Jsme ve 14. století. Křížové výpravy do Svaté země už jsou dávno minulostí, naopak náboženské bouře ťukají na dveře. Nic co bychom nevěděli. Jenže i v této křesťanské Evropě stále existuje několik knížectví, která se zuby nehty drží pohanských kultů. Jedním z nich je i středověká Litva. Před všudypřítomným křesťanstvím se ovšem schovat nemůže.

V roce 1316 zdědí říši po smrti svého staršího bratra Vytenise čtyřicetiletý kníže Gediminas. Největší problém? Livonský Řád německých rytířů, který s Litvou neustále bojuje. Gediminas chce postavení své země posílit, hlavně na poli mezinárodní politiky. Pohanskou Litvu totiž nikdo z okolních panovníků nepovažuje za rovnocenného partnera k diplomatickým dohodám. Ve 14. století už skutečně ne…

Křtít či nekřtít?

S Řádem německých rytířů neválčí jen Litevci. V roce 1319 se k nim připojí i vojska tatarských chánů. O několik let později vytvoří Gediminas koalici také s polským králem Vladislavem Lokýtkem, stvrzenou sňatkem své dcery s polským nástupcem trůnu Kazimírem. Jenže proti dobyvačnému Řádu to nestačí. Pak ale povstane Riga, tehdy pod nadvládou Řádu, a Gediminas vycítí šanci získat spojence. Začne s představitelem Rižanů, arcibiskupem Fridrichem z Pernštejna, jednat o spojenectví. Fridrich by velmi rád získal spolubojovníka, avšak dává si podmínku: litevští pohané se obrátí na křesťanství. Co na to Gediminas? Souhlasí! 

Prostřednictvím Fridricha jedná Gediminas s papežským stolcem. Prosí o vyslání misionářů, kteří by připravili jeho lid na novou víru. Žádá též ochranu před dobyvačnou politikou Řádu. Ten maskuje své výboje právě šířením křesťanství, ale ve skutečnosti mu jde jen o drancování, které nemá s náboženstvím nic společného. Poté, co papež na Gediminasovy žádosti odpoví kladně a dokonce v roce 1323 přiměje Řád německých rytířů uzavřít s Litvou mír, pozve velkokníže na Litvu obyvatele německých měst. Slíbí jim, že si mohou vybudovat vlastní a částečně nezávislé osady. Rovněž povolá církevní řády. Ale když už všichni čekají, že Gediminas oficiálně potvrdí papežským legátům pokřesťanštění Litvy, stane se něco, co všem vyrazí dech.

Gediminas se vymlouvá. Papežské legáty odmítá přijmout a vyžene před nedávnem pozvané františkány. Své jednání zdůvodní jednoduše: pro své pohanské poddané by se stal kacířem. A hlavně: jeho lidé mají křesťanství spojené s odvěkými nepřáteli z řad německých rytířů. Proto odmítá na poslední chvíli křest a nabízí velvyslancům alternativu: on sám se pokřtít nenechá, jelikož by šlo o „politickou sebevraždu“, ale křesťanství chce na svém území tolerovat. Tím nahraje Řádu, který prohlásí dojednaný mír za neplatný a během roku 1324 obnoví své útoky. Začíná tak vleklá válka, do které se zapojí Prusko a v roce 1329 se svými muži dokonce i český „král cizinec“ Jan Lucemburský. Zajímavé ale je, že spojení Litvy s Rižany přetrvá i Gediminasovy náboženské veletoče. 

Rozšiřování na východ

Rovněž na východě praktikuje velkokníže svou politiku spojující diplomacii, účelové sňatky a vojenské akce. Podaří se mu tak získat Vitebské knížectví, dobýt Kyjev a Minsk a v roce 1340 připojit k Litvě i Smolensk. Jelikož by však celou říši nedokázal spravovat sám, zanechává v dobytých místech coby panovníky své podřízené. V některých knížectvích potomky rodu Rurikovců, kteří prokázali oddanost novému velkoknížeti. Jinde staré panovníky nechává zlikvidovat a na jejich místo dosadí své četné příbuzné. Na nově získaných územích ponechává pravoslavné křesťanství. Gediminas se totiž řídí heslem: „Nové nezavedeme a staré nezrušíme.“ Díky tomuto přístupu přijímá obyvatelstvo novou nadvládu víceméně pozitivně a Gediminas tak nemusí řešit nepokoje na nově připojených ruských územích. 

Rozpínavost směrem na východ se však nelíbí tatarským chánům, kteří Gediminase zprvu ve válce proti Řádu německých rytířů podporovali. Poté, co velkokníže obrátí svou pozornost na východní území, pochopí chánové, že není žádoucí mít tak silného panovníka v sousedství. Proto se v letech 1338 až 1339 rozhodnou jednat. Podniknou dva pokusy o vpád na litevské území, avšak oba útoky Litevci odrazí.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Během svého života vytvoří Gediminas z téměř bezvýznamného knížectví jednoho z velkých hráčů východní politiky. Podaří se mu navíc udržet stát, ve kterém žijí vedle sebe v poklidu katolíci, pravoslavní a pohané. Před svou smrtí říši rozdělí mezi své syny, kteří si už vyzkoušeli vládnout v některé z východních částí říše. A tak, když v roce 1341 umírá, ví, že má o říši postaráno.

Pozemní útok na město Cherbourg zahájili američtí vojáci VII. sboru 19. června a zpočátku se setkávali jen s mírným odporem. Během dvou dní postoupili o celých 16 km a generálmajor Joseph Collins se domníval, že námořní ostřelování nebude třeba. Svůj názor změnil 21. června, kdy se americký postup zastavil na silné obranné linii polního opevnění 12 km jižně od Cherbourgu. Generálmajor proto požádal Deya, aby jeho lodě zahájily palbu 24. června.

Předchozí část: Ocelové lodě proti betonovým pevnostem: Ostřelování Cherbourgu 1944 (1)

Této žádosti ale Deyo nemohl vyhovět – silná bouře celý jeho operační svaz rozprášila a zahnala do přístavů mezi Plymouthem a Portsmouthem. Kontradmirál urychleně vydal rozkaz k opětovnému shromáždění flotily u ostrova Portland, dříve než 25. června ale zahájení ostřelování nepřipadalo v úvahu. Čtyřiadvacátého nastal další zlom, když Američané dosáhli průlomu a do konce dne se přiblížili na méně než tři kilometry od okraje města. V této situaci by ostřelování předem vybraných cílů mohlo ohrozit vlastní jednotky. Collins proto Deya instruoval, aby 25. června nezahajoval palbu dříve než ve 12.00, a i poté se soustředil pouze na cíle označené návodčími přidělenými k pěším jednotkám, případně pozorovacími letouny.

Velkorážní přestřelka

Ráno 25. června se Deyovy lodě ve dvou řadách přiblížily na méně než 20 km k Cherbourgu a směřovaly ke svým pozicím. Před 10. hodinou se obě formace ocitly na dohled pobřeží, až do 12.00 ale nezaznamenaly žádný odpor Němců, ani jim nebyla doručena žádná žádost o palebnou podporu. Podezřelé ticho protrhla až ve 12.15 salva tří 155mm granátů, kterou na vzdálenost 13 km vypálila německá baterie čtyř děl u vesnice Querqueville tři kilometry západně od Cherbourgu.

Deyo zareagoval vydáním rozkazu křižníku Glasgow k zahájení palby a britská loď následně začala zasypávat cíl z děl ráže 152 mm. Střelba mířená na zranitelné a pomalu plující minolovky ale neustávala, a když byla každá minolovka Deyovy skupiny minimálně jednou orámována, Deyo se rozhodl stáhnout je z dostřelu. Následující půlhodinu si německá baterie vyměňovala salvy nejen s Glasgowem, ale i s Enterprise.

Úspěchy obou stran

Obě lodě dle instrukcí pozorovacího letounu z Glasgow vypálily více než tři sta granátů, po čemž pilot hlásil, že německá děla jsou vyřazena z boje. Ještě předtím se ale německým dělostřelcům podařilo dvakrát zasáhnout Glasgow: první granát explodoval v pravém hangáru a druhý zasáhl nástavbu na zádi. Ani jeden zásah si ale nevyžádal ztráty na životech a loď zůstala plně bojeschopná.

Nezahálela ani Deyova vlajková loď Tuscaloosa, která ve 12.36 zahájila palbu na baterii dva kilometry západně od Querqueville a ve 13.15 jedním z 203mm granátů docílila přímého zásahu kasematy, což baterii vyřadilo z boje.

Nezdolné baterie

Po prvotním devadesátiminutovém bombardování Cherbourgu spojeneckými válečnými loděmi stále zbývalo několik aktivních německých baterií. Deyo proto Collinsovi odeslal dotaz, zda je potřeba limit prodloužit. Ten odpověděl kladně s tím, že by uvítal pokračování ostřelování až do 15.00. V tu samou chvíli se opět probrala k životu baterie u Querqueville a několika salvami orámovala torpédoborec Murphy.

Tuscaloosa v odpověď vypálila 17 ran a docílila minimálně jednoho přímého zásahu, po kterém z jedné z kasemat vyšlehly plameny. Obsluha posledního děla se ale odmítala vzdát a neustávala v palbě ani poté, co se na jejich kasematu postupně soustředila pozornost bitevní lodě, čtyř křižníků a několika torpédoborců. To samé se opakovalo i v případě baterie 170mm děl u Gruchy, kterou nedokázalo vyřadit ani 57 střel z Glasgow doplněných 36 granáty z torpédoborce Rodman.

Větší štěstí měli jen střelci z Quincy, kterým se podařilo několika přesnými zásahy zničit pevnůstku Fort des Flamand na východním okraji cherbourgského vlnolamu. To už ale odbila 15. hodina a Deyo začal své lodě stahovat. Kromě křižníku Glasgow utrpěla přímé zásahy jen Nevada, které během ostřelování baterií západně od Cherbourgu dvojice granátů proletěla nástavbou. Poslední slovo za Battle Group 1 měla Deyova vlajková loď. Po půlhodinovém ostřelování na vzdálenost 23 km se Tuscaloose podařilo přímým zásahem zničit pevnůstku u vstupu do přístavu. 

Duel s Hamburgem

Zatímco Battle Group 1 sváděla duely s německými bateriemi ležícími západně od přístavu, hlavním cílem Bryantovy skupiny se stala baterie Hamburg. Bitevní lodě Arkansas a Texas, obě spuštěné na vodu už před první světovou válkou, měly kvůli archaickým systémům řízení palby dostřel pouze 18 km a Hamburg je tak mohla beztrestně ostřelovat na dlouhou vzdálenost. Původně měla největší německou baterii zničit Nevada a staré bitevní lodě jen měly se svým doprovodem proplout okolo a připojit se ke zbytku svazu.

Dělostřelci Nevady však měli plné ruce práce s bateriemi okolo Cherbourgu a Bryantovy bitevní lodě se tak musely Hamburgu postavit přímo. Jako první vypálila Arkansas; Texas nedokázala navázat spojení s návodčím a její děla proto zatím mlčela. Baterie zpočátku neopětovala palbu, o deset minut později ale začaly okolo Bryantových lodí dopadat první 240mm granáty. Na americké straně se ke střelbě přidaly jak torpédoborce, tak i Texas, která konečně zaměřila cíl.

Jeden zásah za druhým

Ačkoliv Hamburg zasypávaly desítky granátů ráží 127 a 356 mm, němečtí střelci chránění odolnou kasematou a pancéřovými štíty vytrvale pálili jednu salvu za druhou a cílili primárně na nepancéřované torpédoborce. Barton a Laffey utrpěly každý jeden přímý zásah, německým střelám se ale naštěstí neaktivovaly roznětky a nenapáchaly tak větší škody.

Torpédoborec O’Brien měl méně štěstí – jeden z granátů výbuchem zabil 13 námořníků. Jen krátce poté si nezdolná německá baterie připsala další zásah, když projektil zasáhl mohutně pancéřovanou kormidelnu Texasu. Pancíř odolal, exploze ale odtrhla podlahu navigačního můstku hned nad místem zásahu a usmrtila kormidelníka Normana Christensena. Ten se stal jediným padlým členem posádky za celou službu lodi.

Po dvou hodinách neustávající palby pozorovatelé hlásili, že z baterie Hamburg zbyla jen hromada suti, její děla však stále střílela. Když se pak v 15.01 začaly Bryantovy lodě na Deyův rozkaz stahovat, tři ze čtyř děl Hamburgu byla stále plně bojeschopná, a to i přesto, že na ni dopadlo více než osm stovek projektilů ráží 127, 305 a 356 mm. Ani Němci však nemohli slavit úspěch – žádnou americkou loď se nepodařilo potopit či aspoň vážněji poškodit. 

Konec přestřelky

Jen den po ostřelování se vojákům americké 9. a 79. pěší divize podařilo probít se do ulic města a po třech dnech pouličních bojů Američané rozdělili obránce do několika malých kapes. Dne 29. června pak von Schlieben kapituloval. Spojenecké lodě sice nedokázaly všechny německé baterie umlčet, jejich obsluhy ale natolik zaměstnaly, že ty nemohly své zbraně obrátit do vnitrozemí proti Collinsovým mužům.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Drtivou palebnou sílu amerických lodí si uvědomovali i Němci, jejichž vojenské časopisy v následujících týdnech nabádaly velitele pozemních jednotek, aby spojenecké válečné lodě nepodceňovali – už dělové čluny podle nich dosahovaly palebné síly ekvivalentní baterii houfnic, zatímco bitevní lodě několika baterií těžkého dělostřelectva – to vše se schopností přesouvat se dle potřeby a dosahovat vysoké přesnosti střelby. 

Musel to tehdy být pro amerického obchodního zástupce Roberta Huntera vskutku šokující pohled. Když v roce 1824 na své cestě po Thajsku (známému ještě jako království Siam) spatřil na řece Menam rybářskou loďku s jakousi zvláštní bytostí na palubě, domníval se zprvu, že vidí dosud neznámé zvíře. Teprve při bližším pohledu mu došlo, že má před sebou vskutku nevídaný úkaz: dva mladé muže srostlé v oblasti hrudníku. Nebyl by to ale Hunter, kdyby okamžitě nezačal přemýšlet o tom, co by se z takové kuriozity dalo vytěžit. 

O pět let později se Chang a Eng Bunkerovi spolu s Hunterem vylodili v Bostonu. Osmnáctiletá dvojčata, která zatím neznala ani slovo anglicky, nemohla tušit, že se jim tím otevřela cesta k budoucí slávě. Dnes už jen stěží můžeme odhadnout, jak se na neznámém kontinentě onoho srpnového dne roku 1829 asi cítili – nicméně tváří v tvář zcela novému prostředí museli být přinejmenším zaskočeni. Vždyť celý svůj dosavadní život se nevzdálili z rodné vesnice Meklong (kde mimochodem dnes stojí jejich socha) a spolu s několika sourozenci pomáhali ovdovělé matce s provozem kachní farmy. 

Se zjevným hendikepem se totiž dokázali vypořádat překvapivě snadno. Údajně se rychle a bez větších potíží naučili běhat, řídit loďku a hrát si s ostatními dětmi, ba dokonce provést rituálních 18 úklon před thajským králem. Není však jasné, jakým způsobem se Hunterovi a skupině tlumočníků z thajštiny podařilo přesvědčit jejich matku, aby syny poslala za oceán. Jistou roli možná hrál i určitý finanční obnos; nicméně kdyby tušila, že je do smrti už nikdy neuvidí, patrně by se svým rozhodnutím váhala déle. 

Šokující podívaná

Zato Chang a Eng s odstupem času už důvod vrátit se do vlasti neměli. Americké angažmá z nich učinilo hotové celebrity. Nakonec díky němu mimořádně zbohatli a mohli se přestat věnovat zábavní kariéře, jež jim zpočátku umetla cestičku. 

Robert Hunter svěřil dvojčata do péče profesionálního manažera Jamese Hala. Ten s nimi objížděl Spojené státy a prezentovat je nadšenému publiku, ochotnému za takovou podívanou velkoryse platit. Scénář byl pokaždé velmi podobný: skupina se na několik dní ubytovala v daném městě a dvojčata několik večerů po sobě bavila diváky naučenou show. Pro zaručený účinek by jistě stačilo pouze se ukázat, ovšem to Haleovi nestačilo. 

Chang a Eng proto na pódiu předváděli, jak dokonale jsou sladěni nejen spolu navzájem, ale i se svým postižením. Dokázali metat kotrmelce, plavat, běhat, skákat, nebo třeba hrát dámu. Bizarnost celého vystoupení ještě umocňovalo jejich orientální oblečení, doplněné maketami prasečích ocasů. Vstupné na jedno takové představení bylo překvapivě nízké – Hale si účtoval pětadvacet centů, což by v přepočtu na dnešní kurz představovalo zhruba 6 dolarů (kolem 130 korun). 

Zprávy o putování bizarní dvojice se šířily rychlostí blesku, takže ani nebylo nutné, aby si Hale vypomáhal reklamními letáky. Vůbec největší důkaz jejich tehdejší ohromné popularity ale představuje fakt, že jako obecný název pro srostlé sourozence dodnes užíváme termín „siamská dvojčata“, odvozený právě od rodiště Changa a Enga. Mladíci ovšem vazby ke svému thajskému rodišti postupně přetrhávali. Přijali nové příjmení, začali se oblékat v západním stylu a naučili se hovořit anglicky natolik, jako by šlo o jejich mateřštinu.

Na vysoké noze

Kočovné živobytí ale nelze provozovat věčně. Po deseti letech strávených na pódiích po celých Spojených státech se bratři, kteří se mezitím rozešli s Halem a vystupovali na vlastní pěst, rozhodli kariéru ukončit. V červenci 1839 naposledy stanuli před nadšeným publikem a o tři měsíce později už se stěhovali na novou stálou adresu. Během uplynulých let nashromáždili dostatečné jmění, aby si mohli dovolit pořídit šedesátihektarový pozemek v Severní Karolíně, a ještě jim zbylo dost na pořízení několika otroků, jak bylo v jižanských státech tehdy zvykem. 

Osmadvacetiletí bratři záhy objevili své obchodní vlohy. Na plantážích zdárně hospodařili a produkci posléze prodávali, což přispělo mimo jiné k tomu, že se v sousedství rychle proslavili. A to i přesto, že vzhledem ke svému asijskému původu oficiálně náleželi mezi černochy a v očích mnohých Američanů představovali příslušníky méněcenné rasy. Nicméně zdárně požívali řady privilegií dostupných jinak jen pro bílé, včetně vlastnictví zmíněných otroků.

Žili si doslova na vysoké noze – podle dobových odhadů do svých stále se rozšiřujících pozemků v Severní Karolíně investovali v přepočtu 300 tisíc dnešních dolarů (tedy zhruba 6,5 milionu korun). V New Yorku navíc zaměstnávali správce svého dalšího majetku, dosahujícího dokonce šestinásobné výše.

Hledá se nevěsta

Tím, že v podstatě ze dne na den zmizeli z veřejné scény, však rozhodně neuhasl zájem veřejnosti o ně. V roce 1840 zveřejnili novináři z deníku Tennessee Mirror článek, v němž otevřeně nadnesli otázku možného založení rodiny. Ostatně nabízelo se to, vždyť dvojčata byla právě ve věku, kdy se jejich vrstevníci žení. Snad každý čtenář tehdy v hlavě přetřásal otázku, jak asi může vypadat milostný život srostlých mužů. A může vůbec nějaká žena pocítit fyzickou přitažlivost k tak prazvláštním osobám?

Navzdory absurditě podobné představy nebyli Chang a Eng Bunkerovi v otázce sexuality nijak odlišní od jakýchkoliv zdravých lidí. A zjevně to dokázali dát správným způsobem najevo, neboť nakonec skutečně úspěšně okouzlili své budoucí manželky: o deset let mladší sestry Adelaide a Sarah Yatesovy. Po svatbě pak bratři rychle umlčeli všechny kritiky a pochybovače znovu, když jejich choti jen šest dní po sobě porodily dcery Katherine a Josephine. A u nich navíc ani zdaleka nezůstalo – v průběhu následujících let přišlo na svět ještě devatenáct dalších dětí. 

Eng byl otcem jedenácti, Chang deseti potomků. Mimochodem, rod Bunkerů čítá do dnešního dne přes 1 500 členů, přičemž dosud mezi nimi bylo napočítáno celkem jedenáct párů dvojčat. Ta vůbec první – konkrétně Engovi prapravnuci – se údajně jmenují rovněž Chang a Eng.

Škraloup s otroky

V roce 1850 představovali Chang a Eng se svými ženami a dětmi na první pohled zcela netradiční, ovšem na ten druhý již úplně obyčejnou bohatou jižanskou rodinu. Oba bratři fungovali jako zcela samostatná jednotka. Osvojili si svérázné způsoby provádění běžných každodenních činností, v některých z nich byli dokonce úspěšnější než normální člověk. Například při práci se sekerou dokázali efektivně využít sílu čtyř paží. 

Ve volném čase se věnovali i některým sportům včetně lovectví. Vlastnili tehdy 18 otroků, nepřekvapí proto, že v pozdější občanské válce se přiklonili na stranu Konfederace, která odmítala otrokářství zrušit. Právě Bunkerových přístup k otrokům je ovšem v současné době spornou kaňkou na jejich životopise, neboť podle některých dobových svědectví s nimi zacházeli značně krutým způsobem. Deset z nich bylo údajně mladších sedmi let a museli na polích tvrdě dřít, prý proto, aby vydělali peníze na vzdělání čím dál početnějšího potomstva svých pánů. 

Nemohoucí polovina

Finance na uživení tak početné rodiny se však začaly rychle tenčit a necelých deset let po opuštění někdejší kariéry se bratři nakrátko vrátili k vystupování – tentokrát i s dětmi. V říjnu 1860 například podepsali smlouvu s newyorským provozovatelem proslulého „muzea kuriozit“ Phineasem Barnumem, který je na měsíc zaměstnal jako jednu z živých expozic. Ocitli se tak vedle desítek dalších lidských hříček přírody – trpaslíků, obrů, mimořádně obézních žen nebo příslušníků exotických etnik, jejichž pracovní náplní bylo ohromovat návštěvníky čistě jen svou existencí. 

Obnovené turné poté vyvrcholilo pobytem v Evropě, kam zavítali po skončení zmíněné občanské války. Tehdy jim už táhlo na šedesát a spíše než pracovně chtěli svůj výlet po starém kontinentě pojmout ve stylu zaslouženého odpočinku. Další, tentokrát již definitivní důvod k odchodu do důchodu přišel na zpáteční plavbě přes Atlantik. Chang při ní utrpěl mrtvici a zůstal ochrnutý na pravé straně těla, tedy té, kterou přiléhal k bratrovi.

Pro Enga to znamenalo, že až do konce života musel o nemohoucího sourozence pečovat a přizpůsobovat se jeho paralýze – ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Chang se s takovou ránou však nedokázal vypořádat a propadl alkoholu, čímž svému zdraví nijak neprospěl. V zimě 1874 onemocněl zánětem průdušek a nad ránem 17. ledna zemřel. Jen těžko si lze představit, co asi musel prožívat jeho bratr, když si uvědomil, že pravděpodobně stejný osud bude brzy čekat i jej. Vědomí bezprostřední blízkosti smrti nejspíše vyvolalo šok, který způsobil, že ačkoliv byl fyzicky zdravý, zhruba dvě hodiny po Changovi skutečně i on vydechl naposledy.

Rekordy 

Málokterý životní osud je tak pozoruhodný, jako ten, který nejslavnější siamská dvojčata historie prožila. Stihli vytvořit několik rekordů – kupříkladu po dlouhou dobu představovali nejdéle žijící siamský pár (dožili se 62 let). Až v roce 2014 je „předstihly“ americké sestry Ronnie a Donnie Galyonovy, které zemřely v roce 2020 ve věku 68 let. 

Charakter srůstu byl v případě Changa a Enga poněkud specifický. Jejich těla totiž spojoval vazivový útvar tvořený svalovou a chrupavčitou tkání o délce jeden a půl centimetru, přičemž zhruba v jeho středu údajně sdíleli cit. Sadu vnitřních orgánů měli každý vlastní s výjimkou jater, což představovalo z medicínského hlediska velkou výhodu. Je zcela jisté, že pokud by se Chang a Eng Bunkerovi narodili dnes, téměř určitě by je nepotkal stejný osud jako před dvěma sty lety, protože chirurgické oddělení by pro současné lékaře nebylo nijak složité. 

TIP: Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků

Ovšem jejich doboví předchůdci si na takový zákrok netroufali, ačkoliv bratry pravidelně podrobovali důkladným prohlídkám. V hledáčku lékařů a anatomů se Chang s Engem ocitali tak často, že jsou oficiálně považovaní za nejzkoumanější lidské osoby 19. století. Velkou pozornost si vysloužila samozřejmě rovněž pitva, která však nepřinesla uspokojivé odpovědi na přesnou příčinu Engova úmrtí. 

Ani současní odborníci si však nejsou zcela jistí – jednou z možností je selhání jeho oběhového systému, který po úmrtí Changa nedokázal nadále účinně pumpovat krev do přirostlého mrtvého těla. Mnozí zastávají názor, že Eng zemřel jednoduše v důsledku šoku. 

Archeologům skotské Univerzity v Aberdeenu se podařil skvělý objev. Připravovali vykopávky v Aberlemnu, vesnici ve správní oblasti Angus na východním pobřeží Skotska. Tato vesnice leží v krajině, která byla osídlená dávnými Pikty, záhadným etnikem z doby římské nadvlády nad Británií a raného středověku.

Tým, který vedl Gordon Noble, prováděl počátkem roku 2020 v Aberlemnu geofyzikální měření. Během nich narazili na podzemní anomálie, které mohly být známkou pozůstatků osídlení. Když udělali průzkumný výkop, čekalo je velké překvapení. Nečekaně narazili na 1,7 metru dlouhý piktský kámen s vyrytými symboly.

Archeologům přálo štěstí

Po objevu propukla pandemie, která další průzkum zbrzdila a archeologové se mohli k nálezu vrátit až nedávno. Ukazuje se, že objevený kámen se symboly pochází z 5. až 6. století našeho letopočtu. Podobných kamenů bylo objeveno okolo 200 a téměř nikdy je nenalezli archeologové. „Na Univerzitě v Aberdeenu děláme přední výzkum Piktů světové úrovně již celé desetiletí a nikdo z nás zatím takový kámen se symboly neobjevil,“ poznamenal k objevu Gordon Noble.

TIP: Během vykopávek na Orknejích vědci objevili velkou vikingskou nálevnu

Podle Nobleho se archeologové k těmto kamenům většinou dostanou pozdě: „Tyto piktské kameny se symboly obvykle vyorají farmáři na poli, případně se objeví při stavbě silnice. My je máme příležitost prozkoumat až ve chvíli, kdy je okolí nálezu značně poničeno.“ V tomto případě si ale Noble pochvaluje: „Narazit na něco takového při malém testovacím výkopu je absolutně úžasné. Nikdo z nás nemohl uvěřit, jaké jsme měli štěstí“.

Okolo mě kmitá chvíli modrá, chvíli zelená, hnědá nebo bílá a jejich rozličné kombinace. Pozoruji míhající se kolibříky a říkám si, že dnes musí při letu určitě vydávat ještě víc energie než jindy, protože silný vítr proniká i přes hustou spleť větví. Závany zmítají nejen drobnými těly poletujících opeřenců, ale i mohutnými větvemi tropických stromů, jež jsou porostlé množstvím bromélií. Jemné kapky deště, který doprovází větrné počasí, ulpívají na objektivu a znemožňují pořídit ostrou fotku.

Nejmenší druhy kolibříků trpělivě čekají, až jim ti statnější uvolní místo u krmítka. Napočítávám nejméně deset druhů. Moji pozornost mezi nimi upoutávají zejména méně častí kolibříci šedobřiší (Phaethornis guy), jejichž bizarně zahnutý a protáhlý zobák přesně kopíruje květy helikónií, jejich oblíbený zdroj nektaru. 

Kmitající křídla a zloděj cukru

Najednou zpozoruji pohyb ve větvích mohutného stromu. Hbitě se pohybující šelmička pochoduje po větvích směrem ke kolibříkům. Olingo štíhlý (Bassaricyon gabbii) z čeledi medvídkovitých umně seskakuje na plechovou střechu budovy strážců parku, kde visí krmítka pro kolibříky. Uběhne pár vteřin bedlivého zkoumání okolí, při nichž olingo visí ze střechy hlavou dolů. Se zatajeným dechem sleduji, zda se pokusí ulovit některého z těch tropických krasavců a přemýšlím, zda mám právo mu v lovu bránit. 

Jenže zvířátko má úplně jiné úmysly. Postupuje systematicky od jednoho krmítka k druhému. Každé naklání a líže vytékající cukrovou vodu, zatímco kolibříci poplašeně poletují okolo. Sladký nápoj mizí v tlamičce olinga a na rozblácené zemi a během chvilky jsou všechna krmítka prázdná. Jako by olinga tlačil čas a bál se, že přijde správce parku a odežene ho od snadného zdroje potravy. 

Přírodní bohatství jako na dlani

Návštěva mlžných pralesů v oblasti Monteverde, kde se odehrálo i výše popsané setkání kolibříků a olinga, představuje jen jednu z mnoha možností, jak spatřit tropickou faunu Kostariky. Na rozdíl od mnoha jiných tropických zemí je tady ochrana přírody již dlouho zavedenou praxí. Již od 70. let 20. století začaly zdejší vlády na mnoha místech upřednostňovat volnou přírodu před plantážemi, které by jim nakonec přinášely méně peněz než ekoturismus.

Systém parků a rezervací rozkládajících se na čtvrtině kostarického území táhne milovníky tropické přírody z celého světa. Výhodu zdejší země bezpochyby představuje její malá rozloha. Vždyť namísto několikadenní cesty do člověkem nezničené pralesní rezervace je většina z nich vzdálena jen několik hodin cesty z hlavního města San José. 

Cesta pro milovníky horka

„Určitě chceš tohle všechno nést s sebou? Ten stativ je nutný?“ ptá se při pohledu na má záda průvodce Steve. Naše cesta začíná v právě se probouzejícím Puerto Jiménez o půl šesté ráno. Čeká nás nejprve jízda džípem a pak musíme 20 kilometrů pěšky ke stanici hluboko uvnitř rozsáhlého parku Corcovado. Jde o jedno z posledních míst, kde se v Kostarice vyskytuje jaguár a další velcí savci. Park leží na horkém pacifickém pobřeží a největší úsek cesty je dobré ujít ráno, dřív než teplota vystoupá nad 30 °C. Moje krosna sice zeje prázdnotou, ale zato je na ní připevněna jedenáctikilová fotovýbava. Proto ty Stevovy obavy. „Nějak to zvládnu, tohle všechno každopádně potřebuju,“ odpovídám mírně nejistým tónem.

Kvůli lepší kontrole turistického ruchu zavedli nedávno ve zdejším rozlehlém parku povinnost pohybovat se v něm pouze s průvodcem. Skupinové slevy jsou tady spíš symbolické, a tak si spolu se Zuzkou najímáme Steva jen pro sebe. Dlouhé přechody po rozpálené pláži jsou doslova vražedné. Naštěstí se tyto exponované úseky při naší cestě střídají s úzkými pralesními stezkami, které pro přehřátý organismus představují částečnou úlevu. I tak ale nejsou na této trase úmrtí úplnou výjimkou. Že zde minulý týden zemřel mladý Kanaďan nám ovšem Steve v průběhu pochodu tají a zprávu, která by nás dopředu asi poplašila, sděluje, až když úspěšně přicházíme do cíle. 

Hranice prastarých světů

Kostarika je malý ráj, jenž oplývá neuvěřitelnou rozmanitostí tvorů. Připomíná prastaré amazonské nížiny, přestože se geologicky jedná o mladíka. Původně většinu kostarického území pokrýval oceán, který zamezoval pohybu zvířat mezi Severní a Jižní Amerikou. Změnu přineslo pozvolné podsouvání Kokosové tektonické desky pod desku Karibskou, jež z oceánu postupně nadzvedlo ostrovy spojující se v průběhu let v Panamskou šíji. Tento proces završený před 3–4 miliony let vytvořil pevninský most, jenž mezi kontinenty umožnil přechod suchou nohou.

V tu dobu se na místě dnešní Kostariky potkaly dva naprosto odlišné světy. Starobylé jihoamerické skupiny živočichů jako mravenečníci, lenochodi a pásovci se začaly setkávat například s kočkovitými a medvídkovitými šelmami. Svou pouť na jih zahájili i tapíři. Ačkoliv od velké americké výměny uběhlo mnoho let, Kostarika stále představuje hranici areálu rozšíření pro mnoho severních i jižních druhů. 

Lovec kousajících termitů

Na jedné z pralesních stezek se mi plní jeden z mých „kostarických snů“, když nám cestu kříží příbuzný známějšího mravenečníka velkého. Mravenečník mexický (Tamandua mexicana) šplhá po stromech a hledá stromová termitiště a mraveniště. Sledován našimi pohledy nachází asi 15 metrů nad zemí velké stromové termitiště a silnými drápy předních nohou v něm proráží otvor pro svůj dlouhý lepivý jazyk. 

Velcí termití vojáci z rodu Nasutitermes se v zástupech rojí a snaží se mravenečníka zranit obřími kusadly. Díky tomu můžeme vidět, jak mravenečník šikovně využívá své páté končetiny – chápavého ocasu. Ocasem a jednou zadní končetinou se přidržuje kmene stromu, zatímco druhá zadní noha kmitá tam a zpět a vyhání z kožichu obtížné vetřelce. V této pozici má mravenečník obě přední končetiny volné a může se věnovat dobývání potravy. Jenže termití obrana nakonec slaví úspěch a mravenečník po pár minutách ustupuje, přičemž vytrvale stírá kousající vojáky o větev. Při představě, že si takto každý den musí obstarat přibližně 9 000 mravenců a termitů, jsem opravdu vděčný za nekousající lidský jídelníček.

Idylka ve spadaném listí

Stezka ke stanici uprostřed parku se vine jen několik málo metrů od hranice mezi pralesem a pláží, kde se intenzivní zvuky cikád mísí s pravidelným vlnobitím Pacifiku. Tady leží pod hustými větvemi pralesa hnědá puma (Puma concolor), která dokonale splývá s okolním listím. Šelmu prozrazuje snad jen odlesk obrovských očí, které bedlivě sledují naše pohyby. Puma odpočívá u zbytků těla zřejmě nedávno uloveného nosála a přítomnost lidí ji nijak netrápí.

Opatrně se pohybujeme po stezce, která je od zvířete vzdálená jen asi osm metrů, a snažíme se najít vhodné místo pro snímek. Když jsme v poklidné přítomnosti šelmy asi půl hodiny, přichází směrem od oceánu její dva potomci – černě tečkovaná mláďata, která vybarvením kožešiny připomínají ocelota. Koťátka veliká asi jako dospělá kočka domácí se otírají o mámu a pak se jedno z nich pouští do uloveného nosála. Druhé je ale daleko víc zaujato u země se kroutící liánou, na níž nám předvádí ostrost svých drápů.

Průvodce je z pum unesen stejně jako my – mladé vidí poprvé v životě a dospělého jedince zahlédl jen jednou v dálce. Bohužel už nezbývá moc času a brzo se bude stmívat. Po hodině strávené s rodinkou pum proto musíme pokračovat v cestě. 

Budíček vřešťanů a marné vstávání

Stanice je obklopena deštným pralesem a spí se tady pod moskytiérou na tenkých molitanových matracích položených na dřevěné podlaze. Je těžké najít místo, kde z trámů nevisí pavučiny obřích nefil – velkých barevných pavouků s nápadně chlupatýma nohama. Náš odpočinek je ale krátký. Po čtvrté ráno přehlušují noční zvuky pralesa vřešťani, kteří si křikem vymezují teritorium. Vstáváme s nimi a vyrážíme k deltě řeky, kde je po ránu šance zahlédnout tapíry překonávající řeku. Štírům podobní krabovci utíkají před světlem čelovky po kmenech pralesních velikánů zpět do úkrytů.

Na místě jsme včas a za rozbřesku čekáme na tapíry. Po protějším břehu běhají volavky bělostné a loví v mělké vodě. „Občas některou z nich uloví krokodýl americký.“ říká Steve. Nemáme důvod mu nevěřit, vždyť během pár hodin strávených u delty jsme krokodýlů zahlédli několik. Nakonec se dočkáme i hlavní hvězdy programu – v šeru svítání protíná hlava tapíra středoamerického (Tapirus bairdii) řeku Sirena. Občas zmizí na chvíli pod hladinou, aby se vynořila o pár metrů dál. Tapír plave přes řeku přímo před našima očima, ale na pořádnou fotku je bohužel ještě příliš velká tma. 

Příroda kousek od metropole

Později odpoledne se za tapíry vydáváme do bažin, kde přes den odpočívají. Podrážky bot se těžce odlepují od bahna, když opatrně postupuji do vysokého porostu, kde by vytoužená zvířata mohla být. Bažina leží pod hustou spletí stromů a ani za plného dne tady není moc světla. Mezi vysokou trávou nakonec opravdu uvidíme tohoto pozoruhodného tvora, který bez pohnutí leží v bahně. Jen pravidelné oddechování a stříhání ušima, kterými zvíře odhání dotěrné mouchy, svědčí o tom, že je tapír naživu. Nakonec ještě ztěžka zvedá víčko a zvědavě si mě prohlíží. Nebojí se.

TIP: Překvapení: Fotopasti zachytily vzácné psy pralesní vysoko v kostarických horách

Skoro nemůžu uvěřit, že jsem jen kousek od jednoho z největších savců Střední Ameriky. Taková je ale Kostarika. Jednu chvíli jste třeba v hlavním městě San José a o pár hodin později už můžete obdivovat přírodu v její téměř panenské podobě. Zahlédnout pumu nebo tapíra je v mnoha zemích Jižní Ameriky záležitostí několikatýdenní expedice, ale v Kostarice se vám to může podařit za podstatně kratší dobu. Alespoň tak jsme to zažili my během našeho pobytu v této úžasné tropické zemi.

V kupě galaxií Abell 2877, ležící zhruba 300 milionů světelných let od Země, radioastronomové takovou medúzu objevili. Je viditelná pouze v rádiovém záření, na šířku měří přes milion světelných let a kromě „těla“ z přehřátého plazmatu jsou dobře patrná i roztahující se „chapadla“, jež z něj vystupují. Objekt zaujal pozornost odborníků nejen svým vzhledem, ale také vlastnostmi. 

Většinu cílů pozorovatelných ve vesmíru v rádiové oblasti tvoří obvykle zdroje rádiového záření v širokém spektru. Medúzu v kupě Abell 2877 lze ovšem sledovat jen ve velmi úzkém pásu rádiového záření. Zmíněným vlastnostem odpovídají objekty označované jako rádiové fénixy. Tak jako mystický pták, který zahynul v záblesku plamenů a znovu vstal z popela, představují rádiové fénixy kosmické struktury, jež se rodí z vysokoenergetických explozí – například při značném vzestupu aktivity blízké černé díry. Miliony let pak postupně mizí, jak struktura expanduje a nabuzené elektrony ztrácejí energii. Posléze snad dojde k nové energizaci při další katastrofické události. 

TIP: Rádiové záblesky: Záhadné signály z kosmu

Fénixy se nezformují při každé silné explozi: Podmínkou je vznik mohutné rázové vlny, která významně stlačuje a znovu urychluje volné elektrony, jež do plynu tvořícího fénixe dodaly procesy v blízkém aktivním galaktickém jádře. Energizované elektrony se stanou dočasným zdrojem synchrotronového záření, které je detekováno na rádiových vlnových délkách.

I v přemyslovském rodu se našla celá řada dětí, které se narodily mimo manželský svazek. Jejich postavení u dvora sice nebylo tak bezproblémové jako pozice jejich legitimních sourozenců, ale jinak se to až zas tak vážně nebralo. Vlastní i nevlastní potomci spolu často dobře vycházeli, pomáhali si a královský „parchant“ mohl dosáhnout i poměrně vysokého postavení. 

Ten druhý Vratislav

Přemysl Otakar I. (králem 1198–1230) byl prvním českým králem, kterému se podařilo dědičně zajistit titul i svým potomkům. Jenže jen některým. Jeho prvorozený syn Vratislav se narodil ve vyhnanství, kam se panovník uchýlil po jednom ze svých prohraných zápasů. Krátce po svatbě se pak s manželkou Adlétou Míšeňskou mohl vrátit do země, na pražský stolec se však dostal až roku 1192. 

Ani teď se však nezačalo blýskat na lepší časy. Nebohá manželka se totiž z jeho postavení těšit nesměla. Novopečený vladař ji po téměř dvacetiletém manželství zapudil! Oficiálně to bylo kvůli čtvrtému stupni příbuzenství, neoficiálně prý za rozvodem stála Přemyslova náruživost či hledání vhodnější partie. Zároveň s chotí však panovník zavrhl i nejstaršího syna, ač tím riskoval, že již nebude mít dědice. Zpochybněním manželství z chlapce udělal levobočka, a když se mu pak z nového manželství narodil dědic, pojmenoval ho… Vratislav! Jako by tím dával najevo, že se starším potomkem už nepočítá. Hoch, který snad někdy měl velké vyhlídky, svou šanci neproměnil.

Milující bratr

I král Václav II. (1283– 1305) měl řadu dětí, které nebyly počaty v manželském loži. Jedním z nich byl například známý Jan Volek. O jeho původu toho příliš mnoho nevíme a neznáme ani přesné datum jeho narození. Jisté je pouze to, že mu otec vybral církevní dráhu a nemanželský syn se tak stal podjáhnem. Když pak byl v roce 1306 zavražděn Václavův legitimní syn Václav III., Volek se sblížil se šlechtou a na jaře roku 1319 jej proto Jan Lucemburský jmenoval vyšehradským proboštem.

Levoboček se tak automaticky stal i kancléřem českého království. Měl moc i majetky a neomezený přístup do Lucemburkova domu. Podle všeho se však rozpínal až příliš a příliš se také spřátelil s královnou Eliškou Přemyslovnou. Jan Lucemburský se obával, že se proti němu ti dva spolčili, a tak byl Jan Volek 21. července 1322 zatčen. Král jej dokonce nutil, aby si sám vybral způsob popravy. Duchovnímu se ovšem podařilo uprchnout a Lucemburk tak přišel o manželku, která mu mimo jiné nemohla odpustit, že proti jejímu nevlastnímu bratrovi zakročil tak tvrdě. Po roce se vyhnanec s králem usmířil a mohl se vrátit do všem funkcí. S Eliškou si byli blízcí i nadále a na tom se nic nezměnilo až do její smrti. V roce 1340 pak opuštěný bratr k uctění její památky a ke spáse duše její a duší jejích předků založil ženský klášter v jihomoravské Pustiměři.

TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku

Jan Volek se nesmírně činil i ve vysoké politice. Kromě toho, že až do své smrti vykonával funkci kancléře, podílel se na vypracování česko-polsko-uherské smlouvy podepsané v uherském Visegrádu. V roce 1333 byl dokonce ve skupině šlechticů, kteří přivedli mladého kralevice Karla IV. z Itálie do Čech. S mladým panovníkem měl nakonec tak dobré vztahy, že byl za jeho nepřítomnosti několikrát pověřen správou Moravy a dohlížel na dopravu říšských korunovačních klenotů.

Během uplynulého půlstoletí vědci zjistili, že dlouhodobé vystavení působení olova může vést k závažnému narušení vývoje dítěte. S rostoucím poznáním škodlivosti olova se také dramaticky změnila míra toho, co považujeme za přípustné. Zatímco dnes považujeme za bezpečnou hodnotu 5 mikrogramů olova na decilitr krve, dříve byla tato hodnota mnohem vyšší. Podle některých vědců je dokonce nebezpečná hodnota cokoliv nad jeden mikrogram na decilitr krve.

Doba olovnatá

Na dopady působení olova v populaci Spojených států se zaměřila nová studie týmu odborníků, který vedl Michael McFarland z amerického Princetonu. Dobrou zprávou je, že výsledky jejich studie ukazují podstatné zlepšení v posledních pár letech. Odborníci odhadují, že v roce 2015 byl limit více než 5 mikrogramů olova na decilitr krve překročen zhruba u 3 procent amerických dětí. Tím ale výčet dobrých zpráv končí.

Mezi léty 1951 až 1980 byla situace kolem olova v USA dramaticky odlišná. Více než 90 procent Američanů mělo podle vědců v tomto období v krvi více olova, než kolik dnes považujeme za bezpečné. To odpovídá více než 170 milionům dnešních obyvatel USA. Ještě děsivější je, že více než 54 milionů Američanů podle zmíněné studie v dětství mělo během dětství v krvi přes 15 mikrogramů olova na decilitr. Vědci odhadují, že to způsobilo poměrně dramatické změny IQ u ohromného počtu lidí. Působení olova podle nich mohlo vést v průměru ke snížení IQ u dospělých Američanů až o tři body, v časech s nejvyšší koncentrací pak až o šest bodů.

Výzkumníci poukazují že zmíněné hodnoty se týkají celé populace a jsou průměrné. Míra vystavení škodlivých účinků olova se ale netýkala všech stejným dílem. Zejména u afroamerických komunit byly v dětství pozorovány nepoměrně vyšší hladiny olova v krvi než u bohatších Američanů.

TIP: Zpomalovače hoření a pesticidy jsou hlavními viníky snižování IQ v USA

V minulých dobách pocházelo olovo, s nímž se lidé setkávali, z řady různých zdrojů, včetně potrubí nebo barev. V moderní době se ale obvykle střetáváme hlavně s olovem, které pochází z výfuků aut, používajících olovnatý benzín. Podle autorů studie jde o jednu z nejpřímějších cest, jakou se olovo může dostat až do našeho mozku.

Malpa pruhohřbetá (Cebus libidinosus) uchopí do obou rukou těžký kámen, zvedne ho nad hlavu a pak s ním vší silou udeří o křemenný valoun vyčnívající z pískovcové skály. A ještě jednou a zase a zas. Z kamene odletují ostré úlomky, ale těch si opice nevšímá. Přestane jen na chvilku. Rychle olízne ze skaliska prach z rozdrceného kamene a pak pokračuje v těžké dřině...

Opičí kameníci ze Serra da Capivara

Mezi skalisky brazilského národního parku Serra da Capivara je možné zastihnout malpy pruhohřbeté, které používají kameny pro nejrůznější účely. Rozbíjejí s jejich pomocí tvrdé skořápky ořechů a jinými valouny dobývají ze země jedlé hlízy. Vědci dokonce přistihli samičky, jak házejí kameny po samečcích, aby je upozornily, že nastal vhodný čas k plození potomků. Samci tohle kamenné vyznání lásky okamžitě pochopí a rozhodně je nepovažují ze strany samice za útok.

Používání kamenů jako nástrojů je ve zvířecí říši poměrně rozšířené. Ořechy s nimi roztloukají například i šimpanzi učenliví (Pan troglodytes). Vydry mořské (Enhydra lutris) plavou s ulovenými plži či mlži na zádech, na hruď si položí plochý kámen a o ten pak rozbíjejí pevné lastury a ulity, aby se dostaly k masu. Mangusty žíhané (Mungos mungo) drtí o kameny brouky, jejichž pevná kutikula je pro zuby této africké šelmičky příliš pevná. Egyptské supy mrchožravé (Neophron percnopterus) zase vědci přistihli při rozbíjení tvrdé skořápky pštrosích vajec kamenem drženým v zobáku.

Malpy ze Serra da Capivara jsou ovšem mezi zvířecími uživateli kamenů výjimečné tím, že jako jediné štípají nerosty opakovanými nárazy a vyrábějí tak ostré úštěpky vhodné pro řezání. Výrobu takových kamenných nástrojů připisovali dřív vědci výhradně člověku a jeho přímým předchůdcům.

Nástroje nebo odpad?

Naši pravěcí předkové štípali vhodné druhy kamene a úlomky s ostrými hranami používali například k odřezávání masa od kostí. Malpy ale nejeví o ostré odštěpky nejmenší zájem. Je to pro ně odpad. Vědci se zatím jen dohadují, proč zvířata tak usilovně buší jedním kamenem o druhý. Fakt, že opice olizují prach z rozdrcených oblázků, svádí k domněnce, že hlavní odměnou za námahu je jim přísun nedostatkových minerálů. Je možné, že pojídají drcený křemen jako lék, kterým si vyhánějí ze střev cizopasníky.

Tým vedený Tomosem Proffittem z Oxfordské univerzity posbíral úštěpky kamene vzniklé činností malp a podrobil je zevrubné analýze. Úlomky mají miskovitý tvar a z jednoho kamene jich opice následnými údery postupně oddělí hned několik. V tomto ohledu se tyto kamenné štěpiny nijak neliší od cíleně vyráběných primitivních kamenných nástrojů. Naopak, právě tyto rysy je jasně odlišují od kamenných úštěpků vzniklých bez přispění člověka působením přírodních sil. A to je v živočišné říši jedinečný fenomén. Pokud se šimpanzům povede při rozbíjení ořechů rozštípnout kámen používaný jako kladivo, vzniklé úlomky se primitivním kamenným nástrojům nepodobají. 

Kdy se z odpadu stal vynález?

„Potřebujeme porozumět motivům, které vedou malpy k výrobě kamenného prachu a jeho pojídání,“ říká Tomos Proffitt. „Mezi primáty je podobné chování naprosto výjimečné.“

Doposud archeologové a paleoantropologové spojovali vznik ostrých kamenných úštěpků použitelných jako nástroje s obratnou rukou pravěkých lidí vedenou jasným záměrem vysoce inteligentního mozku. Teď však vědci přistihli při produkci stejných kamenných artefaktů zvířata, jež těmito schopnostmi nedisponují. 

Nad úlomky kamene, které jsou připisovány prvním lidem a jejich přímým předchůdcům, se tak vznášejí nečekané otazníky. Co když jde jen o nechtěné vedlejší produkty aktivit pravěkých primátů? Co když jsme historii výroby kamenných nástrojů omylem prodloužili o období, kdy pravěcí tvorové jen mlátili kamenem o kámen, aby pak slízli prach, a řezat a krájet vzniklými úštěpy je ani nenapadlo? 

Je možné, že naši dávní předci vynalezli výrobu kamenných nástrojů ve dvou etapách. V té první o sebe jen tloukli kameny, aby si podobně jako malpy obohatili jídelníček o potřebné minerály. A teprve ve druhé fázi nějaký pravěký génius přišel na to, že se ostré úštěpky hodí k řezání, škrábání či bodání. Pak ale stojíme před otázkou, kdy došlo ke klíčovému přechodu mezi oběma etapami a zda tento zlomový moment vůbec dokážeme z pravěkých nálezů vyčíst.

Ke kořenům civilizace

Objev pozoruhodné činnosti malp pruhohřbetých ze Serra da Capivara významně posouvá náš náhled na evoluci člověka. První nástroje, které můžeme připsat našim předkům, byly nalezeny v etiopské Goně a jsou staré 2,6 milionu let. Ještě o 750 tisíc let starší kameny nesoucí stopy po opracování pocházejí z keňské Lomekwi. U těch však zatím není jasné, čí ruka je držela.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Úplně nejstarší nástroje z Gony se svým vzhledem od „výrobků“ brazilských malp příliš neliší. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že nástroje z Gony vyráběli naši předci s jasnou představou, jak by měly vypadat a k čemu by měly sloužit. I kdyby při zrodu prvních kamenných nástrojů sehrála svou roli náhoda, nelze přehlédnout, že člověk svůj vynález rychle inovoval a zdokonaloval. Jednoduché kamenné odštěpky dál opracovával, aby mu lépe sloužily, a záhy vyráběl nástroje, které lze od úlomků kamene vytvářených malpami rozeznat na první pohled. Důvody, proč lidé svou technologii tak rychle rozvíjeli, zatímco malpy ani šimpanzi inovacemi nehýřili, zůstávají zahaleny tajemstvím. Malpy nám nabízejí příležitost nakouknout evoluci pod pokličku.

Práce s čokoládou představuje jedinečné řemeslo, které se cení zlatem: Umět s ní zacházet na nejvyšší úrovni je mimořádně složité, a chcete-li se udržet na špičce, musíte se v podstatě celý život vzdělávat. Jihočeský čokolatiér Jiří Soukup je považovaný za jednoho z nejlepších u nás. Zkušenosti získával dlouhé roky a jeho cesta na vrchol vedla přes zemi čokoládě zaslíbenou, Belgii. Ve většině tamějších měst funguje přinejmenším několik malých dílen, kde se s každým gramem pochoutky doslova mazlí. 

Rekordy v popisu práce

„Já jsem čokožrout,“ usmívá se profesionální výrobce kakaové laskominy, který se nedávno „zabydlel“ v táborském muzeu čokolády a marcipánu. Za myšlenkou vybudovat tam unikátní podnik stojí Petra Kovandová: „Byla jsem odmalička kreativní i zvídavá a toužila jsem po nějakém fajn podnikání, kde nepůjde jen o byznys. Líbí se mi vyprávět lidem příběhy a ukazovat jim, co všechno se dá z čokolády a marcipánu vyrobit,“ vysvětluje. 

Lásku k čokoládě sdílí s Jiřím, který popisuje: „Samozřejmě, že mám rád tu nejlepší, kterou si tady vyrábíme sami z kakaových bobů a přidáváme do ní jen to, co chceme.“ S boby z Nikaraguy, Ekvádoru či Sumatry dnes pracuje s takovou suverenitou, jako by šlo o švestky ze zahrádky: „Ukazujeme lidem, jak vzniká čokoláda bez kompromisů, bez obyčejného cukru. Řekl bych, že je to špička.“ 

Zhotovit hnědou tabulku podle přesného receptu možná nezní jako velká věda, Jiří však vedle inspirace z Belgie zapojuje do procesu rovněž umělecké vlohy. Pod jeho rukama se tak zhmotňují jedinečné výrobky, například gigantický čokoládový had Matylda, který vznikal sedm dní. A na konto si v táborském muzeu připsali již několik rekordů, jež mají ostatně takřka v popisu práce. 

Kakaová lokomotiva

Na jednu z výzev, největší čokoládovou hlavu ve střední Evropě, vzpomíná manažerka muzea Lenka Želivská: „Museli jsme z čokolády odlít obrovský kvádr, což bylo nesmírně technicky náročné, protože jsme to nikdy předtím nedělali. Bylo potřeba sehnat nádobu, kam by se vešlo nějakých tři sta kilogramů hmoty. Tu jsme pak pomocí dlát a sochařského náčiní osekávali, až vznikla hlava.“ 

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Přívlastkem „největší“ se pyšní i 340 centimetrů dlouhý čokoládový vlak vážící 520 kilogramů. „Inspirovala jsem se na jednom nádraží v Belgii, kde mají vystavený vlak z čokolády hned vedle ostatních vagonů normálně na kolejích,“ vysvětluje manažerka, jak se nápad zrodil. Také táborská lokomotiva měla původně zdobit nedalekou vlakovou stanici, ale nakonec si ji návštěvníci muzea oblíbili natolik, že se unikátní exponát dočkal samostatné místnosti.