Proč Vincent van Gogh zamířil právě do Arles? Po pravdě to není přesně známo. Velmi obdivoval obrazy marseilleského malíře Adolpha Monticelliho (1824–1886), které viděl v Paříži. A je tedy možné, že Arles nemělo být konečnou zastávkou na jeho cestě.

Mohli ho inspirovat i jiní umělci, s nimiž se v Mekce umění poznal, s jistotou byl v Arles například Edgar Degas. Jeho představy o jihu zřejmě formoval i bodrý Tartarin z Tarasconu (1872), kterého van Gogh četl a často se o něm v dopisech zmiňoval. Mlýn autora románu Alfonse Daudeta stojí kousíček od Arles. O Provence snil už na podzim roku 1886 v Paříži: „Na jaře – řekněme v únoru nebo i dříve – snad pojedu na jih Francie, do krajiny modrých tónů a veselých barev,“ psal příteli v Anglii. 

Japonská Provence a tvořivé běsnění

Z korespondence je patrné, že zásadní podnět k cestě do Provence van Goghovi daly japonské dřevořezy, které pro vývoj moderny měly podobný význam jako antika pro renesanci. Emilu Bernardovi krátce po příjezdu do Arles napsal: „Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů. Voda v krajině vytváří plochy krásně smaragdové nebo sytě modré, jaké můžeme vidět v crépons (typ japonského tisku).“ A bratru Theovi už rezolutně sdělil: „(...) jsem v Japonsku a potřebuji jen otevřít oči.“

Později van Gogh doplnil: „Víš, že jsem přišel na jih z tisíce důvodů. Chtěl jsem vidět jiné světlo, myslel jsem, že nám pozorování přírody pod jasnou oblohou umožní lépe pochopit japonský způsob vnímání a kreslení. Přál jsem si také vidět toto silnější slunce, protože mám pocit, že jinak nejde porozumět Delacroixovým obrazům z hlediska provedení a techniky, a protože cítím, že barvy na severu halí mlha.“ 

Jako kdyby se napil z pramene Múz, s úžasnou jistotou Vincent van Gogh na jihu překonal veškeré rozpaky v tvorbě a suverénně maloval jeden motiv za druhým. Hledal je hlavně za městem, nicméně někdy překonal plachost a maloval mezi lidmi, přímo v centru Arles. Tvořil horlivě, jako by chtěl dokázat, že si bratrovu podporu zaslouží a neúspěch, který sklízí, není dílem lenivosti. „Maluji jako náměsíčník,“ napsal.

Avšak posiloval se při tom neúměrně alkoholem, kávou a nikotinem. Na jídlo ani nejspíš mnoho nezbývalo a sám si stěžoval na žaludeční potíže. „Místo abych dostatečně a pravidelně jedl, udržoval jsem se jen kávou a alkoholem. To všechno přiznávám, ale abych dosáhl vrcholného žlutého tónu, jaký se mi podařil v tomto létě, musel jsem se poněkud nadopovat,“ napsal Theovi koncem roku 1888. Ještě předtím přiznal: „Cítím, že musím tvořit až do duševního zničení a tělesné prázdnoty, právě proto, že nemám vůbec žádné prostředky, jak kdy vynahradit naše výdaje.“ Vincent zkrátka platil své umění vlastním tělem a to, co přišlo toho roku o Vánocích, byl jen další, ale rozhodující krok v sebeničení.  

Gauguin a bratrstvo umělců

Po příchodu do Arles se malíř ubytoval v hotelu Carrel, který v květnu vystřídal za Café de la Gare, jelikož ho hoteliér „bral na hůl“. Město, které proslulo jako galský Řím a dodnes se pyšní řadou antických památek, tehdy obývalo 23 tisíc lidí. Vincenta ale monumenty zjevně nezajímaly, v dopisech se zmínil jen o fasádě románské baziliky sv. Trofima a do arény vkročil kvůli býčím zápasům, nikdy slovem nezakopl ani o nekropoli Alyscamps, byť ji s Gauguinem malovali. Pověstná krása Arlesanek ho však chladným nenechala a stal se občasným zákazníkem bordelu, u jehož obyvatelek cítil spříznění osudem, stejné „vyvržení a odmítnutí společností“.

Prvního května, na své jednatřicáté narozeniny, si pronajal jedno křídlo dvojdomku těsně za hradbami – slavného Žlutého domu. Prozatím bylo neobyvatelné a sloužilo mu jako ateliér a skladiště obrazů, avšak v srpnu, po smrti bohatého strýčka Vincenta, je z dědictví mohl zrenovovat, vybavit a od poloviny září obývat. „Můj dům je zvenku natřený žlutou barvou čerstvého másla,“ psal malíř sestře. Žlutá ale byla především barvou slunce. „Slunce, světlo, které z nedostatku lepšího označení mohu nazvat žluté, bledě sírově žluté, bledě citronově žluté. Ach, jak je žlutá krásná!“

Vincent van Gogh byl prvním umělcem, který se v Arles usadil. Nechtěl tu ale zůstat sám, snil o společenství umělců, které utvoří všichni jeho dobří pařížští známí v čele s Paulem Gauguinem. Podobně jako v bretaňském Pont-Avenu. Po získání Žlutého domu byl to myšlenkou úplně posedlý. Emile Bernard přislíbil přijet koncem zimy, Gauguinovi se nechtělo a k cestě se odhodlal jen proto, že se potřeboval zotavit a byl zavázán Theovi, na nějž zase naléhal Vincent. Ten se mistra nemohl dočkat, nadšeně mu připravoval pokoj, který vyzdobil sérií Básníkova zahrada a obrazy Slunečnic, jež oba milovali. 

„Veselé“ Vánoce

Gauguin konečně dorazil z Pont-Avenu do Arles 23. října. Nenadchla ho ani krajina ani provinční město, jelikož v hlavě už měl zase tropy. Byl skoupý i na chválu Goghových obrazů, byť jej jako umělce uznával. Líbily se mu jen Ložnice a Slunečnice. Společně hospodařili ve Žlutém domě, Gauguin se jako pravý guru ujal vedení domácnosti a vnesl do ní jistý řád, vařil (podle Vincenta perfektně) a Gogh chodil nakupovat. A samozřejmě malovali, některé motivy společně, a pozoruhodně se ovlivňovali. Nejmarkantnějším dokladem jsou van Goghovy pohledy na Alyscamps zachycené v gauguinovské kompozici, u Gauguina je patrný zase posun v barevném ladění pláten. „Večer jsme úplně mrtví, jdeme do kavárny a pak brzy spát,“ píše Vincent bratrovi, a je rád, že není sám. 

Soužití však nebylo nijak idylické a debaty o umění a tvorbě často končily hádkou a jednou i absintem vychrstlým Gauguinovi do tváře. V polovině prosince sdělil Gauguin Theovi, že se bude muset vrátit do Paříže, jelikož se s bratrem nesnesou kvůli „neslučitelným náturám“, a podobně cítil Vincent, že jeho spolubydlící je „poněkud nespokojen s Arles, žlutým domem a především se mnou.“ Napětí eskalovalo, když nepřestávající déšť uvěznil umělce doma.

V neděli 23. prosince van Gogh pracoval na portrétu Augustiny Roulinové, pak se ale strhla prudká hádka a Gauguin odešel do parku u domu. Později Emilu Bernardovi líčil, že když za sebou slyšel kroky, ohlédl se a spatřil rozrušeného van Gogha (až patnáct let nato ve své autobiografii uvedl, že v jeho ruce uviděl břitvu a cítil se ohrožen). Ten se ale otočil a spěchal domů. Gauguin v předvečer Štědrého dne přespal v hotelu.

Vincent si zatím uřízl boltec ucha, a když zastavil krev, zabalil ho do kapesníku a půl hodiny před půlnocí ho doručil do nevěstince, který obvykle s Gauguinem navštěvovali, dívce jménem Rachel se slovy: „Opatruj pečlivě tento předmět.“ Nato se vrátil domů.  Ráno bylo Arles na nohou, protože Rachel zburcovala policii. Ta Vincenta našla v zakrvácené posteli a dala ho převézt do nemocnice. Gauguin asi 26. prosince odjel do Paříže a vícekrát se s van Goghem nepotkal. 

Cesta do blázince

Odborné diagnózy van Goghova stavu, který se poprvé výrazně projevil o Vánocích, jsou početné i protichůdné jako stylové výklady jeho díla. Nejčastěji se uvádí, že trpěl epilepsií nebo schizofrenií způsobenou absintem, syfilidou, nedostatkem jídla a stimulanty, jimiž dosahoval „vrcholného žlutého tónu“. Sám později popsal halucinace, jež měl při záchvatech, projevovaly se zvuky a vizemi. Ještě před příjezdem Gauguina bratrovi napsal: „Jsem zase jednou blízko stavu šílenství. A kdybych neměl do jisté míry dvojí náturu, mnicha a malíře, byl bych už dávno a zcela propadl zmíněnému stavu.“ V rodině byly k duševní chorobě dispozice (léčila se jedna ze sester a nemoc nakonec dostihla i Thea). 

Vincent si své „šílenství“ skutečně připustil až v léčebně v Saint-Rémy. Čtrnáct dní po vánoční příhodě byl totiž z nemocnice v Arles propuštěn. Přes přechodná zlepšení na duši i na těle se ale jeho stav jen zhoršoval a nový záchvat přišel za měsíc. Nato asi 30 agilních občanů Arles podalo na úřad petici s návrhem, aby byl van Gogh pro obecné ohrožení internován. Stalo se tak koncem února. „Pokud to mohu hodnotit, vlastně nejsem duševně nemocný,“ psal bratrovi. „Sám uvidíš, že obrazy, které jsem udělal v době mezi záchvaty, jsou klidné a ne horší než jiné.“

V březnu 1889 navštívil van Gogha Paul Signac. „Váš bratr se těší dobrému zdraví, fyzicky i mentálně,“ napsal Theovi. Nicméně v květnu van Gogh kapituloval a dobrovolně odešel do ústavu, bývalého kláštera v Saint-Rémy nedaleko Arles. Zde se ocitl mezi deseti pacienty, jejichž léčba spočívala ve dvou koupelích týdně, na rozdíl od nich mohl klášter opouštět a malovat v okolí, aby se večer opět vrátil do své cely. 

TIP: Van Goghovy záchvaty zřejmě způsobila nucená abstinence

Úděl malíře a mnicha v jedné osobě se naplnil. Počátkem roku 1890 na výstavě belgického Sdružení XX se prodal jediný Vincentův obraz. Záchvaty se ale zintenzivňovaly a malíř se při nich pokusil pozřít jednou barvy, podruhé petrolej. Po ročním pobytu v klášteře, jako by cítil volání severu a blízkých, požádal o propuštění a na Theův návrh se odjel léčit do Auvers-sur-Oise u Paříže. Tady se 27. července 1890 postřelil revolverem a za dva dny zemřel v bratrově náruči. „Chtěl jsem, aby to teď skončilo,“ byla prý jeho poslední slova. Zdrcený Theo zemřel v lednu 1891. 

Podle šéfky programu NASA pro lety lidí do vesmíru Kathy Luedersová zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Moskva chtěla od spolupráce na provozu ISS odstoupit v návaznosti na invazi na Ukrajinu. Americká vesmírná agentura NASA ale zvažuje způsoby, jakými by mohla udržovat Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) na oběžné dráze bez ruské pomoci.

Vyjádření přichází poté, co šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin minulý týden ostře reagoval na americké sankce uvalené na Rusko kvůli vpádu vojsk do sousední země. Rogozin mimo jiné naznačoval, že Rusové by mohli spolupráci kolem ISS ukončit, načež by mohl následovat „nekontrolovaný sestup“ stanice na území USA nebo Evropy. „ISS nelétá nad Ruskem, takže všechna rizika jsou na vaší straně,“ uvedl Rogozin.

Rogozin k aktuálním sankcím uvaleným na Rusko uvedl, že podle něj nejde o nic nového. „Chcete nám blokovat přístup k odolné vesmírné mikroelektronice? To už jste zcela oficiálně udělali v roce 2014,“ uvádí šéf Roskosmosu na Twitteru. Kromě toho Rogozin obvinil Spojené státy z toho, že „chtějí zničit konkurenci na trhu vesmírných nosných raket“.

Kdo zastoupí Rusko?

Rusko je pro provoz vesmírné stanice naprosto klíčové, neboť zodpovídá za její pohon a za kontrolu dráhy letu. K tomu slouží motory připojené vesmírně lodě Progress, které se pravidelně zapínají a udržují stanici asi 400 kilometrů nad povrchem Země. Spojené státy se starají o podporu života a dodávky energie. Obě země také na ISS vysílají své astronauty, přičemž aktuálně jsou na ISS dva Rusové a tři američtí astronauti společně s Němcem Matthiasem Maurerem.

Luedersová v pondělí řekla, že spolupráce v této souvislosti formálně pokračuje a že americká strana nepozoruje „v pracovní rovině žádné signály, že by naši protějšci nebyli odhodláni“ pokračovat. „Zároveň neustále hledáme způsoby, jak navýšit operační flexibilitu, a naši přepravci nákladu se zabývají doplněním různých možností,“ uvedla Luedersová. Jmenovala společnost Northrop Grumman, jejíž loď Cygnus je podle výrobce schopna ISS pohánět bez přispění ruských motorů. Také zmínila SpaceX, jejíž šéf Elon Musk na twitteru zveřejnil logo své firmy v reakci na řečnickou otázku Rogozina, kdo by zachránil vesmírnou stanici před pádem na Zemi.

Luedersová ovšem zdůraznila, že jde pouze o nouzové možnosti. „Bylo by pro nás velmi obtížné fungovat samostatně. ISS je mezinárodní partnerství... byl by to smutný den pro mezinárodní spolupráci, pakliže bychom nebyli schopni nadále pokojně pracovat ve vesmíru,“ řekla.

Mise na Mars v ohrožení

Ruská agrese na Ukrajině již vyústila k narušení plánů vesmírných misí. Odložena bude zřejmě mise Exomars, která měla dopravit evropský rover Rosalind Franklin na povrch Marsu. Do vesmíru jej měla vynést ruská raketa Sojuz a tamní vesmírná agentura se podílela také na vývoji přistávacího modulu Kazačok a některých přístrojů roveru.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

Na společném pondělním setkání zástupců 22 zemí Evropské vesmírné agentury zatím nedošlo k žádnému finálnímu rozhodnutí, pokračující spolupráce s Ruskem se však jeví jako nepravděpodobná. Důvodem je ruská invaze na ukrajinské území a následné sankce (nejen) evropských zemí.

Voda je nejdůležitější složkou přírodního prostředí naší planety a neustále se pohybuje. V rámci svého globálního cyklu se přesunuje mezi mraky, souší a oceány. Jde o nesmírně rozsáhlý a komplikovaný systém, který se každý den dotýká našich životů. Právě díky neustálým přesunům vody je prostředí souše obyvatelné a půda úrodná.

Vodní cyklus je sice masivní a má rozměry planety, to ale neznamená, že by nemohl podléhat změnám. Vše nasvědčuje tomu, že na něj intenzivně působí globální oteplování. Projevuje se například tím, že se voda pohybuje od suchých oblastím směrem k vlhkým oblastem. Takové přesuny vody prohlubují extrémy počasí – vlhké oblasti jsou stále vlhčí a suché oblasti jsou stále sušší.

Změna koloběhu vody

Právě na tyto změny se zaměřil tým odborníků, který vedl Taimoor Sohail z australské Univerzity Nového Jižního Walesu v Sydney. Šlo o komplikovaný výzkum, neboť zhruba 80 procent srážek a vypařování vody na Zemi odehrává v oblastech oceánů. To se ale podle vědců mění.

TIP: Planeta se ohřívá a jezera tím přicházejí o životadárný kyslík

Badatelé při výzkumu využili data o slanosti vody v oceánech a výsledky jejich studie potvrdily, že se voda v globálním cyklu přesouvá z teplých oblastí do chladných, jak se očekávalo. Zároveň se ale ukázalo, že se této vody přesunulo 2× až 4× více, než kolik předpokládaly dosavadní klimatické modely. „Díky dřívějším studiím jsme věděli, že se globální cyklus vody mění a že narůstají extrémy. Nevěděli jsme ale, jak masivní tyto změny už teď jsou,“ okomentoval zjištění matematik a postdoktorandský výzkumný pracovník Taimoor Sohail. „Změny vodního cyklu mohou mít zásadní dopad na infrastrukturu, zemědělství a biologickou rozmanitost,“ dodává Sohail.

Masopust se v křesťanském kalendáři kryje s obdobím, nazývaným liturgické mezidobí. Tento čas je rozprostřen mezi koncem vánoční doby a Popeleční středou, která znamená začátek čtyřicetidenního půstu a příprav na Velikonoce. Vánoční dobu neuzavírá 6. ledna svátek Zjevení Páně (lidově Tří králů), jak se mnohdy uvádí, ale teprve neděle, která po něm následuje. Masopust tedy oficiálně začíná v rozmezí od 7. do 14. ledna.

Stejně je kvůli pohyblivosti Velikonoc proměnlivý i jeho závěr. Jak je známo, Velikonoce se slaví v neděli po prvním jarním úplňku a předchází jim čtyřicetidenní postní období (nepočítá se do něj 6 postních nedělí, s nimi půst čítá 46 dní). Masopust tím pádem končí v rozmezí 3. února až 9. března a jeho délka se tak rok od roku liší.

I sám jeho název je poněkud zavádějící. Slovo masopust totiž vzniklo spojením slov maso a pustit, tedy přestat jíst maso. Toto označení se původně vztahovalo až k střídmé době předvelikonoční. Teprve později se tak začalo nazývat období, jež jí předchází a které má paradoxně opačný charakter.

Od minulosti k dnešku

Do posledních dnů masopustu, nazývaných lidově ostatky, voračky, končiny, fašank, bláznivý dny, se soustřeďují obchůzky maškar, hojné jídlo a pití, pokrmy masité a tučné, obřadní tance a hry. Typické je uvolněné chování lidí a beztrestné parodování téměř všeho, co jindy platí za uznávanou normu. Je to svět naruby, vše je dovoleno. Obyčeje konce masopustu na zlomu zimy a nového jara měly zabezpečit úrodu a plodnost zvířat i lidí v nadcházejícím čase obnovené vegetace. K rituálům přechodu patří symbolické zabíjení a následné oživení zvířecí masky či masky Masopustu na duálním principu konce a nového začátku. 

Smyslem maskování je změna identity člověka, což v dávných dobách znamenalo komunikaci s nadpřirozenými silami. K přeměně docházelo pomocí líčení obličeje, škraboškou i převlekem. V lidovém prostředí k tomuto účelu sloužily přírodní materiály symbolizující plodnost, hojnost a úrodnost (kožešina, sláma, hrachovina), dále textilní součásti a kašírovaný papír, později divadelní kostýmy.

TIP: Bůh, krev a rituály: Řada dnešních svátků má předobraz v krvavých rituálech

Ztvárnění zvířat je rozmanité, nacházejí se mezi nimi jak domácí, tak cirkusová: medvěd, kůň, koza, kráva, kohout, čáp, slon nebo velbloud. Antropomorfní masky napodobují a parodují rozličné profese (kominík, policajt, flašinetář, voják, řezník, doktor), postavy z cirkusu a z jiných etnik (cikán, turek, žid), včetně cizokrajných (indiáni, afrikáni). Maskování přejalo prvky z agrárních kultur střední a západní Evropy předkřesťanského období, z antických slavností i z městské kultury pozdního středověku. V měnící se společnosti přecházelo v zábavnou hru. 

Války a další konflikty v průběhu celé lidské historie vedly ke smrti asi jedné miliardy lidí. Toto množství ale bledne ve srovnání s tím, kolik lidí usmrtili komáři. Odborníci odhadují, že během posledních 50 tisíce let téměř polovina lidí zahynula kvůli komárům, lépe řečeno kvůli infekcím, které komáři přenášejí. Když jsou komáři tak smrtící, měli bychom usilovat o jejich kompletní likvidaci, jak se domnívají někteří odborníci?

V té souvislosti je podstatné, že zdaleka ne každý komár je pro člověka nebezpečný. Jak uvádí Steven Sinkins z Centra pro výzkum virů britské Univerzity Glasgow, z celkového počtu asi 3 500 známých druhů komárů zhruba jen 100 druhů saje lidskou krev a přenáší mezi lidmi infekce. Například komáři rodu Culiseta často sají lidskou krev, ale není známo, že by přenášeli nebezpečnou chorobu. Lesní komáři rodu Toxorhynchites, běžní po celém světě, zase dávají před krví přednost sladkému nektaru.

Cílená likvidace

Jako efektivnější strategie se proto jeví zaměření se na konkrétní druhy komárů. V tomto směru již existuje několik možností, například vypouštění komárů nakažených bakteriemi rodu Wolbachia, které narušují rozmnožování komárů. Také je možné blokovat přenos lidských infekcí komáry na molekulární úrovni nebo třeba použít genetické zásahy, které sabotují rozmnožování komárů.

TIP: Invaze společně s infekcí: Ve východní Africe se šíří nebezpeční komáři

Pokud bychom usilovali o zničení všech komárů, zřejmě by to narušilo potravní vazby v mnoha ekosystémech. Komáři jsou totiž hlavním zdrojem potravy řady živočichů, včetně netopýrů, ptáků, žab, ryb a vážek. Tyto živočichy by vymizení komárů mohlo, přinejmenším dočasně, ohrozit. Například vážkám se někdy přezdívá „komáří jestřábi“, protože mohou ulovit až 100 komárů denně. Doposud není jasné, do jaké míry by zmizení všech komárů postihlo ekosystémy. Každopádně bychom měli při případném rozhodování o osudu komárů tyto věci důkladně vážit.

Pro Kriegsmarine jako takovou se fatálním rozhodnutím stala invaze Norska na jaře 1940. Ačkoli německé kombinované jednotky hornatou zemi dobyly, na moři se odehrálo několik střetů ústících ve ztráty, které si námořnictvo nemohlo dovolit.

Přesto Erich Raeder do korzárské války stále vysílal, co mohl – tedy jak ozbrojené civilní lodě, tak nejtěžší jednotky, a to až do té doby, než byla v květnu 1941 na své první plavbě ztracena nejmodernější německá bitevní loď Bismarck. Pak zbytku velkých lodí nezbylo než přistoupit ke strategii „Fleet in being“ – uzavřít plavidla do přístavů, kdy pouhá možnost jejich vyplutí na sebe vázala poměrně početné spojenecké síly. 

Dva kohouti

Ponorky si ale i nadále vedly dobře, zvlášť když se jim obsazením Norska a především Francie otevřela přímá cesta na volný oceán. To ovšem způsobilo rostoucí vliv admirála Dönitze, který se uměl vetřít do Hitlerovy přízně, zatímco Raeder kontakt s vůdcem vyhledával jen v nejnutnějších případech. Všechno směřovalo ke konfliktu, ke kterému došlo na začátku roku 1943.

Záminkou se stala bitva v Barentsově moři (31. prosince 1942), jeden z mála výpadů německých těžších lodí, které si ani za několik hodin boje nedokázaly poradit se slabou ochranou britského konvoje. Rozzuřený Hitler povolal Raedera „na kobereček“ a v přítomnosti vysokých důstojníků Wehrmachtu na starého admirála dobrou hodinu řval.

Nová role bez pravomocí

Když teatrální výstup skončil, Raeder ho požádal o rozhovor mezi čtyřma očima, v jehož úvodu diktátorovi předložil svou rezignaci. Hitler se uklidnil, rezignaci přijal a dal velkoadmirálovi poslední úkol – určit svého nástupce. Raeder navrhl admirály Rolfa Carlse a Karla Dönitze a druhý jmenovaný 30. ledna 1943 skutečně převzal místo vrchního velitele.

Odstupující velkoadmirál obdržel titul inspektora námořnictva (ovšem bez jakýchkoli pravomocí) a do konce války se zúčastnil jen dvou „akcí“. V létě 1943 vedl německou delegaci na pohřbu bulharského cara Borise a později předal maďarskému regentovi Horthymu dárek v podobě motorového člunu.

Před norimberským tribunálem

Konec války zastihl Raedera v nemocnici v Postupimi-Babelsbergu, kterou obsadila sovětská vojska. Ačkoli se okupační správa k významnému válečnému zajatci chovala nadmíru velkoryse, na konci května 1945 Raeder málem zemřel na srdeční záchvat. Když se zdravotní stav zlepšil, se svou ženou odletěl do Moskvy. Manželé bydleli pod formálním dozorem v přepychovém venkovském sídle, kde bývalý velkoadmirál na přání sovětské strany sepisoval memoáry.

Aniž to politicky vždy naivní námořník tušil, v podstatě psal materiál pro svou obžalobu, protože na podzim stanul před norimberským tribunálem. Soud jej shledal vinným ze zločinů proti míru, plánování a vedení útočné války a z válečných zločinů. V posledním bodě obžaloby – z genocidy, holocaustu a zločinů proti lidskosti – byl shledán nevinným. I tak to stačilo na doživotní trest, nicméně 26. září 1955 se takřka osmdesátiletý stařec dočkal propuštění na svobodu ze zdravotních důvodů.

TIP: Korzárův konec: Konec německého bitevního křižníku Scharnhorst

V příštích dvou letech nadiktoval své memoáry a zdálo se, že se jeho celkový zdravotní stav lepší. Když ale v roce 1959 zemřela jeho manželka Erika, Raeder ztratil o bytí na tomto světě zájem a po několika měsících svou ženu následoval. 

Jednotlivé ptačí druhy se při letu pohybují v různých výškách a mnohým z nich nedělají potíže ani hladiny přesahující pět tisíc metrů, kde by člověk vzhledem k teplotě a nižšímu podílu kyslíku bez potřebného vybavení nepřežil. Ptáci se nicméně náročným podmínkám fyziologicky přizpůsobili, například díky hemoglobinu schopnému vázat víc kyslíku.

Na migračních trasách přes velehory se pak řada druhů dostává ještě výš: Třeba husy indické se během pravidelných přeletů přes Himálaj pohybují zhruba osm tisíc metrů nad mořem a jeřáby popelavé se podařilo pozorovat ještě o dva kilometry výš. 

TIP: Extrémní letci: Husy indické umí regulovat svůj metabolismus podle potřeby

Primát ovšem drží africký sup krahujový: Tento kriticky ohrožený mrchožrout bez potíží plachtí až deset kilometrů nad zemským povrchem. A v roce 1973 dokonce jednoho ze zmíněných opeřenců nešťastnou náhodou zachytil motor letadla, jež právě přelétalo ve výšce 11 300 metrů nad Pobřežím slonoviny.

Americká vesmírná agentura NASA v těchto dnech plánuje vypustit suborbitální raketu v rámci pozoruhodné mise LAMP (Loss through Auroral Microburst Pulsations). Jde o dvoustupňovou raketu Black Brant IX, která se vznese ze zamrzlé Aljašky, z výzkumného střediska a základny pro vypouštění suborbitálních raket Poker Flat Research Range severně od města Fairbanks.

Cílem experimentu LAMP  je pátrat po mechanismech, které jsou zodpovědné za pulsující polární záře. Určitá část polárních září se projevuje pulsováním, které se zapíná a vypíná každých zhruba 2 až 20 sekund.

Projekt se zaměřuje především na „mikrovýtrysky“. Jde o jev, při němž se vysokoenergetické elektrony ze zemské magnetosféry pohybují směrem k Zemi v kratičkých výtryscích, které trvají asi jednu desetinu sekundy. Vědci je podezřívají, že by mohly nějak souviset s pulsujícími polárními zářemi, zejména pokud jde o jejich rychlé blikání v rámci jednotlivých pulsů.

TIP: Suborbitální raketa programu RockSat-X vynesla báječné studentské projekty

Suborbitálmí raketa experimentu LAMP má na palubě celou řadu přístrojů pro výzkum pulsující polární záře, které prostudují elektrony, plazma, magnetická pole a také viditelnou složku polární záře. Na experimentu LAMP se podílejí i pozemní přístroje, včetně kamer pro sledování celé oblohy, vysokorychlostních kamer a magnetometrů.

Pro zjednodušení se vědci z univerzity v Tel Avivu v Izraeli a švýcarského Technologického institutu v Curychu zabývali pouze samci a zjistili, že zatímco u větších živočichů se vyvinul složitější motivační systém homosexuálního chování – například upevňování vzájemného spojenectví u racků a některých primátů – hmyz se zřejmě se stejným pohlavím páří nepromyšleně v překotné snaze zajistit si potomstvo. V některých případech na samečcích ulpí pach samičky, s níž se zrovna pářili, čímž dochází k vysílání matoucích signálů vůči ostatním samečkům. Jindy jsou si samci a samičky tak podobní, že se navzájem nedokáží rozeznat dřív, než se pokusí o milostný akt.

TIP: Ptačí sexualita: Nezaměstnaní opeřenci navazují homosexuální svazky

Z některých výzkumů vyplývá, že hmyz může mít s rozpoznáním vhodného partnera takové potíže, že se pokusí spářit například i se skleněnou lahví, která mu připomíná samičku velkých rozměrů.

„Sofistikovanější“ přístup byl zaznamenán u motýlů a vos, které používají páření s jedinci stejného pohlaví k odpoutání pozornosti soků od samiček. Někteří brouci dokonce předávají sperma jiným samcům ve snaze dopravit je touto cestou k samičce, ačkoli se tato technika nezdá být příliš efektivní. Ve většině případů však homosexuální chování u hmyzu není důsledkem promyšlené strategie a dochází k němu omylem.