Vypouštění těles do vesmíru znamená závod s gravitací. A cílem je buď nad ní zvítězit, nebo alespoň uhrát remízu. Jednotlivé režimy se od sebe liší kritickými rychlostmi, jež označujeme přívlastkem „kosmické“.

TIP: Co se stane, když raketa nedosáhne únikové rychlosti?

Představme si, že střílíme z děla na vysoké věži: Koule se dostane tím dál, čím rychleji ji vystřelíme. Nakonec ovšem gravitace převládne a koule dopadne na zem. Pokud jí ovšem udělíme rychlost 7,9 km/s, což odpovídá hranici remízy, usadí se na kruhové oběžné dráze – dosáhne první kosmické rychlosti. Při dalším urychlování výstřelu bude pronikat na protažené eliptické trajektorie, až při 11,2 km/s od Země zcela odletí. Jde totiž o druhou kosmickou rychlost a koule se bude pohybovat po neuzavřené parabole. Třetí kosmická rychlost jí pak umožní opustit Sluneční soustavu: V okolí Země se jedná o 42,1 km/s, ovšem při využití oběžné rychlosti naší planety stačí vyvinout „jen“ 16,7 km/s.

Shlomi Katzin se nedávno potápěl u pobřeží Izraele a na dně Středozemního moře objevil archeologický poklad – celou řadu artefaktů, které jsou staré asi 900 let a pocházejí z krvavého období křížových výprav, které probíhaly zhruba v letech 1095 až 1291. Izraelský památkový úřad (IAA, Israel Antiquities Authority) ohlásil, že mezi nálezy je i krásně zachovalý mohutný meč, který jakoby se objevil z nějaké legendy o křižácích.

Jak uvedli experti IAA, meč, který je dnes hustě pokrytý mořskými organismy, je zřejmě vyrobený ze železa. Jeho délka je přibližně metr a jílec meče měří 30 centimetrů. Podle inspektora IAA Nira Distelfelda jde o bezesporu krásný a vzácný nález. Meč prý očividně patřil nějakému rytíři z křižácké výpravy.

Nálezy na mořském dně

Poblíž místa nálezu meče byly objeveny další zajímavé artefakty, včetně kamenných a kovových kotev a úlomků keramiky. Všechny tyto nálezy spočívaly na mořském dně v zátoce, kde podle archeologů lodě kotví již od pozdní doby bronzové – nejméně 4 tisíce let. Pozůstatky těchto lodí a jejich nákladu se tam nalézají dodnes.

TIP: Masový hrob křižáků v Libanonu odhalil krvavou realitu středověké války

Neustálé pohyby mořské vody ve Středozemním moři míchají s pískem na dně. Přitom se odkrývají předměty z dávných dob a po nějakém čase zase mizí. Jak říká Kobi Sharvit, šéf podmořských archeologů IAA, i ta nejmenší bouře může odkrýt nějaké oblasti dna s artefakty a jiná místa zase naopak pohřbí v písku. Proto je podle něj nutné podobné objevy co nejdříve oznámit archeologům, kteří se již postarají o zbytek.

V minulosti se bouře a další významné meteorologické jevy pojmenovávaly víceméně náhodně, obvykle podle svatého, jehož svátek připadal na příslušný den, nebo i v závislosti na místě výskytu. Když ovšem na přelomu 19. a 20. století založil britský meteorolog Clement Wragge tradici nazývání cyklon a anticyklon lidskými jmény, už u ní zůstalo. 

Pro hurikány v Atlantiku počítají současné regule Světové meteorologické organizace s šesti různými seznamy, které zahrnují 21 střídajících se mužských a ženských jmen seřazených podle abecedy – bez písmen Q, U, X, Y a Z. Na každý rok z dané „šestiletky“ přitom připadá jeden soupis. Pokud počet hurikánů v sezoně přesáhl jednadvacet, až do letošního března se „nadbytečným“ bouřím přiřazovala písmena řecké alfabety. Podle nového pravidla však nyní meteorologové využívají doplňkové seznamy s lidskými jmény. 

Pro další sezonu se navíc vynechává ze soupisu pojmenování hurikánu, jenž způsobí extrémní škody, a zamění se za jiné: Například předloňský Dorian tak bude v roce 2025 nahrazen Dexterem. Pro cyklony řádící v ostatních oceánech planety platí obdobná pravidla, liší se pouze počet a délka seznamů a pochopitelně i zvolená jména. 

Evropský Babylon

V Evropě si každý stát volí jména pro bouře sám. Ve Velké Británii se tím v roce 2015 začala zabývat meteorologická služba Mett Office, v Irsku zase Met Éireann. Španělsko, Portugalsko a Francie se spojily a zavedly vlastní systém. Podobně to udělalo také Norsko, Švédsko a Dánsko. 

TIP: Hurikány s ženským jménem mají o polovinu více obětí

Východní Evropa většinou přijímá názvy z Německa, někdy si je ale přizpůsobí svému jazyku. Například bouři Xaver označovali Poláci jako Ksawery. Podle německého Institutu pro meteorologii na univerzitě v Berlíně se řídí i čeští meteorologové.

Všichni známe americké rovery LRV (Lunar Roving Vehicle), v nichž se proháněly po Měsíci posádky misí Apollo 15, 16 a 17. Zaměstnanci německého výrobce motocyklů Hookie ale dobře znají Hvězdné války a inspirovali se jednostopými vozidly a vznášedly, na nichž se často vozí jejich hrdinové.

Pro budoucí výpravy na Měsíc navrhli lunární motocykl, který nazvali „Tardigrade“, čili „Želvuška“, podle známých nesmírně odolných mikroskopických živočichů. Želvušky by měly jezdit po Měsíci rychlostí až 15 kilometrů za hodinu. To je sice jen o málo rychleji, než soudobá lunární vozidla, ale v porovnání s nimi by motocykl mnohem lépe manévroval.

Jeden rover nebo 4 lunární motorky?

Lunární motocykl s elektrickým pohonem by měl být postaven z lehkých a odolných materiálů, jako je kevlar a hliník. Měl by vážit asi 140 kilogramů. To jsou asi dvě třetiny hmotnosti klasického lunárního roveru LRV. Tardigrade je zároveň mnohem méně objemný. Do prostoru pro jeden lunární rover by se vešly 3 až 4 tyto motocykly. 

TIP: NASA vyšle na Měsíc rover VIPER: Jeho úkolem bude hledání vodního ledu

Jízda po Měsíci není jen tak. Přináší celou řasu technologických výzev, jako je například nutnost vytvoření speciálního mazadla pro elektrický motocykl v mimozemských podmínkách. Kvůli tomu se Hookie spojili se společností PURAGLOBE, která takové mazadlo vyvíjí. Největší výzvu podle tiskového prohlášení Hookie představuje konstrukce balónových kol Tardigrade. Ultralehká litá a bezvzduchová kola chce Hookie vyrobit pomocí 3D tisku z několika menších dílů. Podle spoluzakladatelky Hookie Sylvie Müllerové jejich design zanechal hluboký dojem v NASA. Je možné, že se časem astronauti budou opravdu vozit po Měsíci na motorkách.

První místo, na které jsme se už při přípravách cesty do Kazachstánu hodně těšili, leží relativně nedaleko za kyrgyzskými hranicemi. Přes ty jsme přejeli na malém hraničním přechodu v údolí Karkary/Narynkolu, se zasněženým pásmem Ťan-Šanu na obzoru. Pár stopnutých aut, výměna peněz a už v městečku Kegen smlouváme o dopravu …

Země netečných taxikářů

Na rozdíl od mnohem turističtějšího Kyrgyzstánu nejeví zdejší taxikáři o turisty valný zájem. Namísto odrážení desítek nabídek ve stylu „pojeďte se mnou“ je třeba si svého taxikáře najít a přesvědčit jej, aby nás vzal. O existenci kaňonu vzdáleného sotva padesát kilometrů nemá větší část z nich ani tušení, druhá polovina nad našimi mapami vášnivě diskutuje, kudy tam jet. Konečně po hodné chvíli sedíme v autě a točíme se serpentýnami vyprahlé krajiny.

Naším cílem je kaňon řeky Šaryn (občas přepisované jako Čaryn), od roku 2004 chráněný jako národní park s přírodním i kulturním dědictvím. Jeho osou je 393 km dlouhá řeka, nejdelší přítok toku Ili. Ze zhruba 150 kilometrů délky samotného kaňonu turisté obvykle míří na jediné místo zvané Údolí zámků, případně kaňon projíždějí na raftech. S pomocí GPS odbočujeme na tu správnou prašnou cestu a po dvanácti kilometrech již stojíme před vstupem, z nějž se vine pěšinka dolů do údolí.

Kazachstánský Grand Canyon

Horko, vítr a rudé skály nás v myšlenkách přenášejí kamsi na Divoký západ, dojem umocňují i dva místní, kteří v oblacích prachu projíždějí kaňonem na koních. Sami Kazachstánci hrdě označují svůj kaňon za zdejší „Grand Canyon“ a v prospektech o něm tvrdí, že je právě po svém americkém bratru druhým nejmohutnějším na světě. To samozřejmě není pravda, ale kráse skal to neubírá.

Údolí hradů – dnes již vyschlý přítok řeky Šaryn – dostalo svůj název podle skalních útvarů, dómů a jehel, tyčících se nad kolmými stěnami. Právě tady jich můžeme pozorovat nejvíc a zároveň se kochat pohledem na jednotlivé vrstvy, které zkušenému oku geologů vyprávějící příběh kaňonu. Řeka Šaryn se do nich začala zařezávat asi před několika tisíci let, ale v kaňonu odhalené horniny jsou mnohonásobně starší. Na dně kaňonu leží černé vulkanity, pocházející z lávových toků vyvržených sopečnou erupcí před 280 miliony let.

Mezi jemnějším sedimentem lze objevit i velké sopečné pumy. Na nich leží výrazně mladší říční štěrky, přinesené z nedalekých hor při jejich růstu. Nedaleký masiv Torajgirských hor – jeden z hřebenů Ťan-Šanu v Kazachstánu – je stejného stáří jako lávové proudy na dně kaňonu, avšak později (asi před tisícem let) byl vyzvednut podél zlomu. Některé vrstvy štěrků a písků mají šedou barvu. Kromě říčních sedimentů tvoří vrstvy i písek a spraš, které přivál vítr. V samotné řece, jejíž voda má sice tyrkysovou barvy, ale poněkud nevábně vonící, žijí třeba endemičtí osmani holí (Gymnodiptychus dybowskii). Další zajímavostí ze světa „živé“ přírody je rozsáhlý les ohrožených jasanů sogdijských (Fraxinus sogdiana).

Barevná země se stopami pravěku

Národní park Altyn-Emel, jehož název v překladu znamená „Zlaté sedlo“, zabírá 4 600 km² převážně vyprahlé země na jižním okraji Džungarského Alatau, asi 250 km severovýchodně od Almaty. Tak obrovskou rozlohu samozřejmě nelze za pár dní poznat, a tak cestovatelé většinou navštěvují jen několik málo nejzajímavějších míst. Středobodem všech výprav do nitra parku je vesnička Bašši, kde také sídlí správa národního parku. Vzhledem k velkým vzdálenostem je jediným možným způsobem dopravy cesta džípem. Podle zdejších pravidel musíme mít s sebou průvodce z národního parku a zpět se vrátit před setměním.

Nejprve míříme k nízkým pohořím Aktau a Katutau. Střední nadmořská výška parku je zhruba 1 000 m n. m., na severu se zvedají srázy Džungarského Alatau, v samotném Altyn-Emel kopce převyšují své okolí jen o pár stovek metrů. Co však těmto pohořím chybí na výšce, to dohánějí svou krásou. Kopce Aktau září do svého okolí odstíny červené, bílé i růžové barvy. Tvoří je mořské sedimenty, díky nimž je Aktau vyhledávanou paleontologickou lokalitou. Vědci zde nalezli pozůstatky více než pěti desítek druhů miocenní flóry i pravěkých krokodýlů, želv či obřích nosorožců, jejichž stáří je odhadováno na 25 až 30 milionů let. Objeveny tady byly i kosti dinosaurů.

Zpěv písku a mohyly dávných vládců

Kromě velkých krystalů různých minerálů (třeba jaspisu nebo bílého křemene) zaujmou běžného návštěvníka Aktau hlavně erozí různě ohlodané pestrobarevné vrstvy, tvořené usazeninami písků, jílů, sádrovců a prachovců. V horách, kde ročně spadne okolo stovky milimetrů srážek, nejčastěji řídce rostou saxauly, jalovce a pelyňky, kromě nich zde bylo popsáno patnáct set druhů vyšších rostlin včetně dvou desítek kriticky ohrožených. Nedaleké pohoří Katutau nehraje barevnými odstíny; díky vulkanickému původu má převážně černošedou barvu.

Další den nás čeká koncert. Jedeme totiž ke Zpívající duně – kilometr a půl dlouhému a 300 metrů vysokému pásu písečných přesypů. Vlivem tření písčitých zrníček duna vydává překvapivě hlasitý zvuk, ze všeho nejvíce připomínající bručení motoru vrtulového letadla. Navíc se z jejího hřebene naskýtá výhled i na širokou řeku Ili, přinášející do jinak pusté krajiny životodárnou vodu. Zdejší fauna je překvapivě pestrá: vědci tady popsali několik stovek druhů, mezi nimi třeba kulana (poddruhu osla asijského), gazelu džejran, koně Převalského, jelena bucharského nebo divokou kočku manula.

Národní park ukrývá i dědictví historické: Bešatyr (v překladu „Pět stanů“) bývá přezdíván kazachstánským Stonehenge. K nebi se zde tyčí pět mohylových pahorků vysokých dvě desítky metrů. Pahorky skrývají pohřební komory zhotovené z dřeva dovezeného z dalekých hor. V nich jsou pohřbeni vládci z dynastie Skýtů, kteří zde vládli v 6. až 3. století př. n. l. Jako strážci mohyl kolem dokola stojí 45 vztyčených kamenů, ozdobených rytinami zvířat.

Hvězdy z vrcholu majáku

Za posledním skalnatým pokladem se vydáváme několik set kilometrů na sever, k jezeru Balkaš. To je poměrně známé jednak díky své rozloze (po zkáze Aralského moře jde o největší středoasijské jezero), jednak svou chemií. Mělká šíje totiž jezero rozděluje na dvě poloviny, jednu sladkou, druhou slanou. Stejnojmenné sedmdesátitisícové město na jeho břehu je průmyslovým centrem, zpracovávajícím především měděnou rudu z nedalekého obřího dolu. Lidi se zde tak koupají v krásně modré vodě, ovšem s kulisou rozpadajících se budov a vysokých komínů, chrlících dým různorodě jedovatých barev.

Opusťme ale jezero a přesuňme se ještě o zhruba sedmdesát kilometrů severněji. Právě tady monotónnost pusté stepi přerušuje mohutný žulový masiv Bektau-Ata, přezdívaný „Maják stepi“. Nejvyšší vrchol sahá do nadmořské výšky 1 185 metrů a své okolí převyšuje bezmála o půl kilometru. Není však jediným takto výrazným útvarem, v jeho blízkosti se zvedá ještě několik dalších. Z geologického hlediska jde o žulový pluton – mohutné těleso pod povrchem ztuhlé lávy, které se působením eroze odnášející okolní, mnohem měkčí horniny dostalo postupem času na povrch. Datování odhalilo, že žula je stará zhruba 295 milionů let.

TIP: Ledovec v Horách duchů: Putování kyrgyzstánským Ťan-Šanem

Stejně jako pro vápencový kras jsou typické tvary jako krápníky, jeskyně či třeba škrapy, také žulová skaliska se vyznačují charakteristickým reliéfem. Při cestě skalami tak míjíme tafoni (prohlubně ve stěnách, často dosahující několikadecimetrových hloubek), dokonale kruhové evorzní hrnce, vyhloubené za miliony let vodou stékající po nepropustné skále, mohutné zkamenělé „záclony“ a obří šupiny, nebo viklany působící dojmem, jako by měly co nevidět spadnout.

Cesta na vrchol je dobrodružná, žádné cesty tady nevedou, ale stojí zato. Obzor lemuje téměř neznatelná hladina Balkaše, nad opar stoupá dým tamních továren, na druhé straně pozorujeme písečné přesypy. I noc zde má kouzlo: žula krásně drží sluneční teplo, a tak zpříjemňuje pozorování bezpočtu hvězd na obloze, jejíž temnotu neruší široko daleko žádná světla.

Když Ferdinand II. Tyrolský odcházel do Tyrol, aby se seznámil se svou novou zemí a jejími obyvateli, bylo mu jasné, že tam narazí svým sňatkem na potíže. Tyrolští zemští stavové po něm žádali, aby se rozvedl. Spojili se se stavy přilehlých rakouských zemí a hrozili vyděděním Ferdinandových synů. Pro arcivévodu nebylo lehké přesvědčit všechny o tom, jaký poklad pro něho a později také pro samotné Tyroly Filipína Welserová znamená. Teprve jí samotné se podařilo odstranit všechny předsudky vůči tomuto sňatku a získat pro sebe chudé i bohaté.  

Skvostný i charitativní Ambras

Jako sídlo pro svou rodinu si arcivévoda vybral hrad Ambras. Ten tehdy ležel jenom kousek od centra Innsbrucku; dnes je prakticky součástí města. Ferdinand z něj vybudoval jedno z nejvelkolepějších panských sídel své doby. Byl milovníkem krásného umění, vyhledával styk s učenci a umělci, a nelze se divit, že výstavbou ambraského zámku pověřil významné stavitele své doby. Filipína tu měla dokonce svoji vlastní koupelnou s velkou, do podlahy zapuštěnou vanou a krásným dřevěným táflováním.

Arcivévoda sám, nadšený sběratel kuriozit a vzácných předmětů všeho druhu, dal postavit „uměleckou“ a „zázračnou“ komoru. Pro pobavení svých hostů dal sroubit dřevěný stůl, pod kterým byla umístěna kola, poháněná vodou. Když společnost kolem něj v pokročilou noční hodinu seděla, bylo pro Ferdinanda potěšením nechat uvést kola do pohybu a stůl i s hosty roztočit. 

Lidé brzy poznali, jaký dobrý duch se spolu s Filipínou Welserovou přistěhoval do Tyrol. Stejně jako na Křivoklátě začala se i v Innsbrucku a na Ambrasu starat o nemocné, staré a chudé lidi. Pomáhala jim penězi i útěchou a vždycky dbala o to, aby zmírňovala chudobu nejenom v daném okamžiku, nýbrž aby se lidé dokázali ze své bídy vymanit. Její kupecká krev jí říkala, že zlepšení sociálních poměrů sedláků a domkářů může nastat jenom tehdy, když tito lidé budou podle svých sil aktivně pracovat a plánovat svou budoucnost.

Měla na své aktivity dost peněz – Ferdinand na ni opravdu štědře pamatoval. Věnoval jí darem dokonce zámek Ambras i s okolními vesnicemi a sama zakupovala některá blízká léna. Filipína ráda těšila pozornostmi i své služebníky. Nikdy si nenechala ujít překvapení, když mladé nevěstě v den svatby nechala poslat k té příležitosti zvlášť ušité svatební šaty. 

Hluboký zájem o lékařství

Ferdinand pozval na svůj dvůr do Innsbrucku mnoho známých lékařů a učenců, přičemž do Tyrol přišli i doktoři, kteří studovali na prestižních universitách v Padově a Bologni. Itálie vedla v lékařském výzkumu a každý lékař ze střední Evropy, který chtěl být více a lépe vyškolen, odebral se na některé slavné italské vysoké učení, pokud na to ovšem měl potřebné prostředky. Společně se svými dvorními lékaři, v jejichž čele stál doktor Hanš, narozený v Čechách a vystudovaný v Itálii, se Filipína pokoušela rozšířit své vědomosti. Založila sbírku léčivých předpisů, intenzivně se zabývala nemocným lidským tělem a díky zkušenostem se jí dařilo často své nemocné vyléčit. Na Ambrasu založila vlastní lékárnu, ve které byly všechny její lektvary a mastičky. 

Sama trpěla horečnatými onemocněními, svíravým pocitem na hrudi a oteklýma nohama. Její lékař byl fanouškem lázeňských kúr, a tak přesvědčil arcivévodu, aby jel s Filipínou do Karlových Varů. O její léčbě si vedl deník, ve kterém přesně popisuje její nemoc. I když „bella Filipina“ (krásná Filipína, jak ji její současníci dlouho nazývali) ztratila léty hodně ze svého tělesného půvabu, byl jí Ferdinand stále fascinován, byl okouzlen její péčí i její bytostí.  

Králem srdce Tvého

V roce 1572 zemřela Ferdinandova sestra Kateřina, aniž zanechala nějaké děti, a polská šlechta nabídla arcivévodovi polskou korunu, když několik měsíců po smrti své ženy odešel i polský král Zikmund II. August. Byla to pro Ferdinanda jedinečná životní příležitost, nosit na hlavě polskou korunu, ale Poláci zároveň požadovali zrušení Ferdinandova manželství, neboť chtěli mít legitimní nástupce od stavovsky přiměřené manželky. Jenže takový požadavek byl pro Ferdinanda nepřijatelný... 

Tyrolští vyslanci dali Polákům jednoznačně najevo, že Ferdinand nemůže bez Filipíny žít, že si ji musí vzít bezpodmínečně s sebou, „aby byla pořád u něho, kdyby měl být navštíven slabostí těla, neboť Její Milost o něj pečuje tak, jak jeho knížecí Jasnost sama je zvyklá“. A kromě toho Filipína je „tichá, zbožná a bohabojná a jak v Čechách, tak i v dědičných zemích arcivévodových se vždy skvěle a dobře chovala, stala se tak oblíbenou a získala takovou vážnost, že ani v království Polském si nikdo nebude moci na ni stěžovat“.

Poláci na tyto argumenty nepřistoupili, ale Filipína pro arcivévodu znamenala víc než královskou korunu na hlavě. „Mně stačí, jsem-li králem tvého srdce,“ měl údajně tehdy své manželce říct Ferdinand, a vstoupil tím do dějin. Tak tedy arcivévoda nakonec polskou korunu odmítl.  

Dokud nás smrt nerozdělí

A jak to bylo s oběma syny Ferdinanda a Filipíny, Ondřejem a Karlem? Vyrůstali bez problémů. Byli to sportovně založení mladí muži, které všude rádi viděli. Otec se je pokoušel pomalu uvádět do společnosti, ovšem pomalu, protože nemohl předpokládat, že jeho bratr (tehdy už císař Maxmilián II.) někdy přehlédne poskvrnu na jejich narození. Podnikal všechno, co mohl, a to i u papežského dvora. Navrhl Řehoři XIII. svého staršího syna za biskupa, zatímco pro mladšího měl vyhlédnutou vojenskou kariéru. Aby to prošlo, musel mít papežské požehnání. A to skutečně dostal. Papež prohlásil manželství uzavřené na zámku v Březnici za právoplatné a zbavil Ferdinanda dalšího utajování. Po dlouholeté hře na schovávanou mohl teď pán Tyrol zavítat kamkoli i se svou manželkou.  

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Když v dubnu 1580 zemřela Filipínina teta Kateřina Lokšanská, její neteř si uvědomila, že i její rozloučení s tímto světem se blíží. Zúčastnila se ještě veliké slavnosti v Innsbrucku, ale jen s námahou se držela na nohou. Její osobní lékaři jí pustili žilou a tím ji ještě více oslabili. Ferdinand neodcházel od jejího lůžka. Tak, jak Filipína žila, nenápadně a zbožně, odešla z tohoto světa bez dlouhého boje se smrtí. Ve své závěti myslela i na vdovy a chudáky v Tyrolsku. Ferdinand ztratil svou milovanou ženu, jeho synové pečlivou matku, služebnictvo vzornou paní, přátelé vysoce váženou ženu a země tyrolská milovnici všech zkormoucených srdcí.

Nicméně dva roky po smrti Filipíny Welserové se arcivévoda Ferdinand podruhé oženil, a to se svou neteří Annou Kateřinou z mantovského rodu Gonzaga. Třetí dcera z tohoto svazku, Anna, se stala manželkou svého bratrance Matyáše Habsburského, v letech 1611–1619 českého krále.

Prakticky okamžitě po vypuknutí konfliktu se daly do práce cenzurní úřady fungující v téměř všech zemích. Francouzský parlament sice cenzuru zrušil již na přelomu století, nyní ji však republika rychle obnovila. Se vstupem USA do války schválil Kongres i přes veliký odpor části poslanců zákon o špionáži a pobuřování, který se stal podkladem pro cenzurní činnost. Jedině v Itálii existovala až do roku 1917 cenzura pouze pro vojenské záležitosti a civilní sféra zůstávala ušetřena. Tuto chybu italské úřady „napravily“ až po děsivé porážce u Caporetta v listopadu 1917, která tak učinila přítrž svobodnému šíření zpráv po Apeninském poloostrově. Ve většině zemí pak cenzurní úřady dříve či později získala pod kontrolu armáda.

Konec vtipů i kritiky

Ta cílila na zprávy, které by mohly nahlodat morálku obyvatelstva v zázemí, především tedy informace o závažných porážkách a neúspěších. Zesměšňování armády, hrdinství vojáků či moudrosti vojevůdců, zpochybňování válečných cílů a vítězného postupu – to vše podléhalo cenzuře. Informace o porážkách na frontě a utrpení bojujících vojáků nesměly proniknout na veřejnost. Tak se například z německé porážky na Marně (září 1914) stal taktický manévr.

Ani státy Dohody nezůstávaly pozadu, drtivou porážku u Tannenbergu (srpen 1914) nazval ruský tisk lokálním neúspěchem, zatímco když během bitvy o Verdun obsadili Němci klíčovou pevnost Fort Douaumont, francouzský tisk raději mlčel. Zato noviny neopomněly informovat o triumfálním znovu obsazení pevnosti o několik měsíců později. Dle dobových svědectví vyvolala však zpráva spíše rozpaky nad tím, že Douaumont vůbec padl do nepřátelských rukou.

Pozor na pusu i pero

Pacifistické brožurky, satira, či kritika tvrdých postupů ve vojsku, v dobách míru ve většině zemí běžné záležitosti, byly nyní tvrdě stíhané. V carském Rusku a císařském Německu se zapovídalo též zesměšňování nepřátelských panovníků, neboť to mohlo podkopat pozice monarchie jako takové. Ve všech evropských zemích moc cenzurních úřadů postupně rostla a ke konci války jim podléhalo skoro všechno včetně divadel, kabaretů a cirkusů. 

Nejtvrdší kontrola se však týkala korespondence frontových vojáků. Kromě typicky vojenských informací (dislokace jednotky, nálada mužstva) se nesmělo psát ani o počasí či nedostatku jídla na frontě. Francouzi navíc nechávali odesilatele i adresáty zvláště kverulantských dopisů sledovat tajnou policií. Objevila se též řada případů, kdy vojáci za uvádění „přehnaných či nepravdivých“ údajů v dopisech domů stanuli před vojenským soudem. Italský generál Luigi Cadorna dokonce nechal několik mužů za údajně pomlouvačná psaní popravit.

Kontrola dovolenkářů

Od samého začátku se objevovaly snahy cenzuru obcházet – například posíláním dopisů po kamarádech, kteří odjížděli do zázemí na dovolenou. V některých zemích, například v Německu, však docházelo k namátkovým kontrolám dovolenkářů. Pokud se u některého z nich podařilo najít korespondenci porušující cenzurní pravidla, hrozilo kurýrovi vězení.

Dokončení: Totální válka (4): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Někteří se také snažili své dopisy různě šifrovat, většinou si však na daný stav zvykli a smířeni s tím, že jejich pošta projde řadou cizích rukou, praktikovali důslednou autocenzuru. Tu dovedli k dokonalosti Britové, kteří nabídli svým vojákům předtištěné pohlednice, na kterých voják pouze zaškrtl některé z nabízených sdělení. Díky tomu odesílatel předal zprávu, aniž by musel přemýšlet, co psát, aby se nedostal s cenzurou do křížku.

V dnešní době stále roste počet lidí, kteří potřebují transplantaci nějakého orgánu. Zároveň není tajemstvím, že orgánů pro transplantace je chronický nedostatek, což vytváří trvale problematickou situaci. Například, jen v USA čeká na transplantaci ledviny asi 100 tisíc lidí a každý den umírá v průměru 13 z nich, protože nedostali ledvinu včas. Není proto překvapením, že celý svět zaujala aktuální zpráva o úspěšném experimentu týmu americké výzkumné nemocnice New York University Langone Health, který dočasně připojil upravenou prasečí ledvinu k člověku.

Experiment trval jen krátce a šlo o ženu ve stavu mozkové smrti, přesto jde ale o fenomenální úspěch, který může představovat zásadní milník v mnohaletém úsilí na poli xenotransplantací, tedy transplantací mezi živočišnými druhy, v tomto případě mezi prasetem a člověkem. Živočišné orgány by se mohly stát fungující náhradou lidských orgánů a zachránily by mnoho lidských životů.

Geneticky editovaný zvířecí dárce

Prase, které sehrálo roli dárce ledviny, bylo před časem upraveno genetickým editorem, který mu „vymazal“ gen pro výrobu jedné z molekul cukrů. Tento cukr totiž jinak vyvolává okamžité odmítnutí prasečího orgánu lidským imunitním systémem. Podobné genetické úpravy jsou v případě xenotransplantací nezbytné a otevírají cestu využití orgánů jiných druhů živočichů pro lidské pacienty.

TIP: Pavián přežil půl roku se srdcem geneticky vylepšeného prasete

Rodina dotyčné ženy souhlasila s experimentem, předtím, než ženu odpojí od přístrojů, aby mohla definitivně zemřít. Chirurgové připojili prasečí ledvinu k cévám ve stehně ženy. Ledvina přitom zůstala vně jejího těla, kde ji vědci a lékaři sledovali dva dny.

Ledvina fungovala normálně, proudila skrz ni lidská krev a ledvina ji filtrovala a vytvářela moč. Podle vedoucího týmu Roberta Montgomeryho je zásadním úspěchem především to, že nedošlo k okamžitému odmítnutí ledviny imunitním systémen ženy, čehož se s kolegy obávali. Vše nasvědčuje tomu, že se výzkum xenotransplantací ubírá správnou a slibnou cestou.

Prostě ji poslal Bůh, když bylo Francii nejhůře. Venkovská dívka bez vzdělání a zkušeností pak udílela taktické rozkazy, které se většinou ukázaly jako správné, přestože s nimi staří vojenští praktikové nejprve nesouhlasili. Navíc předpovídala budoucnost, prosadila legitimitu téměř poraženého krále a otočila průběh války dvou evropských mocností. Co je na tom divného?

Nabízí se podezření, že Johanku z Arku někdo mocnější záměrně využil, jenže dochované informace nic takového nenaznačují. Přitom jich máme víc než dost, protože s ní byly vedeny hned dva soudní procesy. První v roce 1431 měl dokázat, že Johanka je čarodějnice, aby ji Angličané mohli upálit. Druhý proces zahájil francouzský král Karel VII. téměř dvacet let po její smrti. Ten naopak měl její jméno očistit. Politické zadání obou je zřejmé, přesto jsou výpovědi z druhého procesu přece jen o něco věrohodnější.

Zbožné dítě

„Jana se narodila v Domremy manželům Jakubovi z Arku a Isabellette, rolníkům a dobrým katolíkům, poctivým a statečným, nakolik lze, nebyli však zrovna moc bohatí,“ vypověděla Johančina kmotra Béatrice. Vesnice Domremy leží v lotrinském kraji, toho času zrovna dobývaném Burgunďany, kteří se spojili s Angličany proti francouzskému králi Karlovi. Ten byl však do roku 1430 oficiálně jen dauphinem, což je francouzský titul následníka trůnu. 

Většina vesničanů se cítila poddanými francouzského krále a vykonstruovaný nárok Angličanů na trůn jen těžko chápala, ale nemohli situaci nijak ovlivnit. Jejich hlavními starostmi tak zůstávaly sklizeň a péče o dobytek, což byla i Johančina práce. Její kmotr Jan Moreau k tomu řekl: „V mládí, až do chvíle, kdy opustila otcovský dům, chodila za pluhem a někdy hlídala zvířata na poli a dělala ženské práce, předla a všechno ostatní.“

I ostatní výpovědi se shodují. Děvčátko se nevěnovalo žádným klukovským zábavám s dřevěným mečem, ani nehrálo hry na vojáky, při kterých by křičelo: „Vyžeňte Angličany!“ Jana vynikala pouze mimořádnou zbožností, jak potvrdil například její kamarád Colin: „Měla velkou úctu k Bohu a blahoslavené Panně Marii a byla tak zbožná, že kvůli její zbožnosti jsme si ji já i další chlapci dobírali.“ 

Všední život vesnice poklidně plynul až do roku 1428, kdy Johanka poprvé přiznala, že občas slýchá hlasy: „Když jsem třikrát uslyšela tento hlas, pochopila jsem, že je to hlas anděla. Naučil mne správnému jednání, naučil mne chodit do kostela. Řekl mi, že já, Jana, musím jet do Francie.“  Na přelomu let 1428 a 1429 jí bylo zhruba 17 let a rozhodla se, že odjede do nedaleké pevnosti Vaucouleurs, kterou bránil francouzský šlechtic Robert z Badricourtu před Burgunďany. Toho vyzvala, aby ji dostal k dauphinovi, že prý ho musí uvést na trůn a zachránit Francii. Robert nakonec svolil. Jak je možné, že popřál sluchu obyčejné vesničance, která se mohla zdát bláznivá?

Středověká zbožnost měla zcela jiný rozměr než dnes a Robert snad uvěřil dávnému proroctví: „Nebylo řečeno, že Francie bude ztracena skrze ženu a že musí být posléze obnovena skrze pannu?“ Tou ženou byla dauphinova matka Isabela, která se svého syna zřekla a předala Francii Angličanům. Pannou mohla být Johanka. Předobraz této rovnice můžeme hledat již v Bibli. Prvotní hřích totiž na svět přišel s pramáti Evou, ale vykoupila jej Panna Maria. I proto Johanka získala důvěru lidí kolem sebe, kteří jí koupili koně a poprvé i mužský šat, který měla od té doby nosit. Nakonec jejímu kouzlu podlehl i Robert a dal jí družinu složenou ze šesti mužů, kteří ji měli doprovodit k dauphinovi do města Chinonu.

Příjezd ke králi

Během cesty se družina musela skrývat před Angličany a Burgunďany. Když dorazila do Chinonu, přihodila se „zázračná“ událost, která však vzbuzuje značné pochybnosti. „Když se král dověděl, že přišla, postavil se stranou, za ostatní. Jana jej však dobře poznala,“ vypověděl Simon Charles, předseda účetní komory. Znala snad Johanka jeho popis dopředu? Zinscenoval vládce záměrně divadlo, aby vystavil na odiv její božské poslání? To není pravděpodobné, protože událost zase takovou pozornost nevzbudila. Dauphin měl zkrátka pochybnosti, chtěl si ji tímto způsobem vyzkoušet a ona prošla. Následně ji nechal několik týdnů zkoumat komisí v Poitiers, jestli náhodou není posedlá ďáblem. Vlastní tetu zase nechal prověřit, jestli je dívka skutečně panna, protože to bylo mimořádně důležité. 

Přitom mu Johanka přinesla optimistickou předpověď, kterou prý řekla i profesoru teologie Seguinovi při zkoumání v Poitiers: „Nepřijela jsem do Poitiers dělat znamení, ale zaveďte mne do Orléansu a ukážu vám znamení, pro něž jsem byla poslána […] řekla čtyři věci, které se měly stát a které posléze přišly. Především Angličané budou poraženi […] a že město Orléans bude osvobozeno […] Pak řekla, že král bude korunován v Remeši. Za třetí, že město Paříž se vrátí pod poslušnost krále a že vévoda orleánský se navrátí z Anglie.“ Otázkou je, jestli si zbožný profesor dvacet let po Johančině smrti tuto předpověď nevymyslel, nebo alespoň mírně neupravil, aby vyzvedl její zázračné schopnosti.

První cíl: Orléans

Když komise prelátů a učenců potvrdila, že v Johance není nic než dobro, váhavý král ji konečně vyslal na pomoc Orléansu. Tam ležel klíč k jeho zbylým državám, v nichž ho lidé uznávali, a velmi jej trápilo, že je město v anglickém obležení. Angličané se snažili obyvatele vyhladovět. Město však zatím vzdorovalo pod vedením Jana, hraběte z Dunois, zvaného Bastard Orleánský a Francouzi čekali na zázrak. Ten na sebe vzal podobu panny s vojskem a vozy plnými potravin. Všichni předpokládali, že dívka v čele bude jakýmsi živým symbolem, zatímco skutečné rozkazy budou vydávat zkušení vojevůdci. Johanka jim ale vytřela zrak.

V následujících dnech projevila odvahu, která se dá nazvat šílenou. Nechala naložit potraviny na lodě a náhle začal foukat příznivý vítr a lodě dopluly v pořádku. Poté sama slavnostně vjela do města. Všichni ji nabádali k opatrnosti, ale ona neposlouchala. Vrhla se proti Angličanům v čele vojska a během několika dnů dobyla všechna okolní opevnění, kde se obléhatelé dosud skrývali. Orléans se stal jejím největším úspěchem. Nic z toho, co dosáhla předtím či potom, nebylo tak důležité. Právě tam se totiž zrodil osudový obrat ve stoleté válce. Zázrak, který nikdo nečekal. Můžeme to vysvětlit velkou porcí štěstí, ale jistota, s jakou šla prostá venkovská dívka za svým cílem, vzbuzuje přinejmenším údiv.

Od korunovace k hranici

Pokračování Johančina příběhu již zázraky neobsahuje. Povzbuzení Francouzi zvítězili v bitvě u Patay, čímž definitivně nasměrovali Angličany k ústupu z pozic. Ještě v červenci vyrvali Angličanům Remeš, tradiční místo korunovace francouzských králů. Od neděle 17. července 1429 se Karel VII. mohl nazývat skutečným králem Francie, protože byl slavnostně pomazán a korunován. Tím se ovšem dívčino štěstí vyčerpalo. Král ji už nepotřeboval. Nebyl to hlupák, ani vyložený chamtivec, ale pragmatický politik. Johanka se ho neustále snažila tlačit do dalších a dalších bojů, avšak on dával přednost vyjednávání. Když ho nakonec přesvědčila, tak jí dal armádu, která ale nebyla dost velká, aby s ní mohla zvítězit. Nepodařilo se jí dobýt Paříž a král raději povolal své vojsko zpět, aby zbytečně nepřicházel o muže. 

Jenže dívka nedala pokoj. I bez králova svolení ji následovali věrní stoupenci, kteří byli v zajetí jejího zápalu. Bojovala dál a táhla na pomoc válčící provincii Champagne, kterou dobývali Burgunďané. Když se pokusila vyprostit z burgundského obležení město Compiégne, tak ji 23. května 1430 zajali. Konečně, mohli si říct Angličané, kteří ji už rok upřímně nenáviděli. Nazývali ji smilnou ďáblovou děvkou a už u Orléansu jí slíbili smrt na hranici.

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Potřebovali zlomit její kouzlo, proto zinscenovali v Rouenu proces, aby dokázali, že ji neposílá Bůh, ale ďábel. Podle dochovaných výpovědí se jim to stejně příliš nedařilo. Prostá dívka projevila nejen silnou vůli, ale i úžasné argumentační schopnosti v oblasti teologie, a diskuzi s učenci překvapivě vyhrávala. Nakonec ji ale dotlačili k tomu, že se nejdříve odřekla svých hříchů a slíbila nápravu. Jenže pak toho litovala a znovu si oblékla mužský šat přes zákaz soudu. Hlavní inkvizitor tehdy prohlásil, že ji znovu uchvátil ďábel. Král Karel VII. ani nehnul prstem. Nebylo to v jeho zájmu, protože Panna splnila svůj úkol. Hranice v Rouenu vzplála 30. května 1431. 

Posmrtná vítězství

Angličané však získali méně, než doufali. Pověst svaté Panny nezničili a Francouzi bojovali dál. Paříž padla roku 1436, když ji dobyli Johančini věrní kapitáni. Vévodu z Orléansu propustili Angličané čtyři roky na to, čímž se naplnila poslední z dívčiných údajných předpovědí. Když od roku 1450 dobýval král Karel VII. Normandii, mohl si dovolit zahájit rehabilitační proces. Jeho vláda byla pevná, mrtvá legenda ho neohrožovala a po dlouhých letech si samozřejmě přál, aby jeho vzestup nebyl v historii spojován s čarodějnicí, ale se světicí. Tou byla Johanka prohlášena až roku 1920, ale její jméno bylo oficiálně očištěno už roku 1456.

Vojenská toxikologie definuje chemickou zbraň jako takovou, v níž účinnou složku tvoří chemické látky. Většinou si pod tímto pojmem zjednodušeně představujeme jen samotnou otravnou substanci. Ve skutečnosti se zbraň kromě ní skládá i z munice a prostředku dopravy na cíl. Je určena výhradně k ničení živé síly protivníka, takže nevytváří materiální škody.

Zbraň pro teroristy

Jedovatou látku k nepříteli obvykle dopravuje už existující typ munice – pouze patřičně upravený k tomuto účelu. Jde o miny, granáty, dělostřelecké a raketometné náboje, hlavice řízených střel, letecké a kazetové pumy nebo rozstřikovací zařízení. Samotné chemikálie přitom mohou být organického i anorganického původu a kromě nasazení v regulérní válce hrozí také jejich zneužití teroristy vůči civilnímu obyvatelstvu.

Tomuto scénáři nahrává fakt, že výroba chemických zbraní je poměrně levná a některé potenciálně otravné látky se běžně používají v průmyslu – jako například chlor, kyanovodík nebo fosgen. Základní kritérium pro rozdělení otravných substancí spočívá ve způsobu jejich účinku – zda mají nepřítele usmrtit, nebo mu „jen“ znemožnit další boj (látky se zneschopňujícím efektem).

Útok na nervový systém

K letálním patří zejména nervově paralytické chemikálie pronikající do těla všemi branami (kůže, sliznice i spojivky). Tyto smrtící látky obvykle blokují enzymy zvané cholinesterázy, které v organismu zodpovídají za reakci vracející aktivovaný neuron do klidového stavu. Pokud k takovému procesu nedojde, nervová soustava je vyřazena z činnosti. Uvedená kategorie zahrnuje například sarin, tabun, VX nebo novičok, jež mají zpravidla kumulativní vlastnosti. Do určité koncentrace v těle tedy zasažená osoba téměř nic nepociťuje, avšak po překročení určitého množství se příznaky začnou rychle rozvíjet (slinění, slzení, svalové křeče) a nastává smrt.

Obecně platí, že nervově paralytické látky se špatně odstraňují a vydrží působit dlouhou dobu. První možností léčby je aplikace protilátek neboli antidot – zatímco proti starším typům může fungovat atropin, v jiných případech se používají syntetické látky, které opět zaktivují cholinesterázu. Lékaři dokážou zasaženému ulevit i potíráním samotných příznaků: podporou dýchání pomocí přístrojů, podáváním protišokových látek nebo stimulací nervové činnosti kofeinem a efedrinem.

Kůže, oči i žaludek

Ke smrtícím látkám se dále řadí zpuchýřující chemikálie, které na organismus působí všeobecně otravně – po vstupu dovnitř jej zkrátka poškozují kompletně. Buď utlumují aktivitu některých enzymů, nebo reagují s aminokyselinami a bílkovinami za vzniku látek se změněnými vlastnostmi. Do těla opět vstupují všemi branami.

Příznaky se objevují hned na několika místech. Člověka pálí oči a má pocit, že mu do nich vniklo cizí tělísko. Dochází k slzení, zánětu rohovky a produkci hnisu. Postižené osobě se těžce dýchá, cítí bolest za hrudní kostí a dušnost. Objevuje se též kašel a kýchání, může nastoupit povrchový zápal plic. Asi nejvýraznější symptomy nalezneme na pokožce, která svědí a pálí s následným výskytem otoků, zarudlých skvrn a slévajících se puchýřů.