Zpěváci a zpěvačky, kteří svou kariéru začali – a někdy i skončili – jako náctiletí, zpravidla spadají do jedné ze tří kategorií: Může se objevit mimořádně talentovaný mladičký autor, který si své písně skládá sám a také umí dobře zpívat. Jeho nadání si povšimne nějaký „lovec talentů“ a vynese ho na výsluní. Druhá možnost spočívá v tom, že má dotyčný opravdu krásný a zajímavý hlas, ale postrádá vlastní písně, proto je třeba ho takovými skladbami zásobit. A nakonec může jít o chlapce či dívku, kteří výborně vypadají, tudíž si je producenti vyberou jako tváře pro populární skladby, i když samotný jejich hlas nijak zvlášť nevyniká.

Pokračování či konce hudebních kariér pak bývají také velice různé. Ohlédněme se tedy za uplynulými osmi dekádami v populární hudbě, abychom viděli, jaké příběhy mladých interpretů zmíněná léta přinesla…

Exotický mladík

Psala se polovina 50. let, když sotva 15letý kanadský chlapec složil písničku pro dívku, do níž se tajně zamiloval. Byla o několik let starší, a mělo se snad dokonce jednat o slečnu, která mu nějaký čas dělala chůvu. V písni mladíček fantazíroval, že jejich věkový rozdíl nebude na překážku tomu, aby ho dotyčná objala a pevně přitiskla k sobě… S penězi, které mu půjčil jeho strýček, se dokázal dostat do nahrávacího studia a natočit singl. A pak se začaly dít věci!

Chlapec s překvapivě mužným hlubokým hlasem, ale také s lehce exotickým vzhledem po libanonských a syrských předcích dobyl snad všechny tehdejší hitparády. Paul Anka se svou skladbou Diana – kterou si Češi dodnes zpívají u táboráků jako „Dajánu“ – se proměnil v legendu.

Náctiletý zpěvák natočil také další velké hity jako Put Your Hand on My Shoulder nebo You Are My Destiny. Po dvacítce jeho úspěch mírně zeslábl, přesto v následujících desetiletích dál nahrával a koncertoval, přičemž se občas dostal i na první příčky žebříčků. Dnes 84letý Anka, třikrát rozvedený otec šesti dětí, pořád vystupuje a vyprodává haly. Jen ta úvodní slova jeho nejznámější písně „I’m so young and you’re so old“, tedy „jsem tak mladý a ty tak stará“, už dnes možná vyznívají poněkud zvláštně…

V začátcích rokenrolu

U kořenů rokenrolu stál ve 40. letech dospívající černošský chlapec Richard Pennimen. Na pódiu se začal objevovat už coby 14letý, záhy opustil školu a koncertoval s různými skupinami, jež využívaly jeho hlavní přednost – doslova božský zpěv, který natrénoval v několika kostelních sborech a pro potřebu nově vznikajícího žánru ho jen mírně modifikoval. Mladíček brzy získal přezdívku Little Richard a používal ji pak po celý život. Přestože si své největší hity jako Long Tall Sally připsal „až“ po dvacítce, ukázal, že v budoucí pop music budou mít své místo i dospívající tváře.

Další velká jména přinesla 50. léta. Osmnáctiletý Harry Webb natočil v roce 1958 úspěšný singl Move It, považovaný za vůbec první britskou rokenrolovou píseň. Obyčejně znějící příjmení si raději změnil podle Little Richarda a křestní jméno podle výrazu pro „útes“ – načež vstoupil na scénu Cliff Richard. Rocková legenda koncertuje i po šesti dekádách, a dokonce obdržela šlechtický titul „sir“, což znamenalo historicky první podobnou poctu pro populárního muzikanta. 

Naopak tragický příběh provází dalšího náctiletého z 50. let: Syn mexických imigrantů Ritchie Valens, původním jménem Richard Valenzuela, měl našlápnuto ke skvělé kariéře. V roce 1959 však coby 17letý zahynul při leteckém neštěstí na turné, kde účinkoval i hvězdný Buddy Holly. Jeho největší hit – původně mexická lidová La Bamba – je dnes známý spíš v pozdějším podání skupiny Los Lobos. Právě Valens však píseň uvedl do veřejného prostoru a zůstala po něm navždy jako připomínka jeho kratičkého života.

Stevie a Michael

Dodnes nejmladším vítězem americké hitparády v historii zůstává 13letý hoch, který v roce 1963 dobyl žebříčky se svou skladbou Fingertips. Pokud dodáme, že se jednalo o nevidomého černošského školáka Stevlanda Morrise, který vždy nosil tmavé brýle, bude hned jasno. Ano, i tady si interpret zvolil umělecké jméno, a protože šlo opravdu o velký zázrak, zrodil se Stevie Wonder. Chlapec zpíval, skládal, hrál na klavír i na další nástroje a první nahrávací smlouvu podepsal už v 11 letech. Zájem o něj na nějaký čas poklesl poté, co se mu v pubertě změnil hlas, ale v žádném případě nešlo o konec, nýbrž o nový začátek. Později Stevie Wonder svůj úspěch ještě překonal a ukázal, že dětské hvězdy mohou být stejně výrazné i v dospělosti.

Na počátku 70. let pak ovládl americkou hitparádu další 14letý Afroameričan, nicméně sláva pro něj neznamenala novinku: Zakusil ji už jako člen skupiny, kterou tvořil se svými sourozenci. Chlapec se jmenoval Michael Jackson a tentokrát nešlo o žádný pseudonym. Píseň Ben, s níž tehdy zvítězil, představovala vyznání lásky nezvyklému mazlíčkovi – konkrétně kryse – a mimochodem pocházela z hororového filmu. O další kariéře zpěváka se netřeba rozepisovat, ale opakovaně říkával, že jako člověk žijící od útlého věku v záři reflektorů nemůže být nic jiného než tak trochu podivín…

Nejmladší rekordmanka

Léta osmdesátá, doba synthpopu a mládeže s melírovanými vlasy a trvalou, byla pro náctileté zpěváky mimořádně příznivá. Druhá polovina dekády vynesla v Americe na vrchol dvě mladičké interpretky, Debbie Gibson a Tiffany. První z nich se v roce 1987 stala držitelkou dodnes nepřekonaného rekordu, když díky skladbě Foolish Beat coby nejmladší zpěvačka ovládla hitparádu s písní, kterou složila, nazpívala i produkovala. Debbie si veškeré své úspěšné písně oslavující bezstarostné mládí psala sama, což jí tehdy zajistilo i autorské ceny.

Rusovlasá Tiffany šla potom odlišnou cestou: Její největší hit I Think We’re Alone Now tvořil novou verzi starší oblíbené skladby z 60. let. Každopádně obě dámy stále vystupují, natáčejí, účinkují v muzikálech – a nebojí se shodit svou slávu v přiznaně „béčkových“ filmech jako Obří krajta versus aligátor, kde se s radostí nechají zmíněnými monstry rozsápat…

Holky odvedle

Jiné případy z té doby představují dívky, jejichž hity napsala skladatelsko-producentská trojice Mike Stock, Matt Aitken a Pete Waterman, určující svými chytlavými synthpopovými písněmi tehdejší tvář britské populární hudby. Jednou z nejmladších vítězek ostrovní hitparády z uvedené stáje se stala zpěvačka Sonia, která se svým mírně buclatým obličejem a rezavými vlasy ztělesňovala prototyp „holky odvedle“.

I pro mladičkou hvězdu australského seriálu Sousedé pak pánové napsali píseň, a dokonce jí zajistili letadlo, aby mohla nahrávat přímo ve studiu v Anglii. Kylie Minogue přitom nezůstala pouhou náctiletou nadějí, ale proměnila se v superstar žánru. Jednu z výjimek téměř totální americko-britské dominance v hudebním světě potom reprezentuje Francouzka Vanessa Paradis, která v roce 1987 coby 14letá uspěla v hitparádách po celé Evropě. Ačkoliv ji dnes známe spíš jako oceňovanou herečku, její skladba Joe le taxi se v rádiích dosud hraje.

Návrat teen popu

S koncem 90. let vtrhla na scénu jedna z nejznámějších náctiletých celebrit, blonďatá Američanka Britney Spears. Už od dětství účinkovala v muzikálech, reklamách i seriálech a posléze vrátila na výsluní teen pop, který na konci 80. let spíš mizel ze scény. Její image kombinující nevinnost školačky a lolitovskou dráždivost – spolu s vytrvalým tvrzením, že je stále panna – stála za obrovským úspěchem písně Baby One More Time, kterou nazpívala jako 16letá.

Následovalo několik roků mimořádné popularity a sláva přetrvala, i když zpěvačka překročila dvacítku. Nicméně opakující se skandály, pobyty v psychiatrických léčebnách, boj o dva syny a stálé pokusy o návrat na pódia – to vše ukazuje, že si krátká úspěšná kariéra v pop music může vybrat nemalou daň.

Z dětského televizního seriálu, respektive z popularity na nově vzniklé platformě YouTube vzešly i dva další idoly teenagerů z nultých a desátých let. Navzdory různým přešlapům však oba zmínění zpěváci zvládli „přestup“ mezi dospělé mnohem lépe a dnes jako třicátníci patří ke stabilním postavám showbyznysu. Miley Cyrus, dcera country zpěváka Billyho Raye Cyruse, se nejdřív proslavila v seriálu Hannah Montana, později ovšem image nevinné dívenky opustila, což u publika vyvolalo nemalý poprask – nicméně i dětské hvězdičky vyrostou a chtějí třeba vypadat přitažlivě.

Kanaďan Justin Bieber si pak získal popularitu jako 15letý díky písním na YouTube a jeho kariéra ukazuje nové možnosti současné doby: Podařilo se mu dostat na vrchol hitparády, aniž by vydal jediné album. A jeho skladby z dob, kdy mu ještě nebylo dvacet, patří na YouTube dodnes k nejhranějším.

Zpěvačky i skladatelky

Novou výraznou stopu v současné pop music zanechaly náctileté slečny nejen s hezkou tváří, ale především s vynikajícím hlasem, skladatelky a textařky, které jejich brzká kariéra v žádném případě nesemlela. Taylor Swift podepsala první profesionální smlouvu jako 14letá a dlouhohrající desku vydala v šestnácti. Navíc trvala na tom, aby se alespoň zčásti jednalo o autorský počin, protože pro ni bylo vždy důležité zpívat o vlastních prožitcích a pocitech. Obrovské úspěchy v podobě cen Grammy v době, kdy ještě ani nebyla plnoletá, ji přitom nepoznamenaly a její kariéra stabilně pokračuje i po třicítce. Dnes jde o nejposlouchanější interpretku na serveru Spotify a se jměním 1,6 miliardy dolarů o nejbohatší zpěvačku vůbec.

Také Billie Eilish zahájila kariéru jako 14letá a na písních spolupracovala se starším bratrem Finneasem. Rychlý úspěch vedl mimo jiné k tomu, že se v roce 2020 coby teprve 18letá stala nejmladší interpretkou, která kdy obdržela nabídku složit píseň pro film o Jamesi Bondovi. Nakonec jí skladba No Time to Die vynesla i Oscara a také ona patří mezi ty, kdo se chtějí vyzpívat z toho, co sami mladí lidé prožívají.

Image

Čtěte také

Slavní a zranitelní: Hudební ikony umírají dřív než jejich méně známí kolegové

Vitamin C, obvykle spojovaný s imunitou a nachlazením, může přinášet i jeden doposud neznámý zdravotní benefit. Nová studie vědců z Technologické univerzity v Sydney a Woolcockova institutu, kterou publikoval odborný časopis Environment International, naznačuje, že tento dostupný antioxidant dokáže tlumit zánět a buněčné poškození vyvolané každodenní expozicí prachových částic PM₂,₅ – jedné z nejnebezpečnějších součástí městského smogu.

Nebezpečné částice

Ultrajemné prachové částice PM₂,₅ vznikají hlavně při spalování benzínu, nafty a plynu, ale také při požárech či prachových bouřích. Protože jsou menší než 2,5 mikrometru, snadno pronikají hluboko do plic a přispívají ke vzniku astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci, plicní fibrózy nebo třeba rakoviny plic. Jednoduše řečeno: před částicemi PM₂,₅ se prakticky nedá uniknout – jsou všude kolem nás.

Australští vědci nedávno testovali účinky vitaminu C na myších a na lidských plicních buněčných kulturách s poměrně překvapivými výsledky. I nízká expozice částic PM₂,₅ může podle vědců představovat spouštěč zánětů a vystavovat buňky oxidačnímu stresu. Mitochondrie, tedy buněčné elektrárny extrémně citlivé na toxiny, se při expozici těchto ultrajemných prachových částic začaly deformovat: bobtnaly, fragmentovaly a nadměrně produkovaly volné radikály. Lidské plicní buňky vykazovaly sníženou životaschopnost a aktivovaly procesy typické pro chronická respirační onemocnění.

Podání vitaminu C u myší i u plicních buněčných kultur zmírňovalo téměř všechny zmíněné negativní účinky. Zánětlivé markery klesly, aktivita antioxidačních enzymů se obnovila a mitochondrie si udržely zdravou strukturu i funkci. Zdá se, že vitamin C dokáže zastavovat dominový efekt, kterým prachové částice PM₂,₅ ničí buňky. Zdravotní benefity, a také bezpečnost, ale bude nutné ještě potvrdit v klinických testech na lidech.

Kolik vitaminu C je potřeba?

Dávka použitá na myších odpovídala zhruba 1 000 mg denně u člověka. To je zhruba desetinásobek doporučené denní dávky (95 mg pro ženy a 110 mg pro muže), nicméně jde stále o množství, které je pod hranicí považované za bezpečnou (2 000 mg denně).

Sami autoři studie nicméně varují před laickou sebemedikací. Nadbytek vitaminu C sice většinou není nebezpečný, může ale způsobit zažívací potíže a u lidí s některými zdravotními komplikacemi i vážnější problémy. Podle odborníků je proto před nasazením podobně vysokých dávek vitaminu C žádoucí porada s lékařem.

Podle vedoucího autora Briana Olivera jde o „první náznak dostupné, levné a potenciálně účinné prevence“ proti zdravotním rizikům způsobených znečištěným ovzduším, tedy problému, který se týká stovek milionů lidí po celém světě. A protože dnes víme, že neexistuje žádná bezpečná úroveň znečištění, i malý ochranný efekt může mít velký význam. 

Image

Čtěte také

Přeceňovaný vitamín C: Jaké jsou nejčastější mýty o jeho účincích?

Mezi litevským velkoknížectvím a moskevským velkoknížectvím existovala od nepaměti neutuchající rivalita, která vyústila v četné konflikty, známé jako rusko-litevské války (1512–1522). Oba státy si totiž činily nárok na dědictví po prvním ruském státě, Kyjevské Rusi, a horlivě zabíraly jeho bývalá území.

Dva kohouti na smetišti

Litva nejdříve využila tatarského jha nad ruskými knížectvími a postupně si podmanila západ bývalé Rusi. Z toho důvodu tvořili většinu jejích obyvatel pravoslavní východní Slované. Ve zbylých knížectvích někdejší Kyjevské Rusi vyvrcholila v 15. století konsolidace moci moskevského velkoknížectví, jehož vládnoucí rurikovská dynastie se zbavila závislosti na Tatarech a vytvořila jednotný silný stát.

Moskevský velkokníže Ivan III. (1462–1505) poté pokračoval v expanzi na západ a činil si nárok na vrácení všech východoslovanských oblastí. Na počátku 16. století se mu podařilo odejmout Litvě třetinu území. Po krátkém míru zahájil s Litevci na konci roku 1512 další válku Ivanův syn velkokníže Vasilij III. (1505 až 1533). Bezprostřední záminkou bylo demonstrativně násilné zatčení ovdovělé královny a velkokněžny Heleny, které přikázal její švagr, nový polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Jagellonský (1506 až 1548). Jelikož byla sestrou Vasilije III., jednalo se o těžkou urážku rurikovské dynastie. Závažnějším důvodem pro vztyčení válečné standarty se však stala nová smlouva mezi Litvou a krymským chanátem, který dostával finanční podporu, aby mohl útočit na moskevský stát.

Dobytí Smolenska

V roce 1512 začala válka ruským obléháním pevnosti Smolensk, která představovala nejsilnější východní výspu polsko-litevské unie. Obránci během dvou roků odrazili všechny pokusy o ztečení silných hradeb a zdálo se, že Rusové si na nich vylámou zuby i na jaře 1514, kdy se kolem města rozložilo nové vojsko, které navíc střílelo z 300 děl. Nakonec Smolensk padl do ruských rukou v důsledku zrady velitele posádky 30. července 1514 a již o den později velkokníže Vasilij III. slavnostně vtáhl do dobytého města. Nicméně se nespokojil se získáním klíčového opěrného bodu na horním toku Dněpru a již začátkem srpna vyslal na Litvu další invazní vojska. Jejich celkovou sílu odhadovali ruští historici maximálně na 12 000 mužů, zatímco doboví polští kronikáři přehnaně psali o 40 000 nepřátel.

Mezitím svěřil polský král a litevský velkokníže Zikmund I. velení vojska pro znovudobytí Smolenska knížeti Konstantinu Ivanoviči Ostrožskému. Kníže, který odvozoval svůj původ od volyňských knížat z rodu Rurikovců, měl bohaté zkušenosti z boje s Tatary i Moskvany. Sílu jeho armády historici odhadují na 7 000 mužů. Jednalo se vesměs o litevské bojovníky, neboť velká část polské šlechty od počátku války mobilizaci ignorovala. Teprve v létě 1514 se sešlo 9 000 mužů polských jednotek v Minsku. Poláci i Litevci najali též mnoho žoldnéřů ze střední a západní Evropy.

Zikmund I. měl k dispozici dobře vycvičenou a těžce vyzbrojenou jízdu, ženijní vojsko i dělostřelectvo, takže mohl se svým vojskem postoupit až k městu Borisov vzdálenému 250 kilometrů od Smolenska. Zbytek vojska táhl pod velením knížete Ostrožského směrem na Oršu, ležící sto kilometrů západně od Smolenska. Celková síla polsko-litevského vojska u Orši činila podle ruských pramenů asi 12 000 mužů.

Jezdci na křídlech

Moskevský velkokníže vyslal naproti polsko-litevské armádě jednotky také o síle zhruba 12 000 mužů, a to a pod vedením Ivana Andrejeviče Čeljadnina. Vojsko se přesunulo do oblasti kolem Vitebska, kde rozbilo tábor. Podle pokynů velkoknížete měli vojáci nejprve pouze pozorovat pohyby nepřátelských jednotek, což vzhledem k názorovým rozdílům mezi velitelem Čeljadninem a formálně nejvyšším velitelem knížetem Michailem Ivanovičem Bulgakov-Golicynem bylo zcela ignorováno, takže vojsko vyrazilo vstříc nepříteli směrem na Oršu.

Ráno 8. září 1514 v devět hodin stálo celé polsko-litevské vojsko tři kilometry na východ od Orši v zákrutu řeky Dněpr, čímž bylo ze tří stran obklopeno vodou. Jeho postavení odpovídalo takzvané staropolské tradici, jejímž cílem bylo vázat protivníkovu armádu ve středu jejích linií, aby ji potom pomocí polské těžké jízdy umístěné na křídlech mohli rozdrtit. Střed polsko-litevských formací tvořila v nejpřednějších liniích pěchota včetně části dělostřelectva. Formace pěchoty s dělostřelectvem stála uprostřed mezi kontingentem jezdců polské jízdy pod velením Wojciecha Sampolińského na levém křídle, zatímco na pravém stáli ve stejné síle Litevci a Rusíni v čele s knížetem Ostrožským.

Ukrytí pěšáci a děla

Na levém křídle, kousek za Sampolińským, stál Świerczowski se svou polskou těžkou jízdou, zatímco za jednotkami Ostrožského se nacházelo vojsko knížete Jerzyho Radziwiłła přezdívaného Herkules. Obě křídla posilovaly ještě zálohy polské těžké a litevské lehké jízdy. Zbytek pěchoty s většinou dělostřelectva se ukryl v úvozu v zalesněné oblasti. Vypadalo to, že velký hetman Ostrožský počítal s masivním útokem moskevských jednotek na tomto místě a včas učinil protiopatření.

Moskevská armáda, tvořená pěti seskupeními, byla rozmístěna v tradiční bitevní formaci. Ve středu se rozložily nejlepší jednotky sestávající z muromských, velkoknížecích a tulských vojáků pod velením Čeljadnina. Před něj se v široké formaci postavil pluk bývalého údělného knížete Ivana Ivanoviče Temky Rostovského. Na pravé straně stál pluk knížete Michaila Ivanoviče Bulgakov-Golicyna. Na levé straně byl připraven pluk pod velením knížete Andreje Obolenského. Zálohy se nacházely vzadu za těmito jednotkami.

První zaútočili Rusové

Kolem poledního vydal velitel největšího moskevského uskupení jednotek Čeljadnin povel k útoku. Bulgakov-Golicyn zaútočil se svým plukem z pravého křídla jako první a pokusil se obchvátit nepřítele na polském levém křídle. Proti němu se postavil Sampoliński se svými jezdci, aniž by vyčkal na Ostrožského rozkaz k útoku. Nicméně ho překvapil mimořádně silný výpad Moskvanů, takže se za velkých ztrát stáhl na výchozí pozici.

Za podpory lehké jízdy Jana Amora Tarnowského se Sampoliński ještě dvakrát, leč pokaždé neúspěšně, pokusil o protiútok. Teprve Świerczowského těžká jízda zcela rozmetala nepřátelské jednotky pod velením Čeljadnina a jejich zbytky zatlačila směrem k Dněpru. Tím se Čeljadnin dostal do kleští. Neblaze zapůsobily jeho spory s knížetem Bulgakovem-Golicynem, který mu úmyslně nepřišel na pomoc. Podobné neshody pramenily z hádek o to, který velitel pochází ze starobylejšího rodu, a tudíž má právo převzít velení.

Past s děly sklapla

V poledne zaútočily moskevské jednotky knížete Temky Rostovského též na křídlo pod velením Ostrožského, který přikázal svým jednotkám, aby provedly stažení směrem k újezdu. Tam se nacházela část polsko-litevské pěchoty a téměř celé dělostřelectvo. Válečná lest mu vyšla. Moskevská jízda špatně odhadla situaci a následovala Ostrožského jednotky směrem do úzkého úvozu k Dněpru, kde se spolu s pěchotou dostala do silné palby z ručnic a děl. Dělová koule zabila například moskevské vojevůdce Temku Rostovského a Obolenského. Jejich jednotky byly zdecimovány.

Zničení jednotek Temky Rostovského a Obolenského znamenalo začátek zkázy ruské armády. Ostrožský zavelel ke generálnímu útoku a postavil své jednotky se zálohami proti hlavním silám moskevské armády, která utrpěla těžké ztráty. Čeljadninovi se jen s velkou námahou podařilo dostat k zadním zálohám, jenže ho pronásledovala polská těžká jízda Świerczowského a Radziwiłła. Moskvané prchali před polskými i litevskými jezdci až k řece Kropiwně, vzdálené čtyři kilometry od bitevního pole, kde mnoho prchajících utonulo.

Kolem šesté hodiny večer bitva skončila, nicméně pronásledování rozprášených ruských jednotek trvalo až do půlnoci. Jeden ze zakladatelů moderní ruské historiografie, Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal, že litevská vojska dosud nikdy nedosáhla tak slavného vítězství nad Rusy.

Odměna pro vítěze

Podle polské propagandy přišli Moskvané o 30 000 mužů. Tato čísla jsou nepochybně nadsazená. S jistotou víme, že podle polsko-litevských dokumentů bylo zaevidováno 611 zajatců z řad ruské aristokracie – včetně Čeljadnina a knížete Bulgakov-Golicyna. 

Litevský veliký hetman Ostrožský se stal hrdinou polsko-litevské unie a dostalo se mu přízviska Scipio Ruthenus, což odkazovalo na římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem. Ostrožský podobně jako římští vojevůdci absolvoval slavnostní triumfální pochod hlavním městem. V několika oslavných spisech byl dokonce srovnáván s Alexandrem Makedonským. Na památku vítězství mu bylo uděleno též privilegium postavit ve Vilniusu, katolickém hlavním městě litevského velkoknížectví, dva pravoslavné kostely. Zmíněné svatostánky Svaté Trojice a sv. Mikuláše dodnes patří k nejpůsobivějším příkladům pravoslavné církevní architektury v Litvě.

Ztracená prestiž Rusů

Bitva u Orši neznamenala pro poražené Moskvany zásadní prohru, neboť polsko-litevské jednotky byly příliš vyčerpané, než aby ještě před zimou dokázaly obsadit Smolensk. Válka pokračovala menšími pohraničními potyčkami a nájezdy a skončila v roce 1522. Přesto měla porážka u Orši pro Rusy neblahé důsledky. Snížila vážnost moskevského velkoknížete jako potenciálního spojence a posílila prestiž polsko-litevské unie.

Na sjezdu císaře Maxmiliána I. Habsburského, českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského a jeho bratra polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda I. Starého v červnu 1515 ve Vídni se totiž císař slavnostně zřekl podpory moskevského velkoknížectví. Spojenecké vztahy mezi Habsburky a Jagellonci potvrdila i sňatková dohoda, která o jedenáct let později umožnila Habsburkům dosednout na český trůn.

V analýze důsledků bitvy u Orši psali ruští historici oprávněně o „katastrofě elit“ moskevského státu, která na půl století zastavila útočnou sílu expanze na západ. Navíc na „Moskovii“ čekalo nejtemnější období jejích dějin od tatarského vpádu. Vasilijův syn car Ivan IV. Hrozný zahájil krutovládu a po ní následovalo smutnoje vremja či krátce smuta, během níž se Poláci dokonce načas zmocnili ruského trůnu. 

Image

Čtěte také

Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Astronomové sledují v pořadí již třetí známé mezihvězdné těleso, které prolétá Sluneční soustavou. V roce 2017 jsme objevili protáhlou planetku 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS. Pro vědce je to skvělá příležitost rozšířit si obzory za hranice Sluneční soustavy. A jak se ukazuje, rozhodně to stojí za to.

V uplynulých týdnech mohli vědci v reálném čase sledovat, jak mezihvězdná kometa 3I/ATLAS začala zhruba ve vzdálenosti 2,5 AU od Slunce postupně zjasňovat. Zřejmě došlo k aktivaci celé vrstvy ledu komety, která na rozdíl od jiných komet postrádá prachový obal. Na kometě 3I/ATLAS podle všeho probíhá intenzivní kryovulkanismus, což čekal jen málokdo.

Podezřele kovová kometa 

Dalším překvapením bylo, když vědci analyzovali záři komety. Její spektrum je totiž velmi podobné záři uhlíkatých chondritů, primitivních meteoritů z dávné minulosti, které obsahují hodně kovů, jako je železo nebo nikl. 

Josep Trigo-Rodríguez ze španělského Institutu vesmírných věd (ICE – CSIC) a jeho kolegové se proto domnívají, že 3I/ATLAS má podobné složení. Podle vědců by takové složení mezihvězdné komety mohlo vysvětlit její mohutnou kryovulkanickou aktivitu. Jakmile se kometa zahřeje a roztaje na ní led, voda začne reagovat s kovy v nitru komety. Takové procesy by uvolnily další energii, která na ní pohánějí kryovulkány. Podrobnosti svého výzkumu vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii na preprintovém serveru arXiv.

Neobvyklá kombinace chemické aktivity za přítomnosti kovů a kryovulkánů se hodně liší od toho, jak si obvykle představujeme komety. Podle stávajících představ jsou komety špinavé sněhové koule s mizivým obsahem kovů a jejich aktivitu pohání Sluncem ohřívající ledový povrch. Jak se ale zdá, komety jsou mnohem rozmanitější.

Image

Čtěte také

Mezihvězdní návštěvníci ve Sluneční soustavě: Jak velké riziko pro Zemi představují?

V roce 2010 objevili hledači mamutích klů v severovýchodní části Sibiře zmrzlé tělo mamuta srstnatého. Ukázalo se, že Juka, jak tuto zmrazenou subfosilii pojmenovali, je jedním z nejlépe zachovaných mamutů na světě. Od té doby je v centru pozornosti vědců, kteří se ho snaží prozkoumat mnoha různými způsoby, včetně například výzkumu na molekulární úrovni.

Tým vedený Love Dalénem a Emiliem Mármolem Sánchezem ze švédského Centra pro paleogenetiku nyní dosáhl významného úspěchu, když se jim podařilo izolovat a přečíst RNA starou téměř 40 tisíc let, což z ní dělá nejstarší získanou RNA na světě.

Křehká RNA

Zatímco DNA prozrazuje informaci o genomu daného organismu, RNA odhaluje, jaké geny byly aktivní v době smrti. Díky tomu mohou vědci například zjistit, jak fungovaly mamutí svaly nebo jaké procesy uvnitř buněk v posledních okamžicích života mamuta probíhaly. Zároveň platí, že dávná RNA se analyzuje mnohem obtížněji než DNA.

Řetězce dvoušroubovice DNA připomínají zapnutý zip a jsou díky tomu poměrně odolné. Molekulu RNA tvoří jen jediný řetězec nukleové kyseliny. Proto je RNA mnohem křehčí a podstatně snadněji a rychleji podléhá zkáze, zřejmě hlavně díky působení enzymů v buňkách. Obvykle se rozpadá během několika dní. V případě Juky vědci vsadili na to, že pokud mamut zmrzl dostatečně rychle, mohl led tyto enzymy zastavit dřív, než RNA zanikla.

Poklad ze sibiřského ledu

Ukázalo se, že tento předpoklad byl správný a výsledkem je sklizeň celé řady molekul RNA. Badatelé přečetli přes 340 molekul mRNA, která slouží při výrobě proteinů, přes 900 molekul RNA, které nekódují proteiny, a také zhruba 60 krátkých molekul mikroRNA. Přečtené RNA odpovídají svalům, což podle vědců dokládá, že nejde o kontaminaci, a že skutečně přečetli RNA mamuta. Úspěch paleogenetiků uveřejnil vědecký časopis Cell. 

Vzorec genové aktivity ukázal převahu pomalých, vytrvalostních svalových vláken – svalů stvořených na dlouhé zimní pochody po mamutí stepi. V RNA se navíc objevily i signály buněčného stresu, tedy geny zapojené do nouzového metabolismu. To se shoduje s předchozími teoriemi, podle kterých mamuta mohli napadnout jeskynní lvi a možná ho i usmrtit. Sekvenování RNA zároveň vyřešilo kuriózní záhadu. Yuka byla v literatuře dlouho označována za samici, nově získané RNA i DNA ale nesou jasné znaky chromozomu Y. Yuka byl tedy samcem. 

Podle profesora evoluční genomiky Daléna může výzkum starověké RNA otevřít úplně novou kapitolu paleogenetiky. Nejenže lze přímo sledovat aktivní geny v okamžiku smrti zvířete, ale do budoucna by se mohlo podařit analyzovat i RNA z mamutích vlasových folikulů. To by vědcům umožnilo zjistit, jaké geny byly odpovědné za typickou srst mamutů – klíčovou adaptaci na dobu ledovou.

Image

Čtěte také

V mrazem vysušené kůži mamuta vědci poprvé objevili fosilní chromozomy

Návrat na Titan

• Dragonfly

Když pouzdro Huygens v roce 2005 nahlédlo pod hustá mračna Saturnova měsíce Titanu a odhalilo metanová jezera a mlhavou krásu onoho zajímavého světa, otevřelo tím dveře k dalším dobrodružstvím. A jedno takové už se dokonce chystá: Americká kosmická agentura se rozhodla, že tamní oranžové planiny prozkoumá speciálně navržený dron a pomůže najít odpovědi na další otázky, jež přinesla nejen mise Cassini–Huygens.

Tentokrát však nepůjde o pouhý demonstrátor, nýbrž o plnohodnotný létající stroj s řadou vědeckých zařízení. Uvedené přitom v žádném případě neznamená, že by se nejednalo o průkopnický počin, právě naopak – ve skutečnosti NASA plánuje zatím svoji nejodvážnější a nejambicióznější misi. 

Do čtyř tisíc metrů

Dragonfly neboli „vážka“, jak vědci jedinečný stroj nazývají, nebude žádný drobeček. S hmotností přibližně 450–500 kg a s rozpětím přesahujícím 3 metry se velikostně přiblíží největším marsovským roverům Perseverance a Curiosity. Místo kol však k pohybu využije křídla, respektive osm rotorů o průměru 1,35 metru, jež se budou nacházet v párech po stranách jeho těla a umožní mu pohybovat se rychlostí asi 36 km/h. Půjde tak v podstatě o oktokoptéru.

Jako zdroj energie poslouží radioizotopický termoelektrický generátor o výkonu 70 W, kterým se Dragonfly rovněž podobá již zmíněným marsovským vozítkům. Generátor se bude nacházet v zadní části ve válcovém pouzdře spolu s dobíjecími bateriemi, zatímco „hlavička“ plná vědeckého vybavení na opačné straně bude mít místo očí kamery mapující terén. Právě svým specifickým tvarem připomíná dron vážku, a odtud i jeho název. Na spodní části pak ponese přistávací ližiny a celkově bude na výšku měřit asi 1,5 metru.

Počítá se rovněž se selháním: Stroj by měl být schopen letu i bez jedné lopatky či motoru. Kvůli vzdálenosti od Země ovšem nepůjde jeho pohyb ovládat v reálném čase, a proto se bude vše odehrávat v autonomním režimu. Výzvu tvoří také silná radiace a teploty klesající až k −179 °C, zatímco hustá atmosféra Titanu a slabá gravitace znamenají, že je letový výkon pro danou hmotnost asi 40krát nižší než na Zemi. Samotný let potrvá vždy asi půl hodiny, dron během něj vystoupá do výšky až 4 km a urazí zhruba 10 km. Poté bude následovat dobíjení baterií z generátoru, trvající necelých 200 hodin.

Přísady do prapolévky

Dragonfly představuje především astrobiologickou misi, jež má posoudit mikrobiální obyvatelnost a studovat prebiotickou chemii na různých místech Titanu. Saturnův souputník připomíná ranou Zemi: Jeho povrch obsahuje komplexní chemické látky bohaté na uhlík, a dokonce se tam může vyskytovat jak (přechodná) kapalná voda, tak kapalné uhlovodíky, jež mohou tvořit prebiotickou primordiální polévku. Mise tak možná najde odpovědi i na otázky ohledně vzniku života na modré planetě.

Po startu na raketě Falcon Heavy od SpaceX, plánovaném na rok 2028, čeká Dragonfly šestiletá cesta k Titanu. Přistát by měl v oblasti Shangri-La a následně se pohybovat směrem k impaktnímu kráteru Selk. Popsaná odvážná výprava má opět ambice posunout robotický průzkum Sluneční soustavy na zcela novou úroveň. Obří „vážka“ se podrobněji zaměří na jeden z nejzajímavějších světů, jaké jsme dosud ve vesmíru našli, a její dobrodružství se tudíž určitě vyplatí sledovat.

Rušno nad rudou planetou

• MarsBird-VII, PYTHIA, MSH

Velmi reálné se zdá také vyslání kvadrokoptéry MarsBird-VII v rámci čínské marsovské mise Tchien-wen 3 (Tianwen). Zhruba čtyřkilový dron se čtveřicí rotorů po vzoru NASA plánuje lidová republika využít pro odběr vzorků a jejich dopravu na Zemi. Konečná architektura ještě zdaleka není hotová, ale Číňané na popsaném stroji pracují a zůstává jen otázkou času, kdy se dozvíme víc podrobností.

Ve studiu rudé planety „ze vzduchu“ hodlá pokračovat i NASA. Po triumfálním úspěchu vrtulníčku Ingenuity se mluví o dalších konceptech, včetně dronu PYTHIA, navrženého pro průzkum lávových jeskyní v oblasti Arsia Mons. Jeho protějšek MSH alias Mars Science Helicopter by zas mohl nést 2–5 kg vědeckého vybavení a zaměřit se na oblasti, kam se rovery nedostanou. Možnost představuje i využití vrtulníčku pro sběr kapslí se vzorky půdy, které už nyní shromažďuje Perseverance.

Všechny zmíněné stroje znamenají pokrok v průzkumu Sluneční soustavy a postupně bude obdobných počinů přibývat. Mise jako Dragonfly či PYTHIA nás zavedou do dosud neprobádaných koutů a zatím můžeme jen hádat, jaká tajemství vesmíru nám umožní odhalit.

Image

Čtěte také

Létající vesmírní pionýři: Balony na Venuši, padáky na Titanu a vrtulník na Marsu

Setkání s tanky T-34 znamenalo pro německé vojáky v roce 1941 velmi nepříjemné překvapení, jelikož se ukázalo, že zdaleka ne všechny Stalinovy obrněnce jsou slabé a zastaralé, jak obvykle tvrdila nacistická propaganda. Následovala tudíž kompletní revize již běžícího projektu nového středního tanku, z něhož se pak stal slavný PzKpfw V Panther. 

Také v SSSR ale vývoj pokračoval, neboť navzdory nepochybným kvalitám vykazovalo „téčko“ též četné nedostatky. Do výzbroje Rudé armády se posléze dostal T-34/85 se silnější výzbrojí a rozbíhaly se práce na zcela nových středních tancích. To však vyvolalo reakci na straně Hitlerovy říše, kde se hledala mimo jiné cesta ke zlepšení parametrů už tak obávaných pantherů.

Konstrukce s motorem napříč

Již na konci roku 1940, kdy se rozbíhala sériová produkce T-34, se objevily i první kroky k jeho budoucí modernizaci. Konstruktéři si totiž dobře uvědomovali některé jeho slabiny, zejména pouze dvoumístnou věž, kde musel velitel zastat i úlohu nabíječe. Projekt T-34M tudíž počítal například s větší třímístnou věží, avšak nevznikl ani prototyp, neboť absolutní přednost měla sériová výroba „téčka“. 

Dalším pokusem se stal T-43, který vznikl roku 1942 a vedle kýžené prostornější věže přinášel i zesílení pancéřové ochrany. Testy prototypů působily slibně, ale Josif Stalin preferoval vylepšení T-34. Nová věž tak byla upravena pro 85mm dělo ZIS-S-53 a umístěna na korbu „čtyřiatřicítky“, čímž vznikl typ T-34/85. Mělo ale jít jen o dočasné řešení, jelikož ve městě Nižnij Tagil (kam byla evakuována konstrukční kancelář z Charkova) běžel od roku 1943 projekt zcela nového tanku. Alexandr Morozov, který se podílel i na T-34, usiloval především o zesílení ochrany, ale bez poklesu pohyblivosti. Další přestavba k tomu ale nestačila, a tak vozidlo  s pracovním názvem Objekt 136 představovalo zcela nový design. 

První prototyp zahájil testy v lednu 1944 a obrněnec obdržel jméno T-44/85, odkazující k faktu, že opět nesl 85mm kanon ZIS-S-53. Později přibyl ještě obrněnec T-44/122 osazený dělem D-25-44T ráže 122 mm. Nový design se od T-34 odlišoval mimo jiné odpružením na bázi torzních tyčí či nezvyklou montáží motoru napříč, což od první chvíle budilo kritiku a obavy. Morozov ale na tomto řešení trval a zkoušky posléze potvrdily, že jeho koncepce přináší řadu pozitiv. Najevo ale vyšly také některé slabiny T-44, zejména nedostatečné pancéřování, což se ukázalo při srovnávacích zkouškách s kořistním pantherem. Vznikly tudíž celkem tři generace prototypů T-44 a definitivní podoba tanku byla formálně přijata do služby až v listopadu 1944, načež začala sériová produkce.

Příliš pozdě na použití v boji

„Čtyřiačtyřicítka“ nabízela mnohem silnější pancéřování než T-34, což se logicky odráželo ve vyšší hmotnosti. Maximální rychlost tak o něco  málo poklesla, ovšem nový tank se lépe řídil a díky torzním tyčím nabízel také lepší pohyblivost v terénu. Oproti T-34, jehož vnitřní prostory se vyznačovaly extrémní stísněností, poskytoval osádce příjemnější pracovní podmínky. Z té také vymizel muž, jenž seděl vedle řidiče a zastával roli radisty a kulometčíka. Radiostanici v T-44 tudíž ovládal velitel, zatímco pevně montovaný (takzvaný kursový) kulomet v čele korby obsluhoval řidič. 

Tank se vyznačoval také lepším rozhledem z korby i věže, na čemž se podílely nové periskopy. To vše ovšem logicky znamenalo nezbytnost vyškolení osádek, které se rozběhlo na konci roku 1944 spolu se sériovou produkcí T-44. Výroba nicméně nedosahovala příliš vysokého tempa, což souviselo s probíhajícími ofenzivami Rudé armády, pro které se musely zajišťovat kontinuální dodávky obrněnců T-34/85. Nové T-44 se tak dostaly do výzbroje několika tankových brigád, ale chyběly vycvičené osádky a zásoby náhradních dílů, a proto na bojové nasazení proti třetí říši již nedošlo. Několik útvarů „čtyřiačtyřicítek“ se poté přesunulo na Dálný východ a někdy se vyskytují neurčité zprávy o jejich použití v samém závěru ofenzivy v Mandžusku, avšak vesměs převažuje názor, že T-44 do války aktivně nezasáhl.

Jediný případ jeho operačního nasazení tudíž představuje invaze do Maďarska v roce 1956. Sériová produkce T-44 skončila už v roce 1947, protože přednost dostal tank T-54, který zkombinoval korbu T-44 a novou věž se 100mm  kanonem D-5T. Právě zrození T-54 se tedy často označuje za nejdůležitější historický příspěvek jinak téměř zapomenuté „čtyřiačtyřicítky“.

Hitlerovy požadavky

Také v případě německého PzKpfw V Panther se už od počátku předpokládala jeho modernizace, a to i na podnět samotného Adolfa Hitlera. Ten totiž prakticky u všech tanků vždy žádal silnější ochranu a výkonnější výzbroj. Původní plány pantheru počítaly s čelním 60mm pancířem, avšak nacistický diktátor v květnu 1942 doplnil schválení sériové produkce příkazem zesílit jej na 80 mm. Záhy požádal o další zvýšení ochrany, a to dokonce na 100 mm, neboť se (nutno přiznat, že oprávněně) obával růstu palebné síly nepřátelských kanonů, proti kterým by pancéřování PzKpfw V nemuselo stačit. Tentokrát už ale inženýři firmy MAN museli zmíněný záměr odmítnout, jelikož pancéřování o síle 100 mm by se na rozložení hmotnosti podepsalo natolik, že by vyžadovalo kompletní rekonstrukci obrněnce. 

Adolf Hitler tento argument uznal, ale ihned nařídil vývoj nástupce tanku Panther, který by jeho požadavkům odpovídal. V lednu 1943 tudíž začal projekt Panther II, který se měl původně lišit pouze silnějším pancéřováním, ale již v únoru přišla významná změna. Pracovalo se totiž také na druhé generaci PzKpfw VI Tiger, a tak byla nařízena maximální unifikace obou vyvíjených obrněnců, což mělo usnadnit výrobu, údržbu a opravy. V konstrukci podvozku Pantheru II se tak měl uplatnit systém pojezdových kol a zavěšení obrněnce Tiger II. 

Výzbroj se měla shodovat se základní verzí typu Panther, šlo tedy o kanon 7,5cm KwK 42 s hlavní o délce 70 násobků ráže, ovšem pro Panther II se navrhovalo několik možných designů věže. Nevylučovala se možnost, že by pozdější verze mohly dostat  jinou výzbroj, nejspíše kanon ráže 88 mm. Další úvahy mířily k výměně motoru, neboť na místo standardního benzinového agregátu HL 230 mohl přijít výkonnější HL 234 se vstřikováním paliva. Mluvilo se však i o použití dieselu, případně dokonce plynové turbíny vyvinuté na základě proudového motoru BMW 003.

Nedokončený prototyp

Požadavek na výkonnější motory vycházel z kalkulace, že se kvůli silnějšímu pancíři zvýší bojová hmotnost, a to na asi 53 tun, což oproti standardnímu pantheru znamenalo nárůst o přibližně osm tun. Společnost MAN každopádně začala stavět první prototyp tanku Panther II a podle počátečních záměrů měla první sériová podoba začít sjíždět z linek na podzim 1943, načež by se postupně implementovala různá zlepšení. Tento termín se ale záhy posunul na počátek roku 1944 a poté na jaro. Zhoršující se situace na frontách však způsobovala rostoucí požadavky na rychlé dodávky stávajícího pantheru, jehož výrobu proto nešlo přerušit ve prospěch náběhu produkce prakticky zcela nového a nevyzkoušeného obrněnce. 

V dubnu 1944 tak padlo rozhodnutí program Panther II pozastavit, respektive neusilovat o brzký začátek jeho sériové produkce. Společnost MAN však měla pokračovat ve vývoji zlepšení, která by se dala zavádět u pozdějších modernizovaných verzí PzKpfw V.  Mohla proto dokončit i prototyp vozidla Panther II, ačkoli se jednalo jen o podvozek se zátěžovým imitátorem věže.

Vedle toho začaly práce na další verzi typu Panther s názvem Ausf. F a novou věží, takzvanou Schmalturm, ve které se nalézal výkonnější 75mm kanon KwK 44/1. Dlouho se říkalo, že tato věž představovala prvek projektu Panther II, ale nové výzkumy pro kázaly, že návrh Schmalturm vznikl až po zastavení vývoje „dvojky“. 

Vize stroje Panther II se posléze transformovala do projektu Standardpanzer E-50, který měl náležet do nové unifikované „rodiny“ obrněnců. Zmíněný jediný prototyp každopádně přečkal válku a padl do rukou americké armády. Ta jej přemístila na testovací polygon Aberdeen a opatřila jej věží standardní sériové verze obrněnce Panther Ausf. G. V této podobě prodělal zkoušky a dnes jej lze spatřit v Pattonově muzeu na základně Fort Knox. 

Image

Čtěte také

Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Vnučce královny Viktorie bylo už šestadvacet let, když se po dlouhém otálení rozhodla provdat. Ženichem se stal její bratranec, o tři a půl roku mladší dánský princ Carl. Miloval ji už nějaký čas, ale ona o něj dlouho nejevila zájem a zpočátku se k němu chovala dokonce pohrdavě. Když ji ale po jednom rodinném cyklistickém závodě požádal o ruku, „nedělala fóry“ a hned napoprvé jeho nabídku přijala. Proč?

Ne, o žádnou velkou lásku či romantiku ze strany Maud rozhodně nešlo. Blížila se k věku kandidátky na staropanenství, i když vypadala mladistvě. Hlavní důvod byl ale jiný. Jejímu manželovi Carlovi jako druhorozenému synovi nehrozilo, že by zdědil dánský trůn. Maud by se tak nemusela stát královnou v cizí zemi. A o to jí hlavně šlo! Toužila a věřila, že bude v Anglii žít i po svatbě. Nepřála si totiž svou vlast opustit. Svatba se uskutečnila v srpnu 1896 v kapli Buckinghamského paláce. 

Nedobrovolný odchod z Británie

První týdny po svatbě připadaly Maud přímo pohádkové. Netrvaly však dlouho. Brzy se novomanželé na nátlak ženichovy rodiny museli odebrat do Dánska. A tady Maud přímo trpěla. Nic se jí tu nelíbilo, připadala si tu jako vězeň. Proto často jezdila za rodiči do Anglie nebo aspoň udržovala čilou korespondenci s matkou.

Když po více než šesti letech konečně otěhotněla, měla o důvod víc pobývat ve své staré vlasti. Vždyť dítě, které se má narodit, nebude nikdy v Dánsku vládnout, není tedy nutné, aby se tam narodilo. Syn Alexandr přišel na svět 2. července 1903 v anglickém Appletonu. Bylo to její jediné dítě.  

Nabídka, která se neodmítá!

V roce 1905 do života Maud znovu zasáhl osud. Norsko ukončilo dlouholetou unii se Švédskem a vyhlásilo samostatnost. I když v zemi sílily i republikánské tendence, monarchistům se jako nejlepší kandidát na norský trůn jevil dánský princ Carl a jeho žena Maud.

Carla sice nabídka i důvěra Norů velice potěšila, nicméně rozhodující byl pro něj názor Maud. A ta se velice rozmýšlela. Lákalo ji uniknout z Dánska, především z dohledu tchyně, s níž nenašla společnou řeč. Na druhé straně se ale děsila představy, že úplně ztratí svobodu. Když se o tom zmínila před svým otcem Edwardem VII., který se po smrti královny Viktorie stal anglickým králem, důrazně ji vysvětlil, co je její povinností. V žádném případě si totiž nepřál, aby se norským králem stal některý ze synů německého císaře Viléma II.  

K přijetí norské koruny ale Carl s Maud přistoupili teprve po uskutečnění referenda, které potvrdilo zájem obyvatel na monarchistickém uspořádání země. 

Cizinkou v nové vlasti

Slavná korunovace se uskutečnila v létě 1906 v Trondheimu, tradičním místě korunovací starých norských králů. Ještě předtím se ale Carl rozhodl v duchu norské tradice přijmout nové jméno Håkon VII. a jeho malý synek Alexandr byl překřtěn na Olafa. Jen Maud si ponechala své jméno. Nechala se slyšet, že když bylo dobré pro anglickou princeznu, bude dobré i pro norskou královnu.

Maud se snažila být zodpovědnou královnou. Okamžitě se začala učit norsky, absolvovala kurz lyžování, stala se patronkou charitativních sdružení a podporovala umělce. Přesto si v nové zemi nedokázala zvyknout, stále se tu cítila cizinkou. Tesknila po Anglii. Za první světové války jí sice neutralita Norska zaručila jakousi bezpečnost, ale ona se považovala za Angličanku, takže se strachovala o životy svých příbuzných, které navíc nemohla navštívit.

Nesplněné přání

Svou rodnou vlast nikdy nepřestala milovat, a tak se po válce v roce 1919 rozhodla, že tam oslaví své padesátiny. Jenom tady mohla být sama sebou a zapomenout na své postavení. Ačkoli byla štíhlá a vypadala mladě, trápily ji silné bolesti hlavy a objevovaly se další zdravotní problémy.

Do rodné vlasti jezdila pravidelně i v dalších letech a zdržovala se tu vždy poměrně dlouho. V roce 1938 tu ale nečekaně onemocněla. Vážné břišní potíže přinutily lékaře k okamžité hospitalizaci a operaci. Vše proběhlo hladce a Maud se zotavovala. Jenže potom dostala infarkt. A ten se ji stal osudným. Do posledních chvil se u jejího lůžka střídal její manžel Håkon, který okamžitě do Londýna přiletěl a její švagrová, anglická královna-vdova Marie. 

I si když Maud přála, aby byla pochována v rodné vlasti, nebylo jí vyhověno. Po velkolepých smutečních obřadech v Londýně musely být její ostatky bitevní lodí převezeny do Norska a pochovány v rodinné hrobce v Akershusském kostele.

Image

Čtěte také

Podvodníci a lžikrálové na trůně: Legenda o vzkříšené Norské panně

Z pomluv a klevet se rodí závist, nevraživost a zloba. Je tedy třeba proti nim efektivně bojovat. Na druhé straně – dobře a včas podané udání může zabránit katastrofě. Takže jak z toho ven?

Pro udavače

Ve Florencii, která jako městský stát musela být svorná, to vyřešili „schránkami“ zvanými tamburo. Máte stížnost nebo udáníčko? Šup s tím do krabice. Třeba do té, která stojí před Palazzo della Signoria. Jako by se tím zpráva vybubnovala do světa. Jen žádné anonymy, prosím. Pokud se podepíšete, bude se vaším obviněním na svém jednání zabývat městská správní rada a učiní nápravu každé nepravosti. Tedy, skoro každé. Minimálně těch, které se netýkají význačných osobností.

Což se stalo zrovna na začátku května roku 1476. Nějaký mravně znepokojený občan Florencie upozornil na nechutné činy, které páchali čtyři urození měšťané s Jacopem d´Andreou Saltarellim. S kým že? Pohledný mladíček Saltarelli rozhodně nebyl městské radě neznámý.

Jeho případy se řešily každých pár měsíců. Byl to totiž prostitut. Pravda, oficiálně své dobře stavěné a ohebné tělo prezentoval coby model malířům a sochařům, ale repertoár jeho služeb byl nepochybně pestřejší. Daně ale řádně platil, takže se vlastně nic až tak zlého nedělo. Nebo ano? 

Že se nemravností spolu se Saltarellim dopouštěl krejčí Baccino? Budiž. Sodomie se účastnil i bohatý měšťan Bartolomeo di Pasquino, což už zamrzelo. Že s ním měl hřešit i slavný všeuměl Leonardo da Vinci? Velká nepříjemnost. Jenže u hrátek prý nechyběl ani Leonardo Tornabuoni, významný člen stejnojmenného rodu a současně i člen městské rady Florencie. Navíc ten samý Tornabuoni byl prodlouženou rukou Lorenza Medicejského. „Takže co s tím uděláme, pánové?“ Radní se shodli na tom, že udání nebylo podepsáno a jako anonymní nactiutrhání jej odložili ad acta. Byť celé město ještě dlouho žilo z historek o tom, co Saltarelli nejspíš se ctihodnými pány prováděl.

Klášter jako turecké lázně

Zkazky o tom, že něco prohnilého se odehrává v převorství Littlemore, kolovaly mezi lidem dlouho. Ze zdejších zdí se do noci někdy ozýval místo modliteb křik a pláč a jindy zase roztoužené hlasité steny nebo zvuky bujarého veselí. Že se tu měly jeptišky benediktinky starat o chudé a potřebné? Místo toho chodila matka představená dost často k místnímu vetešníkovi, aby u něj prodávala svícny, knihy a monstrance – a mince inkasovala do vlastního měšce.

Povídalo se také o rozvernostech, které jeptišky prováděly s mladíky v zahradě za klášterní zdí. Jsou to jen pomluvy? Tu a tam se nějaká novicka rozpovídá o tom, jak je abatyše za trest zavírá do klády. A co s nimi dělá dál? O tom je snad lepší v bohabojné společnosti nemluvit. Trvá to léta a vše dozrává k pořádnému skandálu, který naplno propukne roku 1517. Tehdy si, po četných stížnostech, na podivný klášter posvítí lincolnský biskup William Atwater osobně. A najde víc než jednu skvrnu na zdejším štítu.

Předně, podmínky jsou tu skutečně divoké a disciplínu novicek udržuje zdejší matka představená častým bitím a žaláři. Zato se tu nedrží půst a maso se tu jí každý večer. A také se tu nestřídmě pije. Biskup je zaražený: dřív sem přece posílal jednu kontrolu za druhou a nikdo si nestěžoval! A to je právě to. Žádný z jím vyslaných seminaristů si na hanebné vedení Littlemore nikdy nestěžoval. Nevadilo například, že jeptišky (prý kvůli poškozené střeše nad společnou ložnicí) sdílejí společně lože s hosty.

Z dalšího šetření vyplynulo, že se tu nejen smilnilo, ale i kradlo a provozoval hazard. Abatyše například před časem otěhotněla se zvoníkem. A nebyla jediná. Místo zbožného kláštera to byla učiněná Sodoma! Stopy hříchu samozřejmě vedly k někdejším seminaristům, kteří už dávno zastávali vysoké pozice v církvi. Bylo to hodně divoké. Celý případ nakonec musel přebrat sám kardinál Wolsey. A převorství v Littlemore v roce 1525 neslavně uzavřel.

První celebrita

Historie na nás pamatuje i s příběhem o zrození jedné z vůbec prvních celebrit. Tedy osoby, která není slavná pro své činy, ale pro svou slávu samotnou. Stalo se tak v 60. letech 18. století v Londýně. Ještě než si začala říkat Kitty, jmenovala se ona slečna Catherine Marie Fisherová a pracovala jako kloboučnice.

Byla natolik spanilá a okouzlující, že v ní nalezl zalíbení komodor Augustus Keppel, který ji vtáhl do života londýnské smetánky. A pak už šla takříkajíc z ruky do ruky. Její krása a ostrovtip jí otevíraly nejen dveře, ale hlavně peněženky ctěných pánů. Květiny, šperky, kožešiny? Nedá se přitom říct, že by to byla klasická kurtizána. Prostě jen těžila ze svých předností a uměla svůj potenciál skvěle zpeněžit. Byla ozdobou večírků a společenských událostí. Pokud se někde konal ohňostroj, nepsalo se o rachejtlích. Jen o tom, že tam přišla ona. Když probíhal bál, hovořilo se o perlách, které měla na sobě. Každý ji chtěl (alespoň na jednu noc) mít. Každá dáma chtěla vypadat jako ona. Protože z Kitty bláznil celý Londýn.

Kitty na své sebepropagaci dost zapracovala. Nechala si například vytvořit tisícovku svých mini-portrétů. Pánové je pak mohli nosit ve své portmonce a kochat se pohledem na její tvář. Té ostatně složil poklonu i Giacomo Casanova. Novináři pásli po každém drbu: kde a s kým se slečna Fisherová zase objevila? Kdo je u ní v přízni tentokrát? Obvykle to byl ten, kdo si ji nejvíc předcházel. 

Vše, co Kitty Fisherová učinila, bylo patřičně peprné. Že při vyjížďce v parku spadla z koně? V Londýně málem zkolabovala doprava, jak jí stovky gentlemanů chvátaly pomoci! K legendě první celebrity paradoxně prospěla i její brzká smrt. Umřela v pětadvaceti letech, a tak pro muže z City zůstala symbolem krásy a nenaplněné touhy navždy.

Nemravný hrdina

Slyšeli jste někdy o Josephu Hookerovi? Byl to tvrdý voják z povolání, který to v unionistické armádě dotáhl až na hodnost generálmajora. Hodí se zmínit, že armády Unie začátku lepší vybavení, zásobování a početní převahu. Jih? Ten měl jen generála Roberta E. Leeho. Díky němu ale dokázali Jižané získat strategickou výhodu, převzít iniciativu na bojišti, řídit ofenzivy. Sever navzdory převaze dostával pořádně na zadek. A vlastně jediný, kdo opakovaně dokázal odvrátit nevyhnutelnou prohru Unie, byl Joseph Hooker. 

Upřímně, nebyl zrovna hodinářsky citlivý stratég. Věděl, že musí na správné bojiště shromáždit co nejvíc chlapů, a ti se pak na nepřítele vrhnou ztečí, ideálně bodákovou (protože to nebyli zrovna střelci). Padly jich sice tisíce, ale Hooker je opentlil vavříny vítězů. A v tom to bylo: dokázal své vojáky k hrdinským činům správně namotivovat.

Zajistil jim suché nocležiště, dobrou stravu, kvalitní hygienu. A pořádnou porci zábavy. Jak možná víte, prostitutkám se v angličtině někdy přezdívá hooker. Řekněme, že to není jen náhoda. Generálmajor dokázal organizovat celé brigády lehkých holek, aby následovaly jeho vojáky odpočívající v zázemí. To se to relaxovalo! Vojáci by za ním šli i do pekla, protože Hooker věděl, co chtějí a potřebují. Výsledek? Vykřičeným čtvrtím s nevěstinci se přezdívalo Hookerův okrsek a o prostitutkách se pak hovořilo jako o dobrovolnicích Hookerovy divize.

Na Severu se přitom hodně mluvilo o morálce, náboženství a generál Hooker do tohohle hezkého obrázku zrovna nezapadal. Jeho počínání totiž bylo skandální. Tři dny před rozhodující krvavou řeží u Gettysburgu jej ve velení vystřídají a po čase přebere jeho povinnosti „čistší“ generál Ulysses Grant. Jenže nebýt Hookera a lehkých žen, kdo ví, jak by to se Severem dopadlo.

Podivné choutky páně otrokáře

Do Států se podíváme ještě jednou, jen trochu jižněji a o něco dříve. V těch časech Jižní Karolíně šéfuje v pořadí šedesátý guvernér James Henry Hammond. I když ho politické smýšlení řadí mezi demokraty, patří k nejhalasnějším zastáncům otroctví na Jihu. Aby ne, přiženil se totiž do bohaté rodiny Hamptonů, která v byznysu s otroky a plantážemi bavlny funguje celé století. Věnem jeho sedmnáctiletá manželka dostala několik farem a pozemků, které Hammond zdatně rozšířil. Brzy jeho soukromé království pokrývá plochu 60 kilometrů čtverečních (zhruba velikost města Liberce). A on tu neomezeně nakládá s osudy svých poddaných.

Pokud máte o charakteru úspěšného podnikatele Hammonda nějaké pochyby, vězte, že je autorem „příručky“ jak správně zacházet s otroky. Stanovuje například, po kolika měsících od porodu mohou černošky znovu na pole nebo zda a jak je povolená „plemenitba“ lidských pracovních strojů. Přitom se zaštiťuje morálkou, vnitřní čistotou a náboženstvím.

Dvakrát to dotáhl na senátora a lidé mu věštili, že by se jednou mohl stát i prezidentem. Jenže co to? Skandál! Ukázalo se, že svou ženu zdatně podvádí. A nejen s lehkými ženami, ale i se čtyřmi svými neteřemi. Tím si to definitivně rozlil u celého rodu Hamptonů. Za ty neteře se nikdo provdat nemohl. Následně vyšlo najevo, že byť Hammond ve své brožuře zapovídal sexuální kontakt s otrokyněmi, sám se stranou nedržel. Znásilnil minimálně dvě své otrokyně – matku a dceru. Ta měla v té době teprve dvanáct let. 

Incestní radovánky se nelíbily ani na Severu. Jižany zase definitivně znechutilo tajemství z Hammondových mladických let. Tehdy totiž nalezl zalíbení ve spolužákovi – chlapci jménem Thomas Jefferson Withers. Rázem byl s Hammondovou politickou kariérou konec. Alespoň na čas. Z nejmocnějšího muže Jižní Karolíny (a jednoho z nejvlivnějších v celých Státech) se stal nejproklínanějším padouchem. O jeho odpudivém a zavrženíhodném chování se děsivé zkazky šeptaly ještě pár generací. A pak že se na starém dobrém Jihu takové věci nedějí!

Image

Čtěte také

Přísně zakázaná láska Oscara Wilda a Alfreda „Bosieho“ Douglase