Společnost SpaceX Elona Muska oznámila, že ztratila 40 ze 49 satelitů nové várky internetové megakonstelace Starlink. Tyto satelity byly vypuštěny 3. února 2022 na nízkou oběžnou dráhu Země, do jejich osudu ale zasáhla geomagnetická bouře, kterou v okolí Země rozpoutala erupce na Slunci.

„Satelity vypuštěné ve čtvrtek (3. února) byly hned v pátek vážně ovlivněny geomagnetickou bouří. Předběžné analýzy ukazují, že zvýšené tření v prostředí zabránilo těmto satelitům, aby přešly z nouzového režimu a zahájily manévry nezbytné pro přechod na vyšší oběžnou dráhu. Celkem asi 40 satelitů buď již shořelo v atmosféře anebo je to brzy čeká,“ okomenovali událost zástupci SpaceX.

Zahřívání atmosféry sluneční erupcí

Na Zemi vnímáme geomagnetické bouře hlavně prostřednictvím efektních polárních září. Jejich dopad na naši planetu je ale mnohem širší. Geomagnetické bouře mimo jiné zahřívají pozemskou atmosféru a „nafukují“ ji. Satelity na nízkých oběžných drahách proto během těchto bouří čelí výraznějšímu tření, které pro ně může být fatální.

„Palubní systémy GPS navigace zmíněných satelitů ukázaly, že kvůli rychlému nástupu a vysoké intenzitě této bouře vzrostlo tření, kterým působí atmosféra na satelity Starlink, když jsou na nízké oběžné dráze, až o 50 procent,“ uvádí SpaceX ve svém vyjádření. 

TIP: Vědci varují: Příští ničivá sluneční bouře může přijít kdykoliv

SpaceX rovněž zmínili, že tým operátorů sítě Starlink uvedl postižené satelity do nouzového režimu, v němž jsou orientované tak, aby se snížil jejich odpor. Jak se ale ukázalo, pro většinu nově vypouštěných satelitů nepřineslo toto opatření kýžený výsledek.

Ve starověkém Egyptě se nalézala dvě významná města jménem Athribis. Jedno z nich prosperovalo již v období Staré říše, tedy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Jeho pozůstatky leží asi 40 kilometrů severně od Káhiry, v jižní části delty Nilu. Druhý Athribis je mladší a rozkládá se rovněž na břehu Nilu, ale ve středním Egyptě.

Právě ve druhém Athribisu, tedy ve středním Egyptě, archeologové nedávno objevili velký poklad z období vlády Ptolemaiovců. O poklad jde spíše v přeneseném slova smyslu – předmětem nálezu tentokrát nejsou mince, šperky ani drahé kameny, nýbrž o hromada popsaných hliněných střepů. Jde o největší sbírku ostrak, jaká byla v Egyptě objevena od začátku 20. století.

Keramické poznámky

Ostrakon představuje antickou verzi dnešních lístků z poznámkových bloků. Byly to kousky rozbitých nádob a jiné keramiky, které se tehdy používaly k psaní poznámek, seznamů na nákupy nebo při výuce. Šlo o oblíbený a široce používaný způsob psaní poznámek, dobře se na ně psalo a přitom byly mnohem levnější a dostupnější než egyptský papyrus.

Německý egyptology Christian Leitz z Univerzity v Tübingenu a jeho kolegové v Athribisu objevili více než 18 tisíc těchto „hliněných poznámkových lístků“. Velká část z nich přitom pochází z místa, kde ve starověku zřejmě stála škola. Většina ostrak je popsaná démotickým písmem, které se oficiálně používalo během vlády Ptolemaia XII. v 1. století př. n. l.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Více než stovka nalezených ostrak je popsaná mnohokrát opakovanými znaky. Podle všeho to jsou školní nebo domácí sešity malých Egypťanů. Texty ostrak jsou na první pohled banální. Ve skutečnosti ale jde o nesmírně cenný zdroj informací o všedním životě obyčejných Egypťanů, kteří nebyli faraony nebo významnými hodnostáři.

Při rituálu zvaném kaihógjó mniši přijmou v průměru 1 450 kalorií denně, a přestože velkou část „závodu“ spíš jen rychle chodí, podle sportovních tabulek se stále jedná o hluboce podprůměrnou hodnotu – vždyť běžný maratonec spálí na trati s nulovým či mírným převýšením přes 2 600 kalorií. Krátkodobě lze podobný deficit zvládnout, ale fungovat na dluh sedm let?

Předchozí část: Tisíc maratonů (1): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Šestý rok kaihógjó obnáší stodenní výzvu po 60 kilometrech a následuje rok sedmý, kdy dotyčného čeká vždy 84 kilometrů po dobu sto dní a poté ještě závěrečná stovka s 30 kilometry za den. Jeho poslední kroky vedou do cíle v domovském klášteře na hoře Hiei a při vstupu do jeho bran má v nohou 38 400 km, což téměř odpovídá obvodu zeměkoule. Od té chvíle mu náleží titul „svatý mistr“.

V minulosti se zmínění buddhisté těšili nejvyšších poct u samotného císaře a jako jediní z řad „prostého lidu“ před něj směli předstoupit obutí. Dnes se z nich stávají mediální celebrity a závěrečná fáze jejich výzvy se nezřídka odehrává před televizními kamerami.  

Meditace pohybem

Mohlo by se zdát, že svatý mistr, který má za sebou zdánlivě nadlidský výkon, získá kýžený nadhled a stane se skutečně jiným, osvíceným člověkem. Jenže otázky a pochybnosti z hlavy nezmizí, jak v roce 2015 vysvětlil reportérce deníku The Guardian mnich, jenž výzvu zdolal. Kaihógjó mu prý především umožnilo utřídit si myšlenky: „Každý se sám sebe ptáme, proč jsme na světě, jaký je smysl naší existence. Když se budete tisíc dní pohybovat stále stejným tempem, získáte čas na přemýšlení a zhodnocení vlastního života. Jde o meditaci skrz pohyb.“ 

Lze tedy vůbec pravdu o smyslu bytí nalézt? „Neexistuje žádné konečné prozření, kdy všechno pochopíte. Proces stále pokračuje: Vždyť ani po absolvování univerzity se nepřestáváte učit dál. Osvícení nepředstavuje okamžik, kterým by všechno končilo. Jde o něco živoucího, co vás pohání dál, ať už jste mnich, jenž zdolal kaihógjó, nebo pracujete v kanceláři,“ odpovídá muž, který porazil nejsilnějšího nepřítele – vlastní slabost. 

20. dubna 1978 letěl z Paříže do Soulu dopravní Boeing 707 jihokorejské společnosti Korean Air Lines, pilotoval ho kapitán Kim Chang Kyu. Jeho osádka čítala 12 členů a cestovalo jím 97 pasažérů. Nad Severním ledovým oceánem ale piloti chybně upravili kurs na autopilotu a boeing se stočil do sovětského vzdušného prostoru. Z letiště u Archangelsku následně vzlétly dva záchytné stíhací letouny Suchoj Su-15 od 431. stíhacího pluku. Jejich piloti sice pozemní návodčí informovali, že se jedná o civilní letoun, v noční temnotě ale nedokázali typ letounu spolehlivě vizuálně identifikovat.

Předchozí část: Nevinné oběti vojenských letounů (1): Sestřely civilních letadel během studené války

Pilot dopravního stroje sovětské stíhačky zpozoroval, zpomalil, zapnul přistávací světla a pokusil se s nimi navázat rádiové spojení. Jeho letadlo se ale blížilo pryč ze sovětského vzdušného prostoru k finským hranicím a sovětský stíhač kapitán Bosov dostal rozkaz k palbě. Nezaváhal a vypustil dvě samonaváděcí rakety R-60. Jedna minula, druhá ale zasáhla levé křídlo a poškodila proudový motor dopravního letounu.

V kabině cestujících také došlo k narušení přetlakování trupu, dva pasažéři zahynuli a dalších několik utrpělo zranění. Kus křídla, který odpadl z poškozeného boeingu, sovětští pozemní návodčí vyhodnotili jako řízenou střelu, kterou napadený stroj vypálil, a do oblasti vyslali další stíhací Su-15.

Dopravní letoun naštěstí zůstal ovladatelný a pilotům se s ním podařilo nouzově přistát na zamrzlém jezeru Korpijärvi, nacházejícím se v sovětské části Karélie. Zahynuli jen dva cestující a dalších deset utrpělo zranění. Dne 22. dubna byli všichni přeživší kromě pilota a navigátora propuštěni. Sovětský svaz ale odmítl spolupracovat s vyšetřovateli z jiných zemí při objasňování incidentu a také nechtěl vydat černé skříňky. Sověti nakonec uvedli, že pilot i navigátor uznali svou chybu a propustili je.

Chybné nastavení autopilota

K poslednímu sestřelu dopravního letounu stíhačkou během studené války došlo 1. září 1983. Tu noc z Aljašky odstartoval dopravní Boeing 747 společnosti Korean Air s 269 osobami na palubě, mířící do Soulu. Osádka však chybně nastavila autopilot a ten letoun navedl daleko od jejich kursu, do oblasti Sachalinu v sovětském vzdušném prostoru. Téže noci měl proběhnout testovací start sovětské mobilní mezikontinentální balistické střely Topol a Američané se jej snažili monitorovat pomocí dálkových průzkumných letadel.

Sověti byli kvůli raketovému testu a přítomnosti amerických vojenských letounů v této oblasti ve střehu. Když pozemní radiolokátory zachytily narušitele vzdušného prostoru, poslali návodčí okamžitě do vzduchu čtyři hotovostní stíhačky a zároveň se snažili s narušitelem navázat spojení. To se jim však nepodařilo. Jako první se k dopravnímu letounu dostal pilot záchytného Su-15 major Genadij Osipovič od 41. stíhacího pluku, který dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku z palubního kanonu. Jeho granáty však neměly stopovku a on sám o tom později uvedl: „Neřekl jsem jim, že se jednalo o letadlo typu boeing, neptali se mě. Vystřelil jsem čtyři dávky, více než 200 granátů. Měl jsem ale nabito průbojnou municí, ne zápalnými. Je sporné, jestli mé střely mohl někdo vidět.“

Tragédie letu KAL 007

Osádka jihokorejského dopravního letounu je skutečně neviděla a nic o palbě nehlásila. Zato však dostala od letového střediska v Tokiu povolení nastoupat do letové hladiny 11 200 m. To si sovětský stíhač vyložil jako únikový manévr. Zároveň dostal rozkaz narušitele sestřelit, a tak na něj vypálil dvě řízené střely R-98. Jedna explodovala asi 50 m za boeingem, který zasáhlo mnoho střepin. Ty poškodily řízení, ale když osádka vypnula autopilot, podařilo se jí dostat letadlo částečně pod kontrolu a pokračovat v letu. Po zhruba čtyřech minutách se však boeing propadl do vývrtky a pak se ještě ve vzduchu začal rozpadat. Nakonec dopadl na hladinu moře a nikdo z osádky ani z pasažérů nepřežil.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Jihokorejci si několik hodin mysleli, že byl jejich dopravní letoun donucen k přistání v Sovětském svazu, pak ale Moskva vydala prohlášení, že protivzdušná obrana sestřelila letoun narušitele, a okamžitě propukla obrovská aféra. Ta opět vážně narušila vztahy mezi Východem a Západem. I když studená válka začátkem devadesátých let skončila, dopravní letouny se v horkých oblastech světa do nebezpečných situací dostávají i dnes.

Poprvé se origami objevilo již v 9. století v Japonsku a vznikaly tak tehdy dekorace jak pro náboženské obřady, tak pro výzdobu šintoistických svatyní. Masové oblibě se však technika těšila až od 17. století. Zmíněná forma zábavy je přitom v zemi vycházejícího slunce stále značně populární a učí se jí už děti v mateřských školkách.

Není bez zajímavosti, že se origami objevilo i na pomníku obětem hirošimské bomby, jenž má podobu děvčátka skládajícího jeřába. Dílo vzniklo podle příběhu dívky Sadako, která v důsledku ozáření onemocněla leukémií a při uzdravování se snažila poskládat tisíc papírových ptáků.

TIP: Karetní origami: Z obyčejných hracích karet skládá realistické čínské vázy

K nejznámějším propagátorům origami patřil Akira Jošizawa (1911–2005), který vytvořil víc než 50 tisíc modelů a z papírových hrátek učinil skutečné umění. Origami proniklo dokonce i do kalendářů – mezinárodní den tohoto papírového umění si celý svět připomíná 11. listopadu.

Hotelů a penzionů nabízelo město na Seině na počátku minulého století spousty podle čtvrtí i klasifikace. V luxusu grandhotelů držel prim Ritz a Bristol, oba na prestižním Place Vendôme, Continental na Rue de Rivoli či Elysées Palace na Champs-Elysées. Cena pokoje s koupelnou v Ritzu činila 26 franků, snídaně 2,5 franku. Pro srovnání, Wagram, hotel 2. třídy na Rue de Rivoli, téměř paralelní s Louvrem, nabízel pokoje v ceně 5 až 7 franků a jídla do 3,5 franku.

Relativně drahé byly i rodinné penziony; ty na Champs-Elysées a na Place de l’Étoile stály do 14 franků, avšak jednalo se o bydlení v klidu a pohodlí včetně domácí stravy i dostupných koupelen. Ceny pochopitelně klesaly v závislosti na vzdálenosti od centra.

Kam za dobrým jídlem

Do restaurant de luxe byl společenský oděv nutností a ceny přesahovaly běžný rozpočet návštěvníka. Za nevelkou večeři o třech chodech a dvou lahvích vína se platilo 40 až 50 franků, speciality vyšly ještě dráže. Kuchyně v Ritzu patřila vedle podniku s lákavým názvem Paillard (Chlípník, Nemrava) na ulici Chaussée-d’Antin k nejvyhlášenějším a také nejdražším. 

Restauranty à la carte (s výběrem podle jídelníčku) byly dražší než ty à prix fixe (s pevnou cenou), kde bylo k mání jídlo za 1 až 3 franky, avšak výběr byl minimální. Existovaly i établissements de bouillon, kde nešlo o polévky, jak by se z názvu zdálo, ale o ceny mezi 2 až 2,5 franky a menší porce. Jídlo se tu objednávalo zaškrtnutím na lístku, obsluha byla ženská a bedekr zdůrazňoval, že sem smí vstoupit i ženy bez doprovodu, což u restaurantů nešlo. Spropitné se všude dávalo ve výši 8–10 % z útraty.

Kavárna nebo pivnice

Procházka Paříží si před 120 lety pochopitelně žádala i nabídku osvěžení, kávu s dezertem, odpolední apéritif či sklenici piva na posilněnou! Na pivo zvyklý Čech mohl zavítat k Le Procope ve čtvrti Odéon, kam chodili už Marat, Robespierre a Danton. Kávu si bylo možné vychutnat s výhledem na Pont-Neuf a Nôtre-Dame v kavárně Au chien qui fûme (U kouřícího psa), a pokud by se vám centrum zajídalo, bylo zde Closerie des Lilas na bulváru Montparnasse. Při troše štěstí zde bylo možné narazit na mladého Appolinaira či Picassa. První čepované pivo se v Paříži podávalo u náměstí Bastily v Brasserie Bofinger.

Ctitelé literatury i umění nechť pamatují, že do kavárny Les Deux Magots u kostela Saint-Germain-des-Près chodíval Verlaine s Rimbaudem. Pozor ovšem na pravý absinthe, dosud s obsahem tujonu; nejednoho ze slavných prý připravil o rozum!

Kam za zábavou?

Muzea nejsou vše, byť jich Paříž v roce 1903 nabízela až příliš včetně Grévinova s figurami z vosku. Co tedy dál? Byla zde Opera, Garnierova vznosná stavba z dob druhého císařství, a 20 divadel s cenami vstupenek od 20 centimů do 2 franků; nejdražší byly fauteuills d’orchestre (křesla u orchestru). Molièra a klasiku si bylo možné vychutnat v Théâtre-Français, operetku v Opéra-Comique, dobré divadelní kusy v Odéonu. Ovšem pozor! Dámy v některých divadlech nesměly samy do přízemí!

Na bláznivě košilaté kusy se chodilo do Varietés na Montmartru. A pokud návštěvník nevládl fancouzštinou? Žádný problém – v Paříži fungovaly koncertní sály nebo pikantnosti, které v té době Praha neznala, třeba Folies-Bergère na ulici Richter – směs divadla, kabaretu a tanečních čísel v odvážných kostýmech. Pod hlavičkou koncertního divadla se skrýval i Moulin Rouge, kde armáda mladých dívek vyhazovala nožky vzhůru a předváděla od roku 1890 francouzský kankán – věc tehdy až nestydatou ale o to lákavější.

Nákupy v novém stylu

I kdybyste nechtěli nakupovat víno, koňak, parfémy, sladkosti, pánské i dámské doplňky či poslední výkřiky módy, nebylo možné vynechat některé z Grands Magasins, obchodních domů, jaké neměl ani Londýn (byť se o to jistý pan Selfridge snažil), natož Vídeň či Praha. 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

La Samaritaine na pravém břehu Seiny u Pont-Neuf zářil stylem Napoleona III. i secesí, aby dohnal Printemps na Hausmannově bulváru, který měl i tehdejší velkou novinku – výtahy. V Grands Magasins bylo možné nalézt vše a peněženka nejednoho návštěvníka byla při odchodu podstatně lehčí. 

Nájezdníci, piráti a válečníci – tak nám líčí Vikingy historické romány, filmy či seriály. Provází je pověst mořeplavců, kteří na svých lodích s dračí hlavou vyráželi ze Skandinávie na dlouhé výpravy, během kterých loupili, vraždili, znásilňovali a vypalovali. Jistá si před nimi nebyla nejen značná část Evropy, ale ani severoafrické pobřeží nebo západní výspy Asie. 

Označení Viking pochází ze skandinávského „vikingr“, což znamená „pirát“. Za „éru Vikingů“ pak považujeme období od roku 750, kdy začaly první vikingské loupeživé výpravy, do let 1050 až 1100, kdy se už nacházeli za zenitem. V poměrně krátkém období „zlatých časů“ toho stihli opravdu hodně a výrazně zasáhli do dějin Evropy a dalších kontinentů.

„Skandinávci udržovali obchodní spojení s širokým světem a usadili se na rozsáhlém území sahajícím od břehů Ameriky až do západoasijských stepí. Exportovali nejen zboží, ale také myšlenky, technologie, jazyk, víru a organizaci společnosti,“ říká dánský archeolog Soren Sindbaek.

K vynikajícím vikingským počinům patří třeba vytvoření tzv. Severského království dánským Vikingem Knutem Velikým, které v 11. století spojilo Dánsko, Norsko, Anglii a část Švédska. Islandský Viking Leif Eriksson doplul jako první Evropan do Severní Ameriky a o půl tisíciletí tak předstihl Kryštofa Kolumba. 

Vikingové sice plenili rozsáhlé pobřežní oblasti i vnitrozemí, kam pronikali proti proud velkých řek, ale vedle toho neméně zdatně obchodovali s kožešinami, tulením tukem a mrožími kly. Mohlo by se zdát, že na otázky o původu Vikingů známe všechny odpovědi. Eske Willerslev působící na univerzitách v Kodani a Cambridgi je však zcela opačného názoru.

„Neměli jsme představu o tom, jak vypadala jejich dědičná informace, dokud jsme se na ni blíže nepodívali,“ říká tento vynikající dánský genetik. Výsledky genetických analýz publikované v předním vědeckém časopise Nature přinesly řadu nečekaných odhalení.

Rodinné výpravy

Willerslevův mezinárodní tým přečetl DNA více než čtyř stovek mužů, žen i dětí, kteří byli pochováni během „zlaté éry“ v souladu s vikingskými tradicemi v Grónsku, na Ukrajině, ve Velké Británii, ve skandinávských zemích, v Polsku, Itálii či Rusku. Ukázalo se, že Vikingové žijící převážně na skandinávském pobřeží se geneticky výrazně lišili i od zemědělského obyvatelstva skandinávského vnitrozemí. 

Tyto dvě populace se po celou dobu bronzovou a železnou geneticky „míjely“. V dědičné informaci Vikingů lze nalézt rysy, které prozrazují těsnější vazbu s pravěkými zemědělci pocházejícími z Anatolie. Vše nasvědčuje tomu, že ještě před nástupem „zlaté éry“ přišli do Skandinávie lidé ze vzdálených oblastí na jihovýchodě. Imigranti na konci dlouhé pouti napříč Evropou přepluli Baltské moře a osídlili pobřeží dnešního Švédska a Dánska.

Zajímavé věci prozradily ostatky nejméně čtyřiceti Vikingů pohřbených kolem roku 750 ve dvou lodích na pláži poblíž dnešního estonského města Salme. Šlo zjevně o oběti nezdařeného nájezdu. Čtveřice mužů ležících bok po boku a svírajících v rukou meče byli bratři. Vzhledem k uspořádání hrobu je zřejmé, že všichni zemřeli v jeden a tentýž den a do hrobu byli uloženi společně. 

„Obecná představa je taková, že viking­ský náčelník rekrutoval pro plánovanou loupeživou výpravu nejsilnější a nejstatečnější muže ze sousedních kmenů a komunit,“ připomíná Willerslev. Hromadný hrob ze Salme spolu s dalšími nálezy však dokládá, že nájezdů se účastnili lidé, kteří k sobě měli velmi blízko. Pocházeli z jednoho místa a často je pojily i těsné příbuzenské vazby.

Genetické analýzy odhalily i opačné případy, kdy se Vikingové od svých nejbližších „trhli“. Hroby dvou bratranců od sebe ve Švédsku dělilo čtyři sta kilometrů. Hroby dalších dvou, z nichž jeden se nacházel v Dánsku a druhý v Anglii, patřily zřejmě nevlastním bratrům, synovci a strýci nebo pradědovi a pravnukovi.

Tři národy

„Zjistili jsme velké genetické rozdíly mezi jednotlivými skupinami skandinávských Vikingů. Ti žili ve svých domovských oblastech ve větší izolaci, než jsme si dokázali představit,“ představuje Eske Willerslev další z dlouhé řady zajímavých odhalení. 

K intenzivnějšímu míšení skandinávského obyvatelstva docházelo prakticky jen ve větších obchodních střediscích na pobřeží nebo na některých ostrovech, jako jsou švédský Gotland a Öland či dánský Langeland. Vědci proto dokážou podle dědičné informace spolehlivě odlišit norské, švédské nebo dánské Vikingy. 

„Tyto tři vikingské „národy“ se mezi sebou jen zřídka mísily,“ říká člen výzkumného týmu Ashot Margaryan. „Možná to byly znepřátelené skupiny. Možná leží vysvětlení někde jinde. Momentálně to netušíme.“

Ukázalo se, že skandinávští nájezdníci měli své oblíbené destinace. Anglii si vybírali za cíl svých výprav nejčastěji Vikingové z Dánska. Norští Vikingové se s oblibou vydávali do Skotska, Irska, na Island či do Grónska. Vikingové pocházející ze Švédska putovali obvykle dál na východ do oblasti Pobaltí, na území dnešního Polska a po řekách až na Ukrajinu a do Ruska. I z těchto trendů existují pochopitelně výjimky. Vikingští nájezdníci popravení v Anglii byli norského původu a na území Ruska byl nalezen hrob Vikinga pocházejícího z Dánska. 

Vikingská profese

Šokující výsledky přinesly analýzy DNA u Vikingů pochovaných na Orknejích. Šlo o významné muže, jak dokládají meče, s nimiž byli uloženi do hrobu. Dědičná informace však prozradila, že neměli mezi svými předky žádné Skandinávce. Byli to místní obyvatelé patřící k Piktům. Tito lidé keltského původu žili v oblasti Skotska a Irska od doby železné až po raný středověk. V období vikingské „zlaté éry“ se však zhlédli v životním stylu, kultuře a náboženství skandinávských pirátů a přijali je za své. Podobný příklon lidí různých etnik k Vikingům vědci zjistili i na jiných lokalitách. Jestliže jsme ve Vikinzích viděli „národ“, pak jsme se mýlili. V dobách „zlaté éry“ to byla zjevně atraktivní profese.

Tito „naturalizovaní“ Vikingové se během „zlaté éry“ dostávali i do Skandinávie. V Norsku vědci narazili na několik hrobů se všemi vikingskými atributy, které patřily genetic­kým Laponcům. Toto etnikum obývající nejsevernější výspy Skandinávie má svou dědičnou informací blíže k národům Sibiře a východní Asie než k Evropanům. V Norsku byl jako Viking pochován také muž, jehož rodiče zjevně pocházeli z Britských ostrovů.

Podobné nálezy ale nijak nezpochybňují významný genetický vliv Skandinávců na genetickou konstelaci obyvatel území, kde se Vikingové na nějakou dobu usadili. Vikingská krev koluje v žilách asi šesti procent současné britské populace. Naopak, Norové mají v dědičné informaci 12 až 25 % britské krve. Šest procent „britských Vikingů“ není zrovna málo, když uvážíme, že mezi skandinávskými Švédy může svůj původ spojit s Vikingy každý desátý. V dědičné informaci Švédů patří významný podíl lidem z východní a střední Evropy. 

Nové otazníky

„Představovali jsme si, že Vikingové byli navzájem propojeni pevnými pokrevními vazbami, ale že k výpravám za obchodem, na nájezdy nebo do bojů jako žoldnéři ve službách králů po celé Evropě se sdružovali víceméně náhodně. Takhle jsme je znali z knih a televize. My jsme ale poprvé genetickými analýzami prokázali, že takový jejich svět rozhodně nebyl. Naše studie od základů mění, kdo byli Vikingové. Nikdo nemohl vědět, že do Skandinávie směřovaly silné proudy genů z jižní Evropy a Asie, a to jak před nástupem věku Vikingů, tak i během něj,“ shrnuje závěry studie Willerslev. 

Výsledky výzkumu Willerslevova týmu postavily před vědce řadu nových otázek. Výzkum DNA grónských Vikingů odhalil, že se tu mísily geny norských mužů s geny žen pocházejících z Britských ostrovů. Přitom v archeologických nálezech z grónských vikingských sídel není nic, co by naznačovalo přítomnost lidí s kulturou tehdejších Britů. 

TIP: Vikingští válečníci mohli být i transmuži, tvrdí švédský archeolog

Záhadou zůstává americké osídlení, protože v ruinách vikingské osady v newfoundlandském L'Anse aux Meadows nebyly nalezeny kosti, z kterých by bylo možné izolovat DNA. Vědci také doufají, že další výzkum pomůže objasnit roli Vikingů při vzniku prvního státu na území Ruska. To je ale politicky poměrně „třaskavé“ téma, protože Rusové nejsou představě o významnější roli Vikingů při vzniku Kyjevské Rusi v 9. století příznivě nakloněni. 

Léčba plešatosti zůstává vysněnou metou regenerativní medicíny. Lékaři a vědci již učinili obrovský pokrok, stále ale ještě zbývá dotáhnout léčebné metody tak, aby skutečně zajistily novou hřívu na hlavách lidí, kteří z nějakého důvodu o své vlasy přišli. V dnešní době se léčba plešatosti obvykle opírá o kmenové buňky.

Většina vyvíjených a testovaných postupů léčby plešatosti spoléhá na indukované pluripotentní kmenové buňky. Ty je možné vytvořit z buněk pacienta a následně je pak přeměnit epiteliální kmenové buňky pokožky, které vytvářejí vlasové folikuly. Z nových vlasových folikulů nakonec vyrostou nové vlasy.

Přímé přeprogramování plešatosti

Startup dNovo sice rovněž využívá kmenové buňky, volí ale odlišnou, přímější cestu, bez nutnosti tvorby indukovaných pluripotentních kmenových buněk. Používají systém přímého přeprogramování buněk, který dokáže vytvořit epiteliální kmenové buňky přímo z buněk pokožky, krevních buněk nebo tukových buněk pacienta.

TIP: Nová zbraň proti plešatosti: Mazání s kmenovými buňkami

Badatelé dNovo vyzkoušeli nový přístup na myších, které představují laboratorní model plešatosti. Použití systému přímého přeprogramování buněk vedlo k tomu, že lysým myším po třech týdnech narostla srst a vydržela jim po dobu sedmi měsíců. Zástupci dNovo jsou přesvědčeni, že nová metoda je rychlá, účinná a lze ji používat v různém měřítku. Dále pracují na optimalizaci metody a aktuálně shánějí partery, s nimiž by se posunuli blíž komerčnímu využití léčebné metody.

Společnost Valkyrie Systems Aerospace získala grant od amerického letectva na vývoj svého pozoruhodného konceptu HoverJet Guardian. Ten představuje kombinaci výkonného elektrického letounu s kolmým startem a přistáním (eVTOL) a vysokorychlostního obojživelného plavidla a vznášedla. Grant je dalším krokem americké armády, která stále více otevírá dveře soukromým společnostem při vývoji nových vojenských konceptů.

Společnost Valkyrie uvádí cestovní rychlost HoverJet Guardianu 547 kilometrů v hodině, přičemž maximální rychlost 1 127 kilometrů v hodině se má blížit rychlosti zvuku. Ve vzduchu má vydržet neuvěřitelných 15 hodin a vystoupat může až do výšky nad 12 kilometrů. To jsou úctyhodné parametry uvážíme-li, že samotný letoun váží téměř dvě tuny. Včetně nákladu, paliva a posádky se jeho hmotnost lehce přehoupne přes pět tun.

Jak přesně funguje režim vznášedla, je v tuto chvíli trochu záhadou, ale HoverJet Guardian má být schopen vzlétnout a přistát na téměř jakémkoli povrchu a ve vzduchu koketovat téměř s rychlostí zvuku. To z něj činní užitečnou platformou nejen pro armádu.

Zda je HoverJet Guardian životaschopný projekt, nebo jen další z řady konceptů, které nikdy neopustí rýsovací plátna konstruktérů, ukáže až čas. Valkyrie Systems Aerospace každopádně zatím nepředstavila žádný funkční prototyp a ani nic jiného, co by naznačovalo, kdy by mohl být jejich pozoruhodný stroj představený.

Minulý týden si rover Perseverance připsal pozoruhodný rekord – za jediný den urazil vlastními silami 245,76 metru, což je největší vzdálenost, jakou během jednoho dne zvládl jakýkoli robot na povrchu Marsu. Dosavadním držitelem rekordu byl rover Opportunity, který v roce 2015 urazil 214 metrů.

Perseverance se vydal na cestu po zhruba měsíční přestávce, během které operátoři řešili problémy s uskladněním odebraných vzorků. Lapálii se ale podařilo zdárně vyřešit a nyní tak rover vyrazil vstříc novým výzvám. Nově by měl zamířit k západní deltě v oblasti podél hřebene Artuby. Jeho další program operátoři stále řeší – ve hře je návrat na již známá místa Rimplas a Chal, kde se během prvních pokusů nepodařilo vzorky získat.

TIP: Rover Perseverance ulovil na Marsu svého prvního raráška

Kromě samotného roveru se má čile k světu i jeho parťák Ingenuity, který absolvoval již 19. let nad povrchem rudé planety. Ten poslední trval téměř 100 sekund a vrtulový dron během něj urazil vzdálenost 62 metrů. Šlo o první let Ingenuity od 15. prosince, neboť na rudé planetě během ledna zuřila prachová bouře.