Skoncem druhé světové války najednou nebylo kde udat velké množství zbraní, které ustupující Němci zanechali po celé Evropě. Kromě nich také továrny v různých zemích nadále pokračovaly ve výrobě stíhaček Messerschmitt nebo kulometů MG 34. Zbrojní embargo OSN sice zakazovalo dovážet tento materiál do britské Palestiny čím dál tím víc zmítané občanskou válkou, ale Československo se jednoznačně postavilo na stranu Židů a začalo toto embargo obcházet. Dodávky probíhaly tajně. Úřady nákladním letounům narychlo vystavovaly potřebnou dokumentaci, která umožnila jejich hladký přelet přes Maďarsko, Jugoslávii, Itálii a následně přes Středozemní moře do přístavu Haifa. V rámci kamufláže tohoto pohybu zbraní se někdy vyjednávalo i přes latinskoamerické státy jako například Mexiko nebo Panamu. 

Zbraně pro Izrael

Dne 1. prosince 1947 uzavřela Hagana dohodu s brněnskou Zbrojovkou, která dodala do Izraele velké množství pěchotních zbraní a munice. O měsíc a půl později už se židovskou podzemní organizací uzavřeli kontrakt přímo zástupci čs. státu. V jeho důsledku se do Palestiny dostalo 4 500 pušek 98N (české označení pro standardní německou druhoválečnou pušku Kar 98k), 200 kulometů MG 34 a víc jak 5 milionů kusů munice. Další dodávky brzy následovaly.

Československo se touto cestou zbavovalo například 59mm minometů nebo 105mm horských houfnic. Pomoc obsahovala také například těžké kulomety ZB-37 a různé další pěchotní zbraně. Celkově také do Izraele doputovalo víc jak 100 milionů nábojů. Tak rozsáhlé přesuny zbraní neměli Čechoslováci a Izraelci šanci utajit. Brzy se ozvaly USA, které prostřednictvím velvyslance v červenci 1948 zaslaly čs. ministerstvu zahraničí nótu, v níž žádaly, aby Československo vyšetřilo nedávné přistání tří létajících pevností s materiálem pro Izrael.

Mezinárodní potíže

V srpnu pak Američané reklamovali přistání dalších čtyř strojů, které tentokrát letěly s cizími výsostnými znaky, ale na palubě měly americké občany. Čs. ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo, že na území ČSR sice přistávaly různé stroje, ale všechny standardy mezinárodního obchodu zůstaly zachovány a obchodníci měli všechny potřebné listiny v pořádku. Američané se ovšem se svými podezřeními nemýlili.

Kromě nich se ozvala i Arabská liga, ale protože se nejednalo o samostatný suverénní stát, tak nechali Čechoslováci věc bez odpovědi. Hned poté si pak stěžoval Egypt, se kterým si to Československo nechtělo rozházet, takže na diplomatickou nótu pečlivě odpovědělo. Nebylo ani nutné se nějak zvlášť vytáčet, neboť nóta se hemžila chybami. Egypťané například psali, že letouny se zbraněmi startují z letiště u Breslau (Vratislav), což je město v Polsku, které si zástupci arabského státu pravděpodobně spletli s Břeclaví. 

Česko-německé stíhačky

Neméně důležitý příspěvek Československa na podporu těžce bojujícího Izraele představovaly bojové letouny. V českých zemích se v letech 1939–1945 vyrobilo mnoho německých letadel, přičemž některá z nich po konci bojů ještě zůstala v továrnách a na letištích. Výrazné zastoupení mezi nimi měl stroj Bf 109 verze G a K. K těmto stíhačkám ale chyběly originální motory Daimler-Benz, a tak se inženýři rozhodli, že do strojů namontují pohonnou jednotku Jumo 211. Tak vznikl stroj Avia S-199, který měl oproti svému předchůdci také odolnější kryt motoru a třílistou vrtuli.

Stroj létal maximální rychlostí téměř 600 km/h a měl operační dolet až 850 km. První dohodu o dodání těchto letounů uzavřely obě strany 23. dubna 1948 a za prvních deset avií si měla čs. strana přijít na 1,8 milionu dolarů. Izraelci se rychle přesvědčili o kvalitě dodávaných strojů a hned v květnu nakoupili dalších 15 kusů.

Po sestavení a letových zkouškách se jednotlivé stroje opět rozmontovaly a v přepravních bednách putovaly do Izraele. Československo poslalo na Blízký východ také několik desítek stíhaček Spitfire LF Mk. IXE. Tyto letouny stály méně peněz, neboť na nich nebylo třeba provádět žádné zásadní úpravy. Část spitfirů odletěla do Izraele dokonce po vlastní ose, když přistály kvůli doplnění paliva v Jugoslávii.

Výcvik nových bojovníků

Již na počátku ledna 1948 se rozběhla akce s kódovým označením DI (Důvěrné Izrael), v rámci které se měli v Československu cvičit židovští vojáci. Dne 5. května (tedy ještě před vznikem Izraele de iure) byla podepsána tajná smlouva o školení pilotů a techniků a již o pět dní později začal výcvik. Není bez zajímavosti, že mezi členy hned první výcvikové skupiny patřil i tehdy jednadvacetiletý Mordechaj Hod, který později v letech 1966–1973 velel celému izraelskému letectvu.

Mladí židovští piloti a mechanici se cvičili v Českých Budějovicích, Hradci Králové a Prostějově. Kromě pilotů se na území ČSR připravovalo také několik desítek prvních izraelských parašutistů, kteří absolvovali kursy ve Stráži pod Ralskem. Velkým příspěvkem Československa k obraně Izraele se stal také výcvik budoucích velitelských kádrů ve vojenském prostoru Libavá u Olomouce. Od konce srpna do počátku listopadu 1948 zde potilo krev víc jak 1 300 dobrovolníků z celého světa.

Ti se museli asi v půlce programu přesunout o dvacet kilometrů dál do Velké Střelné, když se prozradilo, že se zde připravují vojáci pro nasazení v Izraeli, a hrozil mezinárodní skandál. Absolventi výcviku si přáli, aby šli do války jako samostatná jednotka. Izraelský premiér David Ben Gurion osobně zasáhl a zajistil, aby nastoupili na frontu po částech, čímž chtěl zabránit obvinění světové veřejnosti z toho, že za Izraelem stojí státy hájící zájmy Sovětského svazu. Tato skutečnost také nemile překvapila komunistické vedení Československa, které doufalo, že náležitě ideologicky zpracovaní branci rozšíří v Izraeli myšlenky socialismu. 

Konec zlatých časů

Těsně po skončení druhé světové války se země vznikajícího východního bloku stavěly k židovské věci kladně a nově vzniklý stát podporovaly. Již první svobodné izraelské volby ale naznačily, že se věci brzy změní. Komunisté získali pouze 3,5 % hlasů a sovětský diktátor Josif Stalin pomalu zjišťoval, že vývoz myšlenek komunismu na Blízký východ bude muset realizovat jinak.

Izrael navíc začal svou zahraniční politiku více vyvažovat, když se začal orientovat i na západní země. V průběhu roku 1949 čs. dodávky zbraní postupně ustávaly, aby na počátku 50. let skončily úplně. Napříště již měli Čechoslováci podporovat Egypt a další arabské státy. Přesto zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Československo výrazně pomohlo Izraeli v asi nejtěžší chvíli jeho existence a židovský stát to vždy veřejně přiznával.

Image

Čtěte také

Pod palestinským sluncem: Tři krvavé bitvy o Gazu

Zmizení letu Malaysia Airlines MH370 z roku 2014 patří k největším záhadám moderního letectví. Boeing 777 s 239 lidmi na palubě zmizel nad Indickým oceánem a přes roky intenzivního hledání se podařilo najít jen tři potvrzené části letadla. Nyní se pátrání obnovuje, tentokrát s pomocí špičkové robotické technologie.

Autonomní ponorky v akci

Texaská společnost Ocean Infinity, specializující se na mapování mořského dna, se chystá na 55 dní nasadit flotilu autonomních podmořských plavidel. Ty by měly propátrat oblast jižního Indického oceánu v celkové rozloze 15 000 km². Právě tato oblast může podle odborníků trosky zmizelého letadla. Pokud Ocean Infinity uspěje, vyplatí jí Malajsie 70 milionů dolarů. Odměna je ale podmíněna nálezem relevantních trosek. V opačném případě odejde Ocean Infinity s prázdnou.

Na rozdíl od minulých pátracích expedic, které využívaly tradiční lodě s posádkou, spoléhá Ocean Infinity na moderní technologie: bezobslužné hladinové lodě koordinující roje autonomních podvodních robotů. Ty dokážou kroužit několik desítek metrů nad dnem a mapovat terén až do hloubky 6 000 metrů pomocí vícepaprskových sonarů, nízkofrekvenčních profilérů podloží a vysoce detailního zobrazování.

Vylepšené systémy umožňují pokrýt větší oblast s vyšším rozlišením a nižší uhlíkovou stopou než tradiční metody. Pátrací mise má odstartovat 30. prosince a trvat by měla do poloviny února 2026.

Dlouhá historie neúspěšného hledání

Od zmizení letu v roce 2014 až do roku 2017 hledaly Malajsie, Austrálie a Čína trosky na 120 000 km² oceánského dna. Celkové náklady se vyšplhaly na zhruba 200 milionů dolarů (více než 4 miliardy korun). 

V roce 2018 prohledala Ocean Infinity dalších více než 100 000 km², ani zde však hlavní části letadla nebo oběti nebyly nalezeny. Ocean Infinity, malajské úřady i pozůstalí po obětech letu ale věří, že nová mise přináší naději na odpověď na otázku, co se s stalo s letem MH370.

Image

Čtěte také

Nerozbitný strážce pravdy: Jak funguje černá skříňka a proč se jí říká černá?

Exoplaneta WASP-107b patří mezi tzv. supernafouknuté planety – má téměř stejnou velikost jako Jupiter, ale jen zlomek jeho hmotnosti. Nachází sedmkrát blíže ke své hvězdě než Merkur ke Slunci, což tento extrémně řídký a „nadýchaný“ svět činí mimořádně zranitelným vůči hvězdnému záření.

Pozorování pomocí přístroje NIRISS na palubě Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukázala, že záření mateřské hvězdy odfukuje z exoplanety obrovské množství helia, které následně vytváří exosféru sahající téměř desetkrát dál, než je poloměr planety. A co nejzajímavější, tento obří heliový oblak předchází exoplanetu o zhruba 1,5 hodiny.

Vesmírný poutník

Webbův teleskop také odhalil chemické stopy, které naznačují, jak WASP-107b možná vznikla. Ve vysokých vrstvách její atmosféry objevil vodní páru a velmi málo metanu, což naznačuje prudké promíchávání atmosféry zdola nahoru, kdy horký a na metan chudý plyn stoupá vzhůru.

Tento chemický profil, společně s extrémní mírou úniku atmosféry, podporuje hypotézu, že planeta vznikla mnohem dál od své hvězdy a na svou nynější se dostala až později. Teorii potvrzuje i existence druhé planety v systému – WASP-107c, která by navíc mohla být „viníkem“, jenž WASP-107b gravitačně posunul na dnešní blízkou dráhu.

Pozorování exoplanety, která aktivně ztrácí atmosféru, je pro vědce mimořádně cenné. Umožňuje astronomům sledovat, jak se světy postupně mění a jak se některé z nich mohou proměnit v pustá skalnatá nebo ledová jádra. Výsledky týmu vedeného Vigneshwaranem Krishnamurthym byly publikovány v časopise Nature Astronomy a představují nejdetailnější pohled na fenomén atmosférického úniku u exoplanet, jaký jsme doposud mohli spatřit.

Image

Čtěte také

Planeta, která vzdoruje fyzice: TOI-561 b má atmosféru navzdory pekelným podmínkám

Psi byli vůbec prvním zvířetem, které lidé domestikovali a od té doby se jejich příběhy proplétají už po tisíce let. Pomáhali a pomáhají nám v rolích lovců, strážců i společníků, v některých kulturách posloužili coby tažná zvířata a jinde jako zdroj vlny.

Moderní i dávná DNA ukazuje, že psi se vyvinuli z vlka někdy před 20–22 tisíci lety, během poslední doby ledové, kdy Eurasii pokrývaly rozsáhlé ledovce. Archeologicky nejstarším „jednoznačným psem“ je štěně staré 14 000 let objevené v německém Bonn-Oberkasselu. 

Genetické zálety

Přestože se dnešní psi i dnešní vlci vyvinuli ze stejné dávné linie, dlouho se mělo za to, že po domestikaci se oba druhy už téměř nekřížily. To by ale bylo velmi netypické – u jiných domestikovaných druhů je totiž promíchávání s divokými protějšky vcelku běžné. Jak moc tedy přežívá v psích genech divoký vlk?

Audrey Linová ze Smithsonova institutu spolu se svými kolegy zkoumala psí a vlčí mitochondrie, Y-chromozomy i kompletní jaderné genomy pomocí velmi citlivých výpočetních metod. Výzkumníci analyzovali 2 693 genomů od 146 dávných psů a vlků, 1 872 moderních plemen a zhruba 300 polodivokých toulavých psů. Do jejich hledáčku se dostala pestrá směsice plemen a ras – zlatí retrívři, čivavy, malamuti, basendžijové, kavkazští pastevečtí psi nebo västgötlandští špicové.

Závěry vědců jsou jednoznačné – většina psích genomů obsahuje malé kousky vlčí DNA a asi polovina dnešních vlků má v sobě stopy psích genů. U psů pochází tato vlčí DNA z křížení přibližně před 800 generacemi. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné ve vědeckém časopisu PNAS.

Vlčí plemena

Nejvíce vlčí DNA si podle vědců nesou velká pracovní plemena – například severská tažná plemena nebo pastevečtí psi. Překonávají je pouze plemena vytvořená záměrnou hybridizací (Československý a Saarloosův vlčák). Některá velká plemena (například bernardýn) ale překvapivě nemají vlčí DNA žádnou. Naproti tomu malá čivava má detekovatelných 0,2 % vlčí DNA. Výsledky také ukazují, že nejméně vlčí DNA mají teriéři a honiči. U polodivokých toulavých psů našli vědci vlčí DNA u všech jedinců.

Často se jednalo o úseky genomu spojené s čichovými receptory, což naznačuje, že vlčí geny mohly těmto psům pomoci přežívat v drsných podmínkách – lépe stopovat potravu, vyhýbat se nebezpečí či orientovat se ve svém chaotickém prostředí.

Situace mezi psy a vlky tak připomíná vztah lidí a neandertálců: i lidé se s neandertálci křížili a střípky neandertálské DNA jsou součástí naší genetické výbavy dodnes. U psů a vlků je to podobné – i když se oba druhy rozešli před desítkami tisíc let, stále si mezi sebou občas vyměňovali genetický materiál.

Image

Čtěte také

Rozmanitost psích plemen se vyvíjela dávno před buldoky a čivavami

Když Britové zabrali původně francouzské území dnešního Nového Skotska, Nového Brunšviku a části Quebecu, postavili tam na ochranu před nájezdy Francouzů i indiánů pevnost Halifax. Její okolí mínili zalidnit spřátelenými obyvateli a v Evropě – především v Nizozemsku, Švýcarsku a Německu – naverbovali čtrnáct set protestantských farmářů. Brzy se však ukázalo, že je přislíbená půda mnohem chudší, než ji britští úředníci líčili, a také že jí není dost. Zklamaní protestanti tak začali na britské správce tlačit, žádali je o splnění slibů, a když se nedočkali, vyvolali nepokoje. Třaskavou situaci se nakonec podařilo vyřešit, když osadníci obdrželi nabídku na poloostrov ležící asi sedmdesát kilometrů jihozápadně od Halifaxu.

Trám do trámu

V roce 1753 tam tedy založili osadu – samozřejmě poté, co vyhnali místní indiány. Na rozdíl od mnoha sídel, jež se v Novém světě rozrůstala organicky, se město od počátku pečlivě plánovalo na základě čtvercové sítě a architekti jasně určili, kde může který řemeslník stavět. Lunenburg byl poměrně nahuštěný a s výjimkou veřejných budov skýtaly přidělené parcely jen omezený prostor. V podstatě šlo o téměř uniformní plán britského města postaveného bez ohledu na speciální potřeby konkrétní lokality. 

Drtivá většina domů vznikla ze dřeva tehdy populárním stylem „coulisse“, což by se dalo volně přeložit jako „trám do trámu“. Je vlastně zázrak, v jak neporušeném stavu Lunenburg přetrval: Téměř tři čtvrtiny budov jsou původní, přestože město několikrát přepadli Francouzi, indiáni i američtí bukanýři. V 19. století pak ke dřevěným stavbám přibyly i zděné domy a dlážděné cesty.

Dnes se tak nevelká obec řadí k turistickým perlám Kanady a nabízí k prohlídce přístaviště, stará skladiště či měšťanská obydlí. Dochovaly se rovněž dva kostely, turisté si však mohou užít také rybaření a vycházky po okolí, případně plavbu na dobové plachetnici Bluenose II.

Image

Čtěte také

Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy i jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly „staré pořádky“ a zvyklosti z předchozích staletí a v době nástupu císaře na trůn byla společnost ještě tradičně hierarchizovaná. Na straně druhé však byl život lidí ovlivňován různými novinkami, které stále nabývaly na významu.

Především docházelo k velkému technickému i ekonomickému rozvoji. Důležité bylo například soustavné budování a rozšiřování železniční sítě, díky níž se člověk mohl poměrně pohodlně dostat i do malých obcí, které byly do té doby značně odlehlé. Velký význam mělo šíření elektřiny a s tím spojená postupná elektrifikace měst a vesnic. Na silnicích se objevovaly i první motocykly a automobily, několik let před první světovou válkou začaly nebe nad českými zeměmi brázdit první letouny.

K tomu všemu je třeba připočítat i vynález fotografie, který právě za vlády Františka Josefa I. doslova „zmasověl“. Díky němu máme již podstatně přesnější představu o tehdejším životě, než tomu bylo v předchozích staletích, kdy jsme odkázáni pouze na obrazy a kresby. Důležitá je také skutečnost, že se Čechy a Morava těšily do té doby neobvykle dlouhému období míru. Po skončení války s Pruskem roku 1866 již byla tato území ušetřena válečných hrůz a mohla se nerušeně rozvíjet. To se pochopitelně odrazilo i v nebývalém rozvoji kultury a čeština se postupně prosadila jako plnoprávný jazyk nejen v oblasti školství, ale i vědy.

Zastaralá elita

Přestože si byli podle prosincové ústavy z roku 1867 všichni lidé před zákonem rovni, společnost nadále zůstávala do určité míry hierarchizovaná. Na vrcholu společenského žebříčku stál pochopitelně císař, který byl i přes zavádění demokratických reforem a parlamentarismu stále posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným vladařem. Kromě značných pravomocí, jež mu umožňovaly aktivně zasahovat do politického dění a rozhodovat v mnoha důležitých otázkách, disponoval císař obrovskou autoritou. Ta byla nejen formální, ale i neformální, protože u většiny obyvatel Rakousko-Uherska se panovník skutečně těšil značné oblibě a respektu. Císař vládl železnou rukou početnému houfu svých příbuzných, jelikož Habsbursko-Lotrinský rod měl několik větví. Roku 1914 jej tvořilo celkem 32 arcivévodů a 43 arcivévodkyň.

Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní proměnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny ostatní obyvatele říše. Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou „vrchností“ a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků.

Aristokratické rody vyšší šlechty byly nicméně nadále jakousi zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí výrazně odlišovala. Stále zde platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů. Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ve druhé polovině 19. století stále více patrné. Členové starobylých rodů měli také nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora.

Šlechta stále vlastnila obrovský pozemkový majetek, který jí – i když pochopitelně v menší míře než před rokem 1848 – zaručoval v mnoha oblastech jistý vliv. V Čechách byli největšími pozemkovými vlastníky Schwarzenbergové, jejichž velkostatky přesahovaly rozlohu 180 000 hektarů. Na Moravě disponoval největším majetkem knížecí rod Liechtensteinů.

Právě období vlády Františka Josefa I. s sebou přineslo i nový fenomén téměř „masového“ udělování šlechtických titulů osobám, které se nějakým způsobem zasloužily o monarchii. Mezi tuto takzvanou novou šlechtu patřili například četní průmyslníci a bankéři, ale i politici. Málo se dnes ví, že do stavu svobodných pánů byli povýšeni například přední čeští politikové té doby František Ladislav Rieger a Alois Pražák. Tito novopečení šlechtici však nebyli bráni starou aristokracií vážně a také přístup ke dvoru jim zůstával odepřen. Pro nejednoho měšťana či podnikatele bylo nicméně získání nižšího šlechtického titulu vysněnou cestou k povznesení rodinné prestiže. Ruku v ruce s tím šlo i vytváření novodobých erbů.

Králové průmyslu 

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industrializace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí. Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslového podnikání příznivě nahrávaly. Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatelstva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla dále vylepšována budováním nových železničních tratí. Význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde.

Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se i osobám, které začínaly takříkajíc „od píky“. Jednou z nich byl podnikatel Emil Škoda (1839 – 1900) pocházející z rodiny plzeňského lékaře. Škoda vystudoval pražskou techniku a praxi si odbyl v zahraničí, kde měl možnost poznat moderní továrny ve Francii, Anglii i německých státech. Od roku 1866 působil jako vrchní inženýr ve strojírně hraběte Valdštejna v Plzni, kterou o tři roky později sám koupil. Tak byly položeny základy budoucího obřího koncernu, který produkoval průmyslové stroje a stal se i nejvýznamnější zbrojovkou podunajské monarchie.

Škodovy závody zásobovaly zbraněmi nejen rakousko-uherskou armádu, ale jejich produkty se vyvážely i do mnoha zemí světa. Zásluhy Škodovy rodiny ocenil císař nakonec i šlechtickým titulem, když byl v roce 1914 Emilův syn František Emil (1878–1929) povýšen do stavu svobodných pánů. Vlastnictví prosperujících podniků umožnilo Škodům nakoupit i různé statky jako Schrems v Rakousku, Medzilaborce na dnešním Slovensku a Žinkovy v Čechách.

Kromě uhelného a strojírenského průmyslu získal na významu také průmysl textilní, jehož centrem bylo město Brno, nazývané „moravský Manchester“. Textilní továrny se nacházely ve větším počtu také v severních a východních Čechách. I zde bychom mohli nalézt řadu schopných lidí, kteří se vlastním přičiněním a svými schopnostmi dokázali vypracovat z ničeho až k metám nejvyšším.

Typickým příkladem je rodina Bartoňů pocházející z obce Vysoká Srbská nedaleko Náchoda. Na počátcích úspěchu této rodiny stál Josef Bartoň (1803–1849), který doma skromně zahájil výrobu kanafasu na dvou ručních stavech. Zboží šlo na odbyt a Josef postupně položil základy rodinného podniku, který jeho stejnojmenný syn a vnukové rozšířili natolik, že se počátkem 20. století stali nejbohatšími průmyslníky v oblasti Náchodska. Díky svému majetku mohli věnovat značné sumy na dobročinnou činnost a podporu kulturních a uměleckých projektů. Na základě toho byli císařem roku 1912 povýšeni do rytířského stavu jakožto Bartoňové z Dobenína. Významný byl v Čechách i potravinářský průmysl, prosperovala především výroba cukru a piva.

Image

Čtěte také

Za branami zámeckých parků: Jak šlechta skutečně spravovala svá panství

Supermasivní černé díry působí jako nenasytná gravitační monstra, která k sobě přitahují vše, co se ocitne v jejich blízkosti. Výzkumy ale ukazují, že to neplatí vždy a beze zbytku. Kolem supermasivní černé díry Sgr A* v centru Mléčné dráhy krouží řad hvězd, a také objekty připomínající mračna plynu a prachu.

Příliš stabilní mračna

Právě na tyto objekty se zaměřil mezinárodní výzkumný tým, který vedl německý astronom Florian Peissker z Kolínské univerzity. Ukázalo se, že nejde o hmotu směřující do útrob černé díry, ale že tyto objekty obíhají kolem Sgr A* na nečekaně stabilních drahách. Badatelé se soustředili na čtyři z těchto objektů, především na objekt známý jako G2. Odborníci si dlouho mysleli, že jde o mračno tvořené jen plynem a prachem. Dokonce se mělo za to, že jde o hmotu protaženou silným vlivem gravitace, těsně před pozřením černou dírou.

Peissker a jeho kolegové použili nové zařízení ERIS (Enhanced Resolution Imager and Spectrograph), které pracuje na soustavě Very Large Telescope (VLT) v Chile. S jeho pomocí detekovali blízce infračervené záření z mračna G2, které je přivedlo ke zjištění, že mračno G2 je na stabilní oběžné dráze kolem Sgr A*. Překvapivé výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Současně to ale také ukázalo, že zmíněné mračno G2 s velkou pravděpodobností obsahuje hvězdu. Pozorování se zařízením ERIS rovněž odhalila, že binární systém dvou hvězd D9, který byl v roce 2024 objevený Peisskerovým týmem v těsné blízkosti Sgr A*, je rovněž mnohem stabilnější, než se zdálo. Ukazuje se, že v okolí naší supermasivní černé díry oproti očekávání panuje spíše spořádaný chaos než naprostá anarchie.

Image

Čtěte také

Nonstop večírek: Naše supermasivní černá díra neustále překypuje aktivitou

Až do pandemie covidu-19 znamenala pro většinu dnešních lidí chřipka poměrně neškodnou nemoc, týden strávený v peřinách s horkým čajem a aspirinem, přičemž nejvýraznějšími tělesnými projevy byla bolest hlavy a kašel. Taková každoroční poměrně běžná záležitost. Respirační onemocnění v podobně mírné formě provázela už naše předky. Ovšem jednou za čas se objevila virová mutace, která dokázala dostat do úzkých velkou část tehdejší populace. Tyto epidemie často dostáva ly pojmenování podle typického příznaku nemoci nebo podle místa, kde se předpokládal jejich zrod. 

Kupříkladu už zápisy z konce středověku zmiňují chřipkovitou nemoc provázenou celkovým tělesným vyčerpáním, kašlem, horečkou a tak silnou bolestí hlavy, že si choroba ve Francii vysloužila pojmenování „tac“ (což by šlo přeložit jako „rána do hlavy“). Největší chřipkovou katastrofou 18. století se stal takzvaný ruský katar z roku 1781, stejný původ má i chřipka z roku 1889, která po celé Evropě zabila  tisíce nemocných. Stále to ale nebylo nic ve srovnání se španělskou chřipkou, která v letech 1918/1919 vyhubila podle některých zdrojů až šestinu tehdejší lidské populace.

Fialový mor

Původcem španělské chřipky byl virus A/H1N1, který se ale podařilo identifikovat až ve 30. letech 20. století. Do té doby se předpokládalo, že se může jednat o bakteriální infekci, někteří soudobí lékaři zvažovali možnost, že čelí nové formě plicního moru. Se sezonní chřipkou se ta španělská shodovala kašlem, rýmou, bolestí v krku, horečkou či zimnicí. Mutace viru španělské chřipky ovšem měla jedno specifikum – na rozdíl od virů běžné chřipky se dokázal množit v plicích nakaženého člověka a vyvolávat tak těžké zápaly plic. U nemocných docházelo ke krvácení do plic (i jiných vnitřních orgánů), takže dotyčný se doslova topil ve vlastní krvi. Sekundárně ale mohlo dojít i k bakteriální (nejčastěji streptokokové) infekci, kdy se hromadil hnis pod pohrudnicí, takže nemocný trpěl nesnesitelnými bolestmi při dýchání. Často se ale příznaky zápalu plic nestihly rozvinout, protože pacient zemřel dříve na celkovou sepsi organismu. 

Nejnápadnější projev této fáze choroby představovalo modrofialové zbarvení rtů a sliznic nemocných osob, které současníky děsilo a vyvolávalo v nich dojem, že se jedná o mor. Vzhledem k tomu, že v této fázi onemocnění už byl stav nemocných beznadějný, dávaly jim někdy pečovatelky ještě zaživa na nohy identifikační cedulky do márnice. 

Chřipka z let 1918–1920 byla atypická tím, že na ni neumírali převážně děti a staří lidé, ale velmi často také mladí, zdraví mezi 20–40 lety. Stejně netypicky měla smrtelné následky pro lidi fyzicky zdatné a kvalitně se stravující. Úmrtnost v potravinami bohatě zásobeném a boji nezasaženém Švýcarsku byla zřetelně vyšší než ve válkou vyčerpaném Německu, stejně tak nečekaně vysokou daň si epidemie vybírala mezi mladými dobře živenými americkými rekruty ve výcvikových střediscích. Proč tomu tak bylo, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. 

Zrození smrtícího viru

Navzdory dlouholetému bádání zůstávají některé aspekty epidemie španělské chřipky zahaleny tajemstvím. Dodnes není přesvědčivě objasněno, kdy a kde začala pouť tohoto nebezpečného viru. Podle jedné z hypotéz se A/H1N1 „toulal“ světem od roku 1915 a působil lokální epidemie, neměl ale sílu šířit se formou pandemického tažení. Tu získal mutací v průběhu roku 1917, což vyústilo v katastrofu v roce následujícím. 

Podle některých teorií přišel tento zmutovaný virus z Číny. Ta se tehdy oficiálně nacházela ve válce s centrálními mocnostmi; bojových akcí se neúčastnila, ale podporovala britské jednotky vysláním až 140 000 dělníků, kteří jako Chinese Labour Corps (CLC) ve francouzských přístavech nakládali lodě. Část těchto mužů dorazila na jaře 1918 do Evropy už nemocná a v nevyhovujících táborech se virus dále šířil. Úmrtnost čínských dělníků na ni nebyla vysoká, nicméně choroba jako taková vzbuzovala obavy. Nakonec britské úřady přísun těchto pracovníků do Evropy zastavily v obavách, že by se mohlo jednat o mor. 

Virus z Ameriky?

Druhá, preferovanější, hypotéza lokalizuje původ španělské chřipky do Spojených států, konkrétně do  Haskell County v Kansasu. I zde, podobně jako v Asii, vládly vhodné podmínky pro vypuknutí choroby díky tomu, že v zemědělské oblasti docházelo k těsné koexistenci lidí a domácích a užitkových zvířat. Rychlému rozšíření nemoci napomohlo, že mladí farmáři z této oblasti narukovali do armády a byli ve vysokých počtech soustřeďováni ve vojenských táborech. Jako první je uváděn Camp Funston, kde se shromáždilo 56 000 mužů připravujících se na cestu na evropská válčiště. 

Už začátkem března 1918 zde hlásili první rekruti záněty krku, bolesti hlavy a vysoké horečky, lékaři některým z nich diagnostikovali zápaly plic, desítky mužů zemřely. Nemoc se rychle šířila do dalších táborů a postupně zasáhla celé USA. Podle této teorie se potom chřipka s americkými vojáky dostala do Evropy, kterou si během tří měsíců prakticky celou podmanila. S touto tezí ovšem nekoresponduje fakt, že na starém kontinentě se ve vojenských zařízeních všech válčících států objevovala chřipka dlouho před vstupem Američanů do konfliktu – už v zimě 1916/1917 se výrazněji projevovala u britské armády ve Francii, v září 1917 potom v kasárnách v anglickém Hampshire.

My ne, to oni!

Ačkoliv ještě dnes není s jistotou známo, kde má španělská chřipka své kořeny, oba znepřátelené bloky stojící proti sobě ve Velké válce neváhaly novou nemoc šířící se světem propagandisticky využít a navzájem se obviňovaly ze zavinění chřipkové epidemie. Kromě Číny a USA byla ze „zrození“ choroby podezírána i rakousko-uherská monarchie, ta zase prstem ukazovala na Rusko (odkud se do Evropy několik chřipkových vln už rozšířilo). Rusové pomyslný míček nepřehodili dále, revoluce tam řádící je zaměstnala natolik, že neměli ani kapacitu na počítání obětí chřipky, takže údaje o dopadech nemoci z této země dodnes chybějí. Naopak s jistotou lze říct, že ačkoliv se o této respirační chorobě mluví jako o španělské chřipce, rozhodně na Pyrenejském poloostrově nemá své kořeny.

Obě strany záměrně šířily poplašné zprávy o tom, že by nepřítel mohl použít chřipku jako biologickou zbraň. Ve Spojených státech tak někteří státní úředníci tvrdili, že infekci ve vojenských táborech a mezi civilním obyvatelstvem roznesli němečtí agenti, jindy byly údajně viděny v amerických rybolovných oblastech ponorky při vysazování infikovaných ryb. A také prý německá firma Bayer kontaminovala aspirinové tablety původci onemocnění. 

Kouřová clona

Zatímco zprávy o řádění infekce ve vlastních řadách se úzkostlivě tajily, informace o tom, jak chřipka decimuje protivníka, se často objevovaly v dobovém tisku. Zpravodajské agentury obou stran podávaly informace o zdravotním stavu nepřítele. Do Berlína tak dorazila zpráva, že americká armáda ve Francii má nápadně vysoké ztráty: na chřipku prý zemřelo třikrát víc vojáků, než padlo v boji. V červnu 1918 pak vídeňské noviny Neues Wiener Journal posměšně psaly: „Chřipka s následným smrtelným zápalem plic schvacuje americkou mládež, válečníci z druhé strany oceánu snášejí polní útrapy v evropském klimatu očividně špatně.“ 

Bylo to ovšem jen vypouštění kouřové clony, právě začátkem toho měsíce už nákaza zasáhla široké úseky západní fronty v departementu Aisne, přičemž nemoc, vyskytující se do té doby pouze u vojsk Dohody, začala zachvacovat i německé jednotky. Jednalo se o relativně mírný průběh onemocnění, nicméně vzhledem k tomu, že čtvrtina až třetina stavu všech císařských útvarů postupně onemocněla, představovalo to pro vedení bojových operací značnou komplikaci.

Rosa nebo yperit

V polních nemocnicích armád států zapojených do konfliktu nebylo jednoduché odlišit vysokou chřipkovou horečku od horečky způsobené infikovanými zraněními z boje, především ze začátku tak došlo omylem k několika případům zbytečných amputací končetin u relativně nezávažných zranění.

Vzhledem k rozsahu chřipky a neznalosti jejího původce nepřekvapí, že mezi vojáky kolovaly různé povídačky: člověk prý může ochořet, když na něj spícího pod širákem padá s rosou původce nemoci. Podle jiných měla chřipka představovat následek nasazení bojových plynů (vzhledem k tomu, že některé plyny, například yperit, jsou mutagenní, může stát tato teorie aspoň částečně na reálných základech). Objevily se i spekulace ohledně rozkládajících se mrtvol v zákopech či nedostatku žen na frontě, čímž údajně dochází k hromadění patogenních látek. 

Z fronty se chřipka rychle šířila mezi civilní obyvatelstvo Evropy a odtud v důsledku válkou podmíněných lodních transferů dále do celého světa. Na starém kontinentě byla v létě 1918, kdy končila první vlna, chřipka vnímána jako relativně mírná (díky poměrně nízké úmrtnosti), byť výrazně omezující běžné fungování společnosti (v londýnském obchodním domě Harrods například chybělo naráz 400 zaměstnanců, v Rakousku-Uhersku byl problém zajistit fungování úřadů apod.). Šlo ale jen o zlověstné ticho před bouří.

Hrůzy podzimu

Po jarní poměrně mírné vlně nabral chřipkový virus s podzimem novou sílu. Tentokrát už s ním byly spojeny miliony obětí a žádný kout na zeměkouli nezůstal ušetřen – virus se dostal na Sibiř či na Aljašku, stejně jako na odlehlé ostrovy v Pacifiku (na mikronéském ostrově Nauru zapříčinil úmrtí 36 % obyvatel ostrova). V polovině září onemocněl britský ministerský předseda David Lloyd George, na rozdíl od desetitisíců ostatních Britů, kteří chorobě podlehli v následující týdnech, ale přežil. Dne 20. září zemřel syn švédského krále, znovu onemocněl španělský panovník Alfons XIII.

V říjnu 1918 dosahovaly počty nemocných a zemřelých rekordních hodnot. Například v Německu se v tom měsíci nakazily dvě třetiny obyvatel a lidé byli víc pod tlakem chřipky než vojenských porážek. V Berlíně denně přibývalo 1 000–3 000 nových onemocnění. Stav se stal natolik kritickým, že do nemocnice v berlínském Westendu přijímali pouze pacienty s horečkou minimálně 41 °C. Vážně ochořel také kancléř Max von Baden, jenž nebyl schopen úřadovat. Jeho nejbližší rodina také onemocněla, nicméně podařilo se jim se uzdravit. Takové štěstí neměla rodina německého státního tajemníka Matthiase Erzbergera, pověřeného podpisem příměří v Compiegne – krátce před cestou se dozvěděl, že na chřipku zemřela jeho žena a syn. 

S vlastním příborem do kavárny

V hroutícím se Rakousku-Uhersku panovala ještě komplikovanější situace a úřady nedokázaly přijmout koordinovaná opatření. Také Praha chřipku těžce pocítila. Nezřídka nemocní kolabovali na ulicích. Výrazně přetížení lékaři v nemocnicích ošetřili až 200 osob denně, a přesto se nedařilo zajistit péči všem potřebným. Vzhledem k neznámému původci choroby spoléhalo se pouze na symptomatickou léčbu, přičemž nejčastěji užívaným lékem se stal aspirin (kvůli nedostatku účinných léčiv se ale někteří lékaři uchylovali i k pouštění žilou, které mělo při otoku plic ulevit srdci). Velmi oblíbený preventivněléčebný prostředek představoval alkohol. V Anglii byla od prosince 1918 na předpis whisky, v Praze se dal koupit vermut proti chřipce v sudech (při minimálním odběru 60 l). 

Velkou roli ve zvládání epidemie hrála prevence. Docházelo k plošné dezinfekci ulic, ke krátkodobému zavírání škol a zábavních podniků. Lékaři doporučovali zdravý životní styl stejně jako posilování plic hlubokým dýcháním na čerstvém vzduchu, důraz kladli na hygienu. Hostům restauračních zařízení se doporučovalo nosit si vlastní příbor a sklenici. Další opatření byla podobná jako v nedávné době při epidemii covidu – tedy omezení společenských kontaktů, pravidelné větrání, mytí rukou, opatrnost při zacházení s penězi apod. Někteří zaměstnavatelé vyžadovali, aby jejich zaměstnanci v rámci prevence pravidelně užívali chinin, důrazně doporučeny byly i výplachy úst a hrdla hypermanganem či lysoformem, což je přípravek na bázi formaldehydu. 

Vlna za vlnou

Ochranné roušky z gázy se ve střední Evropě používaly jen výjimečně, naopak ve Francii a Španělsku byly u zdravotnického personálu široce rozšířené. V USA se jejich používání standardně vyžadovalo ve veřejném prostoru (bez roušky lidé například nesměli nastoupit do tramvaje), nenošení roušky se trestalo pokutami i vězením. Navzdory důsledně vymáhaným opatřením mrtvých stále přibývalo (situace se stávala kritickou kvůli nedostatku rakví i osob, které by mrtvé pohřbily), až před Vánoci se zdálo, že je epidemie u konce. Opět se ale jednalo jen o falešný dojem – hned se začátkem roku 1919 nastoupila třetí vlna pandemie, opět provázená vysokou úmrtností.

Druhou vlnu výrazně ovlivnily politické zvraty – lidé se scházeli na demonstracích, velkých akcích při příležitosti ukončení války. Všechna tato setkání provázel lokální nárůst výskytu chřipky a úmrtnosti na ni. Třetí vlna potom souvisela s návratem vojáků do vlasti, kteří zákeřnou nemoc přinesli do svých domovských obcí. Jako dozvuk, ale stále ničivý, následovala v roce 1920 na mnoha místech světa ještě velmi nakažlivá čtvrtá vlna. Mezi těmito hlavními vlnami se objevovaly izolované případy chřipky a na mnoha místech propukaly lokální epidemie. 

Kdo s koho

Mohli bychom rozvíjet úvahy, zda by se bez války a jí podmíněných přesunů osob chřipkový virus tak úspěšně šířil světem, či nakolik španělská chřipka ovlivnila poslední fázi války. Stručně citujme ze vzpomínek německého generála Ericha Ludendorffa: „Naše armáda trpěla. Všude kolem dokola řádila chřipka, obzvlášť těžce byla postižena skupina vojsk Korunní princ Rupprecht. Byla to pro mne vážná věc, když jsem každé ráno od velitelů slyšel o velkých počtech výpadků kvůli chřipce i jejich nářky na slabost jednotek, pokud by teď Angličan přece jen zaútočil.“ 

Třetího října 1918 vedl Ludendorff  jednání s říšským kancléřem Maxem von Badenem, kdy jako zdůvodnění krachu německých vojenských operací uváděl masové nasazení tanků nepřítelem, nedostatek brambor a také chřipku. Choroba postihla oba znepřátelené bloky stejnou měrou, nicméně vyčerpané Německo a v posledních záchvěvech své existence se zmítající Rakousko-Uhersko byly ztrátami v důsledku chřipky zasaženy více než státy Dohody s čerstvými americkými posilami. 

Každopádně pokud bychom se pokusili porovnat Velkou válku a pandemii španělské chřipky stran jejich dopadů na lidské životy, nemoc jednoznačně vítězí. Zatímco ozbrojený konflikt si za čtyři roky připsal zhruba 15 milionů obětí, španělská chřipka zabila během necelých dvou let mezi 50 až 100 miliony lidí; ukázala se tedy jako výrazně smrtonosnější než tehdejší lidské zbraně.

Image

Čtěte také

Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Když král Harald Krásnovlasý v 9. století začlenil souostroví Orkneje do sjednoceného Norska, svěřil je svému „nejmilejšímu a věrnému příteli“ jménem Ragnvald Øysteinsson Mørejarl. Podle ság měl být tento mocný vikinský náčelník potomkem mytických postav Moře, Ohně, Větru a Sněhu, dále otcem legendárního zakladatele normandského vévodství Rolla a v 31. generaci prapředkem dnešního britského krále Karla III. Ragnvald ale zůstal na svém pevninském panství a na Orkneje roku 875 poslal jako správce s titulem jarla (hraběte) svého bratra Sigurda Øysteinssona, známého také pod přízviskem Mocný. Sigurd se zasloužil o dobytí Orknejí coby navigátor jedné z králových lodí.

Zabijte aspoň jednoho!

V divokých osmdesátých letech 9. století, kdy sever Evropy sužovaly vikinské nájezdy, se Sigurd Mocný spojil s neméně obávaným vikinským vůdcem Thorsteinem Rudým. Tito dva bojovníci zahájili odvážné tažení, jehož cílem bylo ovládnutí severního Skotska – území tehdy obývaného tvrdohlavým a houževnatým národem Piktů. 

Podle ság a středověkých kronik se vikingům podařilo podrobit si rozsáhlé oblasti včetně okolí dnešního Inverness, strategicky významného centra Skotské vysočiny při jezeře Loch Ness, kde se měla nacházet mocenská základna místního piktského vládce jménem Máel Brigte, přezdívaného Křivozubý. Přestože dnes může tato přezdívka znít úsměvně, tehdejší kontext nasvědčuje, že šlo o muže obávaného a zkušeného v boji.

K významnému střetu mezi Nory a Pikty došlo kolem roku 892, kdy Sigurd navrhl Máelu Brigtovi mírové jednání – šlo o obvyklý, ale občas též zrádný tah v dobách, kdy čest a klam často představovaly dvě strany téže mince. Podmínky zněly jasně: každá strana se dostaví pouze se čtyřiceti muži. Jenže Sigurd měl jiné plány. Místo čtyřiceti bojovníků přikázal, aby každý jeho jezdec s sebou vezl dalšího muže, takže měl k dispozici oddíl o osmdesáti mužích. Když se Máel Brigte dostavil na sjednané místo, rychle pochopil, že byl zrazen. Pohled na vikinské koně s dvěma páry lidských nohou na každém boku jej přivedl k zuřivosti. Jeho slova vstoupila do legend: „Zabijte alespoň jednoho, než sami padnete!“

Bitva byla vskutku nelítostná. Sigurd přikázal polovině svých mužů, aby sesedli z koní a obešli protivníka ze strany, zatímco zbytek podnikl čelní útok na piktské řady. Přes veškerou statečnost Máel Brigtových mužů byla jeho družina poražena a jejich vůdce padl.

Podivná smrt

Sigurd, opojený vítězstvím, nařídil useknout padlým nepřátelům hlavy a připevnit je k sedlům svých bojovníků jako symbol krvavého triumfu. Sám si na sedlo uvázal hlavu Máel Brigta – snad jako varování dalším odpůrcům. Tato hrůzná trofej se mu však stala osudnou. Při návratu se jeden z vyčnívajících zubů mrtvého protivníka zaryl Sigurdovi do lýtka. Co původně vypadalo jako nepatrné poranění, se záhy změnilo v hnisající, život ohrožující ránu. Infekce se rozšířila po celém těle a Sigurd podlehl otravě krve. Tak skončil slavný vikinský jarl, jenž přelstil své nepřátele, ale osud přelstít nedokázal.

Po Sigurdově smrti připadla správa Orknejí jeho synovi, který však vládl jen krátce – zemřel bezdětný během několika měsíců. V důsledku toho se vláda nad ostrovy vrátila zpět do rukou Ragnvalda Øysteinssona. I na něj čekal pohnutý osud. Nespokojení královi synové ho překvapili, obklíčili jeho dům a upálili ho i s šedesáti družiníky.

Image

Čtěte také

Bitva králů na dračích lodích: Střet u Svolderu je jednou z hádanek vikinské doby

Průmyslové potrubí, kterým proudí voda nebo chemikálie, trpí zanášením minerálními usazeninami, což v podobě vodního kamene ostatně známe i ze svých domovů. Tyto usazeniny zpomalují proudění, zvyšují opotřebení zařízení a leckdy vyžadují nákladnou údržbu. Existují sice změkčovače vody, chemická aditiva či speciální výstelky, všechny ale mají své limity.

Blyštivé řešení

Vědci z Riceovy univerzity v texaském Houstonu nyní přicházejí s překvapivě účinným řešením – potrubím potaženým syntetickými diamanty. Badatelé vytvořili diamantové povlaky pomocí mikrovlnné plazmové chemické depozice z plynné fáze, při které dochází ke vzniku pevné vrstvy přímo z plynů. Podrobnosti novinky popisuje odborný časopis ACS Nano.

Výroba diamantového povlaku začíná vháněním plynného metanu a vodíku do reakční komory, kde je mikrovlnné záření přetvoří na ionizované plazma. Dochází při tom k rozpadu molekul metanu a uvolněné atomy uhlíku vytvoří na křemíkovém podkladu nepatrné syntetické diamanty.

V dalším kroku výzkumníci ověřovali, která varianta si s usazeninami poradí nejlépe. Vzorky ponořili do přesyceného roztoku síranu vápenatého, aby simulovali vznik minerálních nánosů. Nejlépe dopadla dusíkem zakončená diamantová vrstva, na níž se vytvořilo více než desetkrát méně usazenin než na filmech zakončených kyslíkem, vodíkem či fluorem. Usazeniny se navíc objevovaly jen jako drobné, izolované krystalky, nikoli jako jednolitá tvrdá vrstva, která by šla špatně odstranit.

„Vzhledem k omezením soudobých metod narůstá poptávka po materiálech, které brání tvorbě vodního kamene, aniž by o ně bylo nutné neustále pečovat,“ uvádí vedoucí výzkumu Siang Čang (Xiang Zhang). „Naše práce reaguje na tuto poptávku povlakovým materiálem, který sám od sebe zůstává čistý.“

Výsledky výzkumu vědců Riceovy univerzity ukazují, že diamantové povlaky by se brzy mohly stát běžnou součástí nejen průmyslových potrubí, ale i zařízení pro odsolování vody, těžbu ropy a plynu či výrobu energie. Diamant tak možná najde další nečekané využití – jako extrémně odolný štít proti nečistotám.

Image

Čtěte také

Australský Queensland hlásí výskyt vzácného smrtícího patogenu v pitné vodě