Svět žije koronavirem, ostatní nebezpečné viry během pandemie ale samozřejmě nezmizely. Nizozemští virologové nedávno ohlásili objev vysoce virulentní varianty HIV. Podle dostupných informací tento virus vytváří značné množství virových částic, rychleji likviduje imunitní buňky a je nakažlivější.

Evoluce viru

Jde o příklad evoluce viru do virulentnější podoby. Virus HIV má obecně tendenci rychle mutovat, takže každý infikovaný jedinec má do jisté míry vlastní jedinečnou variantu viru. Viry tímto způsobem bojují o své přežití a přizpůsobují se změnám podmínek. Naprostá většina těchto mutací ale naštěstí nic podstatného nepřináší.

Nově objevená varianta nese onačení VB. Podle vědců vytváří 3,5 až 5,5krát více virových částic než typický virus HIV. Vyvolává až dvakrát rychlejší pokles počtu pomocných CD4+ T-lymfocytů, což znamená rychlejší rozvoj onemocnění AIDS, a je také více infekční. Navzdory těmto nebezpečným vlastnostem ale vše nasvědčuje tomu, že je možné tuto variantu HIV bez problémů zvládnout soudobou léčbou.

Není důvod k panice

Podle vedoucího výzkumu Chrise Wymana z Oxfordu není varianta VB úplnou neznámou. K její evoluci zřejmě došlo v Nizozemsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Po roce 2000 se tato varianta šířila v Nizozemsku rychleji než jiné typy tohoto viru. Kolem roku 2010 se šíření zastavilo a varianta VB je od té doby spíše na ústupu – podle odborníků především díky skvělému nizozemskému programu péče a monitoringu pacientů s HIV.

Badatelé v rámci projektu „Bridging the Epidemiology and Evolution of HIV in Europe“ (BEEHIVE), který shromažďuje vzorky HIV pozitivních lidí z Evropy a Ugandy, původně identifikovali 17 jedinců s variantou VB. Drtivá většina těchto případů pocházela z Nizozemska, což vědce podnítilo k rozsáhlému screeningu více než 6 700 HIV pozitivních Nizozemců. Ten odhalil dalších 109 infikovaných variantou VB.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Varianta VB také podle Chrise Wymana „neobsahuje mutace, které by bránily tomu, aby proti ní fungovala současná léčba“. Tým Dr. Wymanta dále upozorňuje, že nezkoumal příčiny vyšší virulence varianty VB. Detailnější popis chování viru tak zřejmě osvětlí až budoucí klinické studie.

Přelom osmnáctého a devatenáctého století se nesl na vlně romantismu, která se významně odrazila nejen v malířství, hudbě a písemnictví, ale také ve zvýšení všeobecného zájmu o přírodu a její krásy. Tehdy byla považována za jakýsi vzor či symbol romantických přírodních scenérií horská krajina Švýcarska, a proto byla jménem tohoto alpského státu označována i řada dalších podmanivých území, která si u lidí vysloužila zasloužený obdiv. 

Švýcarska u našich sousedů

Mnohá z dřívějších pojmenování se už dávno vytratila, ale některá se vžila a jsou používána dodnes. Asi nejznámějším příkladem jsou názvy dvou na sebe navazujících národních parků – Saské Švýcarsko a České Švýcarsko, které chrání úchvatnou pískovcovou krajinu po obou stranách naší a německé státní hranice. Ostatně, označení Saské Švýcarsko se už před více než dvěma sty lety stalo průkopníkem mezi všemi „nešvýcarskými Švýcarsky“. 

Také řadu dalších, poměrně rozmanitých území s označením „Švýcarko“ najdeme u našich západních sousedů. Daleko to třeba nemáme do Franckého Švýcarska, jenž se vyznačuje „divočinou“ skal, jeskyní a hradů. Zcela odlišné je pak Meklenburské, Ruppinské a Braniborské Švýcarsko. Tyto oblasti se totiž rozprostírají v lesnatých jezerních rovinách severního Německa. Stejný ráz mají i severopolská Švýcarska – Mazurské a Mazowiecké. 

Švýcarska Asie, Afriky i Jižní Ameriky

Když se podíváme trochu dál za hranice, najdeme na mapě i méně známé Litevské Švýcarsko, které vypadá podobně jako zmíněná severopolská Švýcarska. K hojně vyhledávaným turistickým cílům patří pískovcová krajina Lucemburského neboli Malého Švýcarska na severovýchodním okraji Lucemburska. Rakouským Švýcarskem zase bývala nazývána alpská krajina kolem Solné komory. Ve Francii měli Normandské Švýcarsko a už v hloubi 19. století neslo „švýcarskou nálepku“ také několik britských lázeňských míst – kupříkladu Anglické Švýcarsko patřilo k chloubám hrabství Derbyshire.

Rozličná „Švýcarska“ však nejsou výsadou pouze evropského kontinentu, ale jsou roztroušena prakticky po celém světě – snad jen s výjimkou Antarktidy. A tak se na pomyslné mapě přírodních krás či v prospektech cestovních kanceláří setkáme třeba s Africkým Švýcarskem (a to hned několikrát – na území Botswany, v příhraničí Rwandy a Ugandy aj.), Argentinské Švýcarsko zase leží v daleké Patagonii, Středoamerické Švýcarsko v horách Kostariky, Pacifické Švýcarsko v novozélandských Alpách a na Sibiřské Švýcarsko bývá někdy pasováno asijské pohoří Altaj.

Dominanty Labských pískovců

Co na tom, že většina ze jmenovaných území nemá s charakterem švýcarské krajiny prakticky nic společného? Ostatně to platí i pro všechna „Švýcarska“ na území naší vlasti. Nepochybně nejznámější je už zmíněné České Švýcarsko, tvořící s přilehlým Saským Švýcarskem krajinnou partii, známou též jako Labské pískovce (v Německu Elbsandsteigebirge). Jeho osou se vine kaňon Labe a dominanty tam vytvářejí především pískovcová návrší tvaru stolových hor či tabulí. Příkladem je nejvyšší vrch celého území Děčínský Sněžník (723 m), jenž patří k oblíbeným vyhlídkovým místům. Celé seskupení stolových hor pak vystupuje na německé straně. 

I při pohledu z našeho území zaujme „rozdvojená“ tabule Zschirnstein, více turistů ale směřuje na kopce v okolí města Königstein. Například stejnojmenný vrch byl kdysi obetkán nedobytnou pevností, ostatní stolovitá návrší – Lilienstein, Pfaffenstein, Papstein a další – lákají hlavně bizarními pískovcovými útvary a vyhlídkami. A na většině z nich nechybí ani hospůdka s možností občerstvení.

Ale vraťme se na naši stranu „pískovců“, jejichž nejhodnotnější část byla na přelomu tisíciletí vyhlášena národním parkem České Švýcarsko. Nejvyhledávanějším místem parku je unikátní Pravčická brána – s výškou 18,5 metrů a šířkou 27 metrů jde o největší skalní most ve střední Evropě. K malebným zákoutím patří i blízké okolí Jetřichovic, jemuž dominuje členitá kulisa na sebe navazujících vyhlídkových návrší, spojených značenou cestou. První na trase je „špičatá“ Mariánská skála, do kategorie nezapomenutelných patří i vyhlídka na Vilemínině stěně a už poněkud stranou vystupuje strmý Rudolfův kámen neboli Ostroh, zpřístupněný soustavou žebříků a lávek.

Za romantikou do skal a údolí

Další „naše Švýcarska“ už tak známá nejsou. Snad jen Dubské Švýcarsko, zahrnující část pískovcového území CHKO Kokořínsko–Máchův kraj, tu a tam objevíme na turistických prospektech a jmenuje se tak i zdejší občanské sdružení. Název Malé Švýcarsko se kdysi neujal pro další pískovcovou skalní oblast, tentokrát na východě Čech. Dnes je známá jako Maštale či Toulovcovy maštale. Také naše hlavní město dřív mělo své Pražské Švýcarsko – pověstmi opředenou rokli Divoká Šárka. 

Údolní ráz měla i některá další Švýcarska. Například Poříčské Švýcarsko lemovalo břehy Sázavy, obestřené romantikou prvních trampských osad. Clamovo neboli Clamovské Švýcarsko zase skrývá Kryštofovo Údolí pod severočeským Ještědem, Severomoravské Švýcarsko doprovází poklidné údolí Bystřice v Nízkém Jeseníku a Českomoravské Švýcarsko v hlubokém údolí Svratky je nyní do značné míry skryté pod hladinou údolní nádrže Vír.

Plno krápníků a „zubatých“ skal

Romantické označení Moravské Švýcarsko se nevyhnulo ani našemu největšímu a nejnavštěvovanějšímu vápencovému území. Ještě počátkem minulého století se tak běžně říkalo Moravskému krasu – nynější chráněné krajinné oblasti v severním okolí Brna, kam se jezdí především za krásami krápníkového podzemí, monumentální propastí Macochou a atraktivní plavbou po ponorné Punkvě. Něčím zvláštní je však každá ze zdejších podzemních klenotnic – pětice přístupných jeskyní. 

Při městečku Sloup se otevírá vstup do rozsáhlého labyrintu Sloupsko-šošůvských jeskyní, barevnou krásou krápníků zase vyniká Balcarka a také v Kateřinské jeskyni poblíž Macochy je hlavním lákadlem bohatá výzdoba i rekordně velká podzemí síň. Poněkud jiný zážitek nabízí jeskyně Výpustek v údolí Křtinského potoka, jejíž „útroby“ člověk využíval od dávných časů až do nedávna. Za první republiky se tu těžila fosfátová hlína, pak se v hlubinách podzemí zalíbilo vojákům – byl tu například muniční sklad, za 2. světové války zbrojní továrna a posléze protiatomový kryt.

TIP: Polský národní park Stolové hory: Unikát, který je k vidění jen v Africe a v Kanadě

Za bližší poznání stojí i mnohé zajímavosti na povrchu Moravského krasu. Fantazii našich předků vydatně dráždily rozličné kamenné hříčky, například „zubaté“ skály „hřebenáče“, modelované rozpustnými účinky dešťové vody. Nejznámější Hřebenáč střeží vchod do Sloupsko–šošůvských jeskyní, poblíž stojí i „rodinka“ vápencových věžiček – Otec, Matka a Syn a působivým skalním seskupením jsou také Kolíbky při trase naučné stezky.

Zdálo by se, že od dob zformování naší planety by se její hmotnost neměla již nadále měnit. V zásadě je to pravda, ve skutečnosti však není Země v meziplanetárním systému sama a svou gravitací přitahuje prach a meteoroidy, jež pronikají do atmosféry a zbytky po průletu dopadají až na povrch. Prachová zrna se ovzduším snášejí často i měsíce, ale nakonec spadnou. 

Satelitní pozorování umožnila odhadnout, že s meteoroidy přichází 100–300 tun látky za sekundu, tedy 30 000–100 000 tun za rok, přičemž se odborníci přiklánějí spíš k nižším číslům. Jedná se o překvapivě obří hodnotu, ale jen na první pohled. Při stálém toku prachu a meteoroidů přibude Zemi za milion let méně než jedna miliardtina její hmotnosti – zanedbatelný zlomek, který se v dynamice planety vůbec neprojeví.

TIP: Jaké největší přetížení může člověk přežít?

Jenže náš domov také materiál ztrácí: jednak radioaktivním rozpadem atomů v nitru, což představuje asi 15 tun ročně, a dále každý rok přichází až o 95 000 tun vodíku a helia z vysoké atmosféry. V souhrnu to tedy spíš vypadá, že Země na váze ubývá. Jde však o pouhou kosmetickou změnu, jež se na její oběžné dráze nijak neprojeví. 

Noviny plné krvavých vražd už naštěstí patří minulosti. Dnes je Palermo relativně bezpečným místem pro život, ačkoli jak se tu říká – „mafie nikdy nespí“. Podobu dnešního pátého největšího italského města charakterizuje chaos i krása. Není uhlazené jako Turín, Miláno či jiná města na severu Itálie. Samotné centrum Palerma představuje neuspořádanou změť středověkých polorozpadlých uliček, sbíhajících se k náměstí Quattro Canti, které je neustále zahlceno dopravním ruchem a vykřikujícími pouličními prodejci.

Kulturní směs

Charakteristickou tvář metropoli dodává především směs normanské, orientální a  barokní architektury, zasazené v parcích a zahradách s bujnou tropickou vegetací. A pak samozřejmě místní lidé. „Tohle je Sicílie, to je jiný svět,“ říkají rádi Sicilané. Někteří jsou natolik hrdí na to, že pocházejí z největšího ostrova ve Středozemním moři, že se při označení „Italové“ dokáží urazit. V palermských ulicích jako byste stále viděli všechny národy, které kdy na ostrově zakotvily. Nebyly to jen Řekové, Féničané a Římané, ale později také Normané a Arabové, kteří městu navždy vtiskli orientální pečeť.

Ulicemi starého Palerma se táhne trh zvaný La Vucciria. Prodavači stojící u svých krámků hlasitě vychvalují své zboží a lákají kolemjdoucí k jeho koupi. Nad tržnicí se vznáší vůně koření a zeleniny. Jako bychom ani nebyli v Evropě, ale spíš někde v severní Africe nebo v bazarech Blízkého Východu.

Arabové ovšem zdaleka nedali Palermu jen pestrobarevné tržnice. Podle jednoho z výkladů má dokonce i slovo „mafie“ arabský původ – vzniklo buď ze slova „mahjas“, což v překladu znamená „naparovat se“, nebo z výrazu „marfúd", čili „odmítat“. Zajímavé je, že zatímco palermská mafie známá jako Cosa Nostra se dostala do povědomí lidí zejména v průběhu minulého století, podle staré legendy se Sicilané setkali se slovem „mafie“ již ve třináctém století. Tehdy tu došlo ke krvavému incidentu později nazvanému Sicilské nešpory.

Katedrála mnoha světů

Jednou z nejvýraznějších památek je honosná katedrála stojící na náměstí Piazza della Cattedrale. Tento historický skvost zasvěcený Panně Marii zdobí město již od roku 1184, dnes je však přehlídkou mnoha uměleckých stylů, které se do něj během 12.–18. století při dostavbách a rekonstrukcích promítly. Náměstí v okolí katedrály vyplňují krásně upravené živé ploty a vysoké palmy. Uvnitř chrámu mohou milovníci historie obdivovat královské hrobky. Místo posledního odpočinku zde našli dva největší vládci Sicílie Roger II. (vládl v letech 1130–1154) a Fridrich II. Štaufský (1198–1250).

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Maria Santissima Assunta) v Palermu originálně spojující různé umělecké slohy. (foto: Wikimedia Commons, Kiban, CC BY-SA 3.0)

Častěji než za zesnulými králi ale místní přicházejí za svou patronkou svatou Rozáliou. Tato křesťanská světice žijící na Sicílii v 12. století je uctívána jako ochránkyně proti nakažlivým nemocem. Její popel je uložen ve stříbrném relikviáři. Podle legendy byl do města přivezen v roce 1624 a zbavil obyvatele morové epidemie. Každý rok mezi desátým a patnáctým červencem se město ponoří do oslav na počest světice. V tu dobu ulice přikryjí tisíce růžových lístků.

Kdo má chuť na další lehce morbidní zážitek, určitě by neměl vynechat katakomby nacházející se v palermském podzemí. Ukrývají stovky koster mnichů kapucínů. Ponurou atmosféru umocňují dlouhé nekonečné chodby vedoucí do skličující kostnice. Kosti a lebky jsou tam naskládané vedle sebe a některé jsou naaranžované tak, jako by měly každou chvilku ožít.

Mlčení je zákon

Kdo by čekal, že ve městě na vlastní kůži zažije příběh jako z filmu Kmotr, asi bude zklamán. Svět mafie funguje skrytě a turistů se netýká. Někteří domácí v položertu prohodí, že mafie už ve městě není, jiní zase řeknou, že je všude kolem a jen ji není vidět. Méně je už takových, kteří by se odhodlali a dali k dobru nějaký příběh z krvavých časů, kdy každodenně nacházeli ve sluncem vypálených uličkách několik zavražděných lidí. Omerta – zákon mlčenlivosti – je stále silný.

Při procházkách starým městem se nicméně neubráníte otázce, jaké to muselo být v 70. a 80. letech 20. století, kdy zde zuřila první a druhá mafiánská válka. Přestřelky byly na denním pořádku, mrtvých přibývalo a věznice se zaplňovaly členy různých klanů. Ty bojovaly mezi sebou o moc, peníze, drogy a územní zisk. Palermo bylo jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Dozvuky těchto časů můžeme zaznamenat, pokud se ocitneme na některém ze vzdálenějších předměstí. Staré stěny jsou zjizvené od kulek, vybuchlé nebo spálené auto je už pomalu rozebráno a pichlavé pohledy domácích lze cítit i dnes. „Giovanni Falcone, to byl hrdina,“ říká jeden starší prodavač postávající před svým obchůdkem se zeleninou. Pokud by větu vyslovil před 20 lety a někdo napojený na mafii by ho při tom zaslechl, nit jeho života by se začala povážlivě zkracovat.

Byl to právě palermský rodák, soudce Giovanni Falcone (1939-1992), který se svým kolegou Paolem Borselinim začali stahovat kolem mafie smyčku. Odsoudili stovky mafiánů, a přestože Falcone tušil, že ho to bude stát život, nevzdal se a pokračoval v boji proti zločinné organizaci, která dusila jeho milované město. „Kulka mafie si mě najde, ale netuším, kdy to bude,“ předpověděl si sám svůj konec. Ten skutečně přišel 23. května 1992, jen místo kulky ho vzala ze světa půl tunová nálož umístěná u cesty. Zásluhou Falconeho se nicméně město znatelně pročistilo – ve velkém soudním procesu v letech 1986–1987 odsoudil za pomoci klíčového svědka, mafiána Tomasse Buscetta, na 300 členů Cosa Nostry. 

Rozebraná fontána

Auta, motorky, stovky mopedů, troubení, lidé spěchající do škol či práce a vůně capuccina s croissanty. Asi tak vypadá ve zkratce obyčejné palermské ráno. Některé boční uličky mimo hlavní promenádu se pomalu rozpadají, ale to tady nikoho netrápí. Stačí projít jen pár metrů dál a objeví se dvojice církevních staveb. Kostel La Martorana je nejvýznamnějším středověkým kostelem Palerma. Je nezaměnitelný díky své zvonici nebo přepychovým mozaikám zdobícím jeho interiér. Většina mladých obyvatel Palerma by zde chtěla mít svatbu, termíny jsou však zamluvené dlouhé měsíce dopředu. Výzdoba kostela je zcela výjimečná: kromě Ježíše Krista, andělů, Panny Marie či jediného dochovaného portrétu krále Rogera I (vládl v letech 1071–1101) zde objevíte i kaligrafické nápisy „Alláh“.

Naproti v zahradě stojí maličký kostelík San Cataldo se třemi červenými kupolemi. Starobylá stavba si od svého vzniku v roce 1160 prošla mnohými změnami – v 18. století dokonce sloužila jako pošta. Také zde jsou silně přítomny prvky arabské architektury. Na dveřích si pozorný návštěvník všimne malého jeruzalémského křížku – takové byli zvyklí nosit poutníci do Svaté země.

Slavná fontána Pretoria je známá také pod nelichotivým názvem „fontána hanby“. Proč? Stojí v ní totiž několik nahých soch z bílého mramoru. Sicilané dokážou vydýchat téměř cokoli, ale nahota je na ně evidentně příliš. V minulosti byla fontána dokonce zastánci mravnosti rozebrána na 644 kusů, aby byla poté opět sestavena. V okolí fontány vyrostly krásné budovy. Z jedné strany ji lemuje palác s městskou radnicí a ze strany druhé barokní kostel Chiesa di Santa Caterina z 16. století.

TIP: Lucky Luciano: Seznamte se s mafiánem, který plánoval vylodění spojenců na Sicílii

Skupinka malých kluků tu s křikem nahání potrhaný fotbalový míč. Chlapci si ještě mohou bezstarostně pobíhat – mafie se jich zatím netýká. Podle nepsaných pravidel může být členem „rodiny“ jen muž starší 16 let, kterému v žilách koluje sicilská krev. Iniciační obřad v minulosti zahrnoval prolití krve, protože jen vraždou se může nováček dostat mezi starší „bratry“. Z takových pravidel mrazí v zádech, ale existují i sympatičtější: například to, že se má se ženami jednat s respektem, mluvit pravdu nebo se nepoflakovat po barech a nočních klubech.

Archeologové objevili na starověkém hřbitově u německého Knittlingenu znepokojivý obraz – během vykopávek zde narazili na kosterní pozůstatky muže pohřbeného před 1 400 lety. Na tom by nebylo nic neobvyklého, nedaleko něj ale objevili další ostatky, tentokrát zvířecí. Podrobný průzkum ukázal, že jde o ostatky bezhlavého koně.

Objevené hroby pocházejí z časů francké říše, z období vlády Merovejců, první dynastie tohoto státního útvaru, která vládla až do nástupu dynastie Karlovců v roce 751. Archeolog Folke Damminger, který vedl vykopávky, se domnívá, že pohřbený muž sloužil merovejským králům a byl členem místní elity. Byl také patrně majitelem pohřbeného bezhlavého koně.

Jezdec na bezhlavém koni

Proč přesně byl muž pohřben poblíž bezhlavého koně archeologové netuší. S největší pravděpodobností byla dekapitace koně součástí pohřebního obřadu. Folke Damminger se domnívá, že pohřbený kůň nejspíš nepředstavoval obětinu v pravém slova smyslu. Spíše šlo o součást výbavy pohřbeného pro jeho posmrtný život. Hlavu koně badatelé zatím neobjevili.

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Archeologové na této lokalitě objevili pozůstatky několika dalších lidí, kteří žili ve stejné době jako jezdec a bezhlavý kůň. Někteří z nich byli pohřbeni s bohatou výbavou, včetně zlatých šperků nebo se zbraněmi, jako byly meče, štíty nebo kopí. Výzkum hrobů bude i nadále pokračovat. Vědce například zajímá, jak starý byl pohřbený muž a v jaké byl kondici, když zemřel.

V bitvě u Poitiers se protnuly zájmy dvou expandujících říší, franské a arabské. Oba aktéři měli zájem co nejvíce rozšířit svou moc a zvětšit ovládané území. Velmi atraktivními se jevily zejména kraje na jihu dnešní Francie a z pohledu Arabů pak také jakékoliv území, kam byli schopni postoupit. I proto se vypravilo arabské vojsko umajovského chalífátu na sever, kde dosáhlo až k řece Loiře. Zde však narazilo na odpor Franků, jejichž panství představovalo první skutečnou říši Západu od pádu římského impéria. Osudový den nadešel v průběhu října roku 732.

Pro větší slávu Alláha

Bylo to právě sto let od smrti proroka Mohammeda, když Arabové při své expanzi dosáhli nejsevernějšího bodu, kraje mezi městy Poitiers a Tours. I proto se střetu z roku 732 někdy říká bitva u Tours.

Během uplynulého století si muslimští nájezdníci podmanili celý Přední Východ, Persii, Mezopotámii a severní Afriku, takže Byzantské říši zbyla za Bosporem pouze Malá Asie. Vpádem do vizigótské Hispánie roku 711 započali Arabové s dobýváním evropského kontinentu. Na nově získaném území vznikla provincie Al-Andalus. Přibližně roku 718 překročila arabská vojska Pyreneje, podmanila si vizigótskou Septimánii a od roku 720 pevně zabrala Narbonne. Zde se také usadil umajovský místodržitel provincie a antické město s velkým přístavem a pevnými hradbami se stalo na dlouhou dobu opěrným bodem arabských výbojů.

Brzy padla do rukou Maurů i další jihofrancouzská města s výjimkou Toulouse, které nájezdníci roku 721 sice oblehli, ale utrpěli nečekanou a tvrdou porážku od akvitánského vévody Euda. Nájezdy mířily stále hlouběji do Galie, a tak už o čtyři roky později nacházíme Araby u města Autun v Burgundsku. Jejich další postup byl ovšem znesnadněn vnitřními problémy na území dobyté Hispánie, kde noví páni museli čelit houževnatému odporu křesťanů v asturských horách.

Avšak mnohem větší problém představovala revolta Berberů, kteří byli jako arabští spojenci usazeni v západních Pyrenejích, aby je střežili. Berbeři, nespokojení s tím, jak s nimi Arabové zacházeli, uzavřeli spojenectví s akvitánským vévodou Eudonem a vytvořili na severovýchodě poloostrova vlastní stát. Obnovit jednotu muslimů dokázal až Abdul Rahman al-Gháfiqi, od roku 730 nový místodržitel provincie Al-Andalus s titulem emíra. Když se vypořádal s hrdými Berbery, přišla řada na odbojného vévodu, který stál v cestě dalšímu arabskému postupu. Psal se rok 732.

Příliš mnoho nepřátel

V době, kdy Arabové pronikli za Pyreneje, nabývala Franská říše pomalu, ale jistě, zpět svůj starý lesk. Bylo to zásluhou jediného muže, Karla Martella (kolem 688–741), faktického vládce země. Franská říše byla v první čtvrtině 8. století nejednotná, rozdělená na Austrasii a Neustrii, z nichž každá měla svého majordoma, výkonného správce království. Kromě toho existovala také zcela nezávislá území, která byla dříve součástí říše, nyní však vedla samostatný život. To byl případ Burgundska či Akvitánie. Merovejští králové nedokázali proti vlivným správcům prosadit vlastní autoritu a byli jen loutkami v rukou nejmocnějších. Roku 715 se po svém otci Pippinovi stal austrasijským majordomem jeho nemanželský syn Karel, od 9. století příhodně zvaný Martellus – Kladivo.

Značnou moc a respekt si vydobyl již Karlův otec. Syn se vydal v jeho šlépějích. Nejprve skoncoval s ambicemi Neustrijců a rozhodným vítězstvím u Vinchy roku 717 i obratnou politikou podřídil Neustrii své vůli. Loajalita Neustrie umožnila Karlovi řešit problémy na východní hranici, za Rýnem, kde žili Sasové, Alamani, Durynkové a Bavoři. Všechny tyto kmeny se kdysi zpovídaly franskému králi, který jim nechával dostatečnou autonomii, avšak nyní představovaly pro Franky reálné nebezpečí. Tak se Karel roku 720 vypravil proti Sasům a o pět let později si podmanil i ostatní kmeny za Rýnem. Jestliže Karel Martell pevně začlenil kmeny za Rýnem do franské sféry politického vlivu, pak jeho vnuk Karel Veliký pohanské Germány zlomil a ovládl úplně.

Kolem roku 730 vstoupil Karel Martell do otevřeného konfliktu také s Akvitánií, kde vládl vévoda Eudo, jehož čerstvým spojencem byli vzbouření Berbeři. Eudo se ale nedlouho poté ocitl v kleštích. Z jihu musel čelit nájezdům Maurů a na severu o sobě dávalo vědět franské Kladivo. Když byl krátce po sobě dvakrát poražen Araby, obrátil se na severního nepřítele s prosbou o pomoc.

Poslední naděje

Žádost vévody Karel vyslyšel, leč s jednou podmínkou – Eudo i s celou Akvitánií uznají svrchovanost Franské říše. Pro Karla Martella nebyl nadcházejcí střet se silami umajovského chalifátu ničím překvapivým, nepochybně měl dostatek informací o dění v Hispánii i o arabských nájezdech za Pyreneje, do někdejší římské Galie. Měření sil bylo jen otázkou času. Proto Karel potřeboval disponovat dostatečně silnou disciplinovanou armádou, kterou by mohl kdykoliv nasadit. Nejen proti Arabům, ale i proti Germánům za Rýnem. To ovšem vyžadovalo dostatek prostředků na její zaplacení. V podstatě jediným dostupným zdrojem jmění byly tehdy kláštery, jimž Karel bez zábran odňal část majetku, aby ho obratem ruky postoupil svým věrným za vojenskou službu. Nepohnuly jím ani výhrůžky exkomunikací.

Franské vojsko bylo jedinou silou na území někdejší Západořímské říše, která se mohla postavit arabské expanzi. Naopak Arabové nespatřovali ve Francích žádnou vážnější hrozbu, natož pak v ostatních „národech“. Proto se v mnoha menších rozptýlených oddílech pohybovali od jihu země k Loiře na severu a plenili. Hlavní těleso jejich armády postupovalo pomaleji. Mozarabská kronika z roku 754 uvádí i hlavní cíl arabského tažení roku 732, totiž bohaté město Tours s hrobkou sv. Martina, nejvyhledávanější poutní místo na Západě: „Když Abd ar-Rahman pronásledoval Euda, rozhodl se vyplenit Tours zničením tamních paláců a vypálením jeho kostelů“.

Ať už tuto skutečnost ohlásili Karlovi zvědové, nebo sám takový vývoj předpokládal, zamířil i mocný majordomus k městu. Moc dobře věděl, že jeho strategickou výhodou může být okamžik překvapení a vhodný výběr místa bitvy, proto zde musel být první.

Bezstarostní Arabové

Zatímco Karel Martell svolával ze všech krajů posily s významným podílem zkušených veteránů z předchozích válek, Arabové mu nevědomky poskytovali potřebný čas. K Tours rozhodně nespěchali. Významné zdržení znamenalo čekání na žně, neboť potřebovali krmivo pro svou početnou jízdu. Mezitím Karel shromáždil své vojsko, s nímž se vydal k plánovanému místu střetu. Ne však po silnicích, těm se vyhýbal, ale kopcovitým terénem. Životně důležitou úlohu pro něj hrálo utajení. Jižně od Tours, blíže k Poitiers, našel ideální terén, kde mohl odolávat Arabům. Franské vojsko zaujalo postavení na kopci a zformovalo se do pevně semknutého čtverce. Skryto za stromy, znemožňovalo určit množství vojáků a využít plně síly arabského jezdectva.

Když Maurové konečně minuli Poitiers, ke svému překvapení narazili na franskou armádu. Pokud chtěli dosáhnout cíle cesty a napadnout Tours, museli se s Franky utkat. Pro nevýhodnost terénu se jim do bitvy moc nechtělo a podle Mozarabské kroniky podnikali celých sedm dnů proti Frankům menší výpady. Nakonec emír Abdul Rahman zavelel ke generálnímu útoku, avšak „lidé ze severu zůstali nehybní jako zeď, držíce pohromadě jako ledovec v chladných krajích. Mrknutím oka Araby zničili mečem“. Frankové nezakolísali ani jednou, ačkoliv útoky muslimů byly tvrdé a opakované, s nasazením pěchoty a zejména těžké jízdy, na jejíž drtivou sílu Abdul Raman spoléhal. 

Velkolepé vítězství

Frankové bojovali výhradně jako pěchota, přesto tváří v tvář obávané arabské jízdě dokázali obstát. Musíme obdivovat válečnický um, odvahu a disciplinovanost Martellových mužů, kteří ani jednou neporušili čtvercovou formaci. Karel se ale nedržel pouze defenzivní taktiky. Podle anonymního arabského kronikáře vyslal uprostřed druhého dne bitvy oddíl zvědů do nepřátelského tábora, aby osvobodili co nejvíce otroků a rozpoutali zmatek. Tento trik se odvážnému majordomovi povedl, část jízdy se stáhla z boje, aby řešila problém v zázemí. Ostatní arabští bojovníci odliv sil považovali za ústup a houfně se k němu začali připojovat. Franské i arabské prameny uvádějí, že ve chvíli, kdy se jim v ústupu Abdul Rahman pokoušel zabránit, byl Franky zabit. Muslimská armáda se zhroutila. 

Dokonce ani v této chvíli neporušili Frankové svou formaci kvůli pronásledování nepřítele. Karel v ní dokázal udržet své muže až do druhého dne, neboť očekával další útok. Boj ale skončil, Frankové zvítězili. V bitvě u Poitiers se ukázalo, jak důležitá je disciplinovanost, když je pěchota podrobována útokům jízdy. Opak se mohl stát osudovou chybou, jak nám o tom vypráví příběh bitvy u Hastings roku 1066, kdy Anglosasové ve střetu s Normany porušili formaci neuváženým pronásledováním a byli zničeni. 

Arabská armáda se během noci spěšně potichu stáhla, Frankové nalezli jen opuštěný tábor se stany a vybavením. Jejich vítězství bylo úplné a Karel Martell je poté ještě několikrát zopakoval. Arabové se v blízkosti Tours již nikdy neobjevili, svých výbojů na jihu Galie se ale nezřekli.

V čem tkvěla příčina jejich porážky? Problém jistě nelze hledat v síle obou armád. O počtu nasazených bojovníků nemáme žádná soudobá čísla, reálný odhad počítá zhruba s vyrovnanými silami 30 000 mužů na každé straně. Mnohem závažnější je fakt, že arabské velení udělalo několik strategických chyb.

TIP: Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Muslimové od počátku Franky podceňovali a nepovažovali je za rovné soupeře. Abdul Rahman také špatně vyhodnotil situaci, když předpokládal, že Frankové nepodpoří původně znepřátelené Akvitánce. Zcela selhali rovněž arabští zvědové, emír zřejmě vůbec nepovažoval za nutné sledovat pohyb nepřítele. Pokud by tak učinil, zbavil by Franky jakékoliv šance na vítězství. Mohl proti nim pouze s jízdou vyrazit dřív, než by soustředili své síly. To se však nestalo a arabská expanze tak byla zastavena. Nyní konečně začali Arabové brát franskou moc vážně.

Je to doopravdy medvěd? Nebo má blíž k lenochodům? Ještě na začátku 18. století si nad touto otázkou zoologové lámali hlavu a někteří si ji možná lámou i dnes. Medvěd pyskatý (Melursus ursinus) je ale každopádně v taxonomii řazen do čeledi medvědovitých (Ursidae), i když z repertoáru lenochoda může prakticky na první pohled předvést mnohé. 

Kulhající medvěd líný

Medvěd pyskatý patří mezi menší druhy medvědů. Vedle velikosti je jeho hlavním poznávacím znakem dlouhá, chundelatá a nepoddajná srst, drobný obličej, v němž se blýskají dvě malé korálkovité oči a v neposlední řadě typická zdánlivě neohrabaná a kolíbavá chůze způsobená dlouhými drápy stočenými dovnitř směrem k tělu. Neohrabaného huňáče si jako předlohu pro svého moudrého medvěda Balúa zvolil v Knize džunglí anglický spisovatel Rudyard Kipling. 

Chůze medvěda pyskatého po pevné zemi sice doslova pokulhává, ale na stromech se naproti tomu pohybuje s překvapivou lehkostí. Podobně jako lenochod se také dovede zavěsit na větev hlavou dolů. Od vzdáleného jihoamerického „příbuzného“ je dokonce v angličtině odvozeno jeho jméno. Říká se mu totiž „sloth bear“, což v překladu doslova znamená „líný medvěd“ nebo „medvěd líný“. Slovíčkem „sloth“ je zároveň v angličtině označen i lenochod. 

Hostina u termitiště

„Rychlost“ pohybu je vlastností, která tohoto méďu vystihuje téměř dokonale, stejně jako ohromné pysky, kterými se zase „chlubí“ v české formě svého jména. Ztotožňovat ale jeho klidný způsob života s leností je zavádějící. Většinu dne medvěd sice prospí a na „lov“ vyráží obvykle za hluboké tmy, ale to se má naopak velmi čile k dílu. Jeho jídelníček je vcelku pestrý, ale specialitou medvěda pyskatého je hmyz a to především mravenci a termiti, jichž dokáže spořádat obrovské množství. 

Ke konzumaci drobného hmyzu je velice dobře vybaven. Nevalný zrak a sluch kompenzuje při hledání vynikajícím čichem a snadno tak nachází termitiště. Jejich stavba je tvořena z bláta, které se na slunci časem promění v tvrdý beton. Medvěd se však dovnitř dostane snadno. Pomocí silných úderů předních tlap proboří vnější stěnu, odstraní zbytky suti, vzniklý otvor ucpe svými pysky a hostina může začít. Aby mohl lépe požírat větší množství hmyzu najednou, dovede natáhnout spodní pysk dopředu a zúžit jej. Jazyk umí stočit do úzké trubičky, kterou pak skrz mezeru mezi horními řezáky vysává drobný hmyz jako brčkem. Kromě hmyzu nepohrdne ani ovocem či ptačími vajíčky a mláďaty.

Obávaný tygří protivník

Medvěd pyskatý žije velice skrytým životem a styku s ostatní zvěří či dokonce s člověkem se vyhýbá. Já osobně si proto těch několika málo vzácných setkání s ním velice cením. Tento živočich má ne zcela neoprávněně pověst agresivního a výbušného zvířete, což ale pramení zejména z jeho mizerného zraku a sluchu a tudíž neschopnosti lépe identifikovat skutečné nebezpečí. 

Mnoho přirozených nepřátel nemá a když pominu největší postrach této planety – člověka – tak už zbývá pouze tygr. Ten se ale v naprosté většině medvědovi obloukem vyhne a neriskuje jakékoli zranění, které by pro něj mohlo znamenat i neschopnost lovit a tudíž značný hazard se životem. 

Jízda na matčině hřbetu

Pohlavní dospělosti dosahují „líní medvědi“ ve třech až čtyřech letech. V severnějších oblastech svého současného výskytu se rozmnožují na počátku léta, v těch jižnějších pak během celého roku. Samci se páří vždy s jedinou samicí, k soubojům mezi samci dochází velice zřídka. Doba březosti trvá obvykle sedm měsíců. 

V bezpečně ukrytém doupěti se rodí dvě až tři téměř holá mláďata. Jakmile opustí noru, vyšplhají matce na záda a nechají se hezky nosit, což mimochodem připomíná chování dalšího jihoamerického tvora, a to mravenečníka. Po matčině boku mláďata zůstávají většinou dva až tři roky, poté se jejich kroky definitivně rozdělí.

Populace neznámé velikosti

Výskyt medvěda pyskatého se dnes omezuje především na suché lesy pokrývající nížiny východní a části střední Indie a také Srí Lanky. Dříve obýval území o daleko větší rozloze, byl však neúprosně loven jako škůdce polí nebo chytán pro pobavení lidem, odkud už samozřejmě nebylo návratu. 

Dnes jsou medvědi pyskatí ohroženi zejména ničením přirozeného prostředí. Přesnější stav populace ve volné přírodě bohužel není k dispozici, nicméně všeobecně je tento druh považován za zranitelný a patří tak k druhům, které čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění.

Zatímco za normálních okolností jde při pozorování objektů vzdáleného kosmu o zachycení maxima fotonů, tentokrát vás na nebi skutečně čeká pravý opak – oblasti zajímavé právě tím, že v nich téměř nic neuvidíte. Nedává to smysl? Pak bude nejlepší, když všechno prozkoumáte na vlastní oči.

Od světla...

Na začátek jedno upozornění: Nepůjde to bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 15 cm a také bez opravdu tmavé oblohy. Vaše putování za vesmírnou temnotou ovšem začne v místech, kde je světla víc než dost – u jasné hvězdy Aldebaran z Býka.

Poté nastavte na nebi kurz na severozápad, a jakmile urazíte úhlovou vzdálenost 3°, minete stálici třetí velikosti Epsilon Tauri. Po dalších 3° se v zorném poli ocitnou hvězdy čtvrté a páté velikosti Kappa 1 a 2 Tauri, o 3° dál i podobně jasná Chí Tauri a konečně po necelých 2° také Fí Tauri. Zmíněnou těsnou dvojhvězdu tvoří dominantní nažloutlá složka s jasností 4,9 mag a namodralý průvodce se 7,5 mag, které dělí úhlová vzdálenost 49″.

Následně vložte do okulárového výtahu dalekohledu okulár, který poskytne malé zvětšení – zhruba 30× – a zorné pole alespoň 1,5°. A pak už můžete začít prozkoumávat okolí…

... k temným mlhovinám

Zaměřte se na oblast rozprostírající se asi 2–5° jihovýchodně od Fí Tauri. Určitě to bude chtít trošku soustředění a také vnímání celého zorného pole najednou. Jen tak totiž po chvíli zjistíte, či spíše vytušíte – záleží na pozorovacích podmínkách – že je v daném regionu vidět méně slabých hvězd než v jeho širším okolí.

A důvod? Díváte se do míst, kde se na nebi rozprostírá „nejvýraznější“ temná mlhovina souhvězdí Býka. Jedná se o nepravidelný, silně protáhlý tmavý filament dlouhý zhruba 6°, směřující od severozápadu na jihovýchod. Další, avšak mnohem méně zřetelné temné mlhoviny se nacházejí v jeho přímém sousedství, v úhlových vzdálenostech do 5°.

Jednu z nich objevíte směrem na severovýchod, přímo na hranicích souhvězdí Býka, Vozky a Persea. Je zhruba stejně velká jako první popisovaná, ale mnohem víc rozeklaná. Další, tentokrát silně protažená, se vine ze západní strany těsně kolem Fí Tauri. A několik dílčích temných mlhovin byste našli i směrem na jih, pod Chí Tauri. 

Pod peřinou

Vraťme se však k té první, kterou jsme se zabývali: Je totiž ze všech nejvýraznější, respektive nejhustší. V astronomických mapách nese označení B19 a B22 (viz Objevy Edwarda E. Barnarda), protože se skládá ze dvou částí – což lze ovšem vyčíst teprve z širokoúhlých fotografií souhvězdí Býka, na nichž se systém temných mlhovin ukáže v plném rozsahu.

Tato špatně průhledná oblaka mezihvězdného plynu a prachu totiž nejlépe vyniknou, můžeme-li je konfrontovat s okolním jasným hvězdným pozadím. Nedělají přitom nic jiného, než že více či méně účinně zeslabují světlo stálic, jež se v kosmickém prostoru nacházejí až za nimi.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 17:43 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině února ráno velmi nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná po celý únor ráno nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný do poloviny února večer nad jihozápadem
• Saturn – v únoru nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný na začátku února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2022

• 3. února – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi nad jihozápadem (cca 10°)
• 9. a 10. února – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze 
• 12. února – Venuše dosahuje maximální jasnosti v roce 2022, konkrétně −4,6 mag
• 13. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 16. února – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 16. února – Merkur v největší západní elongaci, zhruba 26° od Slunce
• 20. února – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 24. února – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 26. a 27. února – setkání úzkého měsíční srpku, Marsu a Venuše nad jihovýchodním obzorem na ranní obloze: 26. 2. na ploše o průměru asi 18° a 27. 2. zhruba 10°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Dramatické události britského náletu na základnu zepelínů v Tondernu popsal také velitel německé vzducholodě L 54 Horst Treusch von Buttlar-Brandenfels: „Spal jsem asi půl míle (800 m – pozn. red.) daleko a vzbudily mě zvuky letadel."

Drama na zemi

Vilémovský vzduchoplavec dál vzpomínal: „Znepokojilo mne, že se v hangárech nacházely těžké bomby pro zepelíny, a také to, že vedle hangárů stál vlak naložený benzinem. Když jsem rychle přijel na základnu na kole, tak jsem uviděl muže z posádek zepelínů, kteří neoblečení stříleli po letadlech z pušek. Piloti na vojáky ale jen mávali křídly a nestříleli po nich z kulometů. Kolega Schiller spolu s dalšími muži běžel do hořícího hangáru a demontovali ze vzducholodi bomby. Uviděl jsem letadlo, které bylo bez kola, a domníval jsem se, že mu bylo ustřeleno."

„Myslel jsem si, že stroj je poškozený. Klesal velice nízko. Přistával. Běželi jsme jak blázni, abychom viděli, kde dosedl, ale místo toho jsme zjistili, že jsme se spletli. Stejně jako jeho společníci letěl tak nízko proto, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Vzápětí podlétl dráty a uletěl. Jeden z drátů ale byl po jeho průletu přetržen, takže se s ním musel střetnout vrchní částí centroplánu, ale to mu nezabránilo, aby zmizel směrem na severozápad, kde byla naše protiletadlová baterie. Pak se ztratil směrem k dánské hranici.“

Štěstí v neštěstí

Kolo chybělo na stroji poručíka Yeuletta, ale není jasné, zda mu je ustřelili Němci, nebo jej ztratil během vzletu z lodi. I když se podařilo z největšího hangáru včas odvézt pumy, požár už nešel uhasit a zepelíny L 54 a L 60 lehly popelem.

V jednom z menších hangárů plamenům podlehl i jeden tam uložený kořistní francouzský balon. Bomby jen těsně minuly nádrže se stlačeným vodíkem, jejichž exploze by patrně zničila celou základnu. Zranění utrpěli pouze čtyři němečtí vojáci. Obrovský hangár sice zůstal stát, velení ale rozhodlo, že základna už není bezpečná, a přestala se používat.

Britské piloty po odletu z Tondernu čekal ještě náročný návrat s dramatickým průběhem. Kapitán Smart bezpečně nalezl Furious, ale o přistání na palubu se nepokusil – údajně kvůli potížím s motorem. Po přistání na hladinu se vyšplhal na ocas svého houpajícího se a napůl potopeného letounu, kde seděl asi čtvrt hodiny. Ztratil svůj záchranný pás a nalokal se spousty mořské vody. Později k tomu napsal: „V době, kdy loď dorazila, jsem se cítil úplně hotový. Tři naši námořníci mě chytili a vytáhli na palubu jako pytel mouky.“

Drama na moři

Flotilu nalezl i kapitán Dickson, tomu ale docházelo palivo, a tak už dál nehledal mateřskou loď a přistál na hladinu vedle torpédoborce Violent, jehož posádka letce brzy vylovila. Kapitán Jackson také dorazil na domluvené místo setkání, ale Furious nenalezl. Pak jeho motor zakašlal a zhasl – došlo mu palivo v hlavních nádržích. Pilot pohotově přepnul na spádovou nádrž, agregát znovu nahodil, a protože stále neviděl flotilu, zamířil na východ k pobřeží. Poblíž Guldageru v Dánsku nouzově přistál, přičemž převrátil letadlo. Vyvázl nezraněn, a tak stroj zapálil, načež jej zatkla místní policie.

V Dánsku poblíže Esbjergu přistál i poručík Williams a také on byl internován. Stejně dopadl i poručík Dawson a všichni tři se brzy setkali. Nejhůř ale skončila akce pro poručíka Yeuletta, jehož camel vyplavilo moře 24. července na pobřeží poblíž dánského Havrvigu. Pilotovo tělo se našlo o čtyři dny později nedaleko.

TIP: Příliš nebezpečná obloha: Krvavý duben nad západní frontou

Admiralita si uvědomovala důležitost plavidel schopných nést letouny, a tak vydala rozkaz k přestavbě parníku Conte Rosso na letadlovou loď Argus. Měla již úplně hladkou palubu a stavba byla dokončena v září 1918. Do Velké války už ale nezasáhla. Celou kategorii čekal další bouřlivý rozvoj a v příštím světovém konfliktu sehrála velice významnou roli.