Orel mořský (Haliaeetus albicilla) patří mezi nejvzácnější zástupce evropské avifauny a zároveň jde o největšího dravce, který se trvale vyskytuje na našem území. Jeho české druhové jméno není zcela přesné, protože obývá nejen mořská pobřeží, ale i okolí velkých řek a jezer Palearktidy, tedy Evropy a severních částí Asie. Český název patrně vznikl překladem německého Seeadler, ovšem daleko výstižnější je ruské pojmenování orlan bělochvost nebo anglické White-tailed Eagle, tedy orel běloocasý. 

Návrat mimo nebezpečí

Orel mořský patří mezi několik málo druhů vzácných živočichů, jejichž stavy se na našem území začaly ve druhé polovině dvacátého století zvyšovat. Ještě počátkem osmdesátých let minulého století byl v Čechách a na Moravě považován za druh, který u nás kvůli intenzivnímu pronásledování lovci přestal hnízdit před více než stopadesáti lety. Od těchto dob až do počátku osmdesátých let dvacátého století se u nás zdržovali pouze zimující jedinci ze severských populací.

Díky řadě akcí ornitologů a ochranářů – hlavně zimnímu přikrmování, vypouštění jedinců z umělých odchovů pana Klause Fentzloffa a stavbě umělých hnízd – ale především vlivem přirozeného šíření daného intenzivní ochranou prosperující severské populace, došlo v Česku opět k zahnízdění. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1984 na Třeboňsku.

Během času začali orli mořští hnízdit i v dalších oblastech ČR. V současné době hnízdí na Třeboňsku do 15 párů, v celé České republice pak více než sto párů. Zároveň se počty začaly zvyšovat i v okolních státech Evropy, takže můžeme s uspokojením konstatovat, že tento nádherný dravec je již ve střední Evropě mimo nebezpečí vyhynutí. 

Orlí slet v mlze

Orel je poměrně plachý, dostat se k němu na „dostřel“ pětisetmilimetrového teleobjektivu, což je asi 30–40 metrů, není právě nejjednodušší. Jednou z možnosti je postavit kryt v místě, kde se dravci pravidelně vyskytují a hlavně se připravit na dlouhé čekání…

Je lednové ráno a já zalézám do krytu – dřevěné bedny, kterou jsme zde postavili před mnoha lety. Rybník je částečně vypuštěný a nezamrzlý, poklesem hladiny se obnažilo několik písčitých ostrůvků, kde orli s oblibou vysedávají. V předchozích dnech jsem tu viděl dva, takže je naděje, že se opět objeví.

Brzy ráno je hustá mlha, ostrůvky skoro není vidět. Když po hodině čekání přilétne na jeden z nich (vzdálený asi sto metrů), první orel, sotva ho v mlze rozeznám. Teprve po dvou hodinách čekání se mlha rozpouští a ostrůvky ozáří slunce. Orel je pořád daleko. Občas hrábne po něčem pařátem do vody, ale většinu času nehybně sedí. Najednou zbystří, roztáhne křídla v typickém obranném postoji a v jeho blízkosti usedá druhý orel. To se po chvíli opakuje. A pak znovu a znovu... Nakonec je tu orlů šest. 

V orlím „obklíčení“

Uběhlo už několik hodin, ale ptáci jsou stále příliš daleko na detailní záběry. Chci už pobyt v krytu ukončit, ale musím čekat až orli odlétnou, abych je svým odchodem „nezradil“. Náhle se jeden z nich vznese do vzduchu, zamíří přímo ke krytu a usedne na nejbližší ostrůvek. Chvíli se rozhlíží, nakonec vleze do vody a začne se koupat jako kachna. Brzy nato přilétají další. Padají z oblohy jako supi někde v Africe u mršiny a nakonec je jich v okruhu zhruba padesáti metrů asi dvacet. 

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků: Sokolí zrak a síla orlů

Orli se v mém okolí brodí mělčinou, koupou se nebo se suší na ostrůvcích. Občas vytáhnou z vody zbytek mrtvé ryby. Převažují mezi nimi mladí ptáci do věku pěti let, jenom snad tři už mají zbarvení dospělých jedinců, tedy čistě bílý ocas a jasně žlutý zobák. Celé divadlo trvá asi hodinu, pak ptáci postupně odlétají a já mohu, celý zdřevěnělý, kryt opustit. Strávil jsem v něm za mnoho let už opravdu desítky dnů a pozoroval z bezprostřední blízkosti spoustu orlů. Tento den byl ale opravdu zcela výjimečný.

Po Attilově slavnostním pohřbu se měl stát jeho nástupcem nejstarší syn Ellak, jehož vůli se měli podřídit ostatní. Aniž by respektovali otcův odkaz, hlásili se ovšem o svůj díl moci rovněž mladší synové Dengizich a Ernach. Jablkem sváru samozřejmě bylo rozdělení území a s ním i podrobených kmenů. Podle historika Jordana o tom bratři rozhodovali losem, což mělo ostatní kmeny urazit do morku kostí, neboť si připadaly jako otroci.

Předchozí část: Zhouba bojovných Hunů: Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

O jaké kmeny se jednalo? Byli to dosud Attilovi věrní spojenci – Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, Svébové a snad i Ostrogóti, i když ohledně jejich účasti na povstání není jasno. Při Hunech jistě zůstali pouze Alani.

Otázkou samozřejmě je, jestli Germáni povstali kvůli urážce losem, nebo zda po smrti Attily využili příležitosti a povstali proti znesvářeným bratrům. Pozbýt svobody a žít v područí se ostatně u germánských kmenů nikdy příliš neujalo. Ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že většina Hunům podřízených kmenů proti Attilovým synům povstala. A co víc, do čela se postavil gepidský král Ardarich, o němž historik Jordanes referuje jako o nejvěrnějším stoupenci Attily. K Ardarichovi se vzápětí přidala i většina ostatních Germánů, nespokojených s hunskou hegemonií.

Nejasnosti osudného střetu

Do čela hunské armády, jež mohla počítat jen s vojenskou podporou Alanů, se postavil Attilův nástupce Ellak. V této souvislosti je vhodné uvést, že se z pramenů nedozvídáme nic o úloze Ostrogótů. V případě jejich účasti v bitvě u řeky Nedao roku 454, lze uvažovat hned o čtyřech různých scénářích. Ostrogóti bojovali buď na straně Germánů, nebo vůbec, protože tou dobou již byli na Hunech nezávislí. Případně je zde také možnost, že se zúčastnili bitvy na obou stranách a zcela zavrhnout nelze ani variantu ostrogótské účasti po boku Hunů. Podobně nejasná je lokalizace střetu. Sice víme, že se odehrál při řece Nedao, avšak nemáme ani ponětí o tom, kde by se tento tok měl nacházet. Byl zřejmě v Panonii a uvažuje se o tom, že by onou řekou mohl být jeden z přítoků Sávy. Nic víc.

Jordanes ve svém díle Getica vypočítává v souvislosti s angažovanými kmeny i jejich typické zbraně, zbroj či způsob boje. Góty bylo možné v bitvě spatřit, jak bojují kopím, naopak vskutku typickou zbraní pro Huny byl luk. Gepidové se mistrně oháněli mečem, Alani bojovali jako těžkooděnci, herulští válečníci byli vystrojeni lehce, Svébové bojovali výhradně jako pěchota a Rugiové během bitvy lámali svými ranami kopí. Na obou stranách došlo k velkým ztrátám, údajně v obou případech šlo o třicet tisíc mužů, a i když se hunský král Ellak bil statečně, nakonec v boji padl. Pro Germány se vítězství stalo obrovským triumfem a hrdinou Ardarich, král svobodných Gepidů. Pro Huny to naopak znamenalo zánik jejich velké, ale nepevné říše. 

Konec Hunů

Mocenské vakuum po poražených Hunech vyplnili především Gepidové, kteří byli jedním z nejsilnějších kmenů a své postavení ještě upevnili vítězstvím v bitvě. O jejich pozici hovoří i Jordanes, podle něhož Gepidové nechtěli od Římanů nic víc než mír a každoroční dar, tedy tribut, jako stvrzení přátelského spojenectví. Císař na to přistoupil. Víme také, že Ostrogóti požádali císaře, aby jim přidělil sídla v Panonii, tedy na území říše, k čemuž svolil.

TIP: Smrtící triky bojovných Hunů: Jak poráželi své nepřátele?

Sami Hunové se z Evropy vytratili rychleji, než se v ní objevili. Izolované skupiny vstupovali zejména do východořímského vojska, část jich žila pod vládou Attilova syna Dengizicha při Dunaji, který zemřel roku 469 při bojích s Římany. Sláva Hunů byla pryč, a i když ještě občas čteme o jejich pokusech plenit sousední území (naposledy k roku 474), stále častěji se hunští válečníci objevují pouze v souvislosti se službou v římském vojsku. Kdysi mocní Hunové, jejichž říše sahala od Volhy až k Rýnu, zmizeli z dějin. Od poloviny 5. století jejich úlohu postrachu Říma převzali severoafričtí Vandalové, kteří roku 455 vyplenili Řím. Památka na Huny však přetrvala v evropských ságách, mýtech či lidovém názvosloví.

Sluneční sloupy patří mezi halové jevy, tedy světelné úkazy vznikající v zemské atmosféře. Mohou se objevit, pokud Slunce vychází či zapadá a je chladno. Ve vyšších vrstvách ovzduší se utvářejí šestiúhelníkové krystalky ledu a propadají se atmosférou. Nefouká-li vítr, mají tendenci padat „naplocho“, takže při poklesu leží téměř vodorovně. Fungují pak jako rovinná zrcátka, která odrážejí světlo zapadajícího či vycházejícího Slunce – a vzniká sluneční sloup.

TIP: Když nás šálí zrak: Kdy můžeme zahlédnout tzv. Brockenský přízrak?

Podobné úkazy lze pozorovat i v souvislosti s jinými zdroji světla, včetně těch pozemních. Například nad městy na severu je možné za mrazivých nocí spatřit barevné sloupy světla „střílející“ do výšky z lamp pouličního osvětlení. Jde přitom o důsledek stejného jevu. 

„V úlech se ukrývá spousta informací, které stojí za to sledovat a dál využít,“ přibližuje včelař z Losiné na Plzeňsku, jenž momentálně pečuje přibližně o stovku včelstev. Pracuje přitom v IT branži. „Vždycky mě lákalo ty dvě profese spojit. Před několika lety jsme proto s kolegou vytvořili systém senzorů, který se vkládá do úlů,“ doplňuje. Vývoj trval tisíce hodin a obnášel spojení znalostí i experimentování jak z oblasti elektroniky a programování, tak včelaření. 

Esemeska od včel

„Systém měří různé veličiny jako teplotu či frekvenci bzučení,“ popisuje Pavel Mach, který se po čtyřiceti letech hobby včelaření nebojí spojit tradici s vyladěnými technologickými inovacemi. A jak dodává spoluautor vynálezu Lukáš Pivoňka, pouze u popsaných funkcí rozhodně nezůstalo.  

Výsledkem se stal sofistikovaný program, k němuž patří mimo jiné kamera, váha, GPS lokátor, mikrofon – a především „mozkovna“, která získané informace odešle ke zpracování speciálně naprogramované umělé inteligenci. Ta přijatá data vyhodnotí a výsledek včelaři sdělí například pomocí SMS zprávy. „Nic podobného u nás ani ve světě neexistuje,“ podotýká Pivoňka.

Počítání roztočů

Hlavní výhoda spočívá podle Macha v možnosti včas zareagovat, pokud včelař obdrží negativní výsledky měření: „Nemůžeme totiž být u včel neustále, a i kdybychom je měli na zahradě u domu, tak úly pořád neotvíráme. Když mi však přijde zpráva, že se stalo něco abnormálního, mohu jednat rychleji.“ 

Technologiemi vyšperkovaný úl dokáže podle frekvence bzučení poznat například „náladu“ včel nebo odhalit, zda se uvnitř nevyskytli obávaní roztoči rodu Varroa. „Padají na podložku dole v úle, včelař ji vyfotí a díky našemu systému ihned zjistí, kolik roztočů se tam vyskytuje. Pak může například snadno odvodit, jaké množství chemických přípravků použít,“ objasňuje Mach. 

Naše novinka na Maltě

Chytrých úlů se dnes v Česku využívá kolem pěti set, ale do budoucna by jich mohly být tisíce. Zájem už navíc projevili i v zahraničí. „Ve spolupráci s jedním maltským včelařem řešíme pokrytí pomocí senzorů ve Středozemí, kde by rádi sledovali rozvoj svých včelstev,“ popisuje autor myšlenky.

TIP: Milionový nápad: Vynálezce včelího úlu získal za pár dnů 4 miliony dolarů

Zároveň však již stihl rozjet další projekt: Uzavřel smlouvu s několika školami v Praze a v Plzni a na střechy jejich budov umístí úly kompletně osazené senzory. Nápadů navíc nosí v hlavě spoustu, a jak říká, zatím zdaleka nekončí. Doufá, že by mohla novinka zaujmout i vědce, kteří by díky ní získali snadný přístup k dosud obtížně dosažitelným informacím. 

V roce 2011 skupina paleontologů a dobrovolníků prováděla vykopávky v australském Queenslandu. Badatelé zde pátrali po kostech sauropodů,  zpočátku nenarazili na nic zajímavého, paleontolog Matt White a jeho kolegové ale kopali dál. V době, kdy už se chtěli s nepořízenou přesunout jinam, se na ně usmálo štěstí. Narazili na kus horniny, ze které se posléze vyklubala fosilie krokodýla. Šlo o doposud neznámý druh, který později dostal jméno Confractosuchus sauroktonos („rozlámaný zabiják dinosaurů“).

Poslední krokodýlí večeře

První část jeho jména krokodýla, který podle vědců žil před 93 miliony let, odkazuje na poškození, které fosilie utrpěla během vykopávek. Druhá část se týká velmi zajímavého nálezu, který je součástí objevené fosilie. Vědci totiž zjistili, že těsně před smrtí sežral Confractosuchus sauroktonos dinosaura a jeho pozůstatky se podařilo nalézt v útrobách krokodýla.

Nešlo ale o žádný souboj titánů – druhohorní krokodýl Confractosuchus sauroktonos nebyl nikterak velký, a to ani ve srovnání s dnešními krokodýly. Na délku podle badatelů měřil jen okolo 2,5 metru. Pozřený dinosaurus byl velký zhruba jako slepice a⁠ vážil necelé dva kilogramy. Tento dinosaurus patřil mezi ornitopody, tedy ještěry vzhledem blízké moderním ptákům. K jakému druhu ale patřil se (vzhledem k míře poškození nalezené fosilie) vědcům určit nepodařilo. 

Jasné nejsou ani okolnosti skonu krokodýla. Vzhledem k tomu, že se u něj nepodařilo nalézt ocas, který podle vědců představuje nejchutnější část krokodýlího těla, je možné, že se krátce po spořádání svačinky stal obětí jiného predátora.

TIP: Drama vepsané do kosti: Pozemního lenochoda smrtelně zranil obří kajman

Moderní krokodýli jsou známí tím, že jsou schopní sežrat prakticky cokoliv. Paleontologové předpokládali, že stejnou schopností disponovali také jejich pravěcí předkové, kteří se dinosaury mohli živit pravidelně. Jenže k tomu až doposud chyběly důkazy: zatím se totiž podařilo najít jen dva pravěké krokodýly s nějak identifikovatelným obsahem žaludku. Ani v jednom případě nešlo o dinosaura. Fosilie z Queenslandu tak přináší nejen nový rod a druh krokodýla z období křídy, ukazuje také, že se dávní krokodýli opravdu živili dinosaury.

Eduard a Wallis – ve své době nejsledovanější dvojice Evropy. Žili v přepychu a bezbřehém pohodlí. Od večírku k dovolené, od charitativní večeře k módní přehlídce. Bok po boku zářili a při sklence sektu trousili uštěpačné poznámky o britské monarchii. Přesně o té, se kterou se tak moc toužili usmířit.               

Nejstarší syn následníka     

Na svět přišel Eduard 23. června 1894. V té době ještě panuje královna Viktorie, jeho prababička. A i když se už oblékala jen do černé a nechtěla přestat truchlit pro mrtvého manžela, lid ji miloval a obdivoval. 

Chlapcův ambiciózní otec, budoucí král Jiří V., měl na potomky nemalé nároky. A přísná chůva si sjednávala pořádek dost necitlivě: když nebylo po jejím, štípala batole, dokud se nerozplakalo. Po odhalení těchto praktik byla okamžitě propuštěna a dítě svěřili do péče jiné profesionální, ale podobně neosobní vychovatelky. Snad proto Eduard na své dětství v dobrém nikdy moc nevzpomínal. Citově odtažité rodiče vnímal jako pouhé známé. 

Na moři

Studoval námořní školu a u námořnictva zůstal i po studiu. Když byl ale jeho otec korunován panovníkem Spojeného království, britských dominií a indickým císařem, z chlapce dospívajícího v muže se stal korunní princ. Okamžitě musel začít pracovat na povinnostech, které vyplývaly z jeho postavení.

Ke studiu nastoupil na „univerzitu pro krále“ – do Magdaleniny koleje ve slavném Oxfordu. Ovšem jediné, v čem mladý muž během studií, která ukončil bez získání titulu, vynikal, byl sport – konkrétně pólo. Jinak stačilo osm semestrů, aby se ukázalo, že Eduard dobrým studentem není a nebude. „Nikdo ho ke vzdělání nevedl, nemá žádné základy“ – obhajovalo své rozhodnutí vedení školy.   

Večírky i móda 

Princ z Walesu se tedy vrátil do Londýna. A nedlouho potom vypukla první světová válka. Plnoletý Eduard chtěl s ostatními muži na frontu. Ministr války však zastává jiný názor. Boje mohl následník trůnu sledovat ze zákopu, bylo ale nebezpečné, aby se zapojoval. A tak alespoň přinášel svědectví, jak situace v předních liniích vypadá. Tím si vybudoval skvělou pověst u vojáků, kteří jeho obdiv a podporu cítili. 

Po válce přebral některé z rodinných reprezentativních povinností a postupně se z něho stala společenská ikona. Mladý pohledný a nezávislý muž, který vypadal jedním slovem skvěle. Obleky měl ušité dle poslední módy, nebál se extravagance, brzy určoval trendy. Co se bude letos nosit? Stačí se kouknout, jakou vestičku oblékl minulý týden korunní princ! Budoucí král vzbuzoval náklonnost a nutno dodat, že nejen mezi ženami. Patřil k nejvíce fotografovaným osobnostem.  

Usadit se? Ani omylem!

Eduardovi bylo ve společnosti dobře. Jeho okázalé flámování a bohémský život se však zajídaly premiérovi země i královskému páru. „Až zemřu, ten chlapec se do roka zničí!“ komentoval situaci jeho otec. Ale to bylo princi zcela jedno, nehodlal se oženit a mít děti jako jeho mladší bratr. Střídal jednu ženu za druhou, kvůli bohaté a vdané dědičce opustil francouzskou milenku nevalné pověsti. A tak pořád dokola.

Když od veleváženého papá dostal sídlo ve Sunningdale, vesnici nedaleko hlavního města, bylo jasné, kam se přesune nesledovanější společenské dění… A právě tehdy se Eduard poprvé setkal s Wallis Simpsonovou. Podruhé vdaná Američanka v té době opět řešila krachující vztah, tentokrát s makléřem Ernestem Simpsonem. Ten kvůli emancipované zlatokopce, jak ji všichni říkali,  opustil rodinu. 

Vdaná žena

Čím Eduarda nepříliš krásná Wallis zaujala? Jak sám později přiznal – drzostí. Potkali se na jednom večírku. On byl obletovaný Pan dokonalý, ona znuděná a nachlazená. Následník trůnu se jí slušně optal, zda se jí v Británii nestýská po americkém ústředním topení. Na to mu odsekla: „Je mi líto, pane, ale zklamal jste mne. Všichni se ptají amerických žen, které přijely do vaší země, na totéž, doufala jsem, že Princ z Walesu bude originálnější.“

Ačkoliv byla od té chvíle Wallis zvána i na další akce v doprovodu manžela, brzy se s Eduardem stali milenci. Bulvár ihned spekuloval o skandálním vztahu. Král byl zděšen. Eduard otci ještě nějakou dobu tvrdil, že jde jen o divoké domněnky novinářů. A nepřestal ani, když jeden ze sluhů milence omylem nachytal při dovádění. Na Wallis byl ale princ čím dál tím víc závislý. Chtěl ji představit rodičům jako svou budoucí ženu. Ti striktně odmítli. Ani to nebylo pro budoucího panovníka důvod k rozchodu: „Wallis byla a stále je složitá a neuchopitelná a od první chvíle, kdy jsem ji viděl, jsem ji vnímal jako nejnezávislejší bytost, jakou jsem potkal.“  

Bohém na trůnu 

Ačkoliv Buckinghamský palác Wallis i nadále jako partnerku mladého prince ignoroval, na veřejnosti se oba jako pár chovali. Vše dělali spolu jako obyčejní, i když velmi bohatí, lidé. Ovšem tradiční monarchie nebyla na takové novoty ani zvědavá, ani připravená. Vztah krále a jeho syna se ocitl na bodu mrazu. Otec Eduarda často kritizoval, že se zpronevěřuje svým povinnostem. Vláda se obávala svěřovat mu úřední dokumenty obsahující choulostivé detaily. Existovala totiž možnost, že se během jednoho z nekončících večírků dostanou do rukou té Simpsonové, nebo jejích pochybných přátel!

Wallis Simpsonová s princem z Walesu v rakouském Kitzbühelu v únoru 1935 (foto: Wikimedia Commons, CC0)

A pak Jiří V. umřel a 20. ledna 1936 Eduard nastupil na trůn jako král Eduard VIII. I když mu bylo jasné, že jeho situace není jednoduchá, považoval ji za řešitelnou. Pobouření ale vyvolal hned první den, kdy porušil královský protokol během slavnostního jmenování. Sledoval vše z okna paláce a přitom vedle něj stála Wallis. Jenže tato pozice patřila budoucí královně, ne ženě vdané za úplně jiného muže!

Nelehké vyjednávání  

V den, kdy právníci potvrdili rozvod manželů Simpsonových, požádal Eduard svou přítelkyni o ruku. Souhlasila. V té době už na ni byl až chronicky závislý. Lidé z jeho okolí to popisovali  jako chorobnou touhu, kterou král pravidelně stvrzoval drahými dary. 

Začala se připravovat slavnostní korunovace. Jenže pak premiér Baldwin označil plánovaný sňatek pro běžné lidi za morálně neakceptovatelný. A i když se snažil Eduard vyjednávat, jeho snahy končily stejně: dvakrát rozvedenou Američanku národ nepřijde za královnu a matku následníka trůnu. Vláda odmítla i možnost, že by Wallis nebyla královnou a její děti neměly nárok na korunu.

Premiér vyhodnotil vyhrocenou situaci a předestřel králi tři možnosti: vzdát se neakceptovatelného sňatku, vstoupit do manželství, které odmítá vláda i církev a nebo abdikovat. Eduard nechtěl vyvolat ústavní krizi, a tak se nakonec rozhodl vzdát koruny. Oficiálně vládl pouhých tři sta dvacet pět dní!

Mimo rodnou zem

Zatímco mladší syn Jiřího V. Albert se v prosinci roku 1936 stal hlavou země a jeho život se tak obrátil naruby, Eduard promlouval k národu skrze rozhlasové vysílání. V projevu vysvětloval své důvody k abdikaci a poté odjel do Rakouska. O pouhý rok později si v červnu  1937 vzal Wallis během soukromého obřadu za ženu. On byl nadšený, ona spíš ne. Nikdy nechápala, jak může být Eduard tak závislý na její lásce. „Jak může být žena muži celým královstvím?“ Každopádně ale uměla jeho posedlosti využít. 

Jenže ani vévoda z Windsoru, jak směl být nadále Eduard titulován, nebyl se svou pozicí úplně spokojený. Neznal svou roli a pozici. Cítil se nedoceněný. A tak, i když mu to mnozí důrazně nedoporučovali, navštěvoval nacistické Německo. S manželkou se setkali s Hitlerem, čehož samozřejmě propaganda okamžitě využila. O Wallis se během války vykládalo, že má aférky s vysokými pohlaváry, Eduard prý zavinil únik informací a Vůdcem mu měl slíbit, že až bude obsazena Velká Británie, získá zpět svůj trůn.

Premiér Churchill musel manželům pohrozit soudem, aby je donutil vrátit se z pevninské Evropy zpět do Británie. Jakmile se tak stalo, okamžitě je poslal na Bahamy, kde Eduard až do konce války zastával funkci guvernéra. Všichni ale věděli, že je to místo, kde jednoduše nemohl způsobit žádné problémy.   

Do ústraní  

Život v okázalém ponížení čekal na bezdětné manžele i po válce. Vévodovi z Windsoru nebylo nabídnuto žádné oficiální místo. Jasně mu tak bylo ukázáno, že nemá důvěru Británie. Stáhl se proto se svou ženou do Francie. V Paříži získali byt za symbolickou cenu a měsíc co měsíc jim britská vláda přispívala na výdaje. Ne moc, ale také ne málo. Měli sice oblečení a šperky za miliony, jejich život ale jakoby pozbyl smyslu. Nudili se. V roce 1951 vydal Eduard knihu Příběh krále, čímž značně vylepšil rodinný rozpočet, i tak ale pravidelně volal svému bratrovi a dožadoval se větších přídělů financí. Teprve později vyšlo najevo, že ty, které dostával, nešly z oficiálního rozpočtu země. Jiří VI. je platil ze svého. 

TIP: Koktavý král Bertie: Jak Jiří VI. překonal traumata z dětství?

Britská královská rodina nikdy Wallis nepřijala. Eduard směl být přítomen několika oficiálním ceremoniálům, ale korunovaci své neteře na královnu Alžbětu II. směl sledovat pouze v televizi. V roce 1965 se manželé vrátili zpět do Británie a o šest let později u vévody, celoživotního vášnivého kuřáka, diagnostikovali rakovinu jícnu. Zemřel v květnu roku 1972. Vévodkyně ho přežila o celých čtrnáct let.

Svým přátelům ale přiznala, že od okamžiku, kdy se Eduard vzdal trůnu, jakoby život ztratil směr: „Nemůžete abdikovat a být spokojený.“ Ve stáří trpěla Wallis arteriosklerózou, postupně ztratila schopnost řeči, konec života strávila na lůžku, v izolaci, nepřijímala ani návštěvy. Zemřela 24. dubna 1986. Pochována je spolu s Eduardem ve Windsoru.      

Paralelně s prvotním vývojem obrněných sil během první světové výlky se objevily názorové proudy ohledně jejich další modernizace, které se přímo dotýkaly i jezdectva. Kavalerie stála před otázkou radikální transformace, neboť její místo začínaly zabírat právě motorizované jednotky. Jako druh vojska se musela situaci přizpůsobit a postupně přerodit na rychlé obrněné síly pro průzkum a nenadálé obchvaty.

Předchozí části: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)

Proto se v zemi galského kohouta rozvinulo několik tříd vozidel uzpůsobených speciálně pro potřeby kavalerie. Průzkumné obrněné vozy se označovaly zkratkou AMC (automitrailleuse de cavalerie), pancéřované automobily určené pro obdobnou činnost v rámci útvarů pěchoty i jezdectva dostaly označení AMD (automitrailleuse de découverte). A konečně průzkumná pásová vozidla (lehké tanky) se nazývala AMR neboli automitrailleuse de reconnaissance.

Nové divize

V roce 1923 se na manévrech v Bretani vedle jezdců poprvé objevily pásové a kolové stroje. Při vyhodnocování výsledků cvičení padl návrh vytvořit vyšší svazek vybavený vozidly: lehkou automobilní divizi. Snahy o zformování „motorizované kavalerie“ však opět narážely na odpor tradicionalistů a spor rozhodly až další manévry u Remeše o dva roky později.

Jezdecké a motorizované oddíly měly plnit podobné úkoly, přičemž provizorně sestavená automobilní skupina prokázala svou nadřazenost vůči 5. jízdní divizi – její stroje se v terénu ukázaly jako mnohem pohyblivější než vojáci v sedlech. Opatrní generálové nicméně rozhodli o postupném přechodu, a tak se motorizované oddíly měly vytvářet kolem jádra dosavadních jízdních útvarů. Docházelo jen k částečné náhradě zvířat stroji, čímž vznikaly nesourodé a nevyvážené svazky.

Lehká kavalerie

Obě složky se výrazně lišily svými zásobovacími požadavky i rychlostí postupu, přesto se smíšené divize v praxi uchytily a disponovaly jednou motorizovanou i dvěma jízdními brigádami. Ačkoliv se při cvičeních ukázalo, že koně jsou spíš přítěží, prošly tyto svazky dalším vývojem a začátkem druhé světové války měly podobu kombinované divize kavalerie s jednou jízdní brigádou a druhou motorizovanou.

Označovaly se jako DLC (division légère de cavalerie – divize lehké kavalerie) a jejich modernější brigáda spoléhala na 20 průzkumných tanků Renault AMR-33/35, tucet lehkých Hotchkissů H-35 a stejný počet obrněných aut Panhard 178. Ve střetech s plnohodnotnými tankovými divizemi Wehrmachtu, které koncentrovaly vyšší počty panzerů a opíraly se o spolupráci s ostatními druhy zbraní, se DLC na jaře 1940 příliš neosvědčily a utrpěly těžké ztráty.

Tanky? Jen pro pěchotu!

Také v USA zastánci klasické kavalerie tvrdili, že neúspěch jízdních oddílů v letech 1914–1918 byl jen výjimkou: statická zákopová válka se prý už nikdy nebude opakovat. Tito muži prohlašovali, že vojáci v sedlech budou mít v příštích konfliktech opět nezastupitelnou roli, a to i přes pokračující motorizaci ozbrojených sil strýčka Sama. K posouzení a zvážení role kavalerie vznikla Komise pro jízdu (Cavalry Board). Po dlouhých debatách dospěla k závěru, že rozsáhlé jízdní formace jsou pravděpodobně zastaralé, nicméně oddíly do velikosti pluku lze dle potřeby přiřazovat k pěchotním i obrněným útvarům zejména pro průzkumné účely.

TIP: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války

Generálové doporučení akceptovali a US Army tak ve 20. i 30. letech nadále provozovala polní jízdní jednotky. Zákon National Defense Act z roku 1920 dokonce zřídil novou pozici náčelníka kavalerie včetně nezbytného administrativního aparátu (Office of the Chief of Cavalry). K jeho pravomocem patřil dohled nad činností jezdectva, personální záležitosti, výcvik, vývoj výstroje a tvorba i implementace doktríny a taktiky. Poněkud archaická funkce zanikla teprve roku 1942.

Dokončení: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (3) (vychází v pátek 25. února)

V srdci některých galaxií se nacházejí tzv. aktivní jádra, která jsou mimořádně vydatnými zdroji energie. Produkci této energie pohání superhmotná černá díra přitahující obrovské množství prachu a plynu. Předtím než je hmota pohlcena, sestupuje po spirále směrem do černé díry. Přitom uvolňuje značné množství energie a často tak přezáří všechny hvězdy mateřské galaxie.

Od 50. let 20. století, kdy byly tyto jasně zářící objekty objeveny, představují aktivní jádra galaxií pro astronomy výzvu. Nyní se týmu vědců pod vedením Violety Gámez Rosas z nizozemské Univerzity v Leidenu podařilo díky interferometru VLTI dosáhnout klíčového pokroku, který umožní pochopit, jak tyto objekty fungují a jak vypadají zblízka.

Při detailním pozorování centra galaxie M77 členové týmu detekovali hustý prstenec prachu a plynu, který černou díru zcela zakrývá. Objev poskytl důkazy ukazující na správnost 30 let staré teorie, která je známá jako standardní model aktivních galaktických jader.

Aktivní galaktická jádra

Astronomové rozlišují tři různé typy aktivních galaktických jader. Některá vysílají pulsy rádiového záření, jiná jasně září ve viditelném světle anebo jsou naopak našemu pohledu skryta, podobně jako to v centru galaxie M77. Standardní model však předpokládá, že přes tyto vnější rozdíly mají všechna aktivní galaktická jádra stejnou strukturu: jedná se o superhmotnou černou díru obklopenou hustým prstencem prachu.

Podle tohoto modelu vznikají veškeré rozdíly ve vzhledu aktivních jader galaxií díky různé orientaci, ve které ze Země pozorujeme černou díru a její prstenec. Typ jádra, který vidíme, závisí na tom, jak výrazně z našeho úhlu pohledu prstenec zakrývá černou díru, přičemž v některých případech ji může zcela zahalit. 

Standardní model platí

Astronomové již v minulosti nalezli řadu indicií podporujících tento standardní model včetně objevu teplého prachu v centru galaxie M77. Stále však panovaly pochyby, zda takový oblak může zcela zahalit černou díru a vysvětlit tím, proč toto aktivní jádro září ve viditelném světle méně než jiná. 

Pozorování byla provedena pomocí zařízení MATISSE (Multi AperTure mid-Infrared SpectroScopic Experiment) pro interferometr VLTI pracující na Observatoři Paranal v chilské poušti Atacama. Přístroj MATISSE technikou interferometrie zkombinoval infračervené paprsky sesbírané všemi čtyřmi dalekohledy VLT (Very Large Telescope) se zrcadly o průměru 8,2 m. Členové týmu ho využili k detailnímu průzkumu centra galaxie M77, která se nachází 47 milionů světelných let od nás v souhvězdí Velryby.

Vlevo pohled na aktivní galaxii M77, snímek byl pořízen Kamerou FORS2 a dalekohledem VLT. Vpravo detail okolí aktivního jádra této galaxie, jak jej zachytil přístroj MATISSE (foto: ESO, Jaffe, Gámez-Rosas, CC BY-SA 4.0)

Kombinace pozorovaných změn teploty prachu (v rozmezí od pokojové teploty až do 1 200 °C) způsobených intenzivním zářením přicházejícím z okolí černé díry s mapami absorpce členům týmu umožnila rekonstruovat detailní pohled na oblak prachu a určit, kde se musí nacházet černá díra. Uspořádání, kde prach tvoří hustý vnitřní disk a rozsáhlejší vnější disk okolo černé díry ležící uprostřed, podporuje standardní model.

„Výsledky naší práce by měly přinést lepší pochopení vnitřních procesů probíhajících v aktivních galaktických jádrech," okomentovala objev Violeta Gámez Rosas. „Také by mohly pomoci lépe porozumět vývoji naší Galaxie, protože ta má také ve svém středu superhmotnou černou díru, která mohla být v minulosti aktivní.“ 

TIP: Kvazar s hmotností 8,6 miliard Sluncí odpálil gigantický výtrysk

Vědci nyní očekávají, že budou moci použít interferometr VLTI k nalezení dalších důkazů správnosti standardního modelu aktivních galaktických jader u většího množství galaxií. Do pátrání se zapojí i budovaný extrémně velký dalekohled ELT (Extremely Large Telescope), který by měl zahájit vědecká pozorování ve druhé polovině tohoto desetiletí. Vědci věří, že přinese informace, které doplní výsledky této práce a umožní vědcům zkoumat interakci mezi galaxiemi a jejich aktivními jádry.

Výška žirafího těla je výrazně větší než délka, srdce je vzdáleno tři metry od mozku a krk je odpovědný za téměř polovinu celkové výšky těla. I přes tyto zvláštnosti v tělesné stavbě má žirafa nádherný a ladný pohyb, který nejlépe vyniká při běhu africkou savanou.

Výška velkých samců se přitom blíží šesti metrům a v některých případech váží až 1 800 kilogramů. Samice jsou menší a rozdíl mezi pohlavími je patrný na první pohled. S hlavou v takové výšce nemají žirafy téměř žádné potravní konkurenty, což napomohlo jejich dřívějšímu rozšíření téměř po celé Africe. 

Tvrdé boje soků

V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Ochrana mozku proti srdeční pumpě

Srdce žirafy je dlouhé až 60 cm, má stěny silné až 7,5 cm a váží víc než deset kilo. Z této mohutné pumpy vychází krev pod obrovským tlakem (2–3krát vyšším než lidský). Jen díky tomu se může krev dostat pod patřičným tlakem až do mozku. Jak je ale možné, že při sklonění hlavy nemají problémy s jeho překrvením? Vděčí za to unikátnímu systému žil v krevním řečišti a také systému srdečních chlopní.

Když zvíře skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je chráněn. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Žirafy jsou býložravci – okusují větvičky a listí nejčastěji na pichlavých akáciích, které omotávají svým fialovým až 45 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou proti trnům akácií odolné. V období sucha dokáže žirafa vystačit s vodou získanou z potravy a bez napití vydrží podle některých údajů třicet i více dnů.

Jihozápad Spojených států sužuje největší souvislé sucho od roku 800. Uvádí to nová studie, publikovaná ve vědeckém měsíčníku Nature Climate Change, která vychází z výzkumu půdní vlkosti a letokruhů stromů a dřevěných trámů, objevených v této oblasti archeology. Podobně extrémní sucho oblast zažila naposled v polovině 16. století.

Podle vedoucího výzkumu Parka Williamse z americké Kalifornské univerzity v Los Angeles jde současný stav alespoň z části na vrub činnosti člověka. „Sucha jednadvacátého století by se nestala megasuchem, pokud by nebylo antropogenní klimatické změny,“ upozorňuje docent Williams.

Suchý začátek nového tisíciletí

Kalifornie a další státy USA v této oblasti opakovaně zažívají drastický nedostatek vody, který vede k častému omezování jejího používání a nutnosti dovozu vody na některá místa. Občas se v této lokalitě sice objeví nárazové sněhové nebo dešťové srážky, jak se ale ukazuje, k nahrazení ztrát to nestačí.

Rok 2021 byl podle vědců obzvláště suchý. Podle americké vládní agentury Drough Monitor panovaly na téměř celém západě USA k 10. únoru podmínky klasifikovatelné jako sucho. Loni v létě způsobilo sucho rekordní pokles hladiny jezer, vodních nádrží a řek na nejnižší úroveň za posledních více než 100 let.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Do budoucna to bohužel nevypadá o mnoho lépe. Podle simulací Williamsova týmu, založených na údajích o vlhkosti půdy za posledních 1 200 let, je zhruba 75% pravděpodobnost, že megasucho bude na jihozápadě USA trvat do konce dekády. Následky jsou již teď citelné. Kromě zmíněného prakticky neustálého nedostatku vody jde o rozsáhlé ztráty úrody a dobytka, častější smrtící vlny veder, srážky způsobující záplavy a superbouře.