„Podle naší víry se ženy u nás podrobují přikázáním Alláhovým a slovům našeho Proroka. Kdo si to může dovolit, smí si vzít čtyři manželky a vydržovat si tolik konkubín, kolik jich uživí,“ pravil začátkem 18. století ve shodě s Koránem turecký kronikář a tlumočník Osman Aga. Historie muslimských harémů je dlouhá a dosud neskončila. Největší proslulosti přitom nabyly v raně novověké Osmanské říši, v safíovské Persii a mughalské Indii.

Myšlenka harému však nepředstavuje dílo Mohamedovo. Praxe odloučení žen byla běžná v mnoha starověkých blízkovýchodních civilizacích, zejména tam, kde byla povolena polygamie. I když se tak nenazývaly, existovaly zmíněné instituce ve starověké Asýrii i Persii a ani řecké tradice se od popsané „normy“ příliš neodchylovaly. 

Dávná záležitost

Nejstarší doklady o harémech pocházejí už ze starověkého Egypta: Především faraoni si vydržovali ženské skupiny, kam přicházely princezny z podrobených zemí jako rukojmí, ale i dcery spojeneckých králů. Harém s otrokyněmi mívali rovněž bohatí Egypťané. Přestože Bible v Páté knize Mojžíšově varuje Židy před polygamií, traduje se, že král Šalomoun měl harém – hebrejsky „harmon“ – se 700 hlavními a 300 vedlejšími ženami, k nimž údajně patřila i faraonova dcera. Židovští kněží podobnou praktiku marně kritizovali. 

Také starověká řecká společnost ženy vydělovala: Nedovolovala jim přímou účast na intelektuálních nebo politických činnostech, vyhrazených mužům, a vznešené dámy nesměly opustit ženskou část domu, kde vykonávaly své práce. Do šesti let věku tam přitom pobývali i synové pána. O obdobě harémů lze mluvit rovněž v Číně, kde existoval „chou-kung“, doslova „palác za“ neboli obydlí pro vladařovy manželky, konkubíny, ošetřovatelky a eunuchy. V některých obdobích jich v paláci žilo i několik tisíc – například v roce 1421 měl císař Jung-le 2 800 konkubín, služebných dívek a eunuchů. 

Doživotí místo smrti

Harém osmanského sultána tvořil dlouho součást istanbulského paláce Topkapı a od 19. století se nacházel v paláci Dolmabahçe na břehu Bosporu. Žilo v něm až 800 žen – sultánovy manželky, konkubíny, dcery, další příbuzné i služebné dívky – ale také eunuchové a synové. Vše řídila sultánova matka, jež výrazně ovlivňovala vztahy panovníka, jeho manželek i dětí a mnohdy rozhodovala o životě či smrti dalších příslušnic harému. Po ní následovaly dcery sultánovy krve a hlavní manželka. Dvorní dámy, s nimiž vladař sdílel lože, se považovaly za členky dynastie a dosahovaly titulů „gözde“ neboli „oblíbená“ a „ikbal“ čili „šťastná“. Celou hierarchii však v 16. století zastínila hlavní choť „haseki sultan“. 

Život v harému mohl být pohodlný, ale nikoliv volný, a už vůbec ne bezpečný. Synové osmanského panovníka tam setrvávali až do jeho smrti. Poté následoval vražedný zápas o moc, zvyková praktika, kterou nakonec sultán Mehmet II. dokonce posvětil formou zákona proti tříštění sil v říši. Od roku 1362 se tak uplatňovala praxe, při níž byli méně schopní sourozenci uškrceni hedvábnou šňůrou. Zmíněné rituální zabíjení vystřídalo počátkem 17. století celoživotní vězení v místnosti zvané „kafes“, doslova „klec“, jež tvořila součást harému. Vítězové zápasu však nastupovali na trůn bezdětní, bez politických zkušeností a často výrazně mentálně narušení. 

Pyramida moci

Nové výzkumy ukazují, že sultánův harém znamenal především instituci pro vytváření dynastické politiky skrz rozhojňování potomků. I zde se projevovala pyramida moci: Sexuální vztah s panovníkem udržovala jen malá část obyvatelek harému. Ty zbývající byly předurčeny ke sňatku s členem politické elity či ke službě sultánově matce. Harém byl proto i místem vzdělávání pro dcery panovníka – získávaly tam znalosti a vychování nutné pro budoucí manželky muslimských vladařů a vyšších šlechticů. 

Navzdory převažující evropské představě nebyly obyvatelky harému bezprávné. Mnohdy se tam sice dostaly jako otrokyně, ale nemalá část z nich získala značnou moc. Manželky a matky osmanských sultánů ovlivňovaly politický život, udržovaly zahraniční vztahy, podílely se na stavebních aktivitách a rozvíjely filantropickou činnost. 

Sultanát žen

V několika obdobích osmanských dějin harém dokonce říši vládl, především za tzv. sultanátu žen zhruba v letech 1533–1656. Jeho počátky se pojily s mocnou konkubínou Roxelanou, dcerou pravoslavného popa rusínského původu. V roce 1520 byla unesena z Ukrajiny při nájezdu Tatarů a skončila jako otrokyně v paláci Topkapı. 

Sulejmana I. okouzlila svou krásou a důvtipem natolik, že jí psal verše pod pseudonymem Muhibbi. Když sultánova žena Máhidevrán o Sulejmanovu přízeň přišla, Roxelana přijala islám a roku 1530 se stala jeho čtvrtou oficiální družkou v pořadí – ale coby hlavní manželka první právoplatnou v panovnické linii. Pod jménem Hürrem Sultan proslula jako jedna z nejmocnějších žen osmanských dějin a právě pro ni vznikl titul „hlavní choť“, který pak používaly i její nástupkyně. Hürrem přijímala cizí posly a vyslance, odpovídala na dopisy panovníků, velmožů a umělců. Zřejmě ovlivňovala zahraniční politiku země a nepochybně zanechala pozitivní stopu v osmansko-polských vztazích. Dala postavit mešity, lázně i medresy v Istanbulu, Mekce, Medíně a Edirne.

TIP: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Z prosté konkubíny nejvlivnější ženou Číny

Podobně se na vrchol dostala Kösem Sultan, původně Řekyně Anastasia, jež se stala hlavní chotí Ahmeda I. Nejenže prakticky vládla za něj, ale na čas otěže převzala úplně coby první oficiální vládkyně Osmanské říše v dějinách, když trůn osiřel a její syn ještě nebyl plnoletý. Jakmile se pak chopil moci, dál ho dokonale ovládala, stejně jako pozdějšího nástupce, rovněž syna, a nakonec i svého vnuka. Prakticky tak ohromné impérium řídila dlouhých třicet let.

Dokončení: Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech (2)

Avantgardní obraz Anny Leporské Tři postavy vznikl v letech 1932–1934. Kulturní centrum Borise Jelcina v Jekatěrinburgu ho mělo zapůjčené z Treťjakovské galerie v Moskvě s pojistkou ve výši 75 milionů rublů (v přepočtu přibližně 21 milionů korun). Ceněný obraz se rozhodl „vylepšit“ hlídač galerie a postavám propiskou dokreslil oči. Motiv činu není známý, podle kurátorky výstavy se zřejmě nudil. Výkonný ředitel Alexandr Drozdov uvedl, že muž byl na hodinu propuštěn.

„Naštěstí vandal netlačil na propisku moc a nebyl tak narušen reliéf barevných tahů. Levá postava má poškozený obličej víc, tam došlo vydrolení barvy až na podklad,“ okomentoval pro Umělecké noviny způsobenou škodu Ivan Petrov. Škodu restaurátoři odhadují na 70 tisíc korun (250 000 rublů).

TIP: Vystavené umělecké dílo za 120 000 dolarů snědl jiný umělec

Poškození obrazu pracovníci galerie zaznamenali již 7. prosince, událost ale galerie oznámila až o 14 dnů později. Úřady zpočátku považovaly škodu za bezvýznamnou a vyšetřování se rozběhlo až po stížnosti Ministerstva kultury. Muži, který obraz poškodil, hrozí pokuta a až tři měsíce vězení.

Když Erich Raeder počátkem 20. letech dokončil dokumentární práci o německém loďstvu za Velké války, chystal se k odchodu do penze. V malém německém námořnictvu už totiž neexistovalo mnoho postů, které by se svou hodností (námořní kapitán) a odslouženými lety mohl vykonávat. Zapsal se na ekonomii a politologii Berlínské univerzity, nicméně studentský život mu dopřán nebyl.

Předchozí část: Erich Raeder (1): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

V červenci 1922 přišlo povýšení na kontradmirála a pověření funkcí inspektora vzdělávání. Práci přijal, přestože 20. léta představovala pro německé loďstvo hodně zvláštní dobu. Versailleská smlouva Výmarské republice zakázala vlastnictví ponorek a námořního letectva; počet větších hladinových lodí nesměl přesáhnout dva tucty a personální stav mohl činit jen 15 000 mužů.

Výmarský tanec mezi vejci

Ačkoli důstojníci chápali vnucené podmínky jako křivdu, demilitarizace se v žádném případě nedala považovat za likvidační. I okleštěná Reichsmarine tvořila v Baltském moři dominantní sílu a kromě toho mohlo Německo plavidla starší 20 let nahradit novými. To znamenalo, že pokud by vláda chtěla, mohla na konci 20. let disponovat sice nevelkým, avšak kompaktním, vyváženým a moderním námořnictvem švédského typu. Na stavbu nové flotily ale chyběly peníze i politická vůle a náhrady se dočkalo jen několik křižníků.

Vysokým důstojníkům to bylo málo a hledali jiné cesty. Sám Raeder provedl administrativní převod technických námořních profesí pod civilní správu, které se versailleská smlouva netýkala, a tím fakticky zvýšil početní stav flotily o stovky mužů. I za to se dočkal povýšení a velení námořních základen v Baltském moři. Jeho poloilegální aktivity zůstaly veřejnosti utajeny, takže po takzvané Lohmannově aféře se coby „čistý muž“ překvapivě octl v čele celého německého námořnictva.

Stavba nových lodí

S novou funkcí dostal Raeder novou práci. Za svůj nejdůležitější úkol považoval zklidnění veřejného mínění a současně – jak sám říkal – „slušnými prostředky bez vědomí vlády obcházet podmínky mírové smlouvy“. Obojí se mu povedlo realizací stavby obrněné lodi Deutschland, která nahradila stařičkou bitevní loď Preussen. O nutnosti vlastnictví nového obrněnce se vedly vzrušené debaty už od roku 1926 a jeden z volebních sloganů tehdy ještě vlivné sociální demokracie dokonce razil heslo „pro děti – proti stavbě křižníku“.

Těžký křižník Deutschland s nastoupenou posádkou v roce 1935 (foto: U.S. Navy, CC0)

Jenže nakonec se Raederovi za pomoci spřátelených novinářů podařilo přesvědčit veřejnost a tím i politiky. Nedodržení smluvních limitů se týkalo velikosti lodě. Ať konstruktéři dělali, co dělali, do povoleného výtlaku 10 000 tun se nevešli a překročili ho asi o čtvrtinu ve víře, že žádný komisař nebude plavidlo přeměřovat. Měli pravdu, a tak loděnice o dva roky později zahájily stavbu dvou sesterských lodí – Admiral Scheer a Admiral Graf Spee. V té době měl Raeder námořnictvo pevně v rukou a převzetí moci nacisty v roce 1933 chápal nejen jako hrozbu pro svou kariéru, ale především pro flotilu jako takovou.

Rub a líc přízně diktátora

Už první schůzka s Hitlerem jej ale mile překvapila. Došlo k ní v domě generála von Hammersteina 2. února 1933 a vůdce laskavými slovy Raedera ubezpečil, že nehodlá námořnictvo zrušit (jak psal v knize Mein Kampf), nebude ho používat pro politické cíle a nikdy nepřivede Německo do válečného stavu s Japonskem, Itálií a Velkou Británií. Raeder byl potěšen zejména posledním bodem, protože si uměl živě představit, jak by konflikt s nejsilnější flotilou světa dopadl.

Co se týče přechodu pod nacistickou vlajku a změny vojenské přísahy slibující věrnost nikoli státu, ale osobě Adolfa Hitlera, s tím Raeder žádný morální ani profesní problém neměl. Zvlášť když nová vláda do flotily pumpovala víc peněz – například rozpočet námořnictva na rok 1934 navýšila o 36 milionů marek (asi o 20 %) a ve stejném trendu pokračovala i v dalších letech.

Vykopávky na lokalitách z období římské říše bývají doslova posety keramickými nádobami nebo spíše jejich střepy. Není takový problém si představit, jak nádoby původně vypadaly. O poznání těžší ale bývá určení, k čemu vlastně sloužily. Britským a kanadským archeologům se to teď zřejmě povedlo v případě běžných nádob kuželovitého tvaru, jejichž účel byl dlouho nejasný.

Odborníci z Univerzity v Cambridgi a z Univerzity Britské Kolumbie analyzovali střepy těchto nádob, které pocházely z římské vily z 5. století našeho letopočtu v Gerace (řecky Hierax) na samotném jihu Itálie. V materiálu na střepech objevili vajíčka hlístice tenkohlavce lidského (Trichuris trichiura), parazitického červa, který je původcem trichuriózy (onemocnění trávicího traktu).

Parazit z toalety

V dnešní době se tento parazit vyskytuje především v tropech a subtropech, v Evropě se vyskytoval ještě ve středověku. Tito tenkohlavci se šíří s jídlem či vodou, které jsou znečištěné lidskými výměšky. Tento parazit provází lidstvo od nepaměti a je velmi těsně spjatý s nízkou úrovní hygieny. Objev vajíček tenkohlavce na střepech zmíněných nádob podle badatelů znamená jediné – alespoň někdy se používaly jako přenosné toalety.

TIP: Průzkum 200 let staré kadibudky odhalil, že i bohatí lidé byli prolezlí parazity

„Nádoby tohoto typu a tvaru se běžně nacházejí po celém bývalém území někdejší římské říše. Vzhledem k nedostatku důkazů o jejich využití se často označovaly jako skladovací nádoby,“ okomentoval nález Roger Wilson z Univerzity Britské Kolumbie. „Mnoho z nich bylo objeveno poblíž nebo přímo ve veřejných toaletách, což některé odborníky vedlo k názoru, že by mohlo jít o přenosné toalety. Jednoznačný důkaz ale doposud chyběl,“ dodává Wilson. 

Odborníci vedou vášnivé spory, zda existují galaxie bez temné hmoty – stále záhadné substance, o které nevíme téměř nic, ale s jejíž gravitací přesto počítají modely vzniku a vývoje galaxií i celého vesmíru. V poslední době se situace vyvíjí spíše ve prospěch existence galaxií bez temné hmoty.

Současné konvenční modely ale nedokážou vysvětlit, jak by taková galaxie mohla vzniknout. Vědci proto hledají mechanismus, který by mohl být za galaxie bez temné hmoty zodpovědný. Mezinárodní tým, který vedl Jorge Moreno z Kalifornské univerzity v Irvine věří, na takový mechanismus konečně narazil.

Simulované galaxie bez temné hmoty

Badatelé simulovali kus vesmíru, jehož virtuální velikost byla asi 60 milionů světelných let. Simulace začala krátce po Velkém třesku a vyvíjela se až do dnešní doby. Když Moreno s kolegy prozkoumali výsledky, ukázalo se, že jejich simulovaný vesmír obsahuje sedm galaxií bez temné hmoty. A simulace jim dokonce prozradila, jak k tomu došlo.

Podle vědců tyto galaxie přišly o svou temnou hmotu v simulovaných srážkách. Když se malé galaxie střetly s asi tisíckrát hmotnějšími galaktickými sousedy (a takovou srážku přežily), přišly o většinu své hmoty i své temné hmoty. Podle Morena šlo o „naprostou náhodu a nepravděpodobnost“. Historie velkých vynálezů a objevů už ale mnohokrát ukázala, že náhoda může v bádání sehrát klíčovou roli.

TIP: Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty

Podle Roberta Feldmanna z Curyšské univerzity výsledky simulací napovídají, že galaxie bez temné hmoty mohou být velmi běžné, obzvláště v blízkosti velkých a velmi hmotných galaxií. James Bullock z americké Kalifornské univerzity v Irvine zase přiznal, že ho objev galaxií bez temné hmoty původně znepokojoval. Astrofyzici totiž používají standardní kosmologický model, na který jsou pyšní a nelibě nesou jeho zpochybnění. V tomto případě se ale zřejmě našlo vysvětlení, které nepotřebuje žádnou novou fyziku.

Vyrobí jich miliony – nikoliv za rok, ale měsíčně. Až dvacet milionů jehel, čtyři tuny ocelových špendlíků a jeden a půl tuny špendlíků se skleněnou hlavičkou. Kromě této klasiky pak ve zmíněném jihočeském podniku vznikají i speciální jehly pro slepce, pro řemeslníky, zahnuté či se zlaceným ouškem. 

Vše začíná ucvaknutím ocelového drátu, vždy na délku dvou jehel. Následuje krok, který bychom možná čekali až v závěru celého procesu – broušení špičky. „Musí se zkontrolovat, zda je špička dobře vybroušená, a také její rozměr,“ vysvětluje zaměstnankyně podniku Lucia Holinková. Hned ve třetí výrobní fázi pak dostanou drátky s šestkrát přebroušenými špičkami ouško. Lisovací stroje je nejprve „rozplácnou“ a poté do nich vyrazí dírku. 

Z balíků do lázně 

Pak už přicházejí na řadu ty části procesu, kvůli nimž se na hotový produkt čeká několik týdnů. Nejprve musí materiál prodělat jakýsi teplotní šok, po němž jehla ztvrdne. Následuje složitá procedura: „Jehly se zabalí do balíku se směsí glycerinu a korundu, který se dá na takzvané válcovací stolice. Tam se balík šestatřicet hodin válcuje, načež se vypere ve speciální pračce. Pak se obsah přesype do bedny a odešle se k další operaci,“ popisuje vedoucí výroby Tomáš Dědek. 

V následující fázi si jehly i špendlíky dopřávají pětihodinovou lázeň: musejí se odmastit, opláchnout, putují do kyseliny, pak k neutralizaci a nakonec na vyleštění.

Poté už stačí jen srovnat ouška na jednu stranu a poslat jehly do další místnosti na kontrolu. „Kontrolujeme povrch jehel, špičky, křivost i ouška. Jde asi o milion jehel denně,“ vysvětluje zaměstnankyně podniku Eva Semrádová. 

Některé jehly následně směřují ještě do zlaté lázně. Zlatá ouška sice představují hlavně módní záležitost, ale také se prý do nich lépe navléká nit. České šicí jehly pak putují nejen do Evropy, nýbrž i do celého světa. Jako jediné na trhu bojují s čínskou konkurencí – zatím úspěšně.

Na jihozápadě Spojených států, v místech, kde Kalifornie, Arizona, Nové Mexiko a Texas hraničí s Mexikem, se hranice táhne drsnou, často až extrémní pouštní krajinou. Na americké pohraničníky zde čekají nejen klimatické extrémy ale i další hrozby, které dělají z ostrahy této hranice náročnou a nebezpečnou práci.

Právě proto zřejmě hodlá americká vládní agentura DHS Science and Technology Directorate, která má na starost výzkum a vývoj v rámci amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti, na ostrahu hranice nasadit chytré stroje. V rámci programu „Automated Ground Surveillance Vehicles“ zahájila agentura spolupráci se společností Ghost Robotics na vývoji autonomních robotických psů.

Roboti na hranicích

„Jižní hranice jsou nehostinné pro lidi i pro zvířata, což je přesně ten důvod, proč by si zde mohly znamenitě počínat stroje,“ říká k novému projektu Brenda Long z vedení Science and Technology Directorate. Cílem programu je zvýšit přítomnost pohraničníků na více než tři tisíce kilometrů dlouhé hranici, při současném snížení rizik pro lidské a zvířecí zaměstnance. Robotické psy lze ovládat pomocí notebooku nebo ručního dálkového ovládání. Kromě toho mohou být vybaveni senzory a videokamerami, které mohou přenášet data zpět k lidským operátorům.

Novinka ale vzbudila i vzrušenou debatu. Ghost Robotics totiž pracuje i na verzi robotických psů pro armádní účely a nedávno představili model vybavený odstřelovací puškou. Nic takového se naštěstí ve specifikaci pohraniční verze neobjevuje.

TIP: Malý čtyřnohý robot Minitaur poskakuje, otevírá dveře a přeleze i plot

Gevin Kelly z vedení společnosti Ghost Robotics je přesvědčen, že jejich robotičtí psi jsou pro ostrahu hranice jako dělaní. „Je to robustní čtyřnohý robot. Poradí si s prakticky každým typem přírodního terénu a stejně si vede i v prostředí vytvořeném člověkem. Na takových místech potřebujete nohy, ne pásy nebo kola. Nebuďme proto překvapení, když v budoucnu uvidíme patrolující personál CPB (U.S. Customs and Border Protection), kterak kráčí bok po boku s robotickým parťákem“.

Pobyt dobrovolníků má být provozním testem pro zaměstnance nového vězení a umožní jim se s novým zařízením před jeho dubnovým otevřením seznámit. Dobrovolníci musí být starší 18 let, žít v Curychu nebo pracovat pro kanton a budou předem prověřeni. Ti, kteří se nakonec dostanou dovnitř, se budou muset vzdát mobilních telefonů a chytrých hodinek. Dostanou ale na výběr, zda chtějí vegetariánskou, halal nebo masovou stravu. Osobní prohlídka před nástupem do vězení, která je povinná pro skutečné vězně, bude pro testované osoby nepovinná. Zájem o dobrovolný pobyt za mřížemi je obrovský. Přihlásilo se více než 600 zájemců, zařízení má přitom kapacitu pro 241 vězňů.

TIP: 5 nejstřeženějších vězení světa: Moderní komplexy, tuhé žaláře i přecpané kobky

Nová věznice byla vybudována poté, co se na jiná zařízení snesla vlna kritiky kvůli špatným životním podmínkám vězňů. Ředitel věznice Marc Eiermann upozornil dobrovolníky, že nemají očekávat „prázdninový tábor“, na druhou stranu budou moci kdykoliv odejít.

O životě kuskusů skvrnitých (Spilocuscus maculatus) není mnoho zjištěno, ale většinu jejich potravy s největší pravděpodobností tvoří listí, i když byli spatřeni také při pojídání ovoce a květů. Velké špičáky naznačují, že alespoň zčásti se na jejich jídelníčku vyskytuje masitá potrava. Tomu by napovídala skutečnost, že zvířata držená v zajetí se krmila i kuřecím masem a psími konzervami.

Zatímco nad složením jejich potravy stále visí malý otazník, není žádných pochyb o tom, že oni sami se často stávají lovnou zvěří a jejich maso je mezi lidmi na Nové Guineji velmi oblíbené. Podle dostupných informací však v zatím neprostupných lesích tohoto exotického ostrova žije kuskusů dostatek a druh je zařazen mezi ty nejméně ohrožené tvory. 

TIP: Krev sající příšera Chupacabra – Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

Dospělý kuskus skvrnitý měří na délku zhruba 40 centimetrů a i s ocasem dvojnásobek. Váha by při zjišťování hmotnosti tohoto druhu ukázala od 1,5 do 3,5 kilogramu. Stejně jako ostatní zástupci čeledi kuskusovitých (Phalangeridae) mají silné nohy, které jim pomáhají v pohybu na stromech. Ve větvích stráví prakticky celý svůj život a většinou nevyhledávají společnost jiných zvířat svého druhu. Jsou velmi teritoriální a dokážou se agresivně bránit nejen proti potravinovým konkurentům, ale rovněž proti predátorům – především hadům a dravým ptákům.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který by se měl stát důstojným nástupcem Hubbleova vesmírného dalekohledu, se již připravuje na vědecká pozorování, s nimiž se počítá za několik měsíců. Pro operátory teleskopu je to samozřejmě dřina a stres, takže nepochybně vítají zajímavá rozptýlení.

Pozoruhodnou možnost jim k tomu nabízí zařízení NIRCam (Near InfraRed Camera). Jde o kameru pro oblast blízkého infračerveného záření, která pořizuje snímky záření o vlnové délce bezprostředně za oblastí červeného světla. Zároveň funguje jako důmyslný senzor pro optiku teleskopu a mimo jiné slouží k nastavení a zaostřování segmentů hlavního zrcadla teleskopu.

Cool selfie vesmírného dalekohledu

NIRCam má k dispozici speciální čočky, které operátorům umožňují kontrolovat uspořádání segmentů zrcadla teleskopu. Tento objektiv se nepoužívá během vědeckých operací a slouží výhradně pro technické účely a seřizování. 

Selfie snímek je jedním z prvních obrázků, které nám vesmírný dalekohled Jamese Webba poslal. Nešlo přitom jen o zábavu. Selfie operátorům potvrdila, že kamera NIRCam funguje přesně tak, jak má. Je to jedno z kriticky významných zařízení, bez něhož by dalekohled nemohl plnohodnotně pracovat.

TIP: Nový vesmírný dalekohled Jamese Webba dokončil testy před říjnovým startem

Vedle efektního selfie pořídil JWST i řadu snímků hvězdy HD 84406 v souhvězdí Velké Medvědice. Tato hvězda byla vybrána proto, že je snadno identifikovatelná a není oklopena jinými hvězdami podobné jasnosti. To, co vypadá jako jednoduchý obrázek rozmazané hvězdy je základem procesu zarovnání a ostření, aby mohl Webbův teleskop začít v létě svá vědecká pozorování. Jednotlivé rozmazané body tak představují jedinou hvězdu, jejíž světlo se odrazilo od 18 nezarovnaných šestiúhelníkových segmentů primárního zrcadla teleskopu Jamese Webba.