Nejstarší dochované zprávy o výrobě a používání vonných látek se datují do doby bronzové (asi 2000 let př. n. l.) na ostrově Kypru, s rozdílem pár století se objevily i v dnešní Indii a ve staré Mezopotámii. Avšak opravdový rozkvět zažilo parfumérství až ve středověké Evropě. Do té doby bylo používání vonných mastí záležitostí převážně bohatších vrstev a dalším z řady rozmarů, které si chudší část společnosti buď nemohla dovolit, nebo o ně jednoduše neměla zájem.

To ovšem změnily morové rány, které se do Evropy poprvé dostaly z Asie v roce 1347. Nákaza dokonce mohla pocházet z provincie Chu-pej, jejímž hlavním městem je Wu-chan, kde se objevil COVID-19. Naznačují to alespoň první zprávy o vypuknutí nemoci v Číně z roku 1330. 

Černá smrt

Dnes již víme, že původcem onemocnění je bakterie Yersinia pestis, která se prostřednictvím blech dostala z hlodavců na člověka, jemuž následně přivodila vysoké horečky, kašel, respirační problémy, bolest hlavy, a především typické tmavé boule v tříslech, podpaží nebo na krku. Útrapy končily přibližně po osmi dnech smrtí nemocného. Podle dobových kronikářů bylo v některých místech tolik mrtvých, že je nejenže nestíhali pohřbívat do masových hrobů, ale že málokdo byl ochotný se k tělu přiblížit, leda za vysokou odměnu. Běžně se tedy stávalo, že mrtvá těla zůstávala ležet tam, kde skonala, a že je roztrhali potulní psi, kteří se tak sami mohli nakazit a mor šířit dál.

S nákazou se pokusilo zkřížit cesty středověké lékařství, jenže to mohlo – vzhledem ke svým kvalitám – dopad morové epidemie snížit jen stěží. Většina znalostí navazovala na řeckou a římskou tradici z období antiky a nemohla efektivně zabránit šíření nemoci. Už jen proto, že hlavní léčebnou metodou tehdejších lékařů bylo pouštění žilou, projímadla a používání bylinných mastí. Příčina choroby byla odhalena až na konci 19. století, nicméně do té doby lidé přišli na způsoby, jak s nemocí zápasit formou karantény i izolace.

Vůně jako prevence i lék

Mezi úvahami, proč se nákaza šíří, se objevila také myšlenka otráveného vzduchu. Ještě před výskytem moru totiž lidé znali jinou infekční nemoc, malárii. O ní se mylně domnívali, že se přenáší zkaženým vzduchem a ne prostřednictvím komárů. Ostatně slovo malárie, z latinského mal-aria, označuje doslova špatný vzduch. Od první morové rány ve 14. století až do novověku získávala domněnka, že je potřeba zkažený vzduch vyčistit a provonět, stále více stoupenců, kteří přicházeli s novými způsoby, jak očistu provést.

Veřejně zakládané ohně obsahující vonné látky měly ulice měst zbavit nečistého ovzduší. V domácnostech lidé pálili směsi obsahující nejrůznější aromata, jako kadidlo, rozmarýn nebo jalovec. Lékaři ošetřující nemocné nosili zvláštní masky připomínající ptačí zobák, v jehož konci byla bylinná směs, která měla zabránit průchodu viru do těla. A zhotovovaly se rovněž vonné masti a oleje, kterými se lidé potírali po koupeli, neboť věřili, že horká koupel člověku otevírá póry a tím se vystavuje riziku nákazy. Mast tyto otvory zacelí a nedovolí moru do těla vstoupit.

Ti bystřejší si povšimli, že pracovníci v dílnách na výrobu parfémů se jen zřídka vyskytovali mezi nakaženými. To lékaře utvrdilo v používání vonných látek, které se později nepoužívaly pouze jako prevence či dezinfekce, ale rovněž jako lék pro již nemocné, přičemž léčba spočívala v inhalování bylinných a rostlinných výparů.

Povoňky či amulety

Dopad morových ran a snaha o prevenci před nákazou se odrazily i ve zvláštním ochranném šperku zvaném pomander, který se v Evropě objevil ve 14. století. Výraz pochází z francouzského pomme d´ambre, doslova jablko z ambry. Má vzor v jablku nebo pomeranči posetém hřebíčkem a dále dozdobeném skořicí, bylinkami a kořením, které dohromady tvořily vonný amulet, jenž si majitelé dávali do sáčku a připínali na pásek, nebo k jiné části šatů. 

S postupem času se pomandery staly předmětem obchodu s luxusním zbožím, když se začaly vyrábět do podoby zlatých či stříbrných šperků, které se nosily také na krku. O tom svědčí četné obrazy středověkých i pozdějších malířů.

Drobné schránky s dezinfekčními účinky se plnily jednak esencemi živočišného původu, už zmiňovanou ambrou nebo pižmem, a vonnými pryskyřicemi, kořením a bylinami. Pomander nosila též britská královna Alžběta I., která jeho účinnost posilovala pomocí naparfémovaných rukavic ze španělské kůže. 

Vykuř dům

Pařížští lékaři doporučovali dezinfikovat i domácnosti, a to v létě kouřem ze zápalné směsi růží, santalového dřeva, lotosu, octa, kafru a jablek. Naproti tomu v zimě bylo vhodné provonět místnost kouřem z teplejších ingrediencí, jako je agarové dřevo, pryskyřice či muškát. Ne všichni si ale mohli tyto látky dovolit, proto je chudší lidé nahrazovali dostupnějšími a levnějšími variantami obsahujícími majoránku, kadidlo nebo rozmarýn.

Existovala spousta receptur na složení vonné směsi. Lidé většinou volili takové vůně, které byly příjemné čichu, nicméně v době průmyslové revoluce obyvatelé smogem zamořených průmyslových center věřili, že kouř vycházející z továren má zničující účinky pro morovou nákazu a de facto ochranné vlastnosti. Podobný neblahý důsledek měla i zmíněná fáma, že by se virus mohl dostat do těla otevíráním pórů při horké koupeli. Opak byl pravdou a časté mytí naopak riziko onemocnění snižovalo.

Rozvoj parfumérství

Rostoucí poptávka po vůních a zdraví prospěšných přípravcích otevírala nové možnosti. Výrobci nejenže experimentovali s dosud neznámými kombinacemi bylin, koření a živočišných výrobků, rozhlíželi se i po nových přísadách z cizích krajů. Italští mořeplavci udržovali četné kontakty s Orientem, kde získali jak přístup k novým ingrediencím, tak také poznatky z dlouhé tradice výroby parfémů. Objevení Ameriky zase přineslo aromatické látky, jako je vanilka nebo kakao. Do čela parfumérství se nicméně vypracovaly Itálie a Francie.

TIP: Parfémy se používaly ke svádění i skrývání zápachu

Zásadní změnu představovaly nové metody přípravy vonných směsí. Hojně používanou technikou se stalo uchovávání vůně v tuku. Odolné květiny jako růže nebo narcisy se promíchaly s tukem, a zahřívaly do doby, než se částečně rozpustily a uvolnily do tuku své vůně.

Jiným způsobem přípravy bylo destilování zakládající se na schopnosti páry absorbovat vůně a v 18. století se rozšířila metoda uvolňování ingrediencí v rozpouštědle (například ethanolu), které se poté nechalo vyprchat. Ve většině případů se používal oheň a výpary z vařených látek, není proto divu, že parfémy získaly svůj název z latinského per-fumus, tedy látka procházející skrze kouř.

„Je v ohrožení života... její zdravotní stav je velmi špatný,“ řekl stanici France 3 Gerard Mauger z organizace na ochranu přírody GECC, který savce pozoruje. Kosatka má podle něj problém obstarat si jídlo a sladká voda škodí jejímu zdraví. Podle Maugera je velmi složité najít řešení, jak kytovce přemístit zpět do oceánu. Hrozí totiž, že pokus o záchranu zvíře ještě víc vystresuje.

Čtyřmetrová kosatka, která je podle vědců samec, byla poprvé spatřena 16. května v ústí Seiny mezi přístavem Le Havre a městem Honfleur v Normandii. Poté se vydala desítky kilometrů proti proudu řeky a dorazila západně od města Rouen.

TIP: Záchrana zachránce: Britská horská služba zachraňovala bernardýnku

Kosatku je nutné naléhavě zachránit, řekla Muriel Arnalová, která předsedá francouzské organizaci na ochranu práv zvířat One Voice. Upozornila také na skutečnost, že samci kosatek se obvykle celý život drží v blízkosti své matky. Podle Arnalové by bylo lepší kytovce z řeky vyvést pomocí sítí, než jej umístit na člun a do oceánu převézt.

Na příležitostné výkyvy počasí jsme zvyklí, přesto zpravidla tušíme, co čekat od jednotlivých ročních období. Podle aktuální zprávy meteorologů bychom však měli postupně začít své představy upravovat: Hodnoty, jež v minulosti spadaly do kategorie „extrém“, se totiž pomalu dostávají mezi dlouhodobý normál.

Průměrná roční teplota stoupla oproti starému modelu o 0,4 °C, přičemž nejvíc je rozdíl patrný během ledna, června a srpna, kdy se zvýšení blíží 0,9 °C. Co se týče srážek, čísla zůstávají stejná. Leckterý laik by tak mohl snadno nabýt dojmu, že se vlastně nic neděje. Z hlediska pocitového vnímání je sice letní jednostupňový rozdíl skutečně zanedbatelný, ovšem v přírodě se může i takový detail projevit poměrně výrazně. Stoupající teplota a stagnující srážky vytvářejí rovnici s jednoznačným výsledkem: Voda se v krajině udrží kratší dobu, takže do budoucna můžeme čekat víc sucha.

Prší jindy než dřív

Zatímco průměrné množství vody skrápějící naši krajinu se příliš nemění – s výjimkou Libereckého a Královéhradeckého kraje, kde zaznamenali pokles přibližně o 4–5 % – distribuce srážek se za poslední tři dekády proměnila výrazně. Během dubna, listopadu a prosince je jich až o 5 % méně než dřív, přitom právě v uvedených měsících hraje vláha v krajině obzvlášť důležitou roli. Pro úplnost dodejme, že dlouhodobě prší v Česku nejméně v únoru a nejčastěji naopak deštníky vytahujeme v červenci.

TIP: Počasí na objednávku: Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?

Průměrná roční teplota se nyní na našem území pohybuje okolo 8 °C, nicméně v oblasti mírného pásma podobný údaj mnoho nevypovídá: Nejchladnější měsíc představuje leden s dlouhodobým normálem −2 °C, kdežto v červenci se vzduch zahřívá na 17,8 °C. V průběhu roku tak průměrné teploty kolísají přibližně na dvacetistupňové škále. Pokud bychom však do výpočtů zahrnuli i zjištěné rekordy, dostaneme se k rozmezí přesahujícímu 80 °C: Nejnižší naměřenou teplotu, konkrétně −42,2 °C, zaznamenali v únoru 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, a naopak nejtepleji dosud bylo ve středočeských Dobřichovicích v srpnu 2012, kdy záznam ukázal 40,4 °C. 

Oběť švagrovy zášti

• neznámá žena

O Vratislavově první manželce toho mnoho nevíme, vlastně neznáme ani její jméno. Kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české sice zmiňuje jméno Arabona, to ale nepotvrzuje žádný dobový pramen a ani sám kronikář jej nijak nedokládá. Vzhledem k tomu, že se může také jednat o přibližný latinský přepis názvu uherského města Györ, lze spíše spekulovat, zda šlo v Hájkově případě o nedůsledné zapracování informace o domnělém původu této ženy nebo o úmyslnou mystifikaci.

S jistotou můžeme tvrdit jen to, že po nástupu Vratislavova staršího bratra Spytihněva II. (1055–1061) na český knížecí trůn začala být pro některé z jeho mladších sourozenců na Moravě, kde obdrželi úděly, horká půda. Sám Vratislav se rozhodl uprchnout z Olomouce, kde byl údělníkem, do Uher. Při chvatném odchodu na svém panství zanechal manželku v pokročilém stupni těhotenství doufaje, že starší bratr ženě v očekávání neublíží. Kolikrát si asi později musel vyčítat, jak slepá byla jeho důvěra ve Spytihněvovo milosrdenství. Český kníže, ovládán zlobou a podezíravostí vůči všem členům své rozvětvené rodiny, se hodlal vypořádat s každým příbuzným, který by pro jeho panování mohl představovat i sebemenší hrozbu. Takové jednání ostatně nebylo v českých poměrech ničím překvapivým.

Vratislavovu těhotnou ženu Spytihněv svěřil do „péče“ hradskému správci Mstišovi, jehož pohostinnost lze označit za krajně neuspokojivou. Kosmas nám dokonce zanechal zprávu, že Mstiš ji na hradě Lštění, kde byla šlechtična držena, nechal každou noc připoutávat okovy ke své noze. Jestli si kronikář své vyprávění poněkud připepřil špetkou pomluv, se dnes již nedozvíme. Nezpochybnitelným faktem ovšem zůstává, že když Spytihněv svou švagrovou na přímluvu biskupa Šebíře propustil, těhotná žena při předčasném porodu na cestě do Uher náhle zemřela.

Odkaz, který vyhasl

• Adléta Uherská (1057–1062)

Vratislav v exilu neměl zůstat osamocen příliš dlouho. Uherský král Ondřej I. (1046–1060), který před usednutím na trůn sám dlouhá léta pobýval ve vyhnanství v Čechách, v Polsku a na Kyjevské Rusi, ovdovělému Přemyslovci nabídl ruku své sedmnáctileté dcery Adléty. Princezna však patrně nepocházela z otcova svazku s Anastázií Rurikovnou, která se stala Ondřejovou manželkou až v roce jeho uherské korunovace. Narodila se tak buď do předcházejícího manželství tehdejšího arpádovského exulanta, o kterém nemáme žádné zprávy, nebo šlo o nemanželskou dceru. 

Sňatek s Arpádovnou, který v Uhrách proběhl v roce 1056 či 1057, a s ním související podpora uherského krále jako by vrátily Vratislavův život do „správných kolejí“. Jeho bratr Spytihněv jej roku 1058 vyzval, aby se vrátil na Moravu a opět se ujal svého olomouckého údělu. Adléta svého muže následovala dost možná už i s některým z potomků.

Ze svazku Vratislava a Adléty se narodili dva synové a dvě dcery. Juditu její otec okolo roku 1080 provdal za polského knížete Vladislava I. Heřmana (1079–1102), druhá z dcer Ludmila vstoupila do kláštera. Jediným z Adlétiných synů, který se stal českým knížetem, byl prvorozený Břetislav, druhý z mužských potomků Vratislav totiž zemřel 19. listopadu 1061 v dětském věku. Sama Adléta pak své dítě na onen svět následovala po necelých třech měsících, 27. ledna 1062.

Matka „rozploditelka“

• Svatava Polská (1062–1092)

V době smrti své druhé manželky už Vratislav téměř rok nebyl olomouckým údělníkem, ale českým knížetem a hlavou přemyslovského rodu, neboť jeho starší bratr Spytihněv 28. ledna 1061 zemřel. Již podruhé ovdovělý vládce si tentokrát díky svému postavení mohl k politickému sňatku vybrat daleko výhodnější „partii“, takže když uplynula doba smutku, vybral si na polském dvoře sestru knížat Boleslava II. Smělého (1058–1079) a již zmíněného Vladislava I. Heřmana Svatavu, se kterou se oženil někdy na přelomu let 1062 a 1063.

V žilách Vratislavovy třetí choti kolovala vedle té polské i krev římsko-německých císařů a ruských knížat z dynastie Rurikovců, kterou předala i čtyřem synům: Boleslavovi, Bořivojovi, Vladislavovi a Soběslavovi. Nejstarší z nich, olomoucký kníže Boleslav, sice zemřel ještě za vlády svého otce roku 1091, zbývající tři ale do vývoje českého knížectví zasáhli výrazným způsobem. Dcera Judita si roku 1086 coby přibližně dvacetiletá vzala hraběte Wiprechta Grojčského (1050–1124). 

Kněžna Svatava rozhodně nehodlala zůstat ve stínu svého o patnáct let staršího manžela. Královské korunovace roku 1085 (či v poslední době některými historiky zvažovaném roce 1086) se účastnila po jeho boku a koruna jí byla vsazena na hlavu ve stejný den jako Vratislavovi, nikoli až o několik dní později, jak bylo v té době zvykem například při říšských obřadech. Kronikář Kosmas (jehož osobní přítomnost na slavnostním aktu není spolehlivě potvrzena) výslovně uvedl, že měla na sobě slavnostní roucho.

TIP: První česká královna? Polská princezna Svatava z rodu Přemyslovců!

Svatava nezmizela z politické mapy přemyslovského rodu ani po smrti svého manžela roku 1092. Tehdy přibližně pětačtyřicetiletá a nejspíš stále vitální žena využívala své prominentní pozice české královny a své tři zbývající syny nejen neúnavně podporovala v cestě na knížecí stolec, ale také sloužila jako prostředník a usmiřovatel ve sporech mezi nimi samotnými. Vlivná vdova sice dost možná strávila ve vyhnanství část období vlády svého nevlastního syna Břetislava II., roku 1125 ale jejím radám pozorně naslouchal kníže Vladislav I. Po své smrti 1. září 1126 byla uložena do hrobky ve vyšehradské bazilice, kterou za svého života štědře obdarovávala.

Nejspíš každý si občas přijde slabý a zranitelný vůči nemocem a dalším rizikům okolního světa. Přesto je pro patogeny obtížné se do lidského těla dostat a rozpoutat v něm úspěšnou infekci. Každá bakterie či virus, co to dokáže, si z jistého úhlu pohledu zaslouží obdiv. A co víc, zaslouží si naši pozornost. Byli bychom hloupí, pokud bychom nevyužívali vlastností mikroorganismů, jimž se daří uspět na náš účet.

Mezi velmi úspěšné lidské patogeny náleží například salmonela Salmonella typhimurium, která je původcem běžných „otrav jídlem“. Tato bakterie přitom není úplným nováčkem v biotechnologiích a v dřívějších výzkumech již byla využita jako bezpečný a efektivní prostředek pro cílený transport léčiv.

Vylepšená salmonela

Na předchozí výzkumy navázal čínský tým, který využil salmonelu pro přepravu nanočástic s antigeny. Ty následně posilují imunitní reakci těla pacienta na bujení nádorových buněk. Vědci upravili salmonely pokrytím kladně nabitými nanočásticemi, k nimž se váží záporně nabité antigeny. Jsou to vlastně kousky nádoru po intenzivním ozařování, které výrazně označí nádorové buňky pro poněkud ospalou imunitu pacienta.

TIP: Nepravděpodobný spojenec: Anthrax pomáhá při rakovině močového měchýře

Když vědci použili vylepšené salmonely k léčbě myší s nádorem, uspěli v 83 procentech případů. Myší bez této léčby přežilo jen 25 procent. Výsledky experimentu ukázaly, že léčba vylepšenými salmonelami je bezpečná a účinná. V budoucnu by se mohla uplatnit například u nádorů, které silně potlačují imunitní reakci daného člověka. Než ale přijde řada na klinické testy s lidmi, budou muset vědci důkladně prověřit bezpečnost této léčby.

V mnoha významných ozbrojených střetnutích nehrály samochodky roli jediného zachránce, ovlivnily ale situaci ve prospěch sovětských vojsk tak významně, že se jim později připsaly hlavní zásluhy. Jedním z takových případů byla bitva z 12. ledna 1945 během sandoměřsko-slezské ofenzivy, první fáze viselsko-oderské operace.

Během ní 368. gardový dělostřelecký pluk 1. ukrajinského frontu, vyzbrojený mimo jiné samohybnými houfnicemi ISU-152, dostal za úkol podpořit útočící jednotky předběžnou dělostřeleckou palbou. Pluk za bezmála dvě hodiny přepadu vystřelil téměř tisíc čtyřicetikilogramových nábojů a sám ještě před samotnou útočnou operací zajistil zneškodnění praporu vojáků, dvou dělostřeleckých baterií a osmi baterií protitankového dělostřelectva.

Zachránci situace

O tři dny později se německé jednotky pokoušely silou pluků granátníků s podporou tanků a samohybných děl prorazit nedaleko městečka Borovoje asi 30 km jižně od tehdejší pevnosti Königsberg (dnes Kaliningrad) skrze postupující proudy sovětské pěchoty. Jak se později shodli účastníci bitvy, celá akce by skončila rozsáhlým masakrem, kdyby velení urychleně nepřisunulo jednotky 390. pluku, které palbou ze 152mm houfnic ML-20S na svých ISU-152 nápor odrazily a umožnily pěchotě rozvinout se k útoku.

Zveroboje ve městě

Při bojích v zástavbě pak dokázala ISU-152 jedinou ranou srovnat se zemí i několikapatrové budovy. Během nasazení ve městě ale hrozilo nebezpečí německých vojáků vyzbrojených ručními pancéřovkami, kteří se skrývali ve vyšších patrech budov a vedli palbu na obrněná vozidla seshora, kde byl pancíř nejslabší. Pro minimalizaci tohoto rizika proto často ISU-152 operovaly ve dvojicích, které doprovázela pěchotní družstva disponující odstřelovači a občas i plamenometčíky.

Samochodky pak pomocí přímé palby z místa nebo z krátkých zastávek ničily nepřátelské opěrné body umístěné v domech, troskách nebo na barikádách. Jako efektivní zbraň se rovněž osvědčily později na vozidla instalované protiletadlové kulomety DŠK, protože střelivo 12,7×108 mm dokázalo snadno projít skrz cihlové zdi, což umožňovalo zneškodňovat i ukryté nepřátelské vojáky.

Přestože ISU-152 i jeho předchůdce trpěly řadou neduhů, které pramenily zejména z překotnosti výroby a zavádění do výzbroje, ukázaly se být v krizové době velmi efektivními prostředky nejen pro boj s německou obrněnou technikou. Poté, co Rudá armáda převzala strategickou iniciativu, účastnily se řady těžkých dobývacích operací, během kterých jejich mohutná a účinná výzbroj zachránila život bezpočtu sovětských vojáků. 

Běžně jsou u nás nalézány vltavíny jen několik centimetrů velké. Drobnější kousky, pod jeden centimetr, často uniknou pozornosti sběratele. Naopak velké vltavíny, nad 10 cm, jsou velmi vzácné. Mezi nalezenými kameny lze rozlišit celotvary a tvary částečné, což jsou vlastně úlomky. Vzhled celotvarů je ovlivněn průletem taveniny atmosférou – můžeme tak pozorovat kapky, diskovité až téměř kulovité tvary, výjimečně oválné či pentlicovité činky. Většina vltavínové masy se však po dopadu roztříštila na kousky. K rozbíjení a praskání vltavínů docházelo i později, následkem geologického transportu, ale i samovolně v sedimentech vlivem vnitřního pnutí.

Tvarové rozdíly můžeme pozorovat i mezi českými a moravskými vltavíny. Moravské jsou v průměru větší a je mezi nimi více celotvarů, české jsou více úlomkovité a často mají tvar zploštělých kapek. Průměrná hmotnost českého vltavínu se pohybuje okolo sedmi gramů, u vltavínů objevených na Moravě je to přibližně třináct gramů.

Barva

Na první pohled je možné povšimnout si krásné barvy vltavínů. Běžně se odlišuje šest barevných odstínů: bledě zelená, světle zelená, lahvově zelená, olivově zelená, hnědá a jedovatě zelená. Hlavními barvícími komponenty jsou kationty železa, titanu a pravděpodobně také manganu. Jejich obsah roste směrem k hnědým vltavínům. Lahvově a světle zelené vltavíny převažují v jihočeské oblasti. Naopak na Moravě najdeme více olivově zelených a hnědých vltavínů. Zcela výjimečně je možné nalézt vltavíny dvojbarevné. Hranice mezi barvami bývá ostrá, protože takové kameny vznikly spojením ještě roztavených vltavínů před jejich dopadem na zemský povrch. Zhruba padesát takových vltavínů pochází z jihočeské oblasti a kolem deseti z Moravy.

Povrch

Charakteristickým rysem vltavínů je jejich povrch. Bývá přirovnáván k sušeným švestkám či kůře starých stromů. Povrch – tzv. skulptace vltavínů – je velmi rozmanitý. Tvoří jej přírodně vzniklé nerovnosti – jamky, žlábky, rýhy, výčnělky, ale i ostré hroty různé velikosti. Dlouho přetrvával názor, že skulptace je dílem aerodynamických vlivů během letu atmosférou. Podle této teorie by se povrch vltavínů po dopadu na zem už téměř neměnil. Teprve v druhé polovině dvacátého století byly nalezeny důkazy, že typický vrásčitý vzhled vltavínů vznikl až po utuhnutí vltavínové hmoty. Půdní kyseliny obsažené v okolních sedimentech mají totiž schopnost rozpouštět vltavínové sklo, které je jejich působení vystaveno po tisíce let. Ztráta hmoty způsobená chemickou korozí je od doby vzniku vltavínů odhadována na minimálně 2,5–4,5 mm, většinou však byla daleko větší. Vltavíny, které byly při dopadu na zem menší než 1–2 cm, měly tedy jen nepatrnou naději na zachování do dnešních dnů.

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Skulptace je u některých vltavínů velmi výrazná (například tzv. ježci), zatímco u jiných není téměř znatelná. Postižení povrchu totiž závisí na několika různých faktorech (například délka působení koroze, klimatické poměry, charakter sedimentů a v nich obsažených roztoků atd.). Za nejdůležitější z nich je v poslední době považováno vnitřní pnutí samotného vltavínu. To je způsobeno především teplotními rozdíly mezi povrchem a vnitřkem vltavínu v době, kdy docházelo k jeho tuhnutí. Vnitřní pnutí má za následek vznik drobounkých trhlinek. Přednostně trhlinky vznikají v blízkosti různých uzavřenin, které pevnost skla podstatně snižují. Více trhlinek mívají velké vltavíny a ty, které zchladly extrémně rychle. Zvýšená rychlost chemické koroze podél prasklin byla experimentálně prokázána u všech tektitů.

Když na jaře 2020 opadla první vlna děsu z koronaviru SARS-CoV-2, bylo jasné, že nový původce onemocnění sice vyvolává u části nakažených vážný průběh onemocnění včetně úmrtí, ale zdaleka nezabíjí každého, kdo se jím nakazí. V té chvíli se vědci začali zajímat také o to, nakolik je virus nebezpečný zvířatům. Motivem nebyla pouhá zvědavost. Zájem o přenos koronaviru z lidí na zvířata a ze zvířat na lidi si vynutil vývoj situace. 

V Dánsku došlo například k přenosu koronaviru z lidí na norky chované na farmách pro kožešiny. Virus se mezi těmito lasicovitými šelmami uchytil, rychle mutoval a pozměněné typy koronaviru pronikaly zpět do lidské populace. V obavách ze vzniku nových, nakažlivějších a smrtnějších variant koronaviru SARS-CoV-2 Dánové chovy norků kompletně zlikvidovali. Dánsko bylo v té době absolutní světovou „jedničkou“ v chovu těchto zvířat a likvidaci nákazy padlo za oběť na sedmnáct milionů norků. 

Nevybíravé šíření

Další výzkum odhalil, že koronavirus SARS-CoV-2 si mezi hostiteli příliš nevybírá a je s to infikovat i další druhy zvířat. Vedle norků jsou to třeba fretky. Ke zvířatům, jež se mohou tímto virem nakazit, patří i domácí kočky a psi. Těm ale virus vážněji neublíží. Šíření choroby z koček a psů do lidské populace je považováno za málo pravděpodobné. 

V zoologických zahradách hrozí nákaza onemocněním covid-19 i velkým kočkovitým šelmám, vydrám, opicím a lidoopům. Zaznamenán byl také únik koronaviru SARS-CoV-2 z lidské populace mezi volně žijící zvířata. Na severovýchodě Spojených států vykazuje protilátky proti tomuto viru plná třetina tamějších jelenců viržinských. Mezi odborníky panují obavy z přenosu koronaviru SARS-CoV-2 na populace netopýrů v Evropě a Americe. Podle studie amerických vědců je vnímavých k infekci novým koronavirem asi 40 % tamějších netopýřích druhů. 

SARS-CoV-2 se do lidské populace dostal nejspíš z volně žijících zvířat. Zdrojem mohli být zřejmě vrápenci žijící na jihu Číny, popřípadě luskouni dovezení do Číny z jihovýchodní Asie. Vznik koronavirové pandemie, následné přeskoky viru z lidí na zvířata a ojedinělé návraty viru z takto nakažených zvířat opět na lidi jen připomněly, jak významnou hrozbu představují choroby přenosné ze zvířat na lidi. Ty nejsou žádnou novinkou, ale dlouho byly aktuální především pro třetí svět. Obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí jejich hrozbu nevnímali jako aktuální.

Burza nemocí

Plných 60 % známých infekčních chorob lidí má původ v onemocněních zvířat. U nově se objevujících chorob, k nimž se řadí i covidová pandemie, je podíl onemocnění pocházejících ze zvířat ještě vyšší a pohybuje se okolo 75 %. Z infekčních chorob zvířecího původu, které se rozšířily v nedávné době, lze jmenovat onemocnění vyvolané viry ebola, SARS, MERS, zika nebo tzv. ptačí či prasečí chřipku.

K velmi častým přenašečům těchto nákaz patří savci z řádu letounů reprezentovaní např. netopýry, vrápenci nebo kaloni. Člověk si ale vyměňuje původce chorob i s hospodářskými zvířaty a domácími zvířecími mazlíčky. Viry, bakterie, plísně a kvasinky, cizopasníci a další původci chorob přitom mohou putovat oběma směry – ze zvířat do lidské populace, nebo naopak ze zvířecího organismu do lidského těla. 

Výměna původců chorob mezi lidmi a domácími zvířaty začala už s prvními pokusy o domestikaci volně žijících živočichů. Člověk se dostával se savci a ptáky do těsnějšího kontaktu, a vytvářel tak příhodnější podmínky pro přenos onemocnění. Lidé se postupem času s těmito nákazami vyrovnali a ty už pak nepředstavovaly pro populace živící se intenzivním zemědělstvím významnou hrozbu. Pravou tvář ukázaly tyto infekce ve chvíli, kdy se dostaly do populací, které jim doposud vystaveny nebyly.

Evropané mohli bez větších problémů kolonizovat ostatní kontinenty kromě jiného i proto, že s sebou nesli celou řadu infekčních chorob, které zdecimovaly původní obyvatele. Názornou ukázku nabízí masové vymírání mexických indiánů. V letech 1545 až 1550 zemřelo jen v aztécké říši patnáct milionů lidí na onemocnění vyvolané bakterií Salmonella enterica typu paratyphi C, již do Střední Ameriky zavlekli španělští dobyvatelé. 

Dnes jsme také svědky nákazy lidí choroboplodnými zárodky, které se původně vyskytovaly u volně žijících zvířat, z nich pronikly do populací domácích zvířat a od těch se pak nakazili lidé. Příkladem původce choroby, pro nějž byla domácí zvířata jen přestupní stanicí na cestě z volně žijících zvířat k člověku, je virus nipah. Do Malajsie ho zanesli tažní kaloni z Austrálie. Virus se tam dostal do chovů prasat, odkud se rozšířil mezi lidi. Od září roku 1998 do května 1999 onemocnělo v Malajsii v důsledku infekce virem nipah těžkým zánětem mozku 265 lidí a 105 z nich zemřelo. Škody spojené s likvidací chovů prasat zasažených nákazou přesáhly miliardu dolarů.

Čím můžeme nakazit zvířata?

Rozsáhlá analýza amerických vědců vedených Gregorym Grayem z University of Florida v Gainesville publikovaná před několika lety ve vědeckém časopise PLoS ONE identifikovala za posledních třicet let 56 jasně zdokumentovaných případů, kdy se stal člověk zdrojem nákazy pro zvířata. V polovině případů přenesli lidé nákazu na volně žijící zvířata. Ve čtyřiadvaceti případech se nakazila od lidí hospodářská zvířata a ve třinácti případech onemocněli domácí zvířecí mazlíčci. 

Mezi chorobami přenesenými z lidí na zvířata dominují bakteriální infekce, jež tvoří 38 % popsaných případů. Virózy jsou vzácnější a připadá na ně 29 %. Nákaza parazity se vyskytla v 21 % přenosu onemocnění z lidí na zvířata a 7 % připadá na onemocnění způsobená plísněmi, kvasinkami a dalšími choroboplodnými zárodky. 

V Británii byl dokonce popsán případ, kdy se domácí pes nakazil od lidí nebezpečným kmenem bakterie Staphylococcus aureus rezistentním k antibiotiku meticillinu. Ve Spojených státech prokázali nákazu tímto stafylokokem u koček. Zvířata se prokazatelně infikovala od svých majitelů. V národním parku Bwindi se vzácné gorily horské nakazily nebezpečným kmenem lidské bakterie Escherichia coli. Bakterie k těmto vzácným lidoopům zřejmě doputovala prostřednictvím skotu, jenž se infikoval od místních obyvatel a roznášel infekci po pastvinách, na které se čas od času dostanou i gorily.

Z plic do plic

Zoologická zahrada v jihoafrické Pretorii zachytila nákazu osmi různých druhů zvířat původcem lidské tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis. Mezi nakaženými zvířaty byli i šimpanzi. Tuberkulózou jsou hojně nakaženi i britští jezevci, kteří roznášejí bakterie Mycobacterium tuberculosis po pastvinách, kde se nakazí skot, a následně může onemocnění proniknout i do lidské populace. Nákazu tuberkulózou nelze brát na lehkou váhu, protože dnes se šíří kmeny vykazující rezistenci k širokému spektru antibiotik. Léčba onemocnění vyvolaných takto rezistentními bakteriemi bývá komplikovaná a zdlouhavá. 

Některé přenosy bakteriálních chorob z člověka na zvířata jsou hodně nečekané. Jako příklad lze uvést třeba případ kolonie vakomyší písčitých chovaných pro výzkumné účely vědci na univerzitě v australském Melbourne, kterou decimovala nákaza lidskou žaludeční bakterií Helicobacter pylori. 

Mezi viry najdeme celou řadu původců lidských onemocnění, které se mohou rozšířit i do zvířecích populací. Koronavirus SARS-CoV-2 není v tomto ohledu bohužel nijak výjimečný. Některé viry hepatitidy E mohou putovat z prasat do lidského organismu, ale mohou nakazit i opice a lidoopy. Od lidí se pak mohou viry dostávat zpět do populace prasat. Podobné přeskoky prováděl i chřipkový virus H1N1 při pandemii v roce 2009. Nejprve vznikl v prasatech nový virus, jímž se nakazili lidé. Tato tzv. prasečí chřipka se rozšířila po celém světě a během dvou měsíců se virus vrátil od nakažených lidí zpět do prasečí populace. 

Zabiják turismus

Velmi náchylné jsou k lidským respiračním onemocněním vyvolaným viry různé druhy lasicovitých šelem. Zdaleka nejde jen o nákazu dánských norků koronavirem SARS-CoV-2. Fretky jsou používány k výzkumu chřipkových virů a nákaza těchto zvířat chovaných v domácnostech, kde lidé onemocněli chřipkou, je vysoce pravděpodobná. 

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

V letech 2003 až 2006 decimovalo populaci šimpanzů v tanzanském národním parku Mahalle virové plicní onemocnění, které zabíjelo především mláďata. Nakazila se polovina tamějších šimpanzů a na nemoc umíral zhruba každý pátý. Původcem onemocnění se ukázal být lidský metapneumovirus. Podobné případy jsou mementem varujícím před neuváženým rozvojem turistiky.

V řadě afrických zemí jsou velmi populární organizované exkurze, při nichž se návštěvníci národních parků a rezervací dostávají do těsné blízkosti goril nebo šimpanzů. Rezervace a národní parky získávají z plateb turistů prostředky pro svůj provoz. Rizika nákazy vzácných zvířat lidskými chorobami však nelze brát na lehkou váhu.

Dnes už víme, že velké části dnešní Amazonie byly v minulých staletích a tisíciletích osídlené dávnými civilizacemi a současný prales tam vyrostl na ruinách tehdejších sídel a farem, které tak pečlivě ukryl před našimi zraky. Archeologové vybavení moderními přístroji ale pronikají do nitra amazonských pralesů a objevují tam pozůstatky těchto dávných civilizací.

Heiko Prümers z Německého archeologického institutu a jeho kolegové vybavili vrtulníky laserovým systémem pro dálkový průzkum LiDAR a s jeho pomocí prohledávali džungli v západní části Amazonie, na severu Bolívie. Badatelé prostudovali celkem 26 lokalit osídlených dávnou kulturou Casarabe, která v této oblasti prosperovala zhruba mezi lety 500 a 1 400 našeho letopočtu.

Dávné osídlení v dnešní džungli

Pod pralesním porostem se nachází rozsáhlá síť sídel a komunikací, které je spojují. Nacházejí se mezi nimi četné ceremoniální stavby a mohyly, v některých případech šlo o pyramidy, které se původně tyčily do výšek přesahujících 20 metrů. Badatelé se zaměřili zejména na dvě velká osídlení na lokalitách Cotoco a Landívar, která byla spojená kilometry dlouhými komunikacemi s řadou dalších menších sídel.

Pozůstatky osídlení na lokalitě Cotoca (foto: German Archaeological Institute, H. Prümers, CC BY 4.0) 

Odborníci si dříve mysleli, že chudé tropické půdy, jaké se nacházejí v této oblasti, nemohly uživit početné populace vyspělejších městských civilizací. Ukazuje se ale, že lidé kultury Casarabe byli zdatnými zemědělci, kteří proměnili sezónně zaplavovaná území v produktivní krajinu. Ta jim pak  dokázala poskytovat dostatečnou obživu.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

„Naše výsledky vyvracejí argumenty, že západní Amazonie byla v předhispánských dobách jen řídce osídlena,“ tvrdí Heiko Prümers. Zjištění archeologů podle něj naopak dokládají, že lidé kultury Casarabe vybudovali vysoce integrovaný, souvislý a hustý systém osídlení.