La Paz, neboli španělsky „mír“, se nachází na obrovské náhorní plošině Altiplano v jihoamerických Andách. Rozkládá se na svazích příkrého kaňonu v průměrné výšce 3 650 m, čímž se řadí mezi nejvýš položená sídla na světě. Založili jej v roce 1548 Španělé, což se odráží na typické koloniální architektuře v dnešním centru. Navzdory odlehlosti a drsným podmínkám se La Paz proměnilo v důležité obchodní a mocenské středisko, a přestože oficiální bolivijskou metropolí je Sucre, v praxi plní zmíněnou roli právě třetí největší město země, kde sídlí vláda i prezident.

S narůstajícím významem se La Paz překotně rozšiřovalo. Ačkoliv se původně rozkládalo na dně kaňonu, postupně obrostly budovami i strmé svahy. A když už nezbylo místo, přetekla zástavba na náhorní plošinu nad městem a zrodilo se El Alto, jež se také dál rozrůstá. Technicky jde o samostatnou jednotku, ale v praxi s La Paz srostlo v jeden funkční celek.  

Veřejná doprava pro otrlé

Zajímavou a nedělitelnou součást města tvoří poněkud svérázný dopravní systém. Vzhledem k podloží, mimořádné kopcovitosti a typicky úzkým uličkám není možné v La Paz vybudovat metro, tramvajové tratě ani provozovat běžné autobusy. Dopravu proto zajišťuje především rozsáhlý vozový park soukromých mikrobusů: Potkáte je opravdu na každém kroku a zhruba za šest korun vás dovezou kamkoliv na trase. Každodenně na ně spoléhá většina obyvatel, což ovšem znamená v Evropě nevídané zácpy a odpolední špička víc připomíná  pomalu se sunoucí a zběsile troubící páternoster než plynulý provoz.   

Dopravní předpisy zjevně fungují spíš jako doporučení. Chodci rutinně vstupují do vozovky, na níž běžně stojí i stánky. Přechodů a semaforů je pomálu, ale nehodovost překvapivě nízká, protože místní jsou zvyklí – turisté by si však rozhodně měli dávat pozor. Hledět při procházení městem do telefonu představuje nejrychlejší cestu na pohotovost.

Mikrobusy ovšem neskýtají jedinou možnost přepravy, neboť od roku 2014 se La Paz pyšní unikátním systémem Mi Teleférico. V současnosti zahrnuje kabinová lanová dráha 35 zastávek na deseti trasách, jež pokrývají většinu města. Výhoda spočívá v plynulém provozu bez ohledu na dění dole a také v mimořádných výhledech. Pokud však trpíte strachem z výšek, pak raději opatrně: I ty nejnižší úseky totiž vedou 25 metrů nad zemí, místy se dráha dostává až nad 100 metrů a pocitu bezpečí nepřidává ani častý silný vítr.

Impozantní hory

Pro návštěvníky toužící po dobrodružství představují bezesporu největší lákadlo La Paz nedaleké hory, jež vybízejí k trekům v liduprázdné krajině a slibují úžasné scenérie. Začátečníkům lze doporučit vrchol Huayana Potosí s výškou 6 088 metrů, který se dá na poměry šestitisícovek zdolat relativně snadno: Můžete si najmout průvodce, dojít s ním k úpatí a poté absolvovat zhruba šestihodinový výstup do tábora ve výšce pěti tisíc metrů. Na vrchol pokrytý ledovcem se pak vyráží okolo druhé ranní tak, abyste nahoře stanuli za úsvitu – což zajišťuje přírodní představení, které vás připraví o řeč.

Cesta je sice fyzicky náročná, ale nevyžaduje větší zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Ve městě funguje řada společností, jež výstupy pravidelně organizují a také vám zapůjčí veškeré vybavení, přičemž Huayana Potosí vyjde zhruba na 1 800 korun. Zkušení horolezci pak mohou zdolávat i další, podstatně náročnější masivy, a to za zlomek ceny Himálaje. Nejvyšší horu v okolí představuje Illimani s 6 439 metry, která je po Sajamě druhým nejvyšším vrcholkem Bolívie.

Výšková nemoc a jiné nástrahy

Bez dostatečné aklimatizace však u podobných výstupů hrozí výšková nemoc, s čímž je třeba při plánování počítat. Samotné město leží například oproti Praze o 3 200 metrů výš, a určité projevy výškové nemoci tak zažijí téměř všichni příchozí, aniž by se vůbec vydali do hor. Následky bývají individuální, ale fatální případy jsou extrémně vzácné: Většina lidí trpí silnější bolestí hlavy, dušností při námaze a únavou, přičemž symptomy po dvou či třech dnech postupně odezní. Lze je rovněž potlačit žvýkáním listů koky, které koupíte na každém rohu. Každopádně počítejte s tím, že první den na Altiplano nebude nijak příjemný.

Když už je řeč o negativních stránkách cesty: Ačkoliv patří La Paz na jihoamerické poměry mezi relativně bezpečná města, je třeba se mít na pozoru obzvlášť na tržištích, kde hrozí střet s kapsářem. Další nástrahu představují potulní psi, kteří doslova zamořili ulice. Přes den se nejedná o problém, ale v noci můžete zejména na periferii narazit na agresivnější zvířata.

Kuchyně milionů chutí

Návštěva La Paz skýtá mimořádný kulinářský zážitek, možná nejzajímavější v celé Jižní Americe. Pravou chuť Bolívie však najdete spíš na ulici a v lidových vývařovnách než v luxusních restauracích. Zmíněné gurmánské svatostánky zřejmě úplně nesplňují západní hygienické standardy, ale zato vám nabídnou unikátní chuťové odstíny. Většina jídel staví na mase, takže nic pro vegetariány – ale cestovatelé bažící po netradiční zkušenosti budou nadšení.

V La Paz můžete také okusit exotická masa: Například morčecí je velice jemné a křehké, podobné mladému králíkovi. Delikatesu představuje steak z lamy s kaší ze sladkých brambor, to vše štědře posypáno sušeným masem. Z pouličních jídel je vyhlášené třeba anticucho čili grilované plátky hovězího srdce, dále takřka michelinské vepřové sendviče a také vařené hovězí jazyky. Výborné jsou rovněž karachi neboli malé osmažené ryby nalovené v jezeře Titicaca, které se jedí v celku i s kostmi. K běžným záležitostem patří žvýkání listů koky, jež mají dodat sílu a současně náležejí ke kulturnímu dědictví země.

Nic pro nadšence muzeí

Pravdou zůstává, že milovníkům historie či urbanismu nemá La Paz příliš co nabídnout. Jádro je vyvedeno v koloniálním stylu, zatímco drtivou většinu dnešní zástavby tvoří jednoduché bloky cihlových domů, které ztělesňují neregulovanou divokou expanzi. Budovy obvykle postrádají omítku, která ještě zvyšuje stavební náklady – pro místní obyvatele již tak značné. Největší historickou hodnotu skýtá zřejmě bazilika sv. Františka z 18. století, ale jen stěží někdo zamíří do města výhradně kvůli ní.

Podobně „chudá“ jsou místní muzea. Za vidění však rozhodně stojí pouliční trh v El Alto, který se koná každou neděli a patří k největším na světě. Samozřejmostí je pak návštěva trhu Mercado de las Brujas s čarodějnými potřebami, jako jsou sušená mláďata lam, krev a byliny všeho druhu. Vynechat byste neměli ani hřbitov Cementerio General, kde nebožtíci spočívají v patrových blocích a vše zdobí množství graffiti se záhrobní tematikou.

Svérázné zvyky

Obyvatelé města, významně zastoupení původními kmeny Kečua a Ajmara, si většinou zachovali své zvyky a tradice. Obecně jsou zdvořilí a ochotní, ale nejedná se o vysloveně „objímací“ komunitu – k cizincům zaujímají spíš rezervovaný postoj. Dlužno dodat, že anglicky mluví jen málokdo a bez znalosti španělštiny si příliš nepopovídáte.

Místní však často a rádi vycházejí do ulic a nevynechají jediný svátek, výročí nebo sportovní výhru. Obzvlášť působivý je Día de los Muertos, obdoba našich Dušiček – ty zdejší ovšem vypadají spíš jako karneval spojený se sousedským grilováním, kdy se ulice zaplní posedávajícími a živě diskutujícími lidmi, v obležení jídla a alkoholu. Po celý rok je také k vidění rituál pačamama, při němž se na speciálních oltářích obětují v ohni malé repliky toho, co chce dotyčný získat. Pálí se tak dřevěná autíčka, ale i domy či restaurace…

TIP: Město obrozené v krvi: Kolumbijský Medellín se snaží přijmout svoji minulost

Kromě oslav všeho druhu jsou časté i demonstrace. Na rozdíl od hornických měst na jihu bývají v La Paz jen zřídkakdy násilné, ale spolehlivě dokážou zablokovat již tak špatně průjezdné ulice. Intenzivní dojem pak zanechávají zejména stávky popelářů, kteří mají ve zvyku podpořit své požadavky vyklopením odpadu na hlavní třídu… 

Na noční obloze můžeme vedle Měsíce, planet, stálic, hvězdokup a galaxií spatřit také zářící či temná oblaka mezihvězdné látky složená z prachu a plynu. Mnohá z nich lze pozorovat již triedrem, ale jejich skutečná krása vynikne až na fotografiích pořízených velkými pozemními nebo kosmickými dalekohledy. 

Malé obláčky

Původně se termínem „mlhovina“ označovaly všechny mlhavé útvary na obloze – například i galaxie M31 v souhvězdí Andromedy, která při pohledu pouhýma očima či malým dalekohledem skutečně vypadá jako nepatrný mlhavý oblak. Ještě dnes se jí občas říká „mlhovina v Andromedě“.

Zřejmě první zmínka o mlhovinách pochází z roku 964 od perského astronoma Abdurrahmána as-Súfího, který právě M31 popsal jako „malý obláček“. Dávní arabští a čínští hvězdáři také zaznamenali vznik Krabí mlhoviny coby důsledek výbuchu supernovy v roce 1054. A roku 1610 objevil Nicolas-Claude Fabri de Peiresc mlhovinu v Orionu, kterou nezávisle pozoroval rovněž Johann Baptist Cysat. 

Ovšem teprve vynález dalekohledu a pokroky v optice v 17. století umožnily nástup pozorování těchto mlhavých objektů. První detailní sledování emisní mlhoviny v Orionu nicméně čekalo až na vynikajícího vědce Christiaana Huygense. V roce 1659 ji detailně popsal a načrtnul její vzhled, včetně poloh hvězd ze skupiny Trapez.

Není mlhovina jako mlhovina

Koncem roku 1919 začal Edwin Hubble pracovat na kalifornské Mount Wilson Observatory: Jeho výzkum se zaměřoval především na „rozmazaná“ místa na obloze, přičemž tehdy nalezl 512 dříve neznámých mlhovin. Předpokládal však, že se jedná o obláčky plynu uvnitř Mléčné dráhy. 

V roce 1923 využil proměnné hvězdy typu Delta Cephei (tzv. cefeidu) v „mlhovině“ v souhvězdí Andromedy, aby určil vzdálenost objektu od Země. A dostavilo se převratné poznání, že se útvar nachází vně naší Galaxie, a že jde tudíž o další hvězdný ostrov. Skutečné mlhoviny ovšem Hubble pomohl kategorizovat na základě světelných spekter, která vytvářejí. Přitom také objevil, že se téměř všechny pojí se stálicemi a že je ozařuje jejich světlo.

Místo zrodu hvězdy…

Mlhoviny představují mezihvězdná mračna složená z prachu a plynů – převážně z vodíku, helia i dalších ionizovaných prvků. A jejich existence obvykle souvisí se zrozením, či naopak zánikem hvězd. Mezihvězdný prostor tvoří téměř dokonalé vakuum: V jednom krychlovém centimetru se nachází v průměru jediný atom. Místa umožňující zrození stálic se pak vyskytují pouze v mlhovinách, jejichž hustota alespoň o řád převyšuje prázdnotu okolního mezihvězdného prostoru. To však ke zformování hvězdy nestačí. 

Podle tzv. mlhovinové hypotézy vznikají stálice z obrovských molekulárních oblaků složených především z molekul vodíku. Hustá mračna jsou gravitačně velmi nestabilní a začnou se smršťovat buď vlastní gravitací, nebo často v důsledku exploze blízké supernovy. Oblak se smršťuje, trhá a jeho hmota se spojuje do hustších chomáčů, což vede ke zrodu až několika stovek hvězd.

… nebo pozůstatek zániku

Mlhoviny však nejsou jen proslulými hvězdnými porodnicemi, pojí se s nimi i závěrečné fáze vývoje stálic. Typicky se jedná o planetární mlhoviny: Když se červený obr coby hvězda na konci života přemění v bílého trpaslíka, odhodí vnější plynné vrstvy a ty se rozprostřou do okolního prostoru za vzniku působivého kosmického obrazce. Planetární mlhoviny se tedy skládají především z plynů a jen z malého množství prachu. Mají přitom omezenou životnost – odfouknutá obálka se rozpíná rychlostí 20–30 km/s a během pouhých několika desítek tisíc let se rozplyne v mezihvězdném prostředí. 

Díky horké centrální hvězdě planetární mlhoviny svítí, přičemž z hlediska mechanismu vzniku záření se řadí mezi tzv. emisní mlhoviny. K typickým zástupcům patří třeba proslulá Prstencová mlhovina v Lyře alias M57. V Mléčné dráze existuje zhruba deset tisíc planetárních mlhovin a každá z nich reprezentuje jedinečný způsob zániku stálice. Hrají přitom klíčovou roli v chemickém vývoji galaxie: Vracejí materiál do mezihvězdného prostoru a obohacují ho tak o těžké prvky, produkty jaderné syntézy v nitrech hvězd.

Zvláštní kategorii mlhovin potom tvoří pozůstatky po explozích supernov. Vznikají na sklonku života velmi hmotných stálic, které při gigantickém výbuchu vyvrhnou své vnější vrstvy do mezihvězdného prostoru. Nejznámější takový relikt představuje zmiňovaná Krabí mlhovina M1.

Po bitvě u Kurska bylo zřejmé, že sovětská armáda nutně potřebuje restartovat kdysi ambiciózní, ale později utlumený program vývoje a výroby těžkých tanků. Po přechodovém KV-85 se začaly projektovat stroje IS-1 a IS-2 a jejich podvozek se měl stát základem nové účinné samochodky. Rozkaz k vývoji vozidla dostal Josef Kotin 7. srpna 1943.

Image

Čtěte také

Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152 (1)

Nový podvozek

Prototyp se po předchozích pracích podařilo dokončit ještě téhož měsíce a pod označením Objekt 241 ho předvedli na uzavřené přehlídce na kremelském Ivanovském náměstí v Moskvě samotnému Stalinovi. Generální tajemník KSSS byl zřejmě informován o předchozích problémech typu SU-152, který měl jen provizorní odvětrávání, a při delší palbě děleným střelivem se do prostoru osádky dostávalo značné množství povýstřelových zplodin.

Když proto pětašedesátiletý Stalin k překvapení všech přihlížejících hbitě vyskočil na korbu a jal se prozkoumávat vnitřek vozidla, kde stále seděli členové osádky, zeptal se jich, zda již jsou problémy s odvětráváním vyřešeny. Po několika vteřinách napjatého ticha se ozval řidič, který maršálovi vysvětlil, že do prostoru osádky byl namontován přídavný ventilátor a že je tím většina problémů s přebytkem zplodin vyřešena. Stalina odpověď uspokojila a Výbor obrany dal pokyn k zahájení sériové výroby pod označením ISU-152.

Pro útok i obranu

ISU-152 se svému předchůdci na první pohled velmi podobal. Osádku tvořilo pět mužů – velitel, střelec, řidič, nabíječ, a pomocný nabíječ. Hlavní výzbrojí vozidla byla houfnice ML-20S ráže 152,4 mm. Tato zbraň, derivát tažené houfnice ML-20, užívala dělenou munici a odpalovala projektily vážící přes 40 kg při maximálním dostřelu 13 km. Primárním typem munice byl klasický tříštivotrhavý granát OF-540, jenž vážil 43,5 kg, pro protitankové úkoly se vezla i zásoba APHE protipancéřových granátů BR-540 vážících 48,9 kg.

Tato munice dokázala při úsťové rychlosti 600 m/s na vzdálenost dvou kilometrů probít až 90 mm silný kolmý pancéřový plát, na vzdálenost 500 m se tato hodnota zvýšila až na hodnotu 125 mm. Rychlost střelby ale kvůli dělenému střelivu a samotné váze granátů činila pouze dvě až tři rány za minutu.

Nové těžké samohybné dělostřelectvo se používalo primárně k boji z předem vybudovaných pozic, vzhledem ke koncepci podvozku, pohonné jednotky a hlavní výzbroje se s nimi dal jen velmi těžko vést manévrový boj. Během útoku praporů těžkých tanků postupovala ISU-152 zpravidla 300–500 metrů za nimi a ničila jimi objevenou nepřátelskou techniku, shromáždění vojsk a zejména betonová a jiná zodolněná obranná postavení. V obraně působila ze zakopaných a ideálně ještě zamaskovaných pozic tak, aby jejich palebný přepad útočníka překvapil, a to ze vzdálenosti zhruba 500 až 600 metrů za linií styku s nepřítelem. 

V operaci Bagration

První malá série strojů byla vyrobena v prosinci 1943, přičemž až do konce války vzniklo 4 075 kusů ISU-152 a odvozeného ISU-122. Po konečném proražení téměř devět set dnů trvajícího obležení Leningradu se samochodky začaly vyrábět i v tomto městě a ISU-152 zůstala ve výrobě až do roku 1959.

Jejich první nasazení proběhlo během proslulé ofenzivní operace Bagration v létě 1944, během níž sovětská vojska osvobodila velké části Ukrajiny, Běloruska a menší území pobaltských států. Operace se zúčastnilo celkem 14 pluků, které se vyznamenaly během osvobozování Polocka, Vitebska a zejména hlavního města Běloruska Minsku. Oba souběžně vyráběné typy ISU-122 a ISU-152 se v průběhu bojů ukázaly být účinné v jiném typu střetnutí, zatímco dlouhý 122mm kanon ISU-122 s vyšší úsťovou rychlostí výtečně fungoval proti nepřátelské obrněné technice, 152mm houfnice se osvědčily při ničení betonových pevnůstek.

Podle záznamů Waffen-SS ztratil 502. prapor těžkých tanků SS v létě 1944 v Bělorusku a Pobaltí 12 tanků PzKpfw VI Tiger, přičemž historikové tyto ztráty připisují na vrub právě střetnutím s těžkými samohybnými houfnicemi.

Oblíbená losovací hra, při níž vítěze a poražené odlišuje to, jaký symbol rukou po rozpočítání ukáží, je nenáročná a praktická. Má ale poměrně dlouhou a složitou historii. Prapůvodně vznikla v Asii. A byť se v pravidlech zásadně neliší, přece jen byla o dost jiná.

Kde si lidé poprvé zahráli kámen-nůžky-papír? Pravděpodobně na předměstí Čchang-an, hlavního sídla desáté dynastie Chan zhruba 300 let před naším letopočtem. Mezi lety 206 až 200 př. n. l. pak už byla hra velmi rozšířená a její pravidla dobře ustálená a definovaná. Hráli ji mniši, zemědělci i vojáci. Někdy jen pro zábavu nebo pro rozdělení práce a úkolů. Jindy jako sprostý hazard se vším všudy. Říkalo se jí různě: huozhitou, huaquan nebo také shoushiling. Volně se to dá přeložit jako „ruční povely“.

Co se stonožkou?

S klasickými nůžkami a papírem byste tu ale nepochodili. Hrálo se tu o zápas mezi stonožkou, hadem a žábou. A zvolený symbol jste ukázali jen jedním prstem: ukazováčkem, palcem nebo malíčkem. Žába byla silnější než stonožka, zatímco sama podléhala hadovi. Tomu zase nebylo dobře po jedovatých stonožkách. V této rané podobě pak hra poprvé, ještě před změnou letopočtu, vyrazila za moře do Japonska. Na rozdíl od všeho čínského se tu tato kratochvíle stala velmi rychle populární. Jen v zemi vycházejícího slunce přejmenovali mnohonožku na slimáka. 

Později pak zastoupení zvířat zcela obměnili. V ryze japonské hře sansukumi-ken, což v překladu znamená „Tři, kteří se bojí ostatních“, se tak setkáme s nadpřirozenou liškou kitsune, která obelstí vesničany, statečným lovcem lišek a velitelem vesnice, kterému se zase musí podřídit lovec. Pravidla hry se drobet zkomplikovala. Používaly se totiž obě ruce, což vyžadovalo opravdu velké dávky pozornosti a rychlých reflexů. Poražený totiž obvykle dostal bambusovou tyčí za ucho. Hrálo se do omrzení či bezvědomí jednoho z účastníků! Což bylo zábavné spíše pro diváky než pro hráče.  

Další export

Ani v Číně se vývoj nezastavil. Když si tuto zemi ve 13. století podrobili Mongolové, přejali i část místních zvyků. Včetně důvěrně známé hry, která už používala nám známou trojici kámen-nůžky-papír. To, jestli za proměnou symbolů stojí nájezdníci, anebo se jedná o duševní produkt Made in China, známé není. V kameno-nůžko-papírové podobě však byla hra v 16. století znovu exportována do Japonska. Se stejným úspěchem, jako poprvé! Jen se tu jmenovala Janken. A tady se ji také o sto let později začali učit první mořeplavci a obchodníci, připlouvající z Evropy. Čína jim totiž tehdy byla neprostupně uzavřená.

Vyspělý západ Evropy objevoval díky námořníkům jednoduchou hříčku, kterou se v Asii bavili školáci. Možná v tom cítili něco exotického až pohanského. Zajímavostí přitom je, že Evropa sice přijala patřičná a dnes důvěrně známá gesta, ale zprvu odmítala stříhání papíru. Rovně natažená dlaň znamenala látku či plátno. 

Na konci 19. století během japonské dynastie Meidži se už hra úspěšně šířila do celého světa, včetně Austrálie nebo Jižní Ameriky. Když v roce 1921 píše o této „zábavné podivnosti z Číny“ Sydney Morning Herald, londýnský Times i americký Washington Herald, je největší záhadou, proč novináři upozorňují na hru už důvěrně známou. Francouzi tehdy píší pro změnu o jeu japonais – japonské hře, jejíž název uvádí jako Chi-fou-mi. Všichni ale vědí: kámen-nůžky-papír! 

Rozličná zvířena

Hra se pochopitelně dočkala nejrůznějších obměn, a to hned nedaleko místa svého vzniku. V Malajsii se hrálo vězeň-náušnice-slon. Slon rozdrtí vězně, vězeň ale zničí náušnici, a náušnice (patrně ve sloním uchu) zničí slona. Populární je tu také slon-člověk-mravenec. Indonésané zase experimentovali s verzí pták-voda-kámen. Filipínská varianta jak-en-poy se zase hraje na čas: oba hráči předříkávají čtyřverší říkanky a počítá se, kolik úspěchů mezitím dokázali zaznamenat.

TIP: Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané

Lehké si to neudělali ani v Koreji, kde se místní verze muk-jji-ppa hraje oběma rukama. Pokračuje se tak dlouho, dokud nezvítězíte či neprohrajete na obou rukách zároveň. Pořád ale platí, že kámen nůžky papír je navýsost užitečnou hrou, kterou můžete ve skupině řešit spory, sázky, důležitá rozhodnutí anebo se jen dobře pobavit. Stejně, jako před dvěma tisíciletími.

Zvěsti o velké vodě se začaly v Praze šířit již 1. září 1890: „Ze všech stran docházely zprávy o silných deštích a stoupání vody v přítocích Vltavských.“ Tlaková níže postupující tehdy do střední Evropy ze severní Itálie přinesla na frontálním rozhraní bohaté srážky zejména v povodí řeky Vltavy, nejvíce pršelo v Novohradských horách a na Šumavě. Rozvodnila se nejen horní Vltava, ale i její přítoky Malše, Otava, na Plzeňsku Úhlava, Radbuza či Úslava. Povodňovou vlnu, která se neúprosně hnala na Prahu a města na dolním toku Labe, ještě násobila voda z protržených hrází některých rybníků (mimo jiné rybníka Svět). 

Katastrofa na obzoru

V české metropoli byla zatím učiněna nezbytná opatření a vydána varování o hrozícím nebezpečí. Obyvatelé v ohrožených oblastech dostali výstrahu, „aby v pádu potřeby připravili se na vystěhování“. V pohotovosti dlelo rovněž vojsko.

V brzkých hodinách 3. září z „citadely vyšehradské a z bastionu č. XIX byly dány poplašné výstřely, že nastala povodeň v Praze“. Hned ráno voda vtrhla i do níže položených ulic Starého Města, Kampy, Podskalí a Josefova. Po desáté dopoledne Vltava překonala výšku velké vody z roku 1872 a ve tři odpoledne už hladina přesahovala normální stav o 3,5 metru.

Dravý proud začal ničit a unášet s sebou vše, co mu stálo v cestě: vory, loďky, dřevěné plovárny, přístaviště. První lidské životy vyhasly, když v Karlíně nedaleko Invalidovny vojáci na loďkách rozebírali cvičný pontonový most a smetly je naplavené klády. Dvacet ženistů našlo ve vlnách smrt. 

Ve čtvrtek 4. září dosáhla katastrofa svého vrcholu.„Po třikráte oznamovaly poplašné rány dělové vzrůstání vody“, načež následovalo tragické finále: obrovský nápor vody neustál Karlův most. Nejprve se v půl šesté ráno zřítily dva oblouky, v půl desáté dopoledne třetí, vyvráceny byly dva pilíře. Neštěstí si vyžádalo i oběti na životech, protože se po mostě procházeli lidé, z nichž nikdo patrně nevěřil, že by velkou vodu nevydržel. Historická paměť byla krátká, jen málokdo si vybavil, že k poškození památky došlo při povodni roku 1784, neboť velké vody z let 1845 a 1872 přečkal.

Řádění živlu

Vltava v Praze kulminovala 4. září mezi 20. a 22. hodinou při průtoku 3 975 m³/s (o stoleté vodě se hovoří při průtoku 3 700 m³/s), zaplavena byla bezmála třetina tehdejší Prahy: zejména Staré Město v okolí dnešní Novotného lávky, ulice Karolíny Světlé, Anenské, Náprstkovy či Divadelní. Voda si našla cestu i k Betlémskému náměstí, do Karlovy a Husovy ulice ke kostelu sv. Jiljí a zastavila se až v Linhartské nedaleko Staroměstského náměstí. Zaplaven byl celý Josefov ke svatému Haštalu či pobřežní část Karlína. Voda pronikla také do přízemí Národního divadla a zničila botanickou zahradu na Smíchově. Pod hladinou se ocitlo na čtyři tisíce domů, ostatně dodnes rozsah ničivé povodně připomíná ve městě celá řada značek.

Povodeň 4. září 1890 pobořila několik oblouků Karlova mostu. (foto: Wikimedia Commons, neznámý autor, CC0)

V noci na pátek 5. září začala voda konečně opadat a Pražané pomalu sčítali škody. Jen ty za utržené a odplavené vory se vyšplhaly na 100 tisíc zlatých. Poničeny byly mnohé domy, továrny, skladiště, silnice, železnice… Při zemském místodržitelství vznikl velký zemský výpomocný výbor, v jehož čele stanul místodržitel František Thun, zemský maršálek a pražský arcibiskup. Již v sobotu 6. září putovaly do všech krajů výzvy k dobročinným sbírkám. 

Praha ovšem nebyla jediná, kde velká voda napáchala značné škody. Postižena byla města i na dolním toku Vltavy na Mělnicku, rozvodněné Labe řádilo zejména na Litoměřicku, Ústecku a Děčínsku. Ačkoliv povodeň ze září 1890 nebyla největší, jež Čechy zasáhla, na rozdíl od jiných byla nesmírně ničivá. Nadto po ní zůstalo memento v podobě pobořeného Karlova mostu.

TIP: Francouzské Benátky: V roce 1910 se Paříží prohnala stoletá povodeň

„Měsíc září 1890 zůstane v osudech českého národa, a zvláště v dějinách královského hlavního města Prahy na věky zaznamenán barvou nejžalostnější. Obrovská škoda hmotná, jíž národ náš v těchto dnech doznal a podvrácení věkopamátného, světoznámého a proslaveného díla uměleckého, jehožto zkázy želí netoliko naše matička Praha, ale veškerá vlast a všechen vzdělaný svět, navždy budou nám i pozdním potomkům našim připomínati první týden měsíce září r. 1890,“ psala tehdy Zlatá Praha.

Ničivější povodeň přišla až po více než sto letech. V roce 2002 kulminovala Vltava s průtokem 5 160 m³/s. Pohromu z roku 1890 překonala rovněž co do výše škod i rozsahem zatopených míst. 

DNA s genetickou informací je v lidské buňce rozporcována do 46 chromozomů. Koncové části chromozomů, takzvané telomery, jsou tvořeny sekvencemi DNA, které nekódují geny. Když se lidské buňky dělí, dělí se i chromozomy. Při tomto dělení ale dochází ke zkracování telomerů. Tento proces zároveň těsně souvisí se stárnutím a rozvojem řady chorob.

Co kdybychom ale dokázali ochránit telomery před jejich zkracováním? Právě o to usiloval americký genetik a molekulární inženýr George Church z Harvardu s týmem spolupracovníků. Badatelé vyvinuli experimentální genovou terapii, která u pokusných myší zastavila zkracování telomer a prodloužila jim život o 41 procent.

Chromozomy a stárnutí

Jedním z hlavních důvodů zkracování telomer je pokles aktivity enzymu telomerázy, který je zodpovědný za udržování délky telomer. Telomeráza je vlastně celý enzymatický komplex, jehož klíčovou složkou je enzym, kterému se říká telomerázová reverzní transkriptáza (TERT). Terapie harvardských vědců spočívá v aktivaci telomerázy pomocí enzymu TERT. Takto „vybuzená“ telomeráza pak opětovně prodlužuje zkrácené telomery.

TIP: Nečekaná pomoc: Větší počet potomků může chránit proti stárnutí

Vědci vložili enzym TERT do upravených cytomegalovirů a s jejich pomocí enzym posílali do různých orgánů myší. V některých orgánech, například v ledvinách, došlo k opětovnému prodloužení zkrácených telomer chromozomů. Výsledkem experimentu bylo, že myši, do nichž byl vkládán enzym TERT, žily podstatně déle. Výsledky také ukázaly, že léčba pomohla zabránit vypadávání srsti a zlepšila motorickou aktivitu a koordinaci zvířat. Důležitou a pozitvní zprávou je, že použití enzymu TERT nevedlo u myší ke vzniku nádorů. Budoucí výzkum by měl podle vědců ukázat, zda lze podobných výsledků dosáhnout i u lidí.

Psi pralesní (Speothos venaticus) loví ve dne a v noci odpočívají v norách nebo dutých kmenech, které jim slouží jako úkryt. Umí lovit i jako osamělí predátoři, ale obvykle se sdružují do malých smeček a dokážou zdolat i kořist, která je mnohem větší, než oni sami. Většinou se zaměřují na velké hlodavce jako jsou akuči (Myoprocta), aguti (Dasyprocta) a paky (Agouti). Někdy však skolí i pekariovité (Tayassuidae) a pštrosovité ptáky nandu (Rhea) a dokonce byla zaznamenána šestičlenná smečka, která zdolala 250 kilo těžkého tapíra. Sami psi pralesní přitom váží cca od pěti do osmi kilogramů. 

V některých španělsky hovořících zemích se psům pralesním přezdívá perro de agua, tedy „vodní pes“. Záliby ve vodním prostředí využívají i při lovu. Když se totiž smečka zaměří na lov pak nebo kapybar (Hydrochoerus hydrochaeris), část lovců je připravena na souši a část číhá ve vodě, kde paky a kapybary často hledají útočiště.

Psi pralesní se projevují výraznými vysoko posazenými zvuky, pomocí kterých hledají ostatní členy smečky. Tento způsob komunikace je pro ně při pohybu hustým podrostem nezbytný.

Výška psa pralesního nepřesahuje 30 cm. Tato malá šelma dorůstá délky od cca 57 do 75 cm. Široká hlava s krátkým čumákem je porostlá nazrzlou srstí, která směrem k ocasu tmavne až do hnědé nebo černé. Kolem krku má světlou skvrnu. Dožívají se zhruba deseti let.

Image

Čtěte také

Chytrá, silná a nepochopená: Pravda o odsuzovaných hyenách skvrnitých

Když byl vesmír ještě mladý, děly se v něm roztodivné věci. Velmi hustá a horká látka se chovala do jisté míry jako kapalina. Současně probíhaly mnohé stochastické procesy, tedy náhodné nahloučení či naopak zředění látky. Z některých takových nahloučení se mohly potenciálně formovat primordiální neboli prvotní černé díry. 

Náhodné změny dál vyvolaly v látce zvukové vlny, opakující se poruchy tlaku a hustoty. Jak se vesmír prudce rozpínal, zachoval se obraz zmíněných oscilací do současnosti. Odraz „pravidelných“ zhustků baryonické (atomární) látky tak dodnes pozorujeme například v celooblohové mapě mikrovlnného pozadí či v rozložení galaxií. 

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Mluvíme o tzv. baryonických akustických oscilacích, jejichž rozložení a především měřená „vlnová délka“ patří mezi důležité parametry pro kosmologické modely. Z typického rozměru pozorovaných oscilací lze totiž například usoudit na rychlost rozpínání kosmu či odvodit známou Hubbleovu konstantu, a to technikou zcela nezávislou na ostatních metodách. Porovnáním hodnot Hubbleova parametru získaných různými postupy je rovněž možné usuzovat například na vlastnosti temné energie, odpovědné za zrychlené rozpínání vesmíru.

Eugene Cernan, velitel poslední výpravy na Měsíc v prosinci 1972, řekl před startem zpět na Zemi: „Když nyní činím poslední kroky na Měsíci, doufám, že nebudou poslední na dlouho a budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva.“ Doba nebyla jednoduchá a budoucnost kosmonautiky byla nejistá, kosmické závody se Sovětským svazem končily a americký kosmický program postihovalo stále více finančních škrtů, jež měly ostatně za následek i zrušení dalších tří přistání na Měsíci. Co tedy dál? Raketoplán byl ještě v nedohlednu – a tak USA postavily a vypustily vlastní orbitální stanici nazvanou Skylab (Nebeská laboratoř). 

Zatímco Sověti se dali cestou orbitálních stanic o něco dříve a svůj první Saljut vypustili na oběžnou dráhu již v dubnu 1971, Skylab následoval asi za dva roky. První vesmírný domov pro americké astronauty byl navržen koncem 60. let a reálné kontury postupně získával v konstrukčních halách agentury NASA a především jejího hlavního dodavatele v programu Skylab, firmy McDonnell Douglas. Konečná montáž a otestování stanice proběhly na kosmodromu na Floridě. 

Výsledkem spolupráce byla unikátní vesmírná stanice o délce přes 36 metrů, maximálním průměru 6,6 metru s hmotností 87 tun na oběžné dráze, poskytující budoucí posádce obytný a pracovní prostor o velikosti 344 krychlových metrů. K vynesení stanice na oběžnou dráhu byl použit poslední exemplář obří měsíční rakety Saturn V, což dále rozvinulo možnosti konstrukce a vybavení stanice, jejíž prostor vznikl v podstatě úpravou vrchního stupně rakety. 

Skylab byl vybaven protimeteorickým štítem z hliníkové fólie, jenž posádku chránil i před slunečním zářením, dále přechodovou komorou pro výstupy ve skafandru mimo stanici nebo například astronomickým teleskopem ATM. Elektřinu Skylabu dodávaly charakteristické solární panely s maximálním výkonem až 24 kW, přičemž díky nim připomínal větrný mlýn. 

3, 2, 1, start! (Ale ne hladký)

Na startovací rampě 39A na Kennedyho mysu na Floridě, z níž následně startovala většina ze 135 raketoplánů, 14. května 1973 naposledy zaburácely motory Saturnu a na oběžnou dráhu ve výšce okolo 435 kilometrů se vydala orbitální stanice Skylab, zatím ještě neobydlená. 

Vzlet se však neobešel bez menšího vzrušení. Během prvních fází startu, kdy ještě raketa v hustých vrstvách atmosféry podléhá velkému aerodynamickému namáhání, došlo vinou silného proudu vzduchu v kombinaci s konstrukční vadou k utržení výše zmíněného protimeteorického štítu o tloušťce asi půl milimetru. Strhnul s sebou také jeden ze dvou hlavních solárních panelů pro výrobu elektřiny, načež se zasekl i druhý a na oběžné dráze jej pak nebylo možné vyklopit. Nepříjemnost vyústila v nedostatek elektrického proudu na palubě laboratoře a odklad startu první posádky. 

První posádce Skylabu velel trojnásobný astronaut Charles Conrad, veterán druhého přistání na Měsíci, a s ním letěli nováčci Paul Weitz a Joe Kerwin. Do kosmu odstartovali 25. května 1973 v lodi Apollo SL-2, na stanici je však čekalo několik problémů: vedle nedostatku proudu způsobilo utržení krytu při startu i přehřívání Skylabu, protože přišel o ochranu před slunečními paprsky. Byla tak ohrožena pevnost hliníkových slitin, které tvořily trup stanice, v obytných prostorách mohly zase přehřáté laky a umělé hmoty produkovat jedovaté plyny. Řídicí středisko situaci částečně zvládlo pootočením stanice od Slunce, problém se tím však nevyřešil. 

Temperamentního Conrada a jeho kolegy čekal vskutku nelehký úkol. Nejdříve ze stanice vysunuli a rozevřeli novou protisluneční clonu – teplotu uvnitř Skylabu se tak podařilo snížit na 24 °C. Při kosmickém výstupu pak uvolnili a rozevřeli zaseknutý solární panel. Orbitální komplex byl od té chvíle konečně plně zásobován elektřinou a trojici čekalo pozorování Slunce a Země či lékařské experimenty, při nichž na sobě sledovali účinky pobytu v kosmu. Posádka bezpečně přistála na Zemi 22. června, po 28 dnech na oběžné dráze a 18,5 milionu kilometrů. 

Vesmírná vánice

Druhá trojice statečných vyrazila na cestu k orbitální stanici 28. července 1973 v lodi Apollo SL-3. Velitelem posádky byl jmenován Conradův kolega z druhého přistání na Měsíci Alan Bean, jeho podřízenými se stali nováčci Jack Lousma a Owen Garriott (jeho syn Richard si coby kosmický turista zaplatil v roce 2008 let na ISS lodí Sojuz). 

Po hladkém startu však Jack Lousma vyhlédl z okna a překvapeně zvolal: „Proboha! Kolem nás poletuje něco jako sněhové vločky! Jako bychom jeli v auťáku za pořádné vánice!“ Řídicí středisko záhy upozornilo velitele lodi Beana na zvláštní telemetrické údaje z nádrže s okysličovadlem pro svazek manévrovacích motorků RCS kvadrantu B, které ukazovaly na příliš nízký tlak: v nádržce byla netěsnost a kysličník dusičitý si razil cestu ven z lodi. „Vánici“ zastavilo až uzavření ventilů. 

I přes tyto potíže se posádce podařilo vcelku hladce spojit se stanicí. Druhá „vánice“ na sebe však nenechala dlouho čekat – došlo k ní již pátý den po spojení se Skylabem. Kysličník dusičitý unikal tentokrát ze svazku trysek RCS kvadrantu D, i když ztráta byla výrazně menší. Houston začal plánovat okamžité přerušení mise, už byly dokonce uvedeny do pohotovosti záchranné lodě pro vyzvednutí kabiny z oceánu. Nakonec se však podařilo misi dokončit podle původních plánů.  

Život na palubě 

Díky silné raketě pro vynesení stanice na orbitu bylo možné Skylab vybavit maximálním množstvím zásob pro všechny posádky, které si s sebou pak přivážely jen pár nejnutnějších věcí. Na palubě stanice bylo 272 hektolitrů vody pro konzumaci a hygienu, Skylab nabízel astronautům i možnost se jednou týdně osprchovat – gravitaci v uzavíratelné kabince se sprchou nahrazovalo výkonné čerpadlo, voda se poté sterilizovala jódem.

Skoro tuna potravin byla uskladněna ve schránkách a ledničkách, na astronauty čekaly na stanici i kostky mýdla, lékárna, vysavač, knihy, karty atd. Občas některá posádka překvapila vlastní kreativitou, například když si poslední expedice v prosinci 1973 sestavila vánoční stromeček z plechovek od jídla. Co se týče samotné stravy, doznala již v té době značných pokroků: astronauti měli na Skylabu vcelku bohatý jídelníček, a příprava pokrmů byla přitom jednoduchá – vyžadovala jen ohřátí či přidání vody. 

Hlavní součásti Skylabu (foto: NASA Marshall Space Flight Center, CC0)

K životu na stanici patřil také humor, jak vzpomíná velitel druhé posádky Alan Bean: během pobytu na Skylabu měli astronauti tradičně o víkendu možnost mluvit se svými manželkami a blízkými na Zemi na neveřejné frekvenci, kterou neposlouchalo ani řídicí středisko. Owen Garriott toho využil k rafinovanému vtípku a během takovéto soukromé seance mu manželka namluvila na pásek krátký vzkaz, který později astronauti pustili řídicímu středisku: „Tady Helena na Skylabu. Hoši už hodně dlouho neměli domácí kuchyni, tak jsem si řekla, že jim něco dovezu. Přepínám, příjem […] Člověče, ten výlet stál za to, pohled na Zemi je fantastický! […] Bobe, už musím končit. Kluci sem plavou a já měla přísně zakázáno s vámi mluvit.“ Spojař v Houstonu, který Helenu vyslechl, údajně během nahrávky třikrát změnil barvu obličeje, lapal po dechu a následně se nechal vystřídat. 

Na legraci ale mnoho času nebylo, neboť posádku stanice zaměstnávala hlavně věda. Skylab měl dva hlavní úkoly: ukázat, že lidé mohou žít a pracovat ve vesmíru po delší čas, a také rozšířit znalosti sluneční fyziky pozorováním naší hvězdy z vesmíru pomocí teleskopu ATM na palubě. Pokusy však zahrnovaly skutečně široké spektrum oblastí: v rámci beztíže se studovalo pletení pavoučích sítí, dopad beztíže na rybky v akváriu, chování kapalin či změny lidského těla, a došlo i na pozorování Země, zkoušky malých pohonných systémů pro skafandry atd.

Primární úkol však Skylab beze zbytku splnil: ukázal, že člověk je schopen žít a pracovat v rámci dlouhodobého kosmického letu, a položil tím pevné základy pro jakýkoliv budoucí kosmický program, včetně dnešní Mezinárodní vesmírné stanice. Program Skylab si připsal k úspěchům i vyvinutí sprchy, nových toalet, spacích pytlů, kuchyně nebo tělocvičného nářadí pro astronauty v beztíži. 

Skylab na sklonku života

Druhá posádka Skylabu bezpečně přistála na Zemi 25. září 1973 po 59 dnech na oběžné dráze a 858 obletech planety. K premiérové americké orbitální stanici poté zamířila již jen jedna expedice, která však na její palubě pracovala nejdéle ze všech. V lodi Apollo SL-4 odstartovali 16. listopadu 1973 tři „zelenáči“: velitel Gerald Carr a členové posádky William Pogue a Edward Gibson. Do povědomí vstoupili mimo jiné pozorováním a fotografováním komety Kohoutek. Zpět na Zemi je záchranná flotila uvítala 8. února 1974, ani ne tři čtvrtě roku po vypuštění Skylabu. Přistáli po 84 dnech a skoro 90 milionech kilometrů při obletech planety (každá posádka Skylabu stanovila nový rekord v délce kosmického letu).

TIP: Příběh orbitální stanice: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Po odletu Carra a jeho posádky Skylab definitivně osaměl. NASA jej plánovala nechat na orbitě dalších osm až deset let a možná k němu později vyslat raketoplán, jehož vývoj však v polovině 70. let začal nabírat zpoždění. Jenže plány agentuře nečekaně zhatilo Slunce: zvýšila se jeho aktivita, následkem čehož došlo k lehkému zhuštění zemské atmosféry a to způsobilo roku 1977 sestup stanice na nižší dráhu vlivem tření o vysoké zbytky atmosféry. NASA zvažovala vyslání záchranného raketoplánu, ale již dva roky před startem prvního stroje se situace stala neúnosnou a 11. července 1979 stanice zanikla v atmosféře. Některé trosky zasáhly řídce obydlenou oblast západní Austrálie a jihovýchodní část Indického oceánu. Nedošlo k žádným škodám, ale NASA se nevyhnula pokutě od australského Perthu za znečišťování veřejného prostranství. 

Se zánikem Skylabu se přiblížil ke konci i celý program Apollo. Uskutečnila se již jen jedna mise v létě 1975: historický společný let Sojuz–Apollo. 

Spánková paralýza se objevuje v tzv. REM fázi spánku, kdy se zdají sny a člověk je neumí rozlišit od reality. Zjednodušeně řečeno je mozek vzhůru, zatímco tělo spí. „Abychom během té doby nemohli své sny uskutečňovat – třeba se nepokoušeli utéct z postele, když se nám zdá, že nás někdo pronásleduje – dostaví se takzvaná spánková svalová atonie, tedy nemožnost se pohnout. Nicméně v případě spánkové obrny stav přetrvá až do bdělosti a člověk si to najednou uvědomí,“ vysvětluje Jitka Bušková z oddělení spánkové medicíny Národního ústavu pro duševní zdraví. 

Michal Knejp, u nějž se záchvaty v jistém období objevovaly jednou až dvakrát týdně, popisuje: „Máte pocit, že nemůžete dýchat. Tělo je při spánku v podstatě vypnuté a dech se změlčuje, takže vám připadá, jako byste se dusili.“ 

Bytost na hrudi

Ke spánkové paralýze jsou náchylnější mladí lidé, ale trápí i jedince s nepravidelným spánkem, dlouhodobě stresované nebo vyčerpané. Podle statistik jde až o 30 % populace. Zajímavé je, že porucha častěji postihuje ty, kdo usínají na zádech. U někoho může trvat jen pár minut, u jiného několik hodin; může se objevit při usínání, v průběhu noci, ale nejčastěji přichází ráno těsně před probuzením. Nezřídka ji provázejí děsivé sluchové či zrakové halucinace, na něž člověk nedokáže nijak reagovat – může pouze mrkat víčky, dýchat a čekat, až nepříjemný zážitek skončí.

„Vybavuji si ohromnou paniku, protože jsem se probudil a nedokázal se pohnout ani vydat žádný zvuk. Netušil jsem, co se děje, a nemohl jsem se dovolat pomoci,“ vzpomíná Vladislav Kašpar. Dokud chybělo vědecké vysvětlení, vykládali si lidé zmíněný jev různě – většinou jako posedlost zlými duchy. Že se nejedná o novodobou záležitost, dokazují i některá umělecká díla. Například švýcarský malíř Henri Fuseli proslul právě svými obrazy s touto temnou tematikou, nejspíš proto, že poruchou sám trpěl. Jeho nejznámější dílo Noční můra zobrazuje temnou bytost sedící na hrudi spícího člověka, kterého dusí. 

Nepříjemná, ale neškodná

Pokud se záchvaty objevují často, mnoho lidí začne trpět depresemi a mají pochopitelné obavy z usínání. Tehdy je vhodné vyhledat odborníka – ke zvládnutí problému totiž někdy stačí pochopit, že nejde o nic závažného. „Spánková paralýza je strašně zvláštní fenomén ve chvíli, kdy se jí člověk přestane bát,“ potvrzuje z vlastní zkušenosti Michal Knejp. Není sice příjemná, ale dotyčného nijak neohrožuje.

TIP: Chcete si pamatovat své sny i po probuzení? Vědci radí, jak na to!

„Doporučuje se soustředit na konečky prstů rukou i nohou a snažit se o nějaký drobný pohyb, případně vydat nějaký zvuk,“ radí doktorka Bušková, jak záchvat zvládnout. „Partneři jsou na to už většinou citliví a poznají, že se vedle ležící člověk pokouší vymanit z obrny.“