Když je řeč o extrémním vedru, obvykle se nám vybaví pouště nebo slané pustiny, kde se sluneční žár opírá do téměř absolutně vyprahlé půdy bez špetky vody. V takovém prostředí je pro přežití člověka po delší dobu hraniční teplotou zhruba 50 °C. S rostoucí vlhkostí ale naše šance na přežití velmi rychle klesají. Může za to způsob, jakým se naše tělo ochlazuje – tedy pocení. V prostředí s vysokou vlhkostí je tento způsob regulace teploty mnohem složitější. Fyziolog Larry Kenney z americké Pensylvánské státní univerzity nedávno zjistil, že kombinace horka a vlhkosti je ještě nebezpečnější, než jsme si doposud mysleli.

Hranice přežití? Pouhých 31 °C

Kenneyův výzkum je jedním z prvních, který se přímo zabýval vlivem horka a vlhkosti na lidský organismus. Tento odborník, který se dlouhodobě zaobírá principy lidské termoregulace v extrémních prostředích, dospěl k závěru, že při maximální možné vlhkosti prostředí (100 %) je horní hranicí pro lidské přežití pouhých 31 °C. To je o 4 stupně nižší teplota, než jakou předpovídaly dosavadní teoretické modely. Navíc jde o hodnotu, která platí pro mladé a zdravé jedince. Pro seniory či dlouhodobě nemocné bude tato limitní hodnota zřejmě ještě nižší. Při delším pobytu v takových podmínkách přichází teplotní šok a nevyhnutelná smrt.

TIP: Extrémní vedro v severní Americe uvařilo miliardy mořských živočichů

„Pokud víme, jaké jsou horní hranice teploty a vlhkosti pro lidský organismus, můžeme lidi – zejména ty, kteří jsou zranitelnější – lépe připravit na stále častější vlny veder,“ vysvětluje závěry svého bádání Larry Kenney. Klimatologové přitom předpokládají, že do konce století budou Pákistán, Indie a části jihovýchodní Asie, Perský záliv a Střední Amerika mnohem častěji zažívat maximální vlhkost při teplotách nad 35 °C. Změny v tomto směru jsou patrné již dnes – počet dnů s vysokou vlhkostí a teplotou přesahující 31 °C se od roku 1979 více než zdvojnásobil. 

Za normálních okolností není noční odpočinek s očima dokořán možný. Existuje však vzácná porucha zvaná lagoftalmus, při níž nelze oči zcela zavřít kvůli nesprávnému postavení víček. Příčiny mohou být fyziologické i patologické, jako například obrna obličejových nervů či onemocnění způsobující trvalé vypoulení bulev. Lékaři přitom rozlišují běžný a noční lagoftalmus, kdy se potíže objevují pouze při spánku.

TIP: Osvědčené tipy pro zdravý spánek: Jak přes noc opravdu dobít baterky

Druhá zmíněná diagnóza se podle odhadů může v různé míře týkat až 5 % dospělé populace, ne vždy o ní však dotyční vědí – většinou totiž usnutí nekomplikuje. Naopak lidé trpící denním lagoftalmem mají obvykle potíže s vysychajícími spojivkami a trápí je časté záněty.

Nevíme, jak se jmenovala. Ale celý svět ji zná jako „dívku s perlou“ nebo jako „dívku s perlovou náušnicí“. Někdy se jí přezdívá i „dívka v turbanu“ a milovníci umění jí skládají hold jako „Moně Lise severu“.  Stejně jako Vinciho slavný obraz je i toto dílo vlastně poměrně malé: má rozměry 44,5 cm × 39 cm.

Plátno vystavené v haagské galerii Mauritshuis vzniklo někdy kolem roku 1665 a spekuluje se, že vlámský barokní malíř Johannes Vermeer na něm zachytil tvář své nejstarší dcery Marie. Americký historik Benjamin Binstock je přesvědčen, že Maria nejen stávala otci jako model, ale sama byla vynikající malířka a namalovala asi pětinu ze sedmatřiceti dochovaných obrazů přisuzovaných přímo Vermeerovi. 

Spisovatelka Tracy Chevalierová zase ve svém románu „Dívka s perlovou náušnicí“ vyfabulovala příběh, v kterém malíře inspiruje k obrazu služka pracující v jeho domácnosti. 

Podobné úvahy nestojí na vodě. Vermeer skutečně používal členy své rodiny a domácnosti jako modely. V postavách a tvářích mužů na některých obrazech zřejmě zachytil i sám sebe. Na jiných plátnech namaloval svou manželku a k obrazu „Mlékařka“ mu zřejmě pózovala služka. Někteří historici umění však razí názor, že „Dívka s perlou“ není portrét reálné osoby, ale tzv. tronie. Tak označovali nizozemští a vlámští mistři v 17. století obraz fiktivní osoby, která má diváka zaujmout buď nezvyklým výrazem obličeje, nebo zvláštním oděvem. Turban na hlavě a velká perla v uchu takové exotické doplňky přitahující pozornost nepochybně představují. 

Dvouletý výzkum

Nedávno dokončil mezinárodní tým vědců vedený Abbie Vandivereovou z galerie Mauritshuis dvouletý průzkum plátna. „Ne, nezjistili jsme, kdo ta mladá dáma byla a jestli vůbec existovala,“ konstatovala ředitelka galerie Mauritshuis Martine Gosselinková. „Ale pronikli jsme k ní zase o něco blíže. Výzkumný tým uskutečnil řadu objevů, které nám obraz ještě více přiblížily.“ První velké překvapení přinesl detailnější pohled na pozadí obrazu. To, co se dnes jeví jako souvislá černá plocha, je ve skutečnosti tmavě zelená zřasená tkanina. Časem se ale pigmenty použité pro zelenou barvu změnily natolik, že namalované obrysy záhybů látky zmizely. 

Postup tvorby

Také je zřejmé, že Vermeer nebyl spokojený s celkovou kompozici obrazu a několikrát ji předělával. Obraz si načrtl hnědými a černými tahy štětce. Siluetu dívky zvýraznil tenkou černou linkou. Přitom měnil například polohu ucha s náušnicí, posouval i linii krku či vrcholku turbanu. Díky detailní analýze mohli vědci sledovat, jak slavný malíř při práci postupoval. Nejprve vytvořil zelený závěs v pozadí a pleťovou barvou obrys tváře. Potom postavu „oblékl“, když namaloval oděv, turban, bílý límec a perlu. Samotná perla je mistrovský výtvor, který okamžitě přitáhne pozornost diváka. Malíř ji vytvořil průsvitnou matnou bělobou. Perla jakoby „visí ve vzduchu“, protože Vermeer se nenamáhal s detailním zobrazením kovového závěsu náušnice.

Barva nad zlato

Pozoruhodné výsledky přinesl také chemický rozbor barev. Malíř si je připravoval sám z nakoupených surovin. Ty pocházely často z velmi exotických krajů. Některé jsou dovezené z Anglie, ale jiné putovaly do vlámského Delftu, kde malíř žil, z Mexika a další z Karibiku. Na malbu turbanu a kabátce použil Vermeer ultramarin vyrobený z drahého kamene známého jako lapis lazuli. Surovina pocházela z dnešního Afghánistánu a v 17. století byla dražší než zlato. Příprava barvy vyžadovala velkou trpělivost. Vermeer kámen před mělněním nejprve silně zahřál – díky tomu se snáze drtil. Vermeerovi ale zřejmě nešlo o to, aby si ulehčil práci. Důležitější pro něj bylo, že z kamene, který prošel zahřátím, získal ještě intenzivnější modř. 

Tým Abbie Vandivereové se přiklonil k názoru, že „Dívka s perlou“ není portrét, ale tronie. Možná malíři seděla modelem skutečná dívka. Ať už to byla služka, dcera nebo někdo jiný, Vermeer ale zcela opomíjel detaily, které by při zhotovení portrétu nevynechal – pihy, vrásky, jizvičky. Někteří odborníci vidí takový individuální rys tváře v absenci řas na dívčiných víčcích. Detailní pohled na obraz ale odhalil, že Vermeer dívce řasy namaloval. Dnes však nejsou na ztmavlé malbě patrné. 

„Výzkum tohoto obrazu zdaleka neskončil,“ ubezpečuje Martine Gosselinková. „Je to pro nás jen dočasná zastávka. Chceme ve zkoumání plátna pokračovat, protože technické možnosti se stále rozšiřují a nám se nabízí spolupráce s dalšími vědeckými týmy. O výsledcích budeme veřejnost samozřejmě zase informovat.“ 

Image

Čtěte také

Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

V souvislosti se zdravým životním stylem a dlouhověkostí se hojně objevuje tvrzení, že k zdravému životnímu stylu patří denní dávka nejméně 10 tisíc kroků. Pro ty z nás, kdo žijeme spíše vsedě, jde o svého druhu varování a výzvu, abychom nebrali potřebu pohybu na lehkou váhu. Nová rozsáhlá studie mezinárodního týmu odborníků ale potvrzuje dřívější námitky k uvedenému lidovému moudru. Téměř jistě jde o nesmysl.

Přesněji řečeno, není nesmysl, že bychom se měli hýbat. To rozhodně platí. Denní dávka 10 tisíc kroků, což představuje pro dospělého člověka zhruba 7 kilometrů, je ale podle všeho přehnaná. Tvrdí to alespoň Amanda Paluchová z Massachusettské univerzity v Amherstu, která společně se svými kolegy analyzovala 15 dřívějších studií na podobné téma.

Kolik kroků denně?

Badatelé analyzovali data o desítkách tisíc lidí ze čtyř kontinentů a dospěli k závěru, který je pro lidi, jimž není lhostejné jejich zdraví, podstatně mírnější. Optimální počet kroků, které by měl člověk denně ujít, stojí-li o dlouhý a zdravý život, je podle nich asi šest tisíc (čili něco přes 4 kilometry), přičemž záleží na věku člověka. Další kroky navíc, jak se zdá, už vyhlídky na delší život nijak významně nepřinášejí.

Evoluce nás „postavila“, abychom zvládali chůzi na dlouhé vzdálenosti. Jsme nastaveni tak, že chůze prospívá metabolismu, kardiovaskulární soustavě, kostem, svalům a v neposlední řadě i duševnímu zdraví a pohodě. Tradovaný mýtus o 10 000 krocích je dílem marketingové kampaně během olympiády v Tokiu v roce 1964.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Společnost Yamasa Clock and Instrument Company tehdy prodávala krokoměr, který nesl označení „Manpo-kei“, což znamená „10 tisíc kroků“. Proč zrovna tolik? Šlo o pěkně kulaté číslo. Žádnou oporu ve výzkumu to tehdy nemělo. Paluchová má ale pro tohle číslo pochopení: „Jde o srozumitelný komunikační nástroj v oblasti zdraví.“ I když šlo o údaj „vycucaný z prstu“, ve skutečnosti udělal mnoho dobrého – ukázal, že i nenáročný a přirozený pohyb má pozitivní vliv na naše zdraví.

Německá armáda LT-38 zařadila do svých tankových divizí a objednala další výrobu. Na základě dobrých výkonů tanku během bojů v Polsku zadal německý zbrojní úřad objednávku dalších 275 kusů, které však měly kromě jiných drobných úprav dostat silnější pancíř. Na začátku roku 1940 pak pražská továrna Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG (dříve ČKD) dostala objednávku na dalších 250 strojů, tentokrát verze Ausf. F, která se vyráběla až do října 1941.

TIP: České tanky v nacistických službách: Lehký tank PzKpf 35(t) a PzKpf 38(t)

Stroje PzKpfw 38(t) se v počtu 334 kusů zapojily na jaře 1940 také do západního tažení a o rok později do útoku na SSSR. Zde se však již nemohly měřit se sovětskými středními a těžkými tanky a Němci jich měsíčně ztráceli v průměru 127. Kvůli nedostatku lepších obrněnců však Pz 38(t) sloužil na frontě ještě v roce 1943. Němci dodávali tyto tanky též svým spojencům, celkem vzniklo 1 396 kusů všech verzí. Na snímku je stroj 20. tankové divize, který bojoval v létě 1941 na východní frontě. 

Kocouři a kočky dokážou být zábavnými společníky i během spánku, umí se uložit do tolika různých poloh, že by udělali dojem i na učitele jógy. Vicki Jo Harrisonová, prezidentka Mezinárodního svazu chovatelů koček (TICA), věří, že každá kočičí póza vypráví jiný příběh. A majitelé budou svým předoucím mazlíčkům lépe rozumět, pokud se je naučí znát.

V bezpečí klubíčka

Divoké kočky spí pevně stočené do klubíčka, aby uchovaly tělesné teplo – a navíc tak pro predátory představují menší terč. Proto je tato poloha u koček nejběžnější; mají ji v sobě hluboce zakódovanou. Pokud si při spánku navíc zakrývají tlapkou oči, mohou tím dávat najevo: „Teď mě neruš, chci hluboce spát,“ řekla doktorka Lori Tellerová z fakulty veterinární medicíny Texaské univerzity. (foto: Pixabay, CC0)

Stále ve střehu

Spaní s přivřenýma očima je také známé jako spánek jedné mozkové hemisféry, lidově „spaní na jedno oko“, kdy půlka kočičího mozku usne a druhá polovina zůstane vzhůru. „Když se kočka snaží spát s napůl otevřenýma očima, nutí ji k tomu její predátorský instinkt, který ji nabádá, že musí být neustále ve střehu, aby mohla reagovat na hrozby,“ řekla Harrisová. (foto: Pixabay, CC0)

Jako pecen chleba

Při této poloze kočka sedí s předními tlapkami skrčenými pod tělem, a přitom spí. To podle Harrisové může znamenat, že ačkoli se v přítomnosti svého páníčka cítí dost dobře na to, aby usnula, pořád v sobě má jistou úzkost, která ji nutí zůstat v poloze, z níž může kdykoli rychle vystartovat do akce. (foto: Piqsels, CC0)

Spaní na boku

Harrisonová věří, že kočky, které rády spí na boku, jsou uvolněné a ve svém domácím prostředí se cítí klidné. „Kočka spící na boku se cítí bezpečně. Věří svému páníčkovi, že ji ochrání,“ dodala. (foto: iStock)

Břichem vzhůru

Kočka spící na zádech břichem nahoru je sama o sobě na pohled k popukání. A navíc je to mimořádně pozitivní poloha, kterou svému páníčkovi vyjadřuje naprostou důvěru. Ukazuje tím, že se ve svém prostředí cítí velmi bezpečně a šťastně, takže se nebojí odkrýt ve spánku svou nejzranitelnější část těla. (foto: Flickr, Tom Thai, CC BY 2.0)

Roztažená na břiše

Stejně uvolněnou a relaxovanou pózou při spánku je, když si kočka lehne na břicho a všechny čtyři tlapky roztáhne do stran. V takovou chvíli se cítí velmi pohodlně, ničím neohrožovaná. (foto: iStock)

Kočka spící na hraně

Kočka, která spí na nějaké hraně - například na opěradle křesla či pohovky, na zábradlí balkónu nebo schodiště, se může snažit schovat do bezpečí třeba před jiným mazlíčkem. Kočky obecně rády leží na vyvýšených úzkých, dlouhých místech, odkud mohou pozorovat, co se děje kolem. (foto: Getty Images)

Nerušit! Spím!

Poloha s prackou přes oči sice vypadá velmi roztomile, podle Harrisonové jde ale o kočičí signál „nerušit!“ „Kočka, která si lehne a bezděčně si zakryje si oči, se cítí pohodlně a spí hlubokým spánkem. Je to zároveň znamení, že nechtějí být rušeny. Skrytí hlavy ve tmě a jim pomáhá cítit se v bezpečí a chráněny,“ říká Vicki Harrisonová. (foto: Max Pixel, CC0)

Kartografové celé slavné Royal Navy jsou z toho už zoufalí. Není snad kapitána, který by se z plavby do jižních moří v okolí Austrálie nevrátil s nějakým dalším objeveným kouskem souše – a současně s výtkami vůči předchozím záznamům svých předchůdců. Od roku 1845 byly popsány desítky nových ostrovů, které už ale nikdo další nedokázal najít. 

Dokonale ovládnuté umění oceánské kartografie patřilo po generace k tajené chloubě britského impéria. Optimalizované námořní trasy, popisy pobřežních zálivů, údaje z měření hloubek v přírodních přístavech, zprávy o zrádných mělčinách a skrytých útesech. To vše jsou kriticky potřebná data, díky kterým mají Britové na moři náskok před celým světem. Tyhle informace znamenají moc. A nikdo z admirality se o ni se zahraničními mořeplavci dělit nechce. 

Monopol 

V královském námořnictvu proto už od 16. století platí tři pravidla. Nikdo z posádky, tedy kromě kapitána a jeho důstojníků, si na lodi nesmí kreslit vlastní mapu. Stačil obyčejný náčrtek tužkou a provinilce čekala smyčka. Dopustil se totiž špionáže a vlastizrady. Tvrdé? To ano, ale účinné. Vedení mělo absolutní monopol na utajené informace.

Druhé pravidlo? Všechna čísla, týkající se plavby – tedy i frekvence bouřlivých dní, počet spotřebovaných sudů s pitnou vodou, jakékoli souřadnice a vzdálenosti, nesmějí opustit listy lodního deníku. Většina námořníků si po pár měsících na moři nepamatovala, kolik dní vlastně k cíli plují, a jestli je to víc nebo míň než posledně. 

A třetí pravidlo? Po zakotvení v bezpečném britském kotvišti jsou lodní mapy a deník v doprovodu eskorty okamžitě přeneseny do budovy přístavní správy a kanceláře admirality, kde zůstanou hezky pod zámkem. Nikdo nepovolaný se tedy nedozví, jaké zkušenosti a poznatky kapitáni během plavby nasbírali.

Tyhle užitečné detaily, sesbírané napříč oceány celého světa, pak vládou a ministerstvy prověření kartografové zapracují do nové edice stále podrobnějších map. Pár století to fungovalo výtečně, ale pak se tenhle zavedený systém zasekl. Proč?

Co objevovat?

Lodě Jejího veličenstva se na výpravách do dálek povětšinou přidržují stálých, „optimalizovaných“ tras. Když chcete ve zdraví doplout do Austrálie nebo Karibiku, pohlídáte si vítr v zádech, příhodné mořské proudy, optimální načasování monzunového období a dál už nechcete moc experimentovat. Plujete ideálně tak, jako všichni před vámi, kteří zdárně dosáhli cíle. Takže skutečně nových a zajímavých informací, které mohli kapitáni po takových plavbách předat admiralitě, postupně ubývalo. A na kapitány pak z nejvyšších míst směřovala kritika, že ke společnému zdaru impéria nepřispěli ničím novým. 

Takže si, tam kde to šlo, začali vymýšlet a svá hlášení z cest přibarvovat. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně. Velrybáři, bijci lachtanů a kapitáni trestaneckých a obchodních lodí se rázem mohli prezentovat v mnohem příznivějším světle, když se z výpravy do Pacifiku vrátili s nově objeveným korálovým útesem nebo ostrovem. Za pár takových objevů se mohli dočkat i profesního povýšení. A anonymní povaha map i dat jim umožňovala tenhle malý podvůdek skrýt. Problémy na sebe nechaly čekat pár dekád, ale stály za to.

Evans zasahuje

Zajížďky, zdržení a další komplikace vyplývající z neexistujících nebo špatně zaznamenaných ostrovů se, nejen v Pacifiku, staly v druhé polovině 19. století pro Brity zásadním problémem. A proto byl v roce 1875 povolán do služby muž z nejpovolanějších, sir Frederick John Owen Evans – kapitán, kartograf, mořeplavec, vědec a objevitel. Muž, o jehož odborné erudici nikdo nemohl pochybovat. Minimálně proto, že už dvakrát vytáhl celou admiralitu z pořádné bryndy. Jeho profesní oblastí byl totiž zemský magnetismus. 

Jako jeden z prvních dokázal popsat a do map zakreslit anomálie magnetického pole podél rovníku. V podstatě vysvětlil, proč se jindy spolehlivá střelka kompasu může někde odchylovat. Druhý objev byl o něco praktičtější: úspěšně vyřešil, jak zajistit, aby lodní kompas dobře fungoval i na „železných“ lodích, kterých ve vojenském námořnictvu začínalo přibývat. Aby otestoval své hypotézy, strávil Evans polovinu svého života na palubě. A sám se na vlastní oči přesvědčil, jak snadno se může kapitán mýlit, když za útes nebo pevninu považuje nárůst řas na hladině, ledovec či plovoucí sopečný tuf.

Sir Evans vyrazil s pověřením z nejvyšších míst na plavbu po ostrovech Tichomoří, aby v nich jednou provždy udělal pořádek. Vybavili jej tehdy nejmodernější technikou, nejnovější mapou a hlavně červeným inkoustem. Tím přeškrtával ostrovy, které do kartografických podkladů zanesla fantazie či omyly předchozích generací kapitánů. Evans postupoval důkladně a nemilosrdně. Kromě toho, že upravil bezpočet údajů o neexistujících mělčinách (a pár jich zase dokreslil), drtivou většinu „skutečností“ odkázal do topografického zapomnění. U několika mělčin a korálových útesů skrytých v hlubinách napsal poznámku PD, tedy position doubtful. To aby bylo zřejmé, že v důsledku tektonické činnosti by se s nimi mohlo do budoucna počítat.

TIP: Grónské mapy: Pomáhaly cestovatelům najít cestu a varovaly před mědvědy

Když po této misi odevzdává na londýnské Admiralitě Mapový list č. 2683, tedy detailní rozkreslení ostrovů v Pacifiku, prakticky celý jej pokrývá červeň. Celkem z mapy vyřadil neuvěřitelných 123 smyšlených ostrovů. Noviny tehdy píší o „triumfu empirismu nad zbožnými přáními a nepřesnými domněnkami“ a o vítězství „striktní kartografie nad tendencemi zdobit svět fantazií“. Úctyhodní muži na britské admiralitě z toho tehdy mají radost jen částečně. Jejich tolik ceněné a přísně tajné mapy se totiž ukázaly jako snůška neuvěřitelných geografických nesmyslů. 

Sklípkánci běžně dorůstají značných rozměrů, nicméně samička, kterou věnoval anonymní dárce do sbírek Australian Reptile Park v Novém Jižním Walesu, je skutečně rekordní: Rozpětí jejích nohou dosahuje osmi centimetrů a kusadla měří bezmála dva a půl centimetru. Silná jsou přitom natolik, že by prorazila i lidský nehet.

Ve jménu protijedu

Vědce z rezervace exemplář nadchl a okamžitě ho zapojili do jedové laboratoře. I díky němu teď budou vyrábět séra, jež pomohou zachraňovat životy. Zároveň doufají, že se anonymní dárce ozve a prozradí, kde masivního pavouka našel. Pokud by jich totiž lékaři získali víc, mohli by vytvářet i větší množství protijedu.

V minulosti měli sklípkánci na svědomí řadu smrtelných kousnutí, od objevu protijedu v roce 1981 (který se vyrábí přímo z pavoučího jedu) ale nejsou v Austrálii známé žádné smrtelné útoky. 

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

Přestože je tento exemplář mimořádně velký, nejde o největšího pavouka Austrálie. Tím je sklípkan tučnonohý (Selenocosmia crassipes), jehož tělo měří 6 až 9 centimetrů a včetně nohou může dorůstat až 22 centimetrů. Na rozdíl od sklípkance jedovatého ale není jed sklípkana tučnonohého pro člověka nebezpečný. Jeho kousnutí je „jen“ velmi bolestivé a v některých případech může vyvolat silné (až šestihodinové) zvracení.

Černé díry jsou podivná vesmírná stvoření a neméně zvláštní je i jejich výzkum. Vědci například nedávno zjistili, že se černá díra svým chováním do jisté míry podobá lidskému srdci. Mariano Méndez z nizozemského Kapteynova astronomického institutu společně s dalšími odborníky „změřili tep“ černé díře GRS 1915+105. Tato černá díra je součástí dvojhvězdy, vzdálené od nás přibližně 36 tisíc světelných let, která se nachází v souhvězdí Orla. Jejím partnerem je obyčejná hvězda, které černá díra, jak už to tak v podobných případech bývá, krade hmotu. Hmotnost černé díry vědci odhadují na 12 Sluncí, což z ní dělá pořádného otesánka a jednu z nejtěžších známých černých děr hvězdné velikosti.

Měření tepu černé díry

Méndezův tým analyzoval data v oblasti rentgenového záření i dalších částí elektromagnetického spektra, která byla shromážděna v průběhu uplynulých 15 let. Mimo jiné použili pozorování amerického vesmírného rentgenového teleskopu Rossi X-ray Timing Explorer (RXTE) a data britské soustavy radioteleskopů Ryle Telescope, která se nachází severně od Londýna. 

Dvě fáze „tepu“ černé díry. Vlevo černou díru obklopuje mohutná žhavá korona, vpravo z oblasti zmenšené a ochlazené korony vyrážejí polární výtrysky (foto: Kapteyn Astronomical Institute, Mariano Méndez, CC BY 4.0)

Ukázalo se, že černá díra GRS 1915+105 vždy nejprve nashromáždí nakradenou hmotu a její korona, tedy světelná hranice u horizontu událostí tvořená vysoce nabitými částicemi, se postupně zvětšuje a zahřívá. Pak dojde k odpálení hmoty polárními výtrysky, přičemž se korona zmenší a ochladí. Jeden takový cyklus u černé díry GRS 1915+105 trvá podle vědců něco přes rok. 

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvasaru, široký jako celá galaxie

Výzkum přinesl i řadu nových otázek – rentgenové záření z korony například obsahuje výrazně více energie než lze vysvětlit samotnou teplotou korony. Vědci se domnívají, že tato extra porce energie by mohla pocházet z magnetického pole černé díry. To by zároveň mohlo vysvětlovat, jak výtrysky unikají. Při neuspořádaném magnetickém poli podle nich dochází k zahřívání korony a odebráním části energie se magnetické pole oslabí natolik, že umožní výtryskům uniknout. Vědci jsou přesvědčeni, že popsaný princip může stejně fungovat i u těžších černých děr, včetně například supermasivní černé díry v srdci naší Galaxie.