel jeho bratr, dostal za úkol zplodit s jeho vdovou potomka, aby se tak zabránilo vymření rodu. On však tak cíleně neučinil. Nechtěl zplodit dítě, které by všichni připisovali bratrovi. Chtěl na něj mít vlastní právo. Oddal se tak sice milostným hrátkám s ovdovělou švagrovou, zaonačil to však tak, aby zůstaly bez následků. Ónána tedy můžeme označit za vynálezce přerušované soulože. Což sice zůstalo bez následků pro bratrovu ženu, ne však pro samotného Ónána. Když Hospodin zjistil, že ho podvedl, ztrestal ho smrtí.

Středověká metoda

Křesťanský středověk jakoukoliv antikoncepční metodu, na rozdíl od starověku, oficiálně zavrhoval. O početí a narození dítěte přece rozhoduje Bůh a zda dítě na svět přijde či ne, je boží vůle. Přesto i z této doby známe postupy, jak nechtěnému početí zabránit. A kupodivu ty nejúčinnější. 

V první řadě je nutno zmínit pás cudnosti. Obestírá jej pověst, že tento na první pohled spíše mučící nástroj instalovali svým ženám rytíři mířící na křížové výpravy, aby si zajistili jejich věrnost. To však podle dnešních historiků není příliš pravděpodobné. Je téměř vyloučeno, že by žena mohla mít něco takového na sobě po tak dlouhou dobu. I když, kdo ví. Žárliví chlapi mohou mít nejrůznější nápady. 

Ve středověku se používal také kondom. První známý máme doložený z roku 1564 a vyrukoval s ním jistý Gabriel Fallopius, který vymyslel pouzdro určené k navlečení na pánské přirození. Bylo vytvořené ze lněného plátna napuštěného roztokem potlačujícím infekci. Cílem primárně nebylo zamezit početí, ale zabránit přenosu francouzské nemoci neboli syfilidě. Název pochází z latinského slova „condus“, které označuje nádržku či nádobu. Vynález se ujal a stále zdokonaloval. Mezi známé uživatele kondomu patřil například Giacomo Casanova. V 18. století byly oblíbené a na výrobu nenáročné kondomy ze střev zvířat. V polovině 19. století se začaly vyrábět z kaučuku a od roku 1930 z latexu.

I dámy ve středověku používaly nejrůznější metody, které vycházely z babských rad. Patřilo mezi ně například pití kravské moči či výluhu z jeleních parohů. Oblíbená byla také voda, ve které kováři chladili své kleště. Ta ve výsledku mohla, vzhledem k přítomnosti těžkých kovů, skutečně způsobovat neplodnost.

Vzhůru k pilulkám

Koncem 19. století se objevilo první praktické využití pesarů. I před protesty církve je začal zkoušet německý lékař Wilhelm Mensinga. Svůj výzkum si prosadil a téma ženské antikoncepce se stávalo stále rozšířenější. Ve dvacátých letech začaly vznikat antikoncepční poradny. Nejprve v Anglii v roce 1921, o dva roky později v USA. Ve třicátých letech otevřela první takovou poradnu doktorka Slámová na II. gynekologicko-porodnické klinice v Praze u Apolináře.

Ve dvacátém století nabral vývoj antikoncepčních metod rychlé obrátky. Ve třicátých letech už lidé disponovali kromě kondomu a pesaru také vaginálními pěnami, poševními hubkami a tampony či dočasnými sterilizačními zařízeními na bázi záření. Od roku 1920 bylo známo také nitroděložní tělísko. Za jeho vynálezem stál německý gynekolog Ernst Gräfenberg, který jej vytvořil ze slitiny mědi, niklu a zinku. Jeho užití se však nedoporučovalo s přihlédnutím k riziku zánětu. Metoda přerušované soulože se tehdy nedoporučovala také. Ne tolik kvůli neúčinnosti, ale pro údajné zhoubné následky na lidský organismus, které byly ostatně připisovány i masturbaci.

První hormonální antikoncepční přípravek v tabletách byl k dispozici v USA v roce 1959. V našich končinách jej schválili o pět let později pod názvem Antigest. Následovaly ho přípravky aplikované v injekcích či nový bezpečnější typ nitroděložních tělísek. S českou verzí přišel v roce 1967 primář Jiří Šráček a na trh vstoupila pod názvem DANA, neboli Dobrá A Neškodná Antikoncepce.

TIP: Chtíč a smilstvo našich předků: Co bylo v sexu dovoleno a co se přísně trestalo?

V osmdesátých letech začaly okolo nejrůznějších antikoncepčních metod vyvstávat pochybnosti, nakolik mohou poznamenat zdraví. Zvláště nitroděložní tělíska byla obviněna ze způsobování zánětlivých pánevních nemocí. Následovaly poplašné zprávy okolo hormonálních pilulek. I když výzkumy postupně mnohé vyvrátily, případně popsaly a upřesnily rizikové skupiny, stoprocentní důvěru už se naplno obnovit nepodařilo. 

Množství a intenzita srážek představuje pro lidská sídla velmi významný faktor, který podle okolností přináší hojnost, nebo naopak nedostatek. Podle studie mezinárodního týmu vědců mohou dešťové srážky úzce souviset s nejen s polohou osídlení, ale i s jejich tvarem.

Výzkumníci rozdělili simulovaná města podle jejich tvaru a podle tohoto, zda se jedná o pobřežní či vnitrozemská sídla. Do výzkumu zahrnuli města vystavěná do tvaru kruhu, čtverce a trojúhelníku. Poté detailně zkoumali podnebí těchto měst.

Tvar města a jeho podnebí

Výsledky ukazují, že nejvíce prší ve městech kruhového tvaru, zatímco v trojúhelníkových městech prší nejméně. Deště v kruhových městech jsou v průměru o 78,6 procent intenzivnější a o 22 % četnější než v městech vystavěných do tvaru trjúhelníku. Vědci věří, že rozdíly souvisejí větrem a dalšími meteorologickými jevy, které interagují s městským prostředím a zástavbou. 

TIP: Technologický miliardář hodlá v USA vybudovat utopickou megapoli

Tvar města má větší vliv na jeho podnebí, pokud se město nachází na mořském pobřeží. Jde o důsledek mořské brízy, který pravidelně vzniká kvůli rozdílu teploty vzduchu nad vodní hladinou a pevninou. Podle vědců bychom měli tyto zákonitosti využít například při plánování designu nových měst.