Letecká doprava přispívá svým dílem ke globálním emisím uhlíku. Z hlediska celkového objemu produkce CO2 jde sice jen o zhruba 2 % (při započtení ostatních vlivů zhruba dvojnásobek), aerolinky ale i tak vyvíjejí snahu o snížení dopadů letecké dopravy na klima. Jednou z těchto snah je i nový projekt německého dopravce Lufthansa a společnost BASF,  kteří vyvinuli adhezivní film AeroShark. Materiál lze podle inženýrů umístit na povrch letadel, které díky němu spotřebují méně paliva a vytvoří tím pádem i méně emisí.

Jak napovídá jméno nového materiálu, jeho tvůrci se inspirovali u žraloků. Těm evoluce během milionů let nadělila jemně žebrovaný povrch těla, který při plavání snižuje odpor těla, takže tito predátoři plavou snadněji a spotřebují méně energie.

Žraločí kůže pro letadla

Podobně jako u žraloků, i na povrchu materiálu AeroShark nejsou zmíněné struktury příliš výrazné – na výšku měří pouhých 50 mikrometrů. Úspora paliva, kterou AeroShark přináší, je ale znatelná. Švýcarský letecký dopravce Swiss propočítal, že když se Boeing 777 v promyšleném uspořádání pokryje 950 čtverečními metry „žraločí kůže“, společně s dalšími dílčími úpravami to sníží spotřebu paliva o 1,1 procenta. Po dalším vylepšení by to prý mohlo být až o 3 procenta.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Přestože se může uvedená úspora jevit jako relativně malá, aerolinky Swiss (které vlastní německá Lufthansa) to berou vážně a již oznámili, že všech svých 12 letounů Boeing 777 pokryjí materiálem AeroShark. Tento krok ve výsledku ušetří 4 800 tun leteckého paliva ročně, a také asi 15 200 emisí ročně. Tvůrci materiálu rovněž zdůrazňují, že se AeroShark snadno používá a je extrémně odolný vůči UV záření, vodě, oleji i vysokým teplotám a tlaku.

Do Merzougy, osady doslova zasazené do saharského písku, přijíždím první jarní den. Jedu sem hledat plazy, konkrétně jeden ze symbolů severní Afriky – zmiji rohatou (Cerastes cerastes), případně její příbuznou zmiji saharskou (Cerastes vipera). Pro tento účel jde o jednu z nejkrásnějších a nejlepších lokalit vůbec. Proč? Díky ergům, obrovským horám přesýpavého písku, které leží zde na samotném okraji Sahary a poskytují těmto hadům vynikající útočiště. Poušť je však mnohem bohatší, a proto se těším, co mne v příštích několika dnech v této oblasti Maroka čeká. 

Zelená oáza 

Marocká Merzouga je malá, zato hustě osídlená osada skládající se z městečka hliněných domků v oblasti obecně známé jako Erg Chebbi. Místní lidé jsou hodně závislí na turistickém ruchu, ale o své živobytí se bát nemusejí. Duny jsou totiž velmi silným lákadlem. Nejkratší cesta, která sem vede, je silnice 3461 na jih od Erfoudu, jež je prvních 16 km upravená a poté je vystřídána 35 km dlouhou pistou, ze které již zdálky pozoruji obrovské žluté hory. Snad každého při tomto pohledu napadne, zda opravdu jde o hledané duny, nebo o nějaké horstvo. Vzhled gigantických hromad písku je skutečně majestátní.

Osadu ovšem netvoří jen písek. Po celé šířce městečka se rozprostírají uměle vytvořená zavlažovací políčka, která jsou při dostatečném přísunu vody svěže zelená. Tvoří tak doslova oázu v poušti, do které se uchylují další a další živočichové. 

Samotná Merzouga a její okolí je tak skvělým střediskem pro průzkum marocké písečné pouště, kde můžeme s menší či větší dávkou štěstí pozorovat faunu a flóru ukázkově přizpůsobenou zdejším zdánlivě nehostinným environmentálním podmínkám. 

Zima žhoucí Afriky

Téměř ihned po příjezdu vyrážím do terénu. Vím, kde, jak a co hledat; otázkou zůstává, zda budu mít při svém pátrání štěstí. I když je krásné slunečné počasí, teplota v těchto březnových dnech na začátku jara sahá k pouhým 20 °C ve stínu. V noci dokonce rtuť teploměru klesá k –5 °C, což pro studenokrevné bratrstvo není to pravé. I místní lidé jsou oblečeni mnohem tepleji než v jiných obdobích roku. 

Nejlepšími informátory jsou vždy domorodci, a proto, když se ke mně připlete klučina jménem Ahmed, hned vyzvídám, jestli něco neví o místních plazech. Plazy, jako pouštní rohaté zmije, scinky a varany, znal. Vysvětlil mi, kde, kdy a jak je nejlépe najdu, ale zároveň potvrdil mou domněnku, že je ještě zima. Ano, i zde v horké Africe plazi a obojživelníci zimují podobně jako u nás! Nedá se nic dělat, třeba se přece jen něco podaří nalézt. Den však přinesl jen hromadu fotografií pouště, lidí a jejich obydlí. Snad soumrak a brzký večer budou o něco lepší …

Budíček po setmění

Přišla tma a já za svitu svítilny a měsíce procházím okolí oázy. Již po pár metrech se světlo baterky odrazí ve velkých očích jednoho z celkem jedenácti druhů obojživelníků nacházejících se v Maroku – ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis), která se vyskytuje také v našich zeměpisných šířkách. Zdejší žabí populace formovaná značným tlakem fenotypové plasticity se však od našich žab liší nejen jiným uspořádáním skvrn, sytostí a pestrostí barev, ale také velikostí těla. Netrvá to dlouho a nacházím další a další exempláře. A také další překvapení. 

Poprvé se zde setkávám se zajímavým a velikostně značně převažujícím žabím konkurentem, ropuchou Bufo mauritanicus. Tato krásná marocká žába s černými skvrnkami na bílém podkladě je opravdovým klenotem místních zavlažovacích políček. Jako všechny ropuchy se živí hmyzem, ale díky své mohutnosti uloví také drobné obratlovce, jako jsou mláďata hlodavců či plazů. Nebyl to však poslední obojživelník toho večera. Druh Pelophylax saharicus, neboli skokan saharský, je rovněž hojným zástupcem vlhčích míst v poušti. 

I s plazy to začalo být zajímavější. Po písku, který byl přece jen ze dne trochu vyhřátý, pobíhali a lovili svou potravu drobní a nenápadní gekonci Stenodactylus petrii, přizpůsobení stavbou těla a strategií lovu k životu na jemných přesýpavých píscích. V Maroku se kromě tohoto zástupce vyskytuje ještě jeden příbuzný druh a tím je druh Stenodactylus sthenodactylus, jenž je naopak přizpůsoben hamadám (kamenitým pouštím).

Ještěři vylézají z děr

V dalších dnech se počasí ještě vylepšilo, sluníčko začalo hřát, a tak se i počet pozorovaných zástupců nejen plazí říše rozšířil. I když se mi nakonec nepodařilo žádného hadího obyvatele zdejší oblasti nalézt (vyskytují se tady mimo již zmiňovaných zmijí např. zástupci rodů Psammophis či Malpolon), přece jen byla druhová skladba pozorovaných druhů herpetofauny pestrá. 

Čeleď ještěrkovitých (Lacertidae) zastupují zajímaví Acantohodactylus longipes, kteří jsou svými rozšířenými prsty na nohou dobře adaptováni na písčitý terén, ale také taxonomicky složití ještěři Mesalina rubropunctata. Ti jsou hojní spíše v okolí Erg Chebbi než na samotných píscích. Herpetologickým vrcholem byl ovšem nález varana pustinného (Varanus griseus), který je jediným zástupcem čeledě největších ještěrů světa (Varanidae) v severozápadní Africe a zároveň vrcholovým predátorem zdejších písků.

Písečný ráj zvířat

Erg Chebbi a její okolí je pro herpetologa nesmírně zajímavá, ale minimálně dvakrát tolik zajímavá musí být pro ornitologa. Brzy zjara se totiž západně od Merzougy (cca 3 km) vytváří poměrně velké pouštní jezero s vysokým obsahem soli, zvané Dayet Srji. To pravidelně přiláká množství plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), na které je ve volné přírodě nádherný pohled. 

Kromě plameňáků sem jezero vábí i mnoho dalších ptáků, kteří při svých tazích zrovna přeletěli poušť. Pozorovat se dá husice rezavá (Tadorna ferruginea) nebo kulík Kittlitzův, který byl v Maroku poprvé viděn právě zde. S větší dávkou štěstí pak spatříte například pisilu čáponohou (Himantopus himantopus), dropa arabského (Ardeotis arabs) či orebici berberskou (Alectoris barbara).

TIP: Drancování přírodního dědictví Maroka: Je libo orlí křídlo, opičí hlavu nebo třeba kabelku z geparda?

Cestou pouští k jezeru si však můžete povšimnout i přítomnosti zdejších savců. Stopy v písku po sobě zanechávají tarbík, ježek ušatý nebo „lišák pouště“ – fenek. Důsledný pozorovatel se ovšem nevyhne ani nejnápadnějším zástupcům bezobratlých. Pod kameny v písku můžete vidět jedny z nejjedovatějších štírů světa – Androctonus australis či zajímavé střevlíkovité brouky rodu Anthia, hojné zejména v podobných písčitých oblastech. 

Oblast Erg Chebbi je opravdovým přírodním skvostem severní Afriky. Právě díky poloze na okraji Sahary, mezi pískem a kamením, skýtá nemalá překvapení všudypřítomného života tak nápadného právě na jaře. 

Harmonie figurek, velikost šachovnice, množství herních kombinací a všudypřítomná pravidla jsou v dnešní šachové hře v tak perfektním souladu, že hráčům nabízejí ideální prostor pro vytváření útočných strategií, nedobytných obran i neočekávaných výměn. K tomu se šachy dopracovaly skrze radikální změny, takové, že bychom dnes jen obtížně dokázali v původní verzi šachů vidět jejich předchůdce.

Plod zlatého indického věku 

Tradičně se za „předka“ mnoha deskových her včetně šachů považuje čaturanga. Zrodila se v Guptovské říši, která se rozkládala na severu dnešní Indie a platí za synonymum jejího zlatého věku. Spolehlivě je doložena v 6. století. Smyslem hry bylo nepochybně imitovat situaci na bojišti, což je patrné už z etymologie názvu. Sanskrtské slovo caturaṅga totiž znamená „mající čtyři části“ a myšleny tím byly čtyři složky armád: sloni, jezdectvo, válečné vozy (někdy také loďstvo) a pěchota.

Vzhledem k tomu, že v této hře jsou válečné vozy nejsilnější figurkou, někteří historikové se domnívají, že čaturanga musí být o několik století starší, neboť v 6. století už vládcové měli k dispozici účinnější prostředky než válečné vozy. Hra si každopádně získala velkou oblibu. Díky učení se rozvaze a osvojování taktického myšlení se stala součástí výchovy v šlechtických kruzích a častou kratochvílí nobility obecně – stejně jako později šachy. 

Čaturanga se brzy rozšířila i do sousední Persie. Zde v 7. století a již pod nadvládou muslimů doznala významných změn a začala se nazývat šatrandž, v perštině shatranj, kde výraz shah označuje krále. Podobnost s naším označením „šachy“ je zjevná.

Hlavní novinkou bylo eliminování role náhody v podobě házení kostkou, snížení počtu hráčů na dva a úprava výchozí pozice figurek. Ty se však i nadále pohybovaly stejně těžkopádným způsobem jako v čaturanze, což způsobovalo pomalejší tempo partie. Bylo zapotřebí odehrát množství tahů, než se protivníci na desce setkali. Dynamice hry neprospělo ani přidání nové figurky, vezíra, který stál po boku krále a ze kterého se časem stala královna. V šantrandži se vezír směl pohybovat pouze o jediné pole a navíc jen v diagonálním směru.

I proto arabští učenci vytvořili takzvané tábie, mírně rozehrané partie, které hráčům nabízely pokračovat v zajímavých tazích a výměnách. Vedle nich se dochovaly také mansúby, koncovky, v nichž měl hráč za úkol dotáhnout několika tahy partii k vítězství. Z toho je patrné, že šatrandž byla námětem hlubokých teoretických úvah a nikoli jen prostředkem k zahánění dlouhé chvíle.

Příchod do Evropy

Rozšiřování islámu po severní Africe nakonec vedlo k dlouhodobému kontaktu s křesťanstvím a evropskou kulturou. Tak se na konci tisíciletí dostala šatrandž třemi cestami až do Evropy. První dvě vedly přes Pyrenejský poloostrov a přes Sicílii, třetí cesta směřovala z Blízkého východu do oblasti dnešního Ruska a odtud do východní Evropy. Náš kontinent pochopitelně nebyl jedinou destinací, kam se hra šířila. Některé verze se dostaly z Indie do Číny, Mongolska, Japonska a mnoha dalších zemí, kde rovněž došlo ke vzniku originálních modifikací původní čaturangy.

Nejúrodnější půdou se však pro šatrandž stal evropský kontinent. Zde se hra postupně vyvinula až do dnešní podoby, aby se pak stala dominantním typem šachových her a rozšířila se po celém světě.

O jejím úspěchu na novém území svědčí například příhoda o vypuzení jistého florentského biskupa z 11. století. Svatý Petr Damián jej vyhnal za to, že se oddával hře, jež podle církve měla neblahé účinky na společnost. Marně se biskup hájil, že šatrandž je jiná než ostatní hry, protože nezáleží na náhodě, nýbrž pouze na umění hráče. Scholastikův trest však lépe pochopíme, když zmíníme, že šatrandž se nehrála jen pro potěšení, ale také kvůli finančnímu přilepšení. Vidina zisku závisející pouze na schopnostech hráče byla perfektním hnacím motorem k rozmachu hry. 

Ta si našla své místo i v dalších lidských činnostech. Stala se námětem mnoha spisů, četných uměleckých děl a někteří panovníci se pasovali do role jejího patrona. Zmiňme alespoň Jindřicha I. Anglického (vládl 1100–1135), Alfonse X. Kastilského (vládl 1252– 1284) nebo cara Ivana Hrozného. Naopak Ludvík IX. Francouzský, za svůj příkladný život později svatořečený, vydal roku 1254 zákaz všech hazardních her. Ignorovali ho nejen prostí Francouzi, ale i samotní dvořané, kteří dokonce pořádali turnaje. 

Šatrandž, nebo šachy?

Široká obliba deskové hry brzy vedla k mnoha inovacím. Od poloviny 12. století se figurky začaly tvarovat do podoby postav, zvířat či věží. Jejich předchůdce bychom tedy měli nazývat herními kameny. Další novinkou, byť spíše kosmetickou, bylo zavedení dvoubarevné hrací desky. Hlavní změny ale doznaly pohybové možnosti několika figur a přidání souvisejících pravidel. To vše v zájmu zvýšení plynulosti hry. 

Pěšec mohl nově při prvním pohybu popojít o dvě políčka vpřed, avšak aby se zamezilo vyhýbání kontaktu s protivníkovým pěšcem, vzniklo pravidlo en passant (v češtině známé jako „braní mimochodem“). Rovněž dáma mohla při prvním tahu poskočit o dvě pole, navíc nejen diagonálně, ale také přímo vpřed, a přeskočit tak pěšce. Inovátoři ale nemysleli jen na to, jak se co nejrychleji dostat k protivníkovi. Pro obrannou stránku hry zavedli způsob, jak krále jedním tahem dostat do bezpečí rohu šachovnice. Byla zavedena první rošáda.

Nelze přesně říci, kterou verzi hry ještě máme nazývat šatrandží a která už svými parametry snese označení šachy. Protože se ale dnešní výraz plynule vyvinul z dávného sanskrtského slova, je dobré mít na paměti dvě věci. Neexistuje přesný časový údaj ani událost, která by oba pojmy odlišovala, a jejich používání je proto volné.

Šílená královna

K završení vývoje šachů, co se pravidel týče, už stačil jen krůček: dát střelci a dámě větší volnost pohybu. K této poslední významné úpravě došlo koncem 15. století. Obě figurky se mohly nyní posouvat o libovolný počet políček, střelec jen diagonálně, dáma ve všech směrech. Stala se tak nejsilnější figurkou na šachovnici, a přitom ještě o pár století dříve byla coby vezír považována za nejslabší článek hráčovy armády, s výjimkou pěšce samozřejmě. Tento přesun síly se odrazil i v označení nové verze šachů. Než se totiž ujaly, byly kvůli odlišení od tehdy běžnější varianty označovány jako „královniny šachy“ nebo dokonce „šachy šílené královny“. 

V 16. století již sice hra dospěla po formální stránce do dnešní podoby, ale její styl a strategie se vyvíjely i nadále. Zpočátku se kladl větší důraz na útočnou stránku partie s častými oběťmi. Obraně a pěšcům se takové pozornosti nedostávalo a většinou se opomíjeli. Přesto byla taktika důkladně prozkoumána, což dokazuje i rostoucí počet knih, které se jí věnovaly. Šachoví mistři putovali po Evropě a měřili své síly se zahraničními hráči a v srdci každého velkého města si nad šachovnicí lámaly hlavy čím dál větší počty nadšenců.

Moderní hra

Cesta od kratochvíle a koníčku ke sportu byla dovršena v roce 1851, kdy se v Londýně konal první moderní šachový turnaj. A krátce nato se součástí hry staly i přesýpací hodiny limitující čas na přemýšlení. Roku 1886 se konalo první mistrovství světa v šachu a jeho vítězem a prvním oficiálním mistrem světa se stal pražský rodák Wilhelm Steinitz. Přibližně v této době také došlo ke změně ve stylu hry. Dřívější dynamickou a útočnou strategii, takzvaný romantický styl, nahradila důkladně propracovaná taktika s postupně připravovanými útoky a důmyslnou obranou.

Z pohledu této moderní strategie je možné říci, že partie dřívějších mistrů obsahovaly četné nedostatky a více dbaly na elegantní řešení a překvapivé momenty. I přes obrovské množství partií, které se na šachovnici mohou dnes odehrát, jsou některá zahájení prozkoumána na mnoho tahů dopředu a pro profesionální šachisty tak opravdová partie začíná až po jejich odehrání.

Posledním a zásadním milníkem, který se ve světě šachu odehrál, bylo zapojení počítačů a výpočetní techniky. Vždyť obtížnost šachů tkví v množství kombinací a počtu kroků, které je hráč schopen předvídat. První snahy o vytvoření automatického stroje byly spíše úsměvné. V roce 1771 představil bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen zařízení zvané Turek, které údajně dokázalo samo odehrát šachovou partii. Postavou drobný šachista, který byl v útrobách stroje ukryt, byl zřejmě výrobním tajemstvím.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Prvním skutečným počítačem, který svým šachovým uměním překonal člověka, byl superpočítač Deep Blue. Ten v roce 1996 porazil mistra světa Garriho Kasparova a nastartoval tak éru nadvlády počítačů. Díky rozvoji na tomto poli vznikla od té doby řada ještě dokonalejších strojů, které už ani nezápolí s člověkem, nýbrž s jiným strojem. Šachy se tak staly další z řady deskových her, u nichž člověk vyklidil pomyslný trůn. 

Osa zemského tělesa nesměřuje vůči němu ani vůči vzdálenému referenčnímu systému stále stejně, ale vykonává množství pohybů. Některé jsou perio­dické, jiné nikoliv. Jako „precesně-nutační“ se označují pohyby zemské osy vyvolané gravitačním působením okolních těles. Z podstaty věci lze popsané vlivy velmi dobře předpovědět na dlouhých časových škálách, neboť závisejí pouze na znalosti poloh objektů ve Sluneční soustavě.

TIP: Proč se téměř vše ve vesmíru otáčí kolem své osy?

Další skupiny pohybů zahrnuje tzv. volná nutace jádra, která je důsledkem skutečnosti, že Země nepředstavuje pevné a neměnné těleso. Její jednotlivé vnitřní vrstvy se vůči sobě mohou pohybovat, roli hrají i přesuny hmot ve vodním a vzdušném obalu. Ve všech případech jde o přesuny momentu hybnosti, jež mohou vést ke změně pohybového stavu zemského tělesa nebo jeho částí – a to tak, aby se celkový moment hybnosti zachovával, jak velí fyzikální zákony. 

Navíc má naše planeta ještě magnetické pole, zakořeněné v jejích hlubinách, které reaguje na vnější vlivy, především na působení Slunce. Náhlé proměny intenzity geomagnetického pole, vyvolané například sluneční aktivitou, vedou téměř ke skokové změně pozice zemské osy. Ta se tedy rozhodně nepohybuje stále stejnou rychlostí ani ve stále stejném směru.

Dějiny skrývají snad nekonečné množství hádanek. Obzvlášť pokud jde o archaické doby před vznikem písma. Nemáme k dispozici žádné záznamy, které by tehdejší události přibližovaly. I z těch nejstarších dob však nacházíme hmotné památky, z nichž lze na mnohé usuzovat. Můžeme také studovat kultury přírodních národů a předpokládat analogii s našimi předky žijícími na podobném vývojovém stupni. Ani to však v případě menhirů nestačí.

Doba kamenná po sobě zanechala nejrůznější megalitické stavby. Oproti do výše se tyčícím katedrálám středověku vypadají na první pohled primitivně. Ale jaký paradox! Stavební techniku složitých katedrál umíme pochopit i napodobit. Ale umění našich předků z doby kamenné? Ne. O prehistorických stavebních technikách nevíme nic.

Jak dokázali lidé žijící v dnešní Francii před tisíci let přemístit na vzdálenost několika kilometrů menhir Brisé vážící 280 tun a měřící 21 metrů? Dnes leží povalený a rozbitý, ale kdysi? Způsobila jeho rozlámání lidská ruka, nebo se roztříštil, když následkem zemětřesení nevydržel ve svislé poloze?

Hrobky?

Složitější megalitické stavby, například chodby a komory, nad nimiž byly navršeny mohyly, představují paradoxně menší rébus než osamoceně stojící kameny, které už ničím nepřipomínají svou někdejší funkci. Členitější megality vzniklé soustavou dolmenů s nad nimi nakupeným návrším se ne náhodou podobají pyramidám. Šlo totiž pravděpodobně o hrobky. U jednoduchých, osamoceně stojících menhirů však věda tápe.

Žádné archeologické nálezy pod nimi či v jejich okolí o pohřebních či jiných rituálech nesvědčí. Většinou pod menhiry nalézáme úlomky keramiky z mnohem novějších období – od středověku až do 19. století. Nalezené střepy se pod kameny zřejmě dostaly více méně náhodou a vysvětlení zdánlivého rébusu může znít zcela prostě. Ve stínu kamene si mohl odpočinout třeba i váš pradědeček, který o menhiru nevěděl o nic víc než my dnes. A zanechal tu po sobě úlomky z právě rozbité nádoby...

Kvůli zmatku způsobenému novověkými nálezy nemáme u řady menhirů ani jistotu, zda skutečně pocházejí až z pravěku, anebo zda blíže neznámé praktiky „uctívání“ kamenů přetrvávaly v myslích lidí až do novověku. Ani nálezy pod menhiry však nejsou všeříkající, protože některé možná dnes ani nestojí na svých původních místech. 

Výjimečně se pod menhirem naleznou pravěké nástroje – jako například pazourky pod bavorským menhirem řečeným Herrgottstein. Kromě toho lze pod nimi objevit také menší kameny, často zřejmě opracované a zaklesnuté do sebe. Jejich funkce? Měly podpírat kámen vztyčený nad sebou a zabránit jeho vyviklání, jak o „doprovodných“ kamenech míní český badatel Rudolf Zemek? Jím pořízená dokumentace navíc ukazuje, že pod menhiry spočívá množství malých kamenů připomínajících svým tvarem rovněž menhir. Proč?

Kamenné aleje

Fascinující podívanou nabízí procházka po kamenných řadách v Jižní Bretani. Přestože naši předci v novověku většinu menhirů odstranili, nalezneme zde cosi na způsob kamenných alejí, které vyrazí dech neméně než kterýkoliv novodobější div světa. Zdejší klenoty dávného stavitelství vznikaly někdy v rozmezí 6 000–3 000 let př. n. l. Kolem Carnaku nalezneme přes dvě stovky dolmenů, a na některých z nich se objevují dokonce rytiny. Znázorňují zvířata, nebeská tělesa či linie připomínající snad paprsky. 

Vzhledem k tomu, že pokračování rytin se někdy nalezlo na vzdálených dolmenech, lze předpokládat, že starší stavby byly postupně rozebírány a kameny používány znovu a na jiném místě. Doklad o tom, že podobné stavební praktiky a možná i kultovní rituály přejímaly další generace či nové civilizace, najdeme i ve Stonehenge. Nejslavnější megalitická stavba na britských ostrovech totiž při výzkumu odhalila překvapivé tajemství. Ještě než zde stála kruhovitě uspořádaná kamenná stavba, pravděpodobně jí předcházely obdobně seřazené dřevěné kůly.

Země obrů

Menšímu věhlasu než Carnac se těší takzvané Erdevenské řady. Neprávem. Mnoho desítek tun vážící kameny přesahují až čtyřikrát výšku člověka. Procházka kolem kamenných monster zabere hned několik kilometrů, přestože se zdaleka nedochovaly v úplnosti. Výzkumy ukazují, že se zde kdysi táhlo asi 20 řad těchto záhadných monumentů.

Jakým způsobem dokázali neznámí stavitelé stěhovat a vztyčit takové kolosy? Věda tápe. A lidová pověst? Podle ní Bretaň kdysi obývalo pokolení obrů, pro něž těžká práce s kamennými bloky nepředstavovala na rozdíl od nás problém.

Skutečný význam

Kamenné aleje snad v dnešním světě naleznou obdobu jen u hřbitovů s pravidelně uspořádanými náhrobky. S touto zdánlivě uspokojující teorií však zcela nevystačíme. Kdyby šlo pouze o hřbitovy, proč by v uspořádaní kamenných gigantů vládla poměrně složitá zákonitost? Krom toho samotná pravidelnost představuje snad největší záhadu. Jak dokázali prehistoričtí architekti umístit kameny do jedné linie, když jednotlivá „staveniště“ oddělovala nejen velká vzdálenost, ale například i kopec? Možnost ověřit si návaznost linií vizuálně tedy v žádném případě neexistovala!

Vodítkem nám může být provázanost těchto staveb se slunečním cyklem. Megalitické stavby, jak známo, souvisely pravděpodobně s rituály slunovratu. Právě v těchto výjimečných dnech slunce dopadalo na předem určená místa staveb a ozařovalo například jinak temnou chodbu. Megalitičtí architekti tedy vládli astronomickými znalostmi. To by vysvětlovalo i geograficky přesnou strukturu vzdálených staveb. Za pomoci pozorování slunce či hvězd se lze orientovat v prostoru. Proč si však naši předci dali takovou námahu?

Chaos a smrt

Odpovědi ve smyslu, že megality představují něco jako observatoře, jsou však pravděpodobně zavádějící a myšlení našich předků cizí. Tak heroické úsilí asi nevysvětlíme jen čistě racionální potřebou či snahou o astronomické či geografické poznání. Monumentálnost svědčí o touze po stabilitě. A právě takovou jistotu dává pravidelnost přírodního cyklu, kdy se střídá smrtící zima s životodárným jarem. Snad právě takový prožitek skýtaly návštěvníkům megalitické stavby ceremonie odehrávající se v jejich stínu. Naši předci zde mohli díky slunečním paprskům doslova fyzicky prožít příslib jistoty a věčného koloběhu života. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Sluneční cyklus souvisí s lidskou smrtelností. Slunce odchází a přichází stejně jako člověk, ale rod a příroda žijí dál. Ostatně kámen sám je dodnes symbolem stálosti a trvalosti. Stavíme svůj dům na pevné skále – říkáme přece dodnes... Menhiry pravděpodobně zhmotňují lidský strach z chaosu a hrůzu, kterou vyvolává představa konce světa. Zároveň v nich vidíme doklad toho, jak velká je touha člověka po jistotě a řádu, který by překlenul minulost a budoucnost, život a smrt. 

S jistotou dnes nevíme, zda nechvalně proslulá „města hříchu“ – jejichž název se stal synonymem pro neřest a nemravnost – skutečně existovala. Málokterý historik o tom však navzdory absenci archeologických důkazů pochybuje: V Bibli o nich najdeme zmínku hned na několika místech, nejen v První knize Mojžíšově, odkud notoricky známý příběh pochází (viz Města hříchu). Do většiny evropských jazyků včetně češtiny pak pronikl výraz „sodomie“ coby označení prostopášného života. 

Nejlidnatější na Zemi

Vědci však na základě vykopávek specifikovali několik lokalit, kde se dvojice bájných měst mohla nacházet. Mezi nejpravděpodobnější kandidáty patří pozůstatky Tall el-Hammamu v dnešním Jordánsku, 14 km severovýchodně od Mrtvého moře. Nejstarší osídlení oblasti se datuje již do eneolitu, přibližně 4 000 let př. n. l., a důvod je zřejmý: Byť se v širokém okolí rozprostírá nehostinná poušť, samotné údolí Jordánu poskytovalo dostatek vláhy a příhodné podmínky pro rozvoj zemědělství. 

V době bronzové šlo potom o jedno z prosperujících civilizačních center, přičemž rozlohou i počtem obyvatel region převyšoval nedaleké Jericho, či dokonce Jeruzalém. Ve vrcholné éře tam mohlo žít asi 50 tisíc lidí a v samotném Tall el-Hammamu zhruba osm tisíc. Pro srovnání: Sumerský Uruk coby největší město té doby měl podle různých odhadů přibližně 40 tisíc obyvatel a globální populace čítala kolem 14 milionů lidí. 

Zkáza z vesmíru

Někdy kolem roku 1600 př. n. l. však přišla zkáza – náhlá přírodní katastrofa nevídaných rozměrů, v jejímž důsledku se po někdejším kvetoucím městě v jediném okamžiku doslova slehla zem a po příštích šest století zůstala lokalita zcela neobyvatelná. Právě nápadná podobnost mezi historickými událostmi a biblickým příběhem o Sodomě a Gomoře vedla vědce k závěru, že se Tall el-Hammam mohl stát předlohou pro vyprávění z knihy Genesis. 

Archeologové sice na místě provádějí vykopávky již dlouhé dekády, dosud ovšem opomíjeli bližší zkoumání příčin zániku města. Otázka se do jejich hledáčku dostala teprve v roce 2005, kdy se mezinárodní tým dvou desítek odborníků z různých oborů – včetně těch z České republiky – zaměřil na podrobnější analýzu vrstev půdy a nánosů pokrývajících ruiny. Loni na podzim se pak badatelé po letech domněnek a debat patrně ocitli o krok blíž řešení: Vše nasvědčuje, že místo zasáhl meteorit. 

Žhavější než sopka

Postupným odkrýváním dalších vrstev se před archeology začal rýsovat děsivý obrázek: Městské hradby se v jednom místě zcela zhroutily a čtyřpatrový palác, patrně tamní nejvyšší a nejhonosnější stavba, lehl popelem. Podle drobných úlomků kostí lze usuzovat, že oběti rozmetala na prach tak obrovská síla, že srovnala se zemí celé město. Zhruba 1,5metrová vrstva sutin – směs dřevěného uhlí, popela, keramiky a cihel – obsahovala i materiály a chemické prvky neodpovídající tomu, co by odborníci očekávali na místě zničeném válečným konfliktem či zemětřesením. „Nalezli jsme jasné důkazy, že tam působila teplota přes dva tisíce stupňů,“ popisuje spoluautor studie James Kennett, emeritní profesor University of California v Santa Barbaře. 

Jeho tým objevil například keramiku roztavenou do podoby skla, částečně rozpuštěný stavební materiál či hliněné cihly, jejichž struktura se vlivem žáru kompletně změnila. Takto poškozené vzorky představovaly bezmála pětinu zkoumaného materiálu: Natolik enormní teploty přitom nedokáže vyvolat ani požár či pyroklastický proud z výbuchu sopky. A hypotézu o zásahu silným bleskem vyloučilo měření magnetismu, který by musel i s odstupem tisíciletí zůstat nápadně vysoký. Nic takového se však neprokázalo. 

Jako tisíc Hirošim

K definitivnímu přesvědčení, že se viníkem zkázy stal ničivý návštěvník z vesmíru, dovedl odborníky nález roztavených kovových prvků, které se v zemské kůře vyskytují jen zřídka – například zlata, platiny či iridia. Naopak víme, že v meteoritech či kometách se nacházejí výrazně častěji. Analýza nánosů následně odhalila i miniaturní částice odpařeného železa a písku, jež mohou vzniknout pouze působením teplot přes 1 590 °C. 

„K nejzásadnějším důkazům patří prasklinky v zrncích křemene. K něčemu takovému dochází výhradně pod extrémním tlakem,“ uvádí Kennett. Zásah „biblického“ meteoritu lze podle něj srovnat s tunguzskou katastrofou z roku 1908: Vesmírné těleso o průměru až 60 metrů tehdy vybuchlo ve výšce kolem 5 km nad Sibiří a následná exploze zdecimovala oblast o rozloze přes 2 000 km². Výbuch tak tisíckrát překonal sílu jaderné bomby svržené na japonskou Hirošimu. 

Hořící déšť

V Tall el-Hammamu se podle všeho odehrálo podobně děsivé inferno: Na základě výpočtů se předpokládá, že se asteroid přiblížil k Zemi rychlostí 61 000 km/h a po vstupu do atmosféry explodoval asi 4 km nad povrchem. Nevznikl tak dopadový kráter, ale úlomky tělesa se snášely z nebe v podobě intenzivního deště hořících částic. Závěry, k nimž po důkladném průzkumu došli archeologové, se v lecčems shodují se Starým zákonem: Bible například hovoří o kamenech pršících z oblohy, o hustém dýmu stoupajícím z trosek a o množství obětí. „Popis v knize Genesis odpovídá výbuchu vesmírného objektu,“ potvrzuje Kennett. 

Teplota vzduchu v celé oblasti okamžitě stoupla až na 2 600 °C, takže veškerý materiál ihned vzplál, a část se dokonce odpařila nebo přinejmenším roztavila. Městem se přehnala tlaková vlna několikanásobně silnější a rychlejší než všechny dosud zaznamenané hurikány či tornáda a nejspíš smetla vše, co ještě odolávalo. Vítr nezeslábl ani ve 22 km vzdáleném Jerichu: Také zmíněné město nejspíš shořelo do základů, stejně jako přibližně stovka menších osad v okolí. Uvedený závěr je víceméně v souladu s tím, co archeologové již dlouho předpokládali, tedy že jedno z prvních sídel světa kolem roku 1550 př. n. l. zřejmě zničilo zemětřesení. I o zániku Jericha právě v té době se přitom Starý zákon zmiňuje.

Šest set let obnovy

Záhadou však zůstávalo, proč se život na místo nevrátil víc než půl milénia. Podle jednoho z možných scénářů se v důsledku katastrofy vylilo z břehů Mrtvé moře a slaná voda na dlouho proměnila půdu v širokém okolí v neobdělávatelnou pustinu. Odpovídala by tomu místy až 25% koncentrace soli naměřená v sedimentech. I zde lze navíc vysledovat nápadnou souvislost s biblickou legendou, tentokrát o solném sloupu (viz Města hříchu). Krátce po události populace v údolí dolního Jordánu drasticky poklesla: Z původních desítek tisíc stálých osadníků zůstaly řádově stovky migrujících nomádů. Trvalo celých šest století, než srážky – v pouštní oblasti pouze minimální – pomohly veškeré toxiny z půdy odplavit.

TIP: Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Zdá se málo pravděpodobné, že by takovou zkázu mohl někdo přežít, a dokonce o ní podat svědectví. Ovšem dochovaný příběh o Sodomě a Gomoře, který se zpočátku nejspíš předával ústní tradicí a podrobně jej líčí kniha Genesis, naznačuje opak. Pokud by šlo skutečně o totožnou událost, pak bychom před sebou měli zřejmě nejstarší písemný záznam o dopadu meteoritu v dějinách. První známý případ zničení lidského osídlení v důsledku nárazu tělesa z vesmíru se odehrál přibližně před 12 800 lety v syrské lokalitě Abu Hureyra. O tehdejší katastrofě však žádné psané doklady neexistují. 

Vypadá to, že si čínský rover Nefritový králík nedá pokoj. Po objevu „záhadné látky“, která měla připomínat gel a „neznámé dokonalé krychle“, si podle čínských vědců připisuje další záhadný objev – na odvrácené straně Měsíce měl objevit podivné skleněné kuličky. Koule mají měřit v průměru okolo dvou centimetrů a rover je objevil díky snímkům své panoramatické kamery.

I když se to možná jeví zvláštně, sklo se na povrchu Měsíce podařilo objevit již několikrát v minulosti – objevily je například posádky Apolla 15, 16 i 17. Podle vědců šlo o výsledek dopadu meteoritů případně o produkt dávné vulkanické činnosti Měsíce, při kterém se tavil jeho plášť. Pozdější analýza ukázala, že obsahují množství olova, zinku, teluru a síry. Kuličky, které nyní objevil Nefritový králík jsou ale přeci jen jiné – v průměru měří od 15 do 25 milimetrů a pocházejí z odvrácené strany Měsíce. Podle čínských vědců mají světle hnědé zabarvení a některé z nich jsou dokonce průsvitné. To u dřívějších objevů neplatilo – skleněné kuličky objevené posádkami Apollo byly neprůhledné a černé.

Pokud by se čerstvý čínský objev podařilo potvrdit, šlo by jistě o dobrou zprávu – naznačovalo by to, že na Měsíci existuje silikátový materiál, ze kterého je možné vyrábět sklo a nejspíš i další materiály použitelné při stavbě lunární kolonie. Šlo by také o další střípek v mozaice rané historie Měsíce.

TIP: Čínský rover Nefritový králík narazil na podivuhodný „pomezní kámen“

Možná ale jde jen o další kolo záhadných objevů, které ukazují hlavně na skutečnost, že pokud se něčeho na Měsíci opravdu dostává v míře vrchovaté, je to dostatek kamení všemožných tvarů, dráždících fantazii nás pozemšťanů. Ostatně přesně tím se ukázal být onen „záhadný gel“ i „dokonalá krychle“, které Nefritový králík „objevil“.

Skleněné kuličky objevené posádkou Apollo (foto: Lunar and Planetary Institute, CC0)

Vzácnou, sladkovodní želvu bahenní (Emys orbicularis) sice najdeme na třech kontinentech světa (v pásu od severozápadní Afriky přes většinu Evropy až po Balkánský poloostrov, Malou Asii a Blízký východ), nicméně areál výskytu má značně rozdrobený, zejména ve středoevropském regionu, kde přežívá víceméně už jen v chráněných oblastech. 

Poslední želví kousky 

Původně osidlovala většinu Evropy, ale po ochlazení klimatu zůstala pouze v teplejších oblastech. Mnohde její stavy klesly na kritické minimum. V srdci Evropy dnes přežívá jen lokálně (v Německu, Rakousku, Polsku, Slovensku a v České republice) a množí se výjimečně v izolovaných populacích. 

I u nás bývala hojná, v pásu od jižních Čech přes Moravu až na Slovensko, ale dnes je na pokraji vyhynutí a figuruje na seznamu kriticky ohrožených druhů. Poslední stovky želv přežívají na několika málo lokalitách (v Polabí, Poodří a Pomoraví) roztroušeně a jenom na dvou místech (poblíž Mikulova a Rakovníka) jich najdete více pospolu. 

Proč se téměř vytratila? 

Ve středověku byla hojně lovena pro maso a později přišla i o domov, tj. mokřady, v rámci rozvoje zemědělství, průmyslu a zalidňování oblastí. Tuhle ztrátu už neunesla a z přírody se téměř vytratila. 

Její populaci přirozeně provětrávají i predátoři (např. prase divoké, liška, jezevec, vydra nebo čáp) a nepůvodní želví konkurentky (proto nevypouštějte želví domácí mazlíčky, kteří vás omrzeli, do volné přírody). Nejvíce ji ohrožuje invazivní želva nádherná (Trachemys scripta). Z některých jihoevropských mokřadů už ji dokonce úspěšně vytlačuje. U nás zatím jen přežívá, ale už se zkouší množit.  

Češka nebo cizinka?

Původ naší želvy bahenní byl dlouho nejasný, ale archeologické nálezy její opakovaný přirozený výskyt v České republice potvrzují. Nicméně původní populace u nás byla prakticky vyhubena a namísto ní zavlečeny populace nepůvodní – želvy odnepaměti kolují na trhu s masem i domácími mazlíčky a mnoho jich končívá odložených v přírodě. 

Podle herpetologa Martina Šandery (z HERPETY) dnes na nejteplejších lokalitách Čech a Moravy přežívají jen zbytky vesměs nepůvodních populací želvy bahenní. Jde převážně o uprchlíky z chovů, jen ojediněle byly při pokusu o návrat do přírody záměrně vysazeny skupinky nepůvodních jedinců. Vedle nich, nejspíše na jižní Moravě, ale pravděpodobně dožívá i zlomek přestárlé původní české populace. 

Želví porodnice 

Želva bahenní se dnes pravidelně rozmnožuje pouze na jediné české lokalitě, v jihomoravském Betlémě (chráněném umělém mokřadu), kam byla vysazena. Z dvacítky jedinců z rumunské delty Dunaje vznikla životaschopná populace, která po bezmála 30 letech odhadem čítá přes dvě stě želvích jedinců různého stáří (koncem jara samice kladou po devíti vejcích v jediné snůšce a vylíhlé želvičky zimují v zemi). Monitoruje je tým zoologa Miroslava Šebely z Moravského zemského muzea. Vědci je značkují (kovovým nýtem do rohovinových štítků zkraje krunýře a to nebolí, protože jsou obdobou lidských nehtů) a sledují rozměry, věk a zbarvení. 

Další potenciální želví porodnicí je podle biologa Václava Laňky (z Městského úřadu v Rakovníku) středočeská Červená louka (chráněné revitalizované slatiniště). Přibližně čtyřicítku želv z maďarské pusty tu zoologové sledují přes třicet let a nedávno se konečně dočkali prvního pokusu o rozmnožení. Místní želví maminka se toulala po okolí a úzkostlivě hledala místečko pro nakladení snůšky. Byla ale odchycena v domnění, že jde o uprchlíka z chovu, proto svůj důležitý úkol dokončila až v nedaleké záchranné stanici. S pěticí želvích uličníků se nakonec vrátila domů. 

Projekty i pro vás

Želva bahenní se z naší přírody prakticky vytratila, ale odborníci věří, že její dny ještě nejsou nadobro sečteny. Původní populaci jsme sice vyhubili, ale nepůvodní želvy jsou v našich klimatických podmínkách schopné reprodukce. Šance na návrat tu tedy je. Podle Martina Šandery ale musíme počítat s tím, že vysazené želvy, byť téhož druhu, se mohou v přírodě chovat jako druh nepůvodní, tj. zavléct do mokřadu choroby, parazity a s původní přestárlou Češkou se křížit. 

TIP: Želví nájezdnice: Cesta želvy nádherné z domácností do volné přírody

Pro záchranu posledních přežívajících jedinců a navrácení druhu na původní lokality byl odstartován dlouhodobý projekt „Želva bahenní v ČR“ (koordinovaný HERPETOU). Želvy najdete u prohřátých vod s bahnitým dnem a bujným houštím, jejich vejce pak v písku na břehu. Realizovány jsou i záchranné chovy v zoologických zahradách, z nichž budou želvy vysazovány do přírody. Takové chovy můžete finančně podpořit formou adopce. Příkladem soukromého chovu je „Zahrada Harta“ pana Luďka Hojného ve východočeských Vošticích.

Letecké drony se dnes uplatňují při mnoha různých příležitostech. V některých situacích ale mohou být lepší volbou pozemní drony, například kvůli úspoře energie. Unikátní dron HUUVER kombinuje vlastnosti létajících i pozemních dronů do jediného stroje, který je vybavený rotory i pásy.

Vývoj dronu HUUVER probíhá v rámci projektu Evropské unie, který vedou polští Cervi Robotics/Dronehub. Podílí se na něm ale i řada dalších společností, včetně českých Gina Software. V současnosti má dron podobu prototypu o rozměrech 137 × 84 × 56 cm a váze zhruba 23 kg.

Po zemi i ve vzduchu

Když se HUUVER pohybuje po zemi, tedy na pásech, dokáže se na jedno nabití lithiové baterie pohybovat zhruba 10 hodin. Pokud potřebuje létat, spustí svých 8 rotorů, které jsou umístěny mezi svrchní a spodní stranou pásu. Ve vzduchu se ale udrží jen asi 20 minut, což pěkně ukazuje na energetickou náročnost pohybu ve vzduchu pro drony.

TIP: Unikátní létající železniční dron Staaker šikovně kontroluje koleje

HUUVER může být dálkově řízen v reálném čase operátorem anebo může létat autonomně. Je vybavený optickými a termálními kamerami, LiDARem, navigací založenou na satelitním systému Galileo, a také palubním mikroprocesorem Nvidia Jetson AGX Xavier, který je mozkem dronu. Dron by se mohl v dohledné době objevit na trhu, přičemž zřejmě nalezne využití především v průmyslu, u vojáků a u záchranářů.

Vztah polského krále Zikmunda II. Augusta a Barbary Radziwiłłówny patří k silným milostným příběhům polské i litevské historie. Inspiroval autory legend, malíře, filmaře. Na motivy Barbařiných osudů vznikl v Litvě dokonce muzikál. Dnes na tento vztah pohlížíme romanticky, ale ve své době tomu bylo malinko jinak…

Jako trojská Helena?

Že pro ni ztratil hlavu polský král? Nedivme se! Měla pověst nejkrásnější ženy své doby. Přirovnávali ji k trojské Heleně. Zpočátku milenci svůj vztah dlouho a úspěšně tajili. Tajně se i vzali. Toho využili Barbařini příbuzní k posílení své moci na královském dvoře. Pak to ale prasklo. Řadu šlechticů to rozhořčilo. Nutili krále, aby sňatek anuloval. Ale Zikmund bojoval jako lev, jen aby se jeho milovaná dočkala uznání a korunování královnou. Ostatně nešlo o první panovnici bez královské krve. 

Krásná Barbara pocházela z Vilniusu, kde se narodila do vlivného litevského rodu Radziwiłłů. Bohatá a mocná rodina nejednou významně zasáhla do polských dějin. Na přesném roce jejího narození se historikové nedokážou shodnout, a tak pro jistotu uvádějí raději roky dva: 1520 nebo 1523. 

Psal se rok 1537, když rodiče Barbaru provdali za Stanislawa Gasztołda, o patnáct let staršího litevského aristokrata. Nejednalo se zrovna o typický sňatek. Barbařin manžel, trakaiský a trocký vévoda, byl původně zasnouben s její starší sestrou Annou. Jenže nedlouho před svatbou své zasnoubení zrušil. Důvod se nikde neuvádí. Můžeme jen spekulovat, že snad šlechtična neměla tu nejlepší pověst. Kdo ví…

Jenže Radziwiłłovi nechtěli o tak významného ženicha přijít, a tak mu nabídli svou mladší dceru Barbaru. Po necelých pěti letech Stanislaw umírá, aniž zplodil nějaké děti. Podle tehdejších litevských zákonů nemohla Barbara jako bezdětná vdova zdědit manželův majetek. Ten připadl litevskému velkovévodovi a zároveň polskému králi Zikmundovi I., který ho obratem předal svému synovi. To ještě nemohl tušit, že se Zikmund II. August stane největší láskou Barbařina života. 

Dynasticky vhodný sňatek

Následník trůnu splnil přání svého otce a oženil se s Alžbětou Habsburskou, sedmnáctiletou dcerou českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Ta neměla v Polsku a Litvě rozhodně snadnou pozici. Nejenže jí prý scházela krása, ale navíc trpěla epilepsií, takže se příliš neúčastnila společenského života. Zikmunda nepřitahovala. Naopak: nesnášel ji. Novomanžel raději po svatbě odjel do Litvy, kde si užíval s milenkami.

Opuštěná Alžběta si stěžovala u svých rodičů a ti zasáhli. Zikmund musel navenek zachovávat dekorum, jeho otec ho za „odměnu“ jmenoval litevským místodržitelem a poslal za ním Alžbětu do Vilniusu. Ta však již po dvou letech manželství jako bezdětná umírá.

Tajná svatba

S Barbarou Radziwiłłównou se v Litvě Zikmund poprvé setkal v době, kdy ještě žila jeho žena. Oficiálně ji navštívil kvůli dědictví po jejím manželovi. Nejspíš ho ale hnala touha spatřit mladou vdovu, o jejíž kráse kolovaly legendy. Brzy se z nich stali milenci. Kdy přesně došlo ke svatbě, se s jistotou neví. Do říše bájí asi patří legenda o tom, že Barbařini příbuzní se o tajném vztahu dozvěděli a nutili Zikmunda, aby se buď s vdovou oženil, anebo se s ní rozešel. Král jim prý slíbil, že se s Barbarou rozejde. Slib však nedodržel a se svou milou se scházel i nadále. Povídalo se, že když ho u ní jednou překvapili, přivlekli kněze, aby je okamžitě oddal. 

Moc pravdy na tom asi nebude. Zikmund totiž nepatřil k těm, kdo by se nechal do čehokoli dohnat. Mnohem spíše Barbaru opravdu hluboce miloval, a když mu sdělila, že čeká dítě, tajně se s ní oženil, aby se narodil legitimní potomek. Jenže novomanželka prý potratila. Anebo těhotenství jen předstírala? To se už asi nedovíme…

Boj za uznání sňatku

Tajná svatba byla v rozporu se zákonem, který králi ukládal povinnost svůj sňatek konzultovat se senátem. Když vyšla najevo, všichni se postavili proti - včetně jeho rodičů. Jenže Zikmund si cenil své lásky víc než svého titulu a byl dokonce zpočátku připraven vzdát se polského i litevského trůnu. Nakonec se rozhodl, že polskou šlechtu, která žárlila na vzrůst moci rodu Radziwiłłů, přesvědčí. 

Začaly se šířit zvěsti o Barbařině promiskuitním životě. Obviňovaly ji, že Zikmunda, který se po smrti otce stal králem, očarovala. Barbara však neměla žádné mocenské ambice, ani se nesnažila získat úřady pro své příbuzné. Milovala Zikmunda láskou, jakou do té doby nepoznala. Polská šlechta pak nabídla králi ústupek. Byla ochotna uznat Barbaru coby manželku, nikoli však jako královnu. Na to ale Zikmund nepřistoupil. Stále doufal v potomky, a tím by zpochybnil jejich legitimitu. 

Konečně královnou

Zikmund části šlechty pohrozil, část uplatil, ale hlavně našel spojence. Získal na svou stranu papeže, kterému se zavděčil, když v Polsku potíral kalvinismus a luteránství. Pro případ vzpoury mu pak slíbil podporu jeho bývalý (a vlastně i budoucí) tchán Ferdinand I. Habsburský. Polská šlechta tedy kapitulovala a v prosinci 1550 došlo v Krakově k slavnostní korunovaci Barbary polskou královnou.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Společné štěstí netrvalo dlouho. Už delší dobu se kráska potýkala s vážnými zdravotními problémy. Trápily ji bolesti břicha provázené nevábnými hnisavými boulemi, což její okolí velice odrazovalo. Zikmund u ní obětavě probděl nejednu noc. V květnu 1551 Barbara po velkém utrpení v Krakově zemřela. Korunu nosila pouhých pět měsíců. Poslední přání, aby byla pohřbena ve Vilniusu, jí manžel splnil. Pohřební vůz s její rakví se vydal na dlouhou cestu do Barbařina rodného města a v každém kostele, který míjel, se sloužily za zesnulou královnu mše.