Vztah houby (Fungi) a zelené řasy není přesně zjištěn, ale předpokládá se, že může být nejen vzájemně výhodný, ale v některých případech je možná i určitou formou parazitismu, v němž houba udržuje řasu ve stavu, kdy ji využívá, ale ne natolik, aby ji usmrtila. Role jsou rozděleny tak, že houba dodává celému organismu vodu a anorganické látky, řasa pak jej zásobuje látkami organickými. 

TIP: Nejkrásnější klobouky našich lesů: Utajená krása českých hub

Popsáno je zhruba 15 000 druhů lišejníků (Lichenes), přičemž jméno lišejníku je zároveň jménem houby, která se na jeho stavbě podílí. Úlohu fotobionta, tedy té části rostliny, jež je schopná fotosyntézy, zastává většinou zelená řasa, ale někdy i sinice. Řasy a sinice jsou pak pojmenovány samostatně. Ze všech druhů hub tvoří ty houby, které jsou součástí lišejníků, zhruba pětinu.

Většina dětí císařského páru se musela věnovat politice. Josef II. a Leopold II. se stali římsko-německými císaři a panovníky rakouského soustátí, Leopold II. před tím navíc vládl v Toskánsku. Ferdinand Karel Anton spravoval Milánsko, Maxmilián František se stal kolínským arcibiskupem a kurfiřtem, císařovnina oblíbená dcera Marie Kristina byla zase místodržitelkou Rakouského Nizozemí.

Zatímco nejmladší dcera Marie Antoinetta neprojevila jako francouzská královna příliš politické obratnosti, její sestra Marie Karolína zdědila asi nejvíce z velkolepé rozhodnosti své matky, takže se jako manželka sicilského a neapolského krále pevně chopila otěží vlády místo manžela. Poté, co francouzští revolucionáři popravili její sestru Marii Antoinettu, bojovala Maria Karolína neúnavně proti francouzské revoluci a Napoleonovi Bonaparte, který ji nazýval „zločineckou ženou“. Byla jediným z dětí Marie Terezie, které hrálo velkou roli i v napoleonské éře.

Neblahé dědictví

Mezi početnými potomky neobyčejně vitální Marie Terezie a lotrinského prince převažovali sice zdraví jedinci, ale nebezpečné genetické dědictví, které se v 17. století kvůli neustálému spřízňování mezi příslušníky španělské a rakouské větve Habsburků výrazně zvýšilo, nezmizelo. V důsledku nesčíslných příbuzenských sňatků a genetické mutace trpělo mnoho příslušníků habsburského rodu různými nemocemi, duševními poruchami, vyskytovalo se velké množství abnormálních porodů či případů neplodnosti.

Nejznámějším projevem mutace byl typický „habsburský ret“ neboli dědičná progerie. Osoby, které jí trpí, mají dolní čelist natolik prodlouženou a vystouplou, že dolní zuby vyčnívají přes horní, a často ani nemohou zavřít ústa.  Například dědeček Marie Terezie, císař Leopold I. měl neobyčejně výrazný „habsburský ret“. To, že se u něj mutace projevila, bylo způsobeno i úbytkem předků, neboť Leopold I. měl místo osmi prarodičů pouhých šest, z nichž polovinu tvořili Habsburkové.

Marie Terezie měla výhodu v tom, že její maminka pocházela z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu a babička z otcovy strany byla falcko-neuburská princezna. Tím se habsburská krev „promísila“ a Marie Terezie i její děti unikly negativní genetické zátěži.

Problém se znovu objevil, když se potomci Marie Terezie začali příliš často spřízňovat s Bourbony. Navíc se po vzniku vedlejších linií habsbursko-lotrinské dynastie opět začali bratranci ženit se sestřenicemi. Například Leopold II. i jeho syn František II. (I.) se oženili s blízkými příbuznými. V důsledku toho se Františkův syn, poslední korunovaný český král, Ferdinand V. Dobrotivý narodil s vodnatelnou hlavou, trpěl epilepsií a měl příliš velký jazyk. Jeho rodiče byli dvojnásobným bratrancem a sestřenicí.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Ferdinandův bratr František Karel se sice těšil dobrému zdraví, ale nebyl příliš bystrý. Naštěstí pro dynastii ho oženili s bavorskou princeznou Žofií. Jejich syn, císař František Josef I., tedy nezdědil typický „habsburský ret“ ani žádnou duševní chorobu. Ale i on uzavřel sňatek se svou sestřenicí. Poslední rakouský císař Karel I. se pak vrátil k tradici své pramáti Marie Terezie a vzal si bourbonskou princeznu z Parmy. Dalo by se říci, že dynastický kruh se uzavřel.

Problém osmi dam je šachová nebo spíše kombinatorická úloha s velmi jednoduchým zadáním. Úkolem je rozmístit osm dam na šachovnici tak, aby se navzájem neohrožovaly. Tento problém poprvé zveřejnil Max Bezzl v roce 1848. Trvalo jen dva roky, než Frank Nauck správně vypočítal počet řešení – osm královen lze na klasické šachovnici rozmístit v celkem 92 rozestaveních, aniž by se mezi sebou ohrožovaly. 

Vedle řešení původního zadání přišel Frank Nauck s novou výzvou zobecněnou jako „n dam na n rozměrné šachovnici“. Toto zadání se ukázalo jako mnohem tvrdší oříšek. Americký institut Clay Mathematics Institute dokonce v roce 2017 nabídl rovný milion dolarů tomu, kdo dokáže napsat algoritmus pro rychlé řešení „problému osmi královen“, nebo dokáže, že je problém neřešitelný. Nauckova výzva zůstávala bez řešení až do loňského roku. Téměř úplným pokořitelem problému n dam se nakonec stal matematik Michael Simkin z centra  Center of Mathematical Sciences and Applications na americkém Harvardu.

Řešení pro n dam

Simkin spočítal, že pro n dam na n rozměrné šachovnici existuje zhruba (0,143 × n) ⁿ řešení. Tento výsledek není dokonale přesnou odpovědí, ale přibližuje nás k ní, jak to jen se současnou úrovní vědomostí a matematických nástrojů dokážeme. Pro matematiky je to přijatelné řešení problému.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Pro představu, pokud bychom měli gigantickou šachovnici s milionem políček na každé ze stran, na kterou bychom měli umístit milion královen, nejprve bychom toto číslo vynásobili 0,143, čímž dostaneme 143 000. Takové číslo je ještě víceméně představitelné. V druhém kroku ale následuje umocnění čísla 143 000 na 1 milion, jehož výsledkem je monumentální cifra s 5 miliony číslic.

Když je řeč o stáří těles ve Sluneční soustavě, obvykle se jedná o události, k nimž došlo před miliardami let. Jak ale ukazuje nedávný objev dvojice planetek, ve Sluneční soustavě máme také tělesa, která jsou až neuvěřitelně mladá. Jejich stáří můžeme počítat na pouhé stovky let.

V roce 2019 odhalila pozorování havajského teleskopu Pan-STARRS1 a arizonského Catalina Sky Survey dvojici nových blízkozemních planetek, které dostaly označení 2019 PR2 a 2019 QR6. Tyto planetky o průměru asi jednoho, respektive poloviny kilometru, obíhají kolem Slunce po velice podobné oběžné dráze.

Planetky se společným osudem

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Petr Fatka z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky (AsÚ) v Ondřejově, nedávno potvrdil, že jde o dvojici „geneticky identických“ planetek, které se před astronomicky krátkou dobou oddělily od mateřského objektu. V dnešní době je od sebe dělí přibližně milion kilometrů.

Fatka a jeho kolegové využili řadu různých simulací a dalších pozorování, včetně těch na starších snímcích, která předcházela vlastnímu objevu planetek 2019 PR2 a 2019 QR6. Díky tomu astronomové dospěli k závěru, že se planetky od mateřského tělesa oddělily asi před 300 lety. To z nich dělá s přehledem nejmladší dvojici planetek Sluneční soustavy.

„Je velice vzrušující nalézt tak mladou dvojici planetek, která vznikla před pouhými 300 lety. V astronomickém vnímání času je to jako kdyby vznikly dnes ráno,“ okomentoval objev Petr Fatka. Doposud nejmladší známá dvojice planetek je přinejmenším desetkrát starší. Kolem pozoruhodné dvojice ale vyvstává řada otázek. Stále například není jasné, z jakého tělesa vlastně pocházejí.

TIP: Jako golfový míček: Planetka Pallas je doslova posetá krátery

Astronomové vypracovali počítačové modely, které naznačují, že by mateřským tělesem obou objektů mohla být kometa. Žádná z planetek ale nevykazuje sebemenší známky kometární aktivity. Otázky původu obou planetek by tak mohlo přinést až další pozorování. Na to si ale astronomové budou muset nějaký čas počkat – planetky 2019 PR2 a 2019 QR6 se totiž v hledáčku pozemských dalekohledů opět objeví až v roce 2033.

Přestože se želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) dožívají obvykle okolo 150 let, Jonathan si s touto hranicí těžkou hlavu nedělá. Již několik let sice „starý křehký gentleman“, jak se mu přezdívá, nevidí a přišel i o čich, sluch mu ale stále slouží a nechybí mu ani zdravý apetit.

Želví gentleman

Přesné datum Jonathanova narození není známé, zoologové jsou si ale poměrně jistí, že se narodil v roce 1832. Pod dohledem veterinářů a díky pravidelnému přísunu potravy se stal Jonathan nejdéle přežívající želvou v zajetí – na ostrově už strávil 140 let. Dokládá to fotografie pořízená v roce 1882 (podle některých pramenů z roku 1886), na které se Jonathan pase v Plantation House. Na ostrov se původně dostal jako dárek guvernérovi.

Ve svých 190 letech je Jonathan také nejstarším známým žijícím suchozemským zvířetem. Dosavadní držitelkou tohoto rekordu byla želva jménem Tu’i Malila, která se dožila 188 let. „Abych byl upřímný, mám podezření, že je ještě starší, ale to už se zřejmě nikdy přesně nedozvíme,“ říká Joe Hollins, veterinář, který se o Jonathana stará posledních 13 let. Jonathan tak zažil nejen obě světové války, ale i například vydání první britské poštovní známky nebo velký irský hladomor. Během jeho pobytu na Svaté Heleně se v úřadu vystřídalo 31 guvernérů a zažil i 39 inaugurací amerických prezidentů.

TIP: Dlouhověcí rekordmani: Pět nejdéle žijících zvířat

Jonathan už je s historií Svaté Heleny pevně spjatý a stal se místní celebritou. Jeho podobizna zdobí pětipencovou minci a letos by měl být na jeho počet vyhlášen státní svátek. „Na ostrově jsem zažil již čtyři guvernéry a každý mi říkal – hlavně ať o něj nepřijdeme během mého funkčního období,“ přibližuje Hollins postavení Jonathana coby želví ikony. Tak tedy: Pevné zdraví Jonathane!

Erich Johann Albert Raeder pocházel z rodiny učitele a na otcovo přání se připravoval k životní dráze lékaře. Jenže dva měsíce před maturitou si přečetl knihu o cestě kolem světa a rodičům oznámil úmysl stát se námořním důstojníkem. Překvapivé rozhodnutí, protože Erich vynikal spíš v učení než ve sportu a na vlastní oči zatím viděl jen jednu válečnou loď – cvičnou plachetní brigu Musquito. Rodiče rozhodnutí mladého muže volky nevolky respektovali, a tak osmnáctiletý junák v dubnu 1894 vstoupil do námořní akademie v Kielu. Po přijímači přešel na výcvikovou paroplachetní korvetu Stosch, po dvou letech už jako poddůstojník pak na korvetu Gneisenau a v říjnu 1897 se objevil jako signální důstojník na postarší obrněné lodi Sachsen.

Cesta do války

Učitelé a instruktoři schopného mladého muže pro další kariéru vybavili stohem vynikajících hodnocení, takže když kapitán Sachsenu Hugo Plachte dostal velení obrněné lodi Deutschland a chystal se k plavbě do Číny, našel místo i pro snaživého signalistu Raedera. Jak se brzy ukázalo, nešlo o rutinní zámořskou cestu…

V dubnu 1898 vypukla americko-španělská válka a moře kolem Filipín se změnilo v bojovou zónu. Německá eskadra se pod záminkou ochrany civilistů do konfliktu pletla narušováním blokády Manily, což americký komodor George Dewey snášel hodně nelibě a nechybělo mnoho, aby mezi Německem a Spojenými státy vypukla válka.

Erich Raeder nasával zkušenosti jako houba a patrně právě u Manily dospěl k přesvědčení, že námořnictvo by se nemělo plést do politiky. Po službě v zámoří na Raedera čekala práce na souši. Sloužil jako adjutant u divize námořní pěchoty, studoval ruštinu a na konci roku 1901 nastoupil na bitevní loď Kaiser Wilhelm der Grosse jako strážní důstojník.

Následoval studijní pobyt v Rusku, pak sepsal několik odborných statí o rusko-japonské válce, sloužil i ve zpravodajském oddělení a v roce 1908 kapitánporučík Raeder nastoupil na post navigačního důstojníka na pancéřovém křižníku Yorck. Práce navigátora mu šla tak dobře, že ji dva roky vykonával i na císařské jachtě Hohenzollern, a začátek první světové války ho zastihl ve štábu eskadry bitevních křižníků kontradmirála Franze von Hippera.

Chuť boje

Štábní práce ovšem neznamenala, že by Raeder neslyšel svist granátů mířících na jeho loď. Na podzim 1914 se zúčastnil dvou nájezdů bitevních křižníků na anglické přístavy a v lednu 1915 „jeho“ křižník Seydlitz v bitvě u Dogger Banku inkasoval zásah, který zničil dvě dělové věže. O rok později v bitvě u Jutska Seydlitz přežil 21 zásahů těžkými granáty a jednoho torpéda. Raeder se ve všech střetech příkladně osvědčil, takže získal velení nového lehkého křižníku Cöln.

Měsíc před koncem války opět povýšil a stal se náčelníkem Ústředního oddělení námořnictva. Raeder ve své kanceláři setrval až do takzvaného Kappova puče v březnu 1920. Jednalo se o čtyřdenní nepokoje v berlínských ulicích organizované militaristickými kruhy s cílem svrhnout republiku a obnovit monarchii. V oněch hektických hodinách zůstal Raeder věrný vládě Výmarské republiky; nicméně z později nalezených archiválií vyplývá, že pro případ nastolení nové vlády udržoval jistý kontakt s vrchním velitelem námořnictva a jedním z předních rebelů viceadmirálem Adolfem von Trothou.

Námořník spisovatelem

Hektické události skončily Trothovým odchodem do penze, zatímco Raeder kývl na nabídku archivní práce s úkolem sepsání dvousvazkového díla o křižníkové válce ve vzdálených vodách. V prvním dílu rozebral akce a zánik německé Dálněvýchodní eskadry v roce 1914, v druhém se věnoval činnosti korzárských křižníků Emden, Karlsruhe a Königsberg. Nejspíš už v té době dospěl k základní strategické koncepci, kterou se snažil uplatňovat za druhé světové války.

Jednalo se o myšlenku snažící se využít britské hospodářské závislosti na lodní dopravě. Raeder věřil, že napadání nepřátelských námořních tras jednotlivými plavidly a ponorkami po celém světě povede k britskému pronásledování osamocených korzárů, což početnější Královské námořnictvo oslabí natolik, až se Německu otevře cesta k vítězné bitvě a možná i k invazi na britské ostrovy.

Ke stejným motivům se Claude Monet vracel ráno, v poledne, večer, na jaře, v létě, na podzim, v zimě, za větru, pod mračny, za spalujícího svitu slunce i při jeho západu. Byla v tom jistá posedlost – snaha zachytit vizuální vjem téhož motivu v různém světle. Někdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby se narodil slepý a pak by náhle prozřel a maloval by věci, aniž by věděl, co vlastně vidí. Domníval se, že první pohled na věc je nejpravdivější, protože je nejméně zatížen představami a předsudky. „Byl jen oko, ale bože, jaké oko!“ Slavný výrok Paula Cézanna nechybí v žádné z monografií impresionisty. 

Všechny barvy palety

V dubnu 1883 si Monet pronajal nemovitost v Giverny, malé normandské vesnici, 73 km severozápadně od Paříže, a prožil tady druhou, klidnější část svého života. Po letech v nuzných poměrech, kdy ho situace nejednou dohnala žadonit u přátel o peníze na základní potřeby, se konečně dostavil úspěch. Umělci, které kritika po jejich první výstavě v roce 1874 posměšně nazvala impresionisty, konečně docházeli uznání a Claude Monet začal být považován za jednoho z nejvýznamnějších současných malířů. Prodeje obrazů od poloviny osmdesátých let vylepšily jeho finanční situaci natolik, že si mohl dům v Giverny roku 1890 koupit. Bydlel tu se svými dvěma syny z prvního manželství, Alicí Hoschedéovou, kterou roku 1892 pojal za ženu, a jejími šesti dětmi. 

Původní jabloňový sad za domem se pod umělcovou taktovkou proměnil v zahradu, která vešla do dějin. „Představte si všechny barvy palety, všechny tóny fanfáry. To je Monetova zahrada!“ popsal v srpnu 1901 umělecký kritik deníku Le Figaro Arsène Alexandre své dojmy. „Kamkoliv se člověk obrátí, má u svých nohou, nad hlavou nebo ve výši prsou rybníky, květinové girlandy a kvetoucí živé ploty zároveň divoce rostoucí i pěstované, měnící se s roční dobou a stále se obnovující.“

Monet později prohlásil, že jen listoval katalogem a posílal objednávky, ve skutečnosti investoval do vytváření zahrady hodně času, energie, znalostí a peněz. Určil každé rostlině místo a zakládal záhony podle odrůd a barev tak, aby od jara do podzimu stále kvetla. Pěstoval sice „obyčejné“ květiny, ale stále více i tehdy málo známé druhy, jako byly vistárie, kosatce nebo tuberózy z Mexika, lekníny či bambusy. Zahrada brzy vzbudila zájem znalců a psalo se o ní v odborných listech. Mistr se o ni nestaral sám, pomáhalo mu pět zahradníků, jejichž prvním ranním úkolem prý bylo očistit listy a květy od sazí, které na nich zanechaly vlaky projíždějící kolem pozemku.

Chlap s divnými nápady

Jak to bývá, usadí-li se mezi vesničany někdo, kdo tráví svůj čas jinak než ostatní, mají jej za podivína. Nejinak to bylo i v případě Moneta, který časně zrána vyrážel na louky v průvodu svých dětí, jež vezly na trakaři jeho barvy, plátna a v létě velký slunečník na trakaři, a maloval třeba stohy. Někdy měl kolem sebe až dvanáct pláten, které začal malovat v různých denních dobách a za různých světelných podmínek. Sedláci od něj prý brzy začali za vstup na svůj pozemek vybírat poplatek, a když se jali jeho motivy sklízet, musel o ně svést nejednu bitvu. 

Později, když chtěl ve své zahradě vybudovat rybník s exotickou flórou, vesničané namítali, že rostliny poškodí prádlo, které prali v řece, nebo otráví dobytek, který se pásl pod zahradou. Přes tyto těžkosti malíř nakonec dosáhl svého a vybudoval si svůj malý ráj na zemi. Dnes je Giverny na svého malíře a jeho dům se zahradou, jež jsou přístupné veřejnosti, pyšné. 

Japonské ozvěny

V roce 1893 Monet přikoupil pozemek, který od jeho zahrady dělila železnice a cesta a jímž procházelo rameno říčky Epte, přítoku Seiny. Na něm vybudoval jezírko s milovanými lekníny obklopené zelení po vzoru japonských zahrad, jaké vídal na grafikách, které sbíral, a na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Nakonec přibyl dřevěný klenutý můstek, po čase korunovaný modrými a bílými vistáriemi. Japonská zahrada měla svého vlastního zahradníka.

Už v Argenteuil, „eldorádu impresionistů“ nedaleko Paříže, kde Monet žil se svou první ženou Camille a kde měl svou první zahradu, si na člunu zbudoval plovoucí ateliér, aby mohl malovat z vody, být přímo ve svém motivu. A stejně tak maloval na japonském jezírku, rozdíl byl jen v tom, že z obrazů postupně mizela krajina a obzor. Stromy, nebe a oblaka se nakonec zrcadlily v malé výseči vodní plochy. Jeho umělecká cesta byla u konce. Na takzvaném Ostrovu kopřiv měl malíř celou flotilu svých člunů pro výpravy po rybníku a řece, po vodě připlouvali i přátelé, například malíř a sběratel Gustave Caillebotte. 

Givernisté 

Monet nebyl ke svému ráji přikován, hodně cestoval – na jih na Riviéru, do Benátek nebo do Madridu, na sever do Norska či do Londýna. Vždy se však v dopisech domů ptal na své květiny. Ani jeho dům nebyl jen místem, kde se odehrávala rodinná idyla – podávali si tu dveře staří přátelé impresionisté, August Renoir, Paul Cézanne, Camille Pissarro, ale i literáti jako Paul Valéry či Stéphanne Mallarmé, američtí sběratelé, japonští aristokraté a také Georges Clemenceau, v letech 1906–1909 a 1917–1920 francouzský premiér, s nímž si Monet mimo jiné vyměňoval sazenice. 

Přátelům a sběratelům v patách přicházeli obdivovatelé. Na konci osmdesátých let tady dokonce vznikla malá kolonie malířů, především Američanů, známých jako „givernisté“, kteří chtěli být nablízku svému mistrovi (jeden dokonce tak, že se oženil s jeho nevlastní dcerou). Patřil k nim i Čech Václav Radimský, který si pořídil loďku a na Seině prý někdy maloval společně s Monetem.

Velký umělec však byl dalek toho, aby si zakládal školu, nabádal své ctitele jen, aby se pozorně dívali na přírodu a užívali oči. Někteří ale přicházeli každý den, a tak se sotva budeme divit, že Monet časem získal pověst „mrzouta“ a cítil potřebu stahovat se do ústraní. 

Lekníny jako testament

Na počátku 20. století byl Monet slavný po celém světě. Stále velmi intenzivně pracoval. Lekníny, voda, barvy, odrazy a odlesky, to byl svět, který ho v posledních letech fascinoval nejvíc. První malby z cyklu leknínů začaly vznikat v roce 1903. Už dřív ale Monet uvažoval, že velkoformátovými obrazy posvátné rostliny vyzdobí vlastní jídelnu a vytvoří iluzi nekonečného celku. 

Kolem roku 1907 se mu ale začal zhoršovat zrak a podstoupil operaci. Čtyři roky nato zemřela jeho žena Alice, kterou později následoval syn Jean. Monet upadl do hluboké letargie. Navíc mu za zahradou projížděly vlaky s válečnou municí a raněnými vojáky. Georges Clemenceau se jej snažil povzbudit nabídkou, aby namaloval sérii leknínů pro francouzský stát. Monet ji přijal a monumentální obrazy přislíbil věnovat jako památku na padlé vojáky. Vznikl kvůli tomu i nový ateliér. Úsilí dokončit obrazy k vlastní spokojenosti se ale zdálo nekonečné, zvlášť když už Monet ani se speciálními brýlemi téměř neviděl. Nová operace vedla k určitému zlepšení.

TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

„Nezajímá mě, jak jsi starý, jak jsi vyčerpaný (…) Nemáš právo porušit své čestné slovo, obzvlášť když jsi ho dal Francii,“ napsal mu Clemenceau, právem přezdívaný „Tygr“, v lednu 1925. Monet obrazy dokončil v ohromném vzepětí sil jako svůj testament. 5. prosince 1926 v Giverny zemřel, v květnu 1927 byla otevřena expozice cyklu Lekníny ve speciálně postaveném Musée de l´Orangerie v srdci Paříže na břehu jeho milované Seiny. 

Už víc než třináct století sídlí na hoře Hiei nedaleko japonského Kjóta centrum nevelké buddhistické sekty Tendai. Mniši žijící v místním klášteře si dobře uvědomují, že dosáhnout osvícení znamená běh na dlouhou trať – a to doslova. Podle buddhistické tradice se smysl bytí a pocit jednoty ve spojení s vesmírem ukrývají hluboko v našem nitru, přičemž k nim mohou vést nejrůznější cesty. A zatímco většina východních náboženství praktikuje různé formy meditace, přívrženci zmíněného učení zvolili poněkud extrémnější způsob: Aby došli naplnění a proměnili se v jakési „živoucí svaté“, musejí zdolat tisíc maratonů za tisíc dní. 

Při rituálu zvaném kaihógjó, doslova „kroužení kolem hory“, si sáhnou na dno nejen fyzických sil. Jde o natolik náročnou výzvu, že ji od roku 1885, kdy se začaly vést detailní záznamy, zvládlo jen 46 mužů. Dva z nich přitom uspěli hned dvakrát – zato další, který se pokusil ještě o třetí kolo, spáchal po 2 500 dnech sebevraždu. 

Sto dnů, třicet kilometrů

Kaihógjó se řídí přísnými pravidly, proces trvá sedm let a zdaleka není určen pro každého věřícího. Mnich, který se k němu rozhodne, musí žít na hoře Hiei nejméně dvanáct let, dokonale ovládat umění meditace i kaligrafie a znát veškeré náležitosti pobytu v klášteře. Po celou dobu navíc povinně dodržuje slib celibátu a střízlivosti. Samotnému rituálu pak předchází pečlivá a neméně náročná příprava pod dohledem zkušenějšího askety: Pro trénink je vyhrazeno sto dnů v prvním roce a v každém z nich dotyčný absolvuje chůzí či během třicet kilometrů v horském terénu.

Aby tak enormní zátěž zvládli, vyvinuli si mniši za uplynulá staletí specifický způsob pohybu. „Oči mají upřené přibližně třicet metrů před sebe a udržují pravidelné stabilní tempo. Ramena jsou uvolněná, záda vzpřímená a nos se nachází v linii s pupíkem,“ uvádí John Stevens v knize Maratonští mniši z hory Hiei. Každý den přípravy se nese ve znamení striktního režimu: Adepti vstanou o půlnoci a hned po modlitbě vyrážejí na jednu z předepsaných tras. Do cíle dorazí kolem deváté ranní, následuje zhruba hodinová bohoslužba, koupel a oběd. Po něm mají nárok na odpočinek a pokračují chrámovými zpěvy. Naposledy jedí kolem šesté a přibližně o dvě hodiny později uléhají ke spánku. 

Lanko k oběšení

Samotný maraton si nicméně nelze představovat coby tradiční závod, jak ho známe. Účelem není co nejrychleji protnout cíl; jde spíš o to, aby mnich stihl obejít celkem 250 zastávek v klášterech a u posvátných míst po celé hoře. Vždy přitom musí odříkat krátkou mantru, k čemuž si nese potřebné modlitební knížky. Některá zastavení připomínají ty, kteří kaihógjó nezdolali a skonali při něm vlastní rukou. Tradice totiž nařizuje, že kdo během zmíněné snahy selže a nezvládne splnit některý z úkolů, musí se oběsit nebo si rozpárat břicho. Proto si mniši omotávají kolem zápěstí tzv. lanko smrti a nosí s sebou nůž. V jejich brašně se nacházejí i svíčky, zápalky, drobné obětiny či modlitební korálky.

Zato moderní sportovní vybavení, jež by si nejspíš přibalila většina z nás, zásadně chybí. Tenisky nahrazují ručně vyráběné slaměné sandály a místo čelovky slouží papírová lucerna. Mniši dobře vědí, že stačí i krátká přeháňka, a vše se rozmočí. Ale ve srovnání s obtížností úkolu, který je čeká, se nakonec jedná o pouhou maličkost. Skutečná zkouška ohněm přichází poté, co zdárně absolvují náročný rok příprav.

Drsná zkouška vůle

První dvě stovky z devíti set zbývajících maratonů by měl adept zdolat za dva roky. Má sice za sebou drsný trénink, přesto ho nečeká žádná procházka růžovým sadem. Jeho tělo se promění k nepoznání: Bosé nohy v chatrných botách si nesčetněkrát odře, bude se potýkat s bolestmi a křečemi, naskáčou mu puchýře. Dost možná ho při neustálém pohybu zachvátí horečka či trávicí potíže, pocítí dehydrataci i nesnesitelný hlad, nemluvě o psychické trýzni permanentního boje se sebou samým. 

Příležitost k odpočinku se naskytne velmi zřídka a spánek se omezí nanejvýš na pár hodin denně. Běžci tak mohou načerpat síly v podstatě pouze při krátkých zastávkách k modlitbám, což je zároveň jediný okamžik, kdy přijdou do kontaktu s jinými lidmi: Mezi jejich rituální povinnosti totiž patří žehnat kolemjdoucím. Po zbytek dne se hrouží do samoty mlčení a v rozlehlé krajině jim dělají společnost jen vlastní myšlenky. 

Pokud ovšem adept zvládne zhruba prvních třicet dnů, zjistí, jak neuvěřitelně se lidské tělo dokáže adaptovat. Po dosažení uvedené hranice nastává u většiny „maratonců“ zvrat a veškeré předchozí nesnáze se citelně zmírní. Tou dobou mají také již dokonale zvládnutou techniku mírného běhu, takže se pohybují úsporně a lehce. Rovněž vymizí mozoly a navzdory nepohodlné obuvi zůstanou chodidla hladká a pevná. Vydrží-li pak běžec dvojnásobek zmíněné doby, posílí se i jeho duševní stránka: Za neustálého odříkávání manter dosáhne spirituálního sjednocení s posvátnou horou a okolní přírodou, takže v jeho mysli už nezbude místo pro vnímání tělesného nepohodlí.   

Dotyk smrti

Tímto způsobem má mnich zdárně nakročeno ke zdolání prvních tří set maratonských tratí. Pokud uspěje, může si do dalšího kola obléct ponožky a vypomáhat si holí. Úleva se však dostavuje pouze dočasně: Po pěti letech a sedmi stech maratonech přichází čas na tzv. doiri, vůbec nejnáročnější část tisícidenního rituálu – byť při něm mnich paradoxně neběhá, ale zůstává v klidu v klášteře. Devět dnů musí totiž setrvat zcela bez jídla, vody i spánku a pouze odříkává mantry vsedě na podlaze chrámu. Pravidelně se u něj přitom střídají dva bratři a hlídají, zda si vede správně a neusne.

TIP: Kouzla tibetských mnichů: Skutečně mohou vědomě ovládat teplotu svého těla? 

Jediná příležitost ke změně pozice nastává vždy ve dvě hodiny v noci, kdy smí adept vstát, a odskočit si. Poté přinese vodu ze studny určenou k obětině. Jedná se o zkoušku vůle: Sám nesmí pozřít ani kapku, musí odolat pokušení a nenechat se ničím rozptýlit. Ocitne se doslova na prahu smrti, jenže právě naprosté vyčerpání těla i mysli hraje klíčovou roli. Podle principu kaihógjó pak totiž už nezbývá nic a člověk se „ničím“ skutečně stane. Otevře se tudíž prostor tomu, co jej může vyplnit. 

Dokončení: Tisíc maratonů (2): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům (vychází ve čtvrtek 10. února)

Slibovali jim ráj: zemi granátových jablek a zelených hor a život, ve kterém budou pány svého osudu. Čekala je pustá step, vězení a popravčí čety. Taková je ve zkratce historie projektu Interhelpo.

Daleko na východ 

Na okraji kyrgyzského hlavního města Biškek stojí ošuntělá čtvrť plná maličkých domků. V jednom ze stavení obklopeném kvetoucí zahradou, prožil své dětství Alexander Dubček. Jak se budoucí otec pražského jara ocitl ve vzdálené střední Asii? Jeho rodiče byli zakládajícími členy družstva Interhelpo.

„Byl jsem počat párem socialistických snílků, kteří emigrovali do Chicaga a krátce před mým narozením se vrátili na rodné Slovensko. Na ně si ale skoro nevzpomínám, protože ve třech letech mě rodiče vzali na další dlouhé putování. Tentokrát jsme cestovali po železnici 6 400 kilometrů na východ, do sovětské Kyrgyzie, blízko Číny. Moji rodiče chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu.“ Tak popisoval Alexander Dubček v pamětech svoji cestu do komuny. 

Sny, realita a represe

Vše začalo v roce 1923, když se do Československa vrátil komunista Rudolf Mareček. První světovou válku prožil v sovětské střední Asii a domů byl z Moskvy vyslán s úkolem zakládat dělnická družstva, která se vystěhují do Sovětského svazu. Lidé prodávali veškerý svůj majetek a společně nakupovali stroje a výrobní zařízení. Hned po příjezdu na místo je čekal šok. „Když jsme dorazili, byla kolem jen pustina. Lidé se ptali: To jsme na konci světa?“ vzpomínal jeden z vystěhovalců František Huňa. Střídání teplot, nedostatečná výživa a nové nemoci způsobily, že během prvního roku zemřely všechny děti mladší tří let, celkem třicet zmařených životů.

Po prvních letech nesnází si přece jen osadníci vybudují ve stepi důstojný domov. Jejich textilka, koželužna, slévárna a továrna na nábytek se staly základem kyrgyzského průmyslu. Čím lépe se družstvu daří, tím víc se je sovětské úřady snaží dostat pod kontrolu. Záhy zestátňují klíčové provozy a příslušníci komuny se stávají terčem perzekucí. 

První čistky přišly v roce 1938. Cizinci žijící v SSSR dostali na vybranou: buď musejí zemi opustit, nebo přijmout sovětské občanství. To ale často znamenalo cestu na šibenici nebo před popravčí čety. A tak cizinci narychlo a se strachem odjížděli.

Úprk ze SSSR popsal Dubček ve svých pamětech: „Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.“ 

Doba teroru

V kopcích nad městem Biškek stojí památník obětem komunistické zvůle. Pamětní deska nese osmatřicet jmen. Mezi nimi i jméno Josefa Skalického, jednoho z tisícovky Čechoslováků, kteří se v roce 1925 vydali do země sovětů. V roce 1933 se načas vrátil do Československa. Doma se mu ale nelíbí. „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ psal svým soudruhům do Frunze. Za dva roky se tam opravdu vrátil. Krátce nato byl zatčen a odsouzen za ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Záminkou se stal jeho pobyt v ČSR. Skalický byl 5. listopadu 1938 zastřelen a pohřben v hromadném hrobě. Jeho žena Anna zůstala sama, zbavena veškerého majetku. Nikdy se nedozvěděla, kam její muž zmizel. Spolu se Skalickým byli odsouzeni a popraveni další tři čelní představitelé Interhelpa: Pavel Kainz, Donát Láníček a Viktor Šmíd. I jejich rodiny skončily na ulici bez pomoci. A další popravy následovaly. 

Trpký konec

Na konci třicátých let už se Interhelpo stalo zcela státním podnikem. V komuně početně převládali Rusové a ti z Čechů, co včas neodjeli, se báli na veřejnosti i jen mluvit česky. Se začátkem 2. světové války dopadla na komunu další vlna represí a Interhelpo definitivně zaniklo v roce 1943. Část jeho příslušníků se vrátila do staré vlasti s vojsky Ludvíka Svobody.

V Kyrgyzstánu ale dodnes žijí potomci těch, co zůstali. Příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl mluví za vše. O návratu do České republiky jen sní. „Odjet do Kyrgystánu byla velká chyba. Naši otcové a dědové nás často prosili o odpuštění, že nás zavezli až na konec světa. Pozdě litovali, že se zmýlili,“ vzpomínala Světlana Kiralová. Sama byla potomkem těch, co v roce 1925 odešli z Československa za snem, který se nikdy nenaplnil. 

Britové rádi pěstují květiny. Věnují se tomu celá staletí a dělají si o tom pečlivé poznámky. Woodland Trust, největší britská charitativní organizace, která se zabývá ochranou lesů, shromažďuje údaje o prvním kvetení vybraných druhů rostlin. Jejich databáze aktuálně čítá více než 400 tisíc pozorování 406 druhů rostlin, přičemž nejstarší údaje pocházejí z poloviny 18. století.

Odborníci britské University of Cambridge, které vedl Ulf Büntgen, použili tyto údaje k analýze změn doby kvetení u rostlin v Británii. U studovaných druhů porovnávali jejich kvetení v letech 1753 až 1986 s kvetením v letech 1987 až 2019. Ukázalo se, že britské rostliny kvetou v posledních cca 30 letech průměrně o celý měsíc dříve, než v předešlých více než dvou stoletích.

Rostliny na ohřáté planetě

Rostliny reagují na postupné oteplování planety. Nejlépe je to patrné na velkých souborech rostlin. Podle Büntgena je většina podobných dat omezená na jediný druh nebo jen malý počet druhů na menším území. „Abychom v plné šíři pochopili, co s přírodou dělá oteplování klimatu, potřebujeme velké množství údajů o velkém počtu druhů, které zahrnují celé ekosystémy a pokrývají dlouhé časové období," upozorňuje Ulf Büntgen. To se jim s kolegy podařilo.

TIP: Nejstarší stromy v ohrožení: Zahubí globální oteplování borovice dlouhověké?

Podle badatelů je takový posun v ekologii rostlin znepokojující. Při tomto tempu změn se může brzy stát, že ve Velké Británii bude jaro začínat v únoru. To by ale mohlo vyvolat řadu problémů v lesích, zahradách či na zemědělských statcích. Když rostliny kvetou příliš brzy, může je zničit výkyv mrazu. Ještě horší je, že s rostlinami je synchronizovaný hmyz, ptáci a další organismy. Ztráty takových vazeb mohou otřást celými ekosystémy.