ABBA vždy věnovala soustředěnou pozornost precizní přípravě svých nahrávek, stejná dávka dokonalé profesionality se dala čekat i v případě jejího návratu na koncertní pódia. Když tedy skupina potvrdila, že na rok 2022 chystá sérii londýnských koncertů, na nichž vystoupí čtveřice digitálních dvojníků doprovázená živým orchestrem, nepochybně se jednalo o dlouhodobě a pečlivě připravovaný krok.  

160 kamer a tisíce hodin výpočetního času

Tak především, klíčovou součást celé show, ony slavné digitální „ABBAtary“, nevytvořilo na koleně jen tak nějaké animační studio. Virtuálního Björna, Bennyho, Agnethu a Anni-Frid pečlivě naprogramovali specialisté na filmové efekty ze slavné společnosti Industrial Lights & Magic George Lucase, kteří patří k naprosté světové špičce. Členové kapely, dnes již svěží sedmdesátníci, se museli vsoukat do speciálních těsných kombinéz vybavených zařízením pro snímání pohybu. Poté pod vedením člena londýnského královského baletu Waynea McGregora předvedli choreografii, již ze všech myslitelných úhlů natočila řada digitálních kamer.

K produkčnímu týmu dále patřil režisér Johan Renck (spolutvůrce mrazivé minisérie Černobyl), Svana Gislaová, která se podílela na videoklipech Davida Bowieho, a Bennyho syn Ludwig.

Později vyšly najevo zajímavé detaily. Jak se například ukázalo, sedmdesátiletí protagonisté nedokázali pohybům propůjčit věrohodnou mladistvou pružnost, v některých pasážích je proto zastoupili dvojníci. Björn s Bennym si zase po letech museli oholit vousy, aby se jejich tváře snáz převáděly do digitálního formátu.

„Vystoupali na pódium, na kterém je čekalo sto šedesát kamer a bezmála stejně tolik odborníků na digitální efekty. S maximálním smyslem pro nejmenší detail pak odehráli a odtančili všechny písně, které na koncertech zazní. Přitom se do výkonu vložili celou bytostí. Právě tahle okolnost podle mě dodala celému projektu to správné kouzlo. Nejsou to čtyři komparzisté, kteří se vydávají za skupinu ABBA. Jsou to doopravdy oni,“ vysvětlil Ludwig Andersson.

Volá Londýn

Vynikající instinkt kapela projevila také při hledání vhodné lokace. V areálu londýnského Queen Elizabeth Olympic Park (tedy v Olympijském parku královny Alžběty) vznikla zvláštní ABBA aréna se sedadly pro tři tisíce lidí. Británie představovala pro koncertní comeback švédské čtveřice naprosto přirozenou volbu, jednalo se o místo se silnou fanouškovskou základnou – a zároveň nejlukrativnější trh. Jak diplomaticky podotkl Benny Andersson: „Londýn je hlavní město evropské kultury, zdejší divadelní, muzikálové a koncertní scény přitahují davy diváků. Takže jsme vlastně ani nemuseli moc dlouho přemýšlet.“

Nápad sestavit show s digitálními dvojníky a živou kapelou není úplně původní. Zřejmě se inspiroval projektem Elvis: The Concert z devadesátých let minulého století. Král rock’n’rollu tehdy ožil díky sofistikovaném filmovému záznamu, dokonce vtipkoval mezi jednotlivými hudebními čísly. Dnešní pokročilé technologie divákům nesporně nabídnou ještě intenzivnější zážitek. Čtveřici digitálních „ABBAtarů“ propůjčili počítačoví mágové podobu, již měli členové kapely na sklonku sedmdesátých let. V doprovodném orchestru zase nescházejí esa britské nezávislé hudební scény jako písničkářka Victoria „Little Boots“ Heskethová, nebo někdejší klávesista raveové kapely Klaxons James Righton.

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

Pokud inovativní show ABBA Voyage vzbudí dostatečný zájem publika, lze ji uvádět prakticky nepřetržitě. „Zážitek, který přináší dokonalé propojení s virtuální realitou, překonává možnosti fyzického světa. Dokáže uvést osm koncertů za sedm dní, s dostatečnou dávkou dobré vůle a diváckého zájmu pak může cestovat z místa na místo dlouhé roky. Arénu lze rozebrat a přestěhovat prakticky kamkoliv,“ spekuluje zpravodajský kanál iNews. Co víc bychom si mohli přát?

Kláštery sloužily ve středověku jako centra turistiky, neboť jim řeholní předpisy ukládaly poskytovat prostor poutníkům. S rozvojem poutnictví ke svatým místům vznikaly konventy, jež se na ubytování vyloženě specializovaly. Ačkoliv byly služby bezplatné, mniši od procházejících obvykle žádali – a také dostávali – příspěvky. Ty pak často vynášely tolik, že zaplatily nové stavby, jež lákaly další poutníky a s nimi i další peníze.

Většina klášterů dokázala nabídnout lepší pokoje, než jakými se mohly pochlubit okolní hrady, takže se panovníci a církevní knížata při svých cestách ubytovávali nejraději právě tam. Svou spokojenost pak neprojevovali jen finančními dary, ale také udílením privilegií a výsad, jež pomáhaly klášterní blahobyt ještě zvětšovat. 

Zejména v Anglii se kláštery výrazně snažily přitáhnout poutníky, protože ne každá oblast byla úrodná a alternativní zdroje peněz se náramně hodily. Pro zvýšení atraktivity tak v opatství Glastonbury mniši v roce 1190 „objevili“ hroby krále Artuše a lady Ginevry, k nimž pak poutníky za poplatek vodili. O pár let později vykopali poblíž také údajný hrob sv. Patrika.

Další zázračný objev však nenesli příliš dobře spolubratři v Irsku, kde zmíněný misionář a pozdější biskup v 5. století obracel na víru pohany. Stěžovali si proto u papeže, který jim dal za pravdu, a jediné oficiální místo posledního odpočinku zmíněného světce se tak od té doby nachází v dnešním severoirském Downpatricku. 

Nejbohatší z bohatých

Když s „irským apoštolem“ neuspěli, spokojili se podnikaví mniši s ostatky sv. Dustina, příhodně nalezenými v téže jámě jako Patrikovo tělo. Navíc začali poutníkům prodávat své výrobky z posvátného hlohu, jenž rostl mezi hroby, takže měl mít požehnání Artuše i Dustina. Zbožní podnikatelé velkoryse přehlédli, že uctívání hlohu představovalo hluboce zakořeněnou pohanskou tradici. 

V důsledku propracované marketingové strategie, jež měla za cíl učinit z Glastonbury hlavní cíl poutníků do Anglie, se v 15. století stala instituce největším vlastníkem půdy v zemi.

TIP: Středověký kult mrtvých: Úcta ke svatým přerostla v hon za jejich ostatky

Turistickému gigantu mohl konkurovat jen ženský klášter ve Walsinghamu, ale ten se těšil přízni plantagenetských panovníků, a navíc se mohl chlubit magnetem v podobě zázraků Panny Marie. Pravdivé jádro měl žert básníka Geoffreyho Chaucera, že kdyby si opat z Glastonbury vzal abatyši z Walsinghamu, jejich potomek by zdědil větší majetek, než vlastnil anglický král. Věděli to samozřejmě i samotní vladaři: Obsáhlá jmění se stala jedním z hlavních lákadel, která přiměla bankrotujícího Jindřicha VIII. odtrhnout svou zemi od katolické církve a roku 1536 zabavit veškeré církevní vlastnictví v Anglii. 

Současná klimatická krize se obzvlášť palčivě projevuje v Arktidě. V severních pustinách se během posledních 50 let průměrná teplota vzduchu zvýšila o více než 2 °C, což je více, než kdekoliv jinde na planetě. Zatím přitom nic nenasvědčuje tomu, že by se měl tento trend zastavit.

Jedním z klíčových důsledků oteplování Arktidy je, že se modřínové lesy neustále posouvají na sever. Postupně tak nahrazují unikátní biotop tundry, jehož existence je spojená s nízkými teplotami. Experti německého Institutu Alfréda Wegenera ve své nové studii simulovali, jak se budou modřínové lesy dál šířit na úkor tundry v severovýchodní části Sibiře.

Poslední desetiletí tundry

Jejich závěry nejsou příliš povzbudivé. V nejlepším případě by přibližně 30 procent dnešní rozlohy sibiřské tundry mohlo přežít do poloviny 21. století, pokud budou zavedena důsledná opatření k ochraně klimatu. To ale není příliš reálné. Ve všech ostatních méně příznivých scénářích sibiřská tundra kompletně zmizí pod větvemi modřínů.

TIP: Moře plamenů: Sibiř za polárním kruhem opět hoří. Požárů je více než loni

Ze simulací německých vědců vyplývá, že modřínové lesy budou postupovat na sever rychlostí až tří kilometrů za rok. Tundra by teoreticky mohla ustupovat dál na sever, pokud by to dovolovaly geografické podmínky. To ale není možné – sibiřská tundra na severu hraničí se Severním ledovým oceánem. Ten se stane pro ekosystémy tundry smrtící pastí, protože do moře se tundra přesunout nemůže.

Stávalo se jen výjimečně, že by si spojenečtí generálové tropili žerty z neschopnosti či nabubřelosti nějakého konkrétního důstojníka třetí říše. I zde však existovala výjimka potvrzující pravidlo v podobě velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Říšský maršál byl vděčným terčem vtipů už ze strany řadových vojáků a letců – pro svou kyprou postavu, výstřední životní styl, užívání drog, zálibu v luxusu a často mizivý zájem o dění na bojištích.

Mezi veliteli se těšil pramalé úctě také proto, že díky pravidelnému čtení tisku a přístupu ke zpravodajským hlášením lépe viděli do pozadí jeho kariéry. Navenek neohrabaný obézní „medvídek“, ve skutečnosti brutální a chladný technokrat moci těžící miliony marek z otrocké práce dělníků na obsazených územích. Obecně lze říct, že velitelé vzešlí z Waffen-SS požívali zejména v úvodní fázi války u Spojenců menší respekt než jejich profesionálněji vystupující kolegové z Wehrmachtu.

Fanatici z Waffen-SS

Ambiciózní esesmani mnohdy nahrazovali chybějící odborné znalosti fanatismem a důrazem na ofenzivu i za extrémně nevýhodných okolností. V prvních letech konfliktu se tedy spojenečtí generálové obávali střetů s Waffen-SS spíše proto, že jejich bezhlavé útoky přicházely v nečekaných momentech a působily zbytečné ztráty na obou stranách, než pro taktický um jejich velitelů. Jak důstojníci Schutzstaffel získávali bojové zkušenosti, rozdíl mezi nimi a veliteli Wehrmachtu se postupně stíral.

Už dokázali lépe vyhodnocovat situaci, vést do bitvy větší svazky a často rozhodnout střet v německý prospěch. K tomu přispíval také fakt, že divize SS coby elitní formace dostávaly přednostně nejmodernější techniku včetně nových typů obrněnců. Důstojníci SS si tak vydobyli respekt jak u nepřátel, tak u spolubojovníků z armády. I toto pravidlo mělo několik výjimek v čele se samotným Heinrichem Himmlerem. Ten v lednu 1945 na Hitlerovo přání stanul v čele skupiny armád Visla, ale počínal si tak diletantsky, že byl po dvou měsících odvolán.

Když se na jaře 1945 podařilo Spojencům položit třetí říši na lopatky, jejich armádní lídři se shodli v tom, co výmluvně vyjádřil otec moderní americké armády a náčelník amerického štábu generál George Marshall: „Naše největší vítězství spočívá v tom, že jsme jako Spojenci dosáhli nemožného – jednoty ve vojenském úsilí.“

Kolektivní selhání?

Navzdory všem rozdílnostem mezi jednotlivými národy i jejich zájmy se protihitlerovská koalice dokázala semknout, odložit doutnající spory a soustředit se na společný cíl. Zároveň si američtí, britští i další vojenští vůdci povšimli, že právě v této oblasti německá generalita selhala.

Hitler nikdy nezřídil útvar typu britských náčelníků štábů, protože chtěl o strategii rozhodovat výhradně sám. Tím de facto znemožnil dosažení jednotného velení všech tří druhů zbraní – pozemních vojsk, letectva a námořnictva. Místo toho každá složka branné moci soupeřila o diktátorovu pozornost, což platilo též pro jednotlivé vysoce postavené velitele a projevovalo se i na úrovni armád či divizí.

Ačkoliv navenek měla třetí říše a její armáda působit jako ideologicky jednotný blok, ve skutečnosti šlo o konglomerát skupin soupeřících o moc a vliv. I když mnozí generálové Wehrmachtu patřili mezi nejlepší profesionály, v takto nastaveném systému jejich schopnosti přišly vniveč. A to je dost možná nejdůležitější zhodnocení. 

Mezinárodní tým radioastronomů MeerTRAP (More Transients and Pulsars) si nedávno připsal unikátní úlovek – podařilo se jim objevit velmi pomalu rotující neutronovou hvězdu. Jednu otočku kolem vlastní osy zvládne za 76 sekund.

Neutronové hvězdy jsou bývalá jádra masivních hvězd, které vybuchly jako supernova. Tvoří je zhroucená a velmi hustá hmota. V řadě případů velmi rychle rotují, což pozorujeme jako divoké „blikání“ pulzarů. V tomto případě se však objevitelé zdráhají mluvit o pulzaru.

Objekt, který dostal označení PSR J0901-4046, ve skutečnosti vysílá přinejmenším sedm různých typů pulsů v oblasti rádiového záření. Podle badatelů vykazuje některé charakteristiky pulzarů, ale také magnetarů s ultradlouhou periodou a dokonce i zatím stále záhadných rychlých rádiových záblesků.

TIP: Pulzary a magnetary: Bizarní útvary, nad kterými zůstává rozum stát

Podle vedoucí výzkumu Manishy Calebové z australské Sydneyské univerzity jsme svědky zrození nové třídy neutronových hvězd. Podle všeho by mohlo jít o relativně četné objekty, neboť většina současných projektů pátrajících po pulzarech objekty s tak pomalou rotací vůbec nezahrnuje, takže jsme o nich doposud nevěděli. Klíčovou roli v tomto objevu sehrála nedávno spuštěná soustava radioteleskopů MeerKAT v jižní Africe.

Samice krokodýla žijící nedaleko indonéského města Palu se stala pomyslnou celebritou: Všichni ji znali a věděli o jejím krutém údělu, ale nikdo jí nedokázal pomoct. Do pneumatiky, která jí uvázla na krku, postupně dorůstala a hrozilo, že ji začne škrtit.

TIP: V Anglii dron s klobásou zachránil psa uvázlého v přílivové oblasti

Odvážný lovec Tili proto nastražil past, do níž se 4,5metrové zvíře po několika týdnech nakonec chytilo. S pomocí přátel pak Tili pneumatiku přeřezal a nešťastnici po šesti letech utrpení osvobodil. Jeho výkon ocenili nejen obyvatelé Palu, ale také novináři a ochránci přírody z provincie Sulawesi.

Všechno to začalo, když si jeden student kanadské McGillovy univerzity všiml, že se samci laboratorních myší chovají divně v přítomnosti březích myších či kojících samic, které byly v laboratoři umístěné kvůli úplně jinému výzkumu. Ukázalo se, že je to kvůli chemické látce v moči březích samic.

Dalším překvapením pro vědce bylo, že jde o stejnou látku, která vytváří charakteristickou vůni banánů. A jak záhy akademici zjistili, stejně jako březí samice, i banány díky své vůni velmi stresují nebohé myšáky. Proč na ně tato látka, kterou je n-pentyl acetát, působí tak výrazným způsobem?

Chemický vzkaz pro samce

Vysvětlení souvisí s tím, že myšáci, zejména nedávno dospělí myšáci, kteří jsou stále ještě bez reprodukčních zkušeností, mají nepěkný sklon provádět infanticidu. Jinými slovy zabíjejí malá mláďata samic, s nimiž by se mohli pářit, ale nemohou, protože jsou březí, nebo kojí. Samci si tímto chováním zvyšují svůj reprodukční úspěch.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Pro samice je to samozřejmě velmi nežádoucí, proto se snaží samce, kteří by mohli mít infanticidní úmysly, odradit. Zbraní samic, je právě zmíněná látka v jejich moči, která u mladých samců vyvolává značný stres. Je to zpráva, kterou by samci, ve vlastním zájmu, neměli ignorovat.

„Většina chemických vzkazů, které si vyměňují samci a samice myší, je o sexu. V tomhle případě ale o žádný sex nejde. Samice vzkazují samcům, ať se drží zpátky. Jestli se jen dotknou jejich mláďat, tak se na ně vrhnou jako šílené fúrie,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Jeffrey Mogil.

Nevelká země v jihovýchodním cípu Evropy si přírodním bohatstvím nezadá s nejnavštěvovanějšími lokalitami starého kontinentu. Výstupy na vysoké hory potěší milovníky outdoorového pohybu, dobrodruhové ukojí touhu po adrenalinu sjížděním dravých řek, a kdo cestuje za odpočinkem, přijde si na své díky místním plážím. Právě pobřeží je navíc poseto místy, kudy doslova kráčely dějiny.

Benátský odkaz

Do pestré historie Jadranu postupně zasáhli starověcí Řekové i Římané, aby následně uvolnili prostor mocné Byzanci. Do osudů zdejších obyvatel však po celou dobu promlouvali rovněž Slované, Avaři či muslimští Saracéni, kteří oblast v 9. století zdevastovali. 

Budva se tak na čas téměř ztratila z map, ale nakonec jí vdechli nový život Benátčané, kteří na balkánském pobřeží zanechali patrně nejvýraznější stopu. Černohorským přístavům dominovali více než tři staletí, a právě památky na zmíněnou éru platí v současnosti za největší turistické taháky oblasti. Města Budva a Kotor paří k těm, jež z přítomnosti Benátčanů vytěžila nejvíc, a dnes se řadí mezi symboly Černé Hory.

Budva plná příběhů

Historické městečko Budva na břehu Jaderského moře působí na první pohled nenápadně a po většinu roku tam žije pouze dvacet tisíc stálých obyvatel – zato v letní sezoně se jeho kapacita nafoukne s příjezdem tisíců rekreantů. Ne každý z nich přitom ví, že relaxuje v místech, jejichž dějiny se začaly psát již bezmála před 2 500 lety. Podle archeologů patří Budva mezi nejstarší osídlené lokality na jadranském pobřeží. A třebaže nejde o gigantickou metropoli, než se skrz prstenec moderní zástavby dostanete až do historického centra na dosah starobylých kamenných hradeb, nějakou dobu to rozhodně zabere. 

Moderní tvář Budvy reprezentují hotely, restaurace, obchody či nákupní centra, tu a tam doplněná o směnárnu či hospodu. Jde tedy o scenérii snadno zaměnitelnou s libovolným anonymním jadranským sídlem. Unikát z ní dělá kamenné historické jádro, zosobněné labyrintem romantických středověkých uliček: V létě jsou plné života, v zimě půvabně osamělé a nasáklé slanou vůní moře. Spleť průchodů se rozprostírá do všech stran a dýchá nezaměnitelnou atmosférou, ovšem samotné opevnění stojí možná za ještě větší pozornost: Skýtá totiž panoramatický výhled na celé město a na zdi stále zůstává viditelný symbol benátského lva, vzpomínka na více než třísetletou italskou nadvládu.

Mytický zakladatel

Staré město vyrostlo v průběhu staletí na malém kamenném výběžku obklopeném mořem a podle legendy jej na útěku založil mytický Féničan Kadmos, který měl stát rovněž u zrodu bájných řeckých Théb. Dle spolehlivých archeologických důkazů však víme, že první osídlení v místě vzniklo v 5. století př. n. l. z popudu řeckých kolonistů.  

Vstup leží na nejjižnějším výběžku poloostrova nedaleko obrovské pevnosti zasvěcené Panně Marii, kde dnes funguje malá galerie. Podobné tvrze v minulosti bránily přístavy před piráty a na Jadranu jich stávala celá řada. Jedna z nejbližších věží, které z hradeb spatříte, náleží kostelu sv. Ivana ze 7. století. O tisíc let později svatostánek s nezaměnitelnou zvonicí odolal zemětřesení a dnes láká nejen na výzdobu ze skleněných mozaik, ale zejména na vzácné ikony, jež podle tradice chránily město před nemocemi či námořními lupiči. Procházka po kamenném opevnění končí nedaleko ortodoxního kostela sv. Trojice z 19. století a jen o pár metrů dál zdobí Budvu i středověký kostelík sv. Sávy, považovaný za nejkrásnější ve městě.

Na břehu Kotorského zálivu

Třináctitisícové letovisko Kotor dělí od Budvy asi jen dvacet kilometrů. Město ležící na okraji jedinečného zálivu boka Kotorská (viz Nejjižnější fjord Evropy) těží z unikátní polohy, neboť jej z vnitrozemí chrání horský masiv Lovćen. Stejně jako v Budvě zajišťovaly bezpečnost především impozantní hradby, jejichž význam dokresluje zápis na prestižní seznam UNESCO. Již zdálky jim dominuje pevnost sv. Jana, která se v ostrém svahu v nadmořské výšce 280 metrů tyčí už přes tisíc let. První křesťanská bazilika v místě vyrostla v 6. století, ta současná pak pochází z roku 1518. Vede k ní stezka čítající přibližně 1 350 schodů a výstup si můžete zpestřit návštěvou kostela zasvěceného Panně Marii, který se nachází přesně v polovině.

Důkladná prohlídka hradeb, jimž dominují bastiony s kořeny sahajícími až do 13. století, zabere celé hodiny. V následujících třech staletích se v oblasti vystřídali Byzantinci, Bulhaři, Srbové, Maďaři a nakonec již zmínění Benátčané, kteří zůstali do roku 1797 a podepsali se pod značnou část současné podoby opevnění. Do města se pak vstupuje Mořskou bránou, tyčící se nad vodním příkopem. V polovině 16. století ji postavili rovněž Benátčané a od roku 1944 ji zdobí hvězda jako upomínka, že tehdy město osvobodili komunisté v čele s budoucím prezidentem Josipem Titem. 

Kostely, které přežily

Přímo za bránou se rozkládá náměstí Zbraní, největší a podle mnohých i nejmalebnější v Kotoru, zdobené vznešenou architekturou 17. století. Kolem nevelké Hodinové věže, jejíž protějšky bychom našli v mnoha italských městečkách, míří nepřetržitý proud návštěvníků do útrob starého města. Řada z nich se přitom zastaví na kraji náměstí, kterému kdysi dominoval Rektorův palác. Dnes v budově sídlí luxusní hotel Cattaro, ale také Napoleonovo divadlo z roku 1810, jedno z prvních na Balkáně.

TIP: Bukovina: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

Mezi nejdůležitější historické stavby Kotoru patří vysoká katedrála sv. Trifona. Dóm se dvěma věžemi nahradil ve 12. století původní menší kostel z 9. věku, kam poutníci přinesli relikvie zmíněného světce. Svatostánek dvakrát přežil ničivé zemětřesení, a to v letech 1667 a poté 1979, kdy otřesy téměř srovnaly se zemí značnou část černohorského pobřeží. Dnes má proto katedrála moderní tvář, přesto se zejména v interiéru podařilo uchovat její historický šarm. 

Ve spirálních galaxiích, jakou je například i Mléčná dráha, se nacházejí hvězdy velmi různého stáří. V některých oblastech takové galaxie se stále ještě rodí nové hvězdy. V eliptických galaxiích, které připomínají masivní vesmírná vejce, je to ale jiné. Všechny hvězdy tam jsou podobně staré a žádné nové tam už nevznikají.

Podle odborníků se jako nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto rozdílu jeví, že v rané fázi vývoje eliptických galaxií došlo „zamrznutí“ tvorby nových hvězd. Zatím není jasné, proč k tomu dochází. Jednou z teorií, s nimiž astronomové pracují, je, že za to mohou supermasivní černé díry, které zamezí dostupnosti plynu, z něhož vznikají nové hvězdy.

Síla černých děr

Tuto hypotézu se rozhodl ověřit mezinárodní tým astronomů, který vedl Kei Ito z japonské univerzity Graduate University for Advanced Studies (SOKENDAI). Vědci využili rozsáhlý soubor dat Cosmic Evolution Survey (COSMOS), který zahrnuje pozorování řady významných teleskopů v oblasti rádiového, infračerveného, viditelného i rentgenového záření.

Analyzovali záření eliptických galaxií, vzdálených 9,5 až 12,5 miliard let, které pozoruje v mnohem mladším vesmíru, než je dnes. Díky kombinaci dat o záření různých galaxií, ve kterých vznikají, nebo naopak nevznikají nové hvězdy, se jim podařilo odhalit emise rádiového a rentgenového záření ze studovaných galaxií, v nichž nevznikají nové hvězdy.

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Kei Ito a jeho tým jsou přesvědčeni, že pozorované rádiové a rentgenové záření je natolik silné, že jej nelze vysvětlit pouhou aktivitou hvězd. Podle nich jde o signál přítomnosti velmi aktivní supermasivní černé díry. Podle všeho tedy náhlý konec tvorby nových hvězd v eliptických galaxiích skutečně těsně souvisí s nárůstem aktivit příslušných supermasivních černých děr.

Rybáci obecní (Sterna hirundo) se podobají rackům, jsou ale štíhlejší a menší. Velmi dobře je lze poznat díky vidlicovitě vykrojenému ocasu a úzkým špičatým křídlům, která v rozpětí dosahují až 80 cm. Jejich let je lehký a houpavý. Na rozdíl od racků jsou ve vzduchu velmi obratní a dokážou na malém prostoru rychle měnit směr letu.

Lov a skromná hnízda

Rybáci loví kořist tím způsobem, že se ve vzduchu zastaví na místě a chvíli třepotají křídly jako poštolka. Pátrají po rybkách a jakmile zaměří kořist, střemhlav se z výšky okolo šesti metrů vrhají do vody, až voda vystříkne. Tímto způsobem racek nikdy neloví. Rybák je také schopen potopit se za rybičkou až 30 cm hluboko. Od racků rybáky rozeznáte taky podle hluboce vidlicovitě vykrojeného ocasu a černé „čepičky“ na hlavě. 

Rybáci hnízdí společně s racky na malých ostrůvcích nebo březích rybníků či řek. Jejich hnízda jsou jen malé důlky, které ptáci vykrouží tělem a často je jen spoře vystelou suchými stébly. V některých případech výstelka úplně chybí. Při stavbě hnízda spolupracují oba partneři. Občas rybáci nemají jinou možnost než postavit hnízdo na zaplavovaném místě. Tehdy si pod ním vybudují vyšší základ, aby jejich vajíčka byla vždy v suchu. 

Střed kolonie pro průbojné

Samice snáší začátkem května dvě až tři skvrnitá vajíčka, na nichž sedí převážně sama. Sameček ji jen občas při zahřívání vajec vystřídá. Když se mláďata vylíhnou, jsou pokryta prachovým žlutě kropenatým peřím. Jakmile oschnou, opouštějí hnízdo a toulají se společně s ostatními mláďaty po celé kolonii. 

Hlavní potravou těchto ptáků jsou drobné rybičky, občas mohou lovit i korýše a hmyz. Mláďata se toulají po okolí s jinými mláďaty, ale rodiče je bezpečně poznají, a vždy nakrmí ta svá. V kolonii rybáků panuje neustálý křik, a také souboje mezi jednotlivými ptáky jsou na denním pořádku. Stojí za zmínku, že podle umístění hnízda lze poznat „osobnost“ jednotlivých ptáků. Uprostřed kolonie hnízdí vždy ti nejprůbojnější jedinci, kteří dokážou obhájit své teritorium. Na okrajích pak najdete mladší jedince. 

Námluvy se svatebním darem

Ze zimovišť k nám rybáci přilétají v dubnu; koncem léta v srpnu nebo v září se vracejí zpět na zimoviště. Jsou mimořádně vytrvalými letci, kteří na cestě mezi hnízdišti a zimovištěm dokážou běžně překonat vzdálenost přesahující 10 000 kilometrů. Během jednoho dne přitom nemají problém přeletět 500 i více kilometrů. 

Na hnízdiště přilétají všichni společně, ale nespárovaní. Teprve na místě probíhá vyhledávání partnerů, které je spojeno se složitým obřadem. Sameček své vyvolené nabízí během toku „svatební dar“, což je drobná rybička. Přinese rybku v zobáku, usedne před dámu svého srdce a s nepatrnými úklony jí tento dar nabízí. 

Samička chvíli váhá. V okamžiku, kdy se rozhodne dar přijmout, jí ovšem sameček, který jako by si svůj záměr rozmyslel, s nabízenou rybičkou odlétne. Samička jej následuje a po chvilce dojde k předání rybky během letu. Partneři pak společně létají nad kolonií. 

Péče při sezení na vejcích

Svatební lety probíhají i během následujících dní, kdy si ptáci předávají dar jen symbolicky. Krouží vysoko nad hladinou bez mávání křídel, aby nabrali výšku. Potom postaví křídla kolmo vzhůru, a klesají k vodní hladině. Prolétnou nad vodou a pak usednou na břehu. Až po několik dnech nastává akt páření, při němž se samička přikrčí, partner jí naskočí na hřbet a za neustálého mávání křídel se snaží o spojení. Někdy je akt krátký, jindy může trvat déle. Občas lze vidět, jak sameček se stabilitou na hřbetě samičky zápasí. 

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Svatební dar přebírá samička někdy i přímo na zemi. Podobný akt jako je tento, kdy samec předává ulovenou rybičku, můžeme ještě vidět i během sezení na vejcích, kdy opět sameček přilétá a svou družku na hnízdě krmí.