Ač je korida ve všeobecném povědomí neodmyslitelně spjata se Španělskem, není Iberský poloostrov rodnou kolébkou této v současnosti vysoce kontroverzní kratochvíle. Nejstarší doklady o býčích zápasech se totiž vážou k minojské kultuře, kde mladí muži přeskakovali hřbety býků v plném trysku tak, jak to ukazují dobová vyobrazení v paláci v Knóssu. Má se za to, že se jednalo o adepty na kněžský úřad a že minojská protokorida jako taková nekončila smrtí zvířat. Nicméně následné rituální utracení některých kusů coby oběti bohům nelze zcela vyloučit. Z Kréty se pak v průběhu doby bronzové tento typ her šířil Středomořím.

Římská zábava

Do Hispánie je v 1. století přinesli Římané, kteří pro býky nacházeli mnohostranné využití. Nasazovali je spolu se lvy a medvědy v zápasech samotných šelem i ve hrách, kde se zvíře stavělo proti člověku. Nejkultivovanější podobu býčích zápasů ve starém Římě pěstovala nobilita, jejíž mladí příslušníci touto formou dokazovali své lovecké dovednosti. Naopak svědky nejdrsnější podívané byli účastníci poprav křesťanů odsouzených k rozervání rozzuřenou zvěří. Býci se někdy objevovali také v gladiátorských hrách.

Na Iberském poloostrově se tehdy nejvíce zápasů odehrávalo v oblasti dnešního Katalánska, jež bylo centrem romanizace a absorbovalo nejvíce římských vlivů. Uvádí se, že historicky vůbec první korida na Iberském poloostrově s největší pravděpodobností proběhla kdesi v okolí dnešního Empurias.

O osudech koridy na ostatním iberském území a zejména pak v následujících staletích panují vzhledem k absenci pramenů nejasnosti a dohady. Má se však všeobecně za to, že určitou formu klání s býky znali a provozovali jak Vizigóti, kteří od 5. století proudili ze severu, tak i muslimové, již ve století osmém začali pronikat z jihu. Prokázány jsou například býčí zápasy na córdobském dvoře chalífátu Omeya či v prostředí království Nazarí v Granadě. Křesťané se naopak od počátku stavěli ostře proti této drastické zábavě a pořádání býčích her zakazovali a trestali. 

Pro chudé i urozené

Navzdory zákazům, které se v dalších letech množily, bylo nesmírně obtížné čím dál oblíbenější zábavu vymýtit, neboť popularita koridy procházela napříč sociálními vrstvami. Dekret kastilského krále Alfonsa X. Moudrého ze sedmdesátých let 13. století zakazuje účastnit se býčích her pro peníze, což naznačuje, že již v této době existovali hráči, pro něž byla korida zdrojem obživy. Tito hráči se nazývali toreadoři či matatores (doslova „zabíječi býků“, později pouze „zabíječi“ – matadoři) a své především venkovské publikum bavili jednoduchými vystoupeními založenými na skocích a dráždění divokých dobytčat pomocí dlouhých kopí.

Sofistikovanější verzi koridy v této době předváděli šlechtici, kteří mívali v zápase s býkem k dispozici jednak koně a jednak častokrát i páže, jež svému pánovi vydatně pomáhalo nejen odváděním pozornosti býka, ale ve vyhrocených situacích i přímou účastí v klání. Zdaleka ne všechny pomazané hlavy se totiž ke koridě stavěly odmítavě. Zejména ty v renesančním období v ní nacházely obzvláštní zalíbení a na svých dvorech ji vítaly. Mezi velké příznivce patřil například Karel I. (římský císař Karel V.) či jeho syn Filip II., kteří býčími zápasy s oblibou zdobili rodinné oslavy.

Když v roce 1700 nastoupil na trůn Filip V. z bourbonské dynastie, zdálo se, že koridě definitivně odzvonilo. Cizozemský panovník neměl pro nejmilejší zábavu svých dvořanů pochopení a v roce 1723 dokonce zakázal provozování jízdní koridy. Jistě by v tu chvíli nikoho ani ve snu nenapadlo, že paradoxně právě tím významně přispěje ke zrodu tradiční podoby býčích zápasů. Oč menší totiž začala být účast šlechticů bojujících s býky ze hřbetů koní, o to více se začala rozvíjet pěší podoba koridy. 

Moderní korida

Postupně se zformovala vrstva profesionálních toreadorů převážně neurozeného původu, kteří zdokonalovali jednotlivé prvky a celému klání vtiskávali stále pevnější a unifikovanější podobu. Místo někdejších pážat zaujali cvičení pomocníci, jejichž počet se po čase ustálil na třech a z nichž pouze jeden – picador – zůstal jízdní. Tato tříčlenná cuadrilla úzce spolupracovala vždy s jedním toreadorem a provázela jej obvykle několik sezón. 

V polovině 18. století se začaly stavět první arény, do nichž se korida přesunula z provizorních ohrad či náměstí, kde se dosud odehrávala. Mimochodem, řada španělských náměstí bývala k tomuto účelu přímo adaptována – unifikované fasády s očíslovanými balkony, ze kterých přihlížející sledovali krvavou podívanou, jsou dodnes k vidění například v Madridu, Salamance či San Sebastianu. Vznikaly také první tauromaquías neboli psané sumáře technik definující moderní umění koridy.

Smrtonosné nástroje

Korida vždy stála a stojí na osobnosti toreadora, který je – pochopitelně spolu s býkem – hlavním aktérem zápasu. Prvním v předlouhé řadě slavných statečných mužů vstupujících do arény byl Francisco Romero (1700–1762). Do historie se zapsal jako otec moderní koridy a současně zakladatel první slavné toreadorské dynastie.

Byl to právě on, kdo rozdělil zápas na výše popsané třetiny a standardizoval používání pro toreadory tak typického červeného šátku. Na tomto místě je třeba zároveň říci, že lehký šátek výrazné červené barvy zvaný muleta je v tradiční španělské koridě určen výhradě pro závěrečnou třetinu těsně před smrtí býka. Tak jako je detailně rytmizován a ritualizován celý průběh zápasu, jsou přesně určeny i nástroje, které má matador k dispozici.

TIP: Rapa das bestas: Stříhání divokých koní

V úvodní části koridy se vedle dlouhých kopí zvaných varas používá těžká, několik kilogramů vážící pláštěnka zvaná capote. Nejčastěji bývá z jedné strany růžová, z druhé žlutá a díky použití opravdu hutné tkaniny a středovému vyztužení efektně vlaje. Ve druhé třetině přicházejí na řadu již zmiňované banderillas, 70–80 centimetrů dlouhé barevné tyče s ostrými háky. V poslední třetině se pak zaskví muleta, následovaná dlouhým ostrým mečem zvaným espada či dýkou nazývanou puntilla. Oba tyto smrtonosné nástroje jsou ostré pouze na špičce, aby během nebezpečného finálního manévru nedošlo k náhodnému zranění toreadora.

Když v roce 1993 kolumbijská policie zastřelila narkobarona Pabla Escobara, z jeho panství Hacienda Nápoles uprchli čtyři afričtí hroši. Ukázalo se, že jim jihoamerická příroda svědčí. Dnes jich tam je asi 80 a z bývalých mazlíčků se stal vážný environmentální problém. Ukazuje se, že „kokainoví“ hroši jsou zdatným invazním druhem.

Podle kolumbijských úřadů se kokainoví hroši vymykají kontrole. Rychle se přizpůsobují prostředí, až nečekaně dobře se množí, a také je dost nebezpečné je potkat, natož je chytat. Kolumbijští úředníci se rozhodli hrochy nepostřílet. Namísto toho je sterilizují pomocí důmyslné vakcíny GonaCon, kterou v 90tých letech vyvinulo americké výzkumné centrum National Wildlife Research Center ministerstva zemědělství.

Vakcína proti rozmnožování

GonaCon funguje u samců i u samic. Vakcína stimuluje tvorbu protilátek, které likvidují pohlavní hormony gonadotropiny. Tím dochází k poklesu sexuální aktivity a přerušení rozmnožování. Účinek vakcíny by měl vydržet několik let. Vakcína GonaCon se již osvědčila při kontrole populací jelenů a koní v USA i klokanů v Austrálii.

TIP: Narcos proti přírodě: Hroši Pabla Escobara devastují ekosystémy v Kolumbii

Americké ministerstvo zemědělství věnovalo kolumbijské organizaci CORNARE (Regional Autonomous Corporation of the Negro and Nare River Basins) 55 dávek sterilizační vakcíny, které již byly aplikovány hrochům. Během příštích měsíců by měl být „očkován“ zbytek hrochů. Jsou to ale velká zvířata a podle odborníků budou zřejmě muset dostat až tři dávky, aby byl zásah účinný. I tak je ale tento přístup levnější a bezpečnější, než by byl lov kvůli utracení nebo chirurgické kastraci.

Když před 4,6 miliardami let vznikala ze žhavé koule mladá Země, s velkou pravděpodobností neměla prakticky žádnou atmosféru. Během ochlazování se vytvořila prvotní atmosféra, nejspíš bohatá na oxid uhličitý a dusík. Po objevení prvních organismů s kyslíkovou fotosyntézou se v atmosféře postupně hromadil kyslík a povaha atmosféry se zhruba před 2,5 miliardami let změnila do dnešní podoby.

Nadja Drabon z Harvardu a její kolegové jsou  přesvědčeni, že za dlouhým obdobím nástupu kyslíkové atmosféry stojí dlouhodobé a intenzivní bombardování Země meteority, v období před 4 až 2,5 miliardami let. Podle jejich výzkumu bylo toto bombardování silnější, než jsme si doposud mysleli.

Meteority a atmosféra

Na Zemi v uvedeném období dopadlo množství malých i velkým meteoritů, z nichž některé se vyrovnaly tomu, který vyhubil neptačí dinosaury a další tvory na konci druhohor. Takové bombardování meteority přitom podle vědců zásadně ovlivňovalo chemii tehdejší atmosféry, především pokud jde o obsah kyslíku. Podle jejich modelů časté dopady meteoritů vedou k ubývání kyslíku v atmosféře.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Jak uvedl vedoucí výzkumu Simone Marchi z coloradského institutu Southwest Research Institute v Boulderu, hladina kyslíku v atmosféře podstatně vzrostla, až když před 2,5 miliardami let na Zemi konečně poklesla intenzita „deště meteoritů“. Tím se otevřel prostor pro nástup organismů, které dýchají kyslík, jejichž potomky jsme i my.

V prosinci 1941 došlo na první střety stíhaček Hajabusa Ki-43 s Brity a brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Japonci díky tomu dokázali nepřátelům vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.

Předchozí část: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (1)

V japonské firmě Nakadžima zatím nezaháleli a poněkud zesílili konstrukci ocasních ploch, která měla tendenci se při prudkých obratech bortit. Z jejích výrobních linek už také tou dobou sjížděla subvarianta Ki-43-Ib, vyzbrojená jedním kulometem ráže 7,7 mm a jedním značně účinnějším 12,7mm. Po zvýšení dodávek velkorážních zbraní byla do výroby zařazena verze Ki-43-Ic se dvěma těmito kulomety.

Dvojka jde do akce

V únoru 1942 nařídil Hideo Itokawa stáhnout z výrobních linek pět rozestavěných draků a do jejich přídí nechal zamontovat motor Nakadžima Ha-115 o výkonu 890 kW. Tak vznikly prototypy nové verze Ki-43-II, jejíž sériová produkce začala v listopadu 1942. Na první pohled se odlišovala od předchůdce třílistou stavitelnou vrtulí. Měla také vyztužené křídlo se zmenšeným rozpětím, které skrývalo palivové nádrže s jednoduchými gumovými ochrannými obaly. Pilotní sedadlo již bylo pancéřované a dosavadní teleskopický zaměřovač nahradil modernější gyroskopický.

Dne 7. srpna 1942 se na Japonci okupovaném ostrově Guadalcanal vylodili vojáci americké námořní pěchoty. Zaskočení okupanti pod náporem ustupovali a Američané rychle obsadili rozestavěné letiště, kam už 20. srpna přelétly stíhačky Grumman F4F Wildcat. Ty byly velmi robustně stavěné, měly kvalitní pancéřování pilotního prostoru a benzinové nádrže potažené samosvornými obaly. Za to však musely platit vyšší hmotností, než jakou měly japonské stíhačky, a tudíž i menší obratností.

Japonské oskary

Ostrov se nacházel v doletu japonských stíhaček z Rabaulu a okamžitě propukly intenzivní letecké boje. Nej prve zde operovalo jen námořní letectvo, ale Japonci do Rabaulu brzy přesunuli i 1. a 11. sentai s hajabusami. Američané si je ze začátku pletli s námořními zery, pak jim ale pro odlišení dali vlastní pojmenování Oscar.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Boje nad ostrovem trvaly až do února 1943 a mnoho Ki-43 skončilo na dně moře mezi Rabaulem a Guadalcanalem. Jejich lehká konstrukce totiž velmi špatně snášela zásahy z amerických kulometů ráže 12,7 mm. Japonci si uvědomili, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a začali s evakuací. Jako obrovský problém se také ukázaly americké těžké čtyřmotorové bombardéry, které snesly značné poškození, a piloti hajabus měli s jejich ničením velké potíže. 

Dokončení v úterý 2. listopadu

Gwenny Blanckaert a Marino Vaneeno jsou hrdými rodiči jedenácti dětí – sedmi dívek a čtyř chlapců. Všechna jejich dítka mají čtyřpísmenná jména a všechna jsou sestavená ze čtyř stejných písmen – A, E, L a X.

První dvě dítka dostala jména Alex a Axel. Pro jména devíti dalších si pak Gwenny a Marino vystačili se stejnou čtveřicí písmen. – A, E, L a X. Jejich potomci se jmenují Xela, Lexa, Xael, Xeal, Exla, Leax, Xale, Elax a Alxe. Na jaře příštího roku čeká pár další přírůstek a ani jeho jméno nebude žádným překvapením. Vzhledem k tomu, že čtyři písmena umožňují 24 různých kombinací, mají na výběr ještě dalších 13 variant křestního jména.

TIP: Pár ve Švédsku chtěl pro syna jméno Vladimir Putin, úřady to zamítly

Podle rodičů není výběr jména až tak složitý, jak by se možná mohlo zdát. Jinak se prý ale na věc dívají učitelé, zvlášť když hned pět dětí Gwenny a Marina navštěvují stejnou školu.

Nizozemec Boyan Slat přišel v roce 2013 se smělým plánem sběru oceánského plastu. Jeho vize postupně prošla několika proměnami, nicméně princip je jednoduchý: Na oceán se vyveze speciální plovoucí konstrukce, z níž ční do hloubky tří metrů textilní lem. Vlny, proudy a vítr pak zařízení přirozenou cestou prohnou do písmene „U“, v němž se bude hromadit odpad. Nakonec loď sebraný plast odveze na pevninu k recyklaci. Cílem je do roku 2040 odstranit z oceánu 90 % plastů.

Počátky ambiciózního projektu provázely porodní problémy – část oceánského lapače se rozpadla po třech měsících provozu. Neuspěla ani novější verze představená v roce 2019. Ukázalo se totiž, že na splnění plánu by bylo zapotřebí stovek podobných lapačů. Loni proto Ocean Cleanup představil nový koncept obří plovoucí bariéry, který dostal jméno „Jenny“. Jde o kombinaci plovoucí bariéry a ponorné sítě vlečené dvojicí lodí.

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech 

Minulý týden proběhl zatím poslední test nového typu lapače. Jenny z oblasti přezdívané Velká tichomořská odpadková skvrna dokázala na pevninu dopravit 10 tun plastového odpadu, který následně zamířil k recyklaci. Podle Boyana Slata by k vyčištění tichomořské odpadkové skvrny, která podle odhadů čítá až 1,8 bilionu kusů platového odpadu, byla zapotřebí desítka podobných lapačů. V takovém případě by se podle něj dala zmíněná oblast vyčistit během pouhých pěti let.

Už jsme objevili tisíce exoplanet. Nově objevený plynný obr 2M0437b je ale přeci jen jiný – jde o velmi mladou planetu, nacházející se u čerstvě zrozené hvězdy, kterou jsme pozorovali přímo a nikoliv jen obvyklými nepřímými metodami. Takové objekty jsou velmi cenné pro naše pochopení vzniku a vývoje planet.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Eric Gaidos z Havajské univerzity, to považuje šťastný a významný objev. Planeta 2M0437b, která je několikrát hmotnější než náš Jupiter, se přiřadí na seznam privilegovaných planet, které můžeme přímo pozorovat teleskopy. To přináší řadu zásadních výhod, včetně analýz složení takové planety. V budoucnu se na ni určitě zaměří Hubbleův vesmírný dalekohled a připravovaný vesmírný teleskop Jamese Webba.

Mladičký plynný obr

Badatelé odhadují, že tento plynný obr vznikl před pouhými několika miliony let, záhy po zformování jeho mateřské hvězdy. Planeta 2M0437b je tak mladá, že je stále ještě horká, díky energii, kterou dostala do vínku při svém vzniku. Gaidos s kolegy museli planetu pozorovat tři roky, aby potvrdili, že jde skutečně o oběžnici dané hvězdy a nikoliv nějaký vzdálenější objekt. 

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Hvězda s planetou 2M0437b je součástí molekulárního mračna v souhvězdí Býka. Jde o nejbližší známou hvězdnou porodnici, kde se ve vzdálenosti asi 430 světelných let od Sluneční soustavy nacházejí stovky čerstvě narozených hvězd. Planetu 2M0437b můžeme pozorovat především proto, že je velká a zároveň se nachází velmi daleko od své mateřské hvězdy – zhruba stonásobně větší, než kolik činní vzdálenost od Země ke Slunce.

Archeologové si na vykopávkách odpracují mnoho pozoruhodných nálezů. Některé velké objevy se ale odehrávají v mnohem klidnějším prostředí muzeí, kde se shromažďují předměty z archeologických nalezišť. Nedávno se to povedlo v Britském muzeu, kde hlavní roli v objevu sehrál vedoucí kurátor sbírek středního Východu Irving Finkel. 

Filolog a asyriolog Dr. Finkel prováděl výzkum hliněných destiček s odkazy na duchy. Na jedné hliněné destičce z Babylonu, která je stará 3 500 let, objevil zajímavou kresbu a přeložil text, který ji doprovázel. Z kresby se vyklubalo nejstarší známé zobrazení ducha a text popisuje rituál vymítání takového ducha, když se ho někdo potřebuje zbavit.

Jak se zbavit otravného ducha v domácnosti?

Obrázek znázorňuje špatně naladěného ducha, vousatého muže, který je přivázaný na provaze, za který jej vede do podsvětí žena. Doprovodný text exorcistovi vysvětluje, že otravného mužského ducha je možné neutralizovat tím, že mu seženete ženu. Finkel se domnívá, že tento rituál byl použitelný, pokud se jednalo o úporného ducha v domácnosti.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Tabulka bohužel není kompletní. Ze zachovalé části vyplývá, že exorcista měl vyrobit figurky muže a ženy, s příslušnou výbavou. Tyto figurky měly být pohřbeny při východu Slunce, zatímco exorcista pronesl zaříkadlo, které začíná vzýváním slunečního boha Šamaše (též nazývaného Utu), jenž měl mimo jiné na starost přesun duchů do podsvětí. Zbytek zaříkadla chybí. Britské muzeum tuto destičku získalo s tisícovkami dalších podobných destiček v 19. století. Pocházejí z Babylonu v dnešním Iráku a otevírají nám okno do každodenního života ve starověkém Babylonu a širokém okolí.

Území Laponska se rozprostírá na severu Evropy a zahrnuje severní část Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Jde o jednu z posledních evropských oblastí se skutečně divokou přírodou. Najdete tam zdánlivě nekonečné lesy tvořené převážně smrky a borovicemi, prudké řeky s mocně hučícími peřejemi sycenými vodou ze zasněžených hor i poklidně působící vesnice na břehu jezer vysoko v kopcích.

Západní část teritoria pokrývají převážně hory, z nichž je nejvyšší Kebnekaise (2 106 m n. m.) ležící ve Švédsku. Na severovýchodě se terén svažuje do nízké plošiny s mnoha močály a jezery. Zejména švédskou částí Laponska protékají mohutné řeky. Většina území leží za polárním kruhem a v zimě tam mohou teploty klesnout k −40 °C, zatímco v létě naopak šplhají až ke třicítce. 

V Laponsku lze mimo jiné zažít opravdový polární den i noc: První zmíněný jev nastává za polárním kruhem, když slunce nejméně po dobu 24 hodin nezapadne za obzor, tudíž nezavládne noc. Během polární noci naopak sluneční kotouč nad horizont vůbec nevystoupá. Obě období se přitom po půl roce pravidelně střídají. Nicméně čím víc na sever postupujete, tím jsou extrémy větší – například v oblasti Inari trvá polární den asi padesát dní, na Nordkappu téměř šedesát. V zimě se Laponsko stává také ideálním místem pro pozorování polárních září. 

Divocí a chudí

Švédské hory, norské fjordy a finská jezera tvořily po staletí kulisy života Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie. Dnes už se starousedlíci hojně promísili s nově příchozími, které do míst v průběhu minulého století nalákala především těžba železné rudy a později také rozvíjející se turistický průmysl. Stopy původní sámské kultury však zůstávají patrné na každém kroku. Například kostel v Kiruně ve tvaru laponského stanu, přezdívaný též „chrám nomádů“, zvolili obyvatelé Švédska v anketě z roku 2001 za nejkrásnější stavbu své země. 

Sámové jsou jedinými a posledními evropskými kočovníky. Přestože celý svět zná jejich kraj jako Laponsko a jeho obyvatele jako Laponce, Sámové zmíněná označení nesnášejí, neboť pro ně mají hanlivý význam: Vycházejí totiž ze staré švédštiny a znamenají, že jsou tamní lidé špinaví a otrhaní. Výraz „Sámové“ však není o moc lepší – překládá se jako „lidé z močálů“. 

„Fenni [Sámové] se vyznačují divokostí vzbuzující podiv a odpornou chudobou; nemají zbraně, nemají koně, nemají pevný dům; k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko – holá zem. Jedinou jejich nadějí jsou šípy, k nimž z nedostatku železa přidělávají hroty z kostí. Lov živí stejně muže a ženy, neboť tyto stále lovce provázejí a žádají podíl na kořisti. Pro děti není žádného úkrytu před šelmami a deštěm než chatrčí ze spletených větví. Tam se vracejí muži, tam se zdržují starci…“ Těmito slovy líčil život Sámů římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus ve svém díle Germania, jež dokončil roku 98. Tacitovo latinské pojmenování „Fenni“ se přitom v severním Norsku dodnes používá pro Sámy chovající soby.

Posvátné jezero duchů 

Ačkoliv původní sámská kultura pod vlivem moderní civilizace a turistického průmyslu mizí, v některých místech zůstává její odkaz stále živý. Například malá vesnička Inari (sámsky Anár) představuje hlavní sámskou komunitu v regionu a centrum původního řemesla. V obci, kde žije pouze 550 stálých obyvatel, lze koupit sámský ručně vyráběný textil, šperky, stříbro i výrobky ze dřeva. Inari je skvělou základnou pro výlety po severním Finsku, ale za podrobnější prohlídku stojí i samotná vesnice. Nachází se tam například muzeum Saamelaismuseo, nejbohatší svého druhu v celém Finsku: Výstavy přibližují kulturu Sámů, jejich tradice, životní styl i současný boj o přežití. 

Vesnička leží na břehu třetího největšího finského jezera Inarijärvi, jež zformovaly kontinentální ledovce už před více než deseti tisíci let. Rezervoár měří na délku 80 km, zabírá plochu 1 300 km² a Sámové, kteří jsou tradičně velmi spjati s přírodou, považují jeho vody za posvátné. Zřejmě také proto sloužily tisíce tamních malých ostrovů už ve starověku jako pohřebiště i obětní místa, jak dokládají například nálezy z ostrůvku Ukko. 

Čtyřnohý symbol Laponska

Nedílnou součástí života původních obyvatel a zároveň symbolem Laponska se stali sobi. V celé zemi se dnes v podstatě setkáte už pouze s domestikovanými zvířaty; poslední divoké kusy přežívají na jihu Norska v oblasti náhorní plošiny Hardangervidda.

Sobi prý představují nejvíce stěhovavá stádní zvířata na světě – například na Sibiři urazí přes 30 km denně. V Laponsku sice tak dlouhé túry nepodnikají, přesto migrují podobně vytrvale. V zimě hledají lišejník, na jaře přecházejí do oblastí, kde se následně telí a kde tundra porůstá novou vegetací. V létě se zas denně stahují před hejny komárů a muchniček. Široká kopyta jim umožňují velice dobře plavat, ale především se prohrabávat hlubokým sněhem k lišejníku, který pro ně v zimě zůstává jediným zdrojem obživy. Spotřebují jej obrovské množství, a jelikož zmíněná rostlina regeneruje pomalu, vyžadují sobí populace přísnou „kontrolu“: V minulosti se o regulaci jejich stavů starali vlci, postupně ji převzali lidé.

TIP: Laponsko 1660: Přepravu obstarají sobi, zdraví pálenka

Život v Laponsku si vždy žádal neustálé přizpůsobování se prostředí. Tamní lidé svoji půdu nikdy nedrancovali, protože věděli, že by bylo čirým bláznovstvím využít omezené zdroje ve štědřejším období k okamžitému prospěchu. Přežít jim tak pomohla jen skutečná moudrost a sepětí s přírodou. 

Tato prorocká slova napsal Egon Schiele, umělec s českými kořeny, krátce před svou smrtí v dopise svému příteli, výtvarnému kritikovi Arthuru Roesslerovi. Ač pečlivě zabarikádován ve svém vídeňském ateliéru, posledního říjnového dne roku 1918 podlehl epidemii španělské chřipky, která kosila obyvatelstvo Evropy stejně nelítostně jako právě skončená válka. Následoval svou ženu Edith, která zemřela v šestém měsíci těhotenství přesně v den, kdy padla monarchie. Bylo mu pouhých 28 let, ale přesto dokázal během jednoho desetiletí vytvořit zralé dílo, jímž se zařadil mezi prvořadé světové umělce. A erotické kresby, za které ho krumlovští vyobcovali a neulengbachští uvěznili, do něj nedílně patří. 

V péči žen

Egon Schiele se narodil 12. června 1890 v Tullnu, malém městě nedaleko Vídně, do rodiny přednosty stanice. Babička z otcovy strany a její předkové ale pocházeli z Bechyně a umělcova matka, Marie Soukupová, byla z Českého Krumlova. Toto město svou zvláštní atmosférou Egonovi učarovalo zřejmě už během návštěv v dětství a v jeho díle později sehrálo úlohu jako žádné jiné. Egon měl tři sestry – Elvíru, Melanii a Gertrudu. Elvíra ale v deseti letech zemřela a v roce 1905 opustil svět také jeho otec, jenž trpěl duševní chorobou, související snad se syfilidou. Smrt Egon důvěrně znal a měla významnou roli i v jeho tvorbě.

Někteří kunsthistorici vznášejí otázku, zda v excentrickém a duchovně složitém Schielem nezanechala otcova nemoc genetickou stopu. Odpověď může být jen spekulativní. Schiele také vyfasoval nálepku psychopata, pedofila a bůh ví koho ještě. Ale například uměnímilovný průmyslník August Lederer, který Schieleho obdivoval, o něm prohlásil: „Za celý život jsem nepoznal nikoho normálnějšího.“

Pravda leží myslím někde tady: Egonovi bylo patnáct a obklopoval ho jen ženský svět se všemi jeho intimnostmi. Byl evidentně vnímavý a zvídavý. Sestry ho už od malička hýčkaly jako jediného chlapce a zvlášť Gerti, o tři roky mladší děvče s čertíky v očích, byla Egonovi velmi blízká. Gerti byla také jeho prvním modelem, a to i v aktech. Mladý muž zkrátka posedle maloval nahotu, která k jeho věku patří, která ale, připusťme, může na jeho kresbách někdy působit agresivně.

Věčné dítě

Egon od mala rád kreslil. Sedával prý v okně železničního domku a zaznamenával všechno, co viděl. Kreslení byl jediný školní předmět, který Schieleho bavil. A tak, zřejmě ne matce pro radost, ale nakonec s podporou poručníka, strýce Leopolda Czihaczeka, jenž byl vyšším úředníkem státních drah a holdoval kultuře, si mladík v roce 1906 prosadil studium na malířské akademii ve Vídni. Kdyby otec žil, sotva by se mu to povedlo.

Byl přijat na rozdíl od jiného uchazeče – Adolfa Hitlera. Dalo se však čekat, že nezkrotnému duchu nebude konzervativní akademismus vyhovovat, a traduje se, že Schieleho profesor Christian Griepenkerl, ctící „poctivou“ malbu 19. století, na něj jednou zahřměl: „Schiele, sám ďábel mi vás sem přivedl.“ Nicméně tři roky úmorného kreslení, které na akademii strávil, byly velmi důležité. Mladý tvůrce získal jistotu kresby a v 19 letech uzrál – příštích deset let se jeho rukopis příliš nezmění. Měl skutečně výjimečný talent.

Rozruch v Krumlově

Schiele zpočátku tvořil pod vlivem secese a dekorativního stylu Gustava Klimta, s nímž se od roku 1907 přátelil. Ale v roce 1910 tvrdí: „Do března jsem prošel Klimtem. Dnes myslím, že jsem zcela jiný.“ A byl, protože tíhl k expresivní tvorbě, pro kterou – jak to bývá – kritika zpočátku neměla pochopení.

Tehdy také Schiele opustil Neukunstgruppe, Skupinu nového umění, kterou založil se spolužáky z Akademie, a vydal se cestou solitéra, na které už zůstal. Svému příteli, malíři Antonu Peschkovi, píše: „Chtěl bych pryč z Vídně […]. Jak je to tady ošklivé. Všichni jsou závistiví a pokrytečtí, bývalí kolegové mne sledují falešnými pohledy […]. Chci být sám. Chtěl bych na Šumavu […], chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad […]; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“ 

V květnu 1910 dorazil Schiele do Českého Krumlova, aby tady začal nový umělecký život. Nebyl sám. Přijel s ním výstřední kamarád Erwin Dominik Osen, malíř divadelních dekorací, scénograf a virtuózní mim. A zakrátko se v bytě v Masné ulici 133 objevil i Peschka.

Tři umělci z velkoměsta budili svým nekonvenčním chováním v malém Krumlově rozruch. Schiele, přestože neměl často peníze ani na kreslící potřeby, vždy dbal na svůj módní vzhled a korzoval po ulicích v bílém obleku s buřinkou a vycházkovou holí, vedl provokativní řeči o šosácích a v Café Fink, jediné kavárně ve městě, si dával nohy na stůl. Tu a tam přesvědčil mladou dívku, aby mu seděla modelem. V Krumlově neprodal snad ani jednu kresbu, natož olej. Zakázky mu ve Vídni zprostředkovával umělecký kritik Roessler, jeho první životopisec, ale i sběratel Heinrich Benesch, který měl sám o Schieleho práce velký zájem. 

Skandál s aktem

Schiele se v Krumlově cítil dobře a rozhodl se zůstat natrvalo. V tom mu pomohl gymnazista Willy Lidl, který z místních studentů Egona nejvíce obdivoval. Zatímco byl malíř přes zimu ve Vídni, sehnal pro něj v Krumlově jednak byt pro návštěvy v ulici na Parkánu 111, ale hlavně domek se zahradou, aby mohl malovat i venku, a to zcela zdarma. Dům i pozemky vlastnil Max Tschunko, obchodník s textilním zbožím a majitel hostince, který měl nebývalé pochopení pro umělce, neboť sám ryl medaile a modeloval ze sádry. Přešťastný Schiele se sem nastěhoval v květnu 1911 s rusovlasou, zelenookou přítelkyní Wally Neuzilovou, někdejší modelkou Gustava Klimta. 

Idyla ale neměla dlouhé trvání. 6. srpna se Schiele musel vystěhovat. „Lidé nás prostě bojkotují, protože jsme rudí,“ to je vše, co o tom sám říká. Nemělo to však nic společného s politikou, ale se svobodomyslností. Vlna pohoršení nad Schieleho volným způsobem života a kresbami aktů mladých dívek byla stále mocnější a jednoho dne se převalila.

Ten den popisuje v knize Schiele a Krumlov Franz E. Wischin zhruba takto: Byl konec července a Schiele maloval v zahradě mladou dívku – nahou. Pohled na tuto scenerii se naskytl dceři majitelů poštovních koní, kteří měli od Tschunka pronajatou zahradu na terase nad domem. Co ji tak šokovalo, nebylo nahé tělo, ale zjištění, že ona dívka je sousedova dcera. Skandál byl na světě a okolí majitele dotlačilo k tomu, aby Schieleho vystěhoval. 

Svaté erotické umění

„Umělci budou žít navěky! – Také erotické umění má svou svatost…“ Takovými aforismy se Schiele vzpamatovával z aféry. Ale zatímco v Krumlově se věc obešla bez policejního zásahu, v Neulengbachu, dalším Schieleho působišti, už nikoli. V dubnu 1912 bylo při domovní prohlídce zabaveno 125 kreseb a Schiele skončil ve vězení. Původní obvinění z únosu a znásilnění nezletilé dívky soud v St. Pölten sice odvolal, ale obvinil mladého muže z „nemravnosti“, která spočívala v kresbě dívenky oblečené jen od pasu nahoru, jež mu visela na stěně. Šuškání ne zcela nevinných dětí, které k němu chodily, se doneslo až k uším rodičů, a ti zasáhli. Soudce kresbu demonstrativně spálil a odsoudil malíře ke třem dnům vězení, Schiele si jich odseděl i s vazbou 24 a byl zcela zdrcen. Proč společnost trestá to, co on pokládá za přirozené?

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Schiele byl ale tehdy už vyhledávaným a oceňovaným umělcem: vystavoval v Mnichově, Kolíně, těsně před válkou v Římě, Bruselu i v Paříži. Než v červnu 1915 v Praze narukoval, oženil se narychlo s Edith Harmsovou, jíž dal možná jako dívce z lepší rodiny přednost před Wally. Naštěstí nemusel být řadovým vojákem a získal místo ve vojenské administrativě ve Vídni, takže mohl ve volných chvílích pobývat i v ateliéru. O válce říkal: „Škoda každé hodiny, kterou trvá.“ Schieleho smrt v době, kdy byla střední Evropa vzhůru nohama, znamenala na dlouhá desetiletí zapomenutí. Až výstava ve Spojených státech za druhé světové války byla počátkem jeho cesty na vrchol.