V případě měsíců planet mluvíme především o těch ve Sluneční soustavě. Přirození průvodci budou sice velmi pravděpodobně kroužit i kolem extra­solárních planet, ale ze současných pozorování známe asi jen dvacet kandidátů, a žádného z nich se zatím nepodařilo definitivně potvrdit.

Vědci se domnívají, že souputníci členek naší soustavy vznikli dvěma možnými mechanismy: První z nich reprezentuje gravitační zachycení prolétajícího malého tělesa a pro takové satelity je typický velký sklon oběžné roviny vůči rovníku planety – často dokonce krouží v opačném smyslu, po retrográdní dráze. Největším zástupcem je Neptunův Triton.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Většina přirozených satelitů však nejspíš zkondenzovala ze zbytků materiálu, z nějž se utvořila mateřská planeta. Krátce po jejím zrodu ji pravděpodobně obklopoval disk prachu a plynu, ze kterého se mohla srážkami formovat větší tělesa. Zcela ojediněle snad měsíce vznikaly druhotně při kolizích již pokročilých zárodků planet. Náš Měsíc ovšem zřejmě patří právě do zmíněné třídy: Utvořil se při gigantické srážce mladé Země s jinou rozměrnou planetesimálou (nebo několika), a to před 4,425 miliardy let. 

Nacistický bezpečnostní aparát měl již na jaře 1942 poznatky o tom, že se v protektorátu nacházejí parašutisté vyslaní z Velké Británie. Nejvíc informací získalo gestapo od Viliama Gerika, který patřil do sestavy desantu ZINC. Tato tříčlenná skupina byla 28. března 1942 omylem vysazena místo v protektorátu až u Gbel na Slovensku. Gerikovi se sice podařilo přejít hranice směrem na Moravu, ale nenašel pomoc na záchytných adresách. Deprimovaný parašutista to nakonec vzdal a sám se 4. dubna 1942 přihlásil na policii. Ta ho následně předala pražskému gestapu a prozradil vše, co věděl.

Ani Gerik však neznal podrobnosti o výsadku ANTHROPOID, jehož členové Josef Gabčík a Jan Kubiš operovali s pomocí českých odbojářů v protektorátu již od konce prosince 1941 a připravovali Heydrichovo odstranění. 

Šok střídají opatření  

K atentátu došlo 27. května 1942 dopoledne v 10.35 hodin. Parašutistům se podařilo z místa útoku utéct, ale přihlížející lidé poskytli gestapu poměrně podrobné popisy Gabčíka i Kubiše. Cenným svědkem se stal pro nacisty i Heydrichův řidič Johannes Klein, který prchajícího Gabčíka pronásledoval, než ho parašutista zasáhl ranou z pistole do nohy.

Když se o útoku dozvěděl státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu Karl Hermann Frank, vydal příkaz k prvním bezpečnostním opatřením. Všechny výpadovky z Prahy nacisté uzavřeli a na 24 hodin zastavili železniční dopravu, přičemž do města mohl každý, ale z něj už nikdo. Odpoledne začal rozhlas vysílat zprávu o vyhlášení civilního výjimečného stavu v Praze, což především znamenalo zákaz vycházení od 21. hodiny večer do 6. hodiny ráno. Zastřelen měl být každý člověk, který by se v uvedeném čase objevil na ulici a nezastavil se na první výzvu příslušníků policejních složek. Výjimečný stav se brzy rozšířil na celý protektorát. 

Ještě 27. května dorazil do Prahy šéf německé pořádkové policie Kurt Daluege, kterého Hitler pověřil výkonem funkce zastupujícího říšského protektora. V protektorátu se mezitím rozjela velká pátrací akce, do níž se zapojily tisíce příslušníků pořádkové policie, SS, SA, Wehrmachtu a protektorátní policie. Zejména v Praze prohledávali dům od domu a byt po bytu, přičemž zatýkání postihlo každého jen trochu podezřelého člověka. Akce ale skončila fiaskem – s atentátem neměl nikdo z 541 zadržených cokoliv společného. 

Protektorátní hranice překročily policejní posily a razie postihly v následujících třech týdnech celou zemi. Šlo o bezprecedentně rozsáhlou operaci, během níž bylo prohledáno pět tisíc měst a vesnic. Zatčení přitom postihlo dalších 1 148 nešťastníků, ale k objasnění okolností atentátu tato monstrózní operace prakticky vůbec nepřispěla. 

Elitní komise ve slepé uličce

Přes veškerá policejní opatření a teror vůči civilnímu obyvatelstvu nacisté při vyšetřování atentátu poměrně dlouho tápali. Objasněním jeho okolností byla na pražské řídící úřadovně gestapa pověřena zvláštní skupina vedená kriminálním komisařem Heinzem Pannwitzem. Jejími členy se stali také úředníci ze služeben v Berlíně, Drážďanech, Chebu, Liberci a Karlových Varech. Celkem měla asi 120 příslušníků, přičemž kromě samotného Pannwitze patřili k nejvýznamnějším členům kriminální komisaři Willi Leimer, Heinz Jantur a Wilhelm Schultze. Měli pracovat rychle a bez nočních přestávek. Podle Pannwitzových poválečných pamětí si gestapáci počínali aktivně a například nahlášeného podezřelého cyklistu se jim v ruchu hlavního města Prahy podařilo najít do dvou hodin.

Gestapo brzy došlo k závěru, že atentát museli provést lidé vyslaní do protektorátu z Británie. Zjistili to na základě ohledání místa útoku a nalezených předmětů. Šlo zejména o Gabčíkův samopal britské výroby Sten Gun, ke kterému by se domácí odbojové skupiny mohly dostat jen těžko. Také dvě nalezené neporušené bomby ukazovaly na zahraniční výrobu. Tvořila je totiž plastická trhavina s izolačními páskami, roznětkami a rozbuškami britského původu.

Pannwitz ve svých pamětech uvedl, že Němci znali tyto komponenty ze severoafrického bojiště, kde válčili s Brity. Proto prý neměli „již hodinu po atentátu žádnou pochybnost o tom, kde atentát zinscenovalii“. Na místě se dále nacházelo Gabčíkovo kolo, plášť, a další drobnosti. Tyto předměty byly veřejně vystaveny ve výkladní skříni obchodního domu Baťa na Václavském náměstí s výzvou, aby se přihlásil každý, kdo něco z nich poznává. Výsledek to však mělo nulový a nikam nevedlo ani prověření několika stovek různých udání, které gestapo během prvních dvou týdnů po atentátu obdrželo. 

Nacisté si hodně slibovali od finanční odměny vypsané za dopadení „pachatelů“. Původně činila jeden milion říšských marek, což bylo deset milionů korun. Protektorátní vláda ji navýšila o dalších deset milionů, ale ani tato obrovská částka nevedla k cíli. Dopadení atentátníků se pro nacisty stalo ještě podstatnějším po 4. červnu 1942, kdy Heydrich na následky zranění zemřel v nemocnici na Bulovce.

Úkryty parašutistů 

Parašutistům se mezitím podařilo dostat do relativního bezpečí. Gabčík doběhl krátce po 11. hodině 27. května do bytu rodiny Svatošových v Melantrichově ulici č. 15, kde pobýval již předtím. Poté našel útočiště v bytě své přítelkyně Anny Malinové a zůstal zde až do 30. května. Aby trochu pozměnil svůj vzhled, obarvil si vlasy a koupil nový klobouk. Kubiš odjel z místa atentátu na kole a nejprve se stavil v bytě Václava Nováka ve Stránského ulici, poté odešel do Vysočan k rodině Piskáčků, která mu pomáhala už dlouho. 

Jelikož byl Kubiš při explozi bomby poraněn střepinami v obličeji, nejprve se nechal ošetřit členem odbojové organizace „Jindra“ MUDr. Břetislavem Lyčkou, který za ním do bytu přišel. Nacisté z výpovědí svědků věděli, že jeden z atentátníků měl zakrvácený obličej. Proto vydali výzvu všem lékařům na území Prahy, aby ošetření kohokoliv podezřelého neprodleně nahlásili. Odbojář Lyčka však nic takového pochopitelně neudělal. 

Atentátníci poslouchali rozhlas, který neustále opakoval zprávu o vyhlášení výjimečného stavu. Muselo jim být jasné, že nastanou těžké časy a všichni jejich spolupracovníci jsou ve smrtelném nebezpečí. V pražských ulicích totiž neustále operovala policejní komanda a prováděla domovní prohlídky. Hlavní město sice tvořilo 36 000 domů, ale riziko prozrazení i tak s ubíhajícím časem stále rostlo. Ke zhroucení odbojářské sítě totiž stačilo, aby byl zatčen třeba jen jeden její člen a u výslechu promluvil. Proto se parašutisté rozhodli ukrýt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Místní kaplan Vladimír Petřek totiž už s odbojem dlouho spolupracoval a ukrýval lidi pronásledované gestapem.

V pravoslavném kostele

Jako první se v kostele ukryl příslušník skupiny TIN Jaroslav Švarc a brzy následovali nejen Kubiš, Gabčík a jejich spolupracovník Josef Valčík ze skupiny SILVER A, ale také členové dalších desantů Josef Bublík, Jan Hrubý a Adolf Opálka. Kaplan Petřek vybral k jejich úkrytu podzemní kryptu pod kostelem.

Zdejší ponuré prostředí na náladě vojákům určitě nepřidalo a panovalo zde navíc značné vlhko. Petřek problematickou situaci vyřešil tak, že polovina parašutistů mohla spát na kostelním kůru a druhá ji pak vystřídala. Problém znamenalo také zásobování potravinami, protože sedm mužů potřebovalo velké dávky. Díky několika obětavým spolupracovníkům se však podařilo vyřešit i to. 

Nervozita přesto stoupala. Z pouličních tlampačů parašutisté denně slyšeli seznamy lidí odsouzených k smrti a mohli si je také přečíst v novinách, které jim podporovatelé nosili. Nejvíc je pochopitelně šokovala zpráva o vyhlazení Lidic. Nacisté obec zničili navzdory tomu, že její obyvatelé neměli s atentátem nic společného a v době masakru už šéfové bezpečnostního aparátu tuto skutečnost dobře věděli.

S přibývajícími dny prožitými v kryptě se proto parašutisté cítili stále méně bezpeční a uvažovali o úniku na venkov. Jenže jak takovou akci nepozorovaně provést? Jednou z možností byl převoz všech sedmi mužů v sudech. Reálněji vypadal plán na únik v rakvích naložených na pohřebním voze, což měl obstarat majitel pohřebního ústavu v Libni Vojtěch Paur. Než však mohl být plán zrealizován, zasáhla do vývoje situace nečekaná událost.

Klíčový svědek Čurda

Přes veškeré prostředky vynaložené na vyšetřování atentátu by gestapo zřejmě úkryt v kostele neodhalilo, kdyby nebylo zrady příslušníka desantu OUT DISTANCE Karla Čurdy. Ten se sice po vysazení v protektorátu 28. března 1942 zapojoval do odbojových akcí jen sporadicky, ale přesto znal řadu spolupracovníků parašutistů. Po atentátu denně četl v novinách seznamy popravených a obavy o život vlastní rodiny jej přiměly k činu, který měl katastrofální následky. 

V poledne 16. června vstoupil do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci, a když jej dovedli ke komisaři Janturovi, překvapený gestapák zjistil, že právě tento člověk má informace o atentátnících. Ihned informoval šéfa vyšetřovací komise Pannwitze a velitele pražského gestapa Hanse Ulricha Geschkeho. Během výslechů vyšetřovatelé Čurdu bili. Když si uvědomil vážnost situace, neobratně se pokusil o sebevraždu pomocí ampule s jedem, kterou měl zamotanou v kapesníku. Gestapáci mu v tom zabránili a zhroucený parašutista už poté prozradil všechno. I když přesný úkryt atentátníků neznal, uvedl jména a adresy řady jejich spolupracovníků v Praze i jinde, což stačilo. 

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

Ještě v noci z 16. na 17. června nacisté obsadili osm úkrytů odbojářů. Největší význam měly byty řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského v Biskupcově ulici č. 4 a Aloise Moravce ve stejné ulici č. 7. Podle Pannwitzovy závěrečné vyšetřovací zprávy byli Zelenka s Moravcem „rozhodnými fanatickými Čechy, kteří atentát spolupřipravovali a znali každou fázi jeho realizace“. Zelenkovi se sice podařilo během zatýkání provést sebevraždu jedem, ale z výslechu mladého Vlastimila Moravce a několika dalších gestapo zjistilo, že se parašutisté ukrývají v podzemí kostela.

Tragické následky

Další vývoj událostí je dobře znám. Ráno 18. června kostel neprodyšně obklíčilo více než 800 příslušníků SS a gestapa. V nastalém boji utrpěli někteří z parašutistů smrtelné zranění a další si nechali poslední náboje pro sebe. Celkem 254 jejich příbuzných a spolupracovníků postříleli nacisté 24. října 1942 v podzemním bunkru koncentračního tábora Mauthausen a životy stovek dalších odbojářů vyhasly na popravištích v Praze-Kobylisích, v brněnských Kounicových kolejích i jinde.

Odboj utrpěl těžký úder, z něhož se vzpamatovával dlouho. Přesto však atentát zůstává významnou událostí, protože ukázal světu, že se Češi s okupací nesmířili a jsou ochotni proti ní bojovat i za cenu velkých obětí.

Image

Čtěte také

Mýty kolem atentátu na Heydricha (1): Kontroverzní postava Ladislava Vaňka

Předpokládá se, že Mléčná dráha vznikla splynutím mnoha menších trpasličích galaxií. Například Malý i Velký Magellanův oblak jsou trpasličí galaxie, které se ve velmi vzdálené budoucnosti s Mléčnou dráhou spojí. Takových trpasličích galaxií je spousta. A každá z nich může do naší galaxie přinést i svou centrální černou díru – která by mohla být pohlcena supermasivní černou dírou v centru Mléčné dráhy.

Jenže věda zatím neví jednu klíčovou informaci: jak často trpasličí galaxie svou vlastní masivní černou díru obsahují. Nový výzkum publikovaný v časopise Astrophysical Journal pomáhá tuto mezeru ve znalostech zaplnit – vědci v něm tvrdí, že masivní černé díry se v trpasličích galaxiích vyskytují mnohonásobně častěji, než se až dosud předpokládalo.

Pátrání po neviditelných objektech

Černé díry jsou z definice tělesa, která by se neměla dát pozorovat. Jde totiž o tak hmotné objekty, že z nich neunikne ani světlo – a díky tomu jsou samy o sobě neviditelné. Dají se ale pozorovat jejich projevy, to, jak ovlivňují své okolí. Obvykle je to tehdy, když rostou, pohlcují plyn a hvězdný prach ve svém okolí – a přitom intenzivně září.

Spoluautorka studie Sheila Kannappanová přirovnává černé díry ke světluškám: „Stejně jako světlušky vidíme jenom ty černé díry, které jsou zrovna rozsvícené. A to, když rostou. Jenže ty rozsvícené nám napoví, kolik jich ještě nevidíme.“

Problém je v tom, že rostoucí černé díry září výrazným vysokoenergetickým zářením, ale mladé nově zrozené hvězdy mohou zářit velmi podobně. Tradičně astronomové rozlišují rostoucí černé díry od nově vznikajících hvězd pomocí diagnostických testů, které se opírají o detailní vlastnosti viditelného světla každé galaxie, když se rozloží do spektra jako duha.

Počítání černých děr

Cesta k novému objevu začala, když se vysokoškolští studenti spolupracující s Kannappanovou pokusili aplikovat tyto tradiční testy na data z průzkumu galaxií. Tým si uvědomil, že některé galaxie vysílají smíšené zprávy – dva testy ukazovaly na rostoucí černé díry, ale třetí ukazoval jen na vznik hvězd.

„Předchozí práce takové nejednoznačné případy ze statistické analýzy prostě vyřadily, ale já jsem měla tušení, že by mohlo jít o neobjevené černé díry v trpasličích galaxiích,“ popsala Kannappanová. Měla podezření, že třetí, někdy rozporuplný, test je citlivější než ostatní dva vzhledem k typickým vlastnostem trpasličích galaxií.

Právě to pak měli potvrdit nebo vyvrátit spoluautoři výzkumu za pomoci simulací. A ty opravdu ukázaly, že teoretický předpoklad je pravdivý – třetí test opravdu dokázal predikovat černou díru nejlépe. Po zkombinování s novými poznatky, dokázal tým najít spoustu nových a neznámých černých děr – respektive je odlišil od hvězd.

Mugdha Polimerová, která výzkum vedla, aplikovala novou metodu na data o tisícovkách trpasličích galaxií. Ukázalo se, že víc než osmdesát procent všech rostoucích černých děr, které našla v trpasličích galaxiích, patřilo k novému typu.

TIP: Ozvěny z vesmíru: Poslechněte si strašidelné sténání černé díry

Tento výsledek byl až příliš dobrý na to, aby byl pravdivý. Jenže i když hledali alternativní vysvětlení sebevíc, žádné nenašli. Ověřovali modely, testovali různé exotické fyzikální teorie, ptali se jiných expertů z příbuzných oborů. Nakonec dospěli k závěru, že nově identifikované černé díry jsou reálné a opravdu tedy v trpasličích galaxiích existují. „Černé díry, které jsme našli, jsou základními stavebními kameny supermasivních černých děr, jako je například ta v centru naší galaxie,“ uzavírá pátrání po neviditelných objektech Sheila Kannappanová.

Počátkem 20. století byly v Pompejích, na místě zvaném „Casa del Fabbro“, objeveny pozůstatky asi padesátileté ženy a zhruba o 10 až 15 let mladšího muže. Tým odborníků, který vedl Gabriele Scorrano z výzkumného centra Kodaňské univerzity „Lundbeck Foundation GeoGenetics Centre“, se rozhodl, že se pokusí přečíst jejich DNA.

Vědci se nejprve snažili u obou obětí odebrat a poté přečíst genetický materiál. U ženy se jim ale nepodařilo získat dostatečné množství DNA. U muže ale byli mnohem úspěšnější a jeho genom se stal prvním úspěšně přečteným genomem oběti, která zahynula v Pompejích během slavné erupce Vesuvu, roku 79 našeho letopočtu.

Vzácný genom Římana

Badatelé zjistili, že genom dotyčné oběti vulkanické erupce je velmi podobný genomům obyvatel římské říše, kteří žili na jiných místech impéria. Genom zároveň sdílí řadu podobností s dnešními Italy. Vědci ale přesto narazili na zvláštnost, která značně vybočila z jejich představ a očekávání.

„Některé prvky přečteného genomu muže z „Casa del Fabbro“, konkrétně jeho chromozom Y a mitochondriální DNA, jsou velmi neobvyklé pro danou dobu a místo. Ve skutečnosti jsou velmi vzácné,“ upřesňuje Gabriele Scorrano. Molekulární antropolog Scorrano věří, že jde o stopy evropské genetické diverzity doby železné, která pak vymizela kvůli homogenizaci prostoru dnešní Itálie v době Římské říše.

TIP: Nevyhnutelná smrt: Pyroklastické proudy zabíjely obyvatele Pompejí 17 minut

Vědci kromě lidské DNA ve zmíněných fosilních pozůstatcích našli i stopy mykobakterií, tedy skupiny, která zahrnuje původce tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis. Společně s nalezenými kostmi to nasvědčuje tomu, že muž, jehož zahubil Vesuv, trpěl Pottovou nemocí, čili chronickou tuberkulózou se zánětem obratlů. Z jistého úhlu pohledu tak pro něj smrt možná byla spíše vysvobozením.

Gaviál indický (Gavialis gangeticus) je jediný druh krokodýla, u něhož je pohlavní dimorfismus neboli dvojtvárnost vyjádřena mimo jiné i zvláštním orgánem, jenž najdete pouze u samců – tzv. gharem umístěným na horní čelisti. Ghar slouží k formování zvuků, jimiž samci vyjadřují své teritoriální nároky a také se za jejich doprovodu ucházejí o samičky.

Slovo „ghara“ pochází z hindského slova „gharyjal“, což v překladu znamená „hrnec“. Právě podle tohoto „hrnce“ dostal krokodýl v angličtině své jméno „gharial“ a je od něj odvozená i česká forma „gaviál“. 

Čelisti stvořené k rybolovu

Gaviál je skutečně velký druh krokodýla, který dosahuje délky až šesti metrů. Od ostatních tří podčeledí krokodýlů (Alligatorinae, Crocodylinae a Tomistominae) se na první pohled odlišuje dlouhými protáhlými čelistmi, ve kterých je až 116 zubů. Naproti tomu ostatní skupiny mají 64 až 86 zubů. 

Dalším rozdílem je umístění končetin po stranách těla, což gaviálovi umožňuje pouze posouvání těla po souši, nikoliv plnohodnotnou chůzi, jako u ostatních krokodýlů. Na lebce pak naleznete kruhové očnice a apsidy – oproti obvykle oválným, které můžete pozorovat u ostatních podčeledí krokodýlů – a také čtvercovou, nikoliv obdélníkovou mozkovnu.

Přestože je gaviál jedním z největších krokodýlů na světě, překvapivě se spokojí pouze s drobnou kořistí. Důvodem jsou sice nadmíru ozubené, ale relativně křehké čelisti, které jsou ovšem perfektně uzpůsobené pro rybolov. U mláďat se sice v raném věku objevuje v potravním spektru i hmyz a členovci, ale dospělá zvířata se živí téměř výhradně rybami.

Domov u břehů řek

Kde vlastně gaviálové žijí? Dnes je už na místě hovořit prakticky jen o rozšíření původním, které zahrnovalo Indii, Nepál, Bangladéš, Pákistán, Bhútán i část Barmy, konkrétně tu severní, kde byli gaviálové až do poloviny dvacátého století poměrně hojní. Následující intenzivní lov pro kůži, silné znečištění vodních toků a ztráta původních biotopů udělali z druhu hojného druh kriticky ohrožený. 

Domovinou gaviála indického jsou velké řeky indického subkontinentu, kde dřív obýval obrovská území od horních toků řek až po jejich ústí. Celkově preferuje hlavně písečné a travnaté břehy, mladí jedinci mají v oblibě břehy skalnaté. Gaviálové jsou velmi silně vázáni na vodu a pokud vylézají na břeh, od vody se málokdy vzdalují. Velmi rádi se sluní na nízkých písečných ostrůvcích či mělčinách. 

Poslední útočiště gaviálů

Pohlavní dospělosti se samci gaviálů dožívají mezi 13. a 16. rokem života, kdy obvykle dosahují délky až čtyř metrů. Samičky ovšem reprodukčního věku dosáhnou už ve zhruba osmém roce života. V té době jsou asi tři metry dlouhé. Ve volné přírodě dochází k páření v zimních měsících, tj. od prosince do února. Následuje přibližně dvouměsíční doba březosti, v jejímž závěru samice vylézá na souš a zpravidla ne dál než deset metrů od vody vyhloubí až 40 cm hlubokou díru, do níž snese desítky vajec.

Inkubace trvá až 90 dní a po celou tuto dobu se samice zdržuje poblíž a je připravena vejce chránit. Těsně před líhnutím se mláďata začnou ozývat a „volají“ tak svou matku. Na to samice reaguje odhrabáním horní vrstvy zeminy a opatrně pomáhá svým potomkům na svět. 

Dnes je gaviál považován za nejohroženější druh krokodýla, což jednoznačně dokumentuje fakt, že ve volné přírodě se pravidelně rozmnožuje už jen na dvou lokalitách. První z nich je řeka Čambal v Indii (tady žije cca 1 265 jedinců), druhou Národní park Čitvan v Nepálu (cca 160 jedinců). Velkým problémem je však zranitelnost obou lokalit – řeku Čambal potenciálně ohrožují průmyslové zplodiny a v Čitvanu se dlouhodobě potýkají s nedostatkem ryb. 

Světový primát na jihu Čech

V zoologických zahradách se gaviálové chovají jen velmi vzácně. V rámci Evropy se jimi může pochlubit krokodýlí farma v Pierrelatte ve Francii, Krokodýlí zoo Eskilstrup v Dánsku a Zoo Berlín. V České Republice pak tyto krokodýly s dlouhou čelistí chová Zoo Praha a Krokodýlí Zoo Protivín.

Výše uvedený přehled nezachycuje jeden podstatný primát, kterým se může Česko pochlubit – historicky první odchov gaviálů v Evropě se před pěti lety povedl právě jihočeské Krokodýlí Zoo Protivín, kde se 4. května 2017 vylíhlo čtrnáct mláďat a o týden později další dvě. Jedná se o světový unikát, protože jde o vůbec první odchov gaviálů indických v zařízení sídlícím mimo země, kde krokodýli žijí ve volné přírodě. Gaviálové indičtí jsou totiž odchováváni jen v zařízeních v Indii a Nepálu a jedno mládě se v loňském roce narodilo ve světoznámé St. Augustine Alligator Farm and Zoo na Floridě.

Řeka Čambal 

Shodou okolností se zakladatel a ředitel protivínské zoo zúčastnil letos v květnu indické Expedice Tygr, kterou jsem pořádal a „na přání“ rozšířil o návštěvu rezervace Čambal. V žádném případě nelituji, že k této úpravě itineráře došlo. Řeka Čambal a konkrétně stanoviště, odkud jsme na vodu vyjížděli, není nijak výrazně vzdálené národnímu parku Ranthambhore, kde jsme byli několik dní „na stopě“ tygrům. Na Čambalu to s turisty většinou funguje tak, že si zaplatí krátké safari nebo spíš rychlý okruh za nejbližší zatáčku a do hodiny jsou zpět na souši. My měli domluvenou loď na celý den nebo dva podle toho, jak bude pozorování probíhat. 

Za první dopoledne jsme pozorovali a fotili hned několik gaviálů různého věku i velikosti a mimo jiné jsme zde zjistili přítomnost stejně starých (či spíše mladých) gaviálů, jací se nedávno vylíhli v Protivíně. Mohlo by se jednat o doklad toho, že reprodukční cyklus gaviálů v jihočeské zoo je téměř dokonale sladěn s reprodukcí volně žijících jedinců v severní Indii. Bylo by samozřejmě potřeba mnohem více podobných případů, abychom mohli tvrdit, že jde o pravidlo a nikoli o náhodu. Podle místních lidí jsme pro pozorování a fotografování gaviálů nezvolili právě tu nejvhodnější dobu. Ideální čas prý nastává na přelomu zimy a jara, přesto jsme snad s výjimkou dospělého samce s pořádným „gharem“ nafotili a jinak zdokumentovali vše, co jsme chtěli. Příjemným bonusem byla čerstvě vylíhnutá mláďata. 

TIP: Dokonalý plazí kompas: Proč se nebezpeční krokodýli vracejí zpět k lidským obydlím

Další den jsme se na řeku vypravili později odpoledne a při západu slunce jsme mohli vidět, jak gaviálí matka chrání své hnízdo a mladé ratolesti před nájezdem páru šakalů. Ubránila je celkem s přehledem a výtržníci se museli spokojit se zbytky skořápek. Šakalové po konfrontaci se zubatou tlamou nekompromisní samice vyklidili prostor a po chvíli pokračovali „o dům dál“. Stejně jako my.

V zadní části britského tanku Heavy Mark I měli své pozice dva muži („gearsmen“), kteří se starali o funkci převodovek. Existovalo několik způsobů, jak řídit směr jízdy. Menší a pomalejší korekce mohl zvládat velitel pomocí brzdových pák, ale větší změny směru se tímto způsobem prováděly velmi ztuha. V takové situaci pomohl řidič, jenž pomocí volantu točil zadními koly a kromě toho vydával pokyn dvojici mužů vzadu, aby změnili převodové stupně tak, že jeden pás pracoval pomaleji než druhý.

Předchozí část: V útrobách ocelových obrů: Služba prvních tankistů za světové války (1)

Tento způsob se však nedoporučoval, neboť se negativně odrážel na životnosti převodovek. Prudší změna směru se tedy prováděla tak, že se vozidlo zastavilo a otočilo na místě, když jeden pás zastavil, zatímco druhý jel a pootočil tank do žádaného směru.

Úctyhodná výzbroj

Dvojice mužů u převodovek plnila ještě další funkce. Přibližně každých třicet minut polévali převodová ozubená kola olejem a také dohlíželi na funkci motoru, který se nacházel uprostřed obrněnce mezi předními stanovišti velitele a řidiče a zadními převodovkami. Po stranách tanku se nalézaly takzvané sponsony – velké boční výklenky s výzbrojí. V každém z nich měli místa dva vojáci.

Britské těžké tanky se dělily na dvě varianty, „mužskou“ (Male) a „ženskou“ (Female), z nichž první nesla v každém sponsonu jeden 57mm kanon a jeden kulomet, kdežto druhá dvojici kulometů. U pozdějších typů tanků se vyráběly též „hybridy“, na nichž se vyskytovaly oba druhy sponsonů současně.

V případě „mužských“ tanků se vždy jeden voják zabýval palbou z kanonu, kdežto druhý nabíjel dělo a střílel z kulometu, u „ženských“ tanků každý obsluhoval svůj kulomet. Pro zajímavost lze ještě dodat, že kvůli nutnosti nabíjet kanon zprava byly sponsony „mužských“ vozidel na pravé a levé straně řešeny odlišně, takže přímo vpřed mohlo pálit jen pravé dělo.

Velitel kráčí vpředu

Kromě čtveřice zbraní ve sponsonech nesl obrněnec i čelní kulomet, jenž byl instalován mezi velitelem a střelcem, osádka pak měla k dispozici ještě jednu záložní zbraň. Toto uspořádání osádky zůstalo víceméně zachováno i u vozidel Mark II, III i IV, byť u nich vymizela ona zadní kola, jelikož se ukázalo, že jejich účinek na řízení je slabý a nadělají víc škody než užitku – obrněnce kvůli nim často uvázly.

Ze stanoviště řidiče proto zmizel volant. Celé ovládání se trochu zjednodušilo, takže velitel mohl své místo příležitostně opustit, postavit se na plošinu na krytu převodovek a vyhlížet ven. Ve složitém terénu také bývalo běžnou praxí, že tank opustil, kráčel před ním a naváděl řidiče, aby se vyhnul překážkám. V noci se vizuální kontakt udržoval tak, že velitel mával zapálenou cigaretou.

Přeřvat motor

Tím se současně dostáváme k dalšímu důležitému aspektu – komunikaci osádky a k podmínkám, které v ocelových kolosech panovaly. Prostory byly hodně stísněné, což ostatně o tancích platí dodnes, ale v prvních britských modelech se motor nacházel uprostřed obrněnce bez jakékoli izolace.

Tankisté tak museli snášet obrovský hluk a výfukové plyny, kvůli nimž se mnoho z nich přiotrávilo zplodinami. Vojáci nosili ochranné brýle či masky chránící před stříkajícím olejem, a pokud došlo na použití bojových plynů, měli k dispozici i masky plynové. Pracující motor navíc dramaticky zvedal teplotu, která tak stoupala i přes 50 °C, v létě dokonce dosahovala až 70 °C.

Hluk uvnitř prvoválečných tanků komplikoval také komunikaci mezi jednotlivými členy osádky. Velitel a řidič seděli vedle sebe, takže ještě mohli motor překřičet, ale bylo naprosto vyloučeno takto vydávat povely mužům u převodovek vzadu. Domlouvali se proto gestikulací, kdy řidič vztyčením jednoho nebo dvou prstů na příslušné ruce signalizoval, že na pravém či levém pásu se má nastavit pomalejší či rychlejší chod (převodovky u prvních tanků měly jen dva stupně).

V přední části obrněnce Heavy Mark V seděl řidič (vpravo) a kulometčík (vlevo). (foto: Wikimedia Commons, Geni, CC BY-SA 4.0)

Výrazné zlepšení v tomto smyslu přinesl až Mark V, u nějž se zcela změnila soustava řízení, takže řidič vpředu pomocí pák a pedálů sám ovládal směr i rychlost. Vedle něj seděl kulometčík, zatímco velitel měl své místo ve vyvýšeném krytu, aby mohl lépe pozorovat okolí. Čtveřice mužů ve sponsonech plnila shodné funkce jako u starších typů, ale ruční ovládání převodovek již nebylo nutné. Osmý člen osádky tak pouze dohlížel na práci převodů a motoru a střílel ze zadního kulometu. Zásadně se zlepšila komunikace, jelikož v „pětce“ se nacházely kovové trubice určené k vedení hlasu.

Bez čaje ani ránu

Přes tato zlepšení ale podmínky pro činnost tankistů zůstávaly nesmírně těžké. Vedle toho je nutné zdůraznit skutečnost, že navzdory obřím rozměrům strojů série Heavy uvnitř nebylo místa nazbyt. Značnou část zabíral velký motor, převodovky a zásoby munice, navíc předpisy určovaly mnoho dalších položek; jenže neuváděly, kam má osádka všechno naskládat. „Mužský“ tank vozil 334 granátů pro kanony a okolo 12 160 nábojů pro kulomety, kdežto v „ženském“ se nacházelo asi 24 320 nábojů do kulometů (neboli 76 krabic).

TIP: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)

Někam se musel vejít také záložní kulomet, náhradní hlavně pro všechny kulomety a dvě krabice nábojů do služebních revolverů Webley, jež nosili tankisté jako standardní poboční zbraň. Dále bylo nutné vézt kanystry oleje do motoru, pro převodovky, další dva pro mazadlo na zbraně a tři s vodou. Samozřejmostí byla i zásoba potravin – bochníky chleba, konzervy masa a sýra a pro Brity nezbytný čaj, cukr a mléko.

Předpisy také nařizovaly, že se v tanku musí nacházet lékárnička, kleště na ostnatý drát a signalizační pomůcky. Další častou (ačkoliv už ne předpisovou) položku výbavy představovalo ocelové lano k vyproštění a tažení obrněnce v případě zapadnutí či poruchy.

V nedávné studii zkombinovali vědci z Purdueovy univerzity údaje o výskytu a počtu stromů ze dvou celosvětových databází: Globální iniciativy lesní biodiverzity a tzv. TreeChange, jež sbírá data přímo v terénu. K odhadu celkového množství pak využili pokročilejší statistické techniky, včetně metody vynalezené známým matematikem Alanem Turingem za druhé světové války. Výsledný katalog čítá 73 274 druhů, přičemž zhruba 9 200 z nich dosud nebylo popsáno. Ve srovnání s předchozími odhady je zmíněné číslo o 14 % vyšší. 

Pokladnice druhů

Podle autorů studie se až 40 % dosud neznámých stromů nachází v Jižní Americe. Právě místní tropické pralesy představují pokladnici biodiverzity, která ještě ani zdaleka nevydala všechna svá tajemství: Nový rostlinný či živočišný druh tam vědci objeví v průměru každý třetí den. Jen pokud jde o stromy, podařilo se jich zatím popsat na 27 tisíc. Polovinu z uvedeného množství přitom tvoří endemity – nerostou tedy nikde jinde na Zemi – a necelá třetina navíc patří mezi vzácné či ohrožené. „Nových“ druhů by pak zřejmě mohly jihoamerické pralesy ukrývat až na čtyři tisíce. 

Skládání puzzle

Největší šance na přepisování botanických atlasů skýtají dle vědců vlhké lesy Amazonské pánve, ale rovněž porosty ve větších nadmořských výškách And. „Počítat stromy je jako skládat puzzle, jehož dílky jsou rozeseté po celé zeměkouli,“ přibližuje náročný proces spoluautor práce Ťing-ťing Liang z Globální iniciativy lesní biodiverzity.

TIP: Šedesátiletý Bangladéšan již půl století vysazuje každý den jeden strom

Prvořadý cíl botaniků nyní zní zaměřit se na ochranu zmíněných druhů, zejména s ohledem na aktuální hrozby ze strany člověka: Kromě klimatických změn představuje pro křehký ekosystém riziko hlavně extrémní tempo odlesňování. 

Za první světové války sázely armády převážně na jednobarevné uniformy – jako příklad můžeme uvést britské khaki stejnokroje. Ty vojákům zůstávaly i v zimním období a první převlečníky bílé barvy se objevily až roku 1917. Za průkopníka lze považovat rakousko-uherské lyžařské jednotky, které na italské frontě nosily bílé pláště, blůzy a kalhoty navlékané přes standardní uniformu. 

Finští lyžaři

Během druhého globálního konfliktu se používaly jak sítě a povlaky na helmy, tak maskovací oděvy z látky se speciálním potiskem. Většina armád si nechala šít bílé převleky, nicméně některé severoevropské země upřednostňovaly samostatné zimní uniformy. Do všeobecného povědomí se účinnost maskovacích výstrojních doplňků dostala za zimní války (1939–1940), kdy svět obletěly snímky finských oddílů v bílých overalech.

Výborně vycvičení vojáci se dokázali na lyžích či sněžnicích pohybovat i v hustém porostu, dokonale splývali s terénem a působili jednotkám Rudé armády těžké ztráty. Maskovací oděvy proslavily také finské snajpry v čele s nejlepším odstřelovačem všech dob – právě díky schopnosti splynout se zasněženou krajinou a přiblížit se k nic netušícímu nepříteli si Simo Häyhä vydobyl přezdívku Bílá smrt.

Letní uniformy do sněhu

Rudá armáda se z fiaska poučila a v hojné míře vybavila své střelecké divize buď jednodílnými plášti, nebo dvoudílnými převleky. Díky nim vyráželi její příslušníci už v zimních měsících roku 1941 k překvapivým protiútokům a objevovali se v místech, kde je Wehrmacht nečekal. Teplé oblečení spojené s dokonalým maskováním poskytlo v mnoha bitvách rudoarmějcům klíčovou výhodu, zatímco německé svazky doplácely na krátkozrakost svého vrchního velitele.

Adolf Hitler očekával, že jeho divize porazí SSSR ještě před příchodem mrazů, a Němci se tak probíjeli na východ pouze v letních uniformách. Tuto neprozřetelnost tisíce z nich zaplatily životem nejen kvůli chladu, ale i nechtěnému odhalení. Některé jednotky situaci vyřešily najímáním ruských žen, které doma šily kopie kusů oblečení ukořistěných Rudé armádě. Teprve v zimě 1942–1943 dostával Wehrmacht bílé dvoudílné převlečníky s kapucí a palčáky, které na rozdíl od většiny maskovacích oděvů měly též izolační funkci.

Oboustranné uniformy

V pozdějších fázích války dotáhly zimní kamufláž takřka k dokonalosti Waffen-SS, jež vsadily na oboustranné uniformy. Lícová strana byla potisknuta kamuflážním vzorem, rubová měla bílou barvu. Jakmile napadl sníh, stačilo bundu i kalhoty obrátit a esesman rázem splynul s okolím.

TIP: Maskovací kombinéza hejkal: Dokonalé splynutí odstřelovače s okolím 

Nejstarší verze se vyznačovala jednobarevným šedým provedením, další už byly komplikovanější. Asi nejslavnější vzor nesl označení Eichenlaubmuster (dubové listí), k nejvzácnějším patřil Rauchtarnmuster („kouřový“ vzor), jehož pole měla rozostřené okraje. Dnes tyto maskovací uniformy patří k vyhledávaným sběratelským raritám. 

Dokončení: Bílý a neviditelný jako sníh: Zimní kamufláž v průběhu 20. a 21. století (2) (vychází ve čtvrtek 2. června)

Dnes je to stále jen obtížně představitelné. Ale lidské výpravy do okolního vesmíru se pravděpodobně nezastaví na Měsíci či Marsu. Naši potomci se, doufejme, dostanou mnohem dál do Sluneční soustavy, kam dnes létají jen robotické meziplanetární sondy. Otázkou ovšem je, kdy k tomu dojde.

Nedávno se nad tím zamyslel mezinárodní výzkumný tým, který vedl Philip Rosen. Jde pochopitelně o velmi teoretický výzkum, ale podle reakcí se zdá, že mají poměrně sofistikované odhady. Ve svých úvahách dospěli k závěru, že lidstvo, pokud se nestane něco neočekávaného, by se mělo dostat do blízkosti Saturnu nejpozději kolem roku 2153.

Na Mars v roce 2038 až 2048

Badatelé při svých odhadech vyšli ze známých milníků pilotovaných letů do vesmírů, včetně prvního letu člověka a prvního přistání na Měsíci. Co se týče budoucnosti, vědci realisticky odhadují, že na rudé planetě lidé přistanou kolem roku 2038, což je zhruba ve shodě s plány NASA. Vzhledem k vývoji zpoždění v kosmických programech, jak ho známe z historie, je ale možné, že k tomu dojde až kolem roku 2048. 

TIP: Nejrychlejší cesta na Mars? Vezměte to přes Venuši, radí planetární vědci

Od dobytí Marsu se odvíjejí jejich další úvahy. Kromě reálného pokroku letů do vesmíru bude podle nich hrát zásadní roli rozpočet NASA a rozvoj kosmických technologií. Rosen s kolegy očekávají, že kolem roku 2073 by lidé měli doletět do hlavního pásu planetek a Jupiter nás bude čekat kolem roku 2103. Pak přijde na řadu plynný obr a jeho velkolepé prstence. Jako nebližší termín návštěvy pozemšťanů u Saturnu vědci stanovili rok 2132 (v případě zpožděného scénáře pak o 20 let později).