Bojovní Hunové, neoddělitelní od svých malých hbitých koní, na jejichž hřbetech dokázali skvěle bojovat, jíst i spát, byli od sklonku 4. století pro římské impérium, zejména jeho východní část, noční můrou. Na Západě, kde říši ohrožovali germánští Vizigóti, byla situace poněkud odlišná, neboť Hunové zde platili za foederáty (spojence). Zatímco tedy císař v Konstantinopoli řešil, jak zamezit jejich neustálým nájezdům a drancování, v Západořímské říši mnoho Hunů, zatím nesjednocených pod jedním vládcem, vstoupilo do římských služeb a účastnilo se bojů s Vizigóty po boku Římanů.

Tato skutečnost rozdmýchala mezi oběma barbarskými „národy“ nesmiřitelné nepřátelství. Vizigóti zůstali při vpádu Hunů do původních gótských držav svobodní, avšak východněji položení Ostrogóti se dostali do jejich područí a stali se jedněmi z nejvěrnějších hunských spojenců. Nejen Ostrogóti, i další germánské kmeny byly součástí hunského kmenového svazu. Gepidové, Herulové, Skirové, Rugiové či Svébové, ti všichni tvořili hunskou armádu, která měla pověst neporazitelného soupeře. A byly to také tyto kmeny, které v bitvě u řeky Nedao roku 454 jednou provždy zlomily hunskou moc a definitivně ukončily život obávané říše.

Potupná porážka

Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který k nim měl velmi úzké vazby. První potíže s nimi začaly ke konci čtyřicátých let 5. století, kdy otěže vlády nad Huny pevně uchopil král Attila, jenž do té doby podle zvyku vládl společně se svým bratrem Bledou. Jeho odstraněním asi roku 445/6 se však stal neomezeným vládcem Hunů. Předpokladů k tomu měl dost, byl skvělý válečník a dokázal prosadit svou. Bylo jen otázkou času, kdy odhalí své karty. Když se jeho impozantní armáda, složená z bojovníků podrobených kmenů objevila na jaře roku 451 na břehu Rýna, bylo zřejmé, že Attilu žádné smlouvy nezastaví. Tou dobou ovšem už své vojsko shromažďoval i Aëtius.

Podobně přátelské vazby, jaké měl Aëtius s Huny, měl i s vůdci Vizigótů. Proto se ve chvíli, kdy Hunové vpadli do Galie, římský vojevůdce obrátil s žádostí o pomoc právě na ně. Přestože měl na své straně i další barbarské spojence – Franky, Burgundy a Galy z Armoriky, byla síla Vizigótů v nadcházejícím střetu nezbytná, a jak se nedlouho poté ukázalo, také rozhodující. Právě vizigótská jízda totiž nakonec rozhodla o vítězství v bitvě na Katalaunských polích, kde Attilovi Hunové utrpěli první velkou porážku. Jistě stojí za zmínku, že vítězství nebylo pouze zásluhou vizigótských foederátů, ale zejména samotného generála Flavia Aëtia, jenž v bitvě plně využil svých znalostí protivníkova vojenství. 

Prohra znamenala pro Attilovu pověst citelný šrám, v žádném případě ale nešlo o konečnou porážku, i když nechybělo mnoho. Frankové i Vizigóti chtěli ustupující Huny pronásledovat a definitivně porazit, ale Aëtius je od záměru odvrátil. Nemohl dovolit, aby v rámci rovnováhy sil přišel o Huny, pokud by se vítězní Vizigóti opět zpronevěřili spojeneckým závazkům. Pro Římany bylo životně důležité udržovat mezi barbary rovnováhu, aby žádný z „národů“ nenabyl převahy. To by mohlo znamenat konec římského panství.

Attilovo poslední tažení

Attila, jehož říše držela pohromadě zejména díky jeho nezlomné vůli, se ocitl v komplikované situaci. Aura bohy vyvoleného, dosud neporaženého krále byla pošramocena. Rychle proto potřeboval potvrdit svou pověst vojenským úspěchem s výhledem na tučnou kořist, která byla páteří hunské ekonomiky. Tak se stalo, že na jaře roku 452 vpadl do severní Itálie, kde oblehl, dobyl, důkladně vyplenil a zničil město Aquileia. Následovalo vydrancování dalších severoitalských měst, aniž by se Hunům postavilo římské vojsko. Vlastně ani nemohlo, neboť Aëtius, jenž s hunským vpádem nepočítal, zůstal odříznut od svých germánských spojenců.

Situaci nakonec vyřešil sám Attila, který úspěšným tažením dostál své pověsti a rozhodl se stáhnout zpět do Panonie. Hunský král patrně vůbec neměl v úmyslu pokořit celou Itálii a zejména Řím, chtěl pouze demonstrovat svou sílu a získat body. Navíc v jeho táboře vypukl mor a problémy měl i se zásobováním. 

Během Attilova plenění severní Itálie podnikl proti Hunům, kteří zůstali v zázemí za Dunajem, odvetné akce východořímský císař Markianos. Jeho předchůdce Theodosius II. musel čelit tvrdým nájezdům Hunů do provincií, které spadaly pod správu Konstantinopole. Byla to právě Východořímská říše, která trpěla hunskými vpády, zatímco na Západě požívali Hunové výhod spojenců. Z obou částí říše k nim tak přicházelo nezměrné bohatství. Nakonec si Hunové na východořímském císaři vynutili pravidelný roční tribut ve výši téměř jedné tuny zlata. Císař Markianos však tento poplatek za mír, který Attila stejně nedodržoval, odmítl nadále odvádět a vyrazil do protiútoku. Východořímské vojsko roku 452 překročilo Dunaj, aby zasáhlo nepřítele na nejcitlivějším místě.

Dokončení: Zhouba bojovných Hunů (2): Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

Zřejmě i tato skutečnost, o níž informuje biskup Hydatius, mohla přimět Attilu k návratu do Panonie, kde mezitím Hunové utrpěli ztráty v boji s východořímskými jednotkami. Za tuto troufalost Attila chystal odvetnou akci, která měla dopadnout na Konstantinopol a císaře přimět, aby obnovil poplatek Hunům. K ničemu z toho ale už nedošlo. Attila náhle a nečekaně zemřel začátkem roku 453...

Přestože místem kdysi procházela hedvábná stezka, Biškeku se nikdy nepodařilo získat podobnou proslulost jako Samarkandu či Buchaře v dnešním Uzbekistánu. Město ležící na severu Kyrgyzstánu nedaleko kazašských hranic začalo nabývat na významu až mnohem později, a jeho dnešní tvář je tak velice mladá. 

Během 19. století čím dál mocnější ruská říše úspěšně rozšiřovala své hranice a brousila si zuby i na středoasijské regiony. A právě vliv carského impéria zanechal na podobě tehdejšího Pišpeku výraznou stopu: Rusové už totiž zůstali a změnili jej doslova k nepoznání. Od roku 1926 až do pádu Sovětského svazu nesla dokonce metropole jméno místního rodáka Michaila Frunzeho. Po třiceti letech už ovšem zmíněný název slýcháme pouze z úst starších generací a jedinou upomínkou na někdejšího vojenského činitele zůstává jeho jezdecká socha před nádražím.

Betonové srdce

Srdce dnešního Biškeku tepe na monumentálním betonovém náměstí Ala Too. V minulosti neslo jméno nesmrtelného Vladimira Iljiče Lenina a gigantická socha komunistického revolucionáře se dlouhá desetiletí tyčila na nepřehlédnutelném piedestalu. Nádech socialismu sice v místní architektuře přetrval, ale ostatní se změnilo: Lenina v roce 2003 nahradil legendární Manas, hrdina kyrgyzského lidového eposu, a na okraji prostranství nyní stojí umělecké zpodobnění významného kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova. 

Dlouho potlačovanou hrdost na vlastní národní identitu, kterou Kyrgyzům upřela sovětská nadvláda, pak symbolizuje rovněž obrovská červenožlutá vlajka s kyrgyzským sluncem, u níž drží čestnou stráž dvojice vojáků. Skutečnou dominantu náměstí Ala Too nicméně představuje muzeum, zvnějšku připomínající velkou mramorovou kostku, kde si lze prohlédnout expozici o historii Kyrgyzstánu. 

Vzpomínky na socialismus

Mnohatunová socha sovětského vůdce ovšem nezmizela docela. Obejdete-li budovu muzea a zamíříte do nedalekého parku, betonový kolos se před vámi zjeví v celé své kráse, navíc obklopený květinovými záhony ve tvaru pěticípé rudé hvězdy. Mimochodem, v Kyrgyzstánu se dodnes nachází nejvíc Leninových soch ze zemí Střední Asie: Uzbekistán a Kazachstán je odstranily téměř všechny, v turkmenském Ašchabadu zůstala jedna a Tádžikistán je z center měst přesunul na periferie – zato v Kyrgyzstánu jsou stále k vidění takřka ve všech větších i menších obcích. 

Ostatně při procházkách po Biškeku narazíte na připomínky Sovětského svazu téměř na každém kroku, ať už jde o příležitostné symboly srpu a kladiva, nebo o sochy Karla Marxe a Friedricha Engelse. „Nestýská se mi po té době, ale jde o součást naší historie, kterou bychom neměli zničit,“ svěřuje se s názorem místní taxikář Aibek. Kdežto Alexandr, který se v Biškeku narodil ruským rodičům, si povzdechne, že „tehdy“ bylo líp. 

Lunapark za palácem

Dojem, jako byste se ocitli ve zcela jiném městě, naopak získáte v Dubovém parku. Zejména vpodvečer potkáte v jednom z nejoblíbenějších cílů kyrgyzské metropole spoustu místních: Tráví v oáze zeleně čas procházkami, hraním ping-pongu či posedáváním na lavičkách pod baldachýnem staletých stromů, jež patří k nejstarším v celém Biškeku. 

Podobných útočišť však ve městě najdete víc: V lunaparku přímo za prezidentským palácem se tyčí vysoké ruské kolo a spolu s množstvím kolotočů či zmrzlinových stánků láká k odpočinku zejména rodiny s dětmi. Park nese jméno generála Ivana Vasiljeviče Panfilova, sovětského hrdiny a jednoho z obránců Moskvy. Také on se v Biškeku pochopitelně dočkal vlastní sochy, tentokrát zlaté. 

I zmíněný prezidentský palác, přezdívaný „Bílý dům“, stojí za vidění. Na rohu budovy visí pamětní tabule se jmény 41 obětí krvavých událostí z relativně nedávné historie, které Kyrgyzstán naposledy výrazně zviditelnily ve světových médiích: Právě zde totiž došlo v roce 2010 k sérii násilných protestů, jež nakonec vyústily ve svržení tehdejšího prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. 

Mešita zářící novotou

Přestože je šestimilionový Kyrgyzstán převážně muslimský, křesťanství tam v minulosti zapustilo hluboké kořeny a dnes v zemi žije tři čtvrtě milionu jeho vyznavačů. Za nejkrásnější křesťanskou památku Biškeku se považuje ruský ortodoxní kostel nedaleko fotbalového stadionu, přímo na třídě Žibek Žoli (viz Dvě tváře metropole). Ve spleti zapadlých uliček pak dojdete i k jeho nevelkému katolickému protějšku, přestože katolíků je ve městě jako šafránu. Před svatostánkem posedávají dva žebráci a na nádvoří se prodávají kynuté koláče či medové svíčky. „Vydělané peníze necháváme tady v kostele a využíváme je na slavnosti či na cokoliv, co je třeba,“ vysvětluje prodavačka se zjevně slovanskými rysy. 

Kostel přitom leží necelé dva kilometry vzdušnou čarou od mešity, jež se tyčí rovněž na prospektu Žibek Žoli a dosud září novotou. Postavili ji Turci teprve před třemi lety a její vnitřní prostory s podlahou pokrytou měkkým kobercem pojmou i třicet tisíc věřících, což z ní činí jednu z největších islámských svatyní ve Střední Asii. Vysoké štíhlé minarety nezapřou vliv turecké architektury, a stavba tak na první pohled připomíná istanbulskou Modrou mešitu. 

Přehlídka minisukní

Toužíte-li nasát trochu typického orientálního chaosu, vypravte se na Ošský bazar, pojmenovaný po historickém městě na jihu Kyrgyzstánu. Neleží zcela v centru, ale z bulváru Čuj k němu denně směřuje spousta autobusů i maršrutek, tedy místních sdílených taxi. Barevný trh pulzující hektickou aktivitou uvidíte už zdálky a seženete tam všechno, od kuchyňských potřeb a drobností do domácnosti přes oblečení až po starožitnosti či lístky na autobus do Jekatěrinburgu, Omsku i Moskvy. Zatouláte-li se pak hlouběji do spletitého bludiště stánků, narazíte na hotovou explozi barev, vůní a chutí: Všudypřítomné jsou například křupavé chlebové placky, podávané s cibulkou.

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

Především však Ošský bazar nabízí přehlídku tváří: Mísí se tam příslušníci nejrůznějších etnických skupin z širokého okolí, odlišitelní na první pohled. Vzhledem ke své sibiřské pravlasti mají Kyrgyzové na rozdíl od Uzbeků, Tádžiků či Turkmenů výraznější mongoloidní rysy, především šikmější oči. Muži jsou nesmírně hrdí na své tradiční vysoké klobouky zvané kalpak, které podle jednoho z místních prodavačů „pravý Kyrgyz“ téměř nesundává. Ženy si naopak halí obličej jen zřídka, a přestože jde o muslimský svět, častěji než šátky na nich uvidíte minisukně. 

Při pohledu do vesmíru spatříme ohromné množství objektů nejrůznějších velikostí a vlastností. Uvidíme planety, hvězdy, mlhoviny, galaxie a všechny mají jedno společné: Utváří je obyčejná baryonová hmota. Fyzikové znají ještě její zrcadlový obraz, antihmotu. Elektrony mají záporný náboj, antielektrony neboli pozitrony mají stejně velký náboj kladný. Protony jsou kladné, antiprotony záporné. Potká-li se částice s antičásticí, obě se přemění v energii – anihilují. 

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Dnešní známé objekty ve vesmíru se skládají výhradně z hmoty, avšak v daleké minulosti tomu tak nebylo. Po Velkém třesku se částice hmoty a antihmoty objevovaly téměř ve stejných počtech. Z nějakých důvodů, jež zatím zůstávají předmětem výzkumu, ovšem první zmíněné mírně převážily a antičástice prakticky vymizely anihilací s některými částicemi. Je nepravděpodobné, že bychom v kosmu nalezli objekty z antihmoty, i když vyloučit to nelze. Ojedinělé antičástice se nicméně vyskytují běžně a představují výsledek mnoha přírodních procesů. 

Bledule v květomluvě znamená „Moje láska je věčná“. Něžné kvítky bledule jarní (Leucojum vernum) sice nejsou v pravém smyslu věčné, ale urputnost, se kterou každým rokem prorážejí sníh, rozhodně tento prvek vytrvalosti a věrnosti v hojné míře obsahuje. Bledule se derou na svět, zatímco vše v okolí ještě dřímá zimním spánkem. Poutníkovi s pokorným srdcem tak drobné kvítky připadají jako skutečný zázrak…

Jedovaté krásky

Bledule, jimž se lidově říkalo koukořička nebo koukořík, zřejmě okouzlovala lidi odjakživa – podle charakteru zimy vykvétají různě brzy, ale většinou již v únoru. Na stanovištích pak jsou jejich květy k vidění někdy až do dubna. Své jarní nedočkavosti určitě vděčí i za to, že se u nás v zahrádkách pěstují už od 15. století. Náleží k jednoděložným rostlinám (Liliopsida) v řádu liliotvaré (Liliales), čeledi amarylkovité (Amaryllidaceae). 

„Poklekám k mnoha květinám,“ svěřuje se krajinný ekolog a obdivuhodný znalec přírody Tišnovska doc. Ing. Jan Lacina, CSc., „k bledulím však zejména. Mají půvabnou nahořklou vůni, po lýkovci první jarní.“ Tato vůně je zřejmě pro zvířata jednoznačným indikátorem jedovatosti. Bledule totiž obsahují jedovaté alkaloidy leucojin, lykorin, galathamin a isotazatin. Jejich požití způsobuje nadměrné slinění, zvracení, průjem a celkovou slabost. Černá zvěř toto nebezpečí instinktivně vycítí a určitě proto jsem nikdy nepozoroval stopy rytí divočáků v bledulových polích.

„Únik“ do volné přírody

Bledule jarní je primárně evropským druhem. Svou domovinu má ve střední Evropě, odkud přesahuje do západní, jižní a východní Evropy. V České republice se vyskytuje ve vlhkých lesích, zejména v luzích a v suťových lesích, anebo na vlhkých loukách od nížin až do hor. Na Moravě se bledule vyskytují téměř všude, ale chybí v karpatské části. Stejně tak je nenajdete ani v západních Karpatech na Slovensku. Další přirozený areál bledulí začíná až ve východních Karpatech na východním Slovensku a pokračuje na Ukrajinu. Zde se někdy považuje za endemický poddruh – Leucojum vernum subsp. carpaticum. Skvrnky tohoto poddruhu jsou výrazně žluté, rostlina má mohutnější vzrůst a v populaci je zvýšený počet dvoukvětých jedinců. 

V minulosti byla bledule v Česku mnohem hojnější. Kvůli necitlivým zásahům a devastaci krajiny – znečištění, nadměrnému hnojení a melioraci toků – vhodných lokalit ubylo a nadále ještě bohužel ubývá. Poněvadž je bledule oblíbenou zahradní rostlinou, došlo v některých oblastech k jejímu zplanění a „úniku“ do přírody mimo přirozený areál. Lze ji proto vidět např. ve Skandinávii nebo na americké Floridě.

Bledule na vaší zahrádce

Ačkoli se tedy bledule někde šíří mimo areál původního výskytu, u nás jich spíš ubývá. Je proto rozhodně trestuhodné a barbarské vyrýpávat je ve volné přírodě. Pokud toužíme mít tyto kouzelné posly jara na zahrádce, můžete jejich cibulky koupit v obchodech se zahradnickým zbožím a semeny. Také je možné sehnat je přes internet. Cibulky je dobré kupovat na podzim a hned po koupi je zasadit do humózní kypré půdy na vlhké stanoviště. Vlhkost se drží pod listnatými stromy a keři, které ji drží stíněním. 

Cibulky bledulek obvykle vysazujeme v srpnu až září, asi osm centimetrů pod zem a asi sedm až deset centimetrů od sebe. Zasazujeme je po skupinkách z důvodu uchycení. V zimním období je vhodné rostliny zakrýt chvojím nebo listím, které je však potřeba brzy zjara odklidit a nebránit rostlinám v růstu a květu a zabránit tak jejich přílišnému vytahování. Rozmnožování bledulí je možné dělením jejich trsů na jaře nebo výsevem semen v srpnu až září.

Kdo by nechtěl žít déle? Často se říká, že klíčem k delšímu životu je zdravější životní styl, včetně cvičení, omezení kouření a vyhýbání se alkoholu. Podle čerstvě zveřejněného výzkumu norských vědců může život znatelně prodloužit i vhodná změna jídelníčku. Čím dříve k ní během života dojde, tím lépe.

Badatelé dali dohromady výsledky celé řady předešlých studií na toto téma a zahrnuli i data rozsáhlé studie Global Burden of Disease, která nabízí souhrnný přehled o zdraví obyvatel mnoha zemí. Na základě těchto informací vědci odhadovali, jak se na délce života projeví změna v příjmu ovce, zeleniny, celozrnných obilnin, průmyslově zpracovaných obilnin, ořechů, luštěnin, ryb, vajec, mléčných výrobků, červeného masa, průmyslově zpracovaného masa a sladkých nápojů.

Recept na delší život

Výsledkem jejich analýzy je optimální jídelníček, který oproti běžné stravě průměrného obyvatele západních zemí zahrnuje především více luštěnin (fazole, hrách a čočku), více celozrnných obilnin (oves, ječmen a neloupanou rýži), také více ořechů – a naopak méně červeného a průmyslově zpracovaného masa.

Vyváženější a lepší strava podle vědců prodlužuje život, přičemž platí, že čím déle se zdravě stravujeme, tím větší je efekt na naše zdraví. Přechod na zdravou stravu ve 20 letech věku může podle badatelů přinést v průměru až 10 let života navíc. U šedesátníků až 8 let a u osmdesátníků v průměru 3,5 roku života navíc.

Ne každý je ale na radikální změnu jídelníčku nastavený, badatelé proto vytvořili i „realistický“ jídelníček. Změny ve stravování u něj nejsou tak dramatické, přitom ale stále přináší podstatné prodloužení života. V případě dvacetiletých jde v průměru o prodloužení o více než 6 let u žen a o více než 7 let u mužů.

Jakkoli jde o působivá čísla, je nutné si uvědomit, že studie norských vědců je metaanalýzou – statistické kombinaci výsledků dříve publikovaných studií. Tato vědecká metoda má své nesporné výhody – pracuje totiž s daty z velkého množství pokusných subjektů a v obecné rovině se těší vyšší věrohodnosti než jednotlivé studie. Na druhou stranu může u některých metaanalýz docházet k nežádoucímu zkreslení.

TIP: První jídlo dne: Zbořené mýty o zdravých snídaních

Přínosy změny jídelníčku na očekávanou délku života také odrážejí pouze průměr a mohou se u každého člověka lišit v závislosti na řadě dalších faktorů, jako jsou přetrvávající zdravotní problémy, genetické predispozice a životní styl konkrétního jedince.

Zároveň lidé nežili tak dlouho. Ještě v roce 1869 se průměrný věk žijících osob pohyboval kolem 38 let (toto číslo je dáno vysokou dětskou úmrtností, průměrný věk obyvatel 15+ byl téměř o 20 let vyšší). Počet dětí, které žena porodila, souvisel s věkem, ve kterém vstoupila do manželství, s jejím zdravotním stavem a závisel i na délce trvání manželství. Osiření se tak stávalo realitou zejména u mladších dětí. 

Osiřelo dítě...

Jako nejproblematičtější byla vnímána ztráta obou rodičů, či ztráta otce, který byl živitelem rodiny. Ani dítě, které ztratilo pouze matku, však nemuselo mít jednoduchý život. Náhlé ovdovění totiž muži často řešili novým sňatkem a vztah náhradní matky k vyvdanému dítěti nebyl vždy láskyplný. Když dítě ztratilo otce nebo oba rodiče, bylo nutné se o ně postarat. 

Důležité bylo především zabezpečení jeho majetku, a tak už ve středověkých pramenech nalezneme zprávy o takzvaném poručnictví. Tento dohled se týkal pouze nezletilých osob, přičemž v 19. století člověk dosahoval zletilosti až ve 24 letech. Poručníka mohl stanovit otec ve své závěti, pokud tak neučinil, býval jmenován někdo ze žijících příbuzných. Někdy o vhodné osobě rozhodoval soud. Poručník byl povinen spravovat sirotkův majetek a dohlížet na výchovu. Dozorem nad výchovou byli pověření faráři a vrchnost.

Péče o nemajetné

Péče o nemajetné sirotky spadala do kompetence domovské obce. Na jejím rozhodnutí a finančních prostředcích také záleželo, jaká péče bude poskytnuta. Většina obcí volila mezi třemi možnostmi, a to svěřit sirotka do trvalé pěstounské péče za úplatek, ubytovat dítě v obecní pastoušce a postupně je přidělovat jednotlivým rodinám po obci, takzvané „chození po střídě“, nebo dát sirotka do obecního či okresního sirotčince. Zde je nutno zdůraznit, že až do roku 1895 neexistoval žádný zákon, který by obcím nařizoval zakládat charitativní ústavy.

Institucionální péče o sirotky má své kořeny ve středověku, kdy byla péče o slabší vnímána jako akt milosrdenství. V první fázi péči zajišťovala církev. Do špitálů však nebyly umisťovány jen chudé děti, místo zde bylo možné zařídit obdarováním špitálu či zřízením nadace. Tyto instituce poskytovaly svým obyvatelům přístřeší a stravu a neexistovalo v nich rozdělení podle pohlaví a věku. První ústavy určené bezmocným dětem vznikaly v raném středověku v Itálii.

Vlašský špitál

V českých podmínkách je podobný ústav doložen k roku 1602 (respektive 1573) a jednalo se o Vlašský špitál, nacházející se na Malé Straně. Ten patřil k nejbohatším ústavům v Čechách a byl výjimečný především tím, že se od svého založení specializoval na péči o sirotky a nalezence. V posledních letech své existence sloužil jako porodnice s klinickou výukou, která byla určena pro svobodné matky.

Vlašský špitál byl zřízen italskou kongregací a na rozdíl od ostatních špitálů byl v jeho regulích obsažen zákaz přijímat morem nakažené osoby. Unikátní byl i z hlediska péče o osiřelé a opuštěné děti. Byly sem přijímány manželské i nemanželské děti narozené v Praze, a to bez rozdílu náboženského vyznání. Nemanželské děti, které se dostaly do jeho péče, získaly díky císařskému reskriptu stejná práva jako ty manželské. Jejich původ jim rovněž neměl bránit při výběru profese. Nově přijatí kojenci byli po přijetí předáni kojným bydlícím ve městě. Za svoji péči byly tyto ženy  placeny a navíc pro děti dostávaly oblečení a prádlo. Po odstavení zůstalo dítě u pěstounů, kteří pro ně dostávali ošetřovné a ošacení. 

Kvalita péče byla pravidelně kontrolována. Jednou do roka, na svátek svaté Máří Magdalény, se museli pěstouni společně s dětmi dostavit do špitálu, kde představení sirotky prohlédli. Ve věku šesti až sedmi let se děti vracely do špitálu, kde byly ubytovány ve společných ložnicích rozdělených podle pohlaví. Dostaly zde stravu, oblečení a základní vzdělání ve  dvojtřídní škole, která patřila špitálu.

Jak se žilo v ústavu

Den v ústavu měl přesný řád. Děti vstávaly brzy ráno, po umytí a oblečení následovala společná snídaně. Jedlo se ve společné jídelně a to nejen lžícemi, ale i kompletními příbory. K obědu měly polévku, hovězí maso a příkrm, v neděli a ve svátek dostávaly i žejdlík piva. Večeřela se pouze polévka. Po snídani následovala výuka ve škole, která se lišila podle pohlaví. Chlapci měli předvojenskou výchovu, dívky se kromě čtení, psaní a počtů učily šít, plést, příst a prát. Při ústavu fungovala i přadlácká a pletařská škola, kterou navštěvovaly všechny děti ve věku od 6 let. Výrobky byly prodávány veřejnosti.

Ve věku čtrnácti až patnácti let byli chlapci posíláni do učení podle vlastního výběru, čímž byla zaručena osobní motivace. Po dobu učení, jež zpravidla trvalo pět až šest let, za ně špitál hradil výlohy za učení a poskytoval jim šatstvo. Po vyučení dostal chlapec nové šaty a peníze na cestu na zkušenou. To byla poslední podpora ze strany špitálu. Zvlášť nadaní mohli pokračovat ve studiu. Dívky byly ve stejném věku dávány do služby v Praze nebo na venkově. Posledním příspěvkem bylo věno ve výši 30 zlatých.

Špitál rovněž pečoval o své nemocné svěřence, které navštěvoval lékař nebo ranlékař. Roku 1776 na základě císařského reskriptu rozšířil Vlašský špitál své zaměření o péči o nalezinec a porodnici. Své funkce plnil až do roku 1789, kdy byl zrušen a jeho místo v péči o svobodné matky a jejich děti nahradil nalezinec a porodnice u sv. Apolináře.

V čase velkých změn

Vznik dalších sirotčinců v Čechách máme doložen až v 18. století, kdy vznikaly z iniciativy jednotlivců, zájmových sdružení a církevních řádů. Z roku 1764 pochází zpráva, že byl zřízen sirotčinec v Litvínově. Do něj bylo hrabětem Emanuelem z Waldsteina umístěno 12 dětí, o které do té doby pečoval špitál v Doksech.

Otázkou je, co se pod pojmem Waisenhaus – sirotčinec v dané době ukrývalo. Pramen jasně naznačuje, že šlo spíše o donucovací pracovnu. V Litvínově v této době začala působit textilní manufaktura, při níž měly být děti ubytovány a zaměstnány, a hrabě přesně určil, k jaké práci mají být používány. Špitál nepovažoval za vhodný, protože v něm prý děti leniví.

Za dobu rozkvětu institucionální péče o sirotky můžeme považovat přelomové 19. století. Největší koncentrace sirotčinců tehdy byla v Praze. Neexistovalo žádné nařízení, které by určovalo jak má takový ústav vypadat, proto měly nejrůznější podobu, která závisela především na jeho zakladateli a finančních prostředcích určených na výstavbu. Funkci sirotčince tak mohla mít v 18. století například manufaktura, ve které děti získaly ubytování a zaopatření. Určitou dobu byla jako sirotčinec vnímána i Zemská porodnice a nalezinec v Praze, přičemž do její péče se dostal pouze malý počet sirotků a postupem doby byla tato praxe omezována. Rovněž existovaly různé azyly a útulky určené pro opuštěné a osiřelé děti.

Všechny sirotčince měly jedno společné, byly určeny pouze pro domovské příslušníky. Až na výjimky byly striktně zaměřeny na děti pocházející z manželského lože. Ústavy vznikaly především ve větších rozvíjejících se městech, která se musela vyrovnávat s nárůstem počtu obyvatelstva a s důsledky industrializace.

Sirotčinec arcivévodkyně Gisely

Všechny zmíněné ústavy pojaly pouze nepatrné množství dětí. S těmi, které dokázaly pojmout větší počet osiřelých, se setkáváme až v druhé polovině 19. století. Například roku 1875 založila pražská městská rada sirotčinec arcivévodkyně Gisely určený jak pro dívky, tak chlapce. Kapacita nového ústavu byla stanovena na 170 dětí, přičemž nebyla nikdy naplněna. Tento městský sirotčinec je zajímavý z hlediska stanovení dolní věkové hranice pro přijímání dětí. Ta nebyla pevně dána. Do ústavu bylo možné přijmout i malé děti. Jedinou podmínkou bylo, aby dítě bylo schopno samostatné chůze.

Cílem všech sirotčinců bylo vychovat děti tak, aby byly dobře připraveny na další život a staly se užitečnými členy společnosti. Ne vždy se to podařilo. Sirotčince byly často ze strany současníků kritizovány především pro vojenský ráz výchovy. V očích některých filantropů nebyly schopny připravit dítě na život. Nejen z tohoto důvodu byla v 19. století upřednostňována výchova v rodině. Dalším důvodem byla i finanční nákladnost ústavů – rodinná péče byla zkrátka levnější.

Image

Čtěte také

V hříchu zplozené: V Praze se před 150 lety rodila polovina dětí mimo manželství

Nově objevená exoplaneta Proxima d je již třetím tělesem objeveným v systému Proxima Centauri a zatím nejlehčím známým objektem na oběžné dráze kolem Slunci nejbližší sousední hvězdy. S hmotností pouhé čtvrtiny Země patří Proxima d k nejlehčím extrasolárním planetám, jaké byly dosud odhaleny.

„Tento objev ukazuje, že náš nejbližší hvězdný soused je patrně obklopen řadou zajímavých nových světů, které jsou již dnes v dosahu našich přístrojů a v budoucnosti je budeme podrobně zkoumat,“ vysvětluje astronom João Faria, vedoucí autor studie, která byla publikována v prestižním vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics. 

Mimo obyvatelnou zónu

Nově objevená planeta obíhá kolem hvězdy Proxima Centauri jednou za 5 dní ve vzdálenosti asi 4 miliony kilometrů, tedy zhruba 10× blíž, než se ve Sluneční soustavě pohybuje planeta Merkur okolo Slunce. Oběžná dráha Proximy d leží blíže, než se nachází obyvatelná zóna mateřské hvězdy (což je oblast systému, ve které by na povrchu kamenné planety mohla existovat kapalná voda). 

V systému Proxima Centauri jsou již známy dvě další planety: Proxima b o hmotnosti srovnatelné se Zemí, která obíhá v obyvatelné zóně kolem hvězdy jednou za 11 dní, a dosud nepotvrzený kandidát Proxima c, kterému oběh trvá plných 5 let. 

TIP: Proxima Centauri odpaluje jednu obří erupci za druhou: Její erupce jsou 100× silnější než ty ze Slunce

Při hmotnosti asi čtvrtiny Země je Proxima d dosud nejlehčí extrasolární planetou, jaká byla zaznamenána metodou měření radiálních rychlostí. Předčí v tomto ohledu dokonce i objekt nedávno nalezený v planetárním systému L 98-59. Technika pozorování metodou měření radiálních rychlostí je založena na sledování drobných periodických změn pohybu hvězdy způsobených vzájemným gravitačním působením při oběhu planety. 

Všechny armády vstupovaly do první světové války s bezmeznou vírou v účinnost kavalerie. První týdny konfliktu jim zdánlivě dávaly za pravdu – eskadrony se proháněly podél frontových linií, získávaly cenné informace a šířily chaos v týlu nepřítele. Jakmile však bojiště „přeoraly“ zákopové linie, jezdci přišli o většinu tradičních úkolů. Když se pokusili opevněné pozice ztéci, kulometná palba je vrhla zpět s krvavými ztrátami. Jak válka pokračovala, stále více se ukazoval význam motorizace a nedostatek dopravních prostředků se stal kupříkladu jedním z důvodů krachu německé ofenzivy z jara 1918. 

Kdo přežije?

Motorem poháněné stroje se uplatňovaly nejen při transportu, ale přebíraly i další role jezdectva – kupříkladu obrněné automobily s kulometnou výzbrojí měly mnohem větší šanci provést průzkum a bezpečně se vrátit na základnu. Jakmile pak zavládl mír, započatý trend už nešlo zastavit a svaly tažných zvířat stále častěji nahrazovaly pohonné jednotky.

Vzhledem k podobnosti úkolů si obrněné a motorizované útvary zachovávaly mnohé prvky původního jezdectva a zvířata i stroje často sloužily společně. Šlo však o problematické a rozporuplné soužití. Někdy kavaleristé vděčně využívali výhod kooperace s obrněnci, jindy je považovali za nežádoucí konkurenci.

Řekni, kde ty časy jsou

Vývoj od jezdců k řidičům měl zdlouhavý průběh i z dalšího důvodu. V rozhodujících funkcích často zůstávali starší a tradičně smýšlející generálové, jimž technické novinky příliš nevoněly, a s nostalgií vzpomínali na časy nablýskaných šavlí a dunění kopyt. Ve většině armád tak k plnohodnotnému nástupu motorizované kavalerie došlo až ve druhé polovině 30. let, přičemž mnohdy jej definitivně prosadily teprve konkrétní činy progresivně smýšlejících jednotlivců. 

Nakonec se většina jízdních jednotek přece jen proměnila v útvary motorizované pěchoty transportované na nákladních vozech a v obrněncích. Další možnost pak představovala její transformace v tankové oddíly. Některé jednotky označované jako kavalerie si nicméně zachovaly své koně ještě za druhé světové války – ve větším měřítku sloužila jízda třeba v Rudé armádě nebo ozbrojených silách Rumunska, Polska či Itálie. Nechyběla ani v Německu, kdy v rámci Waffen-SS působily skupiny jízdních průzkumníků.

Konzervativní Francouzi

Složitost popsaného přerodu si popíšeme na příkladech ozbrojených sil dvou mocností. Začneme ve Francii, která v letech 1916–1918 vyprodukovala zdaleka nejvíce tanků. Zdálo by se tedy, že měla k proměně jezdectva v obrněné svazky nakročeno lépe než ostatní. Jenže o výzbroji i taktice nadále rozhodovali konzervativně smýšlející generálové. Důstojníci tankových vojsk naopak neměli odpovídající postavení a jejich pravomoc končívala u jednotky, v níž sloužili.

Pokračování: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (2)

Přesto během 20. let postupně rostl počet tankových praporů a pluků. Zůstávaly však rozdrobeny mezi pěchotní formace, jejichž příslušníkům měly při postupu pomáhat likvidací ohnisek odporu. Na lepší časy se začalo blýskat teprve v létě 1939, kdy vzniklo nařízení sdružit tankové pluky (byť spíše administrativně než v poli) do brigád.

Žena se nejprve snažila pět centimetrů dlouhý hřebík vytáhnout kleštěmi, což se jí nepodařilo. Následně přišla do nemocnici v Péšávaru, kde podstoupila operaci. Nejprve lékařům tvrdila, že si zranění přivodila sama. Později ale přiznala, že se svěřila do rukou údajného léčitele, který sliboval, že jí zajistí narození chlapce. Žena byla podle lékaře Haidera Chána při příjezdu do nemocnice plně při vědomí, trpěla ale obrovskými bolestmi.

Zaměstnanci nemocnice místnímu deníku řekli, že se žena do rukou samozvaného léčitele svěřila na základě doporučení jedné sousedky. Žena má podle jejich vyjádření tři dcery a manžel jí vyhrožoval, že ji opustí, pokud mu porodí další holčičku. „Je v třetím měsíci těhotenství, a protože se bála svého muže, šla za duchovním léčitelem,“ prohlásil jeden ze zaměstnanců nemocnice.

Váhající zdravotníci a tápající policie

V řadě zemí je syn považován za lepší pojistku finančního zajištění rodičů než dcera, což nahrává vykořisťování žen ze strany „duchovních léčitelů“. Ti se v Pákistánu vyskytují v poměrně hojné míře, a to zejména v kmenových komunitách na severozápadě země. Jejich praktiky jsou založeny na súfijské tradici, někdy popisované jako forma islámského mysticismu. Většina škol islámu jejich praktiky zakazuje.

Šéf péšávarské policie Abbás Ahsan na Twitteru oznámil zřízení zvláštního vyšetřovacího týmu, jehož úkolem bude „postavit před soud falešného léčitele, který si zahrával s životem nevinné ženy a zatloukl jí do hlavy hřebík, přičemž jí lživě sliboval dítě mužského pohlaví“.

Případ začala policie vyšetřovat až poté, co se rentgenové snímky objevily na internetu. Vyšetřování komplikuje skutečnost, že žena po odstranění hřebíku nemocnici opustila. Policie několik dní vyslýchala zaměstnance nemocnice a podle Ahsana zjišťuje, proč incident policii nenahlásili, když se jim žena svěřila do péče. Policisté se ji nyní snaží vypátrat v naději, že jí pomůže identifikovat pachatele. „Brzy toho čaroděje dopadneme,“ věří šéf péšávarské policie Abbás Ahsan.

Kolibříci patří mezi živočichy s největšími nároky na přísun energie. Vznášejí se na místě u květů, z nichž sají nektar, a přitom velmi rychle mávají křídly. I velcí kolibříci dokážou mávnout křídly pětadvacetkrát za sekundu, nejmenší druhy dosahují frekvence až sto mávnutí za sekundu. Tento energeticky nákladný životní styl kolibříci zvládají díky potravě bohaté na jednoduché cukry, které se v jejich těle velmi rychle mění na energii. 

I když je jejich strava jedna velká „kalorická bomba“, potřebují kolibříci k nasycení překvapivě málo času. Sbírání nektaru věnují jen pětinu dne, za což vděčí intenzivnímu trávení. Cukry jim ze střeva do krve přecházejí tempem, jaké nemá v živočišné říši obdoby.

TIP: Smrdutý pták hoacin chocholatý: Jediný „přežvýkavec“ mezi ptáky

Zcela jinou strategii si vyvinuli mrchožrouti, jako je například sup. Konzumují nárazově poměrně velká množství potravy, která však nebývá vždy kvalitní a nejednou je už v takovém stádiu rozkladu, že by každého jiného tvora zahubila. Sup ale těží z extrémně kyselého obsahu žaludku. Kyselina zahubí hnilobné bakterie, rozruší jejich toxiny a napomůže trávicím enzymům k rozkladu všeho, co se dá ještě využít. Supi jsou jako jedni z mála schopni strávit dokonce i kosti.