Co mají společného kombajny a sauropodi – velcí býložraví dinosauři? Znepokojivým způsobem ohrožují půdu. K tomuto závěru dospěli Thomas Keller ze Švédské zemědělské univerzity v Uppsale a Dani Or ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu, kteří ve své nové studii hodnotili vliv zemědělských vozidel na vlastnosti půdy.

Hmotnost nejtěžších známých sauropodů odhadujeme na zhruba 60 tun. To se blíží hmotnosti dnešních plně naložených kombajnů. Jsou výkonné a také velice těžké. V posledních desetiletích jsme svědky značného „růstu“ váhy kombajnů. Srovnatelné typy zemědělských strojů byly v šedesátých letech téměř desetkrát lehčí než jsou dnes.

Křehká půda

Proč by to mělo vadit? Půda možná vypadá bytelně, ale zdání klame. Ve skutečnosti jde o dost křehký ekosystém, který je do značné míry založený na miniaturních pórech a kanálcích, jimiž se pohybuje vzduch a voda. Pokud se na povrchu půdy pohybuje něco těžkého, ať už je to sauropod nebo kombajn, tak tyto struktury zanikají, což zhoršuje funkci půdy.

TIP: Nic nového. Lidé mění geologii téhle planety už téměř 12 tisíc let

Zemědělská půda dnes bývá velmi intenzívně využívána. Těžké stroje ji ale podle všeho zatěžují až příliš. Badatelé odhadují, že v tuto chvíli je asi 20 procent zemědělské půdy planety ohroženo ztrátou úrodnosti právě kvůli přílišné mechanické zátěži. Řešením by mohly být změny designu zemědělských strojů, a také změna stylu hospodaření, jako je zmenšení jednotlivých polí, na která by pak stačily menší kombajny a další stroje.

Sopečné erupce a zemětřesení nám až příliš často připomínají, že hlubiny naší planety nejsou klidným a tichým místem. Ve skutečnosti se tam toho děje mnoho, ale o řadě dějů k nám na povrch neproniknou téměř žádné informace. Velmi cennou službu nám v tomto směru prokazuje trio evropských satelitů mise Swarm.

Tyto tři naprosto shodné sondy měří signály pocházející ze zemské kůry, oceánů, ionosféry, magnetosféry, a také magnetické signály, které přicházejí ze zemského jádra. Je to jediná dnes dostupná metoda, která dokáže zajistit reálný přístup hluboko do středu Země. Potvrzuje to i nedávný pozoruhodný objev nového typu magnetických vln, z oblasti vnějšího jádra.

Sedmileté vlny

Pro odborníky jde o záhadu – objevené magnetické vlny mají periodu sedm let a šíří se západním směrem rychlostí zhruba 1 500 kilometrů za rok. „Geofyzici už dlouho předpokládají existenci takových vln. Domnívali se ale, že se objevují v mnohem větším časovém měřítku, než jaké ukazuje náš výzkum,“ vysvětluje Nicolas Gillet z francouzské Université Grenoble-Alpes.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Pokud jde o samotný výzkum, Gillet vysvětluje: „Zkombinovali jsme satelitní měření trojice Swarm, a také dřívější pozorování německé mise Champ a dánské mise Ørsted, s počítačovým modelem tvorby zemského magnetického pole, abychom vysvětlili pozorovaná data – a výsledkem je tento náš objev.“

Pochopení souvislostí kolem geomagnetického pole Země je pro nás velmi důležité. Toto pole je náš štít před vražedným slunečním a kosmickým zářením a měli bychom ho co nejlépe poznat.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě v letech 1944–1945 Dwight Eisenhower proslul trpělivostí, taktem i diplomatickými schopnostmi při řešení americko-britských sporů. Za velkou část těchto dovedností vděčil tomu, že ve 30. letech působil coby pomocník tehdejšího náčelníka štábu Douglase MacArthura. Později sám prohlásil, že při práci s arogantním generálem se naučil hlavně základy herectví.

Důstojník ze staré školy

K Eisenhowerovým přednostem patřil i „čich na lidi“ a dobrý odhad toho, na kterém postu se daný důstojník nejlépe uplatní. O to zajímavější může být jeho hodnocení německých protějšků. Za nejschopnějšího vojevůdce Wehrmachtu za celou válku považoval budoucí americký prezident polního maršála Gerda von Rundstedta. Důvodů pro toto vyjádření bylo hned několik.

Velitel skupiny armád Jih při útoku Barbarossa patřil do „staré školy“ – věkem (ročník 1875) i služebně se řadil mezi nejzkušenější německé důstojníky. Osvědčil se už při západním tažení a společně s Mansteinem a Guderianem bývá považován za dobyvatele Francie. Jeho profesionalita se projevila i na východě, když kupříkladu v létě 1942 nesouhlasil s Hitlerovým záměrem udeřit současně na Stalingrad i Kavkaz. Při budování Atlantického valu na západní frontě se dopustil řady chyb, nicméně stejně jako Rommel po spojenecké invazi v Normandii včas rozpoznal, že válka je pro Německo ztracena.

Opakovanými požadavky mírových jednání si proti sobě popudil Hitlera a byl nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Eisenhowerovo hodnocení mohl ovlivnit i fakt, že před svým jmenováním do extrémně zodpovědné funkce se nikdy nezúčastnil ostré akce. A při velení invazním silám dobývajícím Evropu se právě von Rundstedt – coby vrchní velitel Wehrmachtu na západě – pomyslně stal jeho prvním soupeřem.

Dokončení: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (4) (vychází v úterý 31. května)

Cukr se dříve vyráběl pouze z cukrové třtiny, která se původně pěstovala v Melanésii, odkud se rozšířila do Indie a Persie. Z Indie také pochází z 5. století n. l. první zmínky o jeho vaření. Označení cukr, které o několik staletí později převzali křižáci, pochází z arabštiny – nikoho snad nepřekvapí, že původní arabské sukkar znamenalo sladký.

Rozšíření užívání této suroviny v Evropě přineslo až 15. století. Zpočátku se spíše než o pochutinu jednalo o léčivo. Z cukru se vyráběly konfety a marcipán, které se v Čechách prodávaly pouze v apatékách s královským privilegiem. Prudká změna nastala až v 19. století, které dnes považujeme za zlatou éru rozvoje cukrovarnictví. Celé odvětví začalo prosperovat nejen z důvodu technického zdokonalení postupu výroby cukru, ale hlavně díky tomu, že se podařilo vyšlechtit cukrovou řepu, která oproti svým starším odrůdám dorůstala do podstatně větších rozměrů a měla vyšší podíl cukernatosti.

Zázrak ze včelích plástů

Čím tedy naši předkové sladili, než došlo k masovému rozšíření rafinovaného cukru? První položkou na seznamu je jednoznačně med, který – spolu s rozvařeným ovocem – už odedávna představoval nejrozšířenější evropské sladidlo. Včelařství ve středověku se rozlišovalo na lesní a domácí. Z lesního se majiteli lesa odváděl poplatek za každý úl neboli brť. Tu si včelař vydlabal do stromu, označil vlastním znamením a osadil včelami. 

Med byl hlavní surovinou pro výrobu perníků, které se už od středověku v českých zemích těšily velké oblibě a jejich pečení se věnovalo specializované perníkářské řemeslo. Sladká pochutina se prodávala například o posvíceních a oblíbenou pochoutkou se stala – k nelibosti středověkých mravokárců – i v době postů, jako například v období adventu či před velikonočními svátky. Není divu – místo, aby si lidé v tomto období odpírali a obraceli své duše k bohu, cpali si žaludky sladkou pochutinou. Stejně jako dnes se do perníků přidávalo nejrůznější koření a každý výrobce si dobře střežil jak recept na samotné těsto, tak i na kořenící směs, kterou do něj přidával. 

Z medu se vyráběla také medovina, jejíž vrchol popularity v českých zemích nastal v období středověku. Během novověku ji postupně na žebříčku nejoblíbenějších alkoholických nápojů vystřídalo pivo a víno, přesto se – na rozdíl třeba od kvasu – udržela mezi středoevropskými alkoholickými nápoji dodnes. „Poslední záchranu“ pak med představoval při dochucování nápojů, zejména vína, pokud bylo příliš kyselé.

Mazy i křížaly

Ovoce se ke slazení používalo buď rozvařené, nebo sušené a nadrcené na prášek – například z hrušek se ještě v minulém století běžně vyráběla prachanda či pracharanda. Sušené ovoce bylo zase velmi oblíbené mezi dětmi, které ho dostávaly zejména v období vánočních svátků. Pro delší uchování se ovoce konzervovalo: nakrájené se nasypalo do kotle a následně se vařilo tak dlouho dokud se z něj neodpařila většina vody. Vznikla hustá kaše, která při uchování v uzavřené nádobě vydržela poměrně dlouhou dobu. V případě potřeby pak bylo možné výrobek rozmíchat s malým množstvím vody a použít jej ke slazení. Kompoty, jaké jíme dnes, naši předkové ještě neznali – obliba zavařovaného ovoce začala stoupat až na přelomu 18. a 19. století.

Předchůdce dnešních marmelád, džemů a povidel byste v novověku našli jako mazy. Jednalo se o rozvařené ovoce, které mohlo být doslazeno medem (či později cukrem) a dochuceno exotickým kořením, jako je černý pepř, hřebíček, zázvor nebo skořice. Někdy se do směsi přidával také bezový či růžový květ nebo růžová voda. Jednalo se o oblíbenou, ale poměrně luxusní pochoutku, která se v českých zemích začala jako rarita objevovat až na přelomu 15. a 16. století a více zevšedněla až o století později. Mezi vyhlášené delikatesy patřily v této době zejména mazy dovážené z Itálie.

TIP: Droga jménem cukr: Co způsobilo v Evropě sladkou horečku?

Naši předkové také od pradávna stáčeli stromovou mízu, například z břízy, než jako sladidlo ale spíše posloužila jako lahodný nápoj. Pokrmy, zejména kaše či pečivo, se také sladily při vaření či pečení přidáváním sladkého mléka či smetany.

Svět dávných Inků byl plný rituálů a jedním z nejvýznamnějších byl rituál „capacocha“, během něhož byly obětovány děti a mladé ženy, považované za krásné a čisté. Většina z nich podle všeho pocházela z bohatého prostředí a zřejmě šlo o zástupce významných rodin. Oběti byly dovedeny na místo vysoko v horách, kde byly ubity ranou do hlavy anebo zemřely jiným způsobem, aby se staly vyslanci Inků u jejich božstev.

Z dnešního pohledu krutá praktika musela být mimořádně stresující, především pro obětované děti. Jak zjistil tým odborníků, který vedla Dagmara Socha z polské Varšavské univerzity, oběti před poslední cestou dostávaly podpůrné prostředky. Ukazují to toxikologické analýzy mumií obětí z oblasti vyhaslé andské sopky Ampato v jižním Peru, obětované před více než 500 lety.

Psychedelický lektvar

Badatelé prozkoumali vlasy a nehty těchto mumií s pomocí kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Objevili v nich alkaloidy a metabolity z listů koky, které Inkové žvýkali jako účinný stimulant. Kromě nich tam nalezli alkaloidy z ayahuascy, čili „liány mrtvých“, psychedelické směsi, která se vaří z pralesních rostlin v Amazonii. Nebyl ale mezi nimi tryptamin, který je obvykle zodpovědný za živé a intenzivní halucinace při užívání ayhuascy. Rovněž nebyl nalezen alkohol, což ale nevylučuje jeho podání těsně před smrtí.

Z výsledků analýz také vyplývá, že děti Inků, určené k obětování, během svého putování na obětiště, které mohlo trvat dlouhé týdny, žvýkaly velké množství koky a užívaly upravenou ayahuascu. Podle všeho to nebylo kvůli psychedelickým prožitkům, ale proti depresím a úzkosti. Zřejmě šlo o záměr –Inkové věděli, že rostliny ze směsi ayahuascy takové účinky mají. Alkaloidy z ayahuascy se ostatně používají k léčbě depresí i v dnešní době.

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

Pro nás je obtížné si představit, co tyto děti prožívaly. V jejich myšlenkách se zřejmě mísila hrdost z toho, že se stanou mystickými vyslanci, oslavovanými společně se samotnými bohy, se strachem ze smrti a s únavou z náročné cesty. Podle zpráv kronikářů byla přitom pozitivní nálada obětí velmi důležitá, aby oběť byla „úspěšná“.

V 19. století již vycházely bulvární plátky a na jejich stránkách se čtenáři mohli dočíst šokující příběhy z nejvyšších společenských kruhů. Snadným terčem senzacechtivých novinářů se stávali korunní princové. Ti platili za největší sukničkáře své doby. Následník nizozemského trůnu Vilém ovšem ostatní královské syny překonal. Kvůli svému divokému životnímu stylu se nakonec nedožil ani čtyřiceti let. Přitom do něj poddaní jeho otce krále Viléma III. zpočátku vkládali velké naděje…

Nadaný hoch

Královna Žofie Württemberská se zpočátku dmula pýchou. Její prvorozený syn Vilém vystudoval práva na prestižní Leidenské univerzitě. Od malička se pilně učil. Navíc se na rozdíl od jiných dědiců trůnu těšil dobré pověsti. Vedl poklidný život. Jeho matka si mohla oddechnout – zdálo se, že její milovaný syn nepůjde ve stopách svého omezeného otce! Jenže nizozemská královna se mýlila. Již brzy se mladý princ začal dopouštět všech výstřelků, kterými jeho matka tak pohrdala. Že by navzdory veškeré královnině snaze platilo přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu?

Pro vzdělanou a inteligentní wüttemburskou princeznou Žofii představoval sňatek s nizozemským korunním princem a pozdějším králem Vilémem III. noční můru. Její manžel si chytré ženy ošklivil. Snad proto, že si vedle nich připadal hloupý. Politika ho otravovala. Poté co nizozemská ústava z roku 1848 výrazně omezila práva panovníka, přestala ho vláda zajímat úplně. Trávil čas v radovánkách. Se svými četnými milenkami prý zplodil nejméně jedenáct nemanželských dětí. Ve Švýcarsku si vysloužil pokutu za exhibicionismus. Kvůli nemravnému chování se mu dokonce přezdívalo „král gorila“.  

Jistě si dovedete představit, jak manželství dvou tak nesourodých povah vypadalo. Královna zpočátku dělala nestoudnému muži scény. Později pochopila, že to nikam nevede a raději napnula energii k výchově svého prvorozeného syna Viléma. I v tom vedla se svým manželem soukromou válku. Jejich spory vyvrcholily roku 1855 tajnou odlukou od stolu a lože. Král s královnou oficiálně vystupovali spolu, ve skutečnosti však žil každý jinde. A na čí straně stál korunní princ? Neochvějně hájil svou matku. Rozhodně to tedy nevypadalo, že by krále považoval za svůj vzor!

Životní šance

Líný a poživačný král Vilém III. by nejraději převedl co nejvíce vladařských povinností na syna. Dokonce byl ochoten v jeho prospěch abdikovat. Co by jiní princové dali za podobnou příležitost! Třeba rakouský císař František Josef I. svého syna Rudolfa záměrně držel co nejdál od politiky. Podobně si počínala i britská královna Viktorie nebo ruský car Alexandr III. Nizozemští poddaní tak čekali, že talentovaný Vilém po králově nabídce doslova skočí. Jenže korunní princ jim připravil zklamání. Do vládnutí se vůbec nehrnul.

Proč? Kromě toho, že se na mladém Vilémovi podepsaly neradostné rodinné poměry, nešťastně se zamiloval. Jeho vyvolenou se stala dvacetiletá šlechtična Mathilda von Limburg Stirum. O takové nevěstě ovšem nechtěli rodiče ani slyšet. Nesluší se, aby se následník trůnu oženil s představitelkou domácí šlechty! Pro korunní prince se nejlépe hodí královské dcery. S odmítavým stanoviskem otce i matky se mladý Vilém nemohl smířit. Místo vládnutí utekl i se svou milou do Paříže…

Ve víru zábavy

Láska jim ale dlouho nevydržela. Jejich vztah neunesl tak radikální opuštění rodiny. Navíc Viléma, který předtím žil v odříkání, pohltila pařížská lákadla. Navštěvoval divadla, pořádal drahé hostiny, bavil se na divokých večírcích s lehkými dámami. Celá Paříž si šuškala o princových nesčetných avantýrách. 

Do Nizozemí se Vilém vrátil jenom jednou. Roku 1877 přijel na pohřeb své matky. Smrt královny Žofie ho naprosto vykolejila. Pokud se za jejího života snažil ve svých zábavách alespoň trochu krotit, nyní zcela ztratil zábrany. Denně popíjel obrovské množství alkoholu, utrácel peníze za hazardní hry a milenky. Ty si ovšem stěžovaly na jeho šetrnost. Například Angličanka Cora Pearlová sice ocenila, že jí princ daroval nádherný perlový náhrdelník, avšak vzpomínala, jak málo přispíval na domácnost.

O všech princových výstřelcích se lidé dozvídali do nejmenších podrobností z pařížských bulvárních plátků. Novináři si na mladém Vilémovi opravdu smlsli. Bývalý následník trůnu získal posměšnou přezdívku „princ Citrón.“ Šlo o narážku na Vilémův oficiální titul princ Oranžský. To totiž v různých jazycích značí pomeranč. Posměváčci naráželi i na skutečnost, že kvůli nezřízenému životu získávala princova pleť žlutou barvu.

Vyčerpán k smrti

Bezuzdné hýření se nepodepsalo jen na Vilémově zdraví. Peníze, které syn nizozemského krále rozhazoval plnými hrstmi, nakonec došly. Někdejší korunní princ umřel roku 1879 v Paříži chudý a zadlužený. Ještě nedosáhl ani čtyřicítky! A co ho nakonec sklátilo do hrobu? Oficiální verze mluvily o zápalu plic či úplném vyčerpání. Asi bychom se nedivili, kdyby urozenému alkoholikovi selhala játra! Šeptanda šířila zvěsti, že princ padl v souboji.

Ať už mladý Vilém zahynul jakkoli, nizozemská monarchie se ocitla v ohrožení. Princův jediný žijící mladší bratr se totiž stále potýkal s nějakými neduhy. Vše nasvědčovalo tomu, že svého otce nepřežije. Další kandidáti na trůn z blízkého příbuzenstva se řadili mezi ctihodné kmety. Kdo tedy zachrání dynastii? Nezbylo nic jiného, než aby se již šedesátiletý Vilém III. znovu oženil. 

TIP: Jak se zbavit manželky: Turbulentní vztah Viléma Oranžského a Anny Saské

Jeho volba padla na mladou knížecí dceru Emmu z Waldecku a Pyrmontu. Tato šlechtična z malého německého knížectví krále nezklamala. Porodila mu dceru, jež se stala budoucí královnou Vilemínou. Malé princezně spadlo království do klína v pouhých jedenácti letech. Její nevlastní bratr Alexandr totiž zemřel na tyfus. Opravdu se tak odebral na věčnost dříve než jeho otec. Mladou královničku do dosažení plnoletosti zastupovala ve vládních záležitostech její matka. Ona i její dcera patřily k velice schopným vládkyním. Ačkoliv princ Vilém skončil tak neslavně, Nizozemsko se lepší korunované hlavy nakonec přece jen dočkalo.

V únoru 2020 do vesmíru zamířila evropská sonda Solar Orbiter, která nyní krouží kolem Slunce a zkoumá ho. Letos 26. března se sonda poprvé proletěla perihéliem své oběžné dráhy a dostala se tak nejblíže ke Slunci. V té době sondu dělilo od Slunce zhruba 48 milionů kilometrů, což je méně než kolik dělí naši mateřskou hvězdu a Merkur (58 milionů kilometrů).

Na pozemské poměry jde samozřejmě o značnou vzdálenost, naše hvězda ale natolik žhne, že dokázala zahřát tepelný štít sondy na přibližně 500 °C. Solar Orbiter s takovými extrémy samozřejmě počítá a je vybavený novými technologiemi, které zajišťují bezpečné rozptýlení tepla, aby sonda zůstala celá a její přístroje mohly pracovat.

Ježek na Slunci

Solar Orbiter nedávno poslal na Zemi velký objem snímků, videí a dat, které sonda pořídila při svém prvním přiblížení ke Slunci. Jsou mezi nimi například záznamy velkolepých slunečních erupcí, úchvatné pohledy na severní a jižní pól Slunce, a také podivuhodné struktury, jakou je například „sluneční ježek" (Solar hedgehog).

„Ty snímky jsou opravdu dechberoucí. I kdyby Solar Orbiter od zítřka už nic neposlal, budeme jeho dosavadní výsledky zpracovávat dlouhá léta,“ uvedl David Berghmans z Královské belgické observatoře.

TIP: Evropská sonda Solar Orbiter poprvé zachytila sluneční výron koronální hmoty

David Berghmans je vedoucí týmu experimentu Extreme Ultraviolet Imager (EUI), což je zařízení, které pořizuje snímky sluneční korony ve vysokém rozlišení. A právě EUI se podařilo zachytit fascinující fenomén „slunečního ježka“ – přibližně 25 tisíc kilometrů velké struktury, připomínající ježka s bodlinami, který hledá žížaly na Slunci.

Sedím před více než metr vysokými bylinami a zamyšleně se dívám na žluté, uvnitř hnědě kropenaté zvonky, na které občas přiletí sát čmeláci. Květy jsou jemně ochlupené a rostou víceméně namačkány v jednostranném hroznu na vzpřímené lodyze. Občas zafouká vítr a rostliny se zakymácí. Hned se ale zas ustálí a dál bez pohybu a mlčenlivě na mě spatra shlíží.

Nálezy v přítmí

V literatuře se sice uvádí, že náprstníky velkokvěté (Digitalis grandiflora) rostou na výslunných stráních a světlinách, jenže tady je vše jinak: sedím na lesním plácku zarostlém bujnou vegetací, nad nímž se klene hustá kupole propletených olistěných větví jako strop nad katedrálou. Je zde přirozeně tma. Ovšem blesk se k mé lítosti válí doma na stole, poněvadž kromě tohoto tmavého místa je celá krajina od rána zalitá sluncem. Proto jsem si alespoň dnes chtěla odlehčit foto batoh o „zbytečné“ půlkilo navíc, což se evidentně nevyplatilo. 

Dělám pár snímků náprstníků, ale nakonec usuzuji, že se do zdejších míst budeme muset vrátit. Zanedlouho totiž potkáváme další zajímavou rostlinu, která sice roste ve světlém, prostupném lese, ale na níž se v rytmu pohupujících se větví neustále střídá světlo a stín, jak sluneční paprsky prosvítají korunami stromů. 

Trochu zvláštní stromkovitá rostlina, před níž stojíme, se podobně jako náprstníky pyšní zvonkovitými květy. Její zvonky jsou však růžovofialové a ty, které již odkvetly, začínají vytvářet zelené bobule. Doposud jsme se s tímto rostlinným druhem v naší přírodě nesetkali, takže ho nedovedeme určit. Až doma jsem si vyhledala, že jde o rulík zlomocný (Atropa bella-donna). Není u nás příliš hojný, takže pro mne šlo o první setkání. 

Jedovatá duše rostlin 

Rulík se stejně jako náprstníky vyznačuje silnou jedovatostí; rulík dokonce botanici považují za nejjedovatější rostlinu Střední Evropy. Ve všech svých částech obsahuje prudké jedy, např. atropin, který se využívá v lékařství. Co se týká přímých otrav rulíkem, tak některé zdroje uvádí, že zralé rulíkové plody (černé kulovité bobule) si mohou především děti splést s borůvkami. Podle mě taková záměna není možná kvůli specifické vizáži celé rostliny: dospělý rulík je až 1,5 metru vysoký, s přímou, na konci větvenou lodyhou, takže na rozdíl od nízkých, bohatě rozvětvených keříků borůvek působí dojmem zvláštního, dalo by se říct i „vzdušně“ působícího, stromkovitého keře. Také listy mají zcela jasný tvar; borůvčí má listy drobné, kdežto listy rulíku jsou velké (oproti borůvkovým přímo obří), kopinatě vejčité až vejčité.

Stejně tak není pravděpodobná záměna borůvek s vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), jehož černomodrá bobule dozrává na stonku nad čtyřčetným (někdy i pětičetným, vzácně až osmičetným) přeslenem široce vejčitých listů. Pro vzdělané školáky jsou tedy vraní oko a rulík snadno poznatelnými, původními druhy české květeny. 

Křehká krása lilií

Ralská pahorkatina zahrnuje celkem dvacet jedna kopců s nadmořskou výškou alespoň 500 metrů. Z tohoto počtu leží šestnáct v Zákupské pahorkatině, včetně nejvyššího vrcholu Ralska s 696 m. n. m. a pět v Dokeské pahorkatině, z nichž je nejznámější Malý a Velký Bezděz. V této rozlehlé oblasti pátráme po jedné z nejskvostnějších rostlin české přírody – lilii zlatohlavé (Lilium martagon). 

Patří ke vzácnějším druhům naší květeny, takže se není co divit, že se s ní setkáváme až po mnoha dlouhých výpravách – de facto až během druhého léta, které je oproti tomu předešlému vlhčí a pro život rostlin příznivější. Možná i díky tomu nacházíme exempláře, které vykvetly do nebývalé krásy. 

Nejprve dlouhé minuty jen tak stojíme uprostřed zvlněného, travnatého plácku obklopeného ševelícími stromy a se zatajeným dechem se kocháme cípatými růžovými květy s nazpět ohnutými skvrnitými okvětními lístky, které na nás porůznu vykukují mezi zelenými klasy trav. Připadáme si jako v lesní zahrádce. Ty největší a nejkrásnější lilie se ohýbají pod tíhou květenství až k zemi. Abychom je vyfotili, musíme jejich stonek opatrně zdvihnout a přidržet ve vzpřímené poloze. Poté je opět obezřetně pokládáme zpět do trávy a upřímně litujeme, že nemohou samy stát, poněvadž jsou opravdu skvostné. 

Orchidej v prudkém svahu

Vnitřně obohacená pohledem na lilie kloužu z prudkého svahu dolů, když tu ke mně odněkud z pravoboku dolehne manželův hlas: „Pojď se sem podívat. Tady je hezká fialová kytička.“ Chytám se mladého buku, abych rychleji zabrzdila, a po klouzajícím listí se pak krok sun krok přesouvám směrem k volajícímu hlasu. Manžel není botanik, a proto čekám nějakou obyčejnou kytku, ale čeká mě příjemný šok. Ze zahnědlého listí vyrůstá jedna z nejohroženějších a zároveň nejzdobnějších rostlin české flóry – okrotice červená (Cephalanthera rubra).

Tato orchidej se na našem území vyskytuje roztroušeně; populace jsou vesměs početně slabé a množství kvetoucích rostlin také silně kolísá v závislosti na klimatických podmínkách konkrétní vegetační sezóny. Proto si manželova nálezu nesmírně cením. 

Citlivé soužití s houbami

Okrotice ohrožují hlavně změny stanovišť, respektive zarůstání křovinatých strání, invazivní šíření netýkavky malokvěté, holosečné kácení lesů, výsadba nepůvodních druhů stromů či rozšiřování lomů. Nepomáhá však ani bezohlednost některých zahrádkářů, kteří rostliny s něžně vyhlížejícími květy vyrýpávají a přesazují je do svých zahrad. Pro okrotici je přitom každý pokus o přesazení zničující, protože je jako všechny naše orchideje zcela závislá na mykorhize (symbiotickém soužití s podhoubím některých druhů hub) a po přesazení, tj. narušení symbiózy, okamžitě zahyne. 

Podobně je na tom jeden z našich méně známých vstavačů hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), který je navíc orchidejí bez chlorofylu, což znamená, že není schopen fotosyntézy. Hlístník si vybírá pouze některé druhy hub žijící v symbióze s kořeny listnatých stromů (hlavně buků). Prostřednictvím podhoubí získává živiny ze stromu. Houbě pak na oplátku poskytuje část uhlíkatých látek. Podhoubí jedné houby přitom může zabírat plochu i několika desítek čtverečních metrů. To dobře dokumentuje fakt, že mykorhiza je nesmírně komplikovaný a lidským zrakům skrytý typ soužití, které může člověk svým neuváženým a často neurvalým jednáním jen narušit. 

Čekání na mizející kruštíky

Naše fotografování vzácných rostlin Podralska často probíhalo z různých důvodů v duchu opakovaných návratů na jedno a totéž místo, ale v případě kruštíků byly cesty zpět až deprimující. V červnu jsme během svých toulek přírodou narazili na svah doslova pokrytý mladými kruštíky. Na stvolech již byly malé pupeny, a tak jsme se na místo vypravili za deset dnů s představou, že zdokumentujeme stráň posetou kvetoucími kruštíky, které patří taktéž mezi vstavačovité (Orchidaceae). Nic takového se však nekonalo, rostlinky od naší poslední návštěvy jen nepatrně povyrostly. 

Takto jsme se na místo vraceli asi sedmkrát, poněvadž jsme nedokázali odhadnout rychlost neskutečně pomalu rostoucích kruštíků. Navíc jsme při každé další návštěvě zjistili závratně se zvyšující počet rostlin s uštípnutými klasy. Takže zatímco se na svahu množila poničená kruštíková torza, pomalu se rozplývaly naše naděje na krásnou fotografii rozkvetlého svahu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme našli pár kvetoucích rostlin, vyfotografovali jsme je a s pomocí zkušeného botanika určili jako kruštíky šírolisté (Epipactis helleborine). Tyto rostliny totiž matou barevnou variabilitou květů – nám se například podařilo vidět na jedné lokalitě červenofialová i zcela bílá květenství.

Pátrání po pachatelích

Dlouho jsme pak přemýšleli, co zpočátku tak slibně vyhlížející populaci kruštíků zdecimovalo. Pro odpověď jsme nemuseli chodit daleko, neboť mnoho důvěryhodných zdrojů vč. AOPK ČR uvádí, že mnohé vzácné rostliny (nejen kruštíky, ale i střevíčníky pantoflíčky či okrotice červené) jsou ohrožovány vysokými stavy spárkaté zvěře, která rostliny okusuje. Černá zvěř pak s oblibou vyrývá v zemi ukryté hlízy. Většina rostlin, o nichž je v tomto textu řeč, je přitom v ČR ohrožená a zařazená na seznamu zvláště chráněných druhů, některé i mezinárodně chráněných druhů úmluvou CITES (okrotice červená, hlístník hnízdák, hlístník vejčitý a kruštík šírolistý). 

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Je potom velká škoda, že disbalance v českých lesích (což zahrnuje i přemnoženou zvěř) má za následek ohrožení i takových populací vzácných rostlin, které jako klenoty rozkvétají v ústraní mimo dosah škodlivého a téměř všudypřítomného působení člověka.

Když u domu Kelsey Goldenové zazvonil kurýr, nestačila se divit – její dvouletý syn Barrett si v nestřežené chvíli z mobilu objednal 31 cheeseburgerů. Malý jedlík navíc nebyl žádný lakomec a restauraci dopřál i vydatné spropitné. Celková výše objednávky se vyšplhala na 91,70 dolarů (zhruba dva tisíce korun). 

Kelsey úsměvnou záležitost vyřešila s nadhledem – fotografie jejího syna pobavila publikum na sociálních sítích a o nálož cheeseburgerů se podělila se sousedy. Provozovatelé restaurace jako výraz vděku pozvali rodinu na oběd a malý Barrett si užil odpoledne s maskoty restaurace.

TIP: Díky chybě v objednávkovém systému si Číňan užíval půl roku kuřata zdarma

Že podobné historky nejsou nic neobvyklého, ukazují i příspěvky komentujících. „Když byl náš Connor jen o něco starší, objednal si permanentku na NBA,” vzpomíná například jedna z maminek. Další se pak podělila o „radost“, když si její 1,5letá vnučka pořídila na Amazonu tři iPhony.

„Chci novou, neporazitelnou lidskou bytost, necitlivou k bolesti, která bude odolná a nebude se zajímat o kvalitu potravy.“ Toto volání po „supervojákovi“ z úst Josifa Visarionoviče Stalina mělo odstartovat jeden z nejkontroverznějších vědeckých počinů 20. století. Aspoň to tak napsal v roce 2002 ruský historik Kiril Rossjanov. Řada dalších odborníků ale marně pátrala po dobových materiálech, které by pravdivost Stalinova výroku potvrzovaly. Naopak, velké množství archivních dokumentů dokládá, že všechno bylo poněkud jinak.

Geniální vědec

Ústřední postavou celého dramatu se stal vynikající ruský vědec Ilja Ivanovič Ivanov, chráněnec slavného ruského fyziologa, laureáta Nobelovy ceny za rok 1904 Ivana Petroviče Pavlova. Ivanov začal svou vědeckou dráhu studiem bakteriologie v pařížském Pasteurově ústavu a po návratu do Ruska dosáhl vynikajících výsledků ve výzkumu rozmnožování hospodářských zvířat. Stal se jedním ze světových průkopníků umělé inseminace.

Začal s oplodňováním klisen spermatem odebraným od hřebců a později tuto techniku zavedl i u dalších druhů zvířat. Pro šlechtění měla umělá inseminace obrovský význam, protože dovolovala využít sperma těch nejlepších samců k oplodnění velkého počtu samic. Od vybraných plemeníků tak bylo možné získat mnohonásobně víc potomků, než kdyby plození potomstva probíhalo přirozeně. 

A právě toto zaměření zavedlo Ivanova až ke kontroverznímu experimentu, při němž překročil etické hranice a postaral se o to, že je dnes vnímán nikoli jako úspěšný vědec, ale jako „ten, který chtěl křížit lidi a lidoopy“. Jako v řadě jiných případů byla i Ivanovova cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly.

Na hranici teorie a praxe

Na přelomu 19. a 20. století uběhlo od vydání Darwinova revolučního díla O původu druhů zhruba půlstoletí. Vyhráno však evoluční teorie zdaleka neměla a řada vědců považovala za svou povinnost přispět k její podpoře. V roce 1910 se sešla ve Vídni zoologická konference, a právě tam Ilja Ivanov poprvé nadhodil myšlenku, že by blízkou evoluční příbuznost člověka a šimpanze bylo možné potvrdit experimentem, při němž by byly ženy oplodněny spermatem získaným od samců šimpanze, nebo by byly naopak samice šimpanzů oplodněny spermatem mužů. Vše by se dalo „elegantně“ uskutečnit s využitím umělé inseminace.

Podobné diskuse byly v tehdejší vědě celkem běžné a nic nenasvědčovalo, že by se Ivanov sám k takovým experimentům připravoval. Odvolával se na studie předních světových vědců, mezi jinými například na německého biologa Hanse Friedenthala (1870–1942), který zkoumal reakce séra na krvinky šimpanzů, goril, orangutanů a lidí. Došel přitom k závěru, že nejblíže k sobě mají buňky lidí a šimpanzů.

Podobné závěry o biologické podobnosti člověka a šimpanzů vyvodil z výzkumu na embryích německý zoolog Emil Selenka (1842–1902). Friedenthal předpokládal, že pohlavní buňky lidí a lidoopů jsou si podobné natolik, že to umožní mezidruhové křížení a vznik hybridů.

Myšlenkami na otestování blízké příbuznosti člověka a šimpanze umělou inseminací šimpanzích samic lidským spermatem se zaobírali někteří vědci ještě předtím, než by Ivanovův výzkum na poli umělé inseminace umožnil tuto zrůdnou vizi realizovat. Jmenujme například nizozemského zoologa Hermana Marieho Bernelota Moense, jenž začínal jako militantní rasista, aby nakonec skončil jako bojovník za rovnoprávnost všech ras, nebo německého sexuologa Hermanna Rohledera, který se kromě jiného zevrubně zabýval masturbací.

Vždycky ale šlo o akademické diskuse. Nikdo z nich neměl v plánu takový experiment uskutečnit. Moens dokonce v roce 1908 vydal brožuru, v níž zevrubně rozebíral možnosti inseminace šimpanzích samic lidským spermatem. Získal pro tuto představu podporu ve vedení Pasteurova ústavu, ale zájem ze strany této prestižní instituce netrval dlouho. Moensovy plány tak zůstaly na papíře brožury.

Francouzský příslib a ruské peníze

Díky silné Pavlovově podpoře mohl Ivanov i po bolševické revoluci v roce 1917 vyjíždět ze Sovětského svazu a pracovat v Paříži v Pasteurově ústavu. V roce 1924 se tam zabýval možnostmi, jak zbavit sperma původců chorob a přitom nepoškodit vlastní spermie. Řada infekčních onemocnění, např. brucelóza, se přenáší právě spermatem a „dezinfekce“ spermatu by zabránila šíření těchto chorob při umělé inseminaci.

Během této stáže Ivanov mluvil o možnostech podpořit Darwinovu teorii pokusem o vytvoření křížence člověka se šimpanzem. I na půdě tak úctyhodné instituce, jakou Pasteurův ústav bezesporu byl, našel Ivanov spřízněné duše, jež v takovém experimentu neviděly nic nemorálního. Vedení Pasteurova ústavu mu dokonce nabídlo nedávno zřízenou výzkumnou stanici ve vesnici Kindia v koloniální Francouzské Guineji (dnešní Guinejská republika). Ivanov by tam měl mít pro své pokusy k dispozici dostatek šimpanzů. Peníze na experimenty ale Pasteurův ústav na Ivanovovu práci v Kindii neměl.

Ivanova tato vidina uchvátila a začal shánět finance. Po řadě neúspěšných jednání nakonec získal podporu doma v Rusku. Sovětská akademie věd jeho projekt schválila a sovětské ministerstvo financí na něj přispělo částkou 10 000 amerických dolarů, což by dnes odpovídalo asi 3,3 milionu korun. Za to vděčil Ivanov Pavlovovi, který se přímo účastnil jednání Sovětské akademie věd, na němž padlo rozhodnutí dát Ivanovovi zelenou.

Svou roli sehrálo i vynikající renomé samotného Ivanova. Ve zdůvodnění žádosti o finanční podporu neargumentoval Ivanov potřebou supervojáka, ale potřebou testovat v praktických experimentech různé vědecké hypotézy o tom, zda a nakolik je šimpanz evolučně blízký člověku.

Fiasko ve Francouzské Guineji

V únoru roku 1926 vystoupil Ilja Ivanov v doprovodu svého syna na molo přístavu v guinejském Conakry s přesvědčením, že realizace jeho ambiciózních plánů je už jen otázkou krátkého času. V tom se ale hluboce mýlil. Po příjezdu do Kindie zažil šok. To, co mělo být standardní terénní výzkumnou stanicí se zaběhnutým provozem, se ukázalo jako Potěmkinova vesnice. Pracovali zde jen dva veterináři.

Stanice sice nakoupila od místních lovců za tři roky své existence asi sedm set šimpanzů, ale plná polovina z nich v zajetí záhy uhynula. Lovci získávali zvířata tak, že zastřelili matku a mládě prodali na výzkumnou stanici. Zvířata chovaná v Kindii tak byla nedospělá a valná část se nedala pro Ivanovův experiment použít. 

Ivanov psal rozhořčené dopisy vedení Pasteurova ústavu. To mu ale nemohlo nijak pomoct. Místní personál si stížnostmi poštval proti sobě. Ze zoufalství zkusil inseminovat tři mladé šimpanzí samičky spermatem třicetiletého muže, který už počal několik dětí. Pokus ale skončil neúspěchem. Ani jedna samice nezabřezla. Snad to byl právě tento okamžik hlubokého zklamání, frustrace a zjevně i fyzického a psychického vyčerpání, co vedlo Ivanova k tomu, aby razantně přehodnotil své plány. 

Supi se slétají

Šimpanzích samic se mu zoufale nedostávalo. Získávaly se velmi obtížně a práce s nimi byla komplikovaná a často i nebezpečná. Všude v okolí však žila spousta mladých žen a Ivanov si byl jistý, že získat od šimpanzích samců sperma nebude zase až tak těžké. Ivanov si uvědomoval, že mladé Afričanky nebudou k účasti na podobných experimentech svolné. Proto před nimi chtěl podstatu zákroku utajit. Byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde. Pokoušel se na tom dokonce domluvit s lékařem v nedaleké nemocnici, ale pak zasáhla „vyšší moc“. O Ivanovových plánech se dozvěděl guvernér Francouzské Guineje Paul Poiret a ruskému vědci plánovaný podnik rezolutně zakázal. 

Tím se Ivanovovi uzavřela poslední šance na vytvoření hybrida člověka se šimpanzem. Zároveň mu došly peníze, a tak mu nezbývalo nic jiného než se vrátit do Sovětského svazu. A to bez sebemenšího úspěchu. Věděl, že jeho renomé je tím povážlivě otřeseno. Přesto doufal, že bude moct pokračovat v experimentech v Rusku. Začal shánět dobrovolnice, které by se nechaly oplodnit spermatem šimpanze, a údajně se mu jedna žena pro tento úkol i přihlásila. Jenže to už se stahovala mračna nejen nad hybridizací člověka a šimpanze, ale i nad samotným Ivanovem.

Ivanovův pád

Sovětská akademie dostala zprávu o tom, oč se Ivanov v Guineji pokoušel, a dala od něj ruce pryč. Zástupci akademie formulovali své rozhodnutí zcela nekompromisně. „Svým jednáním mohl podkopat důvěru Afričanů v evropské vědce a lékaře, a zkomplikoval tím další expedice sovětských vědců do Afriky. Akademie už nechce mít s Ivanovem a jeho projekty nic společného a neudělí mu další podporu.“

Svět ale na Ivanova zase tak úplně nezanevřel. Na své straně měl například amerického genetika Hermanna Josepha Mullera, jenž získal v roce 1946 Nobelovu cenu za objev vzniku mutací působením radioaktivního záření. Muller byl v té době vášnivým vyznavačem tzv. pozitivní eugeniky. Byl přesvědčený, že výběrem nejlepších rodičů lze dosáhnout celkového zlepšení stavu lidské populace jak po zdravotní, tak i duševní stránce. Tento přístup byl opakem negativní eugeniky, jakou dovedli do krajnosti nacisté, když se rozhodli vyhladit etnika, jež považovali za méněcenná. 

Muller byl přesvědčen, že výsledky Ivanovových pokusů ukážou, jak potomstvo dědí „primitivní“, nebo naopak „pokročilé“ znaky a vlastnosti a na základě toho bude možné při eugenickém vylepšování lidstva vytipovat geneticky nejvhodnější rodiče k plození vynikajících dětí. Americký genetik v té době pracoval v Rusku, a napsal dokonce dopis Stalinovi, v němž orodoval za další podporu Ivanovových experimentů. U Stalina však neměl šanci na úspěch a Ivanovovi svou přímluvou poskytl medvědí službu.

Genetika – nepřítel lidu!

V té době už byl Stalin přesvědčen ruskými vědci sdruženými kolem Trofima Denisoviče Lysenka, že genetika je západní pavěda, která nahrává nacistům. Muller se naštěstí včas dozvěděl o tom, jaké pobouření u Stalina svým dopisem vyvolal, a stačil prchnout z Ruska doslova za pět minut dvanáct. Jen o pár dní později dostal zprávu, že několik jeho ruských kolegů genetiků bylo zastřeleno, protože byli prohlášeni za nepřátele lidu. 

Ivanov se opakovaně pokoušel najít podporu pro své plány na vlastní pěst, ale byl znovu a znovu odmítán. Mezitím si získal v ruských vědeckých kruzích celou řadu mocných nepřátel. Jeden z nich, Orest Neyman, využil toho, že se Ivanov ocitl v nemilosti nejvyšších míst, a obvinil ho ze sabotáže. Nástroje pro umělou inseminaci koní, které Ivanov na vrcholu své vědecké kariéry vyvinul, byly podle Neymana nefunkční.

Ilja Ivanov byl na základě Neymanova udání zatčen 13. prosince roku 1930 a obviněn ze založení kontrarevoluční organizace mezi zemědělskými odborníky. Neyman se stal jeho nástupcem a převzal jeho laboratoř. Na rozdíl od mnoha jiných ruských genetiků unikl Ivanov popravě. Byl poslán za trest na pět let do Alma Aty, kde pracoval v místním veterinárním ústavu. Konce trestu se nedožil. V březnu roku 1932 zemřel ve věku 62 let na mozkovou mrtvici. 

Image

Čtěte také

Zákonitosti mezidruhového křížení: Medvěd „pizzly“ a jiná zmatení druhů