Snovačka ostrovní (Steatoda nobilis) připomíná svou obávanou příbuznou – snovačku jedovatou (Latrodectus mactans), široce známou jako černá vdova. Na rozdíl od své sestřenice není snovačka ostrovní pro člověka příliš nebezpečná, její kousnutí je ale dost bolestivé a zahrnuje nemalé riziko nebezpečné bakteriální infekce.

Snovačka ostrovní měří v průměru jen okolo centimetru (samičky jsou o pár milimetrů  větší) a pochází z Madeiry a Kanárských ostrovů. V poslední době se úspěšně šíří po světě, například v Evropě nebo v severní a jižní Americe, přičemž jí zřejmě hraje do karet změna klimatu. Je to nenáročný lovec, který si troufne i na malé obratlovce a postupem času se z ní stal jeden z nejúspěšnějších invazních pavoučích druhů.

Zdatný lovec netopýrů

Snovačka ostrovní postupně dobývá i Britské ostrovy, kde rychle postupuje na sever. Odborníci nedávno zaznamenali pozoruhodný případ v hrabství Shropshire, které se nachází ve střední Anglii, na hranicích s Walesem. Snovačka ostrovní tam do své pevné pavučiny ulovila nejméně dva netopýry, přičemž mládě již bylo konzumované, zatímco dospělý netopýr v pavučině stále žil. 

TIP: Severní Georgii zaplavují miliony velkých invazních pavouků křižáků

Podle vědců jde celosvětově o první známý případ, kdy pavouk ze skupiny snovaček chytil a usmrtil netopýra. Jde také o první známý případ usmrcení obratlovce tímto druhem pavouka ve Velké Británii. Odborníci doporučují zařazení snovačky ostrovní mezi nebezpečné invazní druhy Evropské unie. Není to totiž poprvé, kdy se její kořistí stal chráněný živočich. S postupující invazí budou podle vědců podobné případy určitě přibývat a v sítích snovaček by se mohly vedle chráněných druhů ocitnout i vzácné či ohrožené druhy.

Netopýr hvízdavý, nebo netopýr nejmenší zachycený v pavučině snovačky ostrovní. (foto: Ecosphere, John P. Dunbar, CC BY 4.0)

„Udělej s nimi, co uznáš za vhodné,“ vzkazuje Knut Veliký, novopečený král Anglie, svému bratrovi Olafu Švédskému. Jeho slova se týkají synů předchozího anglického krále Edmunda II. Železobokého. Chlapci Eduard zvaný Vyhnanec a Edmund jsou vydáni na milost a nemilost vikinskému vládci. Naštěstí je Olaf pošle do Uher, kde se dědiců anglického trůnu ujme král Štěpán I.

Edmund ve vyhnanství sice zemře, zato Eduard si na uherském královském dvoře najde nevěstu – princeznu Agátu. Právě tomuto páru se narodí kolem roku 1046 budoucí královna Skotska Markéta. Ji a její sourozence vychovává sama Agáta. Brzy jim však bude dopřáno lepší vzdělání.

Následník

Kolem roku 1057 se Eduard se svou rodinou vrací zpět do rodné Anglie. Povolal ho tam současný anglický král Eduard Vyznavač, který se chystá svého jmenovce označit za následníka trůnu. Zdá se, že se blýská na lepší časy. Markéta se vzdělává pod vedením benediktinů ve francouzštině a studuje teologické spisy. Jenže období pohody netrvá věčně!

Krátce po příjezdu do Anglie Markétin otec umírá. Po něm vydechne naposledy i anglický král Eduard Vyznavač. Co teď? Princeznin bratr Edgar je ještě příliš malý. Místo něj se tedy ujímá vlády vlivný šlechtic Harold. Jenže po anglické koruně touží i normanský vévoda, který vstoupí do dějin jako Vilém Dobyvatel. Roku 1066 Vilém porazí svého konkurenta Harolda a usedne na trůn. Na to však Agáta ani její děti nečekají. Na lodi prchají na kontinent. Podaří se jim dorazit do cíle?

Jako z románu

Strhne se strašlivá bouře. Silný vítr zanese loď s uprchlíky ke skotskému pobřeží. Zde vládne nelítostný nájezdník, který si libuje ve vypalování kostelů a vraždění nevinných, Malcolm III. Jak asi skotský král s nebohou rodinou naloží? Ctnostná a zbožná Markéta prý drsného válečníka naprosto okouzlí. Odzbrojen jejím půvabem prý okamžitě požádá o její ruku. Takto romanticky nám setkání Malcolma III. s jeho budoucí chotí líčí legendy. Skutečnost je však zřejmě mnohem prozaičtější.

Princezna patří k posledním potomkům anglosaských králů. Skotský vladař zřejmě ve sňatku s ní větří šanci na anglickou korunu. Jak se k Malcolmově žádosti postaví Markéta? Sice se chtěla podobně jako její sestra Kristýna stát jeptiškou, avšak nemá moc na vybranou. Vždyť cizí panovník drží ji i její blízké v hrsti! Zhruba roku 1070 se tak koná slavná svatba, která změní osud celého Skotska…

Ochránkyně chudých

Zástupem se proplétá skotská královna se svým doprovodem. Rozdává mince, jídlo, šatstvo a potřebným neváhá darovat ani své šperky. Když jí samotné dojdou prostředky, žádá o dary pro chudé své průvodce a dokonce tajně bere peníze ze soukromé pokladny svého manžela. Ve skutečnosti se to však Markétě před jejím chotěm utajit nepodaří. Malcolm III. moc dobře ví o lásce své ženy k chudým. Její drobné krádeže ve prospěch potřebných však přechází s úsměvem. Zřejmě Markétu miluje stejně jako veškerý skotský lid.

„Denně naslouchala chudým, navštěvovala špitály, dávala budovat kostely i kláštery, osvobozovala otroky, poskytovala pohostinství cizincům a uprchlíkům,“ spravuje nás o chování skotské královny mnich Teodorich. „Co by mohlo být soucitnější než její srdce? Kdo mohl být laskavější než ona k chudému?“ ptá se pro změnu Markétin zpovědník a životopisec Thurgot. Opravdu se dcera Eduarda Vyhnance chovala tak štědře, jak nám to líčí křesťanští kronikáři?

Žádné nebe není bez mráčku. Markéta si možná získala své poddané laskavým vystupováním, na druhou stranu jí však měli za zlé, že jim vnucuje Kristovu víru a náboženství jejich předků zavrhuje jako pověry. Rovněž svým synům nedala tradiční skotská jména, ale pojmenovalo je anglosasky. Copak to král Malcolm nezarazí?

Zjihlý barbar

Malcolm III. svým sňatkem s Markétou neprohloupil. Anglosaská princezna mu porodila celkem osm dětí, šest synů a dvě dcery. Snad proto jí král ochotně toleroval její výstřelky. Dokonce prý Markétě tlumočil, když diskutovala se zástupci skotské církve. Ač totiž vzdělaná šlechtična ovládala latinu, saštinu a i francouzštinu, gaelsky se domluvit nedokázala. Znamená to, že láska zvítězila nad tvrdým srdcem skotského vládce?

Královnini životopisci s dojetím líčí, jak se Malcolm III. se zvláštním zájmem díval na oblíbené knihy své ženy, převracel je v rukou a líbal jejich listy. Jedině tímto způsobem mohl  král dát najevo velkou úctu, kterou k Markétině zálibě chová. Přes veškeré úsilí své choti se totiž vládce Skotů nikdy nenaučil číst. A kromě vzdělání se Markétině snaze o převýchovu vymykal ještě v jednom podstatném ohledu. V jakém? Nechtěl se vzdát válčení! 

Krutá rána

„Zapřísahám tě, choti, abys nikam nejezdil,“ snaží se vážně nemocná královna zadržet svého manžela. Píše se rok 1093 a Malcolm III. se rozhodl uspořádat válečnou výpravu proti Vilému Rufovi, nástupci Viléma Dobyvatele. Nebezpečného podniku se zúčastní i jeho synové Eduard a Edgar. Jenže tentokrát Markéta skotskému králi domlouvá marně. Musí svému anglickému protivníkovi ukázat, že se Skoty nejsou žerty!

Skotská královna se usilovně modlí, když do komnaty vstoupí její syn Edgar. „Otec s Eduardem se vrátí později,“ slibuje princ matce. Nechce totiž umírající královně prozradit, že Malcolm i Eduard padli v bitvě u Alnwicku.

„Nezatěžuj svou duši hříchem lži, synu. Vždyť já dobře vím, že můj muž ani tvůj bratr již nikdy rodné Skotsko nespatří,“ s vážnou tváří se k Edgarovi obrátí Markéta. Princ tedy své matce strašlivou novinu vyzradí. Královnu naplní nesmírný žal, avšak po celé čtyři dny se nepřestává modlit. Odevzdána do rukou Božích vydechne naposledy. 

Skotská světice

Truchlící poddaní sledují, jak rakev se skotskou královnou mizí v opatství Dunfermline. „Bože, proč jsi nám vzal naši dobrou paní?“ naříkají lidé. Bez ohledu na oficiální vyjádření církve uctívají Markétu jako světici. Za svatou ovšem prohlásil anglosaskou princeznu až roku 1250 papež Inocenc IV. Katolická církev jí přisoudila roli patronky početných rodin, vdov, studujících i učenců. 

TIP: Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

Jak bývá u světců běžné, také Markétiny ostatky putují z místa na místo. Při těchto přesunech však světice přijde o hlavu! Ta se nenávratně ztratí během krvavé francouzské revoluce. Skončila opatrovaná lebka někde na smetišti či v anonymním hrobě? 

Jaderný arzenál představuje nejen mocnou zbraň, ale také účinný prostředek zastrašování. Ve druhé polovině 20. století se mezinárodní vztahy několikrát vyhrotily do té míry, že se příslovečný prst spoušti nepříjemně přiblížil.

Image

Čtěte také

Jaderné krize v historii (1): Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Vietnamské inferno | 1969

Vyčerpávající a prakticky bezvýsledné boje ve vietnamských džunglích, kde americká armáda operovala od roku 1964, měla ukončit právě atomová zbraň. Prezident Richard Nixon se po pěti letech bojů rozhodl, že dá nepříteli najevo odhodlání použít svůj nukleární arzenál.

Na Nixonův rozkaz se v říjnu 1969 rozběhla operace Velké kopí, v jejímž rámci vzlétly strategické bombardéry B-52 se smrtícím nákladem vodíkových pum, aby po celé tři dny kroužily podél sovětských hranic. Cíl byl jasný – touto demonstrací síly chtěl prezident ukázat, že se nebojí rozpoutat třetí světovou válku a donutit tak Sověty, aby přestali podporovat Severní Vietnam. Šéf Bílého domu tak rozehrál partii, ve které – jak sám později řekl – chtěl, aby mu protivníci uvěřili, že dosáhl bodu, kdy mohl udělat cokoli, aby ukončil válku. Byl si jist, že severovietnamský vůdce Ho Či Min bude sám žadonit o mír. V té době totiž probíhala mírová jednání v Paříži, ale ani jedna strana nehodlala ze svých pozic ustoupit.

Kreml ukázal, že má silnější nervy než sovětský velvyslanec v USA, který psal domů zprávy ve stylu „americký prezident je zcela mimo kontrolu“. Sověti ale přesto neustoupili a Američané své bombardéry po třech dnech odvolali zpět.

Proti argentinským městům | 1982

Válka o Falklandské ostrovy z jara 1982 představovala pro Argentinu příležitost, jak odvrátit pozornost obyvatelstva od vnitrostátních problémů. Britové si však rozhodně nehodlali nechat vzít část svého území a argentinské agrese se nezalekli. Vláda Margaret Thatcherové dokonce uvažovala o použití jaderných zbraní, a to v případě rizika porážky nebo při neúnosných ztrátách během vylodění. Britové v průběhu konfliktu značné ztráty od argentinského letectva skutečně utrpěli – přišli mimo jiné o šest plavidel. Avšak převaha elitních pozemních jednotek nad argentinskými branci byla natolik výrazná, že k nasazení nukleárního arzenálu nedošlo.

Podle některých zdrojů však „Železná lady“ nechtěla ponechat nic náhodě a vyslala k ostrovu Ascension, odkud k náletům na Falklandy vzlétaly dálkové bombardéry Vulcan, raketonosnou ponorku třídy Resolution. Ta měla čekat v pohotovosti a v případě rozkazu z Británie odpálit rakety Polaris na vybraná argentinská města. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o Cordobě.

Faktem také zůstává, že některé britské válečné lodě standardně měly na palubě taktické nukleární zbraně pro použití proti ponorkám. Rovněž probíhají debaty, zda se jaderná munice dodnes nenachází v trupu torpédoborce HMS Sheffield. Ten v květnu 1982 těžce poškodila argentinská střela Exocet a následně se v blízkosti Falkland potopil.

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygru a lvu třetí největší kočkovitou šelmou naší planety. Škála velikosti a hmotnosti jednotlivých kusů je přitom vskutku pozoruhodná – napříč všemi zeměmi, kde se vyskytuje, byla zjištěna průměrná velikost od 160 do 250 cm a hmotnost cca 30–100 kilogramů u samic a zhruba 35–120 kilo u samců. Jedinci z centrální Ameriky jsou podle záznamů v průměru téměř o polovinu menší a lehčí než jejich „bratránci“ z brazilského Pantanalu či venezuelských Llanos. 

Nádherná jaguáří kožešina, pro kterou býval (a i dodnes někdy je) zabíjen, je zlatavě žlutá až rezavě rudá s množstvím kruhových roset, jež obklopují menší tmavé skvrny. Na první pohled, když jaguára uvidíte např. na televizní obrazovce nebo na fotografii, může dojít k záměně s jinou kočkovitou šelmou – levhartem (Panthera pardus). Ovšem vzhledem k tomu, že levharti žijí v Africe a Asii, zatímco jaguáři se vyskytují výhradně v Jižní a Střední Americe, je záměna ve volné přírodě vyloučena.

Kromě odlišného místa výskytu se liší i v mnoha jiných parametrech – např. kresbou srsti a také stavbou těla. Jaguár je celkově mohutnější a podsaditější a má větší a širší hlavu s nesmírně silnými čelistmi. Vzhledem k velikosti těla nemá žádná z kočkovitých šelem silnější stisk než právě jaguár. Díky tomu je schopen usmrtit svou oběť tak, že jí zkrátka prokousne lebku.

Hlučná láska jaguárů

O rozmnožování a rodinném životě jaguárů toho moc nevíme a nadto většina poznatků pochází z pozorování zvířat chovaných v zajetí. Stejně jako třeba tygr, je i jaguár solitérní tvor a s jedincem opačného pohlaví se potřebuje setkávat pouze kvůli páření. Samec poté nastávající matku opouští a ta se o celou výchovu mláďat stará sama.

V jednom vrhu bývají až čtyři slepá koťata, která váží pouhých 700–900 gramů. Během následujících týdnů mláďata nejprve „prokouknou“ a začnou zvědavě prozkoumávat nejbližší okolí. Zhruba po půl roce života už doprovázejí svou matku na loveckých výpravách. Ve věku dvou let samici opouštějí a hledají si své vlastní teritorium. 

Měl jsem neskutečné štěstí, že jsem brazilské jaguáry mohl pozorovat nejen při běžných „každodenních povinnostech“, ale dokonce i během milostných hrátek. Většinou se tyto scény odehrávaly za „intimního osvětlení“, takže snímků mám pramálo. Ovšem zážitek z pozorování a především ze zvukového doprovodu, který páření jaguárů doprovází, se mi asi z hlavy nikdy nevykouří. Dvojice totiž vydává takové zvuky, že by se mi z nich ježily i chlupy na zádech, kdybych nějaké měl. 

Specialisté na lov kajmanů

Jaguár velice obratně leze po stromech, ale třeba na rozdíl od již zmíněného levharta dává přednost lovu na zemi a to především v noci. Není nijak vytrvalým běžcem, spíše jde o sprintera na krátké vzdálenosti. Stylem lovu hodně připomíná tygra a jeho úspěch závisí na tom, zda se dokáže k vyhlédnuté kořisti přiblížit dostatečně blízko a překvapit ji. Na jaguáří jídelníček se dostávají zvířata nejrůznější velikosti – od myší přes ryby, žáby, želvy, kapybary až po jeleny. 

V oblastech mokřadů jako je Pantanal nebo venezuelské Llanos se u jaguárů během posledních pár let vyvinula neobyčejná potravní specializace. Zejména samci totiž s oblibou číhají na nebezpečnou kořist – zubaté kajmany. Takový lov na kajmana, nebo alespoň pokus o něj, můžete s trochou štěstí vidět hlavně koncem léta. Tehdy hladina vody v řekách klesá na minimální úroveň a jaguáři si na vyšších březích zřizují dokonalé pozorovatelny, z nichž nad kajmanem získávají výhodu díky momentu překvapení a možnosti zaútočit na oběť z pro ně výhodné pozice. Já měl prozatím štěstí jen na pokusy, úspěšně ulovený kajman by byl z pohledu fotografa velmi vítanou nadstavbou. 

Budoucnost díky „Jaguářímu koridoru“?

V databázi Mezinárodního svazu ochrany přírody je jaguár veden jako „téměř ohrožený druh“, což znamená, že v blízké budoucnosti mu může hrozit vymírání. Pod tento stav se velkou měrou podepsal úbytek přirozeného prostředí, například v téměř celé severní oblasti někdejšího výskytu. Velmi výrazný pokles byl zaznamenán v 60. letech 20. století, kdy bylo v brazilské Amazonii kvůli kožešině ročně zabito 15 000 jaguárů. Detailní výzkumy prokázaly, že jaguár ztratil 37 % území svého původního rozšíření a na dalších 18 % o něm nejsou dostatečné informace. V některých regionech je ovšem vývoj pozitivnější a šance na přežití druhu je poměrně vysoká na sedmdesáti procentech současného rozšíření – to platí především o Amazonii, oblastech paraguayského Gran Chaca a brazilského Pantanalu, kde v tomto směru slaví úspěchy již zmíněný vliv ekoturismu.

TIP: Ocelot velký: Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace 

Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání místních rančerů a v propagování ekoturistiky. Organizace Panthera, která se zabývá ochranou velkých kočkovitých šelem na celém světě, se snaží jaguáry a oblast jejich výskytu monitorovat pomocí rádiových obojků a fotopastí. Odborníky této nadace překvapily výsledky genetické analýzy, které potvrdily, že od Mexika až po Argentinu žije jeden jediný geneticky totožný druh jaguára. Tento fakt vědce vedl k vytvoření iniciativy tzv. „Jaguářího koridoru“, který by celou populaci propojil i napříč lidmi využívanou krajinou. Byla by tím zaručena genetická pestrost, která je pro budoucnost těchto nádherných šelem naprosto zásadní.

Gravitační manévr je jedním ze zázraků nebeské mechaniky, bez nějž by výzkum vzdálených světů pravděpodobně nebyl možný. Vypouštění družic k jiným planetám je obecně velmi náročné na tah a výdrž raketového motoru. S tím souvisí potřeba značného množství paliva. Proto je výhodnější využít plně funkční a nezpochybnitelné fyzikální zákony. 

Podstata gravitačního manévru spočívá ve výměně hybnosti mezi sondou a planetou, u níž se postup provádí. Automat se kolem planety prosmýkne a získá rychlost (vůči Slunci) na úkor rychlosti oběžnice. Jelikož má ovšem oproti ní nesrovnatelnou hmotnost, může popsaným způsobem zásadně ovlivnit svůj pohybový stav a značně se urychlit, zatímco na pohyb planety má manévr jen zanedbatelný efekt. Vzhledem k oběžnici se příletová a odletová rychlost družice nemění; při pohledu ze soustavy spojené se Sluncem to však vypadá, jako by se od planety odrazila v potřebném směru.

TIP: Kosmické rychlosti: Jak rychle je třeba letět do vesmíru?

Nevýhodou uvedeného postupu je delší doba letu k cíli. Například sonda Rosetta, která v roce 2004 zamířila ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko, celkem třikrát proletěla okolo Země, než nabrala konečný směr ke svému cíli. Start takových sond se pak plánuje roky dopředu.

Animace trajektorie sondy Juno (foto: Wikimedia Commons, Phoenix7777, CC BY-SA 4.0)

Přírodovědec Carl Linné v roce 1753 přiřadil kakaovníku pravému odborný název Theobroma, což v překladu z řeckého originálu znamená doslova „pokrm bohů“. Důvod byl prostý: původní mezoamerické kultury, které prokazatelně užívaly tuto plodinu už ve 2. tisíciletí před naším letopočtem, považovaly kakaové boby za dar od svých božstev. 

Kupříkladu u Aztéků fungovaly i jako platidlo: 100 bobů tvořilo ekvivalent jedné krůty. Především si ale indiáni dopřávali nápoj vyrobený z fermentovaných kakaových bobů ochucený kořením, který nazývali xocolatl – v překladu hořká voda. Důkazy o tom poskytly tisíce let staré nádoby, na jejichž dně se zachovaly stopy kakaa. Dodnes ale není zcela jasné, který z domorodých národů Střední Ameriky čokoládu „vynalezl“ – víme jen, že různé kultury se k ní stavěly odlišně. K běžné konzumaci tento nápoj zřejmě sloužil spíše ojediněle, na to se jednalo o příliš vzácnou a drahou tekutinu. Její místo bylo jinde: používala se při náboženských rituálech nebo k léčebným účelům, jako „nápoj lásky“ pro privilegované vrstvy, případně jako pohoštění pro vzácné hosty.

Hořká a pálivá  

Poctěn jí byl proto i Kryštof Kolumbus: jeden z prvních Evropanů, kteří čokoládu ochutnali. Domorodí obyvatelé mu svůj charakteristický produkt nabídli v roce 1502, kdy do Nového světa zavítal počtvrté a naposledy. Téměř jistě mu ale nechutnal: původní čokoláda byla intenzivně hořká, šlo v podstatě o surový prášek smísený s vodou a nadrcenými chilli papričkami. Od dnešních sladkých a krémových pochoutek rozplývajících se na jazyku se snad víc lišit nemohla.

Přesto Kolumbovi nemohlo uniknout, že po jejím spolknutí se dostaví prazvláštní pocit energie, a ten španělští dobyvatelé, vyčerpaní náročnými dny pod horkým sluncem, potřebovali. Povzbuzující účinky čokolády Kolumba zaujaly natolik, že se rozhodl vzít s sebou vzorky kakaových bobů do Evropy. Možná očekával, že se setká s úspěchem, to se však nestalo. Jeho krajané se k neobvyklé surovině stavěli značně rezervovaně. Přesvědčil je nakonec až Kolumbův následovník Hernán Cortés, který se stejným nápadem přišel o čtvrt století později. 

Tentokrát se setkal s daleko příznivější odezvou a v roce 1527 se už lodě plující ze Střední Ameriky prohýbaly pod náklady čerstvě sklizených plodů, z nichž se rychle stala žádaná komodita. Na evropských šlechtických dvorech si postupně vybudovaly pověst exkluzivní potraviny. Rozkřiklo se, že disponují afrodiziakálními účinky a z jejich konzumace se stala móda. Čokoláda, dosud stále v podobě nápoje připravovaného po vzoru indiánských receptů, byla prestižní záležitostí a španělština se rozrostla o její aztécký název, který postupně pronikl do dalších světových jazyků. 

Vášni zaslíbená

Cortésova výprava přinesla svědectví o tom, jak aztécký panovník Montezuma konzumoval kakaový nápoj v šálcích vyrobených z pravého zlata. Teprve pak došlo na vybranou dámskou společnost, jíž se po takové „předehře“ údajně věnoval s obzvláštní vášní. Nejeden evropský vládce toužil jeho tradici napodobit. Nepřekvapí, že čokoláda si jako první našla své místo v zemi lásce zaslíbené, tedy ve Francii. Kupříkladu král Ludvík XIV. dostal od své budoucí choti, španělské princezny Marie Terezie, kufr plný čokolády jako svatební dar. Nutno podotknout, že v roce 1660 šlo o výjimečně drahou záležitost. 

Je možné, že slavný italský spisovatel a diplomat Giacomo Casanova by nikdy nevstoupil do dějin jako proslulý svůdník, kdyby nedal dopustit na pití horké čokolády pokaždé, když se chystal okouzlit některou ze svých vyvolených. Traduje se, že jí přikládal stejně magické účinky, jako opojnému šampaňskému. A v Mozartově opeře Cosi van Tutte připravuje služebná Despina pro svou paní čokoládový nápoj, aniž by jej směla sama ochutnat. Když pak jednou neodolá a přece jen si lokne, rázem pochopí, odkud pramení zvěsti o prazvláštním kouzlu „nápoje lásky“…

Víno i žloutky

Někteří přesto stále pochybovali. Ve stejné době varoval vídeňský duchovní Franz Rauch mnichy před konzumací produktu, který podle něj vyvolává nejnižší pudy. A anglický botanik John Parkinson ji ve svém herbáři označuje dokonce za „nápoj pro vepře“. Nebylo to však nic platné – mezitím se totiž k pověsti afrodiziaka přidala ještě teorie o údajných léčebných efektech. Čokoláda byla k dostání v lékárnách a doboví felčaři ji vychvalovali jako prostředek pro povzbuzení organismu a zlepšení trávení. 

Nejspíš přikládali kakau účinky, kterými ve skutečnosti nedisponovalo. Ony léčebné benefity totiž vyvolávaly spíše ingredience, které Evropané do „svého“ nápoje přimísili. Hořká, ne-li palčivá chuť aztéckého nápoje totiž nevyhovovala jejich chuťovým preferencím, a tak si pomáhali nejrůznějším kořením – skořicí, vanilkou, hřebíčkem či muškátovým oříškem. Oblíbenou přísadou bylo rovněž červené víno, nebo dokonce vaječné žloutky. Tato kombinace by zřejmě pro změnu neoslovila dnešní „čokoholiky“, ti jsou totiž zvyklí na obsah mléčné složky. 

Nápad zkombinovat kakao a mléko ale přišel až mnohem později, poprvé nejspíše v polovině 18. století, kdy se britský lékař Hans Sloane při své návštěvě Jamajky inspiroval tamější výrobou hořkého čokoládového nápoje na bázi vody. Ve vlastním receptu ji nahradil mlékem a cukrem a s výsledným produktem pak po návratu slavil v Anglii úspěch. Šlo zřejmě o první recept na jakés takés „kakao“. 

Kakaovník všude

Mezitím Španělsko pomalu ztrácelo svůj monopol na import kakaových bobů ze zámoří. Aby se dařilo uspokojit rostoucí poptávku, výměra kakaových plantáží stoupala rekordním tempem. A pěstování exkluzivní suroviny začalo zajímat i jiné národy než Španěly. Zejména Britové a Holanďané posílali do Nového světa vlastní obchodní zástupce s jediným úkolem: dostat se k tomuto lukrativnímu byznysu. 

Francouzi dovezli do svých nově kolonizovaných území ve východní Indii a na Madagaskaru sazenice kakaovníků, aby tolik nezáviseli na americké sklizni. Totéž později učinili Belgičané v Kongu nebo Holanďané na Srí Lance. Tak se těžiště hlavního zdroje kakaa přesunulo na jiné kontinenty. Zatímco na počátku „kakaové éry“ byla největší světovým vývozcem čokolády Guatemala, v současnosti tento status patří africké Ghaně a Pobřeží slonoviny. 

Tabulka

V roce 1828 zamířil holandský chemik Casparus van Houten na patentový úřad s nápadem, který měl od základů změnit dosavadní podobu potravinářského průmyslu. Majitel amsterdamské továrny na čokoládu v uplynulých letech dlouho dumal nad tím, jak při procesu zpracování na tuk bohatých kakao­vých bobů odstranit přebytečné kakaové máslo. To by umožnilo vůbec poprvé vytvořit čokoládu v tuhé podobě. 

Aztékové ve svých receptech někdy užívali kukuřičnou mouku, která mastnou složku absorbovala, ale chuťové pohárky zmlsaných Evropanů si na takový recept odmítaly zvyknout. A Casparus van Houten – otec známějšího Conrada, který své jméno propůjčil dodnes známé značce – našel řešení. Vynalezl hydraulický lis schopný oddělit kakaové máslo a kakaovou hmotu. Výsledným produktem je kakaový prášek se sníženým obsahem tuku. 

Houtenův princip používají výrobci dodnes a v obchodech se prodává jako holandské kakao. Van Houten zároveň svým vynálezem nevědomky položil základy na cestě ke vzniku první tabulky čokolády na světě. S použitím jeho patentu si prvenství připsala dnes již zaniklá anglická firma Fry's, která byla v polovině 19. století nejúspěšnějším producentem kakaové cukrovinky v zemi. Uvedením čokolády, která se dá držet v ruce a ukusovat, své postavení jenom upevnila. 

V bristolské továrně Fry's přimíchali roku 1847 do vylisované kakaové hmoty cukr a nahradili dosud užívanou vodu kakaovým máslem. Díky tomu se dala surovina libovolně tvarovat. Nebylo tak daleko k tomu, aby se zrodil tvar oblíbené tabulky s charakteristickými čtverečky, které může strávník dle libosti oddělovat. Především se ale výroba čokoláda dramaticky zlevnila, takže z luxusní potraviny určené jen pro vyšší vrstvy se náhle stala pochutinou snadno dostupnou většině populace.

S mlékem chutná lépe

Ani v té nejobyčejnější samoobsluze by dnes zákazníkovi nestačily prsty obou rukou, pokud by chtěl spočítat všechny druhy čokolády, které si může vybrat. Ještě před půl druhým stoletím tomu bylo přesně naopak: existovala víceméně jediná příchuť a všechny čokolády bez ohledu na výrobce chutnaly podobně. Změnilo se to v roce 1875, kdy švýcarského výrobce čokolády Daniela Petera napadlo přimíchat do ní sušené mléko. 

To se tehdy teprve začínalo vyrábět a velkou zásluhu na tom nesl Peterův soused – úspěšný továrník Henri Nestlé, který o sedm let dříve vynalezl dětskou výživu založenou právě na mléčném prášku. Mimochodem, jeho firma je díky Sunaru dnes největší potravinářský koncern světa. Vznikem mléčné čokolády se podařilo pokořit další významný milník a výsledná chuť už se hodně vzdálila hořkému předchůdci z dob Aztéků. Oblíbil si ji prakticky každý.

Vynálezce sametové textury

Nevelká alpská země zahájila svou cestu k získání pověsti čokoládové velmoci. Ze Švýcarska totiž pocházel i další z podnikatelů, jehož jméno dnes zná celý svět: Rodolphe Lindt, který koncem 19. století otevřel vlastní čokoládovou továrnu. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let, když vynalezl převratný konšovací přístroj. Ten umožnil čokoládovou směs mechanicky promíchávat tak dlouho, až vznikla sametově hladká hmota, v níž se díky optimální teplotě dokonale smísí všechny přísady a vyprchá nežádoucí nahořklé aroma. 

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Čím kvalitnější čokoláda má vzniknout, tím déle musí v přístroji strávit – základem je několik hodin, nicméně špičkové výrobky se tzv. konšují i týden. Tabulka Lindtovy čokolády byla první, která se po vložení na jazyk začne přirozeně rozpouštět. V roce 1899 prodal Rodolphe svou továrnu včetně marketingových práv a originálního receptu firmě Sprüngli za 1,5 milionu zlatých franků a vytvořil tak základy firmy, která dnes podle objemu výroby zaujímá sedmé místo na světě a třetí v Evropě. Ročně vyprodukuje cukrovinky v hodnotě 4,6 miliardy dolarů. 

Drtivou většinu bakterií lze pozorovat pouze pomocí mikroskopu, nicméně i v říši mikrobiologie najdeme výjimky potvrzující pravidlo. Druh Thiomargarita namibiensis, což doslova znamená „sírová perla Namibie“, objevili vědci u břehů zmíněného západoafrického státu teprve v roce 1999. Největší známá bakterie se vyskytuje v kontinentálním šelfu při pobřeží a měří až 0,75 milimetru. Více než tisíckrát tudíž překonává naopak nejmenší zatím popsaný druh, parazitickou nanobakterii Mycoplasma genitalium. 

Za „gigantickými“ rozměry jednobuněčného organismu stojí objemná vakuola obsahující zásoby dusičnanů, jež zaujímá až 80 % buňky. Mezi bakteriální „velikány“ dále patří například půlmilimetrový druh Epulopiscium fishelsoni, žijící ve vodním prostředí v symbióze s rybami.

TIP: Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Namibijská perla ale dost možná o své prvenství brzy přijde. Vědci totiž nedávno objevili v mangrovech ostrova Guadeloupe v Karibském moři bakterii, která měří v průměru 0,9 centimetru. Největší zaznamenaný exemplář pak dosahuje dokonce velikosti téměř dvou centimetrů, což do jisté míry redefinuje samotný pojem „bakterie“, coby mikroskopického organismu. Nový obr, který si vysloužil příznačné pojmenování Thiomargarita magnifica, zatím na své potvrzení čeká.

V roce 2015 britská vláda slavnostně oznámila splacení posledních válečných dluhopisů pokrývajících náklady první světové války. Nejednalo se však o půjčky přímo z období 1914–1918, nýbrž o dluh vzniklý roku 1932, kdy si Spojené království muselo půjčit na pokrytí části původních válečných dluhopisů. Ostrovní monarchie patří v tomto ohledu k premiantům, velká část zemí své závazky totiž nikdy nesplatila. Na rozdíl od většiny svých spojenců i nepřátel její zadlužení ani nevedlo k vysoké inflaci, která by výrazně znehodnotila úspory běžných obyvatel. 

Konec blahobytu

Poslední desetiletí před světovým konfliktem přinesla Evropanům, a občanům ostrovního království zvláště, nebývalý nárůst životní úrovně. Rozsáhlé části společnosti sice stále žily v bídě, ale celkově se míra blahobytu rapidně zvyšovala. Britský ekonom John Keynes na to po válce vzpomínal: „Jakou neobyčejnou epizodou v ekonomickém pokroku lidstva byla éra, jež skončila v srpnu 1914! Každému, kdo měl schopnosti či povahu překračující průměr, se nabízel únik do středních a vyšších vrstev, jimž život lacino nabízel výhody, pohodlí a vymoženosti převyšující možnosti nejbohatších a nejmocnějších panovníků dřívějších dob. Obyvatelé Londýna mohli v posteli usrkávat svůj ranní čaj a přitom po telefonu objednávat různé produkty z celého světa v takovém množství, jež se jim zdálo příhodné, a očekávat, že jim budou brzy doručeny až ke dveřím.“

To se však mělo záhy změnit, již o čtyři roky později bylo ostrovní království zcela závislé na svých amerických věřitelích a pouze opakované odklady splátek jej zachránily před bankrotem. Stejně tak pouze ochota Američanů znovu a znovu půjčovat svým evropským příbuzným zachránila ostrovany před hladem

Britové v dluhové pasti

V roce 1914 činil státní dluh Spojeného království asi 650 milionů liber (přepočteno na dnešní poměry činí jedna libra asi 7 720 Kč) a během čtyřleté války vzrostly závazky země asi jedenáctkrát. Královští ekonomové po skončení konfliktu vyčíslili jeden den bojů na sedm a půl milionu liber; pouze za munici do ručních zbraní zaplatil Londýn v letech 1914–1918 přes 850 milionů.

Protože však Británie v prvních letech války představovala hospodářsky nejsilnějšího člena Dohody, podporovala finančně také své spojence a do konce války napůjčovala jen Francii, Rusku a Itálii přes jednu a půl miliardy. Tyto peníze si jednak půjčovala od Spojených států, od nichž nakonec dostala 842 milionů. Počítalo se s vyrovnáním dluhu do začátku 30. let, ale ještě v roce 1934 Britové neměli splacenou ani polovinu. Vláda si také půjčovala od bank a vlastních občanů díky vydávání válečných dluhopisů.

Celkový dluh země tak nakonec narostl na více než sedm miliard liber a na jeho splácení šlo v meziválečném období 44 % státních výdajů. Mnohem více než na cokoliv jiného – včetně zbrojení. Hledá-li někdo důvody nepřipravenosti země na druhou světovou válku, pak leží zde. Situace ale nebyla růžová ani u ostatních zemí.

Zaplatí to občané!

Francie vstupovala do války již se solidním veřejným dluhem, jehož součást tvořily nesplacené závazky z války s Pruskem (1870–1871). Oproti Británii však měly vlády země galského kohouta mnohem více zkušeností s válečným hospodařením i životem na dluh. Francouzi se vydali podobnou cestou jako Londýn – vydávali dluhopisy a významně si půjčovali od Američanů a v jejich případě také od Britů. Od zahraničních spojenců nakonec dostala země přes miliardu liber; celkový dluh země pak během válečných let vzrostl téměř trojnásobně.

Francouzský přístup k řešení děsivého zadlužení šel třemi cestami. Zaprvé se Paříž snažila přesvědčit Spojené státy, aby jí válečné dluhy, nebo aspoň jejich část, odpustily. Kongresu ani americké veřejnosti se však podobné pokusy příliš nepozdávaly a země galského kohouta v tomto ohledu dosáhla jen malých výsledků. Druhou cestu představovala snaha naúčtovat dluhy poraženému Německu a jeho spojencům.

Dokončení: Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (2) 

Nakonec ale tíhu nákladů na válku pocítili na vlastní kůži občané – především ti, kteří měli úspory z předválečných dob. Masivní tištění peněz ke krytí dluhů vedlo k významnému znehodnocení franku, jehož pokles se roku 1928 zastavil na pětině hodnoty z léta 1914. Lidé s předválečnými úsporami tak v důsledku inflace přišli o čtyři pětiny. Dluh Spojeným státům se nakonec nikdy zcela splatit nepodařilo.

Přínos kontaktních čoček se nemusí nutně omezovat jen na korekci zraku. Ve skutečnosti se mohou v medicíně uplatnit mnoha různými způsoby, včetně aplikace léků v oblasti očí. Právě takové kontaktní čočky nedávno schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA.

Čočky vyvinula společnost Johnson & Johnson, jako prostředek pro léčbu svědění očí způsobeného alergiemi. V současnosti jsou sice pro tyto obtíže k dispozici oční kapky, ale Johnson & Johnson se snaží nabídnout pohodlnější řešení tím, že kontaktní čočky budou potlačovat tyto nepříjemné symptomy samy.

Čočky s antihistaminikem

Nové čočky nesou název „Acuvue Theravision with Ketotifen“ a jsou naplněné 19 mikrogramy běžného antihistaminika ketotifenu. Po aplikaci kontaktních čoček se antihistaminikum pomalu uvolňuje. Během pár minut přináší úlevu od svědění, která vydrží až 12 hodin.

TIP: Nové světélkující oční čočky by mohly zachraňovat diabetiky před slepotou

Jak je to u kontaktních čoček obvyklé, i tyto čočky jsou určené k výměně po jednom dni nošení. Účinnost i bezpečnost používání těchto čoček potvrdily klinické testy, po nichž následovalo chválení Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv. Již dříve proběhlo podobné schvalování této léčby v Kanadě a v Japonsku.

Pokud jste nabyli dojmu, že se v článku zaměříme na pozorování Jupitera, musíme vás zklamat. Plynný obr totiž z noční oblohy zmizel již v polovině února a vrátí se na ni až koncem dubna před svítáním… 

Z říše mlhovin

Do té doby nezbývá než se spokojit s pouhým „odleskem“ jeho kotoučku a z říše blízkých planet přeskočit do mnohonásobně vzdálenější, a tudíž i méně zřetelné říše planetárních mlhovin. Objekt, o němž je řeč, sdílí totiž s největší planetou Sluneční soustavy jen jméno – astronomové mu přezdívají Jupiterův duch či přízrak. 

Jako první si jej na nebi v souhvězdí Hydry povšiml anglický astronom William Herschel v roce 1785. Okrouhlá mlhavá skvrna, kterou v dalekohledu spatřil, podle něj vydávala světlo v barvě Jupitera. Zmíněnou přezdívku jí dal teprve o 93 let později jiný Angličan, vysloužilý armádní důstojník William Noble, jehož záliba v pozorování hvězdné oblohy dospěla až ke stavbě vlastní hvězdárny ve vesnici Maresfield v hrabství Sussex. 

Zářící prstýnek

Noble popsal mlhovinu z Hydry slovy „bleděmodrý disk, vypadající jako duch Jupitera“. A nutno přiznat, že nebyl daleko od pravdy. Abyste se však mohli přesvědčit na vlastní oči, budete potřebovat dalekohled. V běžném triedru zahlédnete pouze málo nápadnou „hvězdičku“, ale již v přístroji s objektivem o průměru okolo 100 mm a s 30násobným zvětšením se z ní vyloupne namodralá až modrozelená difuzní skvrna s jasností 7,7 mag – tedy pokud se na ni budete dívat oproti tmavé obloze.

S rostoucím zvětšením vám pak opravdu připomene mdlý Jupiterův kotouček. Ostatně její úhlový průměr dosahuje 42″ × 38″, což zhruba odpovídá velikosti plynného obra na nebi. V dalekohledech s objektivem o průměru kolem 250 mm a se zhruba 200násobným zvětšením už bude spíš oválná a promění se v zářící prstýnek, s poněkud tmavším středem a dvojicí zjasnění na jihovýchodě a severozápadě. Ještě větší přístroje se zvětšením asi 300× pak odhalí i další podrobnosti: velmi nenápadnou centrální hvězdu obklopenou světlým prstencem s několika zjasněními, na nějž navazuje druhý, o poznání méně zřetelný prstenec zářící látky.

Pozůstatek hvězdy

Jupiterův duch totiž představuje planetární mlhovinu. Ve hvězdných mapách ji naleznete pod katalogovou zkratkou NGC 3242 a její prstencovité vzezření odráží fakt, že jde o rozpínající se plynnou obálku zaniklé stálice. Obnažené stelární jádro lze ve velkých daleko­hledech dokonce vytušit coby zmíněnou drobnou hvězdičku 12. velikosti ve středu mlhoviny. 

Tento superhustý a velmi horký pozůstatek původní stálice ionizuje svým intenzivním zářením kyslíkové atomy v okolní planetární mlhovině, následkem čehož vydávají modrozelené světlo, pro NGC 3242 tak charakteristické. Ostatně planetární mlhoviny získaly své poněkud zavádějící označení právě proto, že se v dalekohledu podobají nevýrazným kotoučkům planet – zejména modrozelenému Uranu či namodralému Neptunu – přestože s oběžnicemi jako takovými nemají nic společného. 

Za skutečnými planetami

Závěrem dodejme, že se na březnové obloze rozhodně nemusíte omezovat pouze na planetární přízraky, ale můžete pozorovat i některé ze skutečných planet. V případě těch jasnějších půjde vždy o ranní nebe nedlouho před rozedněním. 

Jako první se nad jihovýchodním obzorem objeví jitřenka Venuše, zakrátko následovaná i naoranžovělým Marsem. Po většinu března je bude na obloze dělit jen 5° a v závěru měsíce se k nim přidá rovněž prstenci opásaný Saturn. Ve dnech 27. a 28. března pak planetární trio doplní také srpek ubývajícího Měsíce.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 16:33 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný na sklonku března ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2022

• 6. března – setkání Venuše a Marsu na ranní obloze, ve vzdálenosti 4,5°
• 8. a 9. března – měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 12. a 13. března – dorůstající Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 15. a 16. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 19. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 20. března – Venuše v největší západní elongaci, asi 47° od Slunce
• 23. a 24. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 27. a 28. března – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu, Venuše a Saturnu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem; 27. 3. bude Měsíc od planet dělit zhruba 14°, 28. 3. asi 5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno