Z hlediska zájmů Ferdinanda II. a celého katolického tábora představoval klíčový problém postup švédského vojevůdce Bernarda Výmarského do Bavorska. V prvních listopadových dnech roku 1633 se dostalo do bezprostředního ohrožení Řezno. Když toto strategicky důležité říšské město 14. listopadu padlo do švédských rukou, bylo to na císařském dvoře vnímáno jako důsledek Valdštejnova selhání. Generalissimus totiž do té doby tvrdil, že spíše než útok na Řezno hrozí spojená švédsko-saská ofenzíva proti Čechám, a začal pomalu přesouvat svou armádu ze Slezska na české území. A mezitím se rychlým ovládnutím řezenské pevnosti otevřela nepřátelům cesta jak do Čech, tak do Horních Rakous a jižního Bavorska.

Pokus o poslední tažení

Když se Valdštejn 18. listopadu 1633 dozvěděl o pádu Řezna, došlo mu, že jeho postavení se otřásá v základech. Okamžitě odeslal do Vídně psaní, v němž ujišťoval císaře, že neprodleně vytáhne proti Švédům do Bavorska. Následně pověřil Matyáše Gallase velením nad částí vojska, která měla chránit sever Čech proti Arnimovi, kdyby se snad odhodlal k vpádu do království. Samotný generalissimus pak s většinou armády vyrazil k Plzni, kam přitáhl 26. listopadu. Čekal tam už na něj císařský zmocněnec Maxmilián z Trauttmansdorffu.

Před ním se Valdštejn za asistence Kristiána Ilowa snažil ospravedlnit své dosavadní počínání opatrností, jež prý byla v zájmu panovníka. Trauttmansdorffovi rovněž sdělil, že větší část vojáků bude muset opět přezimovat na české půdě, avšak on sám v čele elitních jízdních jednotek a vybraných pěších oddílů zahájí již v následujících dnech výpad do Bavorska.

Avizované tažení skutečně 28. listopadu 1633 začalo a již o tři dny později stanul Valdštejn za hranicemi Čech ve městě Furth im Wald. Tam však vévodovi došlo, že na účinný zásah proti Švédům je jeho sbor slabý. Zároveň se ukázalo, že pobyt na bavorském území budou provázet velké potíže se zásobováním, což znemožňovalo další přísun posil od Plzně, protože by vojáci neměli co jíst a čím střílet. Navíc se u Valdštejna s novou naléhavostí projevily zdravotní problémy. Sebemenší pohyb mu způsoboval trýznivé bolesti. Jak jej přestávalo poslouchat tělo, tak upadal do stále hlubší deprese. Po několikadenním váhání se 3. prosince rozhodl pro návrat do Čech.

Jakmile zpráva o tom doputovala do Vídně, vzbudila značný rozruch. Hned 9. prosince byl sepsán list, v němž Ferdinand II. na Valdštejna důrazně apeloval, ať znovu vytáhne proti Bernardovi Výmarskému. Byl to ovšem těžko proveditelný rozkaz, což bylo jasné nejen frýdlantskému vévodovi, ale také císařskému dvoru. Nešlo o nic jiného než o jasný signál, že je generalissimus v očích Vídně odepsanou veličinou.

Odepsaný zrádce

Císařův list dorazil k Valdštejnovi do Plzně 15. prosince. Po jeho přečtení generalissimovi došlo, že pokud odmítne splnit panovníkův rozkaz sám, bude to u dvora přijato jako svévolné vyhlášení neposlušnosti. Proto ještě na týž den svolal poradu vyšších důstojníků, z níž mělo vzejít kolektivní stanovisko k aktuální situaci. Poradu řídil Kristián Ilow, který zhodnotil požadavek na zimní tažení do Bavorska jako neuskutečnitelný. Důstojníci uznali jeho argumenty a odsouhlasili, aby bylo jménem všech zúčastněných odesláno Ferdinandovi II. negativní stanovisko k jeho rozkazu. Tento manévr sice nakrátko pozdržel otevřenou definitivní roztržku mezi Valdštejnem a císařem, zabránit jí však nemohl.

V posledních týdnech roku 1633 se ve Vídni o Valdštejnovi mluvilo již jako o zrádci. Generalissimus se mezitím snažil obnovit styky se Sasy, Branibory, Švédy a Francouzi. Jakkoliv tyto iniciativy maskoval prohlášeními, že usiluje o mír v Evropě, sotva šlo o něco jiného než o pokus vzkřísit konspirativní jednání, přerušená na podzim. Jejich rychlé oživení však nebylo možné, protože ve Valdštejna už ztratili důvěru i císařovi nepřátelé.

Na konci prosince 1633 císař rozhodl, že má být Valdštejn zbaven vrchního velení. Dvorští hodnostáři si však uvědomovali, že generalissimovo odstavení bude obtížné, proto uvažovali o kompromisním řešení. Pověřili kapucína Diega Quirogu, který se dříve řadil k vévodovým přátelům, aby odjel do Plzně. Měl zjistit, zda by byl Valdštejn ochoten zříci se části svých kompetencí dobrovolně.

O vévodově úplném odchodu z čela armády nebyla v návrhu řeč. Rezignace by totiž postavila dvůr před nutnost vyrovnat generalissimovy obrovské finanční pohledávky za investice do vojska. Quiroga zastihl generalissima 5. ledna 1634 v žalostném stavu na lůžku, na něž ho nemoc připoutala krátce po Vánocích. Vyhublý, bolestmi trpící vévoda otevřeně promluvil o svém strádání a sám se zmínil o možnosti odstoupení. Avšak na nabídku kompromisu reagoval hysterickými výčitkami a nenávistnými výlevy na adresu císaře a dvora. Bylo jasné, že cesta k jakékoli dohodě se s konečnou platností uzavřela.

Divadlo pro armádu

V následujících dnech rozehrál chřadnoucí generalissimus s pomocí Kristiána Ilowa a Adama Erdmanna Trčky partii, která měla odstartovat rozhodující dějství valdštejnského dramatu. Věděli, že jedinou vévodovou oporou zůstává armáda, avšak zároveň si byli jistí, že se v jejích řadách objeví opozice. Valdštejn nechal svolat na 11. leden 1634 generály a velitele pluků k poradě do Ilowova příbytku. Sám nebyl na schůzi přítomen, ale podle předem domluveného scénáře ji řídil Ilow. Ten promluvil o nerealistických požadavcích dvora na válčení v zimě a o intrikách proti generalissimovi. Přitom jedině frýdlantský vévoda prý může garantovat finanční a materiální zabezpečení vojska. Pod tlakem svých protivníků je nicméně připraven odstoupit.

Mistrně zinscenované představení přimělo důstojníky k tomu, aby vyslali k Valdštejnovi své zástupce, tlumočící mu požadavek na jeho setrvání v čele armády. Po počátečním hraném odmítání se generalissimus „podrobil“ vůli svých podřízených, kteří mu coby císařskému vrchnímu veliteli přislíbili podepsání závazku věrnosti. 

Když jim však byl po hostině v Ilowově domě předložen text příslušného dokumentu, vyvolal pozdvižení. Chyběla v něm slova o tom, že Valdštejn slouží císaři. Část důstojníků si to vyložila tak, že mají být vmanévrováni do zrady. Začali protestovat, načež Trčka tasil zbraň s hrozivým křikem, že zabije každého, kdo by chtěl jít proti vévodovi. Většina přítomných pak slib věrnosti pod nátlakem podepsala.

Když Valdštejna informovali o bouřlivém průběhu podpisové akce, rozhodl se zapůsobit na důstojníky osobně. Na další den je nechal svolat do svého příbytku. V emotivním proslovu předneseném z postele jim sdělil, že se rozhodl generalát složit s ohledem na pochybnosti, které vůči němu část z nich chová. Nato se důstojníci odebrali k poradě do předpokoje. Po chvíli se vrátili, omluvili se za chování u Ilowa, způsobené prý alkoholovým opojením, a složili Valdštejnovi nový slib věrnosti.

Zrada předního oblíbence

Mezi těmi, kdo v Plzni podepsali věrnost Albrechtovi z Valdštejna, byl i Ottavio Piccolomini. Patřil sice k těm, kteří protestovali proti vypuštění pasáže o věrnosti císaři v předloženém dokumentu, nicméně stále se tvářil jako loajální podřízený frýdlantského vévody. Ve skutečnosti ale v této době nabíraly na intenzitě Piccolominiho intriky proti Valdštejnovi. Krátce před plzeňskou přísahou, tedy v prvních dnech roku 1634, uzavřel ve slezském Hlohově tajnou dohodu s Gallasem a Rudolfem hrabětem z Colloredo-Waldsee. Základem tohoto spiknutí byla myšlenka, že jmenovaní generálové budou v případě střetu mezi císařem a Valdštejnem stát na straně panovníka, do té doby si však ponechají masku vévodových stoupenců. A aby nemohla být zpochybněna jejich procísařská orientace, poskytnou Vídni v pravý čas informace, na jejichž základě bude možno obvinit generalissima ze zrady.

Po plzeňském shromáždění Piccolomini usoudil, že pravý čas nadešel. V polovině ledna poslal císaři udání, v němž referoval o čerstvých událostech v Plzni. Navíc obšírně vylíčil všechny Valdštejnovy problematické kroky, o nichž věděl či alespoň tušil. Vykreslil svého nadřízeného v co nejtemnějších barvách – jako přízrak usilující o vymýcení Habsburků. Piccolominiho udání mělo fatální důsledky. Ferdinand II. věc neprodleně prodiskutoval s Trauttmansdorffem a dalšími císařskými rady. Na jejich doporučení podepsal 24. ledna 1634 patent o Valdštejnově sesazení. Nikdo z vojáků neměl poslouchat rozkazy frýdlantského vévody ani generálů Ilowa a Trčky. Prozatímní vrchní velení císař svěřil Matyáši Gallasovi. 

Rozsudek smrti

Patent, který rovněž sliboval beztrestnost za podpisy plzeňské přísahy, byl zpočátku držen v tajnosti. Do přelomu ledna a února dorazil jen k hrstce zasvěcených. Z generálů zapojených do komplotu se nejdříve dostal k Piccolominimu. Exemplář pro něj byl opatřen dodatkem, který se rovnal rozsudku smrti nad Valdštejnem a jeho blízkými: „Hlavu a přední spoluspiklence, pokud to bude možné, zajmout a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené viníky zabít!“ Týž dovětek byl adresován Gallasovi, Colloredovi a také Janu hraběti z Aldringenu. Polní maršál Aldringen velel samostatnému sboru císařské armády a jeho vztahy k Valdštejnovi byly už řadu měsíců napjaté. Nyní se zařadil mezi ty, jejichž úkolem bylo generalissima odstranit.

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

Matyáš Gallas se o sesazení Albrechta z Valdštejna a svém jmenování do čela armády dozvěděl 31. ledna 1634 v Plzni. Císařův patent mu poslal Piccolomini, který se právě zdržoval v Linci. Vyslal ho tam Valdštejn, aniž by tušil, co jeho oblíbenec začne podnikat. Ottavio v hornorakouském závětří sestavil z italských žoldnéřů vražedné komando, určené k provedení vévodovy likvidace.

Tabák, alkohol a marihuana patří k nejčastěji zneužívaným psychoaktivním látkám. Mezi uživateli nejsou pouze dospělé osoby, ale roste také podíl dětí a mladistvých. V porovnání s dalšími evropskými zeměmi je česká mládež v pití alkoholických nápojů na 4. místě. Podle průzkumů WHO je situace v naší zemi alarmující – alkohol si pravidelně dopřává zhruba 30 % patnáctiletých a přibližně 17 % třináctiletých adolescentů. Nejvíce alkoholu pijí ve formě lihovin (45 %), za nimi následuje pivo (34 %) a třetí místo zaujímá víno (12 %).

Přitom právě pro vyvíjející se organismus jsou alkohol a další toxické látky výrazně nebezpečnější než pro dospělého. Ani tomu sice příliš neprospívají (a když, je to vždy „něco za něco“), jeho tělo však už dokončilo vývoj a tyto společností tolerované drogy zvládá přece jen lépe. Mladiství mají navíc daleko větší pravděpodobnost, že sklouznou do pasti závislosti, z níž není snadná cesta ven. I proto je prevenci užívání návykových látek u dětí věnována obzvláštní pozornost.

Specifickou kategorií jsou děti, které se teprve na tento svět chystají. Nemohou totiž ovlivnit, zda budou vystaveny drogám, přitom i jejich organismus návykové látky dramaticky ovlivňují. A přesto, že se o riziku s konzumací alkoholu či kouření v těhotenství hovoří již dlouho, některé nastávající maminky nevnímají své zlozvyky jako riziko a holdují jim i přes svůj požehnaný stav.

Obranný štít plodu

Plod chrání placenta, jejímž úkolem je zajištění kyslíku a výživy pro plod a odvod zplodin jeho metabolismu. Transport látek přes takzvanou placentární bariéru ovlivňuje velikost přenášené molekuly, její náboj a rozpustnost. Do jisté míry tak placenta slouží také jako určitý filtr, který však rozhodně není nachystaný na obranu před „hřešícím“ rodičem.

Za nejrozšířenější neduh těhotných žen se považuje kouření. V tabáku bylo identifikováno asi 4 000 látek, jež mají podíl na jeho škodlivém účinku na organismus. Mezi nimi také oxid uhelnatý a nikotin, oba se schopností placentární bariérou bez větších problémů projít. Prvně jmenovaný se po její překonání váže na fetální hemoglobin. Tato vazba dává vzniknout látce zvané karboxyhemoglobin, která má za následek snížení oxidační kapacity krve.

Účinky nikotinu po průchodu placentární bariérou se projevují na úrovni takzvané uteroplacentární cirkulace. Podle množství vykouřených cigaret a jimi způsobených placentárních změn se u plodu může vyskytnout hypoxie neboli nedostatečné zásobování kyslíkem, jež může přejít v chronickou formu. Dítě pak po narození vykazuje nízkou porodní hmotnost, případně se u něj může projevit intrauterinní růstová retardace (IUGR). Roste pomaleji, mohou se u něj projevit různé vady či náhlé úmrtí, ale i  dlouhodobé následky.

Rekreační drogy

Navzdory tomu, že jde o zelenou bylinu, není kouření marihuany o nic zdravější než tabák. Droga sice neobsahuje nikotin, oxidu uhelnatého však zapálením jointu vznikne dost a dost. Navíc má v sobě „tráva“ ještě další překvapení – její hlavní účinnou aktivní složkou je 9-tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD). I THC dokáže přecházet přes placentární bariéru a vstupovat tak do krevního oběhu plodu. V mozku se soustředí na receptor CB1R (kanabinoidní receptor typu 1), jenž je základním prvkem endokanabinoidního systému. Při chronické expozici látkám aktivujícím CB1R může docházet ke zpomalení růstu plodu nebo k dramatickým změnám během vývoje mozku.

Přes placentární bariéru volně prostupuje i alkohol, který na plod působí vyloženě toxicky. Po požití alkoholického nápoje je u matky i plodu totožná hladina této látky v séru. Koncentrace v plodové vodě narůstá pozvolněji, lze jej tak prokázat i v případě, kdy již matka vystřízlivěla a alkohol u ní není prokazatelný. Játra plodu totiž neumějí odbourávat alkohol takovou rychlostí jako játra matky.

Novorozenci vystavení alkoholu během svého vývoje v děloze mohou vykazovat poškození mozku a jiných orgánů, narušení vývoje centrální nervové soustavy (CNS), charakteristické obličejové rysy, kognitivní a behaviorální poruchy a v neposlední řadě také omezený růst. Na vyšetření magnetickou rezonancí jsou patrné abnormality v části mozku zvané corpus callosum, stejně tak i poškození bazálních ganglií (uplatňují se při vytváření a řízení pohybu a podílejí se na kognitivních funkcích) a asymetrie hippocampu (součást limbického systému, která hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci). Změny v CNS mohou vést k mentální retardaci či behaviorálním problémům, souhrnně označovaným jako fetální alkoholový syndrom (FAS). Neexistuje na něj žádná účinná léčba, vzniklé postižení doprovází dítě po celý jeho život.

Mozky pod palbou

Mozek člověka se vyvíjí přibližně do 25 let a po celou tuto dobu mohou mít návykové látky na proces vývoje vliv. Nikotin mění aktivitu mozkových buněk v částech mozku zodpovědných za pozornost, učení a paměť. Může také dojít ke zhoršení úzkostných stavů, podrážděnosti či impulzivity. Nikotin obsažený v tabáku může dlouhodobě ovlivnit schopnost rozhodovat se. Toxický účinek, jehož příčinou je pravidelné užívání marihuany, může u dětí a dospívajících působit na mozkovou tkáň, zejména na bílou a šedou hmotu mozkovou. Marihuana má také na svědomí neurokognitivní poruchy, tedy potíže s pozorností a pamětí.

TIP: Která droga je podle australských expertů nejškodlivější?

U alkoholu je vysoce nebezpečné tzv. pití v tazích. Při tomto způsobu byly zaznamenány změny ve struktuře mozku, např. objemově menší hippocampus. I občasné pití alkoholických nápojů však u mladší generace zvyšuje riziko onemocnění jater a nervového systému. U dětí také v důsledku holdování alkoholu dochází k výraznějšímu poškození a zániku mozkových buněk. Odborníci potvrzují, že poškození mozku způsobené konzumací alkoholu je nevratné. 

Oblíbené poznámky pánů směřující k závěru, že díky větší velikosti mozku jsou muži také chytřejší, nejsou v žádném případě založeny na pravdě. Rozdílné velikosti mozků jsou způsobeny zkrátka tím, že muži jsou obecně větší než ženy. Průměrný mozek muže váží asi 2 % jeho celkové tělesné váhy, což odpovídá zhruba 1 300 gramům. Ovšem u žen zabírá mozek 2,5 % z celkové hmotnosti (1 100 gramů), a proporcionálně je tedy dokonce větší než ten mužský!

TIP: Kdo nosí v hlavě největší mozek? Ty největší mohou vážit až sedm kilogramů

Vědci z amerického Harvardu v roce 2001 zjistili, že se u obou pohlaví liší především velikost různých částí mozku. Například u žen je více vyvinuta část předního laloku, která má na starosti řešení problémů a rozhodování, a dále pak části odpovídající za emoce. U mužů jsou to části sloužící k prostorové představivosti a ovládání společenského a sexuálního chování.

Muži a ženy jsou zkrátka jinak uzpůsobeni k využívání různých částí svého mozku. Ostatně o tom, že velikost mozku neovlivňuje inteligenci, vypovídá i to, že mozek ruského spisovatele Turgeněva vážil více než dvě kila, zatímco mozek Alberta Einsteina byl rozměry menší než ženský.

Z různých zdrojů víme, že dřív spánek sestával ze dvou přibližně čtyřhodinových fází. Uprostřed noci lidé vstali a věnovali se různým činnostem: Ti vzdělaní četli, jiní si jen povídali, kouřili, modlili se nebo se zabývali domácími pracemi. V početných modlitebních knihách z konce 15. století najdeme pro „volné“ hodiny mezi spánky speciální modlitby. K dalším takovým společenským aktivitám nejspíš patřily návštěvy přátel a s největší pravděpodobností se ve zmíněném mezičase obvykle provozoval i sex. Například lékařská příručka z 16. století párům radí, aby se o početí nesnažily po dlouhé práci na konci dne, nýbrž „po první fázi spánku“, kdy si oba partneři již odpočinuli. 

Budiž světlo?

Co se týče spánku, po průmyslové revoluci ve druhé polovině 18. a na začátku 19. století, a zejména s vynálezem umělého osvětlení se změnilo úplně vše. Naši předkové najednou uléhali do postele později a v noci si dopřávali místo dvou krátkých odpočinků jeden dlouhý. Ve 20. letech minulého věku pak dělené spaní opustili úplně. Přesto může daná zvyklost z minulosti vysvětlovat, proč se tolik lidí budí uprostřed noci po několika hodinách na lůžku. Jev označovaný jako porucha kontinuity spánku byl poprvé zdokumentován na konci 19. století, právě v době, kdy se začal dělený oddych vytrácet.

Umělé osvětlení samozřejmě ovlivňuje, kdy a jak dlouho spíme. V neposlední řadě však také stimuluje mozek, což ztěžuje samotné usínání. Jak tvrdí Charles A. Czeisler, chronobiolog z bostonské Harvard Medical School: „Kdykoliv si rozsvítíme, neúmyslně tím bereme lék, který naše spaní ovlivní.“ Možná proto se nám dnes zdá, že se nám spánek vyhýbá. 

V začarovaném kruhu

Existuje bezpočet důkazů, že v současné době skutečně „zuří“ epidemie problémů se spánkem. Lékaři předepisují víc prášků na spaní, což svědčí o rostoucí (s)potřebě podobných medikamentů. Vychází řada knih a článků, které se tématu věnují – stačí zabrouzdat na internetu nebo si zajít do knihkupectví. Na pomoc s nočním odpočinkem se zaměřují i tucty aplikací, a některé hotely dokonce lákají na kvalitní spánek s příslibem vrácení peněz v případě nespokojenosti klienta. 

TIP: Mýtus osmi hodin: Jak dlouhá je optimální délka spánku?

Lze si také koupit množství pomůcek, od zařízení monitorujících pohyby a tep při spánku až po sofistikované přístroje, jež sledují mozkové vlny, dýchání a další zdravotní ukazatele. Noční odpočinek a touha po jeho větší kvalitě i kvantitě zkrátka představují ohromný byznys. Mnozí lidé jsou pak spánkem doslova posedlí, čímž si ovšem způsobují ještě větší stres, a ocitají se tak v začarovaném kruhu. 

Poté, co v březnu 1941 americký Kongres přijal takzvaný zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), bylo zjevné, že zámořská velmoc začíná otevřeně podporovat tábor Spojenců. Tento právní dokument totiž umožňoval pronájem či prodej válečného a jiného strategicky důležitého materiálu právě státům rodící se antihitlerovské koalice.

Situace se mění

Sovětský svaz však v té době – kvůli smlouvě o neútočení uzavřené s Německem v srpnu 1939 – stál ještě na opačné straně barikády. K radikálnímu obratu situace došlo po invazi nacistů z června 1941; Stalin se najednou ocitl ve spojeneckém táboře, a tudíž se začala materiální pomoc vztahovat i na jeho zemi. Do Sovětského svazu začaly plynout zásoby různého charakteru – od zbraní po potraviny. Není bez zajímavosti, že komoditou, kterou Stalin nejvíce poptával, byly boty...

První spojenecký konvoj vypravili Britové ve své režii. Dne 31. srpna dorazila sedmice lodí s nákladem vlny, gumy, cínu a hurricanů po zhruba desetidenní plavbě z Liverpoolu do Archangelsku v rámci operace Dervish. Poté přibývaly konvoje dvakrát měsíčně, přičemž vedle Archangelsku směřoval jeden z nich do Murmansku. Druhá operace tohoto charakteru začala 29. září, kdy z Hvalfjordu na Islandu vyplulo do Archangelsku 11 obchodních plavidel naložených surovinami, 20 tanky a letouny typu Hurricane. Do místa určení dorazil konvoj PQ 1 dne 11. října.

Vděčně přijaté dolary

Dne 30. října již byla situace na frontě více než kritická; Stalin v rádiu promluvil ke spoluobčanům a vyzýval je k boji za vlast. A v ten samý den poslal americký prezident Franklin Delano Roosevelt svému sovětskému protějšku telegram, ve kterém mu sděloval, že schválil veškeré plánované dodávky zbraní a surovin do SSSR a nařídil jejich okamžité odeslání z USA. Sovětský diktátor 4. listopadu odpověděl, že „sovětská vláda přijímá toto rozhodnutí poskytnout bezúročnou půjčku ve výši jedné miliardy amerických dolarů s upřímnou vděčností a vnímá ji jako důležitou pomoc v rozsáhlém a obtížném boji proti společnému nepříteli“.

Od té chvíle vstoupil SSSR na seznam zemí, které dostaly americkou pomoc v rámci Lend-Lease. Od září do prosince 1941 obdržel SSSR od Američanů 750 tanků, 800 letounů, 2 300 automobilů a více než 100 000 tun dalších zásob. V závěrečné fázi se také v mnoha tankových jednotkách objevovaly britské obrněnce, jejichž počty představovaly zhruba 30 %  všech těžkých a středních tanků.

Nebezpečná cesta

Jen do konce roku sovětská vláda obdržela 187 obrněnců Matilda II a 249 strojů Valentine. Poprvé se tato vozidla dostala do boje 20. listopadu. Stejně tak se na obloze objevily britské a americké letouny Hawker Hurricane a Curtiss Tomahawk, jež v prosinci tvořily 16 % všech stíhaček chránících nebe nad metropolí.

TIP: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu 

Arktická cesta byla nejkratší, ale – především kvůli aktivitám Kriegsmarine a Luftwaffe – také nejnebezpečnější. V průběhu bojů u Moskvy probíhalo zásobování výhradně touto cestou, až od roku 1942 dodávky přicházely i přes Írán. Celkem do konce roku přibylo do SSSR šest konvojů PQ (1–6) a dohromady (včetně Dervishe) proběhlo tedy sedm výprav. Naštěstí žádné z plavidel nepotopil nepřítel; jen některá se musela vrátit na Island kvůli poškození ledem.

V americkém Utahu se nachází pozoruhodný živý organismus. Z našeho pohledu vypadá jako obyčejný les, jakých je všude spousta. Pando je ale velká kolonie kmenů topolu osikového (Populus tremuloides), které jsou geneticky zcela totožné a navzájem propojené kořeny do jednoho gigantického „megastromu“, starého mnoho tisíc let.

Jednotlivých stromů je v tomto „lese“ okolo 47 tisíc a celková hmotnost tohoto ekosystému je kolem 6 000 tun, což z něj činí je nejtěžší živý organismus jaký na Zemi známe. Topol osikový má tendenci vytvářet klonální (vznikající z jednoho předchůdce nepohlavním dělením) porosty i jinde, vyskytuje se v chladnějších oblastech celé Severní Ameriky. To, co z lesa Pando činí unikát, je jeho velikost. Pando roste na ploše okolo 43 hektarů, zatímco průměrný klonální topol osikový mívá rozlohu pouhých 0,03 hektaru.

Hrozba pro nejtěžší organismus

Topol osikový je národním stromem Utahu a federální úřady les Pando chrání, takže mu nehrozí vykácení. Zmíněná ochrana ale zároveň představuje pro tento biologický unikát zásadní hrozbu. Zahrnuje totiž i zvířata, která v lese Pando žijí a ohrožují jej.

Jedním z největších současných problémů lesa Pando je příliš intenzivní spásání, především mladých stromů a výhonků hlavně jelenci ušatými. Ti jsou díky ochraně lesa v bezpečí jednak před lovci a nemusí čelit ani svým přirozeným nepřátelům – vlkům a pumám, jejichž počty proti dřívějšku značně prořídly. Naopak stáda jelenců nebývale prosperují.

TIP: Mýcení amazonského pralesa v Brazílii je největší za posledních 15 let

Unikátní ekosystém devastují také nemoci a nepříznivé dopady přináší změny klimatu. Jako hlavní riziko vědci vidí úbytek vláhy, zejména na počátku roku, kdy Pando omlazuje. Rostoucí teploty také znamenají vyšší riziko intenzivnějších požárů, které na tento prastarý systém mohou mít devastující vliv.

Zatímco Ferdinand II. a Ferdinand III. byli otec a syn, jejich „Eleanory“ už tak blízké příbuzenství nepoutalo – jednalo se o pratetu s praneteří. Díky jejich manželům je později pojil také vztah tchyně se snachou. Zajímavostí je, že obě Eleonory Toskánské zemřely ve stejném věku – ve svých šestapadesáti letech. 

Oba Ferdinandové už manželství zažili a ženili se jako vdovci – Ferdinand III. dokonce potřetí. Svým ženám však zůstávali věrní a oddaní. Není známo, že by měli milenky a nemanželské děti, či si snad milence našly jejich manželky, což bylo v té době běžné například na francouzském dvoře. Ostatně, těžko by se to snášelo s jejich náturami.

První Eleonora

Když se čtyřiadvacetiletá Eleonora v roce 1622 vdávala, řešil její císařský manžel Ferdinand II. vážné politické problémy. V Evropě se rozhořela třicetiletá válka, a právě v průběhu prvních válečných let potřeboval Ferdinand II. upevnit svou moc. V roce 1621 se vypořádal se svými odpůrci v Čechách proslulou popravou dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí, pak následovalo období konfiskací a tvrdé rekatolizace. Kvůli tomu získal přídomek Krvavý, ale jinak ho historikové charakterizují jako člověka mírné povahy, laskavého, důvěřivého, štědrého až marnotratného. Drastická opatření k potlačení českého stavovského povstání prý nepocházela z jeho hlavy, stáli za tím jeho političtí rádcové. Traduje se, že předtím, než podepsal rozsudky smrti, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem.

Se svou první ženou Marií Annou Bavorskou měl sedm dětí. Po její smrti zůstal šest let vdovcem a v tomto období se prý svým sexuálním choutkám bránil tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami. I když jeho druhá manželka Eleonora, nejmladší dcera mantovského vévody Vicenza I., nebyla českou šlechtou považovaná za extra partii pro císaře, Ferdinand II. se do ní zamiloval. Cenil si jejího mládí, krásy, noblesy a zbožnosti. Dvůr Gonzagů v Mantově patřil v té době ke kulturním centrům Itálie. Eleonora získala katolickou výchovu v mantovském klášteře sv. Uršuly, kde se jí dostalo nejen širokého vzdělání, ale i velkého kulturního přehledu. 

Prudérní dáma

Právě ona ovlivnila a povznesla vídeňský dvůr nejen po kulturní, ale především po mravní stránce. Největší důraz kladla na manželskou věrnost, nevěru považovala za největší hřích. Nesnášela intimity a v logice svého katolického vychování vnímala sex jako poněkud nepříjemnou manželskou povinnost. Podle historiků tento postoj vedl až k jakémusi psychickému bloku. Nedokázala se uvolnit a děti, jediný důvod k sexuálním interakcím, navíc nepřicházely (nejspíš právě proto). Toto téma se však v její době považovalo za tabu, takže není vyloučeno ani to, že byla zkrátka neplodná. 

Přesto se svým mužem prožila harmonické patnáctileté manželství. Oba byli velmi prudérní, a tak si skvěle rozuměli v náboženských otázkách  i v každodenním životě. Eleonora jako korunovaná česká královna často manžela doprovázela na cestách do Čech. Považovala za svou povinnost stát po jeho boku v té kacířské zemi, která mu nadělala tolik problémů a kde nebyl ani trochu oblíbený. 

Podobně jako jiné královny či císařovny se i Eleonora věnovala charitativním a veřejně prospěšným činnostem. Založila ženské karmelitánské kláštery ve Štýrském Hradci a ve Vídni. Na svou předchůdkyni Annu Tyrolskou, která iniciovala založení vídeňské kapucínské hrobky, navázala ustanovením zvláštní kaple v augustiniánském kostele, určenou k pohřbívání srdcí zesnulých Habsburků. Svého manžela přežila o osmnáct let, ale i po jeho smrti si udržovala významné místo na vídeňském dvoře. Vycházela velmi dobře se svým nevlastním synem a manželovým nástupcem Ferdinandem III. S největší pravděpodobností se zasloužila o to, aby se v roce 1651 oženil s její stejnojmennou praneteří. Zemřela v roce 1655 a její ostatky spočinuly ve vídeňském klášteře karmelitánek, u jehož založení stála.

Druhá Eleonora

Když uprostřed třicetileté války Ferdinand II. zemřel, svému synovi sice zanechal Svatou říši římskou ve značně zdevastovaném stavu, nicméně rozsahem nyní Habsburkové ovládali území, o jakém se jejich předchůdcům ani nesnilo. Ferdinand III. měl vojenské nadání i diplomatické schopnosti a podobně jako jeho otec i on upřednostňoval poklidný rodinný život. Poprvé se oženil se svou sestřenicí, která však zemřela na otravu krátce po porodu sedmého dítěte. Ještě nešťastnější bylo manželství druhé. Mladinká, teprve šestnáctiletá novomanželka zemřela rovněž při porodu. Štěstí ho potkalo teprve se třetí manželkou, která byla praneteří jeho nevlastní matky. Tak přichází do Vídně na konci dubna 1651 Eleonora II.

Díky ní se na výsluní znovu dostala italská kultura. Mladá císařovna byla totiž velmi vzdělaná žena, jež se intenzivně zajímala o literaturu a hudbu. Pokoušela se dokonce o vlastní básnickou tvorbu, která měla převážně náboženský charakter. Velmi dobře si rozuměla se svým intelektuálně založeným manželem. 

Ferdinand III. totiž ovládal sedm jazyků, překládal do italštiny a italsky psal i básně. Oblíbil si divadlo a výtvarné umění, zajímal se o přírodní vědy a filozofii.  Proslul jako sběratel obrazů soudobých italských a nizozemských mistrů. Z iniciativy své manželky založil italskou literární akademii, v jejímž čele stála právě císařovna Eleonora. 

Nejvíc ale Ferdinand vynikal v hudbě. Nejen jako pasivní posluchač – složil také několik duchovních i světských skladeb. Na vídeňském dvoře se čile muzicírovalo, oba císařští manželé ovládali hru na několik hudebních nástrojů. Hudební nadání zdědil i Ferdinandův syn a nástupce Leopold I.

Šest let života

Škoda, že toto harmonické manželství trvalo pouhých šest let. Během nich Eleonora zvládla porodit čtyři děti – tři dcery a syna. Jen dvě dcerky ovšem přežily dětský věk.

Smrt manžela a jejích dvou dětí určitě patřily k nejtěžším momentům Eleonořina života. Ovdověla příliš brzy, už v sedmadvaceti letech. Na další život ale nerezignovala. Zřídila několik klášterů, založila i Řád služebnic ctnosti a Řád hvězdového kříže. Zachovala si mimořádné postavení i na dvoře svého nevlastního syna, rovněž uměnímilovného císaře Leopolda I., s nímž si dokázala vytvořit velice blízký vztah. 

TIP: Nerovnorodý sňatek císařova syna: Tajná svatba Ferdinanda a Filipíny

Stejně jako její jmenovkyně Eleonora I. byla velmi nekonfliktní, a proto mohla i coby pouhá vdova zůstat na rakouském císařském dvoře. Jak byla zvyklá z dřívějších dob, iniciovala četné slavnosti, divadelní a baletní představení, ráda se účastnila císařských honů. Svého císařského manžela sice přežila o téměř tři desítky let, ale ani jí osud nedopřál dlouhý život. Zemřela v pouhých šestapadesáti letech a podle tradice spočinuly i její ostatky po boku manžela v habsburské hrobce kapucínského kostela. 

V poznání vesmíru lidstvo urazilo velký kus cesty. Přesto zbývá celá řada otázek, přičemž mezi nejpalčivější a nejznámější patří existence temné hmoty. Odborníci si nad ní lámou hlavu již velmi dlouho a zatím se nezdá, že by se příliš blížili k definitivní odpovědi.

Astrofyzici Sü-tung Sun a Pen-Čung Taj z univerzity v Jün-nanu ovšem nedávno přišli s možným řešením hned dvou záhad naráz. Jde o vysvětlení podstaty temné hmoty a spolu s tím i podivuhodného záření o vysokých energiích, které odborníci detekují v oblasti jádra Mléčné dráhy a s nímž si rovněž nevědí rady. Model zmíněných badatelů využívá přitažlivý termín „gravitační portály“. Sun a Taj se domnívají, že by mohl gravitační portál „nasát“ dvě částice temné hmoty, ať už jejich podstatu tvoří cokoliv. Následně by došlo k jejich anihilaci – zániku – a uvolnění extrémně intenzivního gama-záření.

Známky existence

Základní projev temné hmoty, od něhož se veškeré úvahy o zmíněném fenoménu odvíjejí, představují podivné pohyby hvězdných ostrovů i stálic v jejich nitru a rotační křivky spirálních galaxií. Z pohybů jednotlivých hvězd, případně mezihvězdných oblaků pozorovaných rádiově měříme závislost průměrné rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Kdyby hvězdné ostrovy utvářela pouze svítící hmota, musela by rychlost otáčení v souladu s pohybovými zákony od centra galaxie k jejímu okraji klesat. To se však zjevně neděje: Rotační křivky naopak tendují ke konstantní rychlosti bez ohledu na vzdálenost od středu. Hustota gravitačně interagující látky tudíž musí být větší, než odpovídá hustotě látky pozorovatelné.

„Chybějící“ hmotu vysvětlují odborníci přítomností nedetekovatelné, tedy skryté látky – zmíněný termín lépe vystihuje problém, s nímž se astronomové potýkají, rozšířenější je však pojem „temná hmota“.

V dnešní době hrají při studiu temné hmoty ve vesmíru zásadní roli kupy galaxií. Astrofyzici se zaměřují zejména na pohyb hvězdných ostrovů v kupách; na rentgenové záření, jež v nich detekují; a také na gravitační čočkování, kdy přitažlivost velmi hmotného objektu určitým způsobem ohýbá záření, které k nám z galaktických kup přichází. Čočkováním lze přitom měřit hmotu kup nezávisle na jiných faktorech (viz Kupa důkazů). Ze všech tří uvedených jevů pak víceméně shodně plyne, že množství temné hmoty v kupách galaxií asi pětkrát převyšuje množství běžné látky, kterou tam pozorujeme.

Další nápovědy

Existenci temné hmoty lze také nepřímo dovodit z detailní analýzy reliktního mikro­vlnného záření vesmíru: Ačkoliv s ním skrytá látka přímo neinteraguje, ovlivňuje ho vlastním gravitačním působením, především v největších měřítkách. Analýzy reliktního záření tak opět ukazují na přítomnost temné hmoty v kosmu. Zároveň je velmi těžké skloubit je s alternativními vysvětleními sledovaných jevů, která s existencí skryté látky nepočítají.

Její přítomnost můžeme odvozovat například i z pozorovaného zrychlování vesmírné expanze; z tzv. baryonových akustických oscilací, jež se týkají uspořádání běžné hmoty v kosmu v největších měřítkách; nebo z anomálií zjištěných při mapování rudého posuvu galaxií. Pozorování ukazují, že temná hmota není zastoupena rovnoměrně, ale koncentruje se v oblastech svítící hmoty, což nijak nepřekvapuje vzhledem k faktu, že s ní gravitačně interaguje. Nalezneme však i lokality s téměř výhradní přítomností skryté látky, vytvářející dokonce prostorové struktury – shluky či podlouhlé filamenty.

Nejasná podstata

Ohledně složení temné hmoty vznikla celá řada hypotéz, které počítají s množstvím různých částic a objektů, ať už reálně existujících, nebo hypotetických. Podle některých úvah by ji mohly vytvářet entity, jež se vlastně skládají z běžné hmoty. Jde především o tzv. MACHO objekty alias Massive Compact Halo Object, o jejichž existenci již víme, ale zároveň se za běžných okolností velmi obtížně detekují, takže pro nás zůstávají „neviditelné“. 

Mohly by mezi ně patřit například černé díry – klasické i primordiální, tedy vzniklé na úsvitu vesmíru – dále neutronové hvězdy a jim podobné objekty, hnědí trpaslíci, potulné planety, bílí či chladní červení trpaslíci. Zároveň však několik fenoménů zpochybňuje, že by MACHO objekty, jež se jinak samozřejmě v kosmu v určité míře vyskytují, zodpovídaly za sledované projevy temné hmoty. Jde třeba o pozorování gravitačních čoček, která zatím nenasvědčují, že by nás obklopovalo velké množství MACHO objektů.

TIP: Hledání temné hmoty: Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Temnou hmotu by také mohl tvořit exotický, ale již známý materiál, kupříkladu tzv. makra. Podle některých vědců sestávají z podivné jaderné hmoty, obsahující kromě běžných částic podivné kvarky, případně další exotické částice. Pokud by taková makra existovala a vyskytovala se v kosmu ve značném množství, mohla by vytvářet efekt temné hmoty.

Dokončení: Najdeme gravitační portály? Pátrání po podstatě temné hmoty a gama záření (2) (vychází v neděli 20. února)

V roce 1990 byl v severozápadní Montaně poblíž Bozemanu objeven dinosaurus, jehož fosilie nese označení MOR 7029. Ukázalo, že jde o mladého sauropoda z příbuzenstva diplodoků, který žil ve svrchní juře, asi před 150 miliony let. Fosilie podle všeho náleží k doposud nepopsanému druhu. Paleontologové dinosaurovi neoficiálně přezdívají Dolly, podle známé americké country zpěvačky a skladatelky Dolly Parton. 

Když americký paleontolog Cary Woodruff z paleontologického muzea Great Plains Dinosaur Museum and Field Station zkoumal masivní krční obratle Dolly, neuniklo mu, že v místech, kde mezi obratli procházely vzdušné vaky, se nacházejí zvláštně tvarované výrůstky s neobvyklou strukturou. Nic podobného u druhohorního dinosaura ještě neviděli.

Vyšetření druhohorní choroby

Detailní snímky pořízené výpočetní tomografií (CT) následně odhalily, že jde o kostní tkáň, která zřejmě vznikla v důsledku infekce. „Když držím v ruce tyhle infikované kosti, nemohu si pomoci, ale je mi Dolly opravdu líto,“ okomentoval nález paleontolog Woodruff. Mladý diplodok musel být podle něj velmi nemocný. 

Badatelé se na základě objevených stop nemoci domnívají, že dinosaurus trpěl chorobou blízkou nám známé aspergilóze. Jde o těžkou respirační houbovou infekci, která napadá různé druhy živočichů včetně člověka. Pokud onemocní ptáci, kteří jsou v dnešní přírodě diplodokům nejbližší a aspergilóza není léčena, choroba pro ně obvykle končí smrtí.

TIP: Dávná rakovina: Paleontologové poprvé odhalili zhoubný nádor u dinosaura

Dinosaurovi se jeho choroba zřejmě stala osudnou, podle vědců zemřel ve věku 15–20 let. Mohlo k tomu dojít v přímém důsledku nemoci, případně mohlo dojít k tomu, že nemocného a oslabeného diplodoka dorazil některý predátor. Podle badatelů šlo zřejmě o stádního dinosaura, takže nemocné zvíře se mohlo dobrovolně držet stranou ostatních, čímž se stalo pro dravce snadnou kořistí.