Náš hvězdný domov: Co víme o Mléčné dráze a jaká jsou nejnovější zjištění?

02.01.2022 - František Martinek

Sluneční soustava se ukrývá v nitru Galaxie. Nemůžeme tudíž „poodstoupit“ a podívat se, jak náš hvězdný ostrov vypadá zdálky. Dokážeme studovat pouze okolí Slunce a oblast nezastíněnou galaktickým centrem. Přesto vědci přinášejí o Mléčné dráze stále nové informace

<p>Hmotnost naší Galaxie určili astronomové na 1,29 × 10¹² ekvivalentů Slunce. Zhruba 90 % hmoty však nelze pozorovat, neboť nevysílá elektromagnetické záření. Jde o skrytou látku, známou také pod označením „temná hmota“.</p>

Hmotnost naší Galaxie určili astronomové na 1,29 × 10¹² ekvivalentů Slunce. Zhruba 90 % hmoty však nelze pozorovat, neboť nevysílá elektromagnetické záření. Jde o skrytou látku, známou také pod označením „temná hmota“.


Reklama

Název Mléčná dráha, jenž se vžil pro označení našeho hvězdného ostrova, vychází z latinského „via lactea“ neboli „mléčná cesta“, a odkazuje tak ke vzhledu Galaxie při pohledu ze Země: Na noční obloze můžeme pozorovat galaktická ramena jako mlhavý světlý pás, tvořený množstvím hvězd nerozlišitelných pouhýma očima. Jednotlivé stálice v něm jako první spatřil v roce 1610 Galileo Galilei pomocí svého dalekohledu. 

Až do počátku 20. let 20. století se většina astronomů domnívala, že Mléčná dráha zahrnuje všechny hvězdy ve vesmíru. Teprve v roce 1920 se na základě pozorování astronoma Edwina Hubblea podařilo prokázat, že je naše Galaxie pouze jednou z mnoha. A později se zjistilo, že spirální galaxie představují zhruba dvě třetiny hvězdných ostrovů v kosmu.

Početné obyvatelstvo

Podle pozorování a výpočtů astronomů je Mléčná dráha stará asi 13,6 miliardy let. Tvoří ji přibližně 100–400 miliard hvězd i rozsáhlá molekulární oblaka a oblasti vyplněné plynem a prachem, coby potenciální hvězdné „porodnice“. Téměř polovina místních stálic se zrodila před více než 4,5 miliardy roků. Jde o důsledek galaktického baby boomu, který vedl ke vzniku velkého množství hvězd v rané fázi vývoje Mléčné dráhy, před deseti miliardami let.

Náš hvězdný ostrov obývá asi deset miliard bílých trpaslíků, miliarda neutronových stálic a sto milionů hvězdných černých děr. Pozorování ukazují, že se v něm nachází přinejmenším stejný počet planet jako hvězd. Kromě toho zde může existovat spousta toulavých planet, jež se nevážou na konkrétní stálice – možná je jich víc než hvězd v Galaxii. 

V roce 2010 odkryli odborníci pomocí dat z astronomické družice Fermi Gamma-ray Cosmic Telescope další překvapení: Na sever a na jih od galaktického jádra se rozprostírají dvě gigantické sférické struktury energetického plazmatu, jež produkují vysokou úroveň emisí rentgenového a gama-záření. Vědci je označili jako Fermiho bubliny, přičemž každá měří v průměru asi 25 000 ly (světelných let). O dekádu později se zjistilo, že září také v rentgenovém spektru.

Temné srdce

V galaktickém jádru, asi 26 000 ly od Země, sídlí intenzivní zdroj rádiového záření: Supermasivní černá díra Sagittarius A* dosahuje 4,1 milionu hmotností Slunce a obklopuje ji skupina hvězd. Jde tudíž o unikátní laboratoř pro testování fyziky v jinak nedostupných extrémních podmínkách silné gravitace. Ta pochopitelně přitahuje nejen okolní hmotu – ale také pozornost odborníků. Třicet let úsilí spolu se stále přesnějšími metodami pozorování okolí černé díry nedávno přineslo dlouho očekávaný výsledek: Vědci prokázali platnost Einsteinovy obecné teorie relativity

Podle ní platí, že trajektorie tělesa vázaného na oběžné dráze kolem jiného objektu není uzavřená jako v Newtonově teorii gravitace, ale stáčí se směrem dopředu v rovině oběhu. Popsaný efekt, poprvé sledovaný u trajektorie Merkuru kolem Slunce, patřil k prvotním důkazům podporujícím obecnou teorii relativity. Nyní, o sto let později, se jej podařilo detekovat u hvězdy kroužící okolo Sagittaria A* v centru naší Galaxie. Stálice označovaná S2 se totiž k černé díře přibližuje na méně než 20 miliard kilometrů, což odpovídá zhruba 120násobku vzdálenosti Země–Slunce. Jde tak o nejbližší známý objekt na oběžné dráze kolem zmíněného giganta. 

V květinovém tanci

Při nejtěsnějším přiblížení se S2 řítí prostorem rychlostí přes 25 milionů kilometrů v hodině a jeden oběh dokončí asi za 16 roků. Vědci její pohyb sledovali víc než čtvrt století, načež jim měření umožnila spolehlivě detekovat tzv. Schwarzschildovu precesi dráhy hvězdy kolem Sagittaria A*. Její trajektorie se stáčí, což znamená, že se nejbližší poloha vzhledem k černé díře mění. S každým dalším oběhem se dráha mírně pootočí, takže těleso v prostoru postupně opisuje tvar připomínající květinu. 

Obecná relativita míru stáčení exaktně předpovídá, přičemž poslední měření v rámci popsaného výzkumu s teorií dokonale souhlasí. Schwarzschildovu precesi se však ještě nikdy nepodařilo změřit pro stálici kroužící kolem superhmotné černé díry. Nová měření odhalila rovněž efekt označovaný jako gravitační rudý posuv, kdy velmi silné gravitační pole černé díry „natahuje“ vlnovou délku světla hvězdy. Pozorovaná změna záření přicházejícího od S2 tak přesně ladí s predikcí obecné teorie relativity.

Dokončení: Náš hvězdný domov (2): Mléčná dráha v minulosti zažila gigantické srážky

Nejnovější zjištění

Deformovaný disk

Galaktický disk Mléčné dráhy by měl být stabilní a plochý – a místo toho je ve větších vzdálenostech od centra deformovaný a zprohýbaný. Vyplývá to z pozorování čínských astronomů. Z velké vzdálenosti by Galaxie vypadala jako tenký disk stálic, které kolem centrální části oběhnou jednou za několik stamilionů let. Stovky miliard hvězd společně s obrovským množstvím temné hmoty poskytují gravitační „pojivo“, jež drží všechny stálice pohromadě. Ve vzdáleném vnějším galaktickém disku však většinu látky tvoří atomy vodíku, které se již neomezují na tenkou rovinu, ale dodávají disku deformovaný vzhled připomínající písmeno „S“. Deformace se podařilo objevit na základě pozorování vzdálených proměnných hvězd, tzv. cefeid.

Miliony černých děr

Černá díra hvězdné velikosti se rodí při kolosální explozi známé jako supernova. Astronomové předpokládají, že jsou zmíněné výbuchy tak mohutné, že mohou vzniklou černou díru vyvrhnout napříč Mléčnou dráhou rychlostí přes 70 km/s. Z nových výzkumů vyplývá, že existují potenciálně miliony černých obrů hvězdných hmotností prolétajících vysokou rychlostí skrz Galaxii.

Kde jsou naši sousedé?

V posledních letech pokračuje intenzivní objevování planet u cizích hvězd a do popředí se stále víc dostává otázka výskytu života na některé z nich. Astronomové tak neustále zpřesňují odhady počtu mimozemských civilizací v naší Galaxii. Podle posledních předpokladů by se v ní mohlo vyskytovat 36 aktivních, inteligentních civilizací schopných komunikace, přičemž tu nejbližší by od nás mohlo dělit asi 17 000 ly a mohla by sídlit u červeného trpaslíka. Podle autorů se jedná spíš o konzervativní odhad.

TIP: Osud našeho vesmírného domova: Jak jednou skončí Sluneční soustava?

Slunce blíže středu

Sluneční soustava sídlí na vnitřním okraji spirálního ramene Orionu, 25 800 ly od galaktického jádra – tedy asi o 1 900 ly blíž, než jsme se dosud domnívali. Vyplývá to z analýzy nových dat japonského radioteleskopu VERA. Slunce obíhá kolem jádra hvězdného ostrova rychlostí 227 km/s, a to s periodou 240 milionů let. V současné době se nachází asi 20 ly nad rovinou galaktického disku a s celým solárním systémem leží v obyvatelné zóně Mléčné dráhy.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

V Brně fungovala síť soukenických manufaktur, jedna z nich se nacházela na dnešní Lidické ulici. (foto: Archiv města Brna)

Historie

K nejobtížnějším překážkám patří vodopád na podzemní řece. Při jeho překonávání nezůstane suchý nikdo. (foto: © National Geographic - se souhlasem k publikování)

Zajímavosti
Vesmír

Kolem největší geotermální laguny na světě, která udržuje celoročně příjemnou teplotu vody, má vyrůst soběstačná rekreační vesnice. (foto: Profimedia, geoLagon)

Revue

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907