V souladu se stále značnou rolí, kterou kavalerie zastávala v US Army, se tanky netěšily přílišné oblibě, jelikož převažoval názor, že se hodí pouze k podpoře pěchoty. Tuto linii zastával i Kongres, který ve zmíněném zákoně podřídil obrněnce výhradně infanterii, zatímco kavalerie je používat nesměla.

Definoval též jejich parametry. Lehké tanky mohly vážit nanejvýše 5 tun, aby je uvezly nákladní automobily, pro střední stroje platil limit 15 tun, což souviselo s nosností mostů. Politici navíc uvolnili na vývoj tak málo peněz, že umožňoval stavbu sotva několika prototypů ročně. 

Pomoc jízdě

Představitelé americké kavalerie si přínos průzkumných obrněnců uvědomovali. Mocného spojence nalezli v náčelníkovi generálního štábu Douglasi MacArthurovi, který tvrdil, že tanky by spíš než k podpoře pěšáků měly pomáhat při výpadech jízdy.

Generál se snažil připravovat půdu pro mechanizaci kavalerie a v roce 1933 prohlásil: „Kůň nemá větší stupeň mobility, než měl před tisíci lety. Nastal tedy čas, aby jej kavalerie v roli transportního prostředku buď nahradila, nebo doplnila. Jinak jako celek upadne v zapomnění.“

Bojové vozy Strýčka Sama

Rozsáhlejší modernizace se americká kavalerie ale dočkala až ve druhé polovině 30. let, kdy vyvstala potřeba celoobrněného vozidla schopného udržet krok s jízdou. A našla se i cesta, jak obejít nepohodlnou legislativu: zatímco pro pěchotu se vyvíjely lehké tanky, kavalerie si objednávala velmi podobné typy oficiálně značené jako bojové vozy (combat cars).

Typickým představitelem se stal M1 Combat Car pro jezdectvo a M2A1 Light Tank pro infanterii. Vyráběly se od roku 1935, a ačkoliv se příliš nerozšířily, položily základy pro úspěšný tank Stuart. Zásadní přelom nastal v srpnu 1940, kdy došlo k ustavení obrněných sil coby samostatné zbraně.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Do čela Armored Force se postavil generál Adna Chaffee Jr., dodnes považovaný za otce tankového vojska strýčka Sama. Současně se zrodil 1. obrněný sbor tvořený dvojicí divizí. Chaffee došel k pokrokovému závěru, že je třeba koncentrovat „obrněnou kavalerii“ do větších formací určených k frontálním úderům i pronásledování ustupujícího protivníka. Boje druhé světové války potvrdily správnost této cesty, a zatímco význam motorizovaných i tankových svazků neustále rostl, na koně už zbylo většinou jen tahání povozů a děl. 

V roce 2017 jistý vysokoškolský student pátral během odlivu na pobřeží skotského ostrova Skye, vyhlášeného paleontologického ráje, po fosiliích dinosaurů. Narazil zde na kosti, z nichž se vyklubal životní objev – úžasná, výjimečně zachovalá a velmi vzácná fosilie pterosaura, který je největším známým ptakoještěrem období jury.

Není tajemstvím, že ve druhohorách žili obrovští pterosauři s rozpětím křídel až 12 metrů. To se ale týká období křídy, především jejího závěru. Pterosauři ale existovali i v období jury (a také triasu), byť proti létajícím obrům období křídy působili mnohem skroměji. Pterosaurus z ostrova Skye představoval vzácnou výjimku.

Plaz z ostrova Skye

Nově objevený obr dostal jméno Dearc sgiathanach, v němž je slyšet skotská gaelština. Původní jméno ostrova Skye v této řeči totiž zní An t-Eilean Sgitheanach, což znamená „okřídlený ostrov“. Jméno pterosaura je tak dvojsmyslnou slovní hříčkou, protože ho lze přeložit jako „plaz z ostrova Skye“ a zároveň také „okřídlený plaz“. 

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Podle paleontologů byl Dearc sgiathanach zřejmě zdatný jedlík ryb a hlavonožců. Jeho křídla dosahovala rozpětí přes 2,5 metru a mezi jurskými pterosaury patřil mezi skutečné obry. „Dearc je největším známým pterosaurem období jury. Jeho nález nám říká, že se pterosauři podstatně zvětšili mnohem dříve, než jsme si zatím mysleli, dlouho před obdobím křídy, v němž jim stále více konkurovali ptáci," okomentoval objev vedoucí výzkumného týmu, britský paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

V Argentině vládla v roce 1982 vojenská junta, která přivedla zemi do těžké krize. Zahraniční dluh překročil 40 miliard dolarů, vláda potlačovala lidská práva a celonárodní odpor sílil. Prezident Leopoldo Galtieri, který byl zároveň velitelem pozemních sil, se rozhodl situaci řešit po svém. S velitelem letectva generálem Lami Dozem a šéfem námořnictva admirálem Jorgem Anayou se usnesli, že vládu může zachránit pouze vítězná válka. Ta měla odvést pozornost od domácích problémů.

Válkou k záchraně junty

O souostroví Falklandy (v Argentině nazývané Malvíny) se země přela s Velkou Británií už od roku 1833. Galtieri došel k názoru, že pokud území obsadí s dostatečnou silou, Británie se neodhodlá o vzdálené ostrovy bojovat. Jejich obsazením by se vojáci stali hrdiny a dokázali by to, o co se předchozí vlády marně snažily diplomatickou cestou.

Operace s názvem Rosario dostala v březnu 1982 zelenou. Dne 19. března přijeli do přístavu Leith na ostrově Jižní Georgie, který spadá pod Falklandy, argentinští dělníci. Avšak tajně s nimi v civilních oděvech dorazili příslušníci speciální jednotky námořnictva. Vyvěsili argentinskou vlajku a nepodrobili se obvyklým vstupním formalitám. Chtěli vyprovokovat britského guvernéra na Falklandech Rexe Hunta k tahu, který by byl záminkou k otevřené vojenské intervenci Argentiny.

Prapor pryč!

Hunt se o provokaci brzo dozvěděl a ohlásil ji do Londýna. Odpověď z kanceláře premiérky Margaret Thatcherové přišla vzápětí: vyslat loď s oddílem námořní pěchoty, ale zatím nezasahovat. K přístavu vyplulo plavidlo Royal Navy s 23 mariňáky, aby si vynutili spuštění vlajky. Přesně to Galtieri potřeboval – Argentina mohla vyrazit na „obranu“ občanů.

Příslušníci Royal Marines rychle pochopili vážnost situace. Znepokojivé zprávy přicházely i ze zpravodajských zdrojů. Dvě argentinské korvety byly odvolány z cvičení a na základnách vyhlášena pohotovost. Na moře vyplulo největší argentinské válečné plavidlo – letadlová loď Veinticinco de Mayo.

Pod modro-bílou vlajkou

Bylo jasné, že incident má posloužit pouze jako záminka. Margaret Thatcherová a státní tajemník pro zahraniční věci Peter Carrington rozhodli o preventivním kroku a vyslali k Falklandským ostrovům trojici atomových stíhacích ponorek, které do oblasti dorazily 19. dubna. Mezitím britské velení vyhlásilo kolem Falkland takzvanou Total Exclusion Zone (TEZ) o poloměru 322 km (200 mil), v níž měly být argentinské síly napadány bez varování.

Útok se Argentinci chystali zahájit v noci na 3. dubna. Jako první přistáli vojáci speciální jednotky námořní pěchoty; ve 2.30 zneškodnili hlídku britských námořních pěšáků na mysu Pembroke a vyrazili do vnitrozemí. Letiště i budovu celní správy obsadili bez boje. Na odpor Argentinci narazili až u guvernérova sídla, kde je přivítala palba námořních pěšáků.

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (2)

Přestřelky se střídaly s vyjednáváním. Až v 9.30 nařídil Hunt složit zbraně. Ve stejné době se vylodily i hlavní invazní síly podporované letouny a vrtulníky. Britskou vlajku nahradila argentinská a z Falkland se staly Malvíny, guvernérem se stal generál Mario Menendez. Hned 3. dubna argentinský 1. prapor námořní pěchoty obsadil Jižní Georgii, byť dvě desítky britských marines před kapitulací dokázaly sestřelit vrtulník a poškodit korvetu.

O tom, jak asi vypadal skutečně ten první vtip, se můžeme jen marně dohadovat. Jisté indicie k rozklíčování obsahu tu ale jsou. I v roce 1900 př. n. l. totiž měli lidé rádi humor jednoduchý, košilatý a poněkud přízemní.

Přehlídka nejstarších dosud nalezených psaných anekdot, sestavená akademiky z univerzity v britském Wolverhamptonu, dává tušit, že cit pro skutečně vytříbený, taktní a jemný humor nebyl masám ve starověku zrovna vlastní. Pro sestavení dobového přehledu vycházel tým Paula McDonalda z překladů konkrétních archeologických artefaktů. Hodně jim také vypomohla předchozí práce „badatelů“ z 5. století. Staré Řeky totiž prapůvod prvního vtipu také zajímal a v pojednání Philogelos – Milovník smíchu, jakéhosi neformálního předchůdce humoristických časopisů, se je pokoušel filozof Hieroklés z Alexandrie podrobně zaznamenat. 

O nešťastném oslu

Takže? Ze 4. století pochází vtip o ne zrovna šikovném holiči: „Když se holič krále před celým dvorem zeptal, jak by si nový sestřih přál, odvětil mu panovník: V tichosti.“ Smích zmíněných dvořanů i posluchačů anekdoty nejspíš vycházel z toho, jak směšně byl panovník prve ostříhán. Snad. 

To další kousek, kterému Hieroklés přiřkl vznik kolem roku 350 n. l., je nám, snad jen v trochu jiném osazení, dobře známý. „Ve snaze naučit osla nejíst, nedával mu pedant ani kousek ovsa. Když osel pošel hlady, smutně jeho pán zaštkal: „Jaká velká ztráta! Zemřel, zrovna když se naučil nejíst!“ Trochu to připomíná blíže nedatovanou starořeckou anekdotu o hloupém studentovi, který si šel zaplavat. Málem se utopil a přísahal, že v příštím pokusu se už plavat skutečně naučí. 

Otec nejistý

U následující anekdoty si nejsme přesně jisti vznikem, i když s datací nám vypomáhá hlavní aktér. První císař říše římské Augustus žil na přelomu našeho letopočtu. A právě tento velikán kdesi v davu na tržnici potkal muže, jež mu byl zjevem až neuvěřitelně podobný. Zvědavost ho pohnala k tomu, aby se jej okamžitě zeptal: Nepracovala tvoje matka kdysi v mém paláci? Otázaný neztratil duchapřítomnost a bystře odvětil: „Ne,  císaři, ale můj otec ano.“ Inu, otec je na rozdíl od matky vždycky nejistý a Římané vtipu moc dobře rozuměli.

Vtípky s hádankou

Na pomezí vtipu a vtipné hádanky se dá zařadit i lítostivé egyptské úsloví datované do 1. století př. n. l. o tom, že: „Muž touží po souloži více než osel. Zkrátka jej ale drží jeho peněženka.“ Od poněkud pokleslých vtípků a sexuálních narážek se dostáváme k hlubším dílkům. Autorem následujícího „vtipu hádankou“ je dramatik Sofokles, a humoru se dopustil v antické tragédii Král Oidipus, druhém díle tzv. Thébské triologie. „Otázka zní: Které zvíře zrána chodí po čtyřech, k poledni po dvou a po třech k večeru?“ Z této doby pochází i vtipná zmínka o lakomci, který sepsal svou poslední vůli. „A dědicem prohlásil sám sebe.“

Nepřímočarému vtipu, který vás alespoň teoreticky donutí přemýšlet, se měl při popisování dobrodružství Odyssea dopustit i Homér. A to, když se hrdina lapený v Kyklopově jeskyni představil svému vězniteli jako „Nikdo“. Když bylo monstrum Řeky oslepeno, volali na něj další Kyklopové, kdo že mu ubližuje. „Nikdo!“ Kdo by se divil, že mu nepřišli na pomoc? 

S datací tohoto kousku je to opět trochu nejisté. Hypoteticky se téma sice odehrává někdy ve 12. století před naším letopočtem, ale samo dílo vzniklo v 8. století př. n. l. A je dost možné, že vtip s Kyklopem někdo Homérovi „přibásnil“ dodatečně. 

Manželské a jiné hádky

Další anekdota o nehezké manželské rozpravě bavila posluchače poprvé kolem roku 1100 př. n. l. „Jednooká žena byla vdána za muže a žila s ním po 20 let. Pak se ale muž zhlédl v ženě hezčí, mladší. A tak své ženě řekl, že se s ní rozvede. Zdůvodnil to tím, že je na jedno oko slepá. „A toho sis všiml až po dvaceti letech manželství?“ řekla mu. „Pak jsi nejspíš sám slepý.“ Při současné míře rozvodovosti by se dal jistě převyprávět i letos, za tři tisíce let na humoru nic neztratil. Jen o 400 let starší vtip pochází ze Sumeru a hádankou cílí na chamtivé a hádavé muže, kteří se vydali na dlouhou cestu.

„Tři muži z Adábu jeli na povoze taženém býkem a krávou. Jeden muž vlastnil býka, druhý krávu a třetí náklad na voze. Všechny je trápila žízeň a vadili se. Majitel býka nechtěl jít k řece, bál se, že by jeho zvíře u napajedla srazil lev. Majitel krávy ji nechtěl pustit, aby se nezatoulala do pouště. A majitel nákladu nechtěl nechat povoz bez dozoru, aby jej někdo neukradl. Než se konečně domluvili, býk měl zatím s krávou tele, a to sežralo náklad na voze. A teď suďte, komu tele patří?“

Vtipy o nadýmání

Mnoho z toho, co víme o životě ve faraonských královstvích v povodí Nilu, pochází z písemných záznamů na papyrových pergamenech. Takzvaný Papyrus Westcar, objevený kolem roku 1823 britským dobrodruhem a datovaný k roku 1600 př. n. l., ale zrovna upřímnou studnicí nezkreslených vědomostí není. V pěti „povídkách“ popisuje s osobitým humorem život kouzelníků, mágů a čarodějů „na dvoře syna Khufa“, tedy pravděpodobně panovníka Radžedefa. Ne zrovna pod čarou se tu objevuje poznámka: „Jak pobavit znuděného faraona? Vypluj na Nil s lodí plnou žen, oblečených jen do rybářských sítí, a přesvědč jej, ať chytí rybu.“

Už to skoro vypadalo, že nabíráme trochu úroveň. Ale bohužel, zatím nejstarší písemně zaznamenaný vtip, který pochází z období 1900 př. n. l ze Sumeru, je vtip o nekontrolované flatulenci. Má jím být hláška: „Něco, co se nikdy nestalo, co svět světem běží? Aby si mladá žena na klíně svého muže neuprdla.“

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Inu, vkus se mění, ale vtipy a touha po humoru zůstává. Proto si vypomůžeme římskou anekdotou z 1. století. V ní divák pozoruje závody běžců, a vida zoufalého sponzora prohrávajícího posledního nešťastníka, pomůže mu dobrou radou. „Vím přesně, co váš běžec potřebuje, aby mohl zvítězit!“ S nadějí v hlase se sponzor obrátí a ptá se: „Co je to, dobrý muži?“ Odpověď zní: „Rychlého koně, protože jinak ostatní nikdy nedožene.“ 

Výzkumníci z Oxfordské univerzity prozkoumali zdravotní údaje a stravovací zvyky více než 470 000 Britů a ukázalo se, že lidé, kteří se vyhýbají masu, méně často onemocnění rakovinou. U vegetariánů je toto riziko o 14 % nižší, u pescatarianů (strava bez masa savců a drůbeže) je riziko nižší o 10 %. Rozdíl se týkal všech druhů rakoviny. 

TIP: Mají vegetariáni častěji psychické problémy? Rozsáhlá studie odpověď nepřinesla

Badatelé nicméně upozorňují, že jejich studie neprokazuje, že konzumace masa zvyšuje riziko vzniku rakoviny. Výsledky podle vědců potvrzují dlouhodobá doporučení zástupců Světového fondu pro výzkum rakoviny (World Cancer Research Fund, WCRF), nabádajících k omezení příjmu červeného a zpracovaného masa. Lidé by podle WCRF měli konzumovat více celozrnných výrobků, zeleniny, ovoce a luštěnin.

Oxfordská studie dále ukázala, že:

• lidé, kteří konzumují maso v menší míře (5× a méně často týdně) mají o 9 % nižší riziko vzniku rakoviny tlustého střeva než běžní konzumenti masa.
• vegetariánské ženy měly o 18 % nižší pravděpodobnost vzniku postmenopauzální rakoviny prsu než ty, které jedly maso pravidelně. Tento rozdíl nicméně může být způsoben i nižším indexem tělesné hmotnosti.
• vegetariáni mají o 31 % nižší riziko rakoviny prostaty, pescatariáni o 20 % nižší.

Mezinárodní tým astronomů pořídil detailní snímky naprosto gigantického kosmického dramatu. Jde o místo, kde se před více než miliardou let srazily dvě masivní kupy galaxií a jejich srážkou vznikla obří kupa galaxií Abell 3667. Obklopují ji ohromující rázové vlny z této srážky, z nichž ta větší se podle vědců táhne do vzdálenosti 6,5 milionů světelných let.

Jak říká vedoucí výzkumu Francesco de Gasperin z německé Univerzity Hamburk a italského institutu INAF: „Tyto struktury jsou plné překvapení a jsou mnohem více komplexní, než jsme si původně mysleli.“ Rázové vlny podle něj fungují jako obrovské urychlovače částic, které urychlují elektrony na rychlosti blízké rychlosti světla. Když pak tyto elektrony prolétají magnetickým polem, vytvářejí rádiové vlny, které pozorujeme.

Nezměrná rázová vlna po srážce, která vedla ke vzniku kupy galaxií Abell 3667. V pravém rohu je srovnání její velikosti s Mléčnou dráhou (foto: SARAO, Francesco de Gasperin, CC BY 4.0)

Rekordně velké rázové vlny

Pro případné obyvatele nově vytvořené kupy galaxií Abell 3667 by její vznik nejspíš nepředstavoval žádné drama. Vše se odehrávalo velmi dlouho a velmi zvolna. Rekordní rázové vlny se podle všeho stále šíří zmíněnou kupou galaxií a jejím vesmírným okolím velmi vysokou rychlostí, zhruba 1500 kilometrů za sekundu.

TIP: Rádiový most mezi galaxiemi se táhne přes 10 milionů světelných let

Unikátní a velmi estetické snímky kupy galaxií Abell 3667 a jejích rázových vln pořídila soustava radioteleskopů MeerKAT v Jihoafrické republice. Tvoří ji 64 „talířů“ jednotlivých radioteleskopů, jejichž průměr je 13,5 m, a které jsou rozmístěné na území větším než 8 km.

Vzestup hladiny oceánů představuje významný indikátor planetárních změn klimatu. V historii Země se hladina oceánů mění neustále, ale v dnešní době se do těchto změn stále více promítá vliv lidské činnosti. Mezinárodní tým badatelů nedávno zjistil, že současná změna odstartovala zhruba v roce 1863, tedy uprostřed rušné průmyslové revoluce.

Jennifer Walkerová z americké Rutgers University–New Brunswick a její spolupracovníci při výzkumu využili databázi záznamů o výšce hladiny moří, která pokrývá posledních dva tisíce let. Jejich cílem bylo nejen odhalovat historii lidského vlivu na hladinu moří, ale také pomoci odborníkům, kteří připravují opatření proti budoucímu, dnes již nevyhnutelnému vzestupu oceánů.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Studie zároveň potvrdila, že v posledních desetiletích se vzestup hladiny oceánů zrychluje. „Můžeme si být prakticky jisti, že globální tempo vzestupu hladiny moří od roku 1940 do roku 2000 bylo rychlejší, než ve všech předchozích šedesátiletých intervalech za posledních dva tisíce let,“ uvádí hlavní autorka studie oceánografka Walkerová. Pochopení změn hladiny oceánu je podle ní zásadní pro předpovědi budoucího vývoje.

Astronom Thomas Mikal-Evans z německého astronomického institutu Maxe Plancka vedl tým, který sledoval pekelně horký jupiter WASP-121 b – exoplanetu, která se nachází asi ve vzdálenosti 855 světelných let od nás. Vědci se zaměřili především na jeho atmosféru, která je úplně jiná než atmosféry planet, jaké známe ze Sluneční soustavy.

Pekelný plynný obr

WASP-121 b je velmi nevlídný svět. Plynný obr, téměř dvakrát větší a o něco hmotnější než náš Jupiter, oběhne svou mateřskou hvězdu za pouhých 1,27 dne. Vzhledem k blízkosti mateřské hvězdy nejspíš nepřekvapí, že jeho teplota šplhá k téměř 3 000 °C. Jak vědci zjistili, extrémní poměry této exoplanety se výrazným způsobem projevují i na její atmosféře.

Exoplaneta WASP-121 b je pevně uzamčena slapovou silou své mateřské hvězdy ve vázané rotaci a jejímu spalujícímu žáru tak nastavuje stále stejnou tvář. Předchozí pozorování spektrografu HARPS odhalilo v atmosféře přivrácené strany množství par těžkých kovů. Studium odvrácené strany bylo o poznání složitější. K pozorování vědci využili Hubbleův teleskop a na základě jeho pozorování a dřívějších dat dokázali sestavit globální podobu atmosféry tohoto extrémního světa.

Drahokamy z nebe

Zatímco teplota na přivrácené straně šplhá k 2 700 °C, teplota na odvrácené straně je zhruba poloviční. Tento teplotní rozdíl mezi přivrácenou a odvrácenou stranou generuje extrémní západní větry, které se ženou atmosférou planety šílenou rychlostí. Podle astrofyzika Tansu Daylana z MIT je rychlost těchto větrů dostatečná, aby přehnaly mračna kolem celé planety za zhruba 20 hodin.

Rozdíl v teplotách má podle vědců ještě další důležitý efekt – zatímco na denní straně panují teploty, při kterých se vodní pára štěpí na vodík a kyslík, na chladnější polokouli z nich opět vzniká vodní pára. Totéž se děje i s těžkými kovy, které pak podle vědců mohou propadat hlouběji do atmosféry planety.

TIP: Planetární inferno: Na exoplanetě WASP-76b prší z nebe železo

Ochlazený hliník se sloučením s kyslíkem následně přemění na korund – krystalickou formu oxidu hlinitého. Ze Země přitom víme, že když se oxid hlinitý smíchá se stopovým množstvím jiných kovů (jako je vanad, železo, chrom nebo titan), je výsledkem rubín a safír. Podle vědců je tak teoreticky možné, že na exoplanetě WASP-121 b z nebe prší safíry a rubíny.

Nejstarší doklady o osídlení území dnešní Ukrajiny pocházejí z doby asi před 150 tisíci lety, tamní stopy člověka cromagnonského pak spojujeme zhruba s érou před 40 tisíci lety. První zemědělci se v údolí Dněstru, Bugu a později i Dněpru usadili kolem roku 6000 př. n. l. a rozvinuli tu tzv. tripolskou kulturu, jež přinesla řadu převratných objevů jako například vrtačku na dřevo, dřevěná radla nebo měděné výrobky. Tripolský lid žil v početných vesnicích čítajících asi 600 obyvatel a z ornamentů dochovaných na hliněných miskách usuzujeme, že vyznával hlubokou víru v nadpozemské bytosti a provozoval magické rituály. Podle některých teorií lze dodnes najít pozůstatky této kultury v ukrajinské lidové kultuře, například v symbolech na kraslicích či lidové výšivce.

Tajemná země Kimérů 

V 2. tisíciletí př. n. l. však tripolská kultura postupně zanikla v důsledku nájezdů kočovníků z východu. Patřil k nim i kmen Kimérů, jenž dokonale ovládal jízdu na koni. Z té doby pochází vůbec první dochovaná písemná zmínka o Ukrajině, kterou překvapivě najdeme v Homérově Odyseji. Stojí zde: „Země na severním pobřeží Černého moře je zemí Kimérijců.“ 

V 7. století př. n. l. se Kimérové přesunuli do Malé Asie a na Ukrajině je vystřídali kočovní bojovníci íránského původu – Skytové. Také o nich se dozvídáme z antických kronik. Řecký historik Herodotos žijící v 5. století př. n. l., který krajinu osobně navštívil, popsal její obyvatele jako íránsky mluvící kočovníky proslulé poněkud drsnějšími obyčeji. Aby například získali větší sílu, pili prý krev zabitých nepřátel, a to z pohárů vyrobených z jejich lebek. V dobách míru se ovšem úspěšně věnovali také obchodu: směňovali převáženě vosk, měď, kožešiny a otroky, a to za víno a klenoty. 

Výspa antického světa 

V 6. století př. n. l. se na severovýchodních březích Černého moře a na Krymu usadili Řekové a budovali tu svoji městskou kulturu v centrech Tyras (podle řeky Tyras, dnešního Dněstru), Pontská Olbia či Hermonassa (pozdější Tmutarakaň). Na počátku 5. století vzniklo na Krymu a Tamanském poloostrově Bosporské království s hlavním městem Pantikapaion (dnešní Kerč). 

Skytové si Řeků velmi vážili a žili s nimi v míru – dnešní Ukrajina se tou dobou stala významnou, byť vzdálenou součástí antické civilizace. Od 2. století př. n. l. pronikali do oblasti Sarmati, přicházející z území při řece Volze. Herodotos popisuje jejich ženy jako amazonky, jež v bojích stávaly po boku svých mužů.

Ve 3. století ovšem došlo k další „výměně stráží“, když na území dnešní Ukrajiny dorazili východogermánští Gótové pocházející patrně ze Švédska. Jejich kultura se tam pak udržela až do 5. století, ačkoliv už zhruba od 2. století atakovali oblast kočovní Hunové původem z Dálného východu. 

Kolébka Slovanů?

V 5. století se k moci postupně dostaly slovanské kmeny. O původu Slovanů se přitom dosud vedou spory, nicméně mnozí historikové označují za jejich kolébku Zakarpatskou oblast (dnešní nejzápadnější část Ukrajiny). 

Slované si během 5. století podmanili většinu území odpovídajícího dnešní střední a severozápadní Ukrajině a v 6. století i Balkán. V 9. století se pak zrodila Kyjevská Rus, nejstarší stát slovanské východní Evropy. Rozsáhlá říše zahrnující též některé části dnešního Ruska a Běloruska se mohla pyšnit hned dvěma centry – Novgorodem na severu a Kyjevem na jihu. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. oficiálně křesťanství z Byzancie a ruská církev se otevřela jejímu kulturně-duchovnímu vlivu. Koncem 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na několik samostatných knížectví. K nejdůležitějším, jež zbyla na území dnešní Ukrajiny, patřilo Knížectví haličsko-volyňské. Ve stejné době osídlili jih oblasti kočovní Polovci. 

V mongolské izolaci 

V 13. století vtrhli na území mongolští nájezdníci a vyjma západní části se celý region dostal pod vliv tzv. Zlaté hordy, která přetrvala až do 15. století. Ačkoliv politická práva kyjevských knížat stejně jako pravoslavné vyznání obyvatel zůstaly zachovány, měla mongolská nadvláda dalekosáhlé důsledky. Nešlo jen o vysoké daně, ale především o značné zpomalení slibného rozvoje Kyjevské Rusi, neboť Mongolové území de facto izolovali od západní Evropy. 

S pádem Zlaté hordy koncem 15. století se oblast začlenila do Litevského velkoknížectví a na jihu vznikl Krymský chanát. Východní část teritoria se pak postupně dostávala pod vliv Moskevské Rusi. 

Národní hrdina s otazníkem

Roku 1569 přešla uzavřením tzv. Lublinské unie většina území pod polskou nadvládu. V oblasti Divokých polí (stepi mezi Donem, Horní Okou a levými přítoky Dněpru a Desny) mezitím sílilo hnutí bojovných kozáků (z tureckého „kazak“, svobodný člověk). Nevelký počet pak tito muži plně vyvažovali svým vojenským uměním. Zhruba v polovině 17. století stanul v čele boje proti polsko-litevské nadvládě kozák Bohdan Chmelnický. Vítězství v několika bitvách proti polským vojskům dalo vzniknout Kozáckému Hetmanátu (1648–1651), jenž je dodnes považován za předchůdce ukrajinského státu. 

Pohled na zmíněného národního hrdinu však zůstává sporný: kritikové jej odsuzují především za to, že se spojil s moskevským carem Alexejem Michajlovičem, aby dosáhl sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Ani Židé jej nevidí v nikterak pozitivním světle – k jeho ústředním cílům totiž patřilo vymýcení veškerého židovského obyvatelstva z Ukrajiny.

Mocný bratr z východu 

V letech 1654–1667 propukla rusko-polská válka, jež skončila smlouvou v Andrusovu rozdělující ukrajinské území mezi obě bojující mocnosti. Dělítkem se stala řeka Dněpr, přičemž tzv. levobřežní část připadla ruskému impériu a pravý břeh zůstal pod nadvládou Polsko-litevské unie. 

Spory o ukrajinské území tím však zdaleka neskončily. Koncem 18. století proběhlo dělení Polska, v jehož rámci byla k Rusku připojena i většina Pravobřeží kromě Haliče a Bukoviny – ty pro změnu získala habsburská monarchie. Ve stejném období ruská vojska definitivně zdolala tatarskou a tureckou moc na jihu, a tak se rovněž toto území dostalo pod ruský vliv. 

Darovaný poloostrov 

Devatenácté století se neslo ve znamení útisku ze strany ruského impéria na straně jedné a obrozeneckých snah o zachování národa na straně druhé. První ukrajinská republika se zformovala v letech 1917–1919, zanikla však pod náporem ruských bolševiků. V roce 1922 byla založena Ukrajinská sovětská socialistická republika jako součást SSSR. O pět let později vznikla ve Vídni Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN; k jejím zakladatelům patřil i Stepan Bandera), která požadovala Ukrajinu jako samostatný stát. Hitlera, s nímž se roku 1933 představitelé skupiny spojili, vnímali jako osvoboditele. 

Mezitím však Ukrajina musela čelit další osudové ráně: když v roce 1932 selhal pokus o kolektivizaci zemědělství, vyvolala zde Stalinova vláda – částečně úmyslně – hladomor. V jeho důsledku pak podle některých odhadů zemřelo až pět milionů lidí! V letech 1941–1944 zemi okupovalo Německo, což odnesly na životech zejména místní menšiny: zásahy banderovců (jedna z frakcí OUN) přinesly smrt především Polákům a Židům. 

Po skončení druhé světové války byla k Ukrajině připojena bývalá polská území, Podkarpatská Rus a v roce 1954 i Krym. Předání převážně ruskojazyčného poloostrova (o nějž dříve Tatary připravili právě Rusové) prosadil sovětský vůdce Nikita Chruščov, přičemž tento akt vyvolal napětí přetrvávající dodnes. 

Bolestné ekonomické procitnutí 

Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina stala v roce 1991 na základě referenda opět nezávislým státem, její přechod k tržní ekonomice však probíhal velmi bolestivě, mimo jiné kvůli neschopnosti politických představitelů provádět ekonomické reformy. Zemi postihla hyperinflace a ani privatizace podniků se neobešla bez obtíží. V roce 1996 byla zavedena ukrajinská hřivna – nová měna, která alespoň částečně napomohla stabilizaci hospodářství. 

Země se z propadu začala vzpamatovávat až na přelomu 21. století, to už se ale psal rok 2004 a na dveře klepala tzv. oranžová revoluce. Vyvolal ji především nesouhlas části obyvatel se zvolením prorusky orientovaného premiéra Viktora Janukovyče nařčeného ze zmanipulování volebních výsledků. Nejvyšší soud volby nakonec anuloval a na „druhý pokus“ zvítězil Janukovyčův oponent Viktor Juščenko. 

Mezitím země silně pocítila důsledky ekonomické krize a byla nucena využít mnohamiliardový úvěr od Mezinárodního měnového fondu. V roce 2010 ve volbách opět zvítězil Janukovyč, který však v listopadu 2013 odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, což vyvolalo vlnu nevole a podnítilo masové demonstrace. V jejich důsledku pak došlo k sesazení prezidenta a Krym obsadila ruská vojska. 

Na znepřátelených březích

Dnešní Ukrajinu s téměř 46 miliony obyvatel lze bez nadsázky označit za zemi dvojího lidu. Zatímco území na levém břehu Dněpru přináleželo již od 17. století Rusku, západ se jako bývalá součást Polska a Rakousko-Uherska orientuje spíše středoevropským směrem. 

Východní část země představovala někdejší pilíř sovětského hospodářství, a to zejména díky faktu, že disponuje značným nerostným bohatstvím. Jedná se především o naleziště černého uhlí v oblasti Donbasu, kde se ročně vytěží až 200 milionů tun zmíněné suroviny. K významným centrům těžebního průmyslu patří i Mariupol, Dněpropetrovsk a Záporoží. Celkově bohatší průmyslová východní oblast je orientována spíše prorusky, na rozdíl od chudšího a převážně zemědělského západu, odkud zároveň pochází i většina ukrajinských emigrantů směřujících do zemí střední a východní Evropy. Některá pnutí mezi obyvateli Ukrajiny tak pramení z faktu, že ti na východě mají pocit, že živí agrární a úřednický západ. 

Rozdíly v politickém smýšlení jsou samozřejmě do značné míry podmíněny také národnostním složením. Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 tvoří většinu obyvatelstva Ukrajinci (77,8 %), početně méně jsou zastoupeni Rusové (17,3 %) a existuje tu i řada dalších menšin jako Bělorusové (0,6 %), Moldavané (0,5 %), krymští Tataři (0,5 %), Bulhaři (0,4 %) či Poláci (0,3 %). Například na Krymu ovšem převládají Rusové (58,5 %) a podobně je ruská národnost vysoce zastoupena také v nejvýchodnějších částech země, například v Luhanské (39 %) a Doněcké (38 %) oblasti. 

Poslední sčítání lidí je ale již 20 let staré a nové zhatila pandemie koronaviru. Výsledky tak již nemusí úplně reflektovat realitu, což ale ve své propagandě mohutně využívá sousední Rusko. Příští velké sčítání je naplánováno na rok 2023.

Jazyk jako jablko sváru

Na území současné Ukrajiny je úředním jazykem ukrajinština, kterou považuje za svůj mateřský jazyk bezmála 70 % obyvatelstva (viz Jazyk dávných Slovanů). Paradoxně však zdaleka neplatí, že ji všichni Ukrajinci ovládají. Důvody vyplývají z historického kontextu, především z dlouhodobé násilné rusifikace země v dobách carského Ruska i Sovětského svazu, kdy panovala snaha ukrajinský jazyk zcela vytlačit. A v některých městech se to skutečně téměř podařilo. Zatímco tedy ukrajinštinu používají zejména severní, střední a západní oblasti, na východě (Donbas, Charkov), ale i na jihu dominuje právě ruština. Na severovýchodě pak obyvatelé mluví nářečím zvaným suržyk, jež využívá ukrajinskou gramatiku a ruskou slovní zásobu. 

Rozkoly mezi věřícími 

Bariéru mezi obyvateli Ukrajiny umocňuje rovněž odlišné náboženské vyznání. Celkem 60 % Ukrajinců je věřících, přičemž většina ateistů pochází z východní, průmyslové části. Silný vliv si stále udržuje pravoslaví, které už ovšem také zasáhl rozkol: část všech ukrajinských věřících se hlásí k pravoslavné církvi Kyjevského patriarchátu (38,9 %) a k Ukrajinské autokefální (nezávislé) pravoslavné církvi (2,9 %). Ani jedna ze zmíněných skupin přitom neuznává nadřazenost Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (29,4 %). 

Krym: Výbušný poloostrov je centrem svárů již stovky let

Na západě země (především v oblasti Haliče) se lidé hlásí k řeckokatolickému vyznání (14,7 %), které je do značné míry nositelem patriotických hodnot: část mší se například slouží ve staroslověnštině – a naopak liturgii slouženou rusky by řečtí katolíci nikdy nepřijali.