Vajíčka, z nichž vznikla dvě nová embrya, vědci odebrali při dvou zákrocích loni v říjnu a letos v lednu od samice Fatu, která společně se svou matkou Nájin žije v rezervaci Ol Pejeta v Keni. Obě patří zoologické zahradě ve Dvoře Králové, která o vytvoření dalších embryí informovala. Žádná ze samic v Ol Pejetě už ale není schopná mládě odnosit. Embrya vědci následně vytvořili v laboratoři Avantea v Itálii a chtějí je v dohledné době vložit do samic příbuzných nosorožců bílých jižních. Podle odborníků bude třeba vytvořit desítky embryí.

Náhradní matky

Procedury z října a ledna 2022 představovaly sedmý a osmý úspěšný odběr vajíček. Vědeckému týmu se dosud podařilo získat od Fatu a Nájin celkem 119 vajíček. První z dosud získaných embryí vědci vytvořili v roce 2019. Protože z vajíček od Nájin se dosud nepodařilo získat žádné embryo, rozhodli vědci loni o tom, že od Nájin již vajíčka odebírat nebudou.

Vajíčka vědci po odběru letecky převážejí do laboratoře Avantea v Cremoně v Itálii. V laboratoři je nechají dozrát, oplodní je a vytvoří z nich embrya, která následně zmrazí. Obě nejnovější embrya vědci vytvořili s použitím spermatu severního bílého nosorožce Angalifu. Ze 14 embryí je 11 od samice Fatu a samce Suniho a tři od Fatu a samce Angalifu. Samci Suni a Angalifu uhynuli před několika lety.

Cílem vědeckého týmu BioRescue je pravidelně opakovat odběr vajíček od Fatu a vytvářet nová embrya, dokud to bude možné a zodpovědné s ohledem na zdraví Fatu, uvedla zoo. Projekt je významně financován německým ministerstvem školství a výzkumu a dalšími dárci.

Nosorožci ze zkumavky

Kromě odebírání vajíček vědci řeší i možnost vytváření embryí pomocí umělých reprodukčních buněk z odebrané tkáně nosorožců. Například kožní buňky odebrané z Nájin by se mohly transformovat do kmenových buněk, které by pak mohly být přeprogramovány tak, aby se vyvinuly do umělých vajíček nebo spermií.

TIP: Příběh se šťastným koncem: Tuponosý kolos pronásledovaný pytláky

Nájin a Fatu převezli zoologové se dvěma samci ze Dvora Králové do Keni v roce 2009. Domnívali se, že africké prostředí bude pro jejich reprodukci příhodnější. Ačkoliv se zvířata pářila, ani jedna ze samic přirozeně nezabřezla. Samci Suni a Sudán uhynuli v Keni v letech 2014 a 2018. V přírodě je druh považován za vyhynulý. Samec Angalifu uhynul před osmi lety v zoologické zahradě v San Diegu ve Spojených státech amerických.

Podle kronikáře se vůdcem ničemných Vršovců stal „Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti (Vršovci) spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

Ukrutnosti staronového knížete

Ještě předtím než Jaromír usedl na knížecí stolec, propustil Jindřich II. z vězení Boleslava III. Ten se však nevrátil do Čech, ale namířil si to do Polska, za Boleslavem Chrabrým, „k nejmocnějšímu svému nepříteli. Nevíme, kterými sliby a závazky podařilo se mu získati sobě tohoto jmenovce svého, však Boleslav Chrabrý, jakmile uslyšel o smrti Vladivojově, sebrav na rychlost silné vojsko, vtrhl s ním do Čech, aby posadil Ryšavce opět na trůn.“ Jaromír tak po několika týdnech musel znovu utíkat do bavorského exilu a Boleslav III. se opět ujal vlády. 

Jakmile byl Boleslav III. zpátky u moci, rozhodl se vyřídit si účty se starými nepřáteli. Na Popeleční středu dne 10. února 1003 uspořádal velkou hostinu, na kterou pozval přední české muže. „Jakmile byli pohromadě, nechránění a tvárnou vlídností ukolébaní, hned obořil se na ně s katany svými zrádně a nejprve sám zeti svému meč skrze hlavu prohnav, dal potom zavražditi všecky ty, jichž se nejvíce bál.“  

Kdo byl tím Boleslavovým zetěm? Údajně někdo z rodu Vršovců. Těch Vršovců, o kterých pak Kosmas do své kroniky napsal tuto řádku: „Roku od narození Páně 1003. u nás byli povražděni Vršovci.“ Ovšem Kosmas žil v době o sto let mladší. Daleko spolehlivější je údaj kronikáře Dětmara. „Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil...“  

Vězení v temnotě

Krutý čin pomsty, kdy byla zlikvidována opozice, vyvolal zděšení. „V největší tajnosti Čechové vypravili posly k polskému Boleslavovi. Ti mu vylíčili obludnost onoho zločinu a žádali ho, aby je zbavil strachu z budoucnosti,“ vypráví dále kronikář Dětmar.

Polský kníže žádost Čechů vyslyšel a pozval Boleslava III. do Krakova. Zlovolný kníže neměl důvod pozvání odmítnout, bylo to však jeho poslední rozhodnutí. „Když dorazil na smluvené místo, byl nejprve velmi vlídně přijat. Následující noci ho však starší Boleslav nechal oslepit, aby už se na svých poddaných nemohl nikdy ničeho takového dopustit nebo tam dále vládnout.“ Poté byl Boleslav III. internován na neznámém polském hradě, kde až roku 1037 zcela v zapomnění skonal – jako poslední z trojlístku Boleslav, Jaromír, Oldřich.

Krátce poté, co byl Boleslav III. oslepen a uvězněn, sebral polský kníže Boleslav Chrabrý vojsko a vtáhl do Čech, aby se s vděčností a všeobecným souhlasem ujal vlády. Během jednoho roku tak měla země již čtvrtého knížete.

Spor s německým králem

Zatímco se Boleslav Chrabrý v Praze těšil ze svého triumfu a sčítal územní zisky, neboť mu nyní, tedy od jara roku 1003, podléhalo nejen polské knížectví s Lužicí, Slezskem, Krakovskem a Moravou, ale také celé Čechy, uzavřel se v říši boj o trůn. Novým králem se stal Jindřich II., někdejší bavorský vévoda a ochránce české kněžny Emmy i jejích synů, Jaromíra a Oldřicha. Ovládnutí Čech Boleslavem Chrabrým a jeho odmítnutí přijmout Čechy od krále v léno, ještě zvýšilo napětí v již tak vyostřených vztazích mezi říší a Polskem. 

Navíc Boleslav začal být v Čechách krajně neoblíbený, neboť „ …mezitím Poláci v Čechách pohříchu všelikého násilí se byli dopouštěli, a tím nenávist lidu velikou proti sobě vzbudili. Čechové začali na svá vyhnaná knížata zase vzpomínati a s nimi potají vyjednávati, a Boleslav Chrabrý se na druhém polním tažení Jindřichem podvésti dal.“

Přemyslovci proti Piastovci

Jindřich sebral vojenskou pohotovost, a zatímco Boleslav čekal, že se s ní utká v Lužici, byl Němci převezen. Namísto aby si to namířili přes Lužici do Polska, přešli rychle přes Krušné hory do Čech. „Jaromír a Oldřich se zvláštním věrným houfem táhli v čele vojska německého.“ Celá ta armáda se přiblížila k opevněnému Žatci. Ale dobývat toto město nebylo potřeba. „Rozkacení měšťané sami na polskou posádku se obořivše, je napořád vraždili a ze zdí a skal městských dolů metati se jali.“ Žatec pak odevzdali knížeti Jaromírovi, „…kteréhožto Jindřich již předtím za pána země české vyhlásil.“

Ovšem Boleslav Chrabrý nehodlal o knížecí stolec přijít:  „Jakmile se o tom, co se v Čechách děje, dověděl, pospíchal k obraně Prahy.“ Jenže druhá, řekněme domácí, strana taky nezahálela. „Oldřich umluvil se s osmi vladyky a jedné noci se s třemi sty padesáti muži brannými přiblížil potichu ku Praze, šťastně minul polskou stráž po Bílé hoře rozestavěnou a před úsvitem se ukryl u přátel na Malé Straně pražské.“ Ráno došlo k útoku na město a na Hrad. V tom boji byl při ústupu z Pražského hradu smrtelně raněn také Slavníkovec Soběslav, který spolu se svatým Vojtěchem unikl roku 995 vyvraždění na Libici.

„Boleslav Chrabrý jsouc překvapen silou odboje větší než byl předpokládal, dal se na outěk; vojsko jeho strachem omráčeno následovalo jej. V několika dnech nebylo prý více Poláka v celé zemi.“ Tato polská epizoda skončila mnohem rychleji, než by se před několika měsíci mohlo zdát. „Nazejtří po dobytí Prahy přišel Jaromír do města, dal prohlásiti všeobecný pokoj, zapomenutí toho, co se stalo a obnovení starých pořádků zemských.“ Do Prahy se vydal i německý Jindřich II., „…a potvrdilť u přítomnosti množství lidu Jaromíra v důstojenství knížecím.“

Závislost na říši

O Jaromírově vládě máme minimum zpráv. Víme, že vládl osm let (1004–1012) a že během svého panování věrně sloužil německému panovníkovi, jezdil s ním na válečné výpravy a nechtěl se s ním dostat do jakéhokoli konfliktu. Roku 1012 byl ale svržen svým bratrem Oldřichem a utekl do Merseburku. Sem povolal Jindřich II. i nového českého knížete Oldřicha. Proč? Aby rozhodl, ke komu se přikloní. Pro Jaromíra hovořilo posledních osm let věrných služeb. Pro Oldřicha to, že fakticky vládl v Čechách.

Jindřich, ten měl svoje svědomí široké: „Soudem dosti divným vítěze (Oldřicha pozn. red.) v Čechách potvrdil, vyhnance (Jaromíra pozn. red.) pak nejprv do Utrechtu do vazby poslal, potom ale bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalářován byl.“ V tomto vězení strávil Jaromír příštích jednadvacet let.  

Nový kníže Oldřich byl muž rázný, schopný a v mnohém jednající bez zábran. Ze tří bratrů zdědil zřejmě nejvíc ze svého děda Boleslava I. a v průběhu let 1012–1034 to také dokázal, když knížectví vyvedl z hluboké krize. Měl zkušenosti s řízením, získané správou vlastního údělu, byl jistě zběhlý v umění vojenském a velmi nekompromisně uměl řešit i vnitřní problémy státu, jak několikrát prokázal ve vztahu k vlastním příbuzným i konkurenčním velmožským rodům.

Tvrdá ruka Oldřichova 

Oldřich se nejdříve rázně vypořádal se s domácími odpůrci. Řada přišla na koho jiného než na Vršovce, kterým nebyl vhod Oldřichův autoritativní styl vlády, a rádi by uvítali zpět Jaromíra. Měli smůlu. Přední Vršovce a mnoho jejich stoupenců nechal Oldřich jednoduše pobít.

TIP: Kníže a pradlena: Uloupil Oldřich Boženu jinému muži?

V následujících letech se kníže přímo či nepřímo účastnil bojů s Boleslavem I. Chrabrým na straně říše. Vedle toho však začal podnikat i vlastní vojenské akce. Roku 1019 Oldřich dobyl na Polácích Moravu a trvale ji připojil k přemyslovskému státu. Kosmas uvádí, že poté její správu svěřil synovi Břetislavovi, „vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále“. Do konce Oldřichovy vlády zbývalo ještě 15 let, když konečně odezněla krize. Nyní již se synem Břetislavem po boku převzal iniciativu a začal systematicky upevňovat postavení Přemyslovců.

Pochválit někomu nový účes nebo figuru může být ošemetné – těžko totiž dopředu odhadnout, jak si oslovený naši poznámku vyloží. Většina lidí si proto kompliment nakonec rozmyslí, aby nepůsobili blahosklonně či podlézavě. Nedávno ovšem hned několik studií prokázalo, že dělají chybu, a ochuzují tak sebe i druhé.

Mocná síla slova

Kanadská profesorka psychologie Naomi Grantová to vysvětluje naším vrozeným smyslem pro reciprocitu: Pokud nám totiž někdo prokáže dobrý skutek, máme sklon jej „poslat dál“. Přesto lidé obecně podceňují sílu slova. Psycholožka Vanessa Bohnsová z americké Cornell University nechala dobrovolníky při sérii pokusů pronášet komplimenty k neznámému člověku, přičemž měli nejprve odhadnout, jak se bude dotyčný cítit. Testovaní se téměř ve všech případech obávali, že jejich pochvala zapůsobí trapně, či dokonce nevhodně. Ve skutečnosti však zdánlivě obyčejná poznámka vyvolala v příjemci výrazně vyšší míru pozitivních emocí, než očekávali.

Jak získat pomocníky

Navíc se ukázalo, že prostřednictvím komplimentů můžeme ostatním – potažmo i sami sobě – nejen zvednout náladu, ale dokonce je nenásilně přimět ke spolupráci.

TIP: Univerzální platidlo: Vědci zjistili, jakou cenu má náš úsměv

Při jednom z dalších experimentů nechali vědci skupinu dobrovolníků nejprve vyplňovat nudný dotazník, načež se mezi ně vmísil odborný asistent v roli studenta a pronášel nenápadné lichotky na adresu jejich oblečení. Když posléze účastníky pokusu požádal o pomoc při organizaci smyšlené univerzitní akce, 79 % z těch, kdo si předtím vyslechli pochvalu svého vzhledu, mu vyšlo vstříc. Oproti tomu totéž učinilo pouze 46 % členů kontrolní skupiny, k nimž žádný kompliment nesměřoval. 

Pokud jde o sympatie široké veřejnosti, Fidel Alejandro Castro Ruz, známý jako Fidel Castro, nestál příliš vysoko. Roku 1959 svrhl vedoucí postavu už tak dost nedemokratické a armádou řízené vlády Fulgencia Batistu a přebudoval Kubu z trochu divočejšího tropického ráje na opravdovou džungli se socialistickým skanzenem. Kubánský prezident, premiér, revolucionář a první tajemník v jedné osobě se stal symbolem rudé diktatury, o které si můžeme v podmínkách střední Evropy naštěstí jen nechat zdát. Svou politikou cenzury, ignorací lidských práv, kriminály pro politické vězně a všudypřítomnou tajnou policií si prostě moc kamarádů nenadělal. S diktátory je navíc jeden problém: je těžké je sesadit nenásilnou cestou. A proto číhalo na Castra nebezpečí prakticky za každým rohem. Údajně měl přežít až 638 atentátů!

Celý telefonní seznam!

„Kdyby se někdy pořádala olympiáda v přežívání atentátů, hned si běžím pro zlato,“ nechal se svého času slyšet mocný kubánský El Comandante Fidel. Správný diktátor potřebuje podpořit svůj obraz nezničitelnosti, ale jak říká bývalý vedoucí kubánské tajné služby Fabian Escalante: „Číslo 638 je skutečné a zdaleka asi ne definitivní.“ Zahrnuje totiž jen útoky naplánované a zmařené a ne ty, které se „zasekly“ někde v přípravných fázích. Kdo tedy chtěl zabít Fidela Castra?

V různých etapách novodobé kubánské historie byly ve hře různé zájmové frakce. Fidel naštval americké mafiánské rodiny tím, že znárodněním zničil jejich vizi obřího ostrovního kasina. Stálo je to miliardy a to se neodpouští. Na kuří oko šlápl i podporovatelům vojenské junty generála Batisty. Pak jsou tu desetitisíce emigrantů, kteří chtěli vidět svou Kubu svobodnou. Političtí vězni a odpůrci režimu také nepřáli Castrovi nic hezkého a nevlídně na něj koukali i prezidenti z Venezuely, Granady, Puerto Rica, Nikaraguy a Chile, které se sám pokusil v rámci šíření revoluce odstranit. Od té doby, kdy ohlásil odklon od moskevské linie komunismu, mu šla po krku i KGB. Zdaleka nejvíc po něm ale pásla americká tajná služba CIA.

Na mušce je prezident

Podle Escalanteho se americká administrativa prezidenta Eisenhowera pokusila Castra zabít osmatřicetkrát. Za Kennedyho prý zosnovala CIA čtyřicet dva pokusů, za prezidenta Johnsona přibylo dvaasedmdesát, za Nixona sto osmdesát čtyři, za Cartera šedesát čtyři, za Reagana sto devadesát sedm, za George W. Bushe staršího šestnáct a za Clintona měli na Castra políčit celkem jednadvacetkrát.

„Žádné aktivity nebo operace nebyly v tomto ohledu nikdy podniknuty žádným členem našeho personálu,“ dušoval se ještě v roce 1972 Richard Helms, ředitel CIA. O tři roky později už ale před Senátem přiznal, že v jeho pravomocích je o aktivitách jím spravované tajné služby nehovořit pravdu a lhát. Ani po tomto doznání nic nebránilo agentům a špionům přes prostředníky financovat a vyzbrojovat atentátníky z druhé ruky, kteří si měli zkusit na Fidela Castra vystřelit. Stal se z toho vlastně takový sport. Usilování o život kubánského prezidenta bylo součástí široce pojatého plánu na svržení socialistického režimu před branami kapitalistického západního bloku. 

CIA: vždy o krok pozadu

Spektrum nápadů na odstranění „Muže s doutníkem“ bylo v rámci utajené operace Mongoose neskutečně pestré. Kromě klasických ataků palnými zbraněmi zahrnovalo i dost neortodoxní metody. Ale i tady platilo, že operativci z CIA přicházeli se svými rádoby originálními nápady s křížkem po funuse.

Najmout osamělého ma­fiánského střelce šlo možná ještě v roce 1960, kdy se diktátor rád sám procházel ulicemi, ale o deset let později už přes kordon 15 000 mužů Castrovy ochranky Dirección General de Inteligencia neproklouzla ani myš. Posílat mu otrávené doutníky? Fidel od roku 1987 nekouřil. A číhat na něj pod vodou? Od devadesátých let, kdy se zranil o mořského ježka, se už ani nepotápěl. A vyhodit jeho vůz do vzduchu? S dvaceti vilami po celém ostrově, tucty dvojníků a vozovým parkem čítajícím na osm stovek vozů? Nemožné …

Ať už byl obraz demokracie na Kubě jakkoliv narušený, lidé si na svého vůdce zvykli natolik, že o jeho nezranitelnosti se vykládaly i vtipy. Prý jednou dostal darem jako zvířecího mazlíčka galapágskou želvu, která se dožívá sta let. Fidel Castro ji ale odmítl se slovy: „To je ten problém s domácími mazlíčky, staráte se o ně, máte je rádi, ale nakonec umřou dřív než vy …“

Fantastické scénáře, neskutečné hračky 

El Comandante si uměl dopřát při úporném budování socialismu chvilku klidu. Nejraději pak relaxoval při potápění v kubánských zálivech. CIA se toho pochopitelně chytila: vyrobila tak nádhernou mořskou lasturu, že ji na dně v místě, kde se měl potápět, nemohl přehlédnout. Stačilo se jí však jen dotknout a následovat měl ohromný výbuch připojené podmořské miny!

U podvodních radovánek ještě chvilku zůstaňme. Když měl Castro tolik rád potápění, proč ho nepotěšit praktickým dárkem: novou kombinézou s potápěčskou výstrojí. A jako malý bonus bude neopren napuštěn smrtícími bakteriemi sněti slezinné! Srdečný a upřímně míněný dar mu uprostřed Karibské krize má předat advokát James B. Donovan, který má vyjednávat o propuštění zajatců ze Zátoky sviní. Je mu to ale natolik trapné, že raději za své peníze zakoupí obyčejný potápěčský oděv bez bakterií …

Za vším hledej ženu! Fenomenální milovník měl dojet na svou bývalou milenku Maritu Lorenz. Ta do jeho těsné blízkosti propašovala pilulky se smrtícím jedem a plánovala mu otrávit večeři. Pilulky propašovala zanořené v krému na obličej. Jenže se v něm rozpustily! Castro o jejím nasazení už asi nějakou dobu věděl, a tak ochotně nabídl Lorenzové svou vlastní pistoli. „Nemohla jsem, prostě nemohla,“ řekla později.

Co luxusní kuličkové pero, které je vybaveno mikrohrotem napuštěným smrtícím jedem? Stačí se jen dotknout a pak už je smrt otázkou několika vteřin. Zbraň, která jako by vypadla z itineráře „deštníkové“ bulharské tajné služby, se ale také neujala. Představte si, jak snadné by s ní bylo odstranit některé sběratele psacích pomůcek z řad našich prezidentů. Fidel Castro ale nemá ve zvyku používat věci, které mu přijdou balíčkem z Floridy.

Nápad, který připomíná spíš Hollywood než práci CIA, zahrnoval i doutník s vložkou z brizantní třaskaviny. Stačí si jen potáhnout a … kouření zabíjí. Výbušných doutníků vyexpedovala americká tajná služba mezi lety 1960 až 1967 na Kubu desítky kusů. Svůj cíl ale nenašly. Zvláště znechucen byl diktátor poté, co zjistil, že dvě třetiny produkce jeho oblíbené značky doutníků odkupuje přes prostředníky právě americká tajná služba. „Takhle ničit dobré doutníky …“

TIP: El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

O nebezpečnosti kouření svědčí i další pokusy o atentát: ty zahrnovaly cigarety a doutníky inkubované botulinovými sporami. Nechyběl ani antrax a další mikrobiální pochout­ky. Nezůstalo ale jen u kuřiva. Namo­řen viry byl i kapesník, řemínek od hodinek, kožené boty, památeční pečetní prsten či toaletní papír… 

Definitivní konec El Comandanteho byl ve světle jeho dramatického života vlastně až neuvěřitelně fádní – 25. listopadu 2016 zemřel ve věku 90 let přirozenou smrtí.

Parkinsonova choroba je devastující neurodegenerativní onemocnění, které se obvykle objevuje ve vyšším věku a závažně postihuje zdraví a ohrožuje život pacienta. Například v České republice podle údajů z roku 2020 touto nemocí trpělo asi 10 až 15 tisíc lidí. Odborníci přitom stále s určitostí nevědí, co je příčinou nemoci ani jak ji účinně léčit.

V podobných případech se vědci a lékaři hledají různá vodítka, která by nás mohla navést k příčinám choroby a možná i k úspěšné léčbě. Snažili se o to i dánští odborníci, které vedl Jens Sundbøll z Univerzitní nemocnice v Aarhusu. Nakonec dospěli k závěru, který bude pro mnohé překvapením. Jako významný faktor, který snižuje riziko rozvoje Parkinsonovy choroby, se totiž ukázalo prodělání infarktu myokardu.

Infarkt snižuje riziko Parkinsona

Čísla jsou přitom výmluvná. Kdo prodělal infarkt, má přibližně o 20 procent nižší šanci, že se u něj objeví Parkinsonova nemoc. Badatelé vycházeli z analýzy 181 994 pacientů dánského zdravotního systému, které mezi lety 1995 a 2016 postihl infarkt. Analýza rovněž zahrnula 909 970 osob bez infarktu.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Teď ještě zbývá přijít na to, jaké faktory jsou za „pozitivní“ vliv infarktu na prevenci Parkinsona zodpovědné. Nebude to snadné, protože infarkt i Parkinsonova choroba souvisejí s celou řadou složitě propojených faktorů. Pro vědce byl objevený vztah mezi infarktem a Parkinsonem nečekaný. Jak říká Sundbøll: „V dřívějším výzkumu jsme zjistili, že po infarktu vzrůstá riziko neurovaskulárních komplikací, jako je třeba cévní mozková příhoda. Proto bylo citelné snížení rizika Parkinsonovy nemoci po infarktu poměrně překvapující.“

Když 16. března 1935 Německo vypovědělo versailleský systém a vzápětí legalizovalo růst flotily námořní smlouvou s Velkou Británií, admirál Erich Raeder se ve své práci zřejmě cítil opravdu šťastný. Už nemusel nic obcházet a měl dost prostoru pro stavbu nových bitevních lodí, křižníků, letadlové lodi, ponorkové flotily – prostě všeho, o čem do té doby jen snil.

Hlavně neválčit s Británií

Stále si ale uvědomoval dosud nevelké německé možnosti a na všech úrovních varoval před válkou s Velkou Británií – v případě Francie ale podobný respekt postrádal. Nicméně jak německé námořnictvo rostlo, Raeder čelil čím dál většímu tlaku ze strany nacistického režimu. Zdánlivě banální věci jako zachování nezávislosti námořní justice nebo institutu lodních kaplanů se měnily v zuřivé zákulisní bitvy, v nichž na jedné straně stál Raeder a na opačné straně barikády urputně bojovali především Reinhard Heydrich s Hermannem Göringem.

S odstupem času se dokonce zdá, že na konci 30. let Raeder vážně uvažoval o odchodu do penze. Měl pro to dost dobrých důvodů – od pokročilejšího věku přes počínající vážné zdravotní potíže až po pravidelné hádky s Hitlerem, který už nebýval tak přívětivý jako dřív. Pohár takřka přetekl na konci listopadu 1938, když diktátor nevybíravými slovy zhodnotil kvality nově stavěných lodí Bismarck a Tirpitz, a to už bylo na Raedera moc.

Zákulisní bitvy

Prohlásil, že se svého postavení vzdává, a opustil místnost. Hitler pochopil, že přestřelil, omlouval se osobně i přes prostředníky a za to, že Raeder ve funkci zůstal, byl v dubnu 1939 při příležitosti spuštění Tirpitze na vodu povýšen na velkoadmirála. Smír netrval ani měsíc, když se oba kohouti zase pohádali  – tentokrát o osobu Hitlerova námořního pobočníka, kterého Raeder považoval za nečestného, a záležitost postavil do roviny „buď on, nebo já“.

Hitler se nátlaku podvolil, nicméně semínko rozkolu dál klíčilo – zvlášť když velkoadmirál coby hluboce věřící muž odmítal z Kriegsmarine propustit (a následně nechat pronásledovat) důstojníky židovského původu. Doutnající spory vyřešil počátek války, protože Raeder coby vrchní velitel považoval za svou povinnost vést do boje to, co sám budoval.

Selhání hladinových korzárů

Vypuknutí druhé světové války novopečený velkoadmirál vnímal jako krach své politiky nezačínat si nic s Velkou Británií, a dokonce se nechal slyšet, že „teď nám nezbývá než čestně zemřít“. Nehledě na pesimistické výroky se snažil vést aktivní námořní válku podle strategie celosvětového napadání námořních tras – přesně tak, jak ji formuloval ve svých knihách o 15 let dřív.

Dopadlo to tak, že nasazení korzárů v podobě velkých hladinových lodí sice k velkým úspěchům nevedlo, o to lépe si ale počínaly ponorky. Raeder se flexibilně zasadil o zvýšení produkce podmořských člunů, i když „své“ ideje komplexní války se nevzdal. Mnozí v čele s ponorkovým admirálem Karlem Dönitzem mu to měli za zlé a péči o hladinové loďstvo považovali za plýtvání omezenými zdroji. 

Oblast zvaná „obrův chodník“ se řadí k ukázkám tzv. kamenných varhan, čedičového útvaru vzniklého díky sloupcovité odlučnosti zmíněného nerostu. Výsledkem mnoha milionů let formování se stalo na 40 tisíc především šestihranných sloupců: V průměru se tyčí do výšky šesti metrů, přičemž ty největší dosahují i dvanácti. 

Díky dokonalému horizontálnímu uspořádání – jednotlivé dílce do sebe zapadají jako medové plástve – se utvořilo gigantické svažující se schodiště, po němž se dá celkem pohodlně procházet. Čedičové varhany se rozkládají na 275 metrech podél pobřeží a zhruba polovinu stejné vzdálenosti se táhnou ještě pod hladinou. 

Chodník přes moře

Podle legendy vznikl jeden z přírodních divů Severního Irska zásluhou rivality dvou obrů z opačných břehů: irského Finna MacCoola a skotského Benandonnera, kteří se hodlali utkat v souboji. Vzhledem k jejich velikosti je však neunesla žádná loď, a tak nezbylo než si cestu přes moře vydláždit kamenným chodníkem. 

Obdobný, i když méně výrazný čedičový útvar se skutečně nachází rovněž u skotského pobřeží. Nejde však o dílo obrů, nýbrž o následky sopečné erupce přibližně před 60 miliony let. Došlo při ní k několika výlevům bazaltu, v němž se po rychlém zchladnutí a ztuhnutí vytvořily pukliny a zformovaly skálu do charakteristické podoby.  

Bota, stav i rakev

Legenda o dvojici znepřátelených gigantů nicméně v místním folkloru zlidověla a zrcadlí se například v názvech jednotlivých sloupců, od „obrovy boty“ přes „obrův tkalcovský stav“ až po „obrovu rakev“. Přibližně od 17. století se místo stávalo námětem četných uměleckých ztvárnění a postupně se zařadilo mezi nejvyhledávanější přírodní lokality Severního Irska. 

TIP: Rozdělené Irsko: Krvavé kořeny jedné pojistky

V roce 1897 se dokonce vedl soudní spor, zda by se přístup ke skalnímu útvaru neměl zpoplatnit, a až do 60. let minulého století se skutečně hradilo vstupné. Dnes lze jeden z irských přírodních divů obdivovat zdarma a ročně k němu zamíří zhruba milion návštěvníků.

V tibetské kultuře se Everest nazývá Čomolungma, tedy „matka světa“. Mnozí buddhisté také věří, že na vrcholku sídlí bohyně Miyolangsangma, a právě díky jejímu požehnání prý dokázali Tenzing Norgay a Edmund Hillary v roce 1953 na nejvyšší horu planety vystoupat jako první v dějinách. Posvátné místo posléze lákalo další profesionální horolezce a s nimi se dostavil i zájem široké veřejnosti. Z dobývání Everestu se stalo lukrativní dobrodružství, v němž se ročně točí miliony. Pro loňský rok vydaly nepálské autority jednotlivým lezcům 408 povolenek k výstupu, z nichž každá vyšla v přepočtu na 242 tisíc korun, takže celkově vynesou státní kase téměř sto milionů. Další miliony pak tečou sousednímu Tibetu, ačkoliv tamní úřady ze strachu před šířením koronaviru sezonu raději odepsaly. 

Záplava odpadků

Spolu s rostoucími davy turistů však přišlo také znesvěcení a cestu na vrchol místy doslova lemují odpadky a fekálie. Situace zašla tak daleko, že když na Everestu v roce 2019 proběhla úklidová akce, nasbírali dobrovolníci za pouhých 45 dní přes 11 tun smetí. A řešení problému zatím zůstává otázkou budoucnosti…

V roce 1953 si přitom podobný vývoj nikdo nepředstavoval ani ve snu. Po Norgayově a Hillaryho triumfu se zástupy horolezců na vrchol hrnout nezačaly, neboť lezení tehdy znamenalo výsadu alpinistických klubů, národních expedic a vědeckých výprav. Vlády Nepálu i Tibetu, jež na horu společně dohlížejí, tam navíc odmítaly pouštět cizince. Začátkem 90. let se ovšem situace zcela obrátila zásluhou horolezců, jako byli Rob Hall a Scott Fischer: Ti si uvědomili, že Everest tvoří pro západní dobrodruhy velké lákadlo, a přesvědčili nepálskou stranu, aby pomyslná stavidla zvedla.  

Vrchol ze zlata 

„Bohatí lidé najednou zjistili, že pokud si najmou horské průvodce a šerpy, mohou se pokusit zdolat nejvyšší bod světa,“ tvrdí odborník na alpinismus Alan Arnette. A nabídka nezůstala bez povšimnutí: V polovině první dekády 21. století již v okolí Everestu operoval bezpočet společností nabízejících asistovaný výstup a tamní provoz se z desítek horolezců rozrostl na stovky. Mezi roky 1953 a 1999 zdolalo vrchol 1 159 lidí, zatímco v následujících dvaceti letech jich bylo osmkrát víc. Dnes se takřka veškerý turistický průmysl v Nepálu odvíjí od horolezectví, jež vytváří 10 % HDP. Také proto vláda navzdory rostoucímu znečištění hory a její přelidněnosti odmítá vydávat méně povolenek.  

Propustkou za 242 tisíc přitom náklady na výstup teprve začínají. V první řadě je třeba se letecky dopravit do nepálské metropole Káthmándú a odtud do vesnice Lukla. Tam se zájemců ujmou pracovníci jedné z více než 50 horolezeckých agentur a spolu vyrážejí na 6–8týdenní cestu k vrcholu. Průměrná přepočtená cena popsané „dovolené“ se pohybuje okolo 1,2 milionu korun, což zahrnuje zmíněnou propustku, odměnu pro průvodce a šerpy, jídlo, benzin, kyslík a další vybavení. Dále se jedná o odpadkový vklad ve výši 88 tisíc korun, který se ovšem vrací, pokud vládní agentura následně uzná, že výstup proběhl „čistě“. V praxi se tak každý horolezec musí vrátit alespoň s osmikilovým pytlem smetí. 

Peníze řeší všechno?

Konkrétně poslední pravidlo se však nedodržuje příliš striktně a nejde o jediný z aspektů stoupání na Everest, který se kvůli vidině zisku obchází. Výše uvedenou průměrnou sumu si obvykle za lezení účtují západní společnosti, jež dbají na bezpečnost, každého účastníka proškolí a neustále se snaží minimalizovat rizika. Vedle nich se ovšem začaly objevovat levnější organizace šerpů, které pravidla často příliš neřeší a berou na vrchol kohokoliv, kdo zaplatí – tedy i lidi s podlomeným zdravím či mizernou fyzičkou, jež by západní společnosti odmítly. Na špičku světa se tak můžete vydat i za 770 tisíc korun, ale proti ušetřeným financím stojí nebezpečí: Předloni tam zemřelo 11 lezců, přičemž sedm z nich vyrazilo vzhůru s levnou agenturou.  

Ačkoliv tedy současný Everest představuje komerční trhák, zdolat jej v žádném případě není triviální. Nejbohatším zájemcům dovedou sice společnosti zajistit v táborech i teplou sprchu, přesto na 8 849 m vysokou horu vede namáhavá cesta a podle neúprosných statistik ji zvládne jen 30 % odvážlivců. Zbytku dojdou síly, zastaví je zničující podmínky, včetně řídkého vzduchu či nepřízně počasí, a každý 25. horolezec vydechne na tamních svazích naposled… 

Daň pro horu 

„Mnoho společností bohužel tvrdí, že zdolat Everest je snadné. Takové však lezení na vrchol není nikdy,“ tvrdí šerpa Kami Rita, držitel světového rekordu v dobytí gigantické hory – stanul na ní celkem 25krát. „Nad třetím táborem vždycky hrozí laviny, cesta je strmá a zrádná. Lezci si musejí konečně uvědomit, že ani se zkušeným průvodcem, který už tam byl desetkrát, nemají vyhráno. Nemohou si myslet, že je v případě komplikací ostřílení veteráni vždy zvládnou zachránit.“ Teploty na Everestu klesají až k −50 °C a ani nejsilnější šerpa nedokáže v tak krutých podmínkách snést zraněného člověka do bezpečí. Pokud navíc někdo během lezení spadne a zemře, tělo pravděpodobně zůstane na místě: Vyzvednutí ostatků totiž může vyjít až na 1,5 milionu korun.

Navzdory všem komplikacím však zájem o střechu světa neuvadá. Horolezecká sezona na Everestu trvá jen od dubna do května, přesto se ho každoročně pokusí zdolat na 500 lidí, jež doprovází zhruba dvojnásobný počet členů pomocného personálu. Do určité míry tedy hora zevšedněla, stále jde ovšem o královnu a její zlezení, byť se zásadní pomocí, považují mnozí za inspirativní výkon. Proto se stala také oblíbenou destinací dobrodruhů z řad manažerů: V roce 2018 například dosáhl vrcholu Greg Penner, předseda rady obchodního řetězce Walmart. Od výstupu se pak odvinul jeho proslov k akcionářům: „Nebát se, riskovat, nevzdávat se a nakonec uspět – o tom je Walmart!“ 

Pozor na vodu!

Ať už se tedy lidé na Everest vydávají za dobrodružstvím, výzvou, či z jiných důvodů, šplhá jich k vrcholu tolik, že se pod ním tvoří regulérní zácpy. Lezci nejprve v nejvyšším táboře čekají na vhodné počasí, a jakmile vysvitne slunce, vyrazí všichni najednou, takže se špička hory ocitá v obležení. Výstup tak působí jako výjev z obchodního centra nabitého slevami a profesionálové se na podobnou turistiku pochopitelně dívají skrz prsty. 

Davy po sobě také zanechávají svahy poseté prázdnými kyslíkovými láhvemi, potrhanými stany, krabičkami od jídla i výkaly. Obzvlášť poslední zmíněné představují stále větší problém: Relativně sanitárně si mohou lezci odskočit jen v táborech, kde vyrostly latríny napojené na odpadní barely. Po cestě vzhůru už si však ulevují, kde se dá. Před výstupem sice dostávají speciální chemicky ošetřené hliníkové pytlíky, v nichž se výkaly postupně rozkládají, ale jejich používání vázne. 

Jámy plné smetí 

Globální oteplování problém dál zesiluje, protože exkrementy nezůstávají zmrzlé – naopak hrozí, že kontaminují ledovec, který tvoří hlavní zdroj pitné vody pro komunity žijící v okolí. A životodárnou tekutinu z něj čerpají i sami lezci, takže je možné, že jejich cestu k vrcholu zastaví otrava. Situaci navíc komplikuje fakt, že i když se dobyvatelé hory snaží chovat šetrně a sbírají odpadky do pytlů, mnozí vesničané nevědí, jak s nimi nakládat: Jednoduše nedaleko obydlí vykopou jámu a všechno smetí do ní vyhazují. V období monzunů však toxiny z drobných skládek pronikají do půdy a kontaminují podzemní vodu. 

TIP: Dina Štěrbová je první ženou z Československa, která vystoupala nad 8 000 metrů

Nárazové úklidové akce ani vysoké sankce přitom neznamenají dostatečné řešení. O čistotu se proto stará řada neziskových organizací, jejichž členové odpad ze svahů snášejí a také lezce vzdělávají. V budoucnu by se na čistotě mohla podílet rovněž iniciativa The Mount Everest Biogas Project, která chce pomocí solárně napájeného zařízení měnit exkrementy na biopalivo. Přestože se tedy panenská příroda nejvyšší hory světa kvůli davům a děravému systému nakládání s odpadem změnila v pomyslné smetiště, nezůstává věc bez povšimnutí, a budoucí generace zdolávající Everest tak snad už nebudou zakopávat o hromady odpadků.

Království Tonga je souostroví, které se nachází přibližně ve třetině vzdálenosti mezi Novým Zélandem a Havají. Ostrovní království se zhruba stovkou tisíc obyvatel je mořským rájem, kde můžete být svědky neskutečného velrybího divadla. Dostanete zde příležitost setkat se s něžnými samicemi a mláďaty a přihlížet soubojům roztoužených samců. Právě sem totiž migrují keporkaci (Megaptera novaeangliae, jimž se v češtině říká i velryba hrbatá nebo hrboun dlouhoploutvý) z Antarktidy. Samice mimo jiné proto, aby porodily mláďata a samci se chystají svést souboje, při nichž si vydobudou právo na páření. 

Na rozbouřený oceán

Keporkaci připlouvají do tropických moří od zhruba poloviny července a zůstávají do konce října. V této době panuje u Antarktidy zima a čerstvě narozená mláďata, která nemají dostatek podkožního tuku, by v mrazivých vodách nepřežila. Naproti tomu souostroví Tonga a oblast dalších okolních ostrovů poskytuje nejen příznivé teplo, ale také průzračně čistou vodu, v níž se citlivá kůže mláďat nezanese kožními chorobami a parazity. Navíc jsou v tropických a subtropických mořích chráněna před predátory, jako jsou například kosatky. 

Méně příznivé je moře ve stejnou dobu lidem, kteří keporkaky touží spatřit. Hladina oceánu je poměrně rozbouřená, i když námořníci na Tonze to neřeší a za velrybami se vyjíždí do vln, které chvílemi nahánějí strach. Při našich cestách za velrybami se jednou velká vlna převalila přes celý člun a na zlomek vteřiny jsme se ocitli v proudu vody, který z lodi smetl vše, co nebylo přivázané nebo se nedrželo. Člun skákal po vlnách až jsme nadskakovali i my se sedačkami a po sedmi hodinách na oceánu, které jsme v plavidle každý den trávili, jsme z lodi vylézali celí rozlámaní. Ani o deště, některé silné tak, že nebylo vidět dál než 50 metrů, nebyla nouze. Našemu skipperovi (kapitánovi lodi) se dokonce v jednom slejváku podařilo zabloudit a chvíli trvalo, než uviděl ostrov, podle kterého se zorientoval.

Velrybí lety nad hladinu

Vlny a vítr, které nám znepříjemňovaly plavbu, povzbuzují keporkaky k výskokům nad hladinu (tzv. breaching). Když se velryba dostane do „skákací nálady“, začne se nad hladinu vymršťovat opakovaně, a to někdy třeba i čtvrt hodiny v kuse. 

První výskok je vždy nejmohutnější. Tehdy se keporkak vynoří nad hladinu úplně celý včetně ocasní ploutve a s neskutečným gejzírem dopadá zpět do vody. K výskoku se přitom nepotřebuje rozjíždět z velké hloubky. Ocasy těchto velryb jsou natolik silné, že jimi stačí párkrát mohutně mávnout a vylétnou nad hladinu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků.

Všichni do vody!

Najít velryby, abychom mohli přihlížet jejich dovádění, někdy vůbec nebylo jednoduché. Některé dny jsme na první kontakt čekali i pár hodin, nebo jsme naráželi na keporkaky, kteří jednoduše nespolupracovali a okamžitě mizeli, jakmile jsme za nimi skočili do vody. 

Okamžiky, kdy jsme na obzoru uviděli velryby, musely připomínat chvíle na palubě letadla před výsadkem parašutistů. Jen v našem případě byly tyto momenty zřejmě méně uspořádané. Skipper nejprve začal hledat nejlepší místo, kde nás vysadit. Když usoudil, že velryby jsou dostatečně blízko, zaslechli jsme jen jeho: „Get ready!“ – „Připravte se!“ Následoval zmatek, v němž se každý snažil co nejrychleji nasadit masku, ploutve, popadnout pouzdro na focení nebo natáčení, protože po prvním výkřiku přicházel velmi rychle další povel: „Go, go!“ – „Běžte, běžte!“ nebo spíš „Pohyb, pohyb!“ V tu chvíli jsme se všichni vrhnuli do vody a vyhlíželi, odkud se majestátní keporkaci objeví.

Bezpečí v blízkosti obrů

Mé první setkání s gigantickými obyvateli oceánů bylo opravdu nezapomenutelné. Nejprve jsem se ve vodě chvíli rozkoukával a pak jsem rozpoznal, že přímo pode mnou jsou v tmavě modré hlubině obrysy tří keporkaků. Dva z nich se v dalším okamžiku rozhodli zamířit kolmo vzhůru přímo ke mně.

Obři se přiblížili na tak malou vzdálenost, že jsem byl přesvědčen o nevyhnutelné srážce. Těsně pode mnou ovšem oba keporkaci změnili směr pohybu a nádherným výkrutem mě obepluli. Později jsme zjistili, že velryby se člověku prakticky pokaždé elegantně vyhnou (až na naprosté výjimky). Někdy je to těsné, ale je znát, jak dokonale ovládají své pohyby. S neskutečnou něžností a elegancí proplují kousek od člověka a prohlédnou si ho. A když toho nepatrného tvora míjí svým ocasem, zcela jím přestanou mávat, zřejmě aby titěrnému stvoření neublížily. 

Klidné mateřské chvilky

Nejčastěji jsme se pod vodou potkávali s klidnými matkami v doprovodu mláďat. Skoro každou samici s mládětem doprovází tzv. eskorta, což může být buď samec, nebo samice. Doprovázející samec většinou čeká na příležitost, kdy by se mohl se samicí spářit. Proč někdy doprovází matku s mládětem jiná samice, zoologové zatím přesně neví. Není vyloučeno, že se jedná o příbuznou velrybu, která pomáhá matce například odhánět dotěrné samce. 

Matka s eskortou často odpočívají na jednom místě. Bez hnutí „visí“ v přibližně dvacetimetrové hloubce, zatímco mládě se kojí a každých 5–7 minut vyplouvá k hladině, aby se nadechlo. Mláďata se musí krmit velmi intenzivně. Denně vypijí až 200 litrů mléka a přiberou přibližně 50 kilogramů. Potřebují rychle nabrat síly pro cestu do Antarktických moří. Dospělé velryby se ve „chvílích odpočinku“ vynořují jednou za dvacet minut a poté se zase spustí do stejné hloubky. Často jsme se k odpočívajícím velrybám mohli potopit blíž a slyšeli jsme, jak mezi sebou neustále komunikují – dunivými, hučícími zvuky, které zní opravdu mysticky. 

Souboje rozvášněných samců

Úplně jinak probíhala setkávání se samci, při nichž jsme se často ocitali v opravdu hrozivých situacích. Projevy sociálního chování velryb probíhaly v neuvěřitelné blízkosti. Jako by o nás velrybí siláci ani nevěděli a plně se věnovali svým starostem při nahánění samic. Do vzduchu často vylétávaly jejich mohutné ocasy, jimiž mlátili o hladinu a vydávali tak ohlušující rány – tzv. „tail slapping“. Pod vodou jsme se často ocitali uprostřed oblaků bublinek, které vznikají, když velryby prudkými pohyby čeří hladinu. Samci ovšem bubliny vypouští i úmyslně, což je také projev provázející některé souboje. Vznikají tak nádherné záclony stříbřitých kuliček, které pomalu stoupají k hladině. Při soubojích se vodou nesou slyšitelné rány. Samci se do sebe zapletou jako hadi a navzájem se mlátí ocasy. 

Další z projevů samčí touhy spářit se se samicí je tzv. „Heat run“, při němž několik samců nahání jednu samici. Skupina samců se pohybuje neskutečně rychle, neustále mění směr a každou chvíli se někteří navzájem vytlačují a mlátí ocasy. Díky zkušenostem našeho skippera se nám jednou dokonce povedlo skočit do vody přesně v místě, kudy vzápětí rychle proplulo osm samců stíhajících samici. 

Nebezpečná i fascinující hravost mláďat

K nezapomenutelným chvilkám patřila setkání s hravými mláďaty. Pozoruhodné bylo, že velrybí máma často bezstarostně vyčkávala opodál a nechala svou ratolest dovádět. Některá mláďata se zřetelně radovala z naší přítomnosti. Předváděla neuvěřitelné tance, jako by stále objevovala, co všechno mohou provádět se svým tělem – převalovat se na záda, rozhazovat ploutvemi a dělat všemožné výkruty. 

V naší šestičlenné potápěčské skupině byly i dvě děti – Joshua a Natálka. O ně se často velrybí „drobotina“ zajímala nejvíc a zvlášť sedmiletý Joshua byl element, jehož rtuťovitost možná vyprovokovala jedno mládě k neuvěřitelnému kousku. Už relativně velké mládě vystrčilo v hloubce hlavu z pod těla své mámy a zdálo se, že se vypluje nadechnout. Namísto poklidného vyplavání se ale najednou rozhodlo vyrazit z asi dvacetimetrové hloubky plnou parou vzhůru. Byla to taková rychlost, že si nikdo z nás ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Patnáct metrů ode mne si zrovna Joshua povídal u hladiny s ostatními a vůbec netušili, že se k nim zdola řítí dvoutunové mládě. Pak už jsem jen viděl, jak mladá velryba celá vylétla do vzduchu mezi Joshuou a naší australskou průvodkyní, kteří od sebe byli asi tři metry daleko. Exploze vody při dopadu velrybího těla smetla průvodkyni a strhla jí masku. Jedna z ploutví na Joshuově noze byla prakticky celá rozštípnutá, pravděpodobně přímým nárazem ocasu mláděte. Naštěstí se vše obešlo bez úrazu a Joshua, a s ním i my ostatní přítomní, má zážitek na celý život.

Navzdory této ojedinělé zkušenosti jsme museli konstatovat, že keporkaci jsou nesmírně inteligentní zvířata, která překvapivě ochotně komunikují s lidmi. Výzva ke hře z naší strany pak byla nadšeně opětována hlavně mláďaty. Stačilo roztáhnout ruce a malí keporkaci na oplátku roztáhli své břišní ploutve, přetočili se na záda a odhalili sněhově bílé břicho. Mláďata také přesně napodobovala, když se někdo z nás spustil hlavou dolů, roztáhnul ruce a točil se dokola. Po těchto zážitcích jsme seděli v úplném transu na lodi a dokola si v hlavách přehrávali ty nádherné situace.

Stále náročnější plavba oceány

Všechny velryby jsou ovlivněny změnami klimatu a výjimkou není ani antarktická populace keporkaků. Cesta z Antarktidy do tropických moří je dlouhá devět až sedmnáct tisíc kilometrů. Plavba trvá velrybám několik měsíců a po tuto dobu zvířata nepřijímají žádnou potravu. Musí proto dopředu získat co nejsilnější zásobu podkožního tuku. V Antarktidě se přitom živí převážně krilem a nejnovější výzkumy ukazují, že keporkaci zde mají stále větší problém s obstaráním potravy. Kril se živí řasami, které rostou pod ledovými krami. Jak ale víme, led je na ústupu – společně s řasami, což se podílí na propadu populace krilu o přibližně 80 % od roku 1970. 

Při sběru vzorků kůže keporkaků se ukazuje, že jejich podkožní tuk je celkově slabší. To značně zkracuje výdrž velryb a komplikuje cestu především vyčerpaným samicím, které se s mláďaty vracejí zpátky z tropů. Keporkaci tudíž připlouvají zpět do Antarktidy na pokraji sil. K tomu se ukazuje, že jsou při migraci nuceni vydávat více energie než v minulosti. Na vině jsou různé překážky, jako například nadměrná lodní doprava, těžba ropy, rybolov, atd.

TIP: Andělé severních moří: Chladný svět arktických běluh

Mohlo by se zdát, že keporkaci jsou ve velkém průšvihu. Zatím tomu tak naštěstí není a čas ukáže, jak si poradí se změnami, kterým čelí. Záleží pochopitelně i na nás, jestli dokážeme učinit kroky, které zpomalí změny klimatu a z hrajících si velrybích mláďat se tak budeme moci radovat i v budoucnosti.